Ježto tu nacházím toto velezajímavé téma, zkusím tuto dávnou Pátračovu práci taky trochu okomentovat, jak se nám tojevilo v druhé polovině let osmdesátých
ČSLA, tedy Československá lidová armáda je fenomén našich dějin, který se svého objektivního posouzení dočká až asi za hodně let.
Ano, to jsme si už řekli; je to docela nesnadný úkol. Komentátoři jsou obvykle soustředěni na dvou pólech, jako my dva, nic uprostřed.
hlavně proto, že odsoudili okupaci spojeneckými vojsky v srpnu 1968, které nerozuměli a považovali ji za zradu.
Tohle byl zřejmě kardinální bod ideologie; tím se z armády, kde se občas lhalo, asi jako skoro ve všech armádách, změnila v absurdnost; v armádu, která spolupracuje s okupantem proti vůli vlastního lidu.
Za nás se tento kardinální problém už trochu vytrácel, jak mizeli pamětníci, nicméně vznikaly nové potíže, vyvolané podobnými situacemi.
Ve světle toho bylo každé snažení PŠM předem marná snaha.
Voják je , no to by chtělo něco jako definici. Pro potřebu tohoto pojednání budeme vycházet z toho, že je to občan, který na základě dobrovolnosti nebo jako v případě ČSLA na základě branné povinnosti musí nebo chce podstoupit výcvik, který ho vydělí z civilního života a udělá z něj nástroj pro násilné řešení politických situací. Tedy jde o zjednodušeně řečeno o občana, který nese na svých bedrech povinnost bránit vlast.
Spolus předchozím je ta nedobrovolnost zásadní problém; záklaďák funguje vlastně jako vězeň. Nechce tam být a nechce nic dělat a nejradši by zdrhnul.
Mezi vojáky z povolání a záklaďáky tím vznikla železná zeď, daleko větší, než mezi mužstvem a důstojníky obvykle bývá.
Měla potřebu rozvíjet i jeho citový život.
Rozvinula. U většiny vojáků nenávist takové síly, že by jí do té doby asi nebyli schopni. Proti svým velitelům zejména.
1. Politické školení mužstva. Pro bojové použití zdánlivě téměř k ničemu
Za nás bych to opsal jako tupou rezignaci. Snad ani politruci už moc nevěřili, že to k něčemu je.
Estetickou výchovu -
- to jsem nějak prošvihl. nebo nezaznamenal.
televize vysílala pořady KOMPAS a AZIMUT.
na vojně na to nebyl čas a v civilu se tomu každý vyhnul už zdálky.
Cílem bylo aby voják byl přesvědčen o tom že stojí na správné straně a byl ochoten za vlast v případě potřeby bojovat a zemřít.
V mém případě toto snažení fatálně selhalo. A mám dojem, že jsem určitě nebyl sám.
2. Pořadová příprava. Byla považována za důležitý předmět výcviku vojsk a nedílnou součást bojové přípravy.
Roky mi trvalo, než jsem odhalil, co tím bylo míněno a jaký to mělo mít smysl; prostě vybudovat poslušnost a dril. Patent Fridrich Veliký.
Myslím, že v naší době to byl už úplný omyl a ztráta času. Docela rozsáhlá ztráta času.
Smysl by měla "pořadová" s technikou, tedy manévrování tankových jednotek, tomu se ale věnovalo času drasticky méně. Taky asi nebyly prachy. To by měl být jeden z nejdůležitějších předmětů.
3. Střelecká příprava Byla jedním ze základních předmětů bojové přípravy.
Ano. U nás jí bylo hodně, v čemž jsme byli dost výjimka, ale většinou to bylo v akademickém skleníkovém modelu "střelba na kilometr na stojící terče".
Což je dost bída, neb by to v reálu tak nevypadalo.
Na katedře jsme o tom spoustu hodin prožvanili.
Z tohoto přehledu vyplývá že rozsah střelecké přípravy pro vševojskové útvary byl značný.
Měřítkem katedry jeden ze čtyř "hlavních" předmětů vedle pořadové, znalosti cizí techniky a taktiky. Měřítkem vojny ani náhodou.
4. Ženijní příprava.
Jedna z "malých" příprav, dost se švindlovala na na vojně ji šlo skoro nezaznamenat.
Teda až na ty zákopy; o tom byla řeč jinde.
D/ Maskovaní-
To samé. Ale najednou v závěru na jednom cvičení zcela praktické použití a ukázky, a je to vlastně jedna z nejdůležitějších disciplín. Bez praxe je to k ničemu.
5. Zdravotnická příprava.
Vpodstatě nebyla.
6. Ochrana proti zbraním hromadného ničení.
Hodně se s tím kravilo na základní škole a gymnáziu, na vojně to pomalu upadalo.
7. Tělesná příprava.
Takové ty rozcvičky. Zda to k něčemu bylo, to si dovolím pochybovat.
8. Spojovací příprava.
Ach. Vražedně důležitá věc v reálné válce i v mírové vojně, hanebně jsem ji na katedře flákal a v prvních dnech cvičení na vojně mi to způsobilo zatraceně horké chvilky. Základy nejsou moc složité, ale naprosto nutné. Dnes bych to viděl jako jednu z nejdůležitějších dovedností.
9. Vojenská topografie.
pro vojáky a zejména velitele to samé; bez umění číst v mapě je jednotka naprosto ztracená. V důsledku hysterie kolem utajování map fatálně podceněná příprava, během vojny ještě víc, než na katedře.
Taktika bez reálného terénu je ztráta času.
