Temná stránka západní politiky z dob studené války

[Bleu]

dovolím si citaci z knihy na kterou jsem výše upozorňoval a která v zásadě vyjadřuje co autor knihy tvrdí.

"...Ani neuspokojivé sociální požadavky a vnější geopolitické tlaky neposkytují odpověď na otázku, proč komunistické vlády jedné strany zanikly daným způsobem a v dané době. Životní úroveň se ve východní Evropě nezhoršovala tak radikálně, aby si v polovině osmdesátých let vyžadovala politickou reformu, natožpak aby koncem desetiletí nevyhnutelně přivodila revoluci. Bez ohledu na "hvězdné války" byl Sovětský svaz nadále schopen vyvážit vyšší kvalitu západní vojenské techniky početní převahou, jak tomu bylo již od šedesátých let. Z průběhu politických změn v mnoha jiných zemích a obdobích je známo, že ekonomické krize a vnější hrozby nevedou nezbytně k vytvoření států chránících práva občanů, které se po roce 1989 objevily ve východní Evropě. Ve skutečnosti geopolitická hrozba ze Západu poskytovala konzervativním komunistickým "kádrům" pohodlnou záminku k tomu, aby si za pomoci síly zachovali kontrolu nad domácím vývojem tak, jako se to stalo v roce 1956 či 1968 nebo jak učinili čínští předáci na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Nějaký jiný kritický faktor případně soubor faktorů, musel způsobit, že vojáci zůstali v kasárnách a umožnili tak neozbrojeným davům svrhnout politický systém, který se dlouho udržoval pomocí síly.

Tato kniha přičítá překvapivou slabost komunistických režimů a jejich vystřídání demokratickými režimy, chránícími práva občanů, změně ve vztazích mezi státem a společností i ve vztazích mezi Východem a Západem, k níž došlo v důsledku přijetí nových mezinárodních zásad lidských práv komunistickými režimy v polovině sedmdesátých let. Kniha tak vidí cestu k oslabení komunistické moci nikoli v Gorbačovových reformách, ale spíše v bezprecedentních společenských hnutích a opozičních aktivitách, jež se po přijetí helsinského Závěrečného aktu objevily po celém východním bloku. Pod tíhou tohoto argumentu musí být obvyklé představy o zániku komunismu přehodnoceny, aby bylo možné vysvětlit, jak tyto mezinárodní zásady dlouho před nástupem Gorbačova přispěly k podstatným společenským změnám."

[Alfik]

To je dobře že V. M. bude pokračovat. I když jsem sem takřka nepřispíval, vlákno mě velmi zajímá a sleduji ho. A mrzí mě že z druhé strany se nenajdou dokumenty které by to dokreslily - ale to je celkem pochopitelné. To je holt nevýhoda otevřenosti a demokracie.

[rabo]

V.M. a Patrač. Teším sa na ďalšie vaše príspevky.

[Dzin]

Pátrač: Jj máš pravdu, brzy se ozvu, zatím jen tak brouzdám a koukám co se tu objeví. :-)

[Pátrač]

Já se projevím už zítra. Musím trochu kolegu v.m. načechrat. Jenže já mám strašně málo času. A odemčít to už bylo potřeba.

[v.m.]

Strategic Air Command

[align=center]Část I.

Na základě poznatků ze strategického bombardování z konce II. Světové války, původní „Kontinentální letecké síly“ (The Continental Air Forces – součást Army Air Forces, podřízených pozemí armádě), byly k 21. 3. 1946 reorganizovány, na Strategické vzdušné velitelství (SAC – Strategic Air Command).

Od prvopočátku byla tato strategická síla budována jako prostředek strategického jaderného napadení a představovala základní „kámen“ tvořící se jaderné politiky USA, orientované zejména proti SSSR a Číně.

Motto tohoto úsilí znělo: „Válka se Sovětským svazem je nevyhnutelná“.

Skutečností zůstává, že tyto úderné jaderné síly byly USA budovány v době, kdy žádný jiný stát světa jaderné prostředky nevlastnil. SSSR testovala svou první jadernou bombu až v roce 1949.

SAC bylo vyhlášeno rozkazem generála Carl A. Spaatz 21. 3. 1946, tedy v době, kdy SAC a jeho velitelství bylo stále ještě podřízeno armádě.

Budování SAC bylo poznamenáno rozpory mezi vojenským námořnictvem a letectvem, kdo bude disponovat hlavní jadernou silou, které vyvrcholilo tzv. „vzpourou admirálů“.

Letectvo Spojených států amerických vzniklo jako samostatná složka ozbrojených sil v roce 1947. Do té doby bylo součástí US Army. Původní síly SAC pozůstávaly z bombardérů B-29, stíhacích P-51, průzkumných F-2 a F-13 a několika dopravních C-54 (cca 1300 letounů celkem). Je nutno si uvědomit, že SAC se vytvářela v období rozsáhlé demobilizace jak personálu, tak i techniky.

Postupným stahováním B-29 z válečných zón, narostl jejich počet do konce roku na 500 ks. První jaderné zbraně SAC byly všechny typu „Fat Man“ o délce 128.375 inches (10 feet 8 inches / 3.25 metru), průměru 60.25 inches (5 feet / 1.5 metru), váze 10,265 lbs (4,656 kg) a ráži 21 kilotun (+/- 10%). Kompletace JB se prováděla na palubě letounu(vkládání jádra do "pitu").



Původní velitelství SAC bylo umístěno na základně Andrews Air Force Base MD. Již v roce 1948 bylo redislokováno na základnu „Offutt Air Force Base“, v Nebrasce. Cílem redislokace bylo umístění tohoto velitelství v prostoru mimo dosah tehdejších prostředků napadení protivníka, zejména SSSR. Současně vznikly, jako samostatný druh vojska, US Air Forces (letecké síly USA).


Prvním velitelem SAC byl generál George C. Kennedy. Následoval generál Curtis E. LeMay, který byl v čele tohoto velitelstvím po dobu 10 let, a je mu připisována hlavní zásluha za rozvoj



těchto strategických sil a propojení sil leteckých strategických bombardérů se silami interkontinentálních balistických raket. General LeMay opustil SAC 30. 6. 1957. Nicméně i poté, ve vyšších funkcích, významně ovlivňoval SAC jako takové.

Krédo SAC a USAF

Oficiální politika USAF byla postavena „postulátech“ Gen. Lee May, které lze shrnou do těchto bodů:

1) jaderné zbraně mají rozhodující význam
2) hlavní hrozba pro národní bezpečnost je představována SSSR
3) ofenzivní vojenské síly jsou hlavním odstrašující element a musí mít prioritu v přidělování vojenského rozpočtu
4) USA by měly rozpoutat mnohem agresivnější „studenou“ válku a neplýtvat JZ na okrajové (lokální) války, alespoň do doby, než budou odstraněny limity v počtech použitelných JZ
5) stát musí mít takové ofenzivní síly, které budou schopny zničit nepřátelský letecký potenciál na jejich základnách a kontinentální síly musí zabránit útoku proti území USA
6) USA si osvojují právo použití JZ všude tam, kde jsou ohroženy jejich národní zájmy.

V dekádě po roku 1955 AF předpokládaly, že JZ budou použity v maximálně možném rozsahu, což umožní snížení jiných druhů OS. USAF musí být připraveno jak na válku globální, tak i války lokální (nebo vedené současně).

Od roku 1952 USAF požadovaly zavedení mnohem silnějších JZ, než tomu bylo doposud. Zdůvodňovaly to tím, že cíle v SSSR a východní Evropě jsou mnohem odolnější, než byly cíle v Hirošimě a Nagasaki.

USAF již krátce poté byly vystaveny náročné „zatěžkávající“ zkoušce, kterou byla válka v Koreji (červen 1950), která trvala 3 roky. Tato války vytvořila předpoklady pro „masivní“ budování zahraničních předsunutých základen jak v Pacifiku, tak i v Evropě.

Zavádění mohutných termojaderných zbraní a prostředků jejich dopravy na cíl, zahájilo oboustranné horečné zbrojení dvou supervelmocí – SSSR a USA, ve vojenské oblasti. Prezident Eisenhower, ve funkci od ledna 1953, vyhlásil pro politiku USA v oblasti národní bezpečnosti tzv. „ New Look“ (nový pohled), který kladl zejména důraz na budování jaderných sil a letectva, namísto pozemních sil a námořnictva, které byly hlavními prostředky USA v Korejské válce.

Pozornost se soustředila na schopnost „masové odvety“, což byl rozhodující moment pro další rozvoj sil SAC.

SAC byla postupně přeměněna do mohutné jaderné ofenzivní síly, i když zprvopočátku její prostředky byly tvořeny zejména bombardéry používané za II. SV, tj. B-29. V průběhu let 1948-49 přicházely do výzbroje nové moderní bombardéry B-50 a B-36.

Do konce roku 1953 měla SAC k dispozici mohutnou údernou sílu a ze 17 křídel bombardérů, z nichž bylo 11 organizováno jako strategické jaderné prostředky. Počty B-47 narostly v průběhu jednoho roku z 62 letounů na 329, B-36 dosáhly počtu 185 ks a průzkumné RB-36 dosáhly počtu 137.

Z podpůrných prostředků mělo SAC k dispozici asi 500 tankovacích a 200 stíhacích letounů. Toto síla měla v roce 1950 celkem okolo 1.000 letounů. K roku 1959 narostly tyto síly 3x a početní síly vzrostly z 85.000 na 262.000 osob. Nové podzemní velitelství SAC bylo vybudováno v letech 1954-56.

Scénář jaderného útoku 50. let byl, např. u letounů B-36, následující: přelet z mateřské základny (např. Biggs AFB), na základnu Kirtland v Novém Mexiku k převzetí jaderné munice ze skladů v Manzano (ústřední sklady) a následným přeletem na určenou předsunutou bázi, dotankováním a po obdržení rozkazu k útoku, provedení jaderného úderu proti průmyslovým zařízením na území SSSR. Takto to mají v povědomí osádky těchto letounů z té doby.

V počátečním období SAC, byly letecké části bombardérů nosičů jaderných zbraní B-36 a B-47, schopny přijmou jaderné zbraně pouze na vybraných letištích. Důvodem bylo, že jaderné zbraně byly uloženy na několika tzv. „Air Force Station“ (AFS), které spadaly, a také byly v podřízenosti, „Air Force Logistics Command“ (AFLC). Znamenalo to, že jaderné zbraně nebyly přímo v rukou jednotek SAC.

Bombardéry SAC, v případě obdržení rozkazu, se musely na základě vyhlášení „válečné nebezpečí“ (EWO), přesunout na základny AFLC, tam převzít a uložit JM do letounů a plnit další rozkazy ve smyslu rozkazu EWO. Základny AFLC byly z operačního hlediska nazývány „dispersal airfields“ (rozptylová letiště).

Předpokládaný scénář útoku na Sovětské jaderné síly www.nrdc.org/nuclear/warplan/warplan_start.pdf

Po zavedení raketových prostředků, byl zahrnut v prvním MAO-1-Major Attack Option- Nuclear Forces – MAO-NF (varianta hlavního úderu jadernými silami).

MAO předpokládal útok 1.124-1.289 jadernými hlavicemi s celkovou ráží mezi 294.9 až 320.6 megatunami. Přitom strategické cíle SIOP rozděluje do 4 skupin:

*Ruské jaderné síly *Konvenční vojenské síly *Vojenské a politické vedení *Ekonomické/průmyslové cíle.

Tzv. Černá kniha - The "Black Book" na 75 stránkách zahrnuje varianty útoků proti cílům v SSSR. Varianty jsou dále rozděleny na:
Hlavní útočná varianta – MAO; Vybraná útočná varianta – SAO; Omezená útočná varianta – LAO.

