PALBA.CZ

Columbia Military Pneumatic Safety Bicycle

Vojenské kolo s kulometem namontovaným na řídítkách, aneb bezpečnostní pneumatické kolo Columbia model 40 z roku 1897, upravené pro vojenské použití. Bylo tedy osazeno kulometem Colt s pásovým zásobníkem a několika nábojovými schránkami. Pokud vás zmátl název, tak termín "bezpečnostní" byl původně používán pro všechna kola poháněná řetězem se stejně velkými předními a zadními koly. Bezpečnostní kolo vynalezl Angličan John Kemp Starley v roce 1885, ale design si nikdy nepatentoval, a tak přišel o zisk z raketově rostoucí popularity prvního moderního kola. Označení "Pneumatické" pak znamená, že pneumatiky nebyly dřevěné ani pevné, ale plněné vzduchem.
Ačkoli se může zdát, že používání jízdních kol je pro armádu poněkud zvláštní, začíná dávat větší smysl, když si uvědomíte, že umožňuje téměř tichý pohyb na relativně dlouhé vzdálenosti pomocí levných strojů, které nevyžadují žádné palivo a jen malou údržbu. Pokud chtěl v tomto případě voják vést palbu na nepřítele, musel nejprve sesednout a zamířit a až pak teprve zmáčknout spoušť.
Konstrukční práce na své první automatické zbrani zahájil John Moses Browning (1855–1926) již koncem roku 1890. V létě 1891 předložil firmě Colt v Hartfordu první prototyp, tehdy ještě v ráži .45-70 Government - tedy na náboj plněný černým prachem. Browningův vzduchem chlazený kulomet fungoval na principu uzamčeného závěru s odběrem tlaku plynů z hlavně. Výrobu kulometu v ráži .30–40 Krag zahájila firma Colt v Hartfordu v roce 1895 a zbraň si díky kývavému pohybu páky s pístem během střelby záhy vysloužila přezdívku "potato digger" (vykopávač brambor). Nasazeny byly během španělsko-americké války v roce 1898, proti domorodým povstalcům na Filipínách v letech 1899–1901 a během boxerského povstání v Číně roku 1900. Byly jimi vyzbrojeny oddíly generála Johna Pershinga, vyslané během roku 1912 proti Pancho Villovi. Upravené verze pak sloužily též v první světové válce.

Zdroj:
https://silodrome.com/columbia-military ... chine-gun/

Pozdější italské kolo s lehkým kulometem Villar-Perosa M 1915

Tandemová tříkolka se dvěma kulomety Maxim

Kulomet Fiat Revelli namontovaný na jízdním kole a využívající speciální opěrku pro stabilitu

