Fisherovy projekty bitevních lodí (1900 – 1912)
Napsal: 3/8/2025, 21:50
Velká Británie - Fisherovy projekty bitevních lodí (1900 – 1912)
1. část
Když už na Palbě máme projekty, či spíše návrhy Fisherových pancéřových a bitevních křižníků, tak by byla škoda nemít tu hlavní atribut nadvlády na moři v podobě bitevních lodí. Jaký vlastně byl vývoj bitevních lodí až do nástupu přelomového HMS Dreadnought?
Koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let 19.století byl ve Velké Británie vyvinut z kasematové a barbetové bitevní lodě nový typ plavidla, kterému dnes nejčastěji říkáme před-dreadnought (pre-dreadnought), nebo též řadová bitevní loď. V roce 1887 byla v Anglii na vodu spuštěna loď Sanspareil, kterou lze považovat za takový prototyp řadové bitevní lodi. Po ní následovala ve stejném roce Victoria, dále pak dvě lodě třídy Trafalgar (1887 – 1888), které již měly všechny prvky moderní řadové bitevní lodě (pre-dreadnoughtu). Devět lodí třídy Majestic (1895) již jasně ukazuje na ujednocenou formu a jasnou představu u konstrukci a užití moderních řadových bitevních lodí. Standardizace těchto lodí rychle pokročila do značné míry, a tak se jednotky v rámci jednotlivých loďstev a států od sebe výzbrojí ani dalšími parametry příliš nelišily.
Standardní výtlak bitevních lodí v poslední dekádě 19.století a počátkem 20.století (do stavby lodí typu dreadnought) se nejčastěji pohyboval mezi 10.000 – 15.000 t při délce mezi 100 až 130 metry, šířce kolem 18 – 24 metry. Průměrná maximální rychlost byla kolem 18 uzlů (33 km/h) a dosah při úsporné rychlosti kolem 7.000 námořních mil (12.960 km). Běžné pro bitevní lodě té doby byly poměrně vysoké boky což zajišťovalo lodím poměrně dobré nautické vlastnosti, nízké nástavby a nejčastěji 2 – 3 komíny.
Zlepšená úroveň pancéře umožňovala stavět lodě se slabším a lehčím pancéřem, který ale i nadále dokázal velmi kvalitně chránit plavidlo před nepřátelskou palbou. Například v roce 1891 začala německá firma Krupp vyrábět legovanou ocel s přísadou asi 3,25% niklu. Legované oceli měli výjimečné vlastnosti, pancéř z nich postaven měl o 30% větší pevnost a až o 75% vyšší hranici elastičnosti. Mohl se tak stát mnohem účinnějším, a tudíž i slabším, čímž se ušetřila potřebná hmotnost pancéřování, které pak mohlo být použité na větší ploše.
Co se výzbroje týče, tak ta se skládala z děl hlavní ráže, z děl střední ráže, početného lehkého dělostřelectva a torpéd. Celkem měla bitevní loď té doby k dispozici nějakých padesát děl všech ráží. Hlavní výzbroj byla tvořena těžkými děly, nejčastěji ráže 305 mm (u německých lodí nejčastěji ráže 280 mm) v počtu čtyř. Vždy dvě děla stála v jedné věži. Jedna věž stála na přídi, druhá na zádi, obě v ose plavidla. Úkolem děl hlavní ráže byla likvidace protivníka, prorážení jeho pancéřování těžkými projektily (například britský projektil ráže 305 mm měl hmotnost 390 kg), nebo bombardování opevněných cílů na pobřeží atd. Střední dělostřelectvo nejčastěji ráže 150 – 152 mm, vystřelovalo projektily o hmotnosti 40-45 kg, což byl stále dosti těžký projektil k likvidaci slabě pancéřovaných, nechráněných části nebo nástaveb nepřátelské lodi. Nebo byla použita ke zničení lehkých či nepancéřovaných nepřátelských plavidel. Bitevní loď měla většinou 10 až 12 děl sekundární výzbroje a tato děla byla většinou umístěna v oddělených kasematách. Kasematy mohly být i ve dvou patrech nad sebou. Postupem doby byla děla v horních patrech odstraněna spolu s kasematami a nahrazena dělovými věžemi. Ty měli výhodu většího palebného pole. Lehká, většinou rychlopalná děla a kulomety sloužila k odrážení torpédových útoků vedených torpédoborci, torpédovkami, rychlými a dělovými čluny atd. Tato lehká děla stála většinou volně na palubě, na nástavbách a na marsech (stěžně). Obsluha byla většinou chráněna alespoň ocelovým štítem proti střepinám.