C. Orientace za přesunu, což představovalo zvládnutí pohybu v terénu podle mapy
Tak. To je oč tu běží. Voják VS téměř nikdy během 40 let nevěděl, kde je - nebyla to jeho starost.
D. Tvorba bojových grafických dokumentů.
Tomu se čas věnoval a užitečnost je pro nižší velitele velmi diskutabilní.
10.Taktická příprava
Hlavní předmět vůbec, zejména pro absolventy, co měli něčemu trochu velet. K tomu viz Argonantus ve válce; tady to nemá cenu podrobně řešit. Příprava byla opět naprosto nedostatečná a hlavně nevhodně vystavěná z hlediska pedagogiky.
C. Voják jako pátrač.
Hodně hodin jsme nasucho strávili s obrázky západní techniky. Reálný průzkum v terénu je někde úplně jinde. Voják bačkorář takto prostě cvičen nebyl, tečka.
C. Voják v útoku. V ČSLA byl útok považován za hlavní druh boje.
Ve skutečnosti to znamenalo, že tam dojedete a budete střílet před sebe. Víc se vlastně nechtělo. Jo, ještě se hodně blbnulo s formální procedurou znění rozkazu k útoku za tank a za četu, což je samozřejmě mnohem méně důležité, než reálná schopnost útočit s tankem.
že je to nejnáročnější činnost vojáka, kterou kdy může podstoupit.
Upřímně řečeno, na vojně je to proti obraně rekreace.
Zažil jsem hodně základních vojenských základních výcviků a cvičení a spíše mi to připadalo, že se to moc vážně nebralo. Ale viděl jsem i obrácené situace a potom vojáci vypadali poměrně bojeschopně.
Nakonec si myslím, že v této debilní starožitné podobě, naběhnout tam, řvát a střílet, by to zvládl každý voják. Zbytek je problém spíš morálky a ochoty to opakovat, než dovednosti.
Celé to mělo být doplněno podpůrnou palbou BVP a OT a voják měl být schopen akceptovat, že v případě této činnosti naostro může být raněn nebo i zabit. Bohužel v ČSLA se na tento stupeň psychologické přípravu nedbalo – aby náhodou voják nedostal strach z toho, že je voják.
Tady je kardinální bod, se kterým se rozcházím s mnoha zdejšími komentátory. Drilem, terorem a strachem lze urvat jeden dva útoky. Ale pak se ta vetchá fasáda sesype. Voják se zhroutí, vzbouří, zdrhne, pokud nemá naději a nevidí v tom nějaký vyšší smysl.
Při spojeneckých cvičeních se často používala při útočném boji i střelba ostrou municí na připravené cíle
Na cvičeních jsme stříleli ostrými v terénu jen z kulometu, tankový ostrý navzájem by asi fakt nešlo. Ale i on ten cvičný tankový je dost drsná věc. Vůbec je drastický rozdíl mezi plnou ráží a vloženou hlavní.
Voják musel vědět a akceptovat, že i když nebojuje sám ale v rámci svého družstva a jeho boj podporují těžké zbraně a bojová vozidla, je to nakonec on, kdo musí vytrvat ve svém postavení a bojovat i za cenu, že mu hrozí o dočasné obklíčení.
Nebo taky trvalému a definitivnímu. To je ten vtip obrany; musíte tam chcípnout a nesmíte zdrhnout. Obrana má v sobě jakousi pochmurnost i při cvičení.
Naše armáda pokud vím nikdy v době zde sledované samostatný ruční protitankový granát neměla.
To je zvláštní - furt se o tom mluvilo. Ale možná ho měli nepřátelé, už si nepamatuju.
-viděl jsem výcvik, který vyžadoval mimořádně silné nervy. Pokud voják neměl možnost ukrytí v zákopu, nechal tank přijet blíž a s využitím jeho slepého úhlu se jím nechá přejet ležíc mezi pásy. Pak vstal a útočil na zadní část vozidla.
-jako další jsem viděl u průzkumného praporu situaci, kdy voják seskočil z okna v první patře výcvikové budovy na pancíř pod ním jedoucího tanku, a oslepil jeho posádku pomocí celty. Poté co posádka musela otevřít poklop, vhodil granát dovnitř bojového prostoru tanku.
Poslední dva způsoby jsou dnes už asi nereálné, ale tehdy se používali. Dnes by to byl achronismus ale v nouzi nejvyšší, kdoví.
Naopak tohle pokládám reálně ve městě až běda. Přesně tak by to mohlo vypadat. S ohledem na to, že Evropa je plná baráků, je úžasné, jak se tento problém ignoroval.
E2. Boj s letadly a vrtulníky nepřítele.
Celkově se domnívám, že tato otázka byla v ČSLA vyřešena jen povrchně a velmi nedostatečně.
Nebyl vyřešen vůbec. Tedy za nás, tankisty. Měl to řešit někdo jiný.
Mimo vše co jsem zde uvedl se musel voják seznámit i se spoustou dalších věcí.
Například držet služby - tak 20% času. A občas i jíst nebo spát. A hlavně a nade vše . držet trvalou BoPo!!
Na zvládnutí toho bylo opravdu hodně a celé to bylo negativně narušeno všude přítomnou šikanou různé úrovně kdy starší ročníky si vybíjeli po večerech a nocích své mindráky na nováčcích.
Kapitola, kterou jsem víceméně šťastně vynechal, ale v ČSLA měla podle vyprávění kolegů kolosální rozměry. Až by šlo tvrdit, že šlo o respektovanou součást systému - velitelé si tím usnadňovali práci, když veleli jen polovině jednotek.