Napsal: 1/6/2009, 09:24
Pop - ten skok je skutečně mimo mísu ale nechám to být protože to nějak vyplynulo z diskuse. Ale další vývoj tímto směrem nepřipustím.
Jenže rád bych se vyjádřil tomu, co tam kdesi nahoře nadhodil kolega mejla.
Upřímně řečeno mám obavu, že zjistit relevantní data o tom jak vnímali rudoarmějci svého nepřítele v první fázi Velké vlastenecké války je složité dohledat. Je to dáno těmito důvody:
- příliš málo jich - tedy těch co bojovalo v době od 22.06. 1941 do 7. 01. 1942 - přežilo aby mohlo vypovídat
- ti co přežili celou válku prošli takovou katarzí a změnou myšlení, že se z nich v mnoha případch stali stejní zločinci jako z vojáků wehrmachtu a tudíž se na tyto otázky tváří tak, jako by je neslyšeli
Pravda je, že se mi zdá, že do dne zahájení války sovětský voják neměl dost pravdivých informací na to, aby se dokázal psychicky připravit na to co ho čeká. Byl přesvědčen, že jeho protivník je popletený německý dělník, který když se dostane do kontaktu s ním, přesvědčeným intarnacionalistou, komunistou či jen sovětským občanem zjistí, že stojí na špatné straně barikády a okamžitě odhodí zbraň a revoluce vyrazí na západ.
V lepším přípdadě mohl vědět, že Němci porazili zbytek Evropy stylem start - cíl. Že tedy asi jsou v boji zdatní, ale zase mu bylo tvrzeno, že poražení byli imerialistické armády, které se nemohli morálkou a vyzbrojeností rovnat Rudé armádě a byl tudíž udržován u povědomí vlastní nadřazenosti nad německým Fritzem.
Německý voják byl prostě pro sovětského vojáka jakási chiméra o které nic nevěděl ale dopředu byl přesvědčen že nad ním má technickou i morální převahu. Sovětský voják tedy neměl tušení, že proti němu stojí dokanale vyvičení profesionálové v celém důstojnickém sboru a dva roky trvající válkou zocelení vojáci všech druhů ozbrojených sil.
Německý voják na tom byl podobně: podle výpovědí německé generality před spojeneckými vyšetřovacími orgány se zdá, že díky tomu že si wehrmacht a SS vytvořilo podobnou strukturu myšlení, žily tyto složky v podobném bludu. Rudá armáda a SSSR byl pro ně obrovský kolos na hliněných nohou které stačí podemlít a SSSR se složí a rozpadne.
Bylo to dáno tím, že si všobecně špatně vyložily neúspěch a potom potupné vítězství Rudé armády v boji s Finskem. Dále pak podcenily slovanského podčlověka. Nějak si nevyhodnotily vojenskou způsobilost ruského vojáka a jeho způsob myšlení, který už několik set let je stále stejný. Tedy že pokud ruský voják nabyde dojem, že vlasti jde opravdu o život, bude bojovat a bude bojovat tvrdě a nekompromisně.
Celou válku je překvapovalo s jak malými materiálními prostředky dokázala bojovat sovětská pěchota. Od prvního dne přes to, že Rudou armádu drtili způsobem, který dějiny do té doby nepoznaly zjišťovali, že naráží na jednotky, které bojovaly do psledního vojáky. I utrpěné ztráty byly nečekaně vysoké a některým se zdálo, že sovětští vojáci jsou opravdu dobří. O velitelích hlavně vyšších měli mínění ve všeobecnosti velmi nízké. Guderin přímo řekl, že ze začátku sovětská generalita nestalá za nic. Že relaivně dobrý byl podle pouze Žukov - ten trochu odpovídal jejich standartu, ale po druhé polovině války, že se objevili další v boji vyrostlí velitelé kteří uměli.
Sovětského a později ruského vojáka tedy pěšáka, tankistu, dělostřelce se naučili rychle respektovat. Někteří vyslýchaní velitelé dokonce tvrdili, že sovětský voják byl nejlepší lidský materiál pro vedení války, jaký kdy viděli. Jen podle jejich názoru s ním bylo velmi špatně pracováno.
Vztahovat průběh jednotlivých bitev na vývoj mínění o vojácích na druhé straně je složité. Stejně statečně jako sověti bránili Stalingrad, bránili Němci svoje města a třeba Angličané svoje postavení v Arnhemu.
Řekl bych, že sovětský voják se svojí zarputilostí podobal trochu vojákům britským. Ti také s dojemnou blbostí dokázali bránit svá postavení způsobem, který nemá obdobu. Ale jen tehdy pokud se na ně jejich velitelsví vykašlalo nebo něco totálně zmršilo. Sovětský voják tak bojoval pořád. Každopádně musím dodat na závěr, že nevím o žádné práci, která by hodnotila vnímání rudoarmějce německýma očima.
