Dějiny pozdní antiky v letech 385 – 389
Napsal: 5/8/2025, 20:35
Dějiny pozdní antiky v letech 385 – 389
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky: kacermiroslav
Rok 385
ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
„Případ Priscillianus“
„Heretický“ biskup z hispánské Ávily Priscillianus byl minulý rok odsouzen synodálním soudem v Burdigale (Bordeaux, Francie), rozsudek však nepřijal a odvolal se přímo k císaři, tj. uzurpátorovi Magnovi Maximovi. Nebyl to však dobrý nápad, neboť soud v Treveri (Trevír, SRN) jej uznal vinným a odsoudil k smrti. Třebaže tourský biskup sv. Martin se mu snažil zachránit život, byl krutě mučen a popraven stejně jako prisciliánka Euchrotie, kterou usmýkali hákem. Smrt ávilského biskupa v prvním náboženském procesu v dějinách vyvolala velké pobouření mezi některými církevními činiteli: papež Siricius [1] se dotazoval, zda se nezašlo příliš daleko v oblasti práva, zatímco milánský biskup Ambrosius (sv. Ambrož) považoval za ostudné, že biskupové Ithacius a Hydatius z Emerity (Mérida, Španělsko) vystupovali jako žalobci. Oba byli exkomunikováni.
Sv. Ambrož již leze mnohým lidem na nervy
Ambrosiova autoritativnost a jeho neomezená moc nad mediolánskými (milánskými) křesťany byla na obtíž již i císařskému dvoru, a proto, když se v Miláně z gótských vojáků vytvořila ariánská obec, přestoupila k ní císařovna Justina i se svým synem císařem Valentinianem II [2]. Ambrosius zahájil boj proti ariánskému kostelu uvnitř hradeb města, konflikt postupně narůstal a císařovna, která by z biskupa nejraději udělala mučedníka, uvažovala alespoň o tom, že jej pošle do vyhnanství.
Stilichonovi se narodila dcera!
Roku 385/386 se budoucímu faktickému vládci západořímské říše Flaviovi Stilichonovi a jeho manželce Sereně, neteři císaře Theodosia, narodila dcera Marina, budoucí manželka císaře Honoria. Po ní budou následovat syn Eucherius a mladší dcera Thermantie.
Bautonova smrt
Vrchní velitel říšské armády magister utrisque militiae Bautus (Bauto) byl poctěn konzulátem. Ještě tohoto roku však zemřel a na jeho místo nastoupil jemu podřízený velitel Arbogast. Oba muži pocházeli z kmene Franků.
Na svět přichází svatý Patrik
Kolem roku 385/389 se ve vsi Bannaven Taberniae kdesi v Britanii narodil v rodině dekuriona a pozdějšího diákona sv. Patrik (vlastním jménem Succat), patron a apoštol Irska. Organizoval místní církev a podle tradice – kromě toho, že ze Zeleného ostrova vyhnal hady – založil na 365 kostelů, klášterů a klášterních škol.
Gildo velitelem v Africe
Komitou Africae a tedy vrchním vojenským velitelem vojsk dislokovaných v severoafrických provincií se stal berberský princ Gildo, bratr povstalého Firma (†374). Pro Řím pracuje zatím dobře a spolehlivě, a proto je mu projevována přízeň.
Papež vydává první dekretál
Papež Siricius ve svém prvém dekretálu tarragonskému biskupovi Himeriovi o celibátu kleriků zásadně změnil způsob svého vyjadřování a dosavadní bratrský tón ustoupil klasickému autoritativnímu stylu císařské úřední korespondence.
Sv. Jeroným odchází na východ
Sv. Jeroným opustil funkci papežova tajemníka a příštího roku se vydá na východ.
VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE A ORIENT
Změna na patriarším stolci v Alexandrii
Roku 384/385 zemřel v egyptské Alexandrii místní patriarcha Timotheus a na uvolněný biskupský stolec nastoupil horlivý monofyzita Theofilus (Theophylos), pozdější úhlavní nepřítel konstantinopolského patriarchy Jana Zlatoústého.
