Dějiny pozdní antiky v letech 395 – 399
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Rok 395
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Smrt císaře Theodosia a dělení říše
Počátkem roku pobýval císař Theodosius I. ve svém sídelním městě Mediolanu (Miláno, Itálie). Trápila jej však špatně vyléčená choroba z válečného tažení a jeho zdravotní stav se tak rychle zhoršoval, že v předtuše smrti povolal k sobě svého mladšího syna a nástupce Honoria. Příznaky nemoci potom ustoupily a imperátor se rozhodl uspořádat jezdecké závody na oslavu vítězství nad uzurpátorem Eugeniem. Po obědě však byl již v takovém stavu, že do cirku poslal syna samotného. Zemřel v noci dne 17. 1. Nad jeho rakví pěkně promluvil milánský biskup Ambrosius (sv. Ambrož), který se tímto projevem rozloučil s vysokou politikou a věnoval se již pouze záležitostem své diecéze. Nabalzamované tělo zesnulého císaře bylo v doprovodu Honoria, princezny Gally Placidie a Stilichonovy manželky Sereny dopraveno do Konstantinopole a zde 8. 11. pohřbeno. Do Milána se císařská rodina vrátí příští rok, přičemž Serena zůstane v blízkosti Theodosiových dětí a bude se o ně starat a vychovávat je.
Po imperátorově smrti se říše již definitivně rozdělila na dvě znepřátelené části. Na východě měl vládnout sedmnáctiletý císařův syn Arcadius, „pomalý, liknavý, neohrabaný a věčně ospalý“ mladík chatrného zdraví, který „se nezajímal o nic, snad jen o náboženské obřady“. Církevní historik Filostorgios jej líčí jako malého, hubeného, se snědou pletí, v jehož ospalých očích s těžkými víčky se zračila netečnost a hloupost. Arcadiův bratr, „jednoduchý, prostý“ nebo také přímo „pomatený“ Honorius, „omezený nad veškeré pomyšlení“, měl vládnout z Milána západu.
Podle přání umírajícího císaře se ujal vrchního velení nad celou říšskou armádou ve funkci magister utriusque militae jeho osvědčený důstojník Flavius Stilicho. Tento výjimečně schopný a rázný romanizovaný Vandal přebral i poručnictví nad Honoriem a pravděpodobně i Arcadiem. Zdrojem konfliktů však bylo to, že se mu nelíbila úprava hranic mezi východořímskou a západořímskou říší tak, jak ji provedl císař Theodosius. Jeho cílem bylo vrátit se ke stavu z doby vlády císaře Valentiniana I. a získat pro západ zpět prefekturu Illyricum, bohatou na pracovní síly. To by znamenalo převedení prakticky celého Balkánského poloostrova zpět pod vládu Milána, v důsledku čehož by jeho východním sousedům zůstala v Evropě pouze Thrákie. Tomu se samozřejmě snažil zabránit Stilichonův soupeř, nejmocnější muž východu, bezohledný a lakotný praefekt praetorio Orientis Flavius Rufinus. Především požadoval, aby se vrátily východní vojenské oddíly, které bojovaly proti uzurpátorovi Eugeniovi. Stilicho tím asi nadšen nebyl, ale veliteli gótských foederátrů Alarichovi se tento jeho požadavek podařilo prosadit.
Alarichův vpád do Řecka
Gótové však byli na nejvyšší míru rozhořčeni obrovskými ztrátami, jež utrpěli v obou občanských válkách, a Alarich si také až příliš dobře uvědomoval, že tohoto jejich vojenského oslabení by mohl využít císař a zbavit je jejich autonomie. Proto ihned po překročení Julských Alp vyvolal vzpouru údajně proto, že nedostal vysokou římskou armádní hodnost a zůstal pouze velitelem barbarských foederátů. Za své zásluhy nyní požadoval pro sebe velení nejenom nad barbarskými, ale i římskými oddíly, a pro své muže žold. Protože mu nebylo vyhověno, vyrazil na Konstantinopol. Císařské vládě se sice podařilo město vykoupit, ale již nemohla zabránit plenění Thrákie, Makedonie, Ilýrie, Dalmácii a Pannonie, přičemž Rufinově dobré pověsti uškodilo zejména to, že jeho osobní majetek zůstal ušetřen. Gótská vzpoura vyprovokovala k akci Stilichona, který vyrazil na východ zdánlivě proti loupícím barbarům, ale ve skutečnosti hodlal odstavit od moci Arcadiovy poručníky a zmocnit se vlády v celé říši. Alarich z obav před jeho silnou armádou ustoupil a za hrozného pustošení napadl Řecko. Západní armáda jej však obklíčila v Thessalii v údolím řeky Péneia. Stilichonovi se sice podařilo pobít na tři tisíce nepřátel, avšak Rufinus v zastoupení Arcadia mu kategoricky poručil, aby se se svými vojsky stáhl. Stilicho mnohé překvapil tím, že uposlechl a na východě ponechal pouze svého gótského generála Gainase v čele několika legií, které měly být vráceny Arcadiovi. Toho se totiž rozhodl využít k likvidaci Rufina.
Alarichovi Gótové zatím postoupili na jih. Podplacený nebo ve vlastní síly si nevěřící velitel římského vojska Gerontius jim umožnil projít thermopylským průsmykem, čímž dopustil zkázu Boiotie, v níž odolaly jen dobře opevněné Théby. Alarich přitáhl k Athénám, upustil však od jejich obléhání a jenom s malým oddílem vstoupil do města, aby se zde vykoupal, zúčastnil hostiny a po vyplacení výpalného odtáhl. Barbaři postoupili dále a získali Megaru, nerušeně přešli přes Isthmos (Korintskou šíji) na Peloponés, kde se jejich snadnou kořistí stala města jako Korint, Argos, Sparta aj, která neměla ani hradby, ani vojenské posádky.
Rufinův pád, na výsluní se dostává Eutropius
Dne 27. 11. dorazil Gainas do Konstantinopole. Na jeho výzvu vyšli císař Arcadius a Rufinus před hradby a vojáky nadšeně vítali a zdravili. Přitom, jak si dodatečně povšimli jeho nepřátelé, byl Rufinus oblečen vybraněji než Arcadius, neboť očekával, že bude prohlášen jeho spoluvládcem. Situace se však vyvíjela zcela jinak: vojáci imperátorovi vzdali poctu, pak se ale vrhli na Rufina s tasenými meči a zavraždili jej. Mrtvole usekli hlavu a obě ruce, které pak nosili po městě a okolojdoucí žádali o dar pro nenasytu. Tato událost sice vedla k osudové roztržce mezi západním a východním císařstvím, ale lid zprávu o Rufinově pádu přijal s nadšením a vraždu nakonec schválil i Arcadius. Na císařském dvoře se nyní dostal do popředí starý holohlavý eunuch Eutropius, praepositus sacri cubiculi (představený nejsvatější ložnice císařovy, správce císařské domácnosti). Byl to také lump a s císařem zacházel jako „s kusem dobytka“. Obohatil se o Rufinův majetek a začal s likvidací svých protivníků – čestného a neúplatného generála Timasia obvinil z touhy po vládě, pomocí podvržených dokumentů jej usvědčil a nakonec poslal do vyhnanství do libyjské pouště. Zde Timasius beze stopy zmizel.
