Zemakt napsal:
první citace je Johanova
U 3.fáze vidíme 2 větve. Je to jednak vytlačení „Rakušáků“ a jednak příchod „Rusáků“. Tedy „Rakušáci“ byli vytlačeni (více/méně úspěšně) od bojových útvarů do oblasti (dnes bychom řekli) vzdělávání a výcviku. To bylo štěstí, protože šlo jednak o kvalitní a bojem zkušené velitele a jednak o velitele, kteří zjistili, že boj lze vyhrát jen pohybem vojsk. „Rusáci“, tedy ruští legionáři, byli podobným požehnáním. I oni prošli velmi těžkou zkouškou reálných bojů, a to vesměs mobilní. Pohyblivé nasazení palebné síly představovalo základ jejich vojenského myšlení. Zde je citován Johan
Druhou citací pak přepisuji reakci Zemakta
za toto děkuji, vcelku jasně pochopitelné. Především však děkuji za jistou míru objektivity v souvislosti s tím, že jsme se dostali od rychlokvašek a levičáků k lidem s určitou mírou vojenského umnění (tím myslím "rusáky" neopomíjeje "rakušáky"), v tomto smyslu bych ještě nadhodil otázku, zdali Vámi zmíněný přechod "rakušáků" k výcviku či do škol nebyl také z části věcí jejich věku.
Abych se vrátil k té kostře ČS armády, tímto jsem si chtěl především rýpnout do rétoriky plné zrádců, odpadlíků........
Johan je Johan a vše co uvádí klidně, podepíšu s jednou výjimkou. Ruské legie by byly požehnáním, pokud by dorazily domů když to bylo potřeba.
Při evakuaci československých legií z Ruska byla vypraveno 40 lodních transportů. Tyto přesunuly celkem 67 730 osob, z toho 56 459 vojáků a 11 271 civilistů. Lodě s evakuovanými vyplouvaly z Vladivostoku těmito třemi cestami a vždy to byla dlouhá plavba končící buď v Hamburku nebo v Terstu. První transport byl vypraven 15. ledna 1919 s raněnými, poslední pak 2. září 1920 s částí jednotek 3. střelecké divize.
Tvrzení, že velitelé československých legií v Rusku byli v boji zkušení a věděli, že boj se dá vyhrát pohybem je zajímavé a je otázka čím je podloženo. Jisté bojové zkušenosti měli a to zdoby kdy bojovali v řadách monarchie. Měli, pokud to byli důstojníci rakousko-uherské armády, vojenské vzdělání a pokud to byli řadoví vojáci tak i její její bojový výcvik a zkušenosti které nabrali než dezertovali nebo byli vzati do zajetí.
Pokud bereme v potaz, že První českou dobrovolnickou jednotkou, která se stala základem československých legií v Rusku, byla
"Česká Družina", která vznikla 12. srpna 1914 z českých krajanů žijících v Rusku. Tak dokonce můžeme říci, že tito lidé byli prosti toho co vytýkám legionářům jako síle – zrady a porušení přísahy. Vznikla totiž dříve, než se armády bojujících států daly na pochod.
Zemakte aniž by v tom byl jakýkoliv fanatismus, prostě tito lidé byli to, co jsem napsal a pokud to oficiální dějiny vidí jinak, nic se neděje – je to normální. V mých 45 letech jsem na několik kolotočů ve výkladu dějin zvyklý a tento mýtus kolem legií jimi prošel také. Oficiální historie legií dále tvrdí, že jádro bylo tvořeno 720 dobrovolníky, mezi kterými byli i budoucí slavní velitelé, tehdy praporčíci Švec, podporučík Klecanda a další.
Jen bych dodal, že pokud se nepletu, tak z tohoto praporčíka v legiích způsobem nevídaným v běžné armádě, vyrostl plukovník za necelé 4 roky. Takže až někdo budete zpochybňovat moje slova o rychlém růstu bez racionálního jádra založeném na vojenském vzdělání a bojových zkušenostech, tak si udělejte malý exkurz do legionářských záznamů, tak jako jsem to udělal já.
Konkrétně voják - praporčík Švec Josef sloužící nakonec v 1. československé střelecké divizi jako její velitel, byl zcela jistě člověk nejen statečný ale i čestný a osobně si myslím, že pokud by naprosto znechucen zdivočením svých vojáků, nespáchal dne 26.října 1918 sebevraždu, tak konkrétně on by mohl být pro novou armádu velkým přínosem.