HMS Untakeable – Design 1 (1900 – 1901)
Fisher se svými návrhy vždy snažil sledovat několik základních cílů a tím byla vysoká rychlost a maximální možnost boční palby. Návrh z roku 1901, který nesl pracovní název HMS Untakeable počítal s naftovým pohonem a parními turbínami, které by lodi zajistili rychlost vyšší, než byla v té době běžná. Fisher chtěl navrhnout loď, která by se dokázala nepozorovaně přiblížit k nepříteli a pak udeřit. Proto padla volba na naftový pohon, kde kouř není na dálku patrný, jako v případě běžného spalování uhlí. I z toho důvodu sáhla Fisher pouze po jednom stěžni, který byl navíc poměrně štíhlý a bylo tak obtížnější jej na velkou dálku identifikovat a stejně tak počítal s teleskopickými komíny. Po konzultaci s námořním konstruktérem Williamem Henrym Gardem dospěli k předběžnému návrhu, který počítal s lodí o přibližném výtlaku kolem 15.000 tun. Boční pancéřový pás vyžadoval sílu 7“ (179 mm) a horní paluba 3“ (76 mm). Předpokládaná rychlost lodi by byla 21 uzlů při výkonu pohonné jednotky 30.000 koňských sil. Dle standardu té doby bych počítal s výzbroji v podobě 305 mm děl, ale z nějakého důvodu Fisher u tohoto projektu použil výzbroj, kterou později integroval do svého projektu pancéřového křižníku. Děla ráže 254 mm v počtou čtyř hlavní ve dvou věžích sice byly umístěné v superpozicích a mohli tak střílet přes boční věže střední ráže, ale byla to slabá ráže, která se mohla rovnat jedině v té době v Německu stavěným prvním řadovým bitevním lodím s děly ráže 240 mm. Osobně tuto zvolenou výzbroj považuji za krok zpět. Rovněž baterie středních děl s ráží 190 mm je spíše na úrovní výzbroje pancéřového křižníku, než bitevní lodi. Pouze pancéřování je silnější, než by bylo u tehdy běžně stavěných pancéřových křižníků.
Rozměry: odhad 153 m (na vodorysce), celková délka 157,9 m, šířka 24,4 m, ponor 7,62 m
Výtlak: Přibližně 15 000 tun (standardní)
Pancíř: 178-229 mm boční pás, 76 mm paluba
Pohonná jednotka: parní turbíny s výkonem kolem 24.000 -25.000 koňských sil, 4 hřídele
Dojezd: 4.000 námořních mil při 10 uzlech (7.400 km při 18 km/h)
Rychlost: 21 uzlů (39 km/h)
Výzbroj:
2xII 10"/50 (254 mm/50) BL Mark V
6xII 7,5"/50 (190 mm/50) BL Mark II
10xI 4"/40 (102 mm/40) QF Mark III
2-4xI 457mm podvodní torpédomety
HMS Untakeable – Design 2 (1900 – 1901)
Paralelně s návrhem pancéřového křižníku projektového jména Untakeable, navrhl Fisher obdobně řešenou bitevní loď. Všechno technické zázemí v podobě strojovny a kotelny, je plánovaný v zadní polovině lodi, zatímco přední byla věnovaná výzbroji. Opět by se dalo napsat to stejné, jako s identickým projektem pancéřového křižníku. Jediným zásadním rozdílem je tak u bitevní lodi silnější pancéřový pás v rozsahu 178 až 229 mm. Výhodou tohoto uspořádání jsou komíny, které jsou daleko od velitelského můstku, tudíž při pozorování okolí by z můstku neměli problém sledovat okolí, protože by je tolik nerušil kouř. Jinak má ale podle mě tento projekt již jen nevýhody a musela by se hlavně řešit tuhost trupu. Přední část by byla díky koncentraci zbraňových systémů extrémně namáhána.
