Ze začátku se to určitě zdálo v pohodě. Vypadalo to o něco lépe než nyní s Íránem.
O tom byla původní myšlenka.
Já samozřejmě víceméně vím, co se dělo potom, jen pro připomenutí čtenářům!
Operace Trvalá svoboda trvala asi 6 týdnů, tedy nejintenzivnější bombardování myslím.
Severní aliance dobyla Kábul.
Vláda Tálibánu na celostátní úrovní padla, nějakou dobu se ještě držela v jižních provinciích v okolí Kandaháru.
Odtamtud byli talibanci také časem vytlačeni.
Bin Ládin prchl z Tora Bora do Pakistánu.
Poté následovalo upevňování kontroly nad zemí.
Američané si vytvořili z letiště Bagram svou hlavní základnu.
No a zdálo se, že bude relativní klid.
Když se na vojenskou operaci podíváš zpětně, tak efektivně zafungovala kombinace americké letecké převahy a pozemních sil Severní aliance.
Ale zpětně lze identifikovat i nastalé problémy, to hlavně!
Tálibánci nebyli zcela zničeni, prostě odložili zbraně, oholili si vousy a splynuli s obyvatelstvem, nebo se stáhli do těžko přístupných hor a do Pákistánu.
Vojensky byla operace brilantní, ale politická a ekonomická rekonstrukce Afghánistánu byla od začátku podfinancovaná a chaotická, na to aby Afghánistán značně přebudovali.
V roce 2002 byla intenzita bojů tak nízká, že se tehdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld domníval, že většina amerických vojáků se bude moci brzy vrátit domů.
Jenže pak přišel rok 2003, pozornost USA se upřela na Irák a Afghánistán se stal tak trochu "zapomenutou válkou", což dalo Tálibánu prostor pro návrat.
No a na misích se podílela Evropa včetně České republiky.
Mimochodem i tehdy šlo zaslechnout čím dál více hlasů, které zpochybňovaly válečný plán v Iráku.
Saddám relativně dlouho vzdoroval.
A pokud jde o načasování války v Iráku - začala dříve, než chtěli vojenští plánovači.
Nakonec tam ale americké vojenské jednotky po posílení prorazily, a šlo to rychle.
Byla to sice vojenská paráda, ale naprosto podcenili, co přijde poté – rozklad státu a partyzánská válka.
Muqtada as-Sadr byl podporován z Íránu a nabíral lidi do Mahdího armády.
Jeho milice bojovaly proti Američanům, i proti sunnitům. Sadr je v irácké politice relevantní doteď.
Ovládá miliony loajálních chudých šíitů, kteří jsou ochotni v případě nouze znovu bojovat.
Z radikálního rebela se stal „státotvorný“ prvek, odmítající íránské vměšování, proto je asi stále na živu.
Kdyby ho Mossad zlikvidoval, udělá z něj mučedníka. Totální chaos zatím nechtějí.
Izrael momentálně vnímá jako svou největší existenciální hrozbu Írán.
Židé v regionu praktikují tzv. kontrolované riziko, občas se jim to ale vymkne, jako s Hamásem.
S vědomím Netanjahua nechali Hamás v Gaze růst, aby oslabili Abbásovu Palestinskou samosprávu na Západním břehu.
Logika byla prostá: dokud budou Palestinci rozdělení na „umírněné“ v Ramalláhu a „teroristy“ v Gaze, nikdo po Izraeli nebude moci chtít seriózní jednání o palestinském státu.
Mysleli si, že mají situaci pod kontrolou díky technologiím a bariérám.
Zatímco proíránské milice pálí rakety na americké základny a Izrael, Sadr nařídil svému ozbrojenému křídlu pohov, i když veřejně Írán podporuje.
Írán čeká nejhorší bombardování od začátku války, vzkázal Hegseth
V pondělí odpoledne SELČ Írán odmítl Pákistánem předložený návrh na příměří se Spojenými státy, přičemž zdůraznil nutnost trvalého ukončení války.
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/sv ... uru-372082
Trump několikrát zopakoval, že brzy vyprší další ultimátum, které Íránu dal.
Írán v odvetě útočí na Izrael a země v Perském zálivu, kde jsou americké základny, a na tamní průmyslovou, zejména ropnou infrastrukturu.
Pomáhají mu proíránské milice v Iráku a na Izrael útočí také libanonské militantní hnutí Hizballáh či občas jemenští povstalci.
Hútíové by ovšem mohli v případě eskalace "uzavřít" Rudé moře.
Část lodních společností v čele s dánským gigantem Maersk by pak raději začala obeplouvat Afriku.