Zemakt píše:Rychlost, dolet, výzbroj v případě IIC a sovětských modifikací IIA a IIB, robusnost, pohodlnost kabiny. Proti bombardérům vhodnější. Na dogfight v nízké výšce již nikoliv. Ostatně z tohoto důvodu si vysvětluji pozdější službu u PVO. Kritiku pilotů pak tím, že prostě chtěli Jak, La či P39. Oni de facto zdrbli i Spita.
Takže domněnka na základě papírových údajů. OK, proč ne. Pak si ale dovolím upozornit na:
1) vzdušné boje na Východní frontě probíhaly nejčastěji do 3.000 metrů výšky. Výjimečně do 5.000 metrů;
2) horizontální rychlost Hurricanu MK.II a I-16 Typ 24 byla do 4.000 metrů v podstatě stejná. Cca 10 km/h ve prospěch Hurricanu nehraje roli, zvláště když jeho akcelerace byla pomalejší;
3) vertikální rychlost I-16 Typ 24 byla výrazně vyšší než u Hurricanu;
4) horizontální manévr sice lepší než Bf-109, ale oproti I-16 Typ 24 mnohem slabší ... horizontální zatáčka o 360° ve výšce 1.000 metrů pomalejší o víc jak 3 sekundy (20,8 vs. 17), o poloměru zatáčky ani nemluvě;
5) ve vertikálním manévru Hurricane podstatně rychleji ztrácel rychlost a podstatně pomaleji ji nabíral ... a to přes to, že I-16 měl hvězdicový motor !!! ... to tlusté a velké křídlo to prostě "sabotovalo";
6) akcelerace drží jako bod 5);
7) dolet ano, tam měl Hurricane výhodu, ale ... K čemu mu to bylo, když VVS byla v permanentní obraně a málokterý let byl delší než 45 minut;
8) výzbroj Hurricanu byla určitě silnější, ale jak řekl Mark Hanna poté co si zalétal jak na Hurricanu tak na I-16 ... k čemu mu to bylo, když prakticky neměl šanci se dostat do střelecké pozice. Ostatně totéž, byť jinak, řekl i jeden z nejúspěšnějších pilotů sovětských Hurricanů Dolgušin, když uvedl, ze všech jeho 5 sestřelů na Hurricanu bylo dílem náhody, kdy se prostě v chaosu leteckého boje zcela náhodou dostal do střelecké pozice ... prostě mu někdo sám vlítnul do zaměřovače a on jen včas stiskl spoušť;
9) robustnost ano, ale proti té zase stojí relativní velikost, téměř dvojnásobná vůči I-16 a o cca 50% větší než Jak-1, zranitelnost chladící soustavy, slabé až nulové pancéřování a technologická řešení nehodící se do mrazivého počasí a stání venku.
Ale samozřejmě v roli stíhacího letounu PVO, který se stíhači nebojuje, ale pouze vyčkává nad střeženým objektem (hlavně v noci), aby s převahou výšky napadl pomalu letící bombardéry, tam se některé nevýhody stávají výhodou.
Dolet resp. vytrvalost byl výhodou. Výzbroj byla výhodou. Pohodlnost kabiny byla výhodou. Stabilita, až inertnost, na zásahy do řízení byla výhodou ... atd.
Jenže služba u PVO, kam byly Hurricany v roce 1942 odsunuty, nebyla prioritou. Proto se tam primárně přesouvaly nevyhovující letouny. Prostě B-éčko.
add rádio
V tom dokumentu od Floggera je zajímavá informace ... a přiznám se, že pro mne nová. Že radiostanice Hurricanu byla napájena pouze z baterie, která se dobijela jen na zemi, a jejíž výdrž byla max. 4 hodiny. Což stačilo v podmínkách GB, ale ne SSSR. Mráz vydrž baterie totiž podstatně zkracuje, a tak bylo prý velmi časté, že rádio Hurricanu přestalo fungovat krátce po vzletu.