Vpád Hunů do Thrákie a Malé Asie
Hordy Hunů a dalších barbarů využily toho, že východořímská armáda byla odvolena na západ, a v zimě roku 395 nebo na jaře roku následujícího přešly přes zamrzlou hraniční řeku Dunaj do římských provincií, které začaly plenit – velké utrpení prožívala Thrákie, vpádu se obávala i Dalmácie. Jiní hunští válečníci zaútočili daleko na východě: prošli kavkazskými průsmyky a přes Arménii zamířili k nejbohatším provinciím Orientu. Kvůli událostem v Evropě neměli Římané ani zde vojsko, které by se nájezdníkům postavilo na odpor. „Dým stoupal“ z vesnic Kappadokie, nepřítel pronikl až k řece Halys (Kizilirmak, Turecko) a v provincii Arménia Minor dospěl až k městu Melitene (Malatya, Turecko), odkud pokračoval do provincie Euphratensis a Kilikie. V srpnu až listopadu byla vypleněna severní Sýrie až k Emese (Homs, Sýrie) a samotná „Perla Orientu“ Antiochie (Antakya, Turecko) se chystala k obraně. Ve své cele v Betlémě se tou dobou třásl strachy sv. Jeroným a dokonce ani území perské říše nebylo ušetřeno ničivého vpádu. Na sever za Kavkaz byly hnány houfy zajatců a stáda dobytka. V každém případě vpádu nikdo nečelil – velitel Addaeus se nezmohl na účinnou obranu, a proto byl obviňován ze zbabělosti a z lhostejnosti k osudu země. Nakonec se Eutropiovi podařilo chvatně zmobilizovat pár gótských bojovníků a veškeré římské vojáky, kteří mu přišli pod ruku, a zakročil. Kořist zpět sice nezískal, ale koncem roku 398 byl na východě už zase klid.
Vpád Hunů do východních provincií
Hlavní skupina Hunů na severu, která nyní ovládala východní Maďarsko a Rumunsko, vykazovala alespoň náznak sjednocení pod vedením Balamberových následovníků Basicha a Kursicha. [ ] Ale ani místní hospodářství, ani přivedená stáda nedokázaly zajistit dostatečnou produkci. Hunové potřebovali jídlo. Mohli se zmocnit buď místních zdrojů, nebo je mohli kupovat ze vzdálenějších území, kdyby ovšem na ně měli peníze. [ ] Kde však získat zlato? Balkán byl zcela zpustošený a Konstantinopol příliš nedobytná. Rozhlíželi se tedy kolem sebe po nějakém snadnějším cíli, který by podlehl jejich propracované taktice a zároveň sliboval dostatečnou kořist.
V roce 395 se Hunové obrátili směrem k zadním vrátkům říše: východním provinciím, jež zůstaly v té době prakticky bez ochrany, protože římská armáda zabředla do další občanské války v Itálii. Hunové museli na své cestě k nim objet Černé moře, což představovalo nějakých 1500 kilometrů. Trasa k východním provinciím ale procházela bývalým územím Alanů a Gótů, které nyní měli Hunové pod svou kontrolou, navíc bylo jaro a pastviny se čerstvě zazelenaly. Se dvěma třemi náhradními koňmi mohla kočovná armáda urazit denně 160 kilometrů přes stepi jižního Ruska a za necelý měsíc už stanout před sněhovou hradbou Kavkazu. Další dva týdny zabralo zdolání Kavkazu, nejspíš Darialským průsmykem, hlavní trasou přes Kavkaz z Čečenska – kde už tou dobou narazili na Čečence, kteří zde sídlili po tisíciletí – do Gruzie. Před Huny teď ležela křesťanská Arménie, východní hranice říše, s bohatými města a dalších 1200 kilometrů dále na syrské a fénické pobřeží. Toho léta lehly popelem vesnice ve středním Turecku a hunské bandy zajímaly v Sýrii otroky, podle jednoho pramene dokonce 18 tisíc.
V Betlémě se o jejich příchodu doslech učenec a pozdější svatý Jeroným a zhrozil se. Jeroným se narodil v severní Itálii a vzdělal se v Římě, kde se obrátil ke křesťanství. Poté žil řadu let v Antiochii, kde se pokoušel rozhodnout hořký spor o ariánství, herezi, která popírala božský původ Ježíše Krista. Cestoval, kamkoli bylo potřeba; do Říma, Řecka, Svaté země, Egypta, až se nakonec – jak si aspoň myslel – usadil v Betlémě. Nyní usoudil, že jediný způsob, jak se zachránit, je uprchnout k pobřeží. O rok později, když už bylo po všem, vylíčil své zážitky:
„Hleďte vlky, ne z Arábie, ale ze severu, kteří se na nás v minulém roce vrhli ze vzdálených masivů Kavkazu, a v okamžiku zaplavili velké provincie. Kolik klášterů zabrali, kolik řek se zbarvilo lidskou krví! I kdybych měl sto jazyků, a sto úst, nedokázal bych popsat všechny neštěstíZamořili celou zemi vražděním a panikou, když jí projížděli křížem krážem na svých rychlých koních Zjevovali se náhle, vždy dříve, než byli očekáváni: svou rychlostí předběhli zvěsti o svém příchodu a před jejich řáděním je nezastavilo ani náboženství, ani společenské postavení, ani věk nebo nářek dětí. Čerstvě narození byli hned po svém příchodu na svět odsouzeni k smrti, a v nevědomosti se usmívali uprostřed tasených mečů nepřátel I my sami jsme byli nuceni připravit naše lodě, vyčkávat na pobřeží, učinit opatření před příjezdem nepřítele, obávat se barbarů více než ztroskotání na moři v silných vichrech, které kolem nás zuřily.“
Křesťanský kněz v Sýrii, Kyrillonas, téměř ztratil víru, když viděl, že je Bůh zjevně opustil, a svou reakci vyslovil v dojemné básni:
„Každý den neklid, každý den nové zprávy o neštěstích, každý den nové rány, nic jiného než boje. Lidé z východu byli odvlékáni do zajetí a ve zničených městech nikdo nezůstalKupci jsou mrtví, ženy ovdovělé Pokud Hunové dostanou i mě,proč jsem hledal úkryt mezi svatými mučedníky? Pokud jejich meče zabijí mé syny, proč jsem tak svíral tvůj vznešený kříž? Pokud jim vydáš má města, kde pak bude sláva tvé církve Svaté? Neuplynul ještě ani rok od okamžiku, kdy přišli,zničili mě a zajali mé děti, a hle, už jsou zde zase a hrozí pokořit naši zemi.“
Ale Hunové až k Palestině nepronikli. Jeroným se vrátil do svého domova v Betlémě. Nakonec nedošlo k žádnému dalšímu útoku, protože hunský vpád podél Eufratu a Tigridu přitáhl pozornost Peršanů. Byla to nakonec perská armáda, ne římská, která je zatlačila zpátky na sever, získala zpět uloupené věci a osvobodila oněch osmnáct tisíc zajatců. Podle příběhu o hunské výpravě, který o 50 let později zaslechl římský úředník Priscus, se měli Hunové vyhnout pronásledování tím, že se vydali jinou cestou kole „ohně, který chrlí skála pod hladinou moře“. Tím je pravděpodobně myšleno pobřeží Kaspického moře, bohatého na ropu. O stejném jevu nás zpravuje Marco Polo, když popisuje „fontánu, z níž tryská olej ve velkém množství. Tento olej není vhodný k přípravě jídel, ale výborně hoří“.
Hunský nájezd tedy neskončil úplným úspěchem, i tak se jednalo o pozoruhodný počin. Hunové se možná vrátili s menší kořistí a menším počtem otroků, ale obrovsky rozšířili své geografické znalosti a vojenské zkušenosti.
Jak za vlády Arcadia zdvihl Brit Pelagius drzý boj proti milosti Boží
Léta 394 od Vtělení Páně se císařem stal Theodosiův syn Arcadius, spolu s bratrem Honoriem, jako čtyřicátý třetí po Augustovi a vládl pak třináct let. Za jeho časů roztrušoval Brit Pelagius široko daleko jed svého věrolomného učení popírajícího, že člověk nemá žádnou nutnost Boží milosti. [Pelagianismus popírá realitu dědičného hříchu a tvrdí, že člověk může dosáhnout dokonalosti svým vlastním přičiněním, bez pomoci milosti křtu. Pelagius se zřejmě narodil na britských ostrovech (Augustin mu dává přízvisko Britto, Marius Mercator Brittanus). O jeho osobnosti existuje jen málo seriózních pramenů. Existují oprávněné pochyby, zda byl knězem. Z jeho spisu De fide Trinitatis libri III se zachovaly zlomky v Augustinových polemických výrocích.]