Vélo-mitrailleur Blanchard

Ve Francii byl během první světové války zřízeno ministerstvo pro vynálezy, aby registrovalo návrhy a vynálezy, které by mohly zlepšit válečné úsilí. Kromě bláznivých nápadů sem byly zasílány též důmyslné nápady a ty nejzajímavější z nich byly předány komisi Commission d’Expérience Auxiliaire de Paris, aby je důkladněji posoudila. Mezi nimi i jisté Vélo-mitrailleur Blanchard, které bylo vojenskou komisí hodnoceno 15. června 1917. Jednalo se o jízdní kolo osazené kulometem Hotchkiss M1914; další k nošení střeliva; lehký držák, přezdívaný "ropucha", nesený na kole nosiče munice. Každé z kol bylo vybaveno stabilizačním zařízením, které umožňovalo po zastavení okamžitou palbu. Držák "ropucha" byl určen k nastavení kulometu pro střelbu v leže. První zkoušky byly provedeny v Camp de Satory 28. března 1917 s majorem Porteretem z Commission d’Expérience Auxiliaire de Paris; ministerským náměstkem kapitánem Rouxem a samotným vynálezcem - panem Blanchardem. Testy probíhaly s kulometem M1907 Saint-Étienne s palbou na 200 metrů. Zaměřování a zamykání kulometu se ukázalo jako neuspokojivé a konstruktér byl požádán o jejich vylepšení. Nové zkoušky byly naplánovány na 25. a 31. května 1917. Na upravenou lafetu mohl být osazen jak kulomet M1907 Saint-Étienne, tak i M1914 Hotchkiss nebo lehký kulomet Chauchat. Polní zkoušky začaly s vojáky z cyklistického oddílu 1. jízdní divize. Zpráva uvádí, že manipulace se stroji byla velmi pohodlná a cyklisté mohli své vybavení snadno používat. Po cestě byli schopni rychle nastavit kulomety ke střelbě. Muži si ale stěžovali, že brzdy jízdních kol nejsou účinné. Střelecké zkoušky byly provedeny 31. května. Konkrétně šlo o dávky po 25 ranách na vzdálenost 400 metrů (později až 1 000 m). Výsledky s kulometem Hotchkiss nebyly tak dobré jako na klasické lafetě, ale byly lepší při použití držáku "ropucha". U jiných kulometů byly výsledky v podstatě srovnatelné jako u konvenční lafety, jen musel střelec pevně držet zbraň. Ještě se zmiňuje, že kolo nosiče munice bylo schopno nést 300 nábojů a držák "ropucha". Další kola mohla vozit příslušenství a více střeliva. Obecně vzato byly toto zařízení hodnoceno jako důmyslné a snadno se používalo; instruktáž vojáků byla rychlá a bez námahy. Komise na závěr zmiňuje, že "Vélo-mitrailleur Blanchard je schopno splnit záměr svého konstruktéra: tedy pomocí jízdního kola nést kulomet a rychle jej připravit k palbě. Toto vybavení může být velmi užitečné pro službu a musí být předloženo na velitelství armády." Pokud vám vrtá hlavou, proč jste tedy o tomto vynálezu nikdy neslyšeli, tak odpověď je prostá a vojsko se jím nijak víc nezabývalo (neposlalo ani žádnou odpověď). Pro útoky byly vyvinuty nové taktiky a ukázalo se, že pro palebnou podporu pěchotních družstev je efektivnější jít cestou tanků než ozbrojených jízdních kol.

https://smallarmsreview.com/a-machine-g ... blanchard/
https://www.passionmilitaria.com/t19760 ... -francaise

Zajímavé...
Dnešní pravověrní cyklisté honící každý gram hmotnosti výbavy, oblékající přiléhavé spandexové oblečky a nezřídka si i holící nohy kvůli snížení odporu vzduchu by dostali záchvat při představě, že mají šlapat do pedálů se sedmnáctikilovým kulometem na řídítkách.
Naši prapředkové prostě nebyli žádné zhýčkané máčaly.
Kulometná kola se sice neujala, ale cyklistické jednotky sloužily ještě za 2. světové války.
Pořád šlo o relativně jednoduchý a levný způsob, jak přemístit velký počet lidí z místa na místo podstatně rychleji než po svých.

Tuším že ve švýcarské armádě byly zrušeny "před nedávnem".

Mě osobně se hodně líbí praktičnost italského kolového kulometu Fiat Revelli, ale zde je drobný zádrhel v nemožnosti odepnutí a jezdit s pár litry vody by poněkud rozhodilo těžiště (předpokládám že se voda čepovala až na místě). Reálně je hodně sympatický ten kolostroj s "kulometem" Villar-Perosa M 1915, ale tady jde v reálu o dva samopaly, což není zrovna ideální srovnání.

V posledních dvou dekádách devatenáctého století se postupně v armádách začaly zavádět menší cyklistické útvary. Spíše jako experiment pro ověření vhodnosti a použitelnosti pro vojenské účely.

Největší bojkot těchto snah vyvolávali důstojníci kavalerie. V cyklistických jednotkách viděli nebezpečného konkurenta, který by mohl nabourat jejich výsadní postavení jakožto elity vojska. Nikdo nepředpokládal že se dragouni poženou do útoku na kolech a se šavlí v jedné ruce. Ale odložená kola zase nepotřebují každý den žrádlo a odpovídající péči.

