Ukrajina 42 – politika mocenské rovnováhy, ruský člověk, menšiny a vize do budoucna (26.12.2022)
1. Politika mocenské rovnováhy
Dnešní úvaha bude o něco temnější než jindy a bude se zabývat opět otázkami (nejen) mezinárodní politiky a diplomacie. Začneme obecně. Když se lidé hádají o tom, zda napadení Ruskem bylo oprávněné nebo neoprávněné, často zaměňují mnohé pojmy. První z nich je legalita a legitimita. Legalita je stručně soulad s právem, legitimita je soulad s tím, co společnost považuje za spravedlivé. Právo může být nelegitimní, legitimní jednání může být protiprávní. Ideál je, když jde obojí ruku v ruce. Stejně tak zaměňují lidé protiprávnost a důsledky. Krádež je krádež, i když vás nikdo nechytí.
V naší věci pak zaměňují protiprávnost z hlediska mezinárodního práva (rozpoutání války protiprávní je) a jeho důsledek – je klidně možné, že ta válka skončí jednáním a ústupky ze strany napadeného. To nemá s právem nic společného. Tím se dostáváme k první pointě – mezinárodní politika a diplomacie nemusí jít ruku v ruce s mezinárodním právem. Někdo může porušit mezinárodní právo a přesto mu to projde (podívejte se například na okupaci Krymu v roce 2014 nebo třeba na invazi do Panamy v roce 1989). Přitom naše západní principy zde nebyly vždy a ve velké části světa se nazírá na mezinárodní politiku zcela reálnýma očima bez jakéhokoliv právního idealismu. My v Evropě na to rádi zapomínáme, ale mocní tohoto světa se neptají, zda je něco v souladu s právem, ale zda jim něco projde.
Pojďme se proto podívat na politiku mocenské rovnováhy. Je to pojem, který si oblíbil třeba Kissinger, a zejména Britové v 18. století a dále. Podstata této politiky je, že žádná z velmocí nesmí získat takové postavení, že bude silnější než ostatní dohromady. Proč? Řekli by vám, že to je proto, že i kdyby byla taková velmoc ovládaná anděly, může nastat den, kdy jimi ovládaná nebude. Příklad by byly Napoleonské války – jak sílila Francie, více a více zemí se proti ní spojovalo. Ne proto, že by francouzský císař byl nějak horší, než jiný vládce, ale prostě proto, aby nebyla silná moc. Nešlo o nějaké letité nepřátelství nebo spojenectví. O „pár“ let později pak Británie spolu s Francií bojuje proti Rusku a Prusko a Rakousko válčí klidně proti sobě. To už je ale 19. století a vše neomylně směřuje k průšvihu 20. století.
Mnoho zemí ale stále od té doby uvažuje tímto způsobem, alespoň někdy. Vzpomeňte, jeden z důvodu, proč Británie předhodila Československo Německu bylo to, že se obávala rostoucí moci SSSR (správně) a očekávala, že se střetně s Německem (taky správně) a tak chtěla zvýšit šance Německa – nesprávně, protože Německo bylo jednak říše zla a za druhé se nejprve obrátilo proti jejich spojencům i jim samotným. Nicméně prvek mocenské rovnováhy v politice Británie zbyl i tehdy (na náš úkor).
Politika mocenské rovnováhy však není bez významu ani dnes. V Asii je největším hráčem Čína a představa Západu byla, že Rusko může být vyvažovacím elementem – kdyby Čína byla moc silná, mohlo by pomoct její moc vyvážit. Rusko si válkou na Ukrajině samo podrazilo židli, protože zatím spíše směřuje do chudoby a vazalství k Číně.