HMS Untakeable – Design 3 (1902)
Opět se počítá se stejným typem a rozměrem trupu. Zásadní rozdílem je umístění dělových věží. Znovu se opakuje situace, kdy Fisher paralelně pracuje na návrhu bitevní lodi i pancéřového křižníku, případně bitevního křižníku. Návrhy se tak často podobají a liší se pouze v použití pohonné jednotky podle požadované rychlosti a samozřejmě pancéřová ochrana. Část středních 102 mm děl byla umístěná na střechách věží hlavní ráže, ale bez čelního štítu. Dokážeme si představit, jak by bylo složité střílet současně z děl hlavní ráže i těchto středních. Že pro obsluhu těchto 102 mm děl by byly smrtelné i blízké dopady granátů a jejich střepin, tak to asi není potřeba extra zdůrazňovat. Odstraněním děl ráže 190 mm došlo ke sjednocení na ráži 254 mm s možností vést boční palbu až deseti hlavní současně. Umístění dvou osových věží v superpozici umožňuje široké palebné sektory. Díky o něco větším rozměrům oproti Návrhu 1 a 2, by došlo i ke zvětšení výtlaku na cca 17.000 tun.
Rozměry: odhad 161,5 m (na vodorysce), celková délka 166,5 m, šířka 24,4 m, ponor 7,62 m
Výtlak: přibližně 17 000 tun (standardní)
Pancíř: 178-229 mm boční pás, 76 mm paluba
Pohonná jednotka: parní turbíny s výkonem kolem 24.000 -25.000 koňských sil, 4 hřídele
Dojezd: 4.000 námořních mil při 10 uzlech (7.400 km při 18 km/h)
Rychlost: 21 uzlů (39 km/h)
Výzbroj:
8xII 10"/50 (254 mm/50) BL Mark V
12xI 4"/40 (102 mm/40) QF Mark III
2-4xI 457mm podvodní torpédomety
HMS Untakeable – Design A (1903)
Návrh z roku 1903 vychází z prvního návrhu jen s tím rozdílem, že byl upraven admirálem Johnem Rushworthem Jellicoem a admirálem sirem Reginaldem Hughem Spencerem Baconem, aby více odpovídal konstrukčním postupům Královského námořnictva. Na návrh obou admirálu byl odstraněn portálový jeřáb a byl použit standardní. Pohonná jednotka byla upravená na uhlí s možností postřiku naftou pro zvýšení výkonu. Žádné teleskopické komíny, ale prostě běžné, silnější verze stěžně místo navrhovaného úzkého a přidání pozorovacího koše na vrcholu stěžně. Jellicoe i Bacon se shodli na tom, že 10“ (254 mm) děla by byla nedostatečná a je potřeba zvětšit ráži. Jinak vše odpovídalo Návrhu č.3 z roku 1903.
