Odstoupení území uskutečněné v první říjnové dekádě nebylo ani dodatečně konvalidováno příslušným ústavním zákonem.
Protože po odstoupení území není možno zastávat názor, že § 3 Ústavy 1920 nadále platí, nezbývá než konstatovat, že byla hrubě narušena československá ústavnost. Došlo k převratu – politickému i právnímu. Byla přetržena právní kontinuita s první československou republikou, která zanikla, neschopna bránit svou územní celistvost a státní suverenitu, a na jejíchž troskách vznikl stát jiný – druhá československá republika.
President Edvard Beneš provedl – ve spolupachatelství s vládou – státní převrat, čímž se dopustil velezrady. Skutečnost, že v době nejvyššího ohrožení republiky vůbec nesvolal zasedání Národního shromáždění, svědčí o tom, že se na možnost státního převratu promyšleně připravoval. K tomu cituji z patrně nejlepší práce věnované Mnichovské dohodě (Čelovský, Bořivoj. Mnichovská dohoda 1938. Vyd. 1. Šenov u Ostravy: Tilia, 1999. 472 s. ISBN 80‑86101‑19‑3):
Je smutným vysvědčením nezralosti demokracie první československé republiky, že se nenašel nikdo, kdo by se silou postavil páchané vele‑ a vlastizradě, ještě než byla dokonána, resp. než její následky nevratně poškodily obranyschopnost republiky, tj. během druhé poloviny dne 30. září nebo prvých dvou dní měsíce října. U generálů československé armády, kteří měli nejlepší možnost zabránit státnímu převratu, zjevně zvítězila subordinace vrchnímu veliteli branné moci nad loajalitou k republice – její ústavě. (Armádního generála Lva Prchalu dělil od záchrany republiky prý jen stisk spouště: Navštívil presidenta Beneše na Hradě a snažil se jej odradit od přijetí Mnichovské dohody. Přitom údajně tasil pistoli a presidentu republiky hrozil zastřelením. Generál Prchala si – podle svědectví svého syna – nikdy neodpustil, že tehdy Beneše nezastřelil.)
Předchozí úvahy neúprosně vedou k závažné konsekvenci: V exilu Edvard Beneš nemohl být presidentem trvající první československé republiky; jednak proto, že tato na přelomu září a října 1938 zanikla, jednak proto, že on k presidentskému úřadu v ní již nebyl způsobilý. Kromě toho po své abdikaci 5. října nebyl již ani presidentem druhé československé republiky. Byl pouhým samozvancem. Tím se ovšem tzv. dekrety presidenta republiky ocitají v právním vakuu, nehledě ke skutečnosti, že ani v Ústavě 1920 pro ně není právní opory.
Beneš se osvědčil i jako donašeč informací Stalinovi. Záznam rozhovoru ze dne 12.12. 1943 v Moskvě. Stalin: Mám jednu vážnou věc a chtěl bych se vás zeptat, co si o tom myslíte. My se chceme dohodnout s Polskem; řekněte, jak to udělat a jestli je to možné. Vy se s nimi v Londýně stýkáte a znáte je.
Beneš: Odpovím na to takto: náš poměr k Polákům je dosti chladný, styků není mnoho, ale přece jen jsme v kontaktu a známe je. Poláci s námi odjakživa měli zvláštní poměr, a to ne valně dobrý. Musím říct, že hlavní překážkou byl vždy nás poměr k vám. Potom se leccos stalo, na příklad vytýkali nám, že v době, kdy Poláci vás napadli a táhli na Kyjev, naši dělníci udělali všeobecnou stávku a zabránili, aby vlaky, které z Francie vezly munici a zbraně Polákům, mohly jet přes naše území. (To je velmi nepřesné, bojovalo se s Trockého rudými gardami i před Varšavou a ČSR proti vůli Francouzů a Velké Británie vyhlásila neutralitu. Polským jednotkám tehdy dokonce velel francouzský generál. Není divu, že pak v roce 1938 nechtěli jít nespolehlivému spojenci na pomoc, zejména když nebyli na válku, podobně jako SSSR, připraveni - pozn. autora.) Pak jsme vždycky měli, i v historii, hraniční spory.
Má cenu ještě obhajovat E. Beneše??
http://www.velezrada-1938.cz/ http://neviditelnypes.lidovky.cz