Analytici zahrnuli mezi cíle zejména:

- ŘS v silech, mobilní (kolová) a železniční ICBM a SSBN; Základny dálkových bombardérů; Sklady jaderných zbraní; Vývojová a výrobní centra jaderných zbraní; Místa velení, řízení a spojení.
Na každý známý cíl, nebo jen předpokládaný, byla zpracována varianta útoku se stanovením zranitelnosti cíle, ráže, počtu úderů, výška výbuchu, pravděpodobnost zničení, ztrát na živé síle, úrovni radiace a zamoření, směry zamoření z radioaktivního spadu a další faktory.

K první základně „REFLEX ALERT“

V průběhu padesátých let SAC rozvinula svůj program rozptýlení sil na zahraničních základnách (tzv, „Reflex Operation) dle zásady, že každé strategické bombardovací křídlo mělo k dispozici další, zpravidla 2 rozptylové základny. Strategické síly SAC tak byly rozvinována na 29 teritoriálních a 10 zahraničních základnách.

První jaderné zbraně USAF nebyly rozmístěny ve Velké Británii, jak se často uvádí, ale na základnách v Maroku, jako např. 3906th Combat Support Group, Sidi Slimane AB, Morocco, kde působila i 5tá MMS.



Zatímco běžné „Reflex bases“ měly zpravidla od 6 do 9 letounů v pohotovosti, v Sidi Slimane byl umístěn největší kontigent letounů B-47E, tvořených 2 různými křídly z USA. Pro letouny byly určeny jaderné bomby MK 39-2 (ovšem až v šedesátých letech, dříve se jednalo o jiné typy). Tyto základny USAF opustilo v roce 1963. Většina letounů z těchto základen bylo vyřazeno ze sestavy SAC.

Sidi Slimane byla vybudována Francouzi v roce 1951. Byla využívána jako předsunutá základny pro B-29 z USA. Na území Maroka byly celkem 3 takové základny: Boulhaut. Sidi Slimane, Nouasseur. Hostitelskou jednotkou byla 3906. bojová podpůrná skupina (CSG)., pro 5. SAC Divizi (B-47, B-36). Současně byla používána USAF 17. AF (přepadových stíhačů) F-86D Sabres s úkolem vzdušné ochrany všech 3 základen.

V roce 1954 zahájila bombardovací křídla B-36 držení pohotovosti na ostrově Guam, kde se střídaly na základě 90 denního rotačního cyklu. Podobně tomu bylo i ve Velké Británii, Japonsku a Severní Africe, kde prováděly rotaci bombardéry B-29 a B-50. Pevní B-52 byly dodány SAC 29. 6. 1955 a už v listopadu téhož roku, byly integrovány rakety ICBM do strategických válečných plánů SAC.

Současně byl budován systém rychlé reakce, který kulminoval v roce 1957, kdy údajně jako reakce na vypuštění první družice SSSR (Sputnik), byl spuštěn systém stálé hotovosti částí sil SAC (v roce 1957 to bylo 11% sil z 1.528 bombardérů a 766 tankerů, roku 1959 to bylo již 20% prostředků a s cílem dosáhnout do roku 1960 až 33%.

„D- Day“ - den zahájení držení pohotovosti vyčleněnými letouny ke vzletu" je datován 1. 10. 1957, krátce před vypuštěním první umělé družice země. Tento krok, stálá 15-ti minutová pohotovost ke startu, byl dlouhodobě připravován. Lze ho spojovat s vývojem vojensko-politické situace, nelze jej ale přímo podmiňovat vypuštěním “Sputniku”, jak to uvádějí některé materiály.

Prezident Kennedy, po svém nástupu do funkce, požadoval zvýšení počtu letounů SAC v 15. minutové pohotovosti ke startu z 1/3 počtů na ½ celkových sil SAC. Síly SAC byly v roce 1960 posíleny IBR Titan a Minutemen (SAC aktivovala první rakety THOR (IRBM) a ATLAS (ICBM) na základně Vandenberg Air Force Base v roce 1958).
Ty společně s vojenským námořnictvem-raketovými ponorkami, vytvořily pověstnou odstrašující a údernou sílu, tzv. „TRIAD“. Současně byly úkoly USAF rozšířeny i o kosmické prostředky.

Jaderné ponorky se SLBM vstupují „do hry“ počátkem šedesátých let (POLARIS, později POSEIDON a v závěru TRIDENT), držely stálou pohotovost k odpálení v bojových misích trvajících 60 a více dnů. „TRIÁDA“ strategických prostředků byla tvořena dvěma pilíři SAC – bombardéry a pozemní síly ICBM. Námořnictvo doplňovalo „triádu“o další pilíř, kterým byla flotila jaderných ponorek – SSBN.



Kromě bojové pohotovosti na zemi, prováděla SAC celou řadu leteckých hotovostních operací pod názvem „CHROMODOME“, HARD HEAD VI a další. Zpravidla se jednalo o 2 plně vyzbrojené B-52, které setrvávaly v bojové pohotovosti ve vzduchu, na bázi rotace strojů, v 30-60 denních cyklech (každý letoun držel pohotovost 20-23 hodin). Tato pohotovost ve vzduchu byla držena až do roku 1960.

Současně byl v roce 1960 aktivován systém vzdušného velení „Looking Glass“, který byl podsystémem „Velení a řízení“ – „Command and Control System“ (PACCS). Národní krizové místo vzdušného velení „National Emergency Airborne Command Post“ (NEACP) byl zprovozněn i na základně „Andrews Air Force Base“ (NEACP byl tvořen modifikovanými letouny KC-135 určené k logistické podpoře, dopravě osob a jako zpravodajská centra).



[align=center]Looking Glass[/align]

Činnost SAC jako taková nebyla utajována, ale naopak, široce propagována a k této problematice bylo natočeno i několik celovečerních filmů (1954, Strategic Air Command, 1962, A Gathering of Eagles, 1964 Red Alert).

Od roku 1964 se SAC podílelo na vedení války ve Vietnamu, kde B-52 byly používány zejména ke kobercovému bombardování.

Doplnění o situaci v UK

Velká Británie byla vybrána jako „nepotopitelná letadlová loď“ zejména ze dvou důvodů:

- geografická poloha vzhledem k SSSR
- sympatizující vláda s postoji vlády USA

Rozhovory o umístění strategických sil USAF na území UK (Velká Británie) byly vedeny od roku 1946, přičemž v celém průběhu jednání už byly prováděny cvičné lety jednotek SAC na letiště v UK.

USAF bylo rozmístěno na základnách v oblasti Lincolshire, báze SCAMPTON a WADDINGTON. Stálá přítomnost sil USAF se datuje rokem 1948. Působily zde síle 3 bombardovacích skupin, s celkovým počtem 90 letounů. Byly rozmístěny na bázi SCULTHORPE, MARHAM (Norfolk) a na LAKENHEATH (Suffolk).

Základny procházely neustálou výstavbou, aby umožňovaly přijetí těžkých bombardérů. Požadavky SAC byly: dráha alespoň 3.000 metrů, dostatečná únosnost podloží a každá aby pojala alespoň 45 těžkých bombardérů, pro které budou vybudovány tzv. „SAC Bubles“.

Po vyhodnocení všech zkušeností přišla SAC s požadavkem, posunout jejich základny více na „západ“, což znamenalo redislokování z jižní Anglie až do Oxfordshire. Zde byly vytipovány 4 základny: BRIZE NORTON-UPPER HEYFORD a další dvě ve FAIRFORDU a GREENHAMU.

Nejvyšší jednotka na základně byla tvořena křídlem „WING“, které se dělilo na „squadrony“ a to bojové-týlové-obslužné (včetně speciální munice).

Než byly vytypované základny dobudovány, používaly „ základny" v BASSINGBOROUGH a MILDENHALLU. I po dobudování základen SAC, dříve jmenované nebyly nikdy opuštěny (Lakenheath-Mildenhall-Sculthorpe) a navíc SAC požadovala další „rozptylové“ základny v podobě BOP „Basic Operational Platforms“, kam se přimisťovala již jadernými zbraněmi vyzbrojená letadla.

"BOP" byla v podstatě jen dráha, řídící věž se spojovacími systémy. Zásobování palivem (např. RAF ELVINGTON-předsunutá operační základna) bylo prováděno produktovody. Podobný účel měly i CHELVESTON a BRUNTINGTHORPE.

Letouny SAC USAF rotovaly na základnách ve Velké Británii v 90-ti denním cyklu (poté se vracely do USA a nahradily je jiné jednotky stejného určení). V USA byla provedena hlavní údržba materiálu, takže na základnách v UK se řešily jen běžné provozní problémy. Po dobu dočasné dislokace v UK byly prostředky SAC neustále drženy v plné bojové pohotovosti (startovní pohotovost do 15 min.)

Od roku 1951 bylo velení sil USAF ve Velké Británii rozděleno pod 7. vzdušnou divizi, která nesla odpovědnost za síly SAC a 3. AF (leteckou sílu), která měla v podřízenosti jednotky určené k taktické podpoře. Jednotky „třetí“ využívaly zejména bývalá válečná letiště, mezi něž patřily např. Manston, Bentwaters Sheperds Grove, Woodbridge a Wethersfield. Se zaváděním proudových strojů byly dráhy prodlužovány, aby měly minimálně 2.500 metrů.

V průběhu padesátých let, bylo možno zaznamenat činnost USAF na cca 30 letištích, s různou intensitou využití. Činnost USAF bylo rovněž možno zaznamenat na hlavní zásobovací základně v Burtonwoodu, a ve velkých muničních skladech ve Welfordu a Framlinghamu.

První jaderné zbraně, které USAF používala ve Velké Británii, byly všechny typu „Fat Man“, tj. podobné té jaderné bombě, která byla svržena na Nagasaki. Nepodařilo se zadokumentovat, alespoň z té doby, speciální úkryty pro komponenty JZ a úložiště jaderných „pitů“, i když samozřejmě tyto úkryty, pro jednotky SAC a 3. AF byly vybudovány na všech letištích, kde tyto síly byly rozmístěny.

Zpravidla byly obehnány dvojitou řadou plotů na perimetru se strážními věžemi v rozích objektu, viz příloha strážní věž v Alconbury, Shepperds Grove a Upper Heyford (stejný typ). Sklady poskytovaly úložiště jak pro „válečnou zálohu“, tak i pro okamžité použití jednotkami SAC té dané základny.

Na hlavní základně v Greenham Common , jaderné sklady pozůstávaly z 5 jaderných skladů, dalšího izolovaného skladu, polozapuštěných inspekčních prostorů, pracovišť sborky JZ a kancelářských prostor. Podobně byly uspořádány i sklady v Upper Heyford. Sklady byly běžně nazývány „IGLOO“ a byly tvořeny železobetonovou stavbou o rozměru cca 25x7 metrů, s překrytím zeminou. Vstupovalo se do nich přes výbuchu odolná odsunovací ocelová vrata, chráněna železobetonovými štíty.

Uvnitř byl umístěn stropní jeřáb, ventilace a vytápění. Sklady byly jištěny bleskosvody proti úderu blesku. Uložení JZ bylo vysoce flexibilní a umožňovalo skladování i pozdějších typů JZ, např. Typu 17 vodíkové pumy o délce 7,6 metru.