HMS Untakeable – Design B (1903)
Jedná se o projekt, který již konečně používá děla ráže 305 mm, která měla dostatečný dostřel a ničivý účinek v cíli. Svým pojetím se jedná o návrh, z kterého nakonec vzniknul přelomový HMS DREADNOUGHT. Návrh počítal se čtyřmi věžemi, kde dvě leží v ose na přídi a zádi a další dvě ve středolodí na bocích. Tím byla zajištěná boční salva i v ose lodi stejným počtem šesti děl. Oproti běžným řadovým lodím té doby to již byl pokrok, kdy salva byla vedené šesti a nikoliv jen čtyřmi děly. Vzhledově se jednalo o poměrně hezkou bitevní loď s palubou v jedné rovině, dvojicí velkých komínů, jedním čelním stěžněm s pozorovacím můstkem. Umístění stěžně je poněkud nejasné, protože podklady z návrhu jsou neúplné. Buď by byl umístěn tak, jak je v nákresu, kde by stěžeň trpěl kouřem z prvního komínu, nebo na zadním můstku. Hlavní nástavby zůstali koncentrované ve střední část s tím, že mezi zadní nástavbou a zadní dělovou věží zůstal relativně velký volný prostor. Ušetřenou hmotnost za jen čtyři dělové věže bylo možné využít v pancéřování. Boční pancéřový pás bylo možné zesílit na 229 až 254 mm. Návrh je nepochybně krokem vpřed, ale na druhou stranu mě zaráží, že si Fisher netroufal na umístění věží v superpozici a větší počet věží.
Rozměry: odhad 161,5 m (na vodorysce), celková délka 161,5 m, šířka 24,4 m, ponor 7,62 m
Výtlak: přibližně 16.000 - 17 000 tun (standardní)
Pancíř: 229-254 mm boční pás, 64 mm paluba a navazující skloněný pancíř rovněž 64 mm
Pohonná jednotka: parní turbíny s výkonem kolem 24.000 - 25.000 koňských sil, 4 hřídele
Dojezd: 4.000 námořních mil při 10 uzlech (7.400 km při 18 km/h)
Rychlost: 21 uzlů (39 km/h)
Výzbroj:
4xII 12"/45 (305 mm/45) BL Mark X
16xI 4"/40 (102 mm/40) QF Mark III
5xI 457mm podvodní torpédomety
HMS Untakeable – Design C (1904)
Pokud jsem u předchozího návrhu kritizoval absenci věží v superpozici a malý počet děl, tak u návrhu „C“ z roku 1904 bylo docíleno obojího a v hojném měřítku. Projekt vznikal souběžně s vývojem HMS DREADNOUGHT, ale byl k finálním verzím přelomového Dreadnoughtu představen až na poslední chvíli. Fisher si byl vědom, že Jellicoe a Bacon, neměli rádi dělově věže v superpozici. Fisher věděl, že tito dva admirálové jeho verzi neschválí. Nicméně samotný návrh je mnohem lepší, než ten, který se realizoval do podoby HMS DREADNOUGHT. Při přidání jedné věže navíc bylo možno u tohoto projektu docílit palby z 12 hlavní, zatímco v případě Dreadnoughtu, který měl pět věží, byla boční salva jen osm děl. Pokud by se realizovala tato verze, tak by soupeři neměli šanci. Palebné sektory byly velice široké všemi směry. Rovněž střední dělostřelectvo by bylo účinnější se svou ráží 102 mm oproti 76 mm. Počet věží ale vyžadoval další prodloužení trupu a nárůst výtlaku. Za mě rozhodně nejlepší návrh té doby. Otázkou ale může být, jaká by byla stabilita lodi. Horní věže jsou umístěné přeci jenom značně vysoko nad vodoryskou.
Rozměry: cca na vodorysce 177,66 m, celková délka 182,4 m, šířka 25,6 m, ponor 8,11 m
Výtlak: 20 700 tun (standardní)
Pancéřování: 229-256 mm pás, 64 mm paluba, navazující skloněný pancíř rovněž 64 mm
Pohonná jednotka: parní turbíny kolem 30.000 – 32.000 koňských sil, 4 hřídele
Dojezd: 4.000 námořních mil, při 10 uzlech; 7.400 km při 18 km/h
Rychlost: 39 km/h (21 uzlů)
Výzbroj:
6xII 12"/45 (305 mm/45) BL Mark X
16xI 4"/40 (102 mm/40) QF Mark III
5xI 457 mm podvodní torpédomety
Zdroje:
www.wikipedia.org
www.tapatal.com
www.deviantart.com
1. část
Když už na Palbě máme projekty, či spíše návrhy Fisherových pancéřových a bitevních křižníků, tak by byla škoda nemít tu hlavní atribut nadvlády na moři v podobě bitevních lodí. Jaký vlastně byl vývoj bitevních lodí až do nástupu přelomového HMS Dreadnought?
Koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let 19.století byl ve Velké Británie vyvinut z kasematové a barbetové bitevní lodě nový typ plavidla, kterému dnes nejčastěji říkáme před-dreadnought (pre-dreadnought), nebo též řadová bitevní loď. V roce 1887 byla v Anglii na vodu spuštěna loď Sanspareil, kterou lze považovat za takový prototyp řadové bitevní lodi. Po ní následovala ve stejném roce Victoria, dále pak dvě lodě třídy Trafalgar (1887 – 1888), které již měly všechny prvky moderní řadové bitevní lodě (pre-dreadnoughtu). Devět lodí třídy Majestic (1895) již jasně ukazuje na ujednocenou formu a jasnou představu u konstrukci a užití moderních řadových bitevních lodí. Standardizace těchto lodí rychle pokročila do značné míry, a tak se jednotky v rámci jednotlivých loďstev a států od sebe výzbrojí ani dalšími parametry příliš nelišily.
Standardní výtlak bitevních lodí v poslední dekádě 19.století a počátkem 20.století (do stavby lodí typu dreadnought) se nejčastěji pohyboval mezi 10.000 – 15.000 t při délce mezi 100 až 130 metry, šířce kolem 18 – 24 metry. Průměrná maximální rychlost byla kolem 18 uzlů (33 km/h) a dosah při úsporné rychlosti kolem 7.000 námořních mil (12.960 km). Běžné pro bitevní lodě té doby byly poměrně vysoké boky což zajišťovalo lodím poměrně dobré nautické vlastnosti, nízké nástavby a nejčastěji 2 – 3 komíny.
Zlepšená úroveň pancéře umožňovala stavět lodě se slabším a lehčím pancéřem, který ale i nadále dokázal velmi kvalitně chránit plavidlo před nepřátelskou palbou. Například v roce 1891 začala německá firma Krupp vyrábět legovanou ocel s přísadou asi 3,25% niklu. Legované oceli měli výjimečné vlastnosti, pancéř z nich postaven měl o 30% větší pevnost a až o 75% vyšší hranici elastičnosti. Mohl se tak stát mnohem účinnějším, a tudíž i slabším, čímž se ušetřila potřebná hmotnost pancéřování, které pak mohlo být použité na větší ploše.
Co se výzbroje týče, tak ta se skládala z děl hlavní ráže, z děl střední ráže, početného lehkého dělostřelectva a torpéd. Celkem měla bitevní loď té doby k dispozici nějakých padesát děl všech ráží. Hlavní výzbroj byla tvořena těžkými děly, nejčastěji ráže 305 mm (u německých lodí nejčastěji ráže 280 mm) v počtu čtyř. Vždy dvě děla stála v jedné věži. Jedna věž stála na přídi, druhá na zádi, obě v ose plavidla. Úkolem děl hlavní ráže byla likvidace protivníka, prorážení jeho pancéřování těžkými projektily (například britský projektil ráže 305 mm měl hmotnost 390 kg), nebo bombardování opevněných cílů na pobřeží atd. Střední dělostřelectvo nejčastěji ráže 150 – 152 mm, vystřelovalo projektily o hmotnosti 40-45 kg, což byl stále dosti těžký projektil k likvidaci slabě pancéřovaných, nechráněných části nebo nástaveb nepřátelské lodi. Nebo byla použita ke zničení lehkých či nepancéřovaných nepřátelských plavidel. Bitevní loď měla většinou 10 až 12 děl sekundární výzbroje a tato děla byla většinou umístěna v oddělených kasematách. Kasematy mohly být i ve dvou patrech nad sebou. Postupem doby byla děla v horních patrech odstraněna spolu s kasematami a nahrazena dělovými věžemi. Ty měli výhodu většího palebného pole. Lehká, většinou rychlopalná děla a kulomety sloužila k odrážení torpédových útoků vedených torpédoborci, torpédovkami, rychlými a dělovými čluny atd. Tato lehká děla stála většinou volně na palubě, na nástavbách a na marsech (stěžně). Obsluha byla většinou chráněna alespoň ocelovým štítem proti střepinám.
