Něco jsem našel, tak ať máte o čem přemýšlet a do čeho vrtat.
Go 229 (Horten Ho IX)
Letoun Go 229 byl jedním z mnoha pozoruhodných projektů, vznikajících za druhé světové války v Německu. Představoval vyvrcholení dlouhodobého úsilí, které bratři Reimar a Walter Horten z Bonnu věnovali vývoji samokřídel. Od svého prvního kluzáku Ho I dospěli roku 1945 až k proudovému jednomístnému stíhacímu letounu Ho IX, jenž měl být jako Gotha Go 229 dokonce zařazen do sériové výroby. Stroj Ho IX V2 je považován za první proudové samokřídlo na světě.
V USA vyvíjel Northrop prakticky současně bezocasý letoun s raketovým pohonem, jenž vzlétl roku 1944.
Go 229 V1 (Ho IX V3)
Pokud by byl býval dokončen první Go 229 (Ho IX V3), byl by zřejmě opatřen obvyklou německou kamufláží. Protože američané našli tento prototyp v továrně Gotha, dává se mu obvykle nesprávně název Go 229 V1. Správné označení RLM (Říšské ministerstvo letectví) bylo Ho 229 V-3
Vývoj samokřídel Horten
1. Ho I :Vývoj typu Ho I byl zahájen roku 1931. Náběžná hrana měla šípovitost 24˚, pilot v kabině ležel.
2. Ho II : S typem Ho I bebyli bratři Hortenové spokojeni - v roce 1934 jej proto zlikvidovali a ještě téhož roku postavili Ho II. Materiálem bylo opět dřevo a plátno. Poslední ze čtyř exemplářů létal jako motorizovaný kluzák s motorem o výkonu 60 kW.
3. Ho III : V roce 1938 postavili oba sourozenci za státní podpory Ho III. V praxi šlo o zvětšený typ Ho II, jenž existoval ve čtyřech různých verzích - poslední byl Ho IIID s pomocným motorem. Při klouzavém letu se listy vrtule sklápěly.
4. Ho V : Prvním bezocasým letounem, který Hortenové projektovali od počátku jako motorový, byl Ho V z roku 1943. Měl dva motory a konstrukci převážně z nekovových materiálů.
5. Ho IX : Všechny své dosavadní zkušenosti se bratři Hortenové pokusili uplatnit při stavbě Ho IX, jenž měl smíšenou konstrukci ze dřeva o oceli. S dvojicí proudových motorů měl dosahovat rychlosti přes 900 km/hod.
A nyní trochu podrobněji :
Stíhací samokřídlo bratří Hortenů
Říšské ministerstvo letectví (RLM) sice mělo zpravodajské informace o Northropově výzkumu samokřídel v USA, ale ještě roku 1943 prakticky nejevilo o konstrukce bratří Hortenů zájem. Zakázka na 20 strojů Ho VII, oficiálně označovaných jako dvoumístné zkušební a spojovací letouny, byla zrušena po postavení pouhých dvou exemplářů. Přitom právě s nimi bratři Hortenové počítali jako s cvičnými letouny pro výcvik budoucích pilotů projektovaného stíhacího Ho IX. Oba sourozenci však v práci pokračovali a dokončili Ho IX V1 jako kluzák, jenž měl ověřit letové vlastnosti plánovaného stroje. Když se RLM počátkem roku 1944 dozvědělo o probíhajícím vývoji, chtělo původně další stavbu zakázat, ale ministr Göring nakonec udělil oficiální souhlas. Úspěšné zkoušky kluzáku Ho IX V1 vedly ke konstrukci druhého prototypu se dvěma proudovými motory Junkers. V létě 1944 byla zadána objednávka na sedm ověřovacích strojů a 20 předsériových letadel.
2. února 1945 provedl leutnant Ervin Ziller úspěšný zálet Ho IX V-2. Poté však došlo k poškození stroje při přistání, a tak další let se konal až 18. února, kdy došlo k vysazení motoru a následnému pádu stroje, při kterém pilot zahynul. Stavba prototypu Go 229 i přesto pokračovala, ale v květnu 1945, ještě před dokončením Go 229 V3, obsadili továrnu ve Friedrichsroda jednotky americké 3. armády.
Go 229 V1 (Ho IX V3)
Kabina měla obvyklé uspořádání, ale pilot se již mohl pomocí pružinového mechanismu z letounu katapultovat. Pro usnadnění řízení při vysokých rychlostech šla řídící páka teleskopicky prohloužit směrem vzhůru.
Ho IX V2 měl mít dva motory BMW 003, ale nakonec dostal spolehlivější proudové pohonné jedotky Junkers 004. Vstupní otvory se nacházely v náběžné hraně křídla, výstupní trysky ústily nad odtokovou hranou.
V náběžné hraně měly být vně vstupních otvorů vzduchu umístěny čtyři kanony ráže 30 mm. Pod střední částí křídla byly závěsníky pro pumy do hmotnosti 1000 kg nebo pro dvě přídavné nádrže. Typ Go 229 V4 byl vyvíjen jako dvoumístný noční stíhací letoun s radiolokátorem v přídi.
Velké příďové kolo se zatahovalo směrem dozadu, hlavní podvozkové nohy se sklápěly směrem k trupu. Původně se plánovalo dokonce přistávací zařízení se čtyřmi koly. Dojezd letounu zkracoval brzdící padák. Řídící plochy na odtokové hraně sloužily jako křidélka i výšková kormidla (elevony). Stroj měl obvyklé vztlakové klapky, k zatáčení sloužila dvojice spojlerů ve vnějších částech křídla - menší se používaly při vyšších rychlostech, větší při přistávání.
Střední část křídla byla svařena z ocelových trubek, vnější části byly převážně dřevěné. Celý letoun byl z velké části potažen překližkou. Ve vnějších částech křídel se nacházelo po pěti palivových nádržích, které měly být u sériových letounů samosvorné.
Technická data Go 229A-0 : * typ : jednomístný dvoumotorový proudový bezocasý stíhací letoun * pohon : dva proudové motory s axiálními kompresory Junkers Jumo 004B-1, -2 nebo -3 s tahem po 8,73 kN * maximální rychlost : předpokládaná 970 km/h ve výšce 12 000 m * dolet : s max. vnitřní zásobou paliva 1 900 km * dostup : 16 000 m * hmotnost : prázdná 4 600 kg, vzletová 8 500 kg * výzbroj : čtyři kanony MK103 nebo MK108 ráže 30 mm, nebo puma SC1000 o 1 000 kg * rozměry : rozpětí 16,76 m, délka 7,47 m, výška 2,80 m, nosná plocha 52,50 m čtv.
Dodatek : Hortenové pracovali ještě v roce 1945 na projektu šestimotorového samokřídla Ho VIII s doletem 9 000 km.
Důvodem pro vývoj samokřídel byla snaha o eliminaci škodlivého odporu.
Firma Gothaer Waggonfabrik vznikla roku 1898 a zpočátku stavěla železniční vagony.
Během války patřili oba bratři Hortenové k ,,Luftwaffen-Sonderkommando 9''.
Firma Gotha vyráběla německá letadla za první i druhé světové války.
Po válce navrhl Reimar Horten letoun pro výrobu v Argentíně. *****
Zdroj : IMP BV/International Masters Publishers
(mám podobná fakta ohledně samokřídel XB-35 / YB-49 mám to dát sem? )
Zakládat nové téma asi nemá smysl, viděl jsem tu fota B-35 a B-49