Na základně Upper Heyford byl zjištěn dvoupatrový železobetonový objekt, sloužící k umístění jaderných komponentů bomby. Byl maskován tak, aby vizuálně připomínal normální budovu (např. „slepá okna“ a pod). Jaderné komponenty byly do JZ zbraní dodávány až v případě bojového nasazení. Pro 3. AF na základnách Shepherds Grove, Wethersfield, Woodbridge, Molesworth byly vybodovány vždy 4 menší „IGLOO“, i když tyto základny primárně sloužily jako základny dopravního letectva.



příklad úložiště JZ v UK[/align]


[align=center]Způsob dopravy JZ v dopravních letounech[/align]

Inspekce jaderných zbraní se prováděla ve zdvojených „IGLOOs“, které byly umístěnmě mimo vlastní objekty skladů. Na základně Bentwaters byl vybudován mohutný inspekční objekt (dvouposchoďový) vybavený těžkými jeřábovými dráhami). Protože USAF zamýšlely využití i dalších letišť RAF, byly i na nich vybudovány skladovací prostory, jako např. Honington, Marham, Waddington a Wittering.

Z hlediska složení základen.

Zpravidla základnu obhospodařovala „místní“ jednotka s názvem „Combat Support Group“-CSG. Tato skupina běžně podporovala 1 nebo 2 křídla (BW) se 45 B-47, nebo 15 B-52 v jednom křídle, dále křídlo střel. V počátcích SAC uložila odpovědnost za JZ jednotkám CSG. Jednotky odpovědné za JZ a jejich „naložení“ do letounů nesly původní označení užívané v AFLC (co jsou to AFLC viz předcházející objasnění) a to „Aviation Depot Squadron“ - (ADS). Tyto jednotky byly také specialisty AFLC vycvičeny.

Příprava, uložení JZ do letounů a doplnění osádky o tým specialistů, vyžadoval značné úsilí a čas. Mezi novými týmy a specialisty AFLC docházelo k celé řadě sporů v kompetencích. SAC samozřejmě nechtěla a ani nemohla předat kompetence za JZ na palubě letounu jiným osobám, než svým vlastním, tj., létajícímu personálu. Vlastní procedury vybavení letounů jadernými zbraněmi byly prováděny nejenom z hlediska uvedení letounů do pohotovosti, ale také k udržení vysokého stupně vycvičenosti obslužných jednotek.

Z tohoto důvodu vyjmula SAC ADS z podřízenosti CSG do podřízenosti BW. Tím došlo k tomu, že veškerá péče z hlediska muničního zabezpečení, údržby letounů přešly pod přímou podřízenost „wingů“, konkrétně je řídil zástupce velitele křídla pro údržbu (DCM) a jednotky ADS byly přejmenovány na „Munitions Maintenance Squadron“ (MMS).

Každá MMS byla organizačně učleněna do: velení-dozor údržby-obslužná skupina munice-údržbová skupina munice a skupina obsluhy prostředku.
MMS, obsluhující jedno křídlo B-47, měla cca 100 osob, včetně mechaniků/zbrojířů jaderných zbraní (kód 463X0), mechaniků/zbrojířů zbraňových systémů (462X0), mechaniků/zbrojířů konvenční munice (461X0), pyrotechniků (464X0), zásobovacích specialistů (64XX0) a administrativních specialistů (702X0).

V jednotce byli i důstojník zásobování municí (642X) a 4 vyčleněné pozice pro muniční důstojníky (462X). Muniční důstojníci museli absolvovat „Air Training Command's Nuclear Weapons School“.

Činnost MMS


Tzv. „Loading Officer“ byl odpovědný za vyzbrojení letounu k bojové činnosti, včetně dopravy munice ze skladů, nabití, naložení, podvěšení (20mm munice pro dvojkanon, JB, pomocných startovacích raketových motorů “ATO“). Každý člen MMS musel zvládat všechny úkony a rovněž činnost pyrotechnika pro práci s municí a výbušninami (konvenční část JP). Řídil se přitom nařízeními (AFR) a manuály (AFM) jaderné a konvenční bezpečnosti. Tyto předpisy byly označeny řadou 122 pro jadernou munici a řadou 127 pro konvenční.

Dohled nad prací členů MMS prováděl „Squadron Safety Officer“. Povinností tohoto důstojníka bylo také provádět výcvik, školení bezpečnosti (požárníky, údržbu letounů, vojenskou policii apod.). Každý člen vyzbrojovacího týmu musel mít certifikaci pro obsluhu JB, jejich přepravu, naložení, vyložení, elektrickou prověrku, kontroly kontrolního a uvolňovacího systému pro každý druh jaderné bomby. Výcvik byl prováděn na cvičných JB, pro každý typ jaderné bomby zvlášť a každý systém pomocných startovacích raketových motorů.

Jako příklad vyzbrojení uvádím 380.BW, která používala 5 různých druhů jaderných pum: MK 15-1, MK 39-1, MK 39-2 byly určené ke shozu pomocí padáku, měly délku 12 stop a průměr 3 stopy (stopa cca 30 cm). Váha pum byla 6.000 poundů a síla výbuchu 4 MT.

MK 28 – IN (volným pádem) a MK 28 – RI (pomocí padáku) jaderné bomby byly v B-47 uloženy po dvojicích. Měly průměr cca 20 palců a IN měla délku 6 stop, zatímco RI měla délku 14 stop. Váha se pohybovala od 1.800 do 2.200 poundů a výbušná síla mohla být nastavena na sílu od 10kT do 1.1 MT.

Lišil se rovněž způsob zavěšení jaderných bomb. B-47 byly konvertovány na systém MHU-5A (tzv. clip-in systém). Spojovací systém se závěsem byl typ MH1-29 (nejprve byla bomba spojena se závěsem a pak „zacvaknuta“ do MHU-5A). MHU-5A už umožňoval podvěšení 1 velké bomby, či pozdější použití více menších jaderných bomb.

Postupně tak byly nahrazeny všechny staré systémy typ 1-2, který umožňoval zavěšení pouze jedné těžké pumy. Systém 1-2 byl původně adoptován na základě zkušeností se závěsy z Lancasteru RAF, který přepravoval „Grand Slam“ konvenční pumu s 12 tunami výbušiny za II. světové války. Tento systém však nebyl vhodný pro zavěšení menších jaderných bomb série MK 28. Celá činnost byla velmi namáhavá, protože letouny vyřazené z pohotovosti okamžitě vzlétaly ke cvičným letům dle předem schváleného plánu podle předpisu SAC 51-9.

„Vyložit“ stroje mimo „alert“ a vyzbrojit stroje pro „alert“ odlétající na Brize Norton (plně vyzbrojené jadernými zbraněmi) bylo velmi vyčerpávající. Nezvládnutí časových norem znamenalo označení letounu jako „Non-Combat Ready“, což nebylo v USAF tolerováno. Letoun, až už byl vyzbrojován, či „odstrojován“ byl vždy ve speciálním střeženém režimu. Přístup do prostoru měly pouze osoby prověřené na“ Background Investigation“ (BI) a "Secret" prověrku. V praxi to znamenalo pouze osoby skupin MMS a osádka letounu.

Jiné osoby neměly k letounu přístup, ať se nacházel v jakémkoliv místě! Vyzvednutí jednotlivých komponentů, ať už jaderných či nejaderných, muselo být evidenčně podchyceno a podléhalo speciálním procedurám. Jaderná bomba mohla být přivedena k výbuchu pouze při naplnění předem daných kriterií, jako elektrických signálů, rychlosti, změn barometrického tlaku apod. Proto za nejnebezpečnější byla považována práce s konvenční výbušninou, tvořící součást jaderné zbraně.

Pro ilustraci držení letounů v pohotovosti.
380.BW měla 18 B-47 v pohotovosti v režimu „Home Station Alert“ (tj. v USA) a 12 letounů na základně RAF Brize Norton v Anglii, v pohotovosti „REFLEX ALERT“ (Reflex znamenalo vždy letouny v zámoří). Každý letoun strávil tři týdny na plné EWO (připraven k válečné operaci s plnou výzbrojí včetně jaderných bomb). Střídání probíhalo po třech letounech. přes Brize Norton. Jeden letoun byl v USA v plné pohotovosti na „home alert“. Znamenalo to, že 30 ze 45 letounů bylo v režimu EWO, zatímco 4 byly na cestě do Brize Nortonu, nebo na cestě zpět do USA pro „Home alert“, takže pro výcvik a údržbu vždy zůstávalo pouze 11 strojů z křídla.

Z uváděného vyplývá, že jaderné vyzbrojování bylo v té době výhradně prováděno v USA, i když na základnách v Anglii byly uskladněny „válečné“ zásoby jaderných zbraní.

Muniční základny (MSA) byly zpravidla umístěny ve větší vzdálenosti od letiště, např. v Plattsburghu to bylo přes 3 míle (míle 1,6 km). Při vyzvedávání komponentů JB se vyzvedávaly také speciální klíče od AFK(správa) k odemčení „IGLOO“, vypínaly se obvody poplachu. Pro zajímavost, k otevření dveří „IGLOO“ bylo zapotřebí hydraulického zvedáku o nosnosti 5 tun.

Přesun z prostorů skladů na letiště byl prováděn do rychlosti 5 mil/hod. Plně naložený MHU-7M přepravník vážil (dle druhu JB) mezi 4-12 tunami. Zpravidla trvalo naložení bomb okolo 1 hodiny, připojení ATO (startovací o váze 100 poundů, tah 1000 pounds po dobu 15 sec.) 45 minut a dalších 15 min. na ostatní střelivo (20mm pro dvojkanon). Toto střelivo bylo velmi nebezpečné, protože se odpalovalo elektricky a hrozilo nebezpečí zbytkových či bludných proudů (B-47E a B-52H používaly kalibr 20mm, pozdější B-52-G cal.50.

Převzetí jaderných bomb podepisoval kapitán letounu.

SAC udržovala v zahraničí na „REFLEX ALERT“ okolo 20 základen. Pouze ty, které byly určeny pro tankovací letouny (KC-97 a KC-135) neměly přiděleny MMS skupiny. Základny byly buď sdílené s mateřskými leteckými silami země, nebo byly tzv. vyhrazené výhradně pro USAF. Ty ale neměly vlastní letouny, ale byly obhospodařovány na rotační bázi viz výše.¨

Další úkoly MMS

Další úlohou MMS (např. 51st MMS), byla podpora 1. STRAD EWO u ŘS Titan H ICBM. Tyto ŘS byly vyzbrojeny MK 6 RV (manévrovací hlavice) W-53 (délka 12 stop, průměr 4 stopy a váha 8000 liber).

Součástí práce bylo i vyjímání rakety s hlavicí ze sila a odeslání k inspekci (probíhala na základně Vandenberg) a opětovné „nabití“ sila a aktivace hlavice. V roce 1969 kdy už SAC měl k dispozici 3 křídla Titanů II, bylo zahájeno jejich nahrazování typem Minuteman. 51. MMS nicméně i nadále musela udržovat specialisty na MK 6 RV a W-53 jaderné hlavice, protože Air Training Command nebyl schopen zajistit tuto specializaci 463X0 pro MK 6.


Prověrky způsobilosti obsluh JZ
Každé křídlo procházelo, nejméně 1x za 6 měsíců tzv. přezkoušením ORIT a u SAC AF(2nd, 8th, 15th, nebo 16th), se prováděly obdobné prověrky ORTT pod kódovým označením"Golden Hour Tango". Každá MMS musela 1x za půl roku projít testem MMS 472X0 „Standardization Team and Maintenance Branch 463X0 operations“. Tyto prověrky prováděl, bez předchozího oznámení tzv. „Munitions Standardization Evaluation Team“ (MSET). Navíc, 1x za rok, prováděla prověrku „ Defense Atomic Support Agency“- (DASA), stejně jako „Nuclear Safety Agency“ a „Armed Forces Explosive Safety Board“.

K činnosti MMS: Ze vzpomínek Ted A. Morris, Lieutenant Colonel, U.S. Air Force, Retired

pokračování........