HMS Untakeable – Design 1 (1900 – 1901)
Fisher se svými návrhy vždy snažil sledovat několik základních cílů a tím byla vysoká rychlost a maximální možnost boční palby. Návrh z roku 1901, který nesl pracovní název HMS Untakeable počítal s naftovým pohonem a parními turbínami, které by lodi zajistili rychlost vyšší, než byla v té době běžná. Fisher chtěl navrhnout loď, která by se dokázala nepozorovaně přiblížit k nepříteli a pak udeřit. Proto padla volba na naftový pohon, kde kouř není na dálku patrný, jako v případě běžného spalování uhlí. I z toho důvodu sáhla Fisher pouze po jednom stěžni, který byl navíc poměrně štíhlý a bylo tak obtížnější jej na velkou dálku identifikovat a stejně tak počítal s teleskopickými komíny. Po konzultaci s námořním konstruktérem Williamem Henrym Gardem dospěli k předběžnému návrhu, který počítal s lodí o přibližném výtlaku kolem 15.000 tun. Boční pancéřový pás vyžadoval sílu 7“ (179 mm) a horní paluba 3“ (76 mm). Předpokládaná rychlost lodi by byla 21 uzlů při výkonu pohonné jednotky 30.000 koňských sil. Dle standardu té doby bych počítal s výzbroji v podobě 305 mm děl, ale z nějakého důvodu Fisher u tohoto projektu použil výzbroj, kterou později integroval do svého projektu pancéřového křižníku. Děla ráže 254 mm v počtou čtyř hlavní ve dvou věžích sice byly umístěné v superpozicích a mohli tak střílet přes boční věže střední ráže, ale byla to slabá ráže, která se mohla rovnat jedině v té době v Německu stavěným prvním řadovým bitevním lodím s děly ráže 240 mm. Osobně tuto zvolenou výzbroj považuji za krok zpět. Rovněž baterie středních děl s ráží 190 mm je spíše na úrovní výzbroje pancéřového křižníku, než bitevní lodi. Pouze pancéřování je silnější, než by bylo u tehdy běžně stavěných pancéřových křižníků.
Rozměry: odhad 153 m (na vodorysce), celková délka 157,9 m, šířka 24,4 m, ponor 7,62 m
Výtlak: Přibližně 15 000 tun (standardní)
Pancíř: 178-229 mm boční pás, 76 mm paluba
Pohonná jednotka: parní turbíny s výkonem kolem 24.000 -25.000 koňských sil, 4 hřídele
Dojezd: 4.000 námořních mil při 10 uzlech (7.400 km při 18 km/h)
Rychlost: 21 uzlů (39 km/h)
Výzbroj:
2xII 10"/50 (254 mm/50) BL Mark V
6xII 7,5"/50 (190 mm/50) BL Mark II
10xI 4"/40 (102 mm/40) QF Mark III
2-4xI 457mm podvodní torpédomety
Paralelně s návrhem pancéřového křižníku projektového jména Untakeable, navrhl Fisher obdobně řešenou bitevní loď. Všechno technické zázemí v podobě strojovny a kotelny, je plánovaný v zadní polovině lodi, zatímco přední byla věnovaná výzbroji. Opět by se dalo napsat to stejné, jako s identickým projektem pancéřového křižníku. Jediným zásadním rozdílem je tak u bitevní lodi silnější pancéřový pás v rozsahu 178 až 229 mm. Výhodou tohoto uspořádání jsou komíny, které jsou daleko od velitelského můstku, tudíž při pozorování okolí by z můstku neměli problém sledovat okolí, protože by je tolik nerušil kouř. Jinak má ale podle mě tento projekt již jen nevýhody a musela by se hlavně řešit tuhost trupu. Přední část by byla díky koncentraci zbraňových systémů extrémně namáhána.