Rok 386
ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Edikt přikazuje tolerovat ariánství
Regentka císařovna Justina a císař Valentinianus II. vydal edikt vyhlašující toleranci vůči tomuto křesťanskému směru. Jednomu z nejvlivnějších mužů v Itálii milánskému biskupovi Ambrosiovi (sv. Ambrož) se tomu nepodařilo zabránit, a proto alespoň hlasitě protestoval a jeho námitky sdílel i východní císař Theodosius. Ze sporů mezi dvorem a katolickou církví těží africká křesťanská sekta donatistů, kterou laxní comes Africae Gildo přestal pronásledovat.
Sv. Augustin prozřel a poznal pravou víru
Učitel církve Aurelianus Augustinus (sv. Augustin) opustil pod Ambrosiovým vlivem manichejství a obrátil se na víru.
Narození budoucí císařovny Mariny
Roku 385/386 se budoucímu faktickému vládci západořímské říše Flaviovi Stilichonovi a jeho manželce Sereně, neteři císaře Theodosia, narodila dcera Marina, budoucí manželka císaře Honoria. Po ní budou následovat syn Eucherius a mladší dcera Thermantie.
VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE A ORIENT
Na Dunaji jsou neustálé problémy
U Dunaje se objevila další vlna gótských útočníků. Greuthungové náčelníka Odothea se snažili překročit veletok a proniknout na římské území, římské pohraniční oddíly rozvinuté po celé délce říčního toku jim však bránily v přechodu. Císařský velitel pěšího vojska v Thrákii Promotus nakonec vymyslel úskok a poslal na druhý břeh spojenecké barbary, kteří své soukmenovce vyprovokovali k akci: elitní gótské oddíly v noci nastoupily do člunů, aby se přeplavily a pobily „spící“ Římany. Císařská flotila byla však na místě a nepřátelské lodě úplně zničila. Gótové obtíženi těžkou zbrojí se utopili a Odotheus v boji padl, načež se vítězové vrhli na kořist, zmocnili se nepřátelských zásob a zajatců. Spokojený Promotus se jel pochlubiT císaři Theodosiovi, který se zdržoval nedaleko. Císař však právě chystal vojenské tažení proti uzurpátorovi Magnu Maximovi, proto zajaté barbary propustil, obdaroval a zařadil do své armády. Ostatní byli jako zemědělští nádeníci usazeni v maloasijské Frýgii, kde museli žít podle římských zákonů, tzn. bez jakýchkoliv prvků autonomie.
V téže době došlo k incidentu u města Tomis (Constanta, Bulharsko). Elitní císařovi barbaři umístění v táboře před hradbami vzbudili nenávist římských vojáků – nejenom že dostávali největší odměny a nejhodnotnější dary, ale ještě se chovali „povýšeně a nafoukaně“. Velitel městské posádky Gerontius proto přišel s obviněním, že se chtějí města zmocnit, a hned navrhl ozbrojenou protiakci. Jeho vojáci se však barbarů tak báli, že nechtěli z hradeb vystrčit ani nos, takže Gerontius musel do boje sám. Gótové se jeho „ztřeštěnosti“ nejdříve smáli a pak proti němu vyslali své nejlepší bojovníky. Gerontius je všechny pobil, čímž zahanbil své muže natolik, že vyrazili z městských bran a barbary pobili, kromě těch, co se zachránili v kostele. Císař však byl přesvědčen, že nejednal v zájmu státu, ale že se chtěl obohatit majetek spojenců; velitel se hájil tím, že přece veškerou kořist odevzdala do státní pokladny. Nakonec vyvázl jen stěží, když veškerý svůj majetek vydal na úplatky císařovým eunuchům.
Biskup Jan Zlatoústý už ví, kdy se narodil Syn Boží
Ioanaes Chrysostomos (Jan Zlatoústý) prohlásil při kázání v Antiochii (Antakya, Turecko), že se Syn Boží narodil v noci z 24. na 25. prosince. Anonymní syrský církevní autor 4. století vysvětluje proč: „Zvykem pohanů bylo oslavovat 25. prosince narození slunce a během těchto slavností zapalovat světla. Těchto slavností a svátků se zúčastnili křesťané. Proto si někteří představení církve všimli, že křesťané projevují náchylnost k těmto oslavám a rozhodli se, že v tento den je třeba oslavovat Boží narození…“
Smrt císařovny
Zemřela manželka Theodosia I. císařovna Aelia Flaccilla.