Jenže rád bych se vyjádřil tomu, co tam kdesi nahoře nadhodil kolega mejla.
Upřímně řečeno mám obavu, že zjistit relevantní data o tom jak vnímali rudoarmějci svého nepřítele v první fázi Velké vlastenecké války je složité dohledat. Je to dáno těmito důvody:
- příliš málo jich - tedy těch co bojovalo v době od 22.06. 1941 do 7. 01. 1942 - přežilo aby mohlo vypovídat
- ti co přežili celou válku prošli takovou katarzí a změnou myšlení, že se z nich v mnoha případch stali stejní zločinci jako z vojáků wehrmachtu a tudíž se na tyto otázky tváří tak, jako by je neslyšeli
Pravda je, že se mi zdá, že do dne zahájení války sovětský voják neměl dost pravdivých informací na to, aby se dokázal psychicky připravit na to co ho čeká. Byl přesvědčen, že jeho protivník je popletený německý dělník, který když se dostane do kontaktu s ním, přesvědčeným intarnacionalistou, komunistou či jen sovětským občanem zjistí, že stojí na špatné straně barikády a okamžitě odhodí zbraň a revoluce vyrazí na západ.
V lepším přípdadě mohl vědět, že Němci porazili zbytek Evropy stylem start - cíl. Že tedy asi jsou v boji zdatní, ale zase mu bylo tvrzeno, že poražení byli imerialistické armády, které se nemohli morálkou a vyzbrojeností rovnat Rudé armádě a byl tudíž udržován u povědomí vlastní nadřazenosti nad německým Fritzem.
Německý voják byl prostě pro sovětského vojáka jakási chiméra o které nic nevěděl ale dopředu byl přesvědčen že nad ním má technickou i morální převahu. Sovětský voják tedy neměl tušení, že proti němu stojí dokanale vyvičení profesionálové v celém důstojnickém sboru a dva roky trvající válkou zocelení vojáci všech druhů ozbrojených sil.
Německý voják na tom byl podobně: podle výpovědí německé generality před spojeneckými vyšetřovacími orgány se zdá, že díky tomu že si wehrmacht a SS vytvořilo podobnou strukturu myšlení, žily tyto složky v podobném bludu. Rudá armáda a SSSR byl pro ně obrovský kolos na hliněných nohou které stačí podemlít a SSSR se složí a rozpadne.
Bylo to dáno tím, že si všobecně špatně vyložily neúspěch a potom potupné vítězství Rudé armády v boji s Finskem. Dále pak podcenily slovanského podčlověka. Nějak si nevyhodnotily vojenskou způsobilost ruského vojáka a jeho způsob myšlení, který už několik set let je stále stejný. Tedy že pokud ruský voják nabyde dojem, že vlasti jde opravdu o život, bude bojovat a bude bojovat tvrdě a nekompromisně.
Celou válku je překvapovalo s jak malými materiálními prostředky dokázala bojovat sovětská pěchota. Od prvního dne přes to, že Rudou armádu drtili způsobem, který dějiny do té doby nepoznaly zjišťovali, že naráží na jednotky, které bojovaly do psledního vojáky. I utrpěné ztráty byly nečekaně vysoké a některým se zdálo, že sovětští vojáci jsou opravdu dobří. O velitelích hlavně vyšších měli mínění ve všeobecnosti velmi nízké. Guderin přímo řekl, že ze začátku sovětská generalita nestalá za nic. Že relaivně dobrý byl podle pouze Žukov - ten trochu odpovídal jejich standartu, ale po druhé polovině války, že se objevili další v boji vyrostlí velitelé kteří uměli.
Sovětského a později ruského vojáka tedy pěšáka, tankistu, dělostřelce se naučili rychle respektovat. Někteří vyslýchaní velitelé dokonce tvrdili, že sovětský voják byl nejlepší lidský materiál pro vedení války, jaký kdy viděli. Jen podle jejich názoru s ním bylo velmi špatně pracováno.
Vztahovat průběh jednotlivých bitev na vývoj mínění o vojácích na druhé straně je složité. Stejně statečně jako sověti bránili Stalingrad, bránili Němci svoje města a třeba Angličané svoje postavení v Arnhemu.
Řekl bych, že sovětský voják se svojí zarputilostí podobal trochu vojákům britským. Ti také s dojemnou blbostí dokázali bránit svá postavení způsobem, který nemá obdobu. Ale jen tehdy pokud se na ně jejich velitelsví vykašlalo nebo něco totálně zmršilo. Sovětský voják tak bojoval pořád. Každopádně musím dodat na závěr, že nevím o žádné práci, která by hodnotila vnímání rudoarmějce německýma očima.