Část II.

Shrnutí existence SAC

SAC bylo operační uskupení odpovědné za strategické bombardéry na souši, ICBM strategický arsenál v průběhu let 1946-1992. SAC rovněž řídil nezbytnou infrastrukturu k podpoře strategických bombardérů a raket, odpovídal za doplňování paliva za letu, strategický průzkum, vzdušné velitelství a do roku 1957 i za stíhací doprovod.

V rámci reorganizace byl zrušen k 1. 6. 1992 a prostředky byly podřízeny nově vytvořenému „Air Combat Command“ (ACC). Tankovací letouny byly podřízeny „Air Mobility Command“ (AMC) a také United States Air Forces in Europe (USAFE) and Pacific Air Forces (PACAF).

ICBM prostředky přešly později z „ACC“ pod „ Air Force Space Command“ (AFSPC). Spojené velitelství „United States Strategic Command“ (USSTRATCOM), nyní plní dřívější úlohu SAC a sídlí ve stejném místě jako dříve SAC, tj. v „Offutt AFB“, Nebraska.

Strategické bombardovací letouny SAC – pouze zajímavosti, podrobné info lze dohledat v jednotlivých monografiích



Poznámka:

1) PAA jsou „Primary Authorized Aircraft“ jsou letouny přidělené k bojovým částem, které jsou k dispozici k plnění bojových úkolů. „Inventory“ jsou letouny v údržbě a výcvikové.
2) Ne všechny bombardéry B-29 byly modifikovány jako nosiče JZ. Ke konci roku 1946 bylo k dispozici 23 jaderných bombardérů B-29, 1947 35, 1948 38, pol.roku 1949 66, k počátku 1950 95.
3) Ne všechny Convair B-36 byly modifikovány jako nosiče. 1948-18ks, poč. roku 1949-38ks, poč. roku 1950-34ks.
5) Rovněž ne všechny Boeing B-50 byly modifikovány jako nosiče JZ. Koncem roku 1948-18ks, leden 1949-38ks, leden 1950-96ks. B-50 sloužily pro překlenutí přechodného období do zavedení výkonnějších nosičů JZ.

V červenci 1950 bylo k dispozici 264 modifikovaných B-29, B-36 a B-50. 5 křídel SAC B-50 započalo přezbrojení na nové B-47 koncem roku 1953 (509., 43., 2., 93., a 97. křídlo).

Proudové strategické bombardéry



B-52G už nemusel používat ATO (pomocné startovací raketové motory), měl 4 kanony ráže 0.50, 2 AGM-77 "Hound Dog" střely s jadernou hlavicí W-28 a 4 ADM 2 „Quail“ falešné cíle. Bombové závěsy byly opět typu „clip-in release systém“ v přední a zadní komoře. EWO vyžadovalo, aby každý nosič byl vyzbrojen 4 MK 28 RI a 4 MK 28 FIFO (plně integrovaný roznětový systém) v přední pumovnici, 2 AGM-77 pod křídly a v zadní pumovnicie ADM-2 soupravy (u 6 bombardérů wingu, u zbytku byly zadní prázdné). Poznámka: ADM byly „decoys“ (klamný cíl).

S vývojem doktrín převzala SAC i úlohu konvenčního prostředku. V rámci „flexible response“ – pružné reakce, byly B-52 používány také jako nosiče konvenčních 750 librových bomb. V rámci každého křídla všech 15 letounů B-52 měly k dispozici závěsníky konvenčních bomb, které byly skladovány pro případ použití. Zpravidla se připravovaly v „křídle“ k tomuto vyzbrojení 3 letouny, každý s 52 konvenčními pumami. Pro výcvik v bombardování byly používány 250 librové cvičné pumy M-124, plněné pískem. Velení letectva považovalo vyzbrojení B-52 53 konvenčními pumami za nedostatečné. Byl proto vyvinut nový systém nazvaný „Big Belly“, který umožnil, aby počet bomb byl zvýšen na více jak 100 konvenčních leteckých pum (smíšené množství 500 a 750 librových pum).

Počátkem roku 1966 byly skupiny MMS přeškolovány na nové zbraně pro B-52, kterými byly AGM-69A Short Range Attack Missile (SRAM). Tyto střely s jadernou hlavicí měly dosahem 100 mil a byly uloženy v rotačním zásobníku v zadní pumovnici v počtu 8 ks. Po vyřazení AGM-77 Hound Dog byly vnitřní zásobníky adaptovány na podvěšení pod křídly. Kromě toho B-52 nesl 4 ks jaderné bomby MK28.

B-29 Boeing Superfortress – pozůstatek z II. SV

B-36 Convair Peacemaker - 6 pístových motorů a 4 proudové

B-47 Boeing Stratojet - 6 proudových motorů

B-50 Boeing Superfortress – rozsáhle modifikované B-29

B-52 Boeing Stratofortress – 8 proudových motorů

B-58 North American Hustler - 4 proudové motory – první nadzvukový bombardér

FB-111

B-1 Lancer

B-2 Stealth Bomber

Neuvedené na přehledu výše:

B-17: SAC sice několik B-17 z II. SV používal, nebyly ale považovány za součást její bombardovací flotily.

B-57: Nebyly v inventáři SAC.

B-50A

První letouny B-50A, vylepšená verze B-29 s motory Pratt & Whitney R-43603 500hp byly dodány SAC 20. února 1948, v počtu asi 250 ks. Kromě dálkových bombardovacích úkolů, byly na této platformě vyvinuty i průzkumné verze. Operační dolet (bez dotankování za letu) 4.900 mil. Poslední letouny tohoto typu byly vyřazeny z výzbroje 20. 10. 1955.

B-36 Peacemaker

Byl největším bombardovacím letounem SAC s operačním doletem přes 10.000 mil a nosností 10.000 pouds. AAC zadala jeho vývoj už v roce 1941, tedy cca 5 let před tím, než byla k dispozici jaderná bomba. Požadovaná rychlost letouny byla stanovena na 300-400 mil za hodinu. Convair měl představit první 2 prototypy do května 1944 i přesto, že jeho prioritní válečnou produkcí byly B-24. 26 června 1948, byl první operační letoun B-36A předán SAC, konkrétně pro „7th Bombardment Wing“ na Carswell AFB, Texas. Do konce roku pak bylo předáno dalších 35 letounů.

Prvním operačním letem bylo dálkové bombardování cíle nedaleko Havajských ostrovů simulační 10.000 poundů bombou, přičemž bombardér překonal celkovou vzdálenost 8.100 mil za 35½ hodiny, aniž by byl po dobu letu zjištěn protileteckou obranou na Honolulu. Ještě v roce 1949 vytvořila jiná osádka B-36 dálkový rekord letu bez tankování, kdy uletěla za 43 hod a 37 minut vzdálenost 9.600 mil.

Podle jednoho z typů bombardéru, B-36D, byly později modifikovány všechny B-36 na letouny s doplňkovými proudovými motory J-47(modifikace F/H/J).
Tyto modifikace byly vybaveny radarem K-3A pro přesné bombardování a některé z nich byly upraveny pro termojaderné pumy Mk-17 o váze 42000 lbs a délce 24½ feetů.

Vzhledem k váze stroje a požadavku na minimální tloušťku betonové dráhy 22½ inčů, mohly tyto letouny využívat pouze 3 letecké základny na území USA. Letoun byl vyzbrojen 16-ti 20mm kanony ve dvojicích v osmi kopulích s dálkovým elektrickým ovládáním a možností vedení palby ve 360 stupňovým odměru. Osádka byla tvořena 15 osobami (velitel, 1. a 2. pilot, 3 bombardovací a radaroví specialisté, 2 palubní inženýři, 2 operátoři rádio-elektronického boje a 5 střelců).
Osádka průzkumných RB-36 D/F/H byla tvořena dokonce 23 specialisty. B-36J byly odlehčené stroje (bez konónových kopulí, vyjma jediné zadní), čímž se snížila osádka letounu na 13 osob a dosáhlo zvýšení rychlosti na 418 mph ve 37.500 ft a nejvyšší dostup 43.600 ft.

Vznikla také modifikace FICON (GRB-36D/F), používaná u 99. „Strategic Recon Wing“ na Fairchild AFB, u Spokane, Washington, používaná k přepravě F-84E a RF-84K (celkem 11 strojů), ke zvýšení průzkumných schopností SAC stroji F-84. Stroje F-84 byly vypouštěny z pumovnice ve výšce 25.000 ft, ve vzdálenostech až 2.180 mil od místa stratu. RF-84K nesly 5 kamer a 4 kanony ráže 50, a v okamžiku „vypuštění“ měly váhu 29.500 lbs.

Tím se zvýšil dosah průzkumných misí až o 1.100 mil. Koncem roku 1955 byly tyto GRB-36 (10 ks) a RF-84K (25 ks) zavedeny do výzbroje, nicméně po jednom roce byl program zastaven. Testoval se rovněž podobný systém Tom-Tom (vypuštění z křídla).

„Convair“ rovněž „koketoval“ s jaderným pohonem B-36 (NB-36H), který však byl po 47 zkušebních letech zastaven. Další raritou byl typ XC-99 (na bázi B-36) z roku 1947, který umožňoval dopravu 400 vojáků, či 50 tun nákladu. Jeden letoun byl intenzivně využíván v době Korejské války a později, až do roku 1957, působil u Military Air Transport Service (MATS).
Používání letounů B-36 bylo tak komplikované, že např. motory musely být spuštěny už 45 minut před jeho startem; posádky musely být stabilní a dobře secvičené a údržba letounu vyžadovala nepřetržitou práci specialistů.

B-36 byla jedním z faktorů, který spustil „válku“ mezi letectvem a námořnictvem, přičemž to byl v první řadě boj o přidělované finanční prostředky. Např. v roce 1958, rozpočet letectva (letouny a ŘS) představoval 58% celkového rozpočtu MO, který nakonec vzrostl až na celkem 67%.
Žádná z modifikací super bombardérů B-36, v průběhu celých 10 let jejich aktivní služby, nikdy neprovedla „ostrý“ shoz jakékoliv pumy. SAC měla koncem roku 1950 k dispozici celkem 150 ks B/RB 36 (celkově pak cca 385 různých modifikací B-36). Tyto stroje byly záměrně drženy mimo válku v Koreji, aby byly neustále připraveny ke své odstrašující jaderné úloze.

B-47 Stratojet

Už v roce 1943 vznesl AAC požadavek na celoproudový bombardér s rychlostí minimálně 500 mph. Nabídka na takovýto typ letounu přišla od 5 společností. Soutěže se nezúčastnila společnost Convair, vzhledem ke kontraktům na B-24 a B-36. Zajímavostí je, že původní návrh společnosti Northrop na tzv. „létající křídlo“ byla odmítnuta jako příliš revoluční řešení, ale nakonec našla uplatnění v „devadesátých“ letech jako bombardér B-2.

Boening vycházel ze svých zkušeností s letounem B-29, které v celé řadě oblastí uplatnil právě u B-47. Základním problémem byl původní proudové motory J-35 , které na plánovanou hmotnost letounu - 125.000 lb, neměly dostačující výkon. Byl proto vyvíjen J-47 GE motor s tahem 5.200 lb, který nakonec byl na letounu uplatněn.

Posádka pozůstávala z 3 osob – pilot, druhý pilot a radarový navigátor a byla umístěna v hermetizované kabině. V srpnu 1948 objednaly letecké síly 10 ks tohoto letounu pro testování. Výhodou bylo, že letouny byly kompletovány v zařízeních Boeingu Wichita, Kansas, v blízkosti plánované výcvikové základny pro tyto stroje - McConnell AFB.