Jako společníka k tomu využil Julina z Kampánie, jehož podněcovala nesmiřitelná chtivost získat zpět ztracené biskupství. [Julián z Kampánie (Iulianus de Campania) byl biskupem v Eclanu oblíž Beneventa. Byl mezi 18 biskupy, které roku 418 sesadil papež Zosimus, protože nechtěli podepsat list odsuzující Pelagia.] Svatý Augustin stejně jako i ostatní pravověrní Otcové, jim odpovídal citacemi mnoha tisíců katolických výroků, oni však odmítli opustit svoji pošetilost. Naopak – což je horší – jejich napadená pošetilost se kritikou spíše množila, než by se z lásky k pravdě chtěla polepšit. Prosper Rétor to krásně vyjadřuje heroickými verši, v nichž říká:
Prý kdosi teď na Augustina jed stříká,
pisálek, zatím jen bledou živený zlobou,
kdo hlavu tu, stále jen v temnotě skrytou,
odvahu měl lidem ukázat v světle?
Živily ji snad úrodné pastviny britské,
anebo čerpá sílu z bohatých kampánských luhů?
[Prosper Rétor (či Prosper z Aquitanie) žil přibližně v letech 403 – 463 nebo 395 – 455. Psal kratší básně, také však rozsáhlou De ingratis (O nevděčnících) proti pelagiánům. Proslul ovšem delší kronikou Epitoma Chronicum, známou pod názvem „Prosperova“, založenou zvláště na Eusebiovi a sv. Jeronýmovi.]
Smlouva s Franky
Západní říše uzavřela tohoto roku novou smlouvu s bývalými spojenci uzurpátora Eugenia Franky. Náčelník Marcomer ji později porušil, byl zajat, odsouzen v Miláně a poslán do vyhnanství v Etrurii. Na jeho místo nastoupil Sunno, který ale byl zabit vlastními lidmi.
Severní Afrika odpadává od Honoria
Minulý rok nepodpořil comes Afriky Gildo císaře Theodosia v boji proti uzurpátorovi Eugeniovi a bylo jasné, že se ve funkci neudrží. Proto odpadl od Honoria a přešel pod svrchovanost jeho bratra Arcadia. Měl to chytře vymyšlené, neboť na takovou vzdálenost nemohl být vliv Konstantinopole na dění v severní Africe jiný než nulový.
Smrt posledního velkého antického historika
Kolem roku 395/400 zemřel v Římě historik Ammianus Marcellinus (*cca 330), původem Řek se syrské Antiochie, autor historického díla Rerum gestarum libri qui supersunt, popisující římské dějiny počínaje vládou císaře Nervy a zakončené smrtí císaře Valenta roku 378. Zachovaly se knihy 14 - 31 s popisem událostí z let 353 - 378.
Císař Arcadius se žení
Na radu komorníka Eutropia se císař Arcadius oženil dne 27. 4. s jeho chráněnkou Aelií Eudoxií, dcerou romanizovaného franského válečníka Bauta, tzn. s Arbogastovou sestrou.
Císař Arcadius se žení
Všemocný Rufinus chtěl císaře oženit se svojí dcerou, ale mladý Arcadius se nechal přesvědčit Eutropiem, že nejkrásnější ženou je Eudoxie, což dokumentoval jejím portrétem. Když z paláce vyrazili dvořané s cennými dary pro císařovu vyvolenou, všichni čekali, že půjdou do Rufinova paláce. Místo toho se zastavili před domem, kde u přátel byla vychovávána Bautonova dcera a za údivu přihlížejících ji dovedli do paláce, kde si dne 27. 4. roku 395 vzala císaře. Důsledkem byl Rufinův pád a neomezená vláda hrabivé, panovačné a násilnické Eudoxie.
Narodil se „Bič Boží“
Kolem roku 395 se hunskému králi Mundzukovi narodil syn Attila, což v gótštině znamená „Tatíček“. Na rozdíl od jiných novorozenců nebyl ve tváři zohaven jizvami, ale byla mu uměle zdeformována lebka, takže hlavu měl nápadně velkou a těžkou.
Noví osadníci v Pannonie a Valerie
Svébové byli jako římští foederáti usídleni v provinciích Pannonia I. a Valeria.
Máme již dost vlastních křesťanských svátků!
Veškeré pohanské svátky byly vyškrtnuty z římského kalendáře slavností.
Stilicho a Rufinus
Císař Theodosius zemřel v Milánu 17. ledna roku 395. Jeho přáním bylo, aby jeho mladší desetiletý syn Honorius nyní samostatně vládl Západu, a jeho starší syn Arcadius, kterého nechal v Konstantinopoli, než vyrazil proti Eugeniovi, pak Východu. Nemohl však nechat své mladé dědice bez ochrany a nejpřirozenějším ochráncem byl ten, kdo s ním byl spřízněn rodovým vazbami. Proto je na smrtelné posteli svěřil Stilichonovi, důstojníkovi vandalského původu, kterého pro jeho nejenom vojenské schopnosti povýšil do hodnosti italského magistra militum a uznal jej za hodného spojit ho s vlastní rodinou, když za něj provdal vlastní neteř Serenu. Stilicho jako císařův důvěrný přítel a nejstarší člen rodiny tak mohl vládnout za nezletilého Honoria a dozírat na Arcadia.
Arcadiovi bylo v době otcovy smrti sedmnáct nebo osmnáct let. Byl to mladík malé postavy, tmavé pleti, hubený a pasivní. Nechápavost a nedostatek důvtipu pak bylo znát nejenom z jeho mluvy, ale i při pohledu do jeho skloněných jakoby ospalých očí. Jeho duševní zaostalost a slabost charakteru způsobila, že jej řídily jiné silné osobnosti císařského dvora. Takovou vůdčím typem byl prefekt Východu Flavius Rufinus, rodák z galské Akvitánie, pravý protipól svého vladaře – urostlý a mužný, s jiskrnýma a těkajícíma očima. V řeči byl pohotový a byť řečtinu neovládal dokonale, byl schopen argumentovat tak pohotově, že nikde nebyl na pochybách o jeho intelektuálních schopnostech. Byl to jako většina ministrů té doby muž bezzásadový a ambiciózní, sice lakomý, zato ale horlivý křesťan. Svým jednáním si nadělal celou řadu nepřátel, byť ne všichni hodnostáři, o jejichž pád se zasloužil, byli jeho nevinné oběti. Je téměř jisté, že jeho cílem bylo vládnout impériu jako Arcadiův spoluvládce.
S tím samozřejmě narazil u Stilichon, byť ten byl obviňován z podobného úmyslu – získat vládu pro svého syna Eucheria, pro něhož plánoval sňatek s Honoriovou nevlastní sestrou Gallou Placidií. Stilichonova pozice člena císařské rodiny, který vládne z pověření císaře byla samozřejmě pevnější. Kromě toho byl velmi populární mezi vojáky a výhodou pro něj bylo i to, že od doby tažení proti Eugeniovi měl pod kontrolou vojska nejenom Západu, ale i Východu, které dosud nevrátil Konstantinopoli. Koncem roku 395 již bylo nepřátelství mezi „uchem Arcadiovým“ ctižádostivým Rufinem a silným generálem Stilichonem, který velel armádě a těšil se její důvěře, již naprosto zjevné.
Aby Rufinus posílil svoje postavení, rozhodl se podobně jako jeho protivník pokrevně spojit svoji rodinu s rodinou císaře a za Arkadia provdat jednu ze svých dcer – když už bude císařův tchán, možná se i sám stane císařem. Do cesty se mu však postavil houževnatý protivník v osobě císařova komorníka Eutropia (praepositus sancti cubiculi). Byl to holohlavý starý eunuch, který se prodral téměř až na vrchol mocenské pyramidy díky své vpravdě orientální lstivosti. Usoudil, že by bylo dobré, kdyby nová císařovna vděčila za své postavené právě jemu a ne Rufinovi. Jako protikandidátku Rufinově dceři vybral Eudoxii, dívku mimořádné krásy, která byla vychovávána v Konstantinopoli v domě vdovy a synů jedné z Rufinových obětí. Jejím otcem byl Bauto, voják franského původu a magister militum Západu na počátku vlády císaře Valentiniana II. Na rok nebo dva to byl nejmocnější muž v Itálii. Třebaže Eudoxiinou matkou byla nepochybně Římanka a dívce se dostalo i římské výchovy a vzdělání, prameny poukazují na fakt, že přejala barbarské způsoby svého germánského otce. Eutropius ukázal její obraz císaři a tak úspěšně referoval o jejím půvabu a přednostech, že ten přijal rozhodnutí vzít si ji za manželku. V paláci začaly přípravy na svatbu a aby vše proběhlo hladce, nikdo prefektovi Východu nesdělil, že císařovou vyvolenou nebude jeho dcera. Arcadius a Eudoxie si řekli své ano dne 27. 4. roku 395 – těžký úder Rufinovi, který však nepřestával být nejmocnějším mužem konstantinopolského dvora.