Někteří novináři a další lidé, označování za odborníky, volají dokonce po rozpadu Ruska. Nejsem si jistý, zda se domýšlejí důsledků takového přání. Jednak tím vznikne několik států, které mezi sebou budou mít od počátku spory. Za druhé, některé z těchto států budou mít jaderné zbraně, ale budeme my mít s těmito nástupnickými státy tradici diplomatických zkušeností, budou ony schopny nespadnout do potíží, které provázely rozpad SSSR? A za třetí – politika mocenské rovnováhy. Státy na hranicích s Čínou, které byly už před válkou chudší než centrum Ruska, spadnou velmi rychle do zájmové sféry vlivu Číny (nezapomeňte, Rusko zabralo i území, patřící kdysi přímo Číně). Čína nespěchá, nezapomíná, pomalu roste její síla. Rusko je mezinárodní hráč, který byl schopen ji částečně vyvažovat. Muslimské oblasti se začnou orientovat zase jinam. Pokud si ti, co si to přejí, myslí, že rozpad Ruska povede ke vzniku prozápadních demokratických států, tak jsou padlí na hlavu. Pokud si přejí vznik protizápadních autoritativních států v mocenské sféře Číny, pak mají vážnou vadu charakteru. Zde si dovolím názor, s kterým možná nebudete souhlasit – oddělení menších celků od Ruska není velké riziko, ale rozpad celého Ruska je z hlediska mezinárodních vztahů podle mého názoru nežádoucí. Má to řešení? Může Rusko na Ukrajině „nevyhrát“ a přesto se nerozpadnout? Podle mého názoru může – a v některém z příštích článků se na to zaměřím.
2. Ruská mobilizace
A co když tato situace Rusku nohy nepodrazí? Putin kdysi řekl něco v tom smyslu, že západ chápe, že Číňané jsou odlišní od západu, ale mýlí se, když považuje takhle neuvažuje o Rusku. Má pravdu. Už před mnoha lety si povšimli, že z hlediska kultury patří Rusko do Evropy, ale z hlediska vlády a práva neomylně do Asie. I Huntigtoz zařazuje Rusko do jiné civilizace, než západ. Mám pocit, že mnoho lidí posuzuje Rusko podle sebe nebo svých představ o Rusku, které odvozuje od svých referenčních rámců. To nemusí být správně.
Ruský člověk má mj. jednu vlastnost – dokáže snášet ústrky své kruté a rozežrané vlády, a přesto jít na rozkaz trpět nebo umřít (pro nás je to nepochopitelná odevzdanost a velká kulturní odlišnost). V době sepsání tohoto článku umřelo na Ukrajině přes 100.000 ruských vojáků. To by normální zemi stačilo na výměnu vlády i několikrát. V Rusku se nic neděje, život jde dál. Putin se přepočítal a nedošlo k Obsazení Ukrajiny v řádu dní a její politické podrobení se také nerýsuje. O tom jsme už psali. Co když se ale v Rusku nic nezmění, i kdyby Putin hned zítra skonal přirozenou smrtí (např. pádem z okna) a vše bude pokračovat? Co když je Rusko ochotno obětovat 100.000 lidí ročně? Co když si řekli, že přípustná hranice je třeba milion? Jsme my ochotni podporovat Ukrajinu v maximálním rozsahu třeba 10 let? Měli bychom být, ale opravdu jsme? A jsme toho schopni? A může si Ukrajina dovolit válčit deset let?
Jak jste si všimli, Rusko povolává hlavně menšiny. Už dříve si lidé povšimli, že menšiny tvoří v Rusku velkou část populace – když umřou jejich mladí muži, co myslíte – sníží se jejich vůle k separatismu? Rusko čistí věznice. Rusko povolává Krymské Tatary, kteří dělají problémy na Krymu, nebo by mohli. Co když si Rusko může dovolit posílat na smrt politické oponenty, vězně a menšiny třeba těch deset let? Co když se takové chování setkává přinejlepším s mlčením majority? My na tuto situaci potřebujeme plán.
3. Co s tím?
Ukrajina to všechno ví, proto útočí i tam, kde by se třeba vyplatilo čekat. Ukrajina ví, že musí ukázat, že má vůli vyhrát, a musí vyhrávat rychle. Ví to, protože v tom byla od začátku. Když Rusko zaútočilo, Západ začal pomáhat, ale zpočátku volněji – ruční zbraně, MANPADs atd. Proč? Protože nebylo jisté, že se nezopakuje afghánský scénář – podpora určitých sil, která skončila zbytečně vynaloženým úsilím a penězi. Proto museli Ukrajinci krvácet a odolávat, aby ukázali, že to myslí vážně a že ta podpora má cenu. Pak začali získávat těžké zbraně. Ukrajinci ví, že musí postupovat rychle, Rusko vlastně nemusí.