Pro doplňování paliva za letu byly zprvu určeny tankery KC-97 Stratoranker a později KC-135.¨Pro působení B-47 na zahraničních bázích byly vyvinuty speciální soupravy náhradních dílů, tzv. „Fly Away Kits“.

Letouny byly postupně upravovány pro větší únosnost (až 230.000 lb vzletové váhy) a zejména pak pro manévr úderu jadernou pumou, tzv. “pop-up”, který spočíval v přiblížení letounu k cíli při vysoké rychlosti a na malé výšce (300-500 ft), s ostrým manévrem na výšku 18.000 ft pro odhoz jaderné zbraně a zpěštným odletem na malé výšce. Tento manévr je velmi podobný manévru LABS pro bombardování jadernými zbraněmi z nízkých výšek a úniku účinku jaderné zbraně.

Letouny B-47 nebyly pro takovéto manévry původně vyvinuty, což způsobovalo značnou únavu materiálu, trhliny v konstrukci draku a také zřícení těchto letounů. Pilotování těchto letounů bylo posádkami označováno jako velmi náročné a rovněž tak i příprava na plnění úkolů.
Velmi obtížné byly i tankování z letounů KC-97, které nebyly s proudovými B-47 plně kompatibilní (pádové rychlosti apod).

B-47 byly postupně nahrazovány B-52 Stratofortress.První prototyp byl dokončen v listopadu 1951. Na vývoji se přímo angažoval generál LeMay, který např. ovlivnil uspořádání pilotních sedaček (z tandemového u B-47, na uspořádání vedle sebe) a zejména pak prosadil zvýšení foletu a nosnosti bombardéru (modifikace „G“ a „H“, vzletová hmotnost 488.000 lb s motory TF33-P-3 s tahem 17.000 lbs).

První modifikace „B“ byla dodána SAC 29. 6. 1955. Pumovnice byla schopna pojmout jakoukoliv jadernou zbraň v inventáři USA (rozměr 28x7 ft). První modifikace byly vyzbrojeny. 50 kulometem, pozdější modely šestihlavňovým kanonen Gatlink M-61 20 mm.

Už v roce 1957 skupina 3 B-52 obletěla bez mezipřistání celou zeměkouli (24.235 mil, za 45 hod. a 19 minut).

B-58 Hustler

Nadzvukový bombardér, s nejkratší historií použití u SAC a také vyrobený v nejmenším počtu (méně než 100 ks). Měl zaplnit „mezeru“, které z hlediska plnění úkolů vznikla vyřazením B-47. První B-58 byly dodány na Carswell AFB, Texas, 1. srpna 1960. Letoun trpěl celou řadou nedostatků, nicméně z hlediska rychlosti a únosnosti překonal v průběhu jednoho letu 6 mezinárodních rekordů (12. 1. 1961).

B-58 pilotovaná maj. Elmer E. Murphy, utvořila 10. 5. 1961 rychlostní rekord 1.302 mph (stejná posádka, která zahynula téhož roku při havárii na Air Show v Paříži). B-58 bylo vyřazeno z výzbroje 16. ledna 1970.

FB-111A Aardvark

Zařazení tohoto letounu do inventáře SAC (původně F-111) bylo více méně vynuceno tím, že v roce 1965 byly B-47 vyřazeny, B-52 C a F byly rovněž vyřazovány a ukončení nasazení B-58 bylo plánováno na konci dekády. Nasazení tohoto letounu silně ovlivnil MO Robert S. McNamara, který preferoval nadzvukové strategické bombardéry a očekával brzské nasazení XB-70, A-11 a SR-71. Nicméně, B-70 byla vyrobena úpouze ve 2 prototypech, A-11 nemohla být považována za skutečný strategický bombardér a SR-71 (odvozená od A-11) se stala výhradně platformou průzkumného stroje.
Stejný činitel plánoval i vyřazení všech B-52C,D, E a F (v počtu 449 B-52). Pouze nasazení ve Vitnamu oddálilo a posléze i modifikovalo toto rozhodnutí (nyní se nasazení B-52 plánuje až do roku 2020).

První FB-111 byly dodány 43d Bomb Group - Carswell AFB, 8 října 1969 (to už bylo přijato rozhodnutí, že tento typ nesplňuje požadavky na strategické bombardování a výroba měla být omezena na pouhých 60 ks - MO Laird). FB-111 mohl nést až 6 jaderných pum, či kombinaci pum a SRAM. Poslední FB-111 byla dodána v červnu 1971.

B-1

Strategický bombardér B-1, byl prezidentem Carterem odmítnut (dával přednost „cruise raketám“). Ihned po nástupu prezidenta Reagana, byl opětovně iniciován a měl více politický, než vojenský charakter (dal najevo, že jeho předvolební „rétorika“ nebyla pouhými slovy).

B-1 byl projektován pro dosahování rychlostí Mach 2.1 ve výšcet 50,000 a doélet, bez doplynění palivem, 6,100 mil. Ve výzbroji, ve třech pumovnicích, mohl nést v rotačním zásobníků buď 24 SRAM, nebo 75,000 lbs gravitačních pum. V zásadě šlo o stejné charakteristiky, které byly pro letoun plánovány už před 20 lety.

Program se zejména potýkal s prudkým nárustem cen, měl problémy s únikem paliva, elektronikou a celkovým výkonem. Byl sice zařazen do 2 křídel SAC, ale v rámci SIOP působil pouze několik let, aby nakonec byl zahrnut do jednání o snížení strategických zbraní.


Organizace SAC v padesátých létech

Níže uváděná struktura křídel SAC byla typická pro padesátá léta. Křídlo mělo, zpravidla, 4 taktické letky (3 bombardovací a jedna pro doplňování paliva), podporované 4 letkami údržby (úloha těchto letek je pragmaticky vyjádřena – udržovat letouny ve stavu, aby mohly létat, letka „polní údržby“měla specializace jako motoráři, elektrické systémy, hydraulika, palivový systém, drak letounu, padáky, plechařina, atd.), muniční letky se staraly o jaderné a ostatní zbraně, letky avionikym a elektroniky o navigační a bombardovací systémy, letka pozemních systémů zabezpečovala generátory, systémy ohřevu, startovací systémy a jiné.

Byly číslovány stejně jako křídlo, takže 380. Bombardovací křídlo mělo 380. F.M.S., 380. O.M.S. a 380. AE.

Toto číslování neplatilo pro taktické letky, letky leteckých skladů a muniční letky, spojovací letky SAC. Každé křídlo mělo přidělenou skupinu bojové podpory, které zejména pečovaly o základnu jako takovou a nemocniční skupinu.

Operační řízení křídel bylo prováděno přímo operačními centry SAC. Administrativní a logistická podpora měla vlastní linii podřízenosti na tzv. „číslované letecké síly“ (geografické uspořádání velení v rámci USA – 8.LS východ, 15.LS západ, 2.LS centrální oblast). V některých případech byly mezi křídly a leteckými silami ještě divizní stupně, zpravidla, když základna měla více jak 1 křídlo.

Křídlo středních bombardérů B-47 mělo 3 bombarovací letky, každou s 15 letouny, 77 důstojníky a 99 členů personálu. Posádka letounu pozůstávala ze 2 pilotů a navigátora-bombometčíka. Křídlo B-47 mělo tabulkově 410 důstojníků a 2.243 leteckých specialistů. Tato čísla zahrnují i Skupinu bojové podpory, ale ne počty ve skupině nemocnice.

Křídlo těžkých bombardérů B-52 mělo rovněž 3 bombardovací letky s 15 letouny, 173 důstojníky a 243 jiného personálu. Bojová osádka byla tvořena 2 piloty, bombometčíkem, navigátorem, důstojníkem radioelektronického boje a zadním střelcem. Tabulkově mělo křídlo 703 důstojníků a 4053 leteckého personálu (započítávání viz výše).

Křídlo těžkých bombardérů B-36 mělo 3 bombardovací letky, každou s 10 letouny.



http://www.strategic-air-command.com/wi ... zation.htm



Početní stavy letounů SAC




Část III.

ICBM

SAC byl také pověřen správou, řízením, rozmisťováním a velení nově vyvíjených raketových prostředků dalekého dosahu odpalovaných ze země –ICBM (Intercontinental Ballistic Missiles).

První prostředek přidělený SAC byl systém SNARK (a jeho modifikace), který ale nenalezl širšího uplatnění.

Po systému SNARK následovala ŘS středního dosahu THOR (IRBM), který nalezl širokého uplatnění v dalších zemích NATO v Evropě, jmenovitě UK, Itálii a Turecku, jako součást strategiejaderného odstrašování.

Výcvik výše uvedených specialist NATO byl prováděn SAC na základně Vandenberg v USA. Již v roce 1961, mělo SAC a NATO společně v operačním nasazení v Evropě 30 letek ŘS THOR.

První jednotka SM-65 Atlas ( plnohodnotná ICBM s dosahem 5000 mil), byla v USA aktivována v lednu 1958, na ADB Francise E.Warrena (Wyoming).

Silným nátlakem president Eisenhowera se posařilo dosáhnout toho, že již v roce 1962 disponovala SAC 142 ks ŘS Atlas ICBM. Tato raketa byla však spíše nosičem těžkých nákladů (vesmírná technologie) než úderných jaderných strategických raket a v polovině roku 1965byla vyřazena z výzbroje.

Byla nahrazována LGM-25 TITAN I a II, systémem vyvíjeným od roku 1955, s provedením prvního odpalu v únoru 1959 (první 4 odpaly byly úspěšné, ale další 2 rakety explodovaly na OZ). Im přes dílčí neúspěch project dale úspěšně pokračoval.

ŘS nesla 4Mt hlavici, největší v arsenálu SAC, přesnost dopadu na cíl byla okolo 1 míle. Do výzbroje SAC se do roku 1963 dostalo 63 ŘS TITAN I a 56 TITAN II. TITAN I byl pak v roce 1965 deaktivován, tak jak byla zařazována ŘS MINUTEMAN. Poslední ŘS TITAN II byly deaktivovány v roce 1985.Tím take skončila éra kapalných ICBM v arsenálu SAC.


ŘS MINUTEMAN byla už vyvíjena, na rozdíl od Atlas a Titan, jako vysoce výkonný zbraňový system. Zavedením TPH u této ŘS byl osdtraněn problem náročné obsluhy, jak tomu bylo u předcházejících typů ICBM. Obsluha v řídicím středisku obhospodařovala vždy 10 ks těchto prostředků.

SAC měla organizačně učleněny MINUTEMAN v 6 komplexech na úrovni křídla, s celkovým počtem okolo 1000 ks těchto ŘS. Bylo dosahováno “reakčních” časů k odpálení méně než 60 vteřin, což představovalo zcela novou dimenzi bojové pohotovosti těchto prostředků.

Cruise Missile

Pro potřeby strategických bombardérů bylo vyvinuto někilik typů ŘS vzduch-země.
Systém GAM-77/AGM-28 Hound Dog byl používán pro SB B-52G a H v období let 1961-76.

Systém GAM-87 Skybolt přišel do výzbroje SAC v roce 1959 a byl určen pro SB B-52 a britské Vulacany, necméně nenalezl širšího uplatnění.

AGM-69A SRAM, vyvinutý General Dynamics, nahrazoval ŘS Skybolt od počátku sedmdesátých let. Systém SRAM byl také modifikován jako polobalistická raketa se vzdušným odpálením pro jaderné hlavice představující ekvivalent hlavic Minuteman III.

SB B-52 mohly nest 20 ks SRAM na interních a vnějších závěsech s dodahem cca 100 mil.
Hypersonická pohonná jednotka umožňovala dosáhnout cíle na tuto vzdálenost v průměru za 3 minuty, a tato rychlost současně znamenala, že SRAM byla v podstatě nezasažitelná prostředky PVO. V rámci SIOP používala SAC okolo 1.500 těchto ŘS vzduch-země.

