Re: Kabinet Kuriozit
Napsal: 17/4/2024, 20:49
Konzervovaná voda pro malé i velké dobrodruhy
Za časů Studené války bylo konzervování vody nejjednodušším a nejodolnějším způsobem, jak uchovat vodu pitnou po značně dlouhou dobu. Konzervovaná voda byla součástí každé výbavy pro přežití, součástí záchranných člunů i důležitým vybavením protiatomových krytů (pro fanoušky Falloutu i vaultů). Plechovka vody je totiž mnohem lehčí než skleněná láhev a je mnohem méně náchylná k rozbití. Tehdejší plasty totiž do vody uvolňovaly některé chemické látky, což by mohl být po několika letech skladování problém. Dnes se ale moderní věda posunula mnohem dál a tak se voda dlouhodobě uchovává v mnohem praktičtějších neprůhledných pytlících. Opravdoví gurmáni pak jdou cestou stohovatelných barelů, kterými je možno obložit celou stěnu bunkru a zásobit se pitivem na několik let.
Kožené zbroje Nuosuů
Iové, dříve pejorativně označováni jako Nosu ("lidé černé kosti"), jsou etnická skupina žijící především v jižní Číně. Jejich počet se v současnosti blíží sedmi či osmi milionům. Malé skupiny žijí i ve Vietnamu a Thajsku. Živí se především zemědělstvím, ale i chovem dobytka či řemeslnictvím. V minulosti byli známí výrobou zajímavých kyrysů. Tyto se nosily ještě v 18. a 19. století. Klany válečníků nosily zbroje zdobené červenými a žlutými motivy na černém pozadí. Zbroje se vyráběly z kůže jižního žlutého skotu (plemeno pocházející z jižní Číny a Vietnamu) a černě lakovaný kyrys měl okraje zdobené červenou barvou, lemovanou řadami šípů. Najdeme zde ale též květinové motivy a ornamenty vyvedené v rudé a zlaté. Nosné řemení a suknice byla vyrobena ze zmíněné kůže. Právě suknice se často skládá z řad těsně propojených lamel lakovaných červenou a černou barvou, z nichž každá se na spodním okraji mírně rozšiřuje. Dva tyto kyrysy můžeme vidět v Quai Branly Museum v Paříži (inventární čísla 71.1946.22.4 a 71.1946.22.10) a další příklad, zapůjčený z Natural History Museum, je v Britském muzeu (As1921,1029.1).
Drobné svíčky, které ve druhé polovině 19. století používaly francouzské prostitutky. Na začátku dostaveníčka byla zapálena, po vyhoření musel host zaplatit a odejít. Jedna takováto svíčka hořela zhruba 8-10 minut.
"Francouzi!...Pijte francouzská piva" plakát francouzských výrobců piva, kteří kolem roku 1910 brojili proti německému dovozu. Tyto reklamy na podporu piva souvisely i s tím, že tehdy se Francie již několik let potýkala s úbytkem vinné révy, v důsledku jejího masivního napadení parazity. To vedlo k tomu, že vína byl nedostatek a šlo cenou nahoru, otevřel se tedy trh pro nové příležitosti. Konzumenti hledali alternativu vína, toho se chopili jak výrobci piva, tak dalších nápojů. Jednou z hlavních alternativ se tou dobou stal Absint - ve zmíněném roce 1910 se prodalo přes 35 milionu litrů absintu (!) Vinaři snášeli tuto konkurenci jen velmi obtížně, protože jednak měli zasažené vinice nákazou, obnova vinic si vyžadovala vysoké náklady, navíc jim ale klientela přecházela k jiným nápojům, právě i ten absint se stal silnou konkurencí a to se mu zřejmě stalo i osudným. Po Lanfrayově aféře totiž začal být absint postupně zakazován v různých zemích Evropy, ve Francii však až v roce 1915. Za zákazem však nejspíše stála především právě vinařská lobby. A ta neviděla ráda ani rostoucí oblibu piva, takže francouzští výrobci piva museli v reakci na to zase o to více pracovat na propagaci vlastních produktů.