Sv. Jeroným opouští Řím
Roku 386 přišel do Jeruzaléma spolu spolu se svojí přítelkyní a zbožnou Římankou Paulou sv. Jeroným. V Betlémě založí klášter a uchýlí se mezi jeho zdi.
Jeroným znovu překládá Starý a Nový zákon do latiny
Na žádost papeže Damasa zahájil sv. Jeroným práce na Vulgátě, tzn. na novém latinském překladu bible z původních hebrejských textů, kterým měly být nahrazeny starší nekvalitní překlady Starého a Nového zákona. Po svém dokončení roku 405 se Vulgáta stala oficiálním textem západní církve a byla přeložena do národních jazyků.
Situace v Arménii
Po rozdělení Arménie mezi krále Arsaca a Chosroea roku 384 koexistovaly spolu obě části pokojně šest let. Když ale dva roky poté, co se stal císařovým vazalem (tj. roku 386), Arsaces zemřel, přičlenil Řím jeho část země ke svému území a svěřil ji pod správu komity. Persie proti tomu nijak neprotestovala, takže další čtyři roky panoval klid. (→390)
Rok 387
ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Útěk císaře Valentiniana II. z Itálie
Císař Valentinianus II. nedokázal čelit Sarmatům, kteří v létě zaútočili na Pannonii, a proto vyslal do Treveri (Trevír, SRN) na dvůr uzurpátora Magna Maxima Domnina s žádostí o pomoc. Magnovi se jej podařilo dary a projevy mimořádné přízně oklamat do té míry, že souhlasil s tím, aby jej jako pomoc vyslaná proti barbarům doprovázely na zpáteční cestě do Itálie Maximovy oddíly. Za svými předsunutými jednotkami pak uzurpátor postupoval tajně sám s celou armádou, bez problému prošel alpskými průsmyky a zamířil k Aquilei, kde se zdržoval Valentinianus II. Mladý císař si o cíli této jeho zdvořilostní návštěvy nedělal žádné iluze a prchl do Thessaloniky (Soluně, Řecko), odkud požádal císaře Theodosia o pomoc. Ten nemohl změnu mocenských poměrů na západě ignorovat, a proto se objevil v Soluni. Maximovy posly sice osobně nepřijal, ale ani neodmítl jejich požadavky a pouze veřejně prohlásil, že nestraní ani jedné, ani druhé straně. Mladému spolucísaři nejdříve poradil, aby s Magnem vyjednával a dosáhl tak navrácení své části říše s tím, že všichni tři budou vládnout říši společně. To císařská rada schválila, proti se však postavila Valentinianova matka císařovna Justina a podařilo se jí Theodosia přesvědčit, že je nutné Magna zlikvidovat. Theodosius se tedy začal připravovat k válce a masově mobilizoval své gótské foederáty.
Magnus Maximus prohlásil svého malého synka Flavia Victora augustem.
Sv. Augustin se obrací na víru
Učitel řečnictví Aurelianus Augustinus (sv. Augustin) se pod vlivem sv. Ambrože obrátil na víru a o Velikonocích dne 24. 4. přijal spolu se svým synem Adeodatem jako katechumen křest. Brzy poté se nastoupil zpáteční cestu domů do severní Afriky, ale v přístavu Ostii mu zemřela matka (sv.) Monika. Nějaký čas tedy pobyl v Římě a byl literárně činný.
VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Dělení Arménie mezi římskou říši a Persii
Impérium nemohlo nebo nechtělo hájit zájmy arménského krále Arsaka, a proto souhlasilo s rozdělením země: Persie získala Arzanénu, Goroténu, Norširakan, oblasti Atropatény, Zarawand – Her a území mezi jezerem Urmíja a Kaspickým mořem, včetně Kaspiany, kdežto Konstantinopol si přivlastnila Sofénu, Anziténu, Ingilénu a Sofanénu. Albánie (Ázerbajdžán) a Ibérie (Gruzie) si vynahradily územní ztráty ze 70. let. Dva arménští králové si udrželi pouze centrální části země. Arsakovo ležící západněji je pouhou šestinou Chosrovova.