Úloha SRAM byla navíc podtržena tím, že president Carter dal přednost tomuto prostředku před zavedením SB B-1. Z hlediska vojensko-politického to znamenalo, že strategická “triáda” nebude budována na nových typech SB, ale na původním typu B-52 vyzbrojeného právě SRAM (či jinými typy dalekého dosahu, např. AGM-86B ALCM firmy Boeing se systémem TERRCOM).


B-52G byl prvním SB vyzzbrojený ALCM na externích závěsech (12 ks). Letoun B-52G (a později B-52H) byl modifikován tak, aby v pumovnici mohl používat rotační zásobník, což umožnilo zvýšení počtu ALCM o 8 ks.

Po ALCM bylo zahájeno zavádění do výzbroje pozemních “cruise” (GLCM). Tento system používal hlavní prvky ALCM s tím rozdílen, že byl odpalován z tzv. TEL (transporter erector launcher) a byl zařazen do podřízenosti SAC . 464 ks GLCM bylo určeno pro rozmístění v Evropě v rámci tzv, “tactical nuclear theatre forces”).

Část IV.

V přílohách jsou uvedeny jaderné zbraně SAC a jejich počty a „ráže“, což nutně vyvolává otázku, co by jejich použití způsobilo.

V této souvislosti vzpomíná Daniel Ellsberg na otázku, která byla položena Sboru náčelníků štábů: „Jestli bude plán na všeobecnou jadernou válku realizován dle našich (USA) plánů, jaké ztráty to přinese na straně Sovětského svazu a Číny“ (Číny proto, že plány USA vždy počítaly se současným napadením obou těchto států)!

Odpověď byla předána ve formě uvedeného grafu (vertikálně počty mrtvých v milionech, horizontálně čas uváděný v měsících). Šlo o to, aby bylo možno odlišit okamžité ztráty po jaderném úderu od těch, které nastanou v určitém období po výbuších, vlivem dopadů-zejména zamoření terénu a úmrtí vlivem zranění či ozáření.

Nejnižší úroveň na grafu ukazuje na 275 milionů mrtvých okamžitě a v průběhu 6 měsíců stoupá tento počet na 325 milionů.



Po obdržení této závažné informace, byla JCS položena doplňující otázka, kolik obětí by tento útok představoval globálně, to znamená, nejenom na území SSSR a Číny.

Otázka byla promptně zodpovězena v těchto číslech: Pro Východní Evropu se předpokládá počet mrtvých + 100.000.000 osob a následkem radioaktivního spadu na území Západní Evropy, by mohlo jít cca o dalších 100.000.000 osob (v závislosti na počasí, směrech větru).

Nezávisle na těchto meteorologických podmínkách, dalších asi 100.000.000 osob by zahynulo v zemích, přiléhajících k SSSR a Číně (převážně neutrálních zemích), jako Finska, Rakouska, Afghánistánu, Indii, Japonsku a dalších.

Jen pro ilustraci, např. Finsko by vlivem jaderných úderů (vzdušných/pozemních) provedených na ponorkové základny SSSR v oblasti Leningradu (nyní Petrohrad), bylo nejpozději do 6 měsíců, (pravděpodobněji ale mnohem dříve) „vymazáno“ radioaktivním spadem z mapy světa.

Ztráty způsobené na území USA ať už přímě (údery SSSR), či druhotné, nebyly ze strany prezidentské kanceláře vyžádány, tudíž pamětník ani neví, zda taková kalkulace byla provedena. Konec konců, lépe se hovoří o ztrátách protivníka, než svých vlastních.

Celkové ztráty kalkulované JCS způsobené jadernými údery sil USA, jak už bylo řečeno, vedených primárně na SSSR a Čínu, by přibližně představovaly 600 milionů mrtvých.

Na jaře roku 1961, Single Integrated Operational Plan - SIOP, v rámci kterého by působil i SAC (bombardéry a ŘS), sumarizoval, lépe řečeno kalkuloval celkové ztráty v dokumentu, který měl možnost pamětník vidět (ať už způsobené záměrně, či jinými dopady, u spojenců, neutrálních zemí či satelitních zemí SSSR), ve výši půl miliardy osob!

Odborníci přitom připomínají, např. Dr. Lynn Eden- Center for International Security and Cooperation, že do těchto ztrát nikdy nebyly zahrnuty ztráty, které by vznikly rozsáhlými požáry, takže kalkulované počty (JÚ+druhotné účinky), jsou spíše podhodnocené, než nadnesené. Uvádí, mj., že požáry by způsobily 2-5x vyšší ztráty, než přímé účinky výbuchů a jeho odhad tak činí jedna miliarda a více celkových ztrát.

President Dwight D. Eisenhower požadoval zcela jednoznačně kompletní destrukci SSSR, Číny a jejich spojenců.

Přitom se vždy, dle svědectví, vycházelo ze scénáře a zámyslů JCS, ať už oficiální prohlášení byla jakákoliv:

1)První úder ze strany USA, jako eskalace konfliktu mezi US a SSSR konvenčními silami (předpokládalo se, že stačí na straně SSSR síla útoku 1 brigádou OS, aby byl spuštěn odvetný úder).

2)Předstihující jaderný úder při předpokládané hrozbě úderu ze strany SSSR, který byl v Pentagonu, opět dle svědectví, nazýván“striking second first.” (volně přeloženo provést odvetu jako první).

3)Třetí možnost, kterou si ale velení USA nepřipouštělo, provést odvetný úder po prvním překvapivém úderu SSSR.

4)Samozřejmě, k provedení úderu mohlo dojít i náhodou, nesprávným vyhodnocením situace velícími důstojníky při ztrátě komunikace s nadřízenými složkami apod.

Je zřejmé, že výše uvedené varianty by jaksi měly být provedeny v různých odstupňovaných režimech. Nicméně, Eisenhower jednoznačně požadoval, aby v každém případě bylo udeřeno proti všem 151 vytypovaným urbanisticko-industriálním cílům (tzv. požadavek na “optimum mix” výše uvedených a vojenských cílů).

Při důsledném zamyšlení nad výše uvedenými fakty, rozumný člověk může jen stěží pochopit, že v kritickém období války ve Vietnamu, si americký prezident dovolil takovou provokaci, jakou jsem popsal ve stati „Operace šíleného muže“ (Nixon -simulované útoky na SSSR silami SAC).

Obdobně bychom mohli hovořit o provádění průzkumných letů letectvem USA nad územím SSSR a jeho spojenců, ať už v první polovině padesátých let, či později po zavedení programu U-2 (celkem cca 25 letů), v rámci PARPRO - Peacetime Airborne Reconnaissance Program.




Strategické průzkumné lety v roce 1952


Strategické růzkumné lety, 1953-54

Můžeme si položit ryze hypotetickou otázku, jak by USA reagovaly, kdyby obdobné průzkumné lety prováděl SSSR nad výsostným územím USA, či územím jeho aliančních spojenců.

I když výše uvádím zejména období prezidentství Dwight D. Eisenhowera, nebylo to za jiných prezidentů, snad s výjimkou J.F. Kennedyho, za což také zaplatil životem, jiné.

Zpracováno na základě vzpomínek Daniela Ellsberga v publikaci American Planning for a Hundred Holocausts z 11.9. 2009

[Pátrač]

Prosím kolegy palbáky aby s diskusí počkali až pan v.m. dokončí celý tento cyklus. Možná to až to bude hotové, vypíchnu jako samostané téma. Zatím bruste kordy.

[v.m.]

Příloha 1.

Jaderné zbraně SAC ve fotografiích a datech









































Základní charakteristiky JB SAC

[Pátrač]

Pane kolego - je to všechno nebo ještě bude pokračování? je toho tolik že mám problém to absorbovat.... a také byvh rád uvolnil diskusi. Prosím o info a palbáky prosím ještě o trošku trpělivosti.

[Bleu]

Pane kolego - je to všechno nebo ještě bude pokračování? je toho tolik že mám problém to absorbovat.... a také byvh rád uvolnil diskusi. Prosím o info a palbáky prosím ještě o trošku trpělivosti.

Pátrači a diskuzi o čem?

[v.m.]

Pátrači. opravdu nevím co bych měl v. m. napsat jiného než jsem mu napsal. Viz sáhodlouhej příspěvěk o něco výše, týkající se krize okolo raket SS-20 defakto porušení SALT II a která znamenala i konec détente. Kolegovi v. m. stál leda jakousi neurčitou odpověd ve smyslu že on to vidí jinak. Ovšem jaky bez jakýhokoli podložení.

Bleu, doporučuji ti, podívat se v mých příspěvcích. kdy USA rozmístily své první strategické jaderné zbraně v Evropě (Itálie, Turecko) a najít si, na kterém Ministerském zasedání NATO bylo rozhodnuto o záměně/modernizaci raket PERSHING I za PERSHING II.

Věřím, že tyto dva údaje budou i pro tebe dostačující, aby jsi zásadně změnil svůj názor.

Rád si přečtu závěry, které z tohoto doporučení vyvodíš!

[Bleu]

Tady v celku nechápu kam tim míříš? SS-20 vstoupili do služby kdy? V březnu 76? O rozmístění Pershingů II v Evropě se rozhodlo v listopadu 79? Fakt nevím co řešíš?

[v.m.]

Budování nového, mohutnějšího a dokonalejšího systému mobilních raket SS-20 bylo v tomto smyslu soustem, které ani státníci jinak velmi naklonění détente nemohli spolknout. SS-20 převyšovaly ostatní sovětské rakety ve všech hlavních parametrech. Měly dolet kolem 5000km, mohly tedy zasáhnout i ze základen v oblasti Uralu kterékoliv místo v západní Evropě; každá z nich nesla tři hlavice, jež bylo možno současně zaměřit proti různým cílům. Jak upozorňuje Grobačov, SS-20 měly vlastnosti strategických raket, a v tomto směru uváděly v pochybnost samu hodnotu SALT II.

1) netvrdím to já ale Gorbačov, zjevně k tomu to tvrzení měl stejnej důvod jako níže zmíněný Dobrynin.

Tomu odpovídala řada kroků NATO od roku 1977 tedy zhruba od momentu kdy Sověty začaly s rozmisťováním SS-20 a kdy Schmidt ve své londýnské řeči o „eurostrategické rovnováze“ prezentoval problém v celé jeho vážnosti: měly být odpovědí na novou realitu, kdy evropská bezpečnost byla dána v sázku nejen rozsahem sovětských armád, ale i jejich vyzbrojením. Kancléř se opětovně snažil Brežněvovi vysvětlit své velké obavy, ale generální tajemník „nepochopil důsledky“ a uvěřil výkladu Ustinova a Gromyka, že SS-20 jsou nejlepší zbraní, která „konečně zbaví SSSR hrozby, představované základnami NATO kolem jeho hranic“.

Z tohodle myslím vyplývá že SS-20 byly chápany jako věc která převyšovala všechno co mohl západ v Evropě nabídnout, a tedy bylo to chápáno jako zjevné narušení rovnováhy sil - a znamenalo to konec politiky Détente.