Druhá složka legií v Rusku vznikla v roce 1915. Tehdy byl v Oděse z rakousko-uherských zajatců vzatých do zajetí v době prvních bojů v Srbsku, které rakousko –uherská armáda ostudně prohrála, zformován dobrovolnický
Srbský sbor. Zde naše historiografie není jednotná – některé prameny tvrdí, že základem byli Srbové, kteří bojovali v řadách R-U armády a padli do zajetí. A protože měli málo vlastních důstojníků, znáborovali i Čechy a to jak ze zajatců ze Srbska tak i z Ruska. Přihlásilo se do něj asi 1 000 Čechů a Slováků včetně důstojníků a to dokonce v původních hodnostech. Tato informace když jsem na ni před lety narazil, mě dost překvapila.
Dobrovolníci byli zařazeni do
1. srbské dobrovolnické divize plukovníka Stefana Hadžiče, která se v srpnu 1916 po vstupu Rumunska do války na straně Dohody zúčastnila bojů v Dobrudži. Některé prameny tvrdí, že z těchto našich lidí bylo více než 600 důstojníků a že v této divizi u některých pluků bylo velení téměř výhradně české. Tato divize byla spolu s ruskou 61. pěší divizí součásti 47. expedičního sboru nasazeného v Rumunsku. Divize podstoupila těžké ústupové boje, byla téměř zničena a její zbytky se stáhly do Ruska. Část našich příslušníků přešla do 1. čs. střelecké brigády, ostatní se srbskou divizí účastnili roku 1917 bojů na solunské frontě. Odtud byli na zákrok Československé národní rady v Paříži přesunuti do Francie a Itálie.
Z malých jednotek nakonec v Rusku vznikla postupně Československá střelecká brigáda, která pak jako celek podstoupila svůj křest bojem u Zborova v rámci ruské letní ofenzívy. Aniž by to legionáři tušili, stali se obětí ruské imperiální politiky. Sice realizované v malém ale vysoce úspěšně.
Proč to píšu?
Proti Československé střelecké brigádě zde v úseku stála 37. pěší brigáda 19.pěší divize pod velením polního podmaršálka Edvarda Boltze. Brigáda byla tvořena těmito rakousko-uherskými pluky:
- číslo 35, plzeňským
- číslo 75, jindřichohradeckým,
Dále zde v úseku stál i rakousko-uherský pěší pluk číslo 86 od 32. pěší divize.Obě tyto divize tvořily IX.sbor 2. rakousko-uherské armády.
Dne 2. července 1917 zahájila útok na nepřátelské pozice. S využitím i jak to nazývají popisy této bitvy "kočičích přískoků", během šesti hodin bojů prolomila v celém úseku nepřátelskou obranu. Obsadila čtyři linie zákopů, pronikla do hloubky až 5 km a splnila úkol celého sboru. Necelých 3 500 československých vojáků dokázalo za cenu 190 mrtvých a 800 raněných získat 3 200 zajatců, 15 děl a velké množství zbraní a vojenského materiálu. Když si to člověk přečte, tleskal by.
Já nemohu a nebudu.
Pluk číslo 35 byl tvořen ze 60 % českými vojáky a z 55% českými důstojníky
Pluk číslo 75 byl tvořen dokonce 79 % českými vojáky a 42 % českými důstojníky
To jsou přesná a nezpochybnitelná čísla. Viz: Vojenské dějiny Československa, díl II, strana 460.
Všichni, kdo se tedy rozplývají nad excelentní vítězstvím legionářů u Zborova nevidí druhou stranu. Z každé stovky vojáků těchto dvou pluků, kteří v této bitvě padli, byli raněni, zmrzačeni nebo zajati bylo 60 % respektive 79 % Čechů. To znamená ze stovky 60 vojáků nebo 79 vojáků, aby to bylo názornější.
Je pravda, že způsob jakým legionáři prolomili obranu protivníka by snesl ty největší superlativy. Ale jen tehdy, pokud by neútočili proti Čechům. Oba pluky, které měli jen nepatrné povědomí o tom, že budou čelit útoku krajanů byly po tomto zjištění šokovány. Vojáci české národnosti se dostali do vážného morálního dilematu, jestli mají zabíjet vlastní krajany. Proto odpor, který pluky kladly nebyl takový jaký by byl, kdyby útočník byla ruská pěchota. Navíc tím, že prudce ochablý odpor vedl k taktickému průlomu fronty a ústupu demoralizovaných jednotek se tyto dostaly do těžké palby vlastního dělostřelectva, což vedlo k dalším ztrátám. Oběma plukům tak krátkou dobou hrozil osud 28. pěšího pluku, který byl rozpuštěn. Naštěstí velitel armády prokázal rozvahu a vyšetřování ukončil jako bezpředmětné.