Jak se později ukázalo, byly obavy z konkurence hromadné vojenské cyklistiky silně nadnesené. Nicméně vývoj rychlopalných zbraní se dokázal vypořádat s úmyslem udržovat jezdectvo, jako chloubu každé armády při životě. Dvě dobře umístěná kulometná hnízda by se dokázaly svojí křížovou palbou rychle vypořádat s jakoukoliv útočící kavalérií. Později zůstali koně ve službě armád převážně jako tažná zvířata až do konce 2. sv. války.

Ale zpět do 19. století. Vojáci se na kolech dokážou poměrně rychle přepravovat do místa styku s nepřítelem. To vedlo k myšlence otestovat poměrně objektivní srovnání výkonosti. Jezdce na koni a cyklisty na kole. Tím srovnáním byla dálková jízda, tehdy nazývaná distanční jízda z Vídně do Berlína dlouhé 571 km.

První zvedli hozenou rukavici elitní důstojníci kavalerie v říjnu 1892. Chtěli demonstrovat přednosti svých vybraných koní. Ty jízdy byly dvě. Současně v obou směrech. Z Berlína do Vídně jelo stošestnáct koní a opačně vyrazilo devadesát osm jezdců. Přísné pravidlo bylo jeden kůň - jeden jezdec. Nic se nesmělo střídat a jezdci si museli dobře promyslet krmení, napájení a odpočinek na dlouhé cestě.

Vyčerpávající cestu nejrychleji zvládl rakouský nadporučík hrabě Starhemberg. Zvládli to se svým plnokrevníkem za 71 hod a 26 min. Druhý jezdec byl v cíli za 73 hod a 6 min. Vítězní jezdci přijeli značně vyčerpáni, ale ještě hůře dopadli jejich koně. Obě ušlechtilá zvířata s rodokmeny za chvíli po závodě pošla. Nicméně vítěz dostal prémii 20 000 marek.

Závod kavaleristů měl velký ohlas, zejména ve vojenských kruzích. To lákalo nejlepší závodní cyklisty - vytrvalce k jeho překonání. Hned následující rok se 29. června postavilo na startovní čáru ve Vídni stosedmnáct borců. Trasa do Berlína byla trochu delší. Byla puntíčkářsky vyměřena na 582,5 km. Vedla i přes naše města Znojmo a Jihlavu... Pravidla v podstatě stejná. Jeden jezdec - jeden velocipéd. Závod probíhal za těžkých podmínek a do cíle dorazilo pouze 28 závodníků. Prvenství vybojoval Josef Fischer z Mnichova v čase 31 hod a 22,4 sek. (!) Odměnou, kromě velké popularity, mu bylo 6000 marek a věcné ceny. Kaňkou na kráse mu bylo, že na trati měnil po defektu celý velociped. Druhý v cíli byl borec se ztrátou 45 min.

Tečkou za věčnými dohady armádních hodnostářů, jestli je rychlejší na delší vzdálenost jezdec na koni nebo cyklista byl konec pochyb. Rozdíl v průměrných rychlostech celkového přesunu je propastný. Kůň 7.977 km/hod a kolo 18,788 km/hod. Škodolibý karikaturista to pohotově vykreslil v tisku. Jedoucí cyklista v plné síle táhne za sebou klopítajícího koně s utrmáceným jezdcem a ještě mu na kole veze oves a seno.

https://www.facebook.com/share/p/1Hyp8J ... tid=wwXIfr

Vítěz v cíli Jesef Fischer patřil koncem 19. století k nejlepším profesionálním jezdcům. Pozdější vítěz prvního ročníku slavného silničního závodu Paříž - Roubaix v roce 1896. Malý vložený snímek patří vítěznému jezdci na koni. Hrabě Wilhelm von Starhemberg.