„Naše evropská politika tohoto období byla dána dvěma rozpornými tendencemi. Tím, že jsme přijali německou politiku smířená známou jako Ostpolitik, jsme dosáhli jistých úspěchů ve snížení napětí a rozvíjení všestranných vztahů se západoevropskými zeměmi. Ale zároveň jsme horečně rozšiřovali naše jaderné i konvenční síly v Evropě nad hranici rozumné míry, a to tajně, mimo zraky veřejnosti i mimo rámec vídeňských jednání...“
Takto to výjádřil Dobrynin

Sověty v tomto smyslu odmítaly s nato jakkoli jednat tak jak to konec konců vyjádřil Andropov
Na prostesty Arbatova „Co se rozčiluješ? Nahrazujeme staré rakety novými – to je jen přirozené.“ Ale když slyšel, že v tom případě je chybou dělat to v nejpřísnější tajnosti, explodoval: „Chceš, abychom se ospravedlňovali před NATO, říkali jimco budeme dělat? To je skoro jako kdybychom je žádali o dovolení. Neděláme to dnes, a nebudeme to dělat ani v budoucnu!“

V lednu 79 nastoupilo NATO na politiku "dvou kolejí"
„První kolejí“ zůstávaly rozhovory s Moskvou, které by uspokojivě řešily otázku eurostrategických zbraní. Předvídala se i možnost ústupu od vlastního programu, couvnou-li Sověty od realizace programu SS-20.

Jestliže by se však „první kolej“ ukázala jako slepá, pak „druhá kolej“ měla být již přímou odpovědí na sovětskou hrozbu: země NATO souhlasily, aby USA rozmístily v západní Evropě 464nových raket s plochou dráhou letu a v budoucnu nahradili zastaralé balistické rakety Pershing jejich modernizovanou verzí Pershing II.

Jak shrnul další vývoj Dobrynin, oligarchie původně přijala rozhodnutí o SS-20 pod vlivem vojáků, oslněných jejich vysokou účinností. Pak sledovala tajné rozmístění s potěšením, jak tímto způsobem posiluje sovětský jaderný potenciál v Evropě. Teprve když obdobné kroky byly podniknuty americkou stranou, začalo velké znepokojení a Brežněv byl opět použit jako mírotvorce. V projevu ve východním Berlíně (6. října 1979) nabídl snížit nukleární síly a stáhnout z NDR 20 000 vojáků a 1000 tanků, jestliže se NATO zřekne svých plánů. Co však by se ještě o rok dříve setkalo se západoevropskou pochvalou jako posílení détente, přišlo pozdě.

Srovnej si co bylo kdy. A kdo tedy přezbrojoval dřív he?

Problematika tohoto období nebyla doposud řádně objasněna žádnou stranou. Uvolněné, dříve utajované skutečnosti nás sice značně posunuly vpřed, nicméně úplná odpověď to v žádném případě není.

Celá řada těch, kteří se pokouší problematiku objasnit, vychází spíše z ideologického hodnocení skutečností, než skutečného posouzení faktů. Tak tomu je i v případě Bleu, který převzal “klišé”, jakým proamericky orientovaní “specialisté” toto období hodnotí.

V první řadě se tito odborníci pokouší dokázat, že k rozmístění RSD PERHING II došlo:

a) na nátlak evropských států, zejména pak SRN
b) situací, představovanou modernizací kompletů raket SSSR všeobecně a zejména pak ŘS středního doletu
c) šokem, způsobeným neočekávaným zavedením RSD SS-20

Než se pustime do objasňování problematiky “Dual Track Decission”, správně by mělo být “Tripple Track Decission”, aby se nezapomínalo na to, že mezi hlavní postuláty tohoto rozhodnutí patřily i odzbrojovací jednání, jako jedna z hlavních priorit.

Několik připomenutí z historie “strategie pružné reakce”:

Vůbec poprvé přišla tato otázka (rozuměj zvýšení dosahu jaderných prostředků) na přetřes při vypracovávání tzv. “theater nuclear posture” v roce 1974, za fungování MO Jamese Schlessingera, který posuzoval strategii pružné reakce a prostředky, které jsou k jejímu naplnění na Evropském válčišti. Šlo zejména o ponorkovou sílu POSEIDON, která byla vyčleněna k úkolům na Evropském válčišti, společně s útočnými letouny letadlových lodí ve Středomoří (tuto problematiku jsem zmiňoval v předcházejících příspěvcích), jejichž nasazení mohlo ihned eskalovat do všeobecného jaderného konfliktu USA x SSSR. To samozřejmě bylo v zásadním rozporu s novou politikou USA “pružné reakce”, která měla pokud možno “nezatáhnout území ” USA do jaderného konfliktu v Evropě.

K tomu sloužila celá řada tzv. základen “předsunuté” obrany, o kterých jsrm, mj., hovořil v příspěvku k SAC.

Konec konců nesmíme zapomínat, že snaha umístit v Evropě rakety středního doletu s charakteristikami strategických raket, nebyla realizován až rozmístěním system PERSHING II, naopak od konce padesátých let byly v Evropě rozmístěny IRBM JUPITER (45) a THOR (60) na základnách v Británii, Itálii a Turecku. Kromě toho byly na území Německa rozmístěny křídlaté rakety dalekého dosahu MACE (1962-69).

Technické zdůvodnění těchto kroků bylo, že tyto regionální síly vyplní mezeru v US strategických prostředcích, až do dosažení celkové a jednoznačné převahy amerických ICBM. Dle hodnocení US plánovačů, pak by mohly být tyto prostředky nahrazeny jinými, sice kratšího doletu, ale na vysoké technické úrovni, což se také stalo.

Historii zavádění ŘS Pershing můžete studovat na http://pershingmissile.org/template.asp ... oStory.htm

Tzv. Evropská žádost

K vystoupení Helmuta Schmidta v “International Institute for Strategic Studies v Londýně” (v roce, kdy bylo zahájeno rozmisťování SS-20), je mnohými označováno (také Bleu ve svém příspěvku), jako požadavek Německa/Evropy na umístění RSD v Evropě.

Celá řada analytiků je opačného nátoru. Ano, Schmidt požadoval odstranění vojenské nerovnováhy v Evropě pod pojmem "new dimensions of Western security", ale zejména v kontextu jednání o “vzájemném a vyváženém” snížení OS, jak v kontextu konvenčních sil, tak i omezení taktických jaderných zbraní”. V oblasti jaderných RSD, žádný návrh nepředložil.

“High Level Group” ustanovená NATO, započala svou práci na otázkách Evropské rovnováhy sil (v kontextu jednání SALT), již před vystoupením Schmidta. Podle zadání “NATO Nuclear Planning Group”, navrhla přechod na systémy delšího dosahu, mobilní, s vysokou přesností dopravy jaderných náloží na cíl, což finálně vyústilo v doporučení zavést “mix” Pershing II a GLCM. Z některých dokumentů lze dedukovat, že se tak dělo na výslovné přání USA, a že to naráželo na odpor celé řady západoevropských zemí NATO (zejména z hlediska, kde tyto zbraně budou umístěny).


Studiem dostupných dokumentů lze doložit, že SSSR považoval své RSD zamířené na Západní Evropu, výhradně jako opatření jak čelit prostředkům na předsunutých základnách USA a strategickému arzenálu Británie a Francie ( k podobným závěrům dospěli i analytici Osgood a Freemana).

Jaderná strategická síla Francie a Británie umístěná na ponorkách, jen samotná, představovala 1,268 hlavic, zaměřených na SSSR.

Co se týče náhrady zastaralých systémů SSSR - SS-4 a SS-5 (také zavedení SB Backfire), ta se v kalkulacích analytiků USA objevovala a dle jejich hodnocen nepředstavovala pro USA ani Evropu vážnější hrozbu, než jako taková už reálně existovala (viz hodnocení rovnováhy níže).


Pokud procházíme historií jadeného zbrojení, je zřejmé, že USA se vždy snažily dosáhnout strategické a taktické převahy zaváděním nových systémů dopravy jaderných zbraní na cíl i vývojem JM jako takové.

V předchozích příspěvcích, i v mé studii “Taktické jaderné prostředky ČSLA”, jsem tyto trendy jednoznačně prokázal. Konec konců, tím se ani USA nikdy netajily a jednoznačně deklarovaly svou technologickou převahu. Nadhodnocování hrozby ze strany SSSR bylo vždy jednoznačnou součástí politiky USA a o těchto skutečnostech v celé řadě případů také mylně informovaly své spojence (viz předchozí příspěvky).

Pokud USA hodnotily strategickou rovnováhu jaderných sil musely USA před spojenci přiznat, že:

“Ještě před dekádou byly Sovětské síly mnohem menší než síly USA, i když už tenkrát měly schopnost provedení “second strike” proti nám.

V poslední dekádě strategické síly SSSR narůstaly a byly “rozčleňovány”, takže v polovině sedmdesátých let dosáhly parity se strategickými silami USA.

V současnosti Sověti mají výhodu v počtech operačních systémů dopravy na cíl a únosnosti, zatímco USA má více MIRV na svých ICBM a SLBM a vice strategických bombardérů.

V osmdesátých létech bude tato rovnováha sil pokračovat, ať už prostřednictvím SALT II, či bez něj. Jak se to skutečně projeví v silách, nelze zcela předvídat.

Třebaže počet hlavic u SSSR naroste, výhoda USA bude udržena rozmístěnými systémy ALCM a TRIDENT a take tím, že počet disponibilních hlavic může narůstat, zaváděním system MX a TRIDENT II a CMC (CRUISE MISSILE CARRIERS ).


Víme, že kapacira prostředků SSSR je už nyní vice jak dostatečná ke zničení Evropy. Nyní je modernizován system SS-4/5( SS-20+ zavádění SB Backfire), ale zavedení těchto systémů, dle našeho názoru, zásadním způsobem nezmění celkovou rovnováhu sil. To i přesto, že jejich charakteristika (modernější, mobilita, dosah) je lepší než u předcházejících systémů a že samozřejmě budou nebezpečnější pro naše TNF (Tactical Nuclear Forces).

Práce “HLG” se odvíjí nezávisle na vývoji na Sovětské straně. Musíme posuzovat modernizaci našich TNF kapacit, protože zastarávají a vzdušná obrana SSSR zesílila. Pokud by k tomu nedošlo, “model odstrašení a stupňované odvety by mohl být narušen” (vybráno z odtajněných dokumentů). Konec citace - výběru z dokumentů, jak samy USA hodnotily situaci.

Z hlediska států NATO v Evropě, lze závěrem říci následující: Hlavní obavou těchto států bylo, aby je USA nenechaly na “holičkách” tím, že oddělí svůj strategický arsenál od evropských jaderných sil, s cílem pokud možno nezavléci území USA do případného jaderného konfliktu v Evropě (případně dohodami SALT II, III, jiné).

Bylo zřejmé, že schopnosti systému PERSHING II budou garantovat, tak si to alespoň vyhodnotili Němci, že jejich použití z Evropy, by vždy vyvolalo strategický úder SSSR proti území USA.


Závěr:

Nepovažuji tuto problematiku za vyčerpanou. Přivítám další názory “palebáků” ať v tom, či onom “gardu”.

[Rosomak]

v.m. : Je to jen můj pocit, že USA a ostatní jaderné státy měly - a možná stále mají - s termojadernou bombou?
Vysvětlovalo by to jednak dvojnásobný počet jaderných zkoušek než SSSR, také velikost rozměrů vyšších ráží a životnost jednotlivých typů.

Ve vzájemné paritě by to znamenalo, že SSSR stačí území USA zasáhnout pouze několika střelami, ale na 30 let z něj udělat špatné místo pro život.

[Dzin]

v.m.: Nějak tě nechápu. Ty něco nebo někoho cituješ?

[v.m.]

v.m. : Je to jen můj pocit, že USA a ostatní jaderné státy měly - a možná stále mají - s termojadernou bombou?
Vysvětlovalo by to jednak dvojnásobný počet jaderných zkoušek než SSSR, také velikost rozměrů vyšších ráží a životnost jednotlivých typů.

