Spíše než se dohadovat o výzbroji, by bylo dobré, kdyby se Pátrač trošku rozepsal o taktice nasazení: útok/obrana.
Úkoly pro jednotlivé stupně až do družtva.
To je dotaz na tlustou monografii. Ale zkusím nahodit pár nápadů, možná z toho něco vyleze.
1) Nejaktuálnější bezpečnostní rizika jsou organizovaný zločin, terorismus (mezinárodní) a jiné
asymetrické konflikty nižší intenzity.
Než se to odmávne s tím, že to je záležitost policie, je si třeba uvědomit, jak mocná a nebezpečřná je dnešní technika; a jak velikánskou škodu může nadělat i velmi malá parta zdánlivě mizerně ozbrojených jedinců. Po 11.9.2001 měl vystřízlivět i ten největší optimista, co tvrdí, že se takové věci dějí jen v Hollywoodu.
Velká většina těch Hollywoodských scénářů se nakonec někde odehrála naživo. Plno jiných se zase reálnou situací inspirovalo. Takže příkladmo:
- obsazení budovy. Zranitelných cílů je neskutečné množství – hypermarkety, jaderné elektrárny, mezinárodní letiště, stadiony, továrny.
- nasazení zbraní, která policie vůbec nemá, nebo je nemá k dispozici v daném místě a čase. Třeba obrněná vozidla, raketomety, vrtulníky. Dnes si to může opatřit každý jouda, když má peníze.
- krádež vojenské zbraně, třeba v zahraničí. Ukradený bombardér, ukradený tank. Zvláště drsný případ je ohrožení chemickou nebo jadernou zbraní; ukradne se jaderný granát, koupí se houfnice, a zbývá namířit na nějaký zajímavý cíl.
Všechny tyto situace:
- se vyvíjejí velmi rychle, v řádu hodin a minut,
- nejsou v nich moc podstatné státní hranice; v rámci událostí mohou být snadno překročeny; útočníka moc nezajímají
- nelze vůbec očekávat pomoc NATO, neb je to s dělem na motýla.
- není vždy rozdíl mezi obranou a útokem. Činnost naší armády je často z taktického hlediska útočná, i když jde o obranu; na nepřítele se nečeká v zákopu, ale jednotky se ho pokoušejí samy aktivně napadnout.
Střetný boj bude muset být zařazen jako standardní taktická situace, nikoli vychytávka. Vychytávkou je naopak statická zakopaná obrana – lze to užít jako prvek překvapení, jinak moc ne.
-
standardně se využívá letectvo i v „čistě pozemním boji“. Nepřítel to totiž s vysokou pravděpodobností bude dělat taky; třeba už tím, že využije veřejně dostupné obrázky z družic.
Takže máme úkol A) - na zlikvidování podobné hrozby musí mít stát k dispozici rychle mobilizovatelnou (do 24 hodin), vysoce mobilní a odstupňovatelnou sílu.
Čili, proti partě s ručními zbraněmi a nějakým tím granátometem, co se někde zabarikádovala, pošlu partu pěšáků s BVP. Proti partě s vrtulníkem pošlu partu s mobilním PVO, případně s více vrtulníky. Proti partě, co má obrněnou techniku a raketomety, pošlu tanky jakožto ultimátní pozemní sílu. Proti partě, co má více vrtulníků, pošlu letadla, jakožto ultimátní vzdušnou sílu.
Ve všech případech jsem o krok napřed, mám právě takovou převahu, jakou je potřeba. Pokud mi bude ten nejvyšší článek řetězce chybět, mohu se dostat do prekérní situace; pokud nemám třeba letadla a tanky (lákavé a často navrhované, neb je to drahé), pak partu s deseti obrněnými transportéry a raketomety a dvěma vrtulníky lze přemoci jedině číselnou převahou, ne kvalitativní. Což bude mít za následek ztráty; a to jsem nechtěl slyšet. Pokud mám ve většině situací k dispozici o třídu silnější zbraň, třeba tank, pak lze situaci elegantně zvládnout zcela beze ztrát. Nepřítel ho prostě nemá čím prostřelit.
Druhý požadavek je ta schopnost nasadit tam co nejmenší jednotku. Je zbytečné, drahé a pomalé posílat vždy celý prapor. Na drtivou většinu případů bude stačit vhodně vybraná rota. A tím se ovšem dostávám k požadavku, že
rota musí být schopná bojovat naprosto samostatně, v situaci, kdy je prapor velmi daleko, případně vůbec není nasazen.To je dost nesamozřejmá schopnost, u dřívější armády.