Událostí, která vyvolala přímý střet mezi Rufinem a Stilichonem, bylo povstání Vizigótů, které císař Theodosius usídlil v Dolní Moesii mezi Dunajem a balkánskými horami a zavázal je vojenskou službou pro impérium, kdykoli toho bude potřeba. Účastnili se i tažení proti Eugeniovi a vrátili se dříve, než zbývající římské jednotky. V této válečné kampani však utrpěli vážné ztráty a dokonce se říkalo, že je Theodosius postavil na nejnebezpečnější místo v bitvě, aby co nejvíce zredukoval jejich počty. A to asi byla opravdu skutečná příčina jejich nespokojenosti, která je dovedla ke vzpouře. Lví podíl na ni měl i jeden z jejich vůdců jménem Alarich z rodu Balthů či Boldů, který byl nespokojený s tím, že byl odsunut stranou, když se mu mělo dostat vysokého postavení v římské armádě. Částečné satisfakce se mu dostalo, když jej Vizigótové, kteří dosud žádného krále neměli, k této hodnosti pozdvihli. Není však vůbec jisté, zda to bylo při této příležitosti nebo až později.
Pod Alarichovým vedením se Vizigótové jali pustošit pole a usedlosti v Thrákii a Makedonii a objevili se až před hradbami Konstantinopole. Pečlivě však chránili Rufinův majetek – zřejmě z odlišného důvodu, než měl spartský král Archidamus,když ušetřil v peloponéské válce zemi Periklovu. Alarich zřejmě nechtěl dráždit mocného prefekta, ale naopak získat si jeho přátelství a vyjednat si pro sebe lepší podmínky. A Rufinus se opravdu dostavil do jeho tábora před Konstantinopolí a dosáhl jeho odchodu na západ.
Ve stejnou dobu trpěli východní provincie v Asii vpádem barbarů, a protože všechny disponibilní jednotky se ještě nevrátily z tažení proti Eugeniovi, neexistovala síla, která by jim v řádění mohla zabránit. Stilicho však již byl připraven vyrazit v jejich čele na východ, protože se domníval, že jeho přítomnost zde je nezbytná, neboť kromě řešení problémů s barbary bylo nutno jednat o územním sporu o Illyricum.
Před rokem 379 spadal prefektura Illyricum zahrnující kromě Řecka i ostátní balkánská území pod svrchovanost západního císaře. Toho roku však císař Gratianus na tato území rezignoval ve prospěch svého východního kolegy Theodosia. Nová hranice mezi císařstvími tak nově začínala u Singiduna (Bělehradu), pokračovala západně po řece Sávě a pak se podél Driny stáčel na jih k pobřeží Adriatického moře, jehož dosáhla poblíž města Scutari. Konstantinopol na tomto územním uspořádání i nadále trvala, zatímco Stilicho argumentoval, že to byla Theodosiova vůle, aby se jeho synové vrátili k uspořádání dřívějšímu a že Honoriova moc by měla dosahovat až do Thrákie, přičemž Arcadius se musí spokojit pouze s prefekturou Orient. Zda to byla pravda, či ne, se neví; faktem však je, že Západ by tak získal na politické důležitosti a dosáhl by vojenské převahy nad východní částí impéria. Nebyla to jenom Stilichonova teritoriální rozpínavost anebo očekávání vysokých daňových výnosů z Illýrie, která jej hnala do konfliktu s Konstantinopolí. Příčina sporu mezi oběma císařskými vládami možná spočívala v tom, že Balkán byl vždy lidským zdrojem těch nejlepších vojáků. Nejstatečnější a nejschopnější římští válečníci se totiž opravdu od 4. do 6. století opravdu rekrutovali z vysočin Illýrie a Thrákie. Není proto divu, že Stilicho tísněný ze všech stran Germány usiloval o doplnění svých početně slabých legií takovými schopnými muži.
Když však bylo jasné, že se vláda Nového Říma pod vedením Rufinovým tohoto území jen tak lehce nevzdá, vyrazil Stilicho východním směrem a postupoval podél dalmatské pobřeží jak se svými legiemi, tak legiemi, které měl vrátit Arcadiovi. Když však postoupil do Epiru, narazil zde na Vizigóty, kteří sem dorazili na svém pustošivém tažení od Propontidy. Avšak Rufinus v obavách, že by to mohl být právě on, kdo jim zasadí zdrcující úder, přiměl Arcadia, aby mu napsal rezolutní dopis, v němž stálo, že má vrátit východní legionáře a sám se klidit, odkud přišel. Tento list dostal Stilicho právě v době, kdy se připravoval zaútočit na Góty sevřené v údolí řeky Peneia, přičemž všichni autoři se shodují na tom, že jeho vyhlídky na úspěch byly více než slibné. Stilicho nakonec rozkaz splnil, stáhl se a ponechal Řecko barbarům. Nikdy se nedozvíme motivy, které je k tomu vedly. Ráznější muž by byl na Góty jistě udeřil, a pak by přinutil východní vládu, aby spoléhaje se pouze na jeho milosrdenství souhlasila s úpravou hranic. Již nikdy nebude blíže tomuto svému cíli… Snad se nemohl plně spolehnout na své vojáky, jeho váhání možná způsobil fakt, že jeho manželka Serena s dětmi byla v Konstantinopoli a snadno se mohla stát rukojmím a zárukou jeho řádného chování… V každém případě východní legie svěřil Gótovi Gaïnasovi, aby dovedl do Konstantinopole, a se zbytkem ustoupil do Salon (Splitu), čímž Alarichovi umožnil volný pohyb Helladou. Dříve než však strhl svůj tábor, promluvil si s Gaïnasovi o tom, jak by to měl s Rufinem zařídit.
Když dostal císař zprávu o tom, že se jeho legie blíží po via Egnatia, rozhodl se zachovat tradici a osobně je uvítat. Vyšel proto i s celým dvorem na Martova pole na předměstí Hebdomon. Pokud pak máme věřit tvrzení Rufinovi nepřátelskému prameni, mocný prefekt očekával, že při této příležitosti bude prohlášen augustem, a proto byl oblečen ještě skvostněji, než obvykle. Říká se, že když Arcadius vojáky zdravil, vydal se Rufinus až k nima sanžil se je přesvědčit, aby jej provolali císařovým spoluvládcem. Když tak stál v jejich kruhu a když se již zdálo se, že už je blízko svého cíle, vytáhli někteří z nich své meče a vrazili mu je do těla. Pak mrtvole usekli hlavu a pravou ruku. Hlavu nosili za posměchu davů po městě a s rukou obcházeli dveře a všude žádali o dar pro „nenasytu.“ Tak skončil mocný prefekt Rufinus. Stalo se to 27. listopadu roku 395.