Ve vzájemné paritě by to znamenalo, že SSSR stačí území USA zasáhnout pouze několika střelami, ale na 30 let z něj udělat špatné místo pro život.

Rosomáku, zřejmě jsem mohl špatně pochopit tvůj dotaz, ale jak jsem pochopil, tak odpovídám:

Všechny moderní jaderné zbraně jsou termojaderné. Jakou mají mohutnost výbuchu (ráži) je jiná věc. Speciální použití těchto zbraní (mimo vzdušné v atmosféře, pozemní či podzemní výbuchy), je odpálení těchto JZ ve výšce cca 300 km, k vyvolání tzv. EMG efektu.

Jinak pak ještě ze máme, či můžeme mít:

Neutronová bomba: Je to také vodíková bomba, u které je však omezen její destruktivní účinek a naopak posíleno vyzařování různých druhů záření a zejména proudu neutronů (který poškodí obaly buněk, zasažená osoba bez možnosti léčení do dnů, týdnů, měsíců nebo i let umírá). Bomba je určená k zabíjení osob, zejména vojáků chráněných v pancéřovaných vozidlech; naopak je relativně šetrná k civilním budovám v oblasti, v níž boje probíhají.

Výbuch 1Kt ve výšce nad 100 metrů zapříčiní, že v rádiusu cca 120 metrů bude vše zničeno a zemřou všichni lidé. Osoby v okruhu cca 1,6 km, zemřou na účinky pronikavé radiace v průběhu od 1 dne do 1 měsíce. Za 24 hod. je možno do prostotu bezpečně vstoupit.

Účinky neutronové zbraně (hlavice rakety, granát, gravitační): Neutronová puma byla vyvinuta jako taktická jaderná zbraň, v armádě USA používaná např. u hlavice ŘS LANCE, jaderných granátů dělostřelectva a taktického letva.* Byla určena zejména k boji s obrněnými jednotkami nepřítele.

*Celkem byly vyvinuty 3 typy neutronových zbraní hlavice W66 pro antibalistickou raketu (v užívání 1975-76), W70Mod.3 pro LANCE, W79Mod.0 pro dělvo. Vyřazovány byly od roku 1992; W70Mod.3 skončila v roce 1996;W79Mod.0 v roce 2003. Který typ používalo taktické letvo mi není známo, pravděpodobně typ používaný pro LANCE.

Neutronová hlavice použitá u antiraketové obrany (píše se o tom na jiném vlákně – ABM) u systémů Sprint, programu Safeguard k vyvolání předčasného/neúplného výbuchu jaderné hlavice byla viz výše typ W66.

Jiné, vysoce účinné JZ:

Třístupňová bomba: Je to v podstatě vodíková puma, avšak se třetím stupněm, tvořeným pláštěm z uranu 238. Rychlé neutrony vzniklé z termonukleární fúze štěpí uran 238 a tím je zvýšena účinnost. Největší vyzkoušená puma měla být třístupňová, avšak místo pláště z U 238 měla plášť z olova, který tlumil účinky a pohlcoval radiaci. Nejsilnější jaderná zbraň historie, Car-bomba, měla tudíž sílu „jen“ 57 Mt, místo plánovaných 100 Mt.

Kobaltová bomba: Jedná se o teoretickou konstrukci jaderné zbraně, kdy vodíková bomba ve svém obalu obsahuje nejen uran, ale i kobalt, který se působením neutronů změní na izotop s poločasem rozpadu 5,24 roku a dlouhodobě zamoří půdu.

v.m.: Nějak tě nechápu. Ty něco nebo někoho cituješ?

Dzine, tady jsem už úplně vedle, na co se ptáš. Snad jsi pochopil, že jsem reagoval na příspěvek Bleu k Euroraketám, ke kterému jsem se vyjádřil v tom smyslu, že to vidím jinak. Jak to vidím já jsem právě objasnil v uvedeném příspěvku. Máš-li konkrétní dotaz, přivítám to!

[Dzin]

v.m: Zajímá mě, jestli tvoje reakce je nějaká citace.

[v.m.]

v.m: Zajímá mě, jestli tvoje reakce je nějaká citace.

Dzine, jak je z příspěvku snad vidět, postavil jsem mou obecnou reakci na faktech, které jsou dohledatelné v různých dokumentech. Tudíž nejde přímo o žádnou citaci.
V části, kde USA hodnotí stav jednání HLG a průběhu jednání se spojenci, jsem pracoval s dostupnými dokumenty, které k této problematice byly odtajněny. Nejde tudíž přímo o citaci (jedná se zhruba o 10 dokumentů v rozsahu stovek stran), že kterých jsem extrahoval to , co se k této problematice-procesu rozhodnutí zavedení systému PERSHING II v Evropě a vývoji strategie Pružné reakce v kontextu zavádění prostředků raket středního doletu s prodlouženým dosahem do arzenálu zemí NATO přímo dotýkalo (resp. nejlépe dokumentovalo), a toto jsem pak způsobem uvedeným naformuloval (viz část výběr z dokumentů). Nechtěl bych přímo tvrdit, že se jedná o citaci, i když bude-li někdo dokumenty rozebírat, měl by dojít k podobným formulacím/závěrům. Tím netvrdím, že dokumenty jako takové, byly kompletně analyzovány, to vůbec ne, protože to nebylo ani cílem příspěvku.

[Rosomak]

To v.m.
Omlouvám, se napsal jsem to špatně.
Myšlenka byla, že USA nedosáhly při konstrukci termojaderných zbraní (v podstatě to není konstrukčně údajně nic složitého, stačí obalit klasickou jadernou pumu vrstvou hydridu a deuteridu lithného, ale nedosáhne se vysokých ráží) za celou dobu takových výsledků jako SSSR a museli to dohánět kvantitou.

Jinak na krátkodobé intenzivní zamoření v řádu dní je vhodné místo kobaltu použít zlato, na zamoření v řádu týdnů izotopy zinku nebo tantalu...

[v.m.]

Několik doplňujících poznámek k předcházejícím příspěvkům:

Situaci SAC jsem dosti podrobně rozebíral proto, aby si každý uvědomil, jaké rozsáhlé strategické síly (mimo taktického letectva), měly USA rozmístěny na předsunutých základnách, jakým způsobem byly udržovány ve stálé bojové pohotovosti, a jaké byly jejich úkoly.

Z hlediska doktrinálních otázek by bylo omylem se domnívat, že nahrazení strategie masové odvety strategií pružné reakce, bylo způsobeno významným snižováním napětí mezi jadernými velmocemi, změnou strategických cílů USA, či dokonce přechodu na politiku vzájemného soužití.

Každá vojenská strategie může být úspěšná pouze tehdy, má-li daný stát k její realizaci vhodné přiměřené prostředky. V období, kdy nosiče jaderných zbraní, zejména ICBM (SLBM) byly tzv. „těžkými“ prostředky (mohutné rakety, mohutné nálože), které byly dány technologickými možnostmi, nemohla být řeč o „pružné reakci“.

Přesnost dopravy jaderných náloží byla taková, jako byla, zpravidla CEP kolem 2 km (spíše více), což vyžadovalo značnou mohutnost jaderné hlavice, aby byla garantována vysoká pravděpodobnost zničení plánovaných cílů. S tím úzce souvisí první možnosti průzkumu cílů jako takových, později jejich satelitního zjišťování (co se „nedoprověřilo“ pozemním průzkumem, nikdy nebylo jisté).

Zvulgarizovaně to pak můžeme charakterizovat tak, že v případě zahájení všeobecné jaderné války se“odpálí“ to co je k dispozici a „Bůh suď“, co bude dále.

Takže strategie „pružné reakce“ mohla nastoupit až v době, kdy byly vyvinuty nové pohotovější nosiče na TPH, zdokonaleny systémy jejich navádění a také, podařilo se modernizovat jaderné nálože ve smyslu miniaturizace a dosažení vyššího výkonu ze stejného, či dokonce menšího množství štěpného materiálu. Pravdou ale je, že bylo dosaženo vyššího stupně poznání účinku jaderných zbraní, více informací se dostávalo na veřejnost a veřejné mínění „nutilo“ politiky, aby alespoň navenek působili mírotvorněji.

Jinak i v tomto období „vojenští“ stratégové a politici snili o vítězství, které vybojují v jaderné válce, nicméně bylo by dobře, kdyby bylo o co bojovat, a ne jenom se vzájemně zničit! Takže se začalo hovořit „o chirurgických řezech“ apod.

Současně geografické podmínky určovaly, že hlavní konflikt se odehraje v Evropě a USA vznikla naděje, že by se jaksi mohla pokusit minimalizovat dopady jaderné války na své vlastní území. U SSSR to nebylo určující, jeho území by bylo do jaderného konfliktu zataženo vždy, pouze byla otázka, v jakém rozsahu. Takže USA se rozhodly, ještě více posílit, je jedno zda to budeme nazývat „odstrašující“ či „údernou“ sílu v Evropě (v případě nasazení by jaderné odstrašení v Evropě vždy stalo „údernou“ silou, jaderné síly na území USA by se změnily v údernou dle vývoje situace, pokud by ovšem nebyly použity v předstihujícím úderu).

Z toho vyplývá, že ideální by pro USA bylo, kdyby i ta předstihují, přišla pokud možno z Evropy. A tak se vlastně zrodila myšlenka umístění RSD s prodlouženým dosahem na území Evropy. To, že PERHING II byl zaveden v době kdy zaveden byl, bylo otázkou mít tento prostředek s dosahem okolo 2500 km k dispozici (první modernizace dosahu Pershing totiž garantovaly pouze dosah nad 1000 km).

K jaderným náložím pouze podotýkám, že tzv. „neutronová“ nálož byla vyvinuta k boji s obrněnými prostředky protivníka, které jinak, pokud byly v dostatečné vzdálenosti od epicentra termojaderné nálože, přežívaly společně s osádkami těchto vozidel. To neutronová zbraň měnila a je zajímavým faktem, že obrněná vozidla se sama o sobě stávala zdrojem „druhotného“ záření. Účinek mimo epicentrum vzdušného výbuchu, sice neměl okamžitý efekt vyřazení osádek z boje, ale ten nastupoval relativně rychle (v závislosti vzdálenosti od místa úderu). V jiném příspěvku jsem zmiňoval, jak byla do dělostřeleckých granátů USA na území NSR přidávána další „láhev“ Deuteria/Tritia, aby docházelo k efektu „posílené“ radiace.

To v.m.
Omlouvám, se napsal jsem to špatně.
Myšlenka byla, že USA nedosáhly při konstrukci termojaderných zbraní (v podstatě to není konstrukčně údajně nic složitého, stačí obalit klasickou jadernou pumu vrstvou hydridu a deuteridu lithného, ale nedosáhne se vysokých ráží) za celou dobu takových výsledků jako SSSR a museli to dohánět kvantitou.

Jinak na krátkodobé intenzivní zamoření v řádu dní je vhodné místo kobaltu použít zlato, na zamoření v řádu týdnů izotopy zinku nebo tantalu...

Problém bych viděl ještě trochu jinak. Sověti museli dosti dlouho používat "mohutné" jadené hlavice SR, protože přesnost dopravy na cíl byla podstatně nižší (od prvopočátku), než tomu bylo u USA (technologická převaha v naváděcích systémech).

Jakmili SSSR později dosahoval srovnatelné úrovně, také přecházel na "přijatelnější" řáže.

Jak jsem zmínil v příspěvku výše, nejmohutnější jaderná nálož byla "třístupňová". Tu USA ve svém arzenálu měly! Je jen otázka, jak ji použít. Z váhově a rozměrově "malé" vytřískat co největší výkon, nebo jít na velkou váhu a rozměr a mít z toho superbombu!