Povstání v Antiochii
V syrské Antiochii (Antakya, Turecko) propuklo povstání a občané rozhořčení neúnosným daňovým břemenem strhávali a tupili podobizny císařského páru. Ze strachu před Theodosiovým hněvem pak vyslali do Konstantinopole poselstvo v čele se sofistou a řeckým spisovatelem Libaniem a radním Hilariem. Libanios potvrdil své rétorské schopnosti a přednesl před císařem a senátem tak kvalitní řeč, že od potrestání viníků bylo upuštěno. (Podle jiného zdroje však Theodosius vzbouřence krutě potrestal.)
„O paralýze a pouštění žilou“
Lékař císaře Juliana Oreibasios se ve stáří rozhodl předat zkušenosti svým následovníkům a sepsal pojednání „O paralýze a pouštění žilou“ , ve kterém prokázal nejenom vynikající schopnosti při odhalování příznaků nemocí, ale i to, že o krevním oběhu neví nic.
Výtržnosti křesťanů
Fanatičtí křesťané zničili pohanské chrámy a židovské synagogy v Edesse (Urfa, Turecko) a Apamei (Kalaat el Mudik, Sýrie, nebo Mudanya, Turecko?). Vyznavači Kristovi dostali příkaz vše uvést do původního stavu.
Ovdovělý císař Theodosius I. se oženil s dcerou císařovny Justiny Gallou (sestra Valentiniana II.)
Antiochijský rétor Libanios v řeči „O otroctví“ vysvětluje, proč svobodní řemeslníci pracují v noci:
„Proč tedy neodpočívají? Jaký pán je budí? Což nejsou svobodni nebo nepocházejí ze svobodných rodičů? Proč tedy, vyučiv se, žijí klopotněji než u nás otroci. ...... Ačkoliv nás nikdo z lidí nemá koupené - řekli by oni -, je naším pánem strach z hladu. Ten nám káže mořit se v noci i ve dne a lenivým vyhrožuje nejbědnější smrtí.“
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky: kacermiroslav
Rok 385
ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
„Případ Priscillianus“
„Heretický“ biskup z hispánské Ávily Priscillianus byl minulý rok odsouzen synodálním soudem v Burdigale (Bordeaux, Francie), rozsudek však nepřijal a odvolal se přímo k císaři, tj. uzurpátorovi Magnovi Maximovi. Nebyl to však dobrý nápad, neboť soud v Treveri (Trevír, SRN) jej uznal vinným a odsoudil k smrti. Třebaže tourský biskup sv. Martin se mu snažil zachránit život, byl krutě mučen a popraven stejně jako prisciliánka Euchrotie, kterou usmýkali hákem. Smrt ávilského biskupa v prvním náboženském procesu v dějinách vyvolala velké pobouření mezi některými církevními činiteli: papež Siricius [1] se dotazoval, zda se nezašlo příliš daleko v oblasti práva, zatímco milánský biskup Ambrosius (sv. Ambrož) považoval za ostudné, že biskupové Ithacius a Hydatius z Emerity (Mérida, Španělsko) vystupovali jako žalobci. Oba byli exkomunikováni.
Sv. Ambrož již leze mnohým lidem na nervy
Ambrosiova autoritativnost a jeho neomezená moc nad mediolánskými (milánskými) křesťany byla na obtíž již i císařskému dvoru, a proto, když se v Miláně z gótských vojáků vytvořila ariánská obec, přestoupila k ní císařovna Justina i se svým synem císařem Valentinianem II [2]. Ambrosius zahájil boj proti ariánskému kostelu uvnitř hradeb města, konflikt postupně narůstal a císařovna, která by z biskupa nejraději udělala mučedníka, uvažovala alespoň o tom, že jej pošle do vyhnanství.
Stilichonovi se narodila dcera!
Roku 385/386 se budoucímu faktickému vládci západořímské říše Flaviovi Stilichonovi a jeho manželce Sereně, neteři císaře Theodosia, narodila dcera Marina, budoucí manželka císaře Honoria. Po ní budou následovat syn Eucherius a mladší dcera Thermantie.