Za časů Studené války bylo konzervování vody nejjednodušším a nejodolnějším způsobem, jak uchovat vodu pitnou po značně dlouhou dobu. Konzervovaná voda byla součástí každé výbavy pro přežití, součástí záchranných člunů i důležitým vybavením protiatomových krytů (pro fanoušky Falloutu i vaultů). Plechovka vody je totiž mnohem lehčí než skleněná láhev a je mnohem méně náchylná k rozbití. Tehdejší plasty totiž do vody uvolňovaly některé chemické látky, což by mohl být po několika letech skladování problém. Dnes se ale moderní věda posunula mnohem dál a tak se voda dlouhodobě uchovává v mnohem praktičtějších neprůhledných pytlících. Opravdoví gurmáni pak jdou cestou stohovatelných barelů, kterými je možno obložit celou stěnu bunkru a zásobit se pitivem na několik let.
Kožené zbroje Nuosuů
Iové, dříve pejorativně označováni jako Nosu ("lidé černé kosti"), jsou etnická skupina žijící především v jižní Číně. Jejich počet se v současnosti blíží sedmi či osmi milionům. Malé skupiny žijí i ve Vietnamu a Thajsku. Živí se především zemědělstvím, ale i chovem dobytka či řemeslnictvím. V minulosti byli známí výrobou zajímavých kyrysů. Tyto se nosily ještě v 18. a 19. století. Klany válečníků nosily zbroje zdobené červenými a žlutými motivy na černém pozadí. Zbroje se vyráběly z kůže jižního žlutého skotu (plemeno pocházející z jižní Číny a Vietnamu) a černě lakovaný kyrys měl okraje zdobené červenou barvou, lemovanou řadami šípů. Najdeme zde ale též květinové motivy a ornamenty vyvedené v rudé a zlaté. Nosné řemení a suknice byla vyrobena ze zmíněné kůže. Právě suknice se často skládá z řad těsně propojených lamel lakovaných červenou a černou barvou, z nichž každá se na spodním okraji mírně rozšiřuje. Dva tyto kyrysy můžeme vidět v Quai Branly Museum v Paříži (inventární čísla 71.1946.22.4 a 71.1946.22.10) a další příklad, zapůjčený z Natural History Museum, je v Britském muzeu (As1921,1029.1).
Drobné svíčky, které ve druhé polovině 19. století používaly francouzské prostitutky. Na začátku dostaveníčka byla zapálena, po vyhoření musel host zaplatit a odejít. Jedna takováto svíčka hořela zhruba 8-10 minut.
"Francouzi!...Pijte francouzská piva" plakát francouzských výrobců piva, kteří kolem roku 1910 brojili proti německému dovozu. Tyto reklamy na podporu piva souvisely i s tím, že tehdy se Francie již několik let potýkala s úbytkem vinné révy, v důsledku jejího masivního napadení parazity. To vedlo k tomu, že vína byl nedostatek a šlo cenou nahoru, otevřel se tedy trh pro nové příležitosti. Konzumenti hledali alternativu vína, toho se chopili jak výrobci piva, tak dalších nápojů. Jednou z hlavních alternativ se tou dobou stal Absint - ve zmíněném roce 1910 se prodalo přes 35 milionu litrů absintu (!) Vinaři snášeli tuto konkurenci jen velmi obtížně, protože jednak měli zasažené vinice nákazou, obnova vinic si vyžadovala vysoké náklady, navíc jim ale klientela přecházela k jiným nápojům, právě i ten absint se stal silnou konkurencí a to se mu zřejmě stalo i osudným. Po Lanfrayově aféře totiž začal být absint postupně zakazován v různých zemích Evropy, ve Francii však až v roce 1915. Za zákazem však nejspíše stála především právě vinařská lobby. A ta neviděla ráda ani rostoucí oblibu piva, takže francouzští výrobci piva museli v reakci na to zase o to více pracovat na propagaci vlastních produktů.