Bylo to ale málo co platné. Většina sousedních ruských útvarů však při útoku neuspěla a Kerenského ofenziva rychle skončila.
V knize Češi, České země A Velká válka 1914 až 1918 vydané v roce 2001, je tato skutečnost vyhodnocena tak, že i čeští důstojníci poražených pluků, vypověděli, že nasazení české brigády proti českým jednotkám je ostudné a mužstvo o tom nemělo povědomí. Vinu viděli v Čechách u politiků ovlivněných Masarykem a u lidí kolem Masaryka, kteří něco takového bez jakýchkoliv skrupulí ruskému velení umožnili.
Potom se u československých legiích v Rusku něco děje až při odchodu Československých sil z Ukrajiny hrozilo nebezpečí na jaře roku 1918. Zde určené jednotky vybojovaly úspěšnou obranou bitvu s postupující německou armádou u Bachmače a umožnili tak ústup legií mimo možnost zajetí silami R-U armády nebo Německého císařství. Boj o okolí Bachmače tak skončil pro legionáře úspěšně. I když za cenu 90 padlých a 200 raněných, podařilo se legionářům vyprostit z okleštění a odjet vlakovými soupravami směrem na východ.
Následuje vysoce ceněné období a to je Sibiřská anabáze - toto označení je velmi výstižné pro události začínající ústupovým bojem československých legií z Ukrajiny v březnu 1918 a končící evakuací čs. vojsk z Vladivostoku roku 1920. Následuje výběr některých událostí, které těžké období anabáze přineslo:
7. března 1918 – na základě ukončení války ze strany Ruska a tím ztráty právního základu existence legií na Ruském území, kterým byl společný boj proti centrálním mocnostem začalo odevzdávání výzbroje československých legii v Penze
14. března 1918 –se odehrál "Čeljabinský incident" tedy momenty kdy se zájmy legií střetli se zájmy sovětské vlády, která je následně prohlásila za nepřítele. Následovalo vystoupení legií proti sovětské vládě. TO vedlo k tomu, že koncem května bylo vydáno nařízení vrchního velitele Rudé armády Lva Trockého úplně odzbrojit a internovat čs. legie s následnými přepady legionářských ešelonů.
od 25. května 1918 po 6. července bylo obsazeno mnoho míst a velké území kolem sibiřské magistrály od Volhy až po Irkutsk. Podařilo se spojení všech československých vojsk, které se nacházely západně od jezera Bajkal.
Dne 9. srpna 1918 došlo ke shromáždění 259 legionářských ešalonů ve Vladivostoku,
Následovalo období trvající až dva roky kdy se legie zabývali sami sebou, bojem s partyzány, Rudou armádou a nakonec i s protivníky bolševiků. Dosáhly i velmi dobrých výsledků. Někdy v té době ukořistily velký zlatý poklad. Občas se objevují studie, které tvrdí, že jeho část si odvezly legie domů a stal se tak základem majetku některých legionářských organizací.
V únoru 1920 došlo k podepsání příměří mezi představiteli našich sil a Rudé armády. Podmínka zněla, že po projetí všech souprav bude vrácen ruský zlatý poklad Radě lidových komisařů.
Nevím jak ke cti a legendě legionářů přispělo vydání admirála Kolčaka, nekompromisního odpůrce sovětské moci právě do rukou bolševiků k soudu a následné popravě.
Zde tedy asi opravdu je možno tvrdit, že si legionáři přivykli pohyblivé válce. Jenže to byla válka více méně partizánská a neměla nic moc společného s válkou jaká právě skončila a válkou jakou všechny armády předpokládaly a naše pod vlivem francouzské doktríny také. Takže bych s teoriemi o pohyblivé válce v našem vojenském myšlení ve dvacátých letech byl velmi opatrný.
Ale co to naší zemi bylo platné, když všechny boje kde by tyto legie mohly využít to co se naučili v boji proti rakousko-uherské armádě, v boji proti Rudé armádě a nakonec i v boji proti bělogvardějcům – zde si všimněte, že legie postupně bojovaly proti všem svým - skončily dlouho potom co mohly být přínosem?
A uklizení rakušáků do škol? Není to nějaká chiméra. Kolik bylo vojenských škol a kolik na nich bylo tabulkových míst kde mohli sloužit? Pánové sestupte na zem.
Moc, respekt a hmotné jistoty se vázaly hlavně na aktivní službu u bojových útvarů.
Tolik tedy k příspěvku kolegy Johana a kolegy Zemakta. Bylo mi ctí. Zítra v posledním vstupu do této dlouhé a snad i přínosné diskuse, dodám svůj souhrnný pohled na celý proces detronizace a tím zde skončím.