Nelze pochybovat o tom, že Rufina zlikvidoval Stilicho, jak tvrdí některé naše zdroje. Aby jeho podíl na vraždě nebyl zjevný, dohodl se s Gaïnasem a sám si nešpinil ruce. Vraždu nejlépe popsal nadaný, ale trochu vyumělkovaný básník Claudius Claudianus, který svoji kariéru začal Stilichonovýn velebením v básni „Proti Rufinovi“. Obě hlavní postavy líčí jako dvě nepřátelské síly – sílu světla a sílu temnoty – zářícího Apollóna, zachránce lidstva, a hrozného Pythona, sužujícího svět. Stilichonův zločin je pro něj skvělým skutkem, zničením netvora, a ačkoliv nikde netvrdí, že jej naplánoval, nezastírá jeho odpovědnost. Claudianus opět dokazuje, že je mistrem nenávistných invektiv, když Rufina líčí jako bídáka, kterým však nepochybně i byl. Jeho portrét je však pouhou karikaturou. Báseň končí tím, že prefekt přichází do pekla před soudní dvůr Rhadamanthyse, který prohlašuje, že všechny zlé činy zde trápených zločinců jsou jenom zlomkem hříchů tohoto nově příchozího. Protože Rufinus se nakonec hnusil dokonce i samotnému Tartaru, skončil na dně jakési prázdné jámy mimo Plutonovy říše.
Nejenom evropská část Arcadiovy říše byla pustošena toho roku barbary. Jak už bylo řečeno pronikly hordy zakavkazských Hunů Kaspickými branami a přes vysočiny Arménie a nížiny Mezopotámie se dostaly až do Sýrie. Sv. Jeroným právě pobýval v Palestině, a tak se nám zachovaly popisy tehdejších událostí ve dvou dopisech tohoto očitého svědka:
„Když jsem hledal příbytek hodný takové dámy (jeho přítelkyně Fabiola), spatřil jsem posly, projíždějící sem a tam krajinou. A celý Orient se otřásl při zprávě, že ze vzdálené Maeotidy, ze země kolem ledem svíraného Donu, z divoké Massagetie, jejichž divošských národů za štíty Kavkazu se nedotkla síla Alexandrova, se rozletěla hejna Hunů do širého světa, aby všude šířila smrt a hrůzu. Římská armáda pak nebyla na svém místě v důsledku občanských válek v Itálii… Ať Ježíš chrání římský svět v budoucnu před takovými bestiemi! Neušetřili nikoho bez rozdílu víry, stavu nebo věku. Nebrali ohled na křik dětí! Nemluvňata, která ještě nevstoupila do života, propadla smrti a jejich rty se dokonce usmívaly, neznajíce zla, které se nad nimi sklánělo a již je drželo v rukou a již je ohrožovalo mečem. Všeobecně se rozšířila zpráva, že cílem nepřátel je Jeruzalém a že Hunové kvůli své neukojitelné touze po zlatě spěchají k tomuto městu. Jeho hradby zanedbané v době míru tedy byly opraveny, Antiochie odolala obležení a Tyros chráněný ze souše byl vyhledáván jako bezpečný ostrov našeho antického světa. Tehdy nás okolnosti donutily opatřit si lodě a čekat na pobřeží na příchod nepřátel. A ačkoli vanuly silné větry, báli jsme se barbarů více než ztroskotání. To jsme byli ochotni podstoupit ne pro naše vlastní bezpečí, ale pro mravní bezúhonnost našich panen!“
V dalším dopisu mluví o „vlcích ze severu“ a ptá se:
„Kolik klášterů bylo zničeno? Voda kolika řek se zbarvila krví? Antiochie byla obležena, stejně jako další města, kolem nichž tekou řeky Halys, Cydnus, Orontes a Eufrat (tady mně to není jasné!). Arábie, Phoenice, Palestina a Egypt se třásly strachy.“
Dějiny pozdní antiky v letech 395 – 399
-
kacermiroslav
- 5. Plukovník
- Příspěvky: 6195
- Registrován: 25/3/2008, 14:07
- Kontaktovat uživatele:
-
kacermiroslav
- 5. Plukovník
- Příspěvky: 6195
- Registrován: 25/3/2008, 14:07
- Kontaktovat uživatele:
Re: Dějiny pozdní antiky v letech 395 – 399
396
Východořímská říše a Orient
Gótové pustoší Řecko
Vrchní velitel západořímské armády Flavius Stilicho se vylodil poblíž Korintu, aby zasáhl proti Alarichovým Gótům, již druhý rok operujícíhc v Řecku. Pro obyvatele Helady však jeho muži představovali jen další plenitele a násilníky. Stilicho nakonec Alaricha opravdu porazil a zahnal na náhorní rovinu Foloe (nyní Kapele) v Elidě na západě Peloponésu. Když však situace obklíčených nepřátel byla již kritická, uvolnil náhle své sevření a dal jim možnost uniknout. Není jasné, co ho k tomuto kroku vedlo, snad mu to přikázal východořímský císař Arcadius. Poražení, ale nezlomení barbaři tak dostali šanci ustoupit na západ do Epeiru a připravit se na další boj.
Vpád barbarů
V zimě roku 395 nebo na jaře roku následujícího překročily hordy Hunů a dalších barbarů zamrzlou hraniční řeku Dunaj a pronikly do římských provincií, kde začaly plenit – velké utrpení prožívala Thrákie, vpádu se obávala i Dalmácie. Jiní hunští válečníci zaútočili daleko na východě: prošli kavkazskými průsmyky a přes Arménii zamířili k nejbohatším provinciím Orientu. Kvůli událostem v Evropě neměli Římané ani zde vojsko, které by se nájezdníkům postavilo na odpor. „Dým stoupal“ z vesnic Kappadokie, nepřítel pronikl až k řece Halys (Kizilirmak, Turecko) a v provincii Arménia Minor dospěl až k městu Melitene (Malatya, Turecko), odkud pokračoval do provincie Euphratensis a Kilikie. V srpnu až listopadu byla vypleněna severní Sýrie až k Emese (Homs, Sýrie) a samotná „Perla Orientu“ Antiochie (Antakya, Turecko) se chystala k obraně. Ve své cele v Betlémě se tou dobou třásl strachy sv. Jeroným a dokonce ani území perské říše nebylo ušetřeno ničivého vpádu. Na sever za Kavkaz byly hnány houfy zajatců a stáda dobytka. V každém případě vpádu nikdo nečelil – velitel Addaeus se nezmohl na účinnou obranu, a proto byl obviňován ze zbabělosti a z lhostejnosti k osudu země. Nakonec se Eutropiovi podařilo chvatně zmobilizovat pár gótských bojovníků a veškeré římské vojáky, kteří mu přišli pod ruku, a zakročil. Kořist zpět sice nezískal, ale koncem roku 398 byl na východě už zase klid.
Stilicho a Eutropius (A.D. 396 – 397)
Po vraždě prefekta Rufina (27. 11. 395) se slabý císař Arcadius již plně dostal do vleku jiné osobnosti svého dvora komorníka Eutropia (praepositus sancti cubiculi), holohlavého starého eunucha, který svou dravou lačností po majetku – podobně jako mnoho hodnostářů před ním i po něm – svého předchůdce značně připomínal. Je však pravda, že v důsledku jeho „fyzické diskvalifikace“ jsou proti němu dobové prameny zaujaté, neboť jej obviňují ze stejných nepravostí jako Rufina.
Faktem je, že ambicióznímu Eutropiovi stála v cestě celá řada lidí. K nejmocnějším hodnostářům říše patřil především praefectus praetorio per Orientem, oficiálně druhý muž říše hned po císaři, na něhož Eutropius nepochybně žárlil a byl vůči němu více než ostražitý. Prvního úspěchu dosáhl, když dokázal císaře Arcadia přesvědčit, aby prefektovu moc omezil. Císař tehdy svým výnosem stanovil, že státní pošta (cursus publicus), úřad magistra officiorum a dohled nad státními zbrojírnami budou svěřeny právě jemu. Tím to však neskončilo a je možné, že během třech a půl let své „vlády“ přiměl císaře, aby rozmělnil jeho moc tak, že jmenoval prefekty dva a rozdělil mezi ně příslušnou administrativu.
Největší kritiku si však Eutropius vysloužil za prodej úřadů, jak nám o tom ostře a přehnaně podrážděně referuje Stilichonův poeta Claudius Claudianus. Nicméně faktem je, že podobným způsobem se „zhanobilo“ více předních hodnostářů obou říší. Na prodej úřadů, na tuto „skvrnu“ na Eutropiovi pak musíme pohlížet jako na rys typický pro tuto dobu a ne jako na nějakou anomálii. Ani Eutropiův systém placených špehů a špiclů nevybočoval z běžného koloritu císařského paláce.