Další neméně dobrý důvod pro rychlý Ukrajinský postup je ten, že Západ vlastně nemá dost munice a dalších zbraní, aby je mohl dodávat. Západ je skutečně svým způsobem „měkký“ a nepřipravený na opotřebovávací válku. Zvykli jsme si na desetiletí míru a snížili stavy všeho. Zatím nejsme schopni vyrábět tolik munice, obrněných transportérů a dalších věcí, abychom pokryli plné potřeby ukrajinské armády – a to nebojujeme (je na to pěkný článek, který přeložil Viktor – nasdílím). Jestli se to v dohledné době nezmění, tak ruská opotřebovávací válka může přinést ovoce. Až umře dvě stě tisíc Rusů a nám se vyprázdní sklady, co bude dál? Nebo tři sta tisíc?
Třetí důvod je, že Rusko nemobilizuje jen lidi, ale také válečnou ekonomiku (nebo to zatím alespoň tvrdí). Pokud to důsledně udělá, vrátí se sice někdy do období hlubokého stalinismu, kdy bude nedostatek běžných věcí, ale jak jsme si řekli na začátku, ruský člověk sklapne kufry a snese to. Změna režimu v cosi demokratického revolucí se v Rusku v dohledné době nemůže stát. Naopak se může teoreticky stát, že za pár let na tom bude paradoxně Ruská armáda lépe, než teď. I kdyby válka proti Ukrajině pak v takové chvíli skončila, když má stát jako Rusko armádu, platí poučka (ať již Talleyranda nebo Napoleona) – s bodáky se dá dělat ledasco, ale nedá se na nich sedět. Tak se prostě obrátí jinam (třeba na Ázerbajdžán, s tichým souhlasem Íránu). Tedy – většina předpokládá, že dlouhá válka musí nutně znamenat hospodářské ztráty Ruska (správný předpoklad) a to znamená automaticky snížení výdajů na zbrojení, aby bylo na jídlo, zdravotnictví, školství atd. (to je západní styl myšlení, ve vztahu k Rusku se může jednat o tragický omyl).
Poslední věc je svoboda. Je asi těžké předstírat, že o své svobodě by si měl rozhodnout někdo jiný, než koho se týká. Německo nebo Francie nemůže rozhodovat o svobodě nebo územní celistvosti Ukrajiny; jestli někdo, tak sami Ukrajinci. Pokud projevili vůli bojovat, pak je můžeme buď podpořit, nebo nepodpořit (a vlastně mlčky podpořit silnějšího agresora). Tvrdit jim, že se mají vzdát území ve prospěch diktátora, je nesmysl, a my, kteří jsme si to zažili na vlastní kůži v roce 1938, bychom to měli vědět nejlépe.
Co tedy Západ musí udělat? Vychází mi jediný logický závěr, který se mnohým líbit nebude. Musí pokračovat s podporou Ukrajiny a přestat mluvit o restrukturalizaci armád a průmyslu, musí to udělat. Země jako Německo a dál na západ musí přestat parazitovat na zemích jako Polsko nebo USA a skutečně vybudovat schopný zbrojní průmysl a začít vyrábět děla, munici, transportéry atd. Ihned a celé výrobky, nikoliv dovážet komponenty. Máme na to vzdělané lidi, továrny i infrastrukturu, chybí jen vůle. Rusko si opotřebovávací válku takového rozsahu nemůže dovolit (pokud by Západ využil svůj potenciál), ale může to zkusit (byť by to bylo směřování na cestu Severní Koreje). Byla by chyba předpokládat, že to prostě neudělá, protože to bychom neudělali my. Jestli to zkusí, Západ musí Rusko zase uzbrojit (hospodářsky na to má, morálně - to je otázka) a musí Rusku jasně veřejně ukázat, že to dokáže. Když se na to Západ vykašle, tak se může stát, že my budeme několik let budovat zelený úděl a oni rudou armádu – a to není z hlediska mezinárodních vztahů chytré.
Z převzato z fejsbuku Martina Bílého:
https://www.facebook.com/bily.martin