Bautonova smrt
Vrchní velitel říšské armády magister utrisque militiae Bautus (Bauto) byl poctěn konzulátem. Ještě tohoto roku však zemřel a na jeho místo nastoupil jemu podřízený velitel Arbogast. Oba muži pocházeli z kmene Franků.
Na svět přichází svatý Patrik
Kolem roku 385/389 se ve vsi Bannaven Taberniae kdesi v Britanii narodil v rodině dekuriona a pozdějšího diákona sv. Patrik (vlastním jménem Succat), patron a apoštol Irska. Organizoval místní církev a podle tradice – kromě toho, že ze Zeleného ostrova vyhnal hady – založil na 365 kostelů, klášterů a klášterních škol.
Gildo velitelem v Africe
Komitou Africae a tedy vrchním vojenským velitelem vojsk dislokovaných v severoafrických provincií se stal berberský princ Gildo, bratr povstalého Firma (†374). Pro Řím pracuje zatím dobře a spolehlivě, a proto je mu projevována přízeň.
Papež vydává první dekretál
Papež Siricius ve svém prvém dekretálu tarragonskému biskupovi Himeriovi o celibátu kleriků zásadně změnil způsob svého vyjadřování a dosavadní bratrský tón ustoupil klasickému autoritativnímu stylu císařské úřední korespondence.
Sv. Jeroným odchází na východ
Sv. Jeroným opustil funkci papežova tajemníka a příštího roku se vydá na východ.
VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE A ORIENT
Změna na patriarším stolci v Alexandrii
Roku 384/385 zemřel v egyptské Alexandrii místní patriarcha Timotheus a na uvolněný biskupský stolec nastoupil horlivý monofyzita Theofilus (Theophylos), pozdější úhlavní nepřítel konstantinopolského patriarchy Jana Zlatoústého.
Rok 386
ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Edikt přikazuje tolerovat ariánství
Regentka císařovna Justina a císař Valentinianus II. vydal edikt vyhlašující toleranci vůči tomuto křesťanskému směru. Jednomu z nejvlivnějších mužů v Itálii milánskému biskupovi Ambrosiovi (sv. Ambrož) se tomu nepodařilo zabránit, a proto alespoň hlasitě protestoval a jeho námitky sdílel i východní císař Theodosius. Ze sporů mezi dvorem a katolickou církví těží africká křesťanská sekta donatistů, kterou laxní comes Africae Gildo přestal pronásledovat.
Sv. Augustin prozřel a poznal pravou víru
Učitel církve Aurelianus Augustinus (sv. Augustin) opustil pod Ambrosiovým vlivem manichejství a obrátil se na víru.
Narození budoucí císařovny Mariny
Roku 385/386 se budoucímu faktickému vládci západořímské říše Flaviovi Stilichonovi a jeho manželce Sereně, neteři císaře Theodosia, narodila dcera Marina, budoucí manželka císaře Honoria. Po ní budou následovat syn Eucherius a mladší dcera Thermantie.
VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE A ORIENT
Na Dunaji jsou neustálé problémy
U Dunaje se objevila další vlna gótských útočníků. Greuthungové náčelníka Odothea se snažili překročit veletok a proniknout na římské území, římské pohraniční oddíly rozvinuté po celé délce říčního toku jim však bránily v přechodu. Císařský velitel pěšího vojska v Thrákii Promotus nakonec vymyslel úskok a poslal na druhý břeh spojenecké barbary, kteří své soukmenovce vyprovokovali k akci: elitní gótské oddíly v noci nastoupily do člunů, aby se přeplavily a pobily „spící“ Římany. Císařská flotila byla však na místě a nepřátelské lodě úplně zničila. Gótové obtíženi těžkou zbrojí se utopili a Odotheus v boji padl, načež se vítězové vrhli na kořist, zmocnili se nepřátelských zásob a zajatců. Spokojený Promotus se jel pochlubiT císaři Theodosiovi, který se zdržoval nedaleko. Císař však právě chystal vojenské tažení proti uzurpátorovi Magnu Maximovi, proto zajaté barbary propustil, obdaroval a zařadil do své armády. Ostatní byli jako zemědělští nádeníci usazeni v maloasijské Frýgii, kde museli žít podle římských zákonů, tzn. bez jakýchkoliv prvků autonomie.