Když chtěli císařovy ministři té doby zlikvidovat protivníka, nebo se pomstít, neštítili se ničeho. Doloženo je Rufinovo opatření proti obyvatelům provincie Lýkie po pádu jejich krajana Tatiana (prefekta Východu roku 392/394), které vylučovalo všechny tyto provinciály z veřejných úřadu. Po Rufinově smrti byli Lýkové roku 3396 rehabilitováni. Když však císařský edikt prohlašuje předchozí opatření za neplatné a když výslovně uvádí, aby „se nikdo neodvažoval zraňovat občany Lýkie svým opovržením“, jen tím dokazuje, jak hluboko tito lidé na společenském žebříčku klesli.
Již v prvním roce svého pobytu přímo na samém vrcholu mocenské pyramidy zlikvidoval Eutropius dva své konkurenty, dva zasloužilé vojáky – Abundantia a Timasia, po jejichž majetku prahl. Paradoxní přitom bylo, že Abundantius jej původně chránil a umožnil mu tak vlastně jeho mocenský vzestup. Pád vrchního velitele vojsk Východu Timasia zvláště dobře ukazuje, jak snadno se člověk mohl zaplést do přediva intrik na císařském dvoře.
Svého času si Timasius přivedl s sebou do Konstantinopole syrského prodavače klobás jménem Bargus a jako svému krajanovi mu zajistil nižší místo v armádě. „Slídívá vševědoucnost Eutropiova“ však objevila, že tento muž má z důvodu nějakého zločinu zakázán pobyt v hlavním městě říše. Komorník tak získal pádné argumenty proti Bargusovi, a donutil jej nařknout svého ochránce Tiamsia z velezrádné konspirace a podpořit své obvinění padělaným dokumentem. Obviněný nakonec stanul před soudem, který jej uznal vinným a odsoudil k deportaci do oázy v Libyjské poušti, což byl ekvivalent trestu smrti. A opravdu o Timasiovi prameny od té doby mlčí. Eutropius se pak vypořádal se samotným Bargusem, kterého nemohl nechat běhat po městě jako nepohodlného svědka – přiměl jeho manželku, aby jej obvinila z velmi vážného zločinu a nechal jej zabít.
Zdá se však, že i Eutropius musel čelit útokům na svůj život – třebaže žádný autor se o ničem takovém nezmiňuje, můžeme tak soudit ze zákona, vydaného na podzim tohoto roku. Trestem smrti se v něm hrozí všem těm, kdo by se „spikli s vojáky, soukromými osobami nebo barbary proti životům illustres (nejjasnějších), členům konsistoře (zřejmě poradní orgán císaře), rádcům nebo senátorům. Taková konspirace se rovnala velezradě a přirozeně se trestala smrtí, přičemž děti provinilců měli být zbaveny svých práv (asi dědických?). Je snadné poznat, že zákon chránil císařovy komorníky a že byl vydán po rozdrcení nějakého spiknutí, které Eutropius odhalil. Zmínka o „vojácích a barbarech“ svědčí o tom, z kterého směru hrozilo nebezpečí – snad se již tenkrát zapojil do boje proti Eutropiovi Gót Gaïnas, který skutečně zanedlouho zapříčiní jeho pád.
Západořímská říše
Stilicho a Eutropius (A.D. 396 – 397)
Během roku 396 upevňoval Stilicho svoji moc v Itálii a pravděpodobně – když zjistil, že foederátní smlouva s Franky již vypršela – spěchal k Rýnu, aby si je spolu s ostatními příhraničními Germány naklonil anebo je zpacifikoval. Možná že zde také sbíral rekruty pro svoji armádu. Je také pravděpodobně, že se snažil dostat svoji rodinu, tj. manželku Serenu a děti, z Konstantinopole zpět do Itálie. Třebaže neopustil také svůj záměr získat zpět prefekturu Illyricum, přesto prohlašoval, že jeho cílem je bratrská shoda mezi dvory v Milánu a Konstantinopoli a že zájmy císaře Arcadia nejsou mu o nic méně drahé, než ty Honoriovy. Claudius Claudianus, neoficiální Honoriův dvorní básník, nad nímž Stilicho držel ochranou ruku a kterého platil, se svému patronovi odvděčoval proudem veršů na oslavu mocného generála, přičemž některé jeho pasáže jsou přímo inspirovány Stilichonem. V panegyriku složeném ku příležitosti Honoriova konzulátu roku 369 složeném brzy po Rufinově smrti nebere Claudianus ohled na reálnou situaci, když mluví o bratrské shodě mezi Východem a Západem, a vyzývá Stilichona, aby bránil oba císařské bratry.
A Stilicho byl opravdu připraven znovu zasáhnout do záležitostí Východu. Nyní se však musíme vrátit k Alarichovu tažení Řeckem. Poté, co Stilichonovy legie uvolnily své smrtící sevření a ustoupily z Thessalie, bylo Vizigótům vydáno Řecko na milost a nemilost. Gerontius, velitel posádky v thermopylském průsmyku se proti nim neodvážil zasáhnout a nechal je projít. Antiochus, prokonzul Achaie, byl bezmocný, když postoupili do Boiotie, kde pouze Théby unikly zničení. Gótové obsadili Pireaus, ale ušetřili Athény, do nichž Alarich vstoupil jako vážený host. Eleuzíny včetně chrámu bohyně Deméter a Persefony byly vyloupeny, Megara o něco dále na jih také padla, po nich pak Korint, Argos i Sparta. Je možné, že Alarich plánoval, že se v Řecku i se svým lidem již natrvalo usadí, protože zde zůstal neobvykle dlouho. Po více než jeden rok neudělal Arcadiova vláda nic proto, aby jej vypudila anebo se s ním nějak dohodla.
Až konečně na jaře roku 397 připlul z Itálie Stilicho,vylodil se v Korintu a vyrazil do Elidy, kde se střetl s Góty. Alespoň Claudianus mluví o zabíjení válečníků „oděných v kůži“. Gótští vetřelci však byli znovu ušetření, stejně jako rok předtím v Thessalii. Východní vláda zřejmě Stilicha považovala za větší nebezpečí než je a poručila mu, aby odešel. Nevíme k čemu tenkrát přesně došlo, zřejmě Stilicho uzavřel nějakou dohodu s Alarichem a odvedl své lidi do Epiru, kde se jak se zdá dohodl s Arcadiem a možná i přijal z jeho rukou tolik vytouženy titul magister militum per Illyricum. O tom, že se Stilicho vydal do Řecka, aby vyřešil územní spor o tuto prefekturu, nemůže být pochyb. To, že se již podruhé stáhl, aniž dosáhl úspěchu, mohlo být způsobeno zprávou o nebezpečném povstání v Africe, do něhož byla zapletena i konstantinopolská vláda. Můžeme totiž snadno pochopit rozhořčení, které zavládlo v Novém Římě, po příchodu zpráv, že Stilicho porušil státní suverenitu říše a vylodil v Řecku. Bylo celkem přirozené, že vláda protestovala a Eutropius přesvědčil císaře a senát, aby jej prohlásili veřejným nepřítelem.
O této neúspěšné expedici podává zprávu Claudius Claudianus ve svém chvalozpěvu na počest čtvrtého Honoriova konzuláru roku 398, jehož extrémní patolízalství nemůžeme omlouvat poukazem na konvenční přehánění. O císaři Honoriovi, chlapci sotva čtrnáctiletém, např. tvrdí, že je – v zastoupení a skrz skutky svého generála – vetší než jeho otec [Theodosius Veliký] a praotec [Theodosius Starší]. Těžko také obstojí poetův názor, že západní provincie nesužují vysoké daně a že ani státní pokladna není doplňována penězi vydřenými z lidí.