Menší jednotku, tedy četu, si samostatně už moc představit neumím. To by musel být velmi jednoduchý místní zásah. Úkoly čety (a družstva) jsou tedy prakticky vždy v rámci většího celku (roty, praporu a výše), samostatné akce jsou podobné, jako bývaly dříve (průzkum, hotovostní vozidlo, ČPZ, léčka – společné je to, že trvají maximálně v řádu hodin. Tak malá jednotka nemá žádné týlní zabezpečení.)
Větší konflikt tohoto druhu – třeba místní nepokoje, ozbrojené demonstrace, útoky – řeší pak větší jednotka podle potřeby;
prapor, v extrémním případě celá brigáda.
Myslím, že je potřeba mít jednu celou kompletní brigádu na plných stavech v trvalé BoPo.
2) Útok cizího státu. Tady je třeba napřed vydělit případ
a) útok sousedního státu. Nehledě na vrcholnou nepravděpodobnost toho, že na nás zaútočí Německo, Rakousko, Polsko nebo Slovensko, myslím, že Pátračova brigáda formou aktivní obrany dokáže napáchat silám takového státu dostatečné škody, aby ho to přestalo bavit. A pokud ne, alespoň ho zdržet do chvíle, než dorazí nějaký spojenec.
b) útok vzdáleného státu.
Tohle pokládám za drtivě pravděpodobnější. Zjeví se vrtulníky Islámského státu, kdovíodkud, přistanou a začnou vést válečnou činnost. Zdánlivě civilní auta, co přijedou normálně po silnici, začnou někde škodit (a vylezou z nich Rusové, co údajně nebudou Rusové). Přiletí cizí letadla. Přiletí cizí rakety.
Konflikt se sice podobá předchozí kategorii asymetrické války, nicméně je třeba si uvědomit, že
podobné síly mohou být s dnešní technikou povážlivě větší. Stačí si prohlédnout, co mají různé velké a dost nepřátelské státy (Rusko, Irán) ve výsadkovém vojsku nebo v letectvu. Výsadek u nás může být součástí většího konfliktu s více státy; nic to nemění na tom, že to je především náš problém.
Takže úkol B) – odrazit takový útok vzdáleného státu. Zde mi síla pěti Pátračových brigád v takové situaci naprosto nepřipadá přehnaná.
A
mít vlastní letadla a tanky se může stát přesně tou rozhodující hranicí mezi úspěchem a neúspěchem (s tanky jsou na tom výsadkové síly notoricky špatně a ty naše jim mohou nadělat velikánské škody).
Zvláštní důraz je v takové situaci na
PVO a PVOS. Některé situace jsou čistě záležitostí letectva a protiletectva.
3) Útok na spojence, nebo na stát, kde situace nepřímo ohrožuje i nás
Aktuální na Ukrajině (právě probíhá), v Pobaltí, v Řecku, v Itálii – prostě kdekoli na hranici NATO a EU.
Situace podobná té předchozí, navíc tam ovšem přistupuje možnost využití sil, které normálně přijedou po vlastní ose. takže třeba MCBT (v případě Ukrajiny), lodě (v případě Itálie), tedy vlastně cokoli. Může to být konflikt jako hrom.
Je jasné, že hlavní tíhu konfliktu sice nese ta Ukrajina nebo Itálie, ale stejně tak je jasné, že
nemůžeme dost dobře nechat konflikt plavat, protože můžeme mít jednak spojenecké smlouvy (s tou Itálií), jednak i kdybychom neměli (Ukrajina), lze očekávat, že porážka bude mít neblahé následky i pro nás, například nepřítel bude pokračovat až k nám a my ho už nedokážeme zadržet.
Takže úkol C) – zásah v kooperaci s blízkým spojencem.
Tady se ukazuje pointa, proč ten důraz na mobilitu. Co nejede a je stabilní, v tomto konfliktu vlastně vůbec nemáme. Problém je s pásovou technikou, zejména s tanky; zřejmě skončíme u klasických ešelonů, v horším případě prostě jedeme po vlastní ose (a tato taktická schopnost tanku je významná; životnost alespoň 2000 km). Bude to trvat třeba týden, ale to při reálném vývoji válek ještě nemusí být nic ztraceno.
4) Akce NATO, obranná, útočná, preventivní. Úkol D).
Tady lze nasadit cokoli, co je ještě mobilnější, než mobilní; lze to naložit do letadla a odletět kdovíkam.
Tento typ úkolu je zajímavý tím, že jako jediný funguje a naše armáda ho plní. Ovšem v některých případech na hraně únosnosti (vysílaná jednotka v síle roty je spíš sranda).