V téže době došlo k incidentu u města Tomis (Constanta, Bulharsko). Elitní císařovi barbaři umístění v táboře před hradbami vzbudili nenávist římských vojáků – nejenom že dostávali největší odměny a nejhodnotnější dary, ale ještě se chovali „povýšeně a nafoukaně“. Velitel městské posádky Gerontius proto přišel s obviněním, že se chtějí města zmocnit, a hned navrhl ozbrojenou protiakci. Jeho vojáci se však barbarů tak báli, že nechtěli z hradeb vystrčit ani nos, takže Gerontius musel do boje sám. Gótové se jeho „ztřeštěnosti“ nejdříve smáli a pak proti němu vyslali své nejlepší bojovníky. Gerontius je všechny pobil, čímž zahanbil své muže natolik, že vyrazili z městských bran a barbary pobili, kromě těch, co se zachránili v kostele. Císař však byl přesvědčen, že nejednal v zájmu státu, ale že se chtěl obohatit majetek spojenců; velitel se hájil tím, že přece veškerou kořist odevzdala do státní pokladny. Nakonec vyvázl jen stěží, když veškerý svůj majetek vydal na úplatky císařovým eunuchům.
Biskup Jan Zlatoústý už ví, kdy se narodil Syn Boží
Ioanaes Chrysostomos (Jan Zlatoústý) prohlásil při kázání v Antiochii (Antakya, Turecko), že se Syn Boží narodil v noci z 24. na 25. prosince. Anonymní syrský církevní autor 4. století vysvětluje proč: „Zvykem pohanů bylo oslavovat 25. prosince narození slunce a během těchto slavností zapalovat světla. Těchto slavností a svátků se zúčastnili křesťané. Proto si někteří představení církve všimli, že křesťané projevují náchylnost k těmto oslavám a rozhodli se, že v tento den je třeba oslavovat Boží narození…“
Smrt císařovny
Zemřela manželka Theodosia I. císařovna Aelia Flaccilla.
Sv. Jeroným opouští Řím
Roku 386 přišel do Jeruzaléma spolu spolu se svojí přítelkyní a zbožnou Římankou Paulou sv. Jeroným. V Betlémě založí klášter a uchýlí se mezi jeho zdi.
Jeroným znovu překládá Starý a Nový zákon do latiny
Na žádost papeže Damasa zahájil sv. Jeroným práce na Vulgátě, tzn. na novém latinském překladu bible z původních hebrejských textů, kterým měly být nahrazeny starší nekvalitní překlady Starého a Nového zákona. Po svém dokončení roku 405 se Vulgáta stala oficiálním textem západní církve a byla přeložena do národních jazyků.
Situace v Arménii
Po rozdělení Arménie mezi krále Arsaca a Chosroea roku 384 koexistovaly spolu obě části pokojně šest let. Když ale dva roky poté, co se stal císařovým vazalem (tj. roku 386), Arsaces zemřel, přičlenil Řím jeho část země ke svému území a svěřil ji pod správu komity. Persie proti tomu nijak neprotestovala, takže další čtyři roky panoval klid. (→390)
Rok 387
ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Útěk císaře Valentiniana II. z Itálie
Císař Valentinianus II. nedokázal čelit Sarmatům, kteří v létě zaútočili na Pannonii, a proto vyslal do Treveri (Trevír, SRN) na dvůr uzurpátora Magna Maxima Domnina s žádostí o pomoc. Magnovi se jej podařilo dary a projevy mimořádné přízně oklamat do té míry, že souhlasil s tím, aby jej jako pomoc vyslaná proti barbarům doprovázely na zpáteční cestě do Itálie Maximovy oddíly. Za svými předsunutými jednotkami pak uzurpátor postupoval tajně sám s celou armádou, bez problému prošel alpskými průsmyky a zamířil k Aquilei, kde se zdržoval Valentinianus II. Mladý císař si o cíli této jeho zdvořilostní návštěvy nedělal žádné iluze a prchl do Thessaloniky (Soluně, Řecko), odkud požádal císaře Theodosia o pomoc. Ten nemohl změnu mocenských poměrů na západě ignorovat, a proto se objevil v Soluni. Maximovy posly sice osobně nepřijal, ale ani neodmítl jejich požadavky a pouze veřejně prohlásil, že nestraní ani jedné, ani druhé straně. Mladému spolucísaři nejdříve poradil, aby s Magnem vyjednával a dosáhl tak navrácení své části říše s tím, že všichni tři budou vládnout říši společně. To císařská rada schválila, proti se však postavila Valentinianova matka císařovna Justina a podařilo se jí Theodosia přesvědčit, že je nutné Magna zlikvidovat. Theodosius se tedy začal připravovat k válce a masově mobilizoval své gótské foederáty.