Gildonovo povstání
Neloajální comes Africae Gildo šel ve stopách svého bratra Firma a s podporou donatistů zahájil otevřenou vzpouru. Na radu „velitele posvátné ložnice císařovy“ a faktického vládce východu eunucha Eutropia již otevřeně vypověděl poslušnost západnímu císaři Honoriovi, přešel pod svrchovanost vzdálené a tedy málo nebezpečné Konstantinopole a zablokoval dodávky severoafrického obilí do Itálie, za což jej senát prohlásil „nepřítelem státu.“ Kritická zásobovací situace přinutila magistra militum Stilichona přijmout drastická opatření a bezohledně zrekvírovat zrno v Galii a Hispánii. Vzbouřený africký komita se snažil získat podporu místního obyvatelstva, a proto zahájil „agrární reformu“. Zabíral velkostatkářskou půdu a rozděloval ji mezi bezzemky, přičemž samozřejmě nezapomněl ani sám na sebe. V očekávání vojenského střetu budoval armádu a přijímal do ní i berberské kočovníky.
Mír s Markomany, příběh královny Fritigild
Paulinův životopis milánského biskupa sv. Ambrože (Ambrosia) tvrdí, že roku 396 uzavřel vrchní armádní velitel Flavius Stilicho s Ambrožovou pomocí mírovou smlouvu s Markomany, kteří pravděpodobně minulého roku spolu s ostatními barbary zaútočili na římské impérium. Z téhož životopisu získáváme pak také první a vlastně jedinou zprávu, týkající se snah o christianizaci Markomanů. Jistá markomanská královna Fritigil působením katolického Římana z Itálie, který ji náhodně navštívil, uvěřila v Krista a Ambrože, o němž jí vyprávěl, poprosila o písemné poučení ohledně katolické víry, jež obdržela prostřednictvím dopisu, napsaného na způsob katechismu. Byla v něm rovněž požádána, aby svého manžela přiměla k dodržování míru s Římany. Poradila mu prý, aby se i se svým lidem Římu poddal. Se sv. Ambrožem se údajně chtěla setkat osobně, ale do Milána dorazila roku 397 až po jeho smrti. Konečný výsledek tohoto christianizačního pokusu, o němž se kromě Paulina žádný pramen nezmiňuje, neznáme, a ani Ambrožův v životopise vzpomínaný dopis se bohužel nezachoval.
Sídlo galské prefektury přeloženo z Trevíru do Arles
V důsledku pustošivých germánských vpádů byla římská správa Galie přenesena z Trevíru do Arles, přičemž velké stěhování začalo již minulý rok.
Sv. Augustin biskupem
V severoafrickém městě Hippo Regiu (arabsky Annaba, francouzsky Bone, Alžírsko) zemřel biskup Valerius a na uprázdněný stolec nastoupil učitel církve Aurelius Augustinus (sv. Augustin). Své biskupské sídlo změnil na klášter.
Toledo místem konání hispánských koncilů
Od roku 396 se v hispánském Toledu konaly pravidelné církevní koncily.
Narození Petronia Maxima
Narodil se pozdější západořímský císař Petronius Maximus. Jeho původ je neznámý.
397
Východořímská říše a Orient
Mír s Alarichem
Faktický vládce východní říše praepositus sacri cubiculi (představený nejsvatější ložnice císařovy) Eutropius chce za každou cenu udržet svrchovanost východní říše nad prefekturou Illyricum a obhájit ji před nároky západu. Než by kapituloval před „veřejným nepřítelem“ Flaviem Stilichonem, uzavřel raději roku 397/398 mírovou smlouvu s gótským náčelníkem Alarichem a jmenoval ho nejvyšším velitelem východní Ilýrie (magister militum per Illyricum). Gótům vykázal nová území k osídlení a zavázal se k výplatě velkých sum ve zlatě určené pro jejich bojovníky. Očekával totiž, že se nenáviděný Alarich zaplete do války s rovněž nenáviděným Stilichonem. Mírová smlouva vyvolala na západě úžas, vlna kritiky se však zvedal i na východě; opozice rozdmýchávala nespokojenost v Konstantinopoli a oprávněně poukazovala na fakt, že barbarský náčelník dostal do správy území, které krátce předtím vyplenil. Alarichovi to však nestačilo a byl pevně odhodlán pokračovat v loupežných taženích. Císařským dílnám proto poručil vyzbrojit svoji armádu.
Přírůstek v císařově rodině
Dne 17. 6. se Arcadiovi a jeho manželce Aelii Eudoxii narodila dcera Flacilla.
Smrt konstantinopolského patriarchy
Dne 27. 9. zemřel konstantinopolský biskup Nektarius.
Císař Arcadius povolil soudcům vynášet rozsudky v řečtině.
Západořímská říše
Gildonovo povstání (A.D. 397 – 398)
Již osmnáct let před Gildonovým pokusem uchvátit moc, podnikl v severní Africe obdobný pokus berberský náčelník Firmus. Odpadlé provincie tehdy přivedl zpět do lůna římského impéria generál Theodosius Starší, otec císaře Theodosia Velikého, právě za účinné podpory Gildona, bratra a nepřítele Firmova. Gildo byl po zásluze odměněn titul comes Africae, přičemž jeho dcera Salvina se provdala za synovce císařovny Aelie Flacilly. Vrchní velení nad římskými legiemi v Africe (tzn. hodnost magister militum) mu však tehdy bylo odepřeno. Ale domorodí Berbeři dělali Římu stejné problémy jako před nimi Kartaginci. Otevřenou roztržku s císařem Theodosiem vyvolal Gildo tím, že mu odmítl poskytnout vojenské jednotky pro tažení proti uzurpátorovi Eugeniovi. Císařovu smrti v lednu roku 395 pak využil k odtržení od říše. Podporu hledal jednak u afrických kmenů a jednak využil také napjatých vztahů mezi Římem a Konstantinopolí a nabídl císaři Arcadiovi, že se podřídí jeho pravomoci. Císař jeho návrh uvítal, byť jej nijak aktivně vojensky nepodpořil. To byl políček Stilicho, který po němžádal prefekturu Illyricum.
Pro Řím a celou Itálii pak měla jeho vzpoura nepříjemné důsledky, neboť severní Afrika byla hlavním dodavatelem obilí. Již v létě roku 397 totiž Gildo nedovolil lodím své obilné flotily dopravit svůj náklad k ústí řeky Tibery, což se rovnalo vyhlášení války. Stilichonova rázná a účinná opatření pak zabránila nejhoršímu, když do Říma byly přesměrovány dodávky obilí z Galie a Hispánie, které stačily nakrmit hladové obyvatelstvo během zimních měsíců. Stilicho se nyní připravoval k vojenskému zásahu. Senátory se snažil naklonit tím, že formálně uznal jejich dřívější autoritu. Ti se mu odvděčili tím, že Gildona prohlásili veřejným nepřítelem a dali zelenou válce. Během zimy se v Pise shromáždila flotila nákladních lodí, na něž se v časném jaru roku 398 nalodilo snad na deset tisíc vojáků. Stilichovo nevelel osobně, nýbrž zůstal v Itálii a vše svěřil Mascezelovi, Gildonovu bratrovi, který přišel ke dvoru Honoriovu, když Gildona zradil, stejně jako před tím Gildo Firma.
Válka byla rychle rozhodnuta v nepříliš krvavé bitvě na malé říčce Ardalio mezi Tebessou a Haïdrou. Třebaže domorodé síly čítaly na sedmdesát tisíc bojovníků, nekladly větší odpor. Je proto možné, že se Gildo netěšil velké popularitě, resp. je možné, že Mascezel Berbery podplatil. Ještě se pokoušel uniknout po moři, vítr jej však zanesl do Thabracy, kde byl zabit.