Opět se počítá se stejným typem a rozměrem trupu. Zásadní rozdílem je umístění dělových věží. Znovu se opakuje situace, kdy Fisher paralelně pracuje na návrhu bitevní lodi i pancéřového křižníku, případně bitevního křižníku. Návrhy se tak často podobají a liší se pouze v použití pohonné jednotky podle požadované rychlosti a samozřejmě pancéřová ochrana. Část středních 102 mm děl byla umístěná na střechách věží hlavní ráže, ale bez čelního štítu. Dokážeme si představit, jak by bylo složité střílet současně z děl hlavní ráže i těchto středních. Že pro obsluhu těchto 102 mm děl by byly smrtelné i blízké dopady granátů a jejich střepin, tak to asi není potřeba extra zdůrazňovat. Odstraněním děl ráže 190 mm došlo ke sjednocení na ráži 254 mm s možností vést boční palbu až deseti hlavní současně. Umístění dvou osových věží v superpozici umožňuje široké palebné sektory. Díky o něco větším rozměrům oproti Návrhu 1 a 2, by došlo i ke zvětšení výtlaku na cca 17.000 tun.
Rozměry: odhad 161,5 m (na vodorysce), celková délka 166,5 m, šířka 24,4 m, ponor 7,62 m
Výtlak: přibližně 17 000 tun (standardní)
Pancíř: 178-229 mm boční pás, 76 mm paluba
Pohonná jednotka: parní turbíny s výkonem kolem 24.000 -25.000 koňských sil, 4 hřídele
Dojezd: 4.000 námořních mil při 10 uzlech (7.400 km při 18 km/h)
Rychlost: 21 uzlů (39 km/h)
Výzbroj:
8xII 10"/50 (254 mm/50) BL Mark V
12xI 4"/40 (102 mm/40) QF Mark III
2-4xI 457mm podvodní torpédomety
Návrh z roku 1903 vychází z prvního návrhu jen s tím rozdílem, že byl upraven admirálem Johnem Rushworthem Jellicoem a admirálem sirem Reginaldem Hughem Spencerem Baconem, aby více odpovídal konstrukčním postupům Královského námořnictva. Na návrh obou admirálu byl odstraněn portálový jeřáb a byl použit standardní. Pohonná jednotka byla upravená na uhlí s možností postřiku naftou pro zvýšení výkonu. Žádné teleskopické komíny, ale prostě běžné, silnější verze stěžně místo navrhovaného úzkého a přidání pozorovacího koše na vrcholu stěžně. Jellicoe i Bacon se shodli na tom, že 10“ (254 mm) děla by byla nedostatečná a je potřeba zvětšit ráži. Jinak vše odpovídalo Návrhu č.3 z roku 1903.