Magnus Maximus prohlásil svého malého synka Flavia Victora augustem.
Sv. Augustin se obrací na víru
Učitel řečnictví Aurelianus Augustinus (sv. Augustin) se pod vlivem sv. Ambrože obrátil na víru a o Velikonocích dne 24. 4. přijal spolu se svým synem Adeodatem jako katechumen křest. Brzy poté se nastoupil zpáteční cestu domů do severní Afriky, ale v přístavu Ostii mu zemřela matka (sv.) Monika. Nějaký čas tedy pobyl v Římě a byl literárně činný.
VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Dělení Arménie mezi římskou říši a Persii
Impérium nemohlo nebo nechtělo hájit zájmy arménského krále Arsaka, a proto souhlasilo s rozdělením země: Persie získala Arzanénu, Goroténu, Norširakan, oblasti Atropatény, Zarawand – Her a území mezi jezerem Urmíja a Kaspickým mořem, včetně Kaspiany, kdežto Konstantinopol si přivlastnila Sofénu, Anziténu, Ingilénu a Sofanénu. Albánie (Ázerbajdžán) a Ibérie (Gruzie) si vynahradily územní ztráty ze 70. let. Dva arménští králové si udrželi pouze centrální části země. Arsakovo ležící západněji je pouhou šestinou Chosrovova.
Povstání v Antiochii
V syrské Antiochii (Antakya, Turecko) propuklo povstání a občané rozhořčení neúnosným daňovým břemenem strhávali a tupili podobizny císařského páru. Ze strachu před Theodosiovým hněvem pak vyslali do Konstantinopole poselstvo v čele se sofistou a řeckým spisovatelem Libaniem a radním Hilariem. Libanios potvrdil své rétorské schopnosti a přednesl před císařem a senátem tak kvalitní řeč, že od potrestání viníků bylo upuštěno. (Podle jiného zdroje však Theodosius vzbouřence krutě potrestal.)
„O paralýze a pouštění žilou“
Lékař císaře Juliana Oreibasios se ve stáří rozhodl předat zkušenosti svým následovníkům a sepsal pojednání „O paralýze a pouštění žilou“ , ve kterém prokázal nejenom vynikající schopnosti při odhalování příznaků nemocí, ale i to, že o krevním oběhu neví nic.
Výtržnosti křesťanů
Fanatičtí křesťané zničili pohanské chrámy a židovské synagogy v Edesse (Urfa, Turecko) a Apamei (Kalaat el Mudik, Sýrie, nebo Mudanya, Turecko?). Vyznavači Kristovi dostali příkaz vše uvést do původního stavu.
Ovdovělý císař Theodosius I. se oženil s dcerou císařovny Justiny Gallou (sestra Valentiniana II.)
Antiochijský rétor Libanios v řeči „O otroctví“ vysvětluje, proč svobodní řemeslníci pracují v noci:
„Proč tedy neodpočívají? Jaký pán je budí? Což nejsou svobodni nebo nepocházejí ze svobodných rodičů? Proč tedy, vyučiv se, žijí klopotněji než u nás otroci. ...... Ačkoliv nás nikdo z lidí nemá koupené - řekli by oni -, je naším pánem strach z hladu. Ten nám káže mořit se v noci i ve dne a lenivým vyhrožuje nejbědnější smrtí.“