Když se Mascezel vrátil do Itálie, dostalo se mu uvítání jako vítězi a předpokládalo se, bude odměněn nějakým vysokým postem. Ale jeho rychlý a jednoznačný úspěch se vůbec nezamlouval Stilichonovi, který sám chtěl hrát roli zachránce Itálie. Je možné, že v Mascazelovi viděl potenciálního vážného konkurenta. Náhodou anebo úmyslně se ho tedy zbavil. Pouze jeden autor uvádí, že když Mascezel šel po mostě, vrhla se na něj na znamení svého pána Stilichonova ochranka a shodila jej do vody. Berbeři však nebyli dobří plavci, a proto není divu, že se Mascezel utopil. Je však i docela možné, že ve vodě zahynul pouhou náhodou a že jeho vraždu připsali Stilichonovi až jeho četní nepřátelé. Ale i kdyby byl generál zcela nevinný, rozhodně jeho smrti neměl důvod litovat. Veliteli úspěšného afrického tažení se tak nedostalo žádné slávy a ani básník Claudius Claudinaus nedokončil svoji báseň „Gildonovská válka“.
Tato pěkná ukázka poetova umění začíná celkem slibně zprávou o vítězství, z čehož lze soudit, že začala být sepisována krátce poté, co do Říma dorazily zprávy o vítězství.
„Jih se opět vrátil do lůna našeho impéria a obě dvojčata – Evropa a Libye se opět setkala, Shoda obou bratrů je dokonalá! Tyran byl poražen a my stěží můžeme uvěřit, že k└tomu došlo tak rychle.“
Když oznámil tuto potěšitelnou zprávu, vrátil se do horkého podzimu roku 397, když popisuje situaci v Říme a líčí obavy z hladomoru a pohrom. Město Řím pak líčí jako poníženého prosebníka před trůnem Jupiterovým, který úpěnlivě prosí o záchranu před hladem.
„Obrátí se vše, co bylo vybudováno v minulosti, všechny triumfy minulé doby vniveč? Když je nyní impérium na vrcholu, propadne právě teď zkáze?“ ptá se Claudianus.
„Připravili mě o obě mé obilnice – Libyi i Egypt. Všichni mě v mém stáří opustili“ pokračuje dále.
Prosby Říma pak podpořila náhle se objevivší se Afrika, která vtrhla na shromáždění bohů v roztrhaném rouše, a plameně vyzýval, aby spíše Neptun potopil celý kontinent, než by byla zneuctěna Gildonovou vládou.
Jupiter se s nimi rozloučil ujištěním:
„Honorius srazí k zemi sprostého nepřítele!“ a poslal v noci Theodosia Velikého a jeho stejnojmenného otce, kteří byli olympskými božstva, k oběma vládnoucím císařům. Prní z nich pokáral svého syna Arcadia za to, že se odcizil svému bratrovi Honoriovi, že je podezřívavý vůči Stilichonovi a že popřál sluchu Gildonovým návrhům. Arcadius mu pak slíbil, že neudělá nic, čím by pomohl vzbouřenci. Za Honoriem pak přišel jeho dědeček a vyzval jej, aby neodkladně na něj udeřil. Ten si pak pozval Stilichona a navrhnul mu, že expedici povede osobně. Stilicho jej však přesvědčil, že by to nebylo v souladu s jeho důstojenstvím bojovat proti takovému nepříteli, a navrhl, aby celý podnik byl svěřen Mascazelovi, což je také jediná zmínka o tomto muži. Claudianus nezahrnul Mascezela žádnou chválou a pouze o něm poznamenal, že se povahou svému bratrovi vůbec nepodobá a že od něho utrpěl křivdu. Dále pak vysvětluje, že být poražen svým vlastním bratrem, císařovým poníženým služebníkem, bude ta nejtěžší rána zasazená rebelovi.
Pak básník popisuje vojenské příprava a Honoriovi, loučícímu se s naloděnými vojáky, vkládá do úst slova, že osud Říma závisí na jejich odvaze. Flotila vyplouvá a bezpečně spouští kotvy v jakémsi africkém přístavu. Tím báseň prvním zpěvem končí, neboť druhý zpěv již nikdy nebyl napsán, třebaže Claudianus byl zcela jistě připraven pokračovat, až se dozví nějaké podrobnosti z Afriky – pád „třetího tyrana“ (po Magnovi Maximovi a Eugeniovi) si totiž zcela jistě žádal dokončení této písně na oslavu skvělého triumfu. Pak si však uvědomil, že by nemohl nevzpomenout skvělou Mascezalovu roli v tomto tažení, čímž by svému protektorovi Stilichonovi rozhodně neposloužil. Báseň již tedy zůstala pouhým torzem.
Zatímco na africkém bojiště stále ještě nebylo rozhodnuto, posílil Stilicho na jaře roku 398 svoje postavení neoficiálního vládce Západu svatbou své dcery Marie s mladičkým císařem Honoriem. Claudianus ku této příležitosti složil svatební píseň, v níž jaksepatří vychválil ctnosti císařova tchána. Podivné je, že se Stilicho nyní, když se spojil příbuzensky s císařskou rodinou a když se jeho prestiž značně zvýšila potřením Gildona, konečně nepokusil anektovat prefekturu Illyricum. Určitě však tuto myšlenku neopustil a jen čekal na vhodnou příležitost k zásahu do záležitostí Východu. Avšak z toho, že Claudianus ve své „Gildonovské válce“ mluví o obnovení shody mezi oběma částmi římské říše, lze usuzovat, že napětí mezi nimi postupně sláblo. Neshody však propukly znovu a to ještě s větší intenzitou.
Zpráva o markomanské královně Fritigild
Paulinův životopis milánského biskupa sv. Ambrože (Ambrosia) tvrdí, že roku 396 uzavřel vrchní armádní velitel Flavius Stilicho s Ambrožovou pomocí mírovou smlouvu s Markomany, kteří pravděpodobně minulého roku spolu s ostatními barbary zaútočili na římské impérium. Z téhož životopisu získáváme pak také první a vlastně jedinou zprávu, týkající se snah o christianizaci Markomanů. Jistá markomanská královna Fritigil, pocházející snad z území dnešních Čech, působením katolického Římana z Itálie, který ji náhodně navštívil, uvěřila v Krista a Ambrože, o němž jí vyprávěl, poprosila o písemné poučení ohledně katolické víry, jež obdržela prostřednictvím dopisu, napsaného na způsob katechismu. Byla v něm rovněž požádána, aby svého manžela přiměla k dodržování míru s Římany. Poradila mu prý, aby se i se svým lidem Římu poddal. Se sv. Ambrožem se údajně chtěla setkat osobně, ale do Milána dorazila roku 397 až po jeho smrti († 4. 4.) Konečný výsledek tohoto christianizačního pokusu, o němž se kromě Paulina žádný pramen nezmiňuje, neznáme, a ani Ambrožův v životopise vzpomínaný dopis se bohužel nezachoval.
Sv. Augustin píše své „Confessiones“
Na přelomu let 397/398 pracoval biskup severoafrického města Hippo Regia (arabsky Annaba, francouzsky Bone, Alžírsko) Aurelius Augustinus (sv. Augustin) na svém stěžejním díle Confessiones (Vyznání).
Císařova zákonodárná aktivita
Vydán zákon o urážce majestátu Lex Quisquis a Římané mají od tohoto roku úředně zakázáno nosit kalhoty.
Římská armáda se již spoléhá na germánské žoldnéře
Stilicho povolil statkářům odvádět místo rekrutů malou peněžní částku, aby za získané finanční prostředky mohl verbovat do armády Germány.
Smrt sv. Martina
Dne 8. 11. zemřel v Candes u Tours patron Francie sv. Martin. Narodil se někdy v letech 316 – 317 v Savarii (Szombathely, Maďarsko).
Kázání svatého Ambrože:
Jak daleko chcete vy bohatí ve svých pošetilých slibech až zajít. Chcete sami obývat zemi? Proč zaháníte toho, kdo má tutéž přirozenost jako vy? Proč si činíte nároky na majetek spoluobčanů. Země je zde pro všechny, pro bohaté i chudé. Ó vy bohatí, proč si osobujete sami právo na majetek? Příroda nezná bohaté. Přináší na svět všechny stejně chudé. Nerodíme se přece s šaty, ani se zlatem a stříbrem. Nazí přicházíme na zemi, bez oblečení, bez potravy, bez nápoje. Nahé nás pak země opět přijímá.
Východořímská