Jedná se o projekt, který již konečně používá děla ráže 305 mm, která měla dostatečný dostřel a ničivý účinek v cíli. Svým pojetím se jedná o návrh, z kterého nakonec vzniknul přelomový HMS DREADNOUGHT. Návrh počítal se čtyřmi věžemi, kde dvě leží v ose na přídi a zádi a další dvě ve středolodí na bocích. Tím byla zajištěná boční salva i v ose lodi stejným počtem šesti děl. Oproti běžným řadovým lodím té doby to již byl pokrok, kdy salva byla vedené šesti a nikoliv jen čtyřmi děly. Vzhledově se jednalo o poměrně hezkou bitevní loď s palubou v jedné rovině, dvojicí velkých komínů, jedním čelním stěžněm s pozorovacím můstkem. Umístění stěžně je poněkud nejasné, protože podklady z návrhu jsou neúplné. Buď by byl umístěn tak, jak je v nákresu, kde by stěžeň trpěl kouřem z prvního komínu, nebo na zadním můstku. Hlavní nástavby zůstali koncentrované ve střední část s tím, že mezi zadní nástavbou a zadní dělovou věží zůstal relativně velký volný prostor. Ušetřenou hmotnost za jen čtyři dělové věže bylo možné využít v pancéřování. Boční pancéřový pás bylo možné zesílit na 229 až 254 mm. Návrh je nepochybně krokem vpřed, ale na druhou stranu mě zaráží, že si Fisher netroufal na umístění věží v superpozici a větší počet věží.
Rozměry: odhad 161,5 m (na vodorysce), celková délka 161,5 m, šířka 24,4 m, ponor 7,62 m
Výtlak: přibližně 16.000 - 17 000 tun (standardní)
Pancíř: 229-254 mm boční pás, 64 mm paluba a navazující skloněný pancíř rovněž 64 mm
Pohonná jednotka: parní turbíny s výkonem kolem 24.000 - 25.000 koňských sil, 4 hřídele
Dojezd: 4.000 námořních mil při 10 uzlech (7.400 km při 18 km/h)
Rychlost: 21 uzlů (39 km/h)
Výzbroj:
4xII 12"/45 (305 mm/45) BL Mark X
16xI 4"/40 (102 mm/40) QF Mark III
5xI 457mm podvodní torpédomety
Pokud jsem u předchozího návrhu kritizoval absenci věží v superpozici a malý počet děl, tak u návrhu „C“ z roku 1904 bylo docíleno obojího a v hojném měřítku. Projekt vznikal souběžně s vývojem HMS DREADNOUGHT, ale byl k finálním verzím přelomového Dreadnoughtu představen až na poslední chvíli. Fisher si byl vědom, že Jellicoe a Bacon, neměli rádi dělově věže v superpozici. Fisher věděl, že tito dva admirálové jeho verzi neschválí. Nicméně samotný návrh je mnohem lepší, než ten, který se realizoval do podoby HMS DREADNOUGHT. Při přidání jedné věže navíc bylo možno u tohoto projektu docílit palby z 12 hlavní, zatímco v případě Dreadnoughtu, který měl pět věží, byla boční salva jen osm děl. Pokud by se realizovala tato verze, tak by soupeři neměli šanci. Palebné sektory byly velice široké všemi směry. Rovněž střední dělostřelectvo by bylo účinnější se svou ráží 102 mm oproti 76 mm. Počet věží ale vyžadoval další prodloužení trupu a nárůst výtlaku. Za mě rozhodně nejlepší návrh té doby. Otázkou ale může být, jaká by byla stabilita lodi. Horní věže jsou umístěné přeci jenom značně vysoko nad vodoryskou.
Rozměry: cca na vodorysce 177,66 m, celková délka 182,4 m, šířka 25,6 m, ponor 8,11 m
Výtlak: 20 700 tun (standardní)
Pancéřování: 229-256 mm pás, 64 mm paluba, navazující skloněný pancíř rovněž 64 mm
Pohonná jednotka: parní turbíny kolem 30.000 – 32.000 koňských sil, 4 hřídele
Dojezd: 4.000 námořních mil, při 10 uzlech; 7.400 km při 18 km/h
Rychlost: 39 km/h (21 uzlů)
Výzbroj:
6xII 12"/45 (305 mm/45) BL Mark X
16xI 4"/40 (102 mm/40) QF Mark III
5xI 457 mm podvodní torpédomety
www.wikipedia.org
www.tapatal.com
www.deviantart.com