Konstrukce stíhačky je kompromisem, letadlo nemůže vynikat ve všem. Je spíš otázkou, jakou filozofii mělo to které námořnictvo, čeho se chtělo vzdát, aby získalo v jiné oblasti. Např. doprovodný stíhač se může vzdát manévrovatelnosti a některých schopností akcelerace, aby mohl nést palivo potřebné pro dlouhý dolet. Má větší nádrže v konstrukci, nebo může nést ještě přídavnou nádrž. Proto s tím doletem to je zajímavé. Bude záležet na podmínkách, asi kdyby je překvapil někdo dejme tomu v půli cesty, tak můžou nádrže odhodit, aby s ní nebyly těžký, a pak přistát na moři
Japonci chtěli mít dlouhý dolet a výbornou obratnost, proto se vzdali u
A6M2 pancéřování, museli však dobře vycvičit své piloty. Jejich filozofie byla rychlý start letadel proti nepřátelským letadlovkám a zasadit jím první úder. K tomu potřebovali letadla spíše lehčí s dlouhým doletem.
Postupem času, jak napsal Skeptik zkušené piloty ztratili, bylo třeba lépe chránit nové piloty pancéřováním, a také lepšími výkony strojů, tak vznikl
J2M2 a J2M3, který měl nejlepší stoupavost ze všech japonských stíhaček, měl však malý dolet. Proto by se asi nehodil jako palubní stíhač na letadlovky, ale jako záchytný byl výborný.
Na začátku války měly Spojené státy omezené informace o schopnostech japonských letadel. O japonské stíhačce A6M se šířily legendy, jak dokáže rychle stoupat, zatáčet a překonávat všechno, s čím se v boji setká. Aby Američané tento psychologický jev překonali, dali jí posměšný název Zero - Nula, ale jen síla myšlenky nestačila k tomu, aby došlo k obratu.
Zpravodajci hledali vraky a nejlépe málo poškozená letadla, která šlo opravit a otestovat. Například jeden letoun Mitsubishi A6M "Zero" císařského japonského námořního letectva v červnu 1942 nouzově přistál na ostrově Akutan u Aljašky.
Změna taktiky a znalost slabin umožnili pilotům určité vyrovnání se Zery, než přijdou lepší stroje. Grumman
F4F Wildcat postrádal výkonnost potřebnou k tomu, aby mohl konkurovat letounu
A6M Zero ve vyrovnaném poměru, i když
report od Hanse zde, nevyznívá tak tragicky. Přesto určité výhody v určitých výškách Mitsubishi A6M2, nebo naopak Grumman F4F-4 měly.
Vypíchnul bych hlavně ...
Ve střemhlavém letu exceloval F4F-4, umožňoval střemhlavé lety rychlostmi o 300 km/h vyššími, než starší A6M. Tím se mohli spasit.
U modifikace
A6M5 došlo k zesílení potahu křídla a došlo také ke zvětšení plochy křidélek, tím mohlo Zero dosahovat vyšší střemhlavé rychlosti, což byla jistě reakce na nepřátelská letadla.
Z potřeby zlepšit výkony na americké straně vznikl
F6F Hellcat, který měl motor dvoustupňovým kompresorem, který nepřinášel žádné výhody v nízkých výškách, ale přinesl mnohem větší výkon ve větších výškách, než motory používající jednodušší přeplňování. (Použití těžšího výškového přeplňování v nízkých výškách, způsobovalo spíše snížení výkonu přidanou hmotností). Další výhodou byla určitě těžší výzbroj a robustnost letounu odolávat poškození. Zdroje uvádí, že Hellcat byl 2x těžší než Zero. V neposlední řadě rozhodlo jistě masové nasazení, ale to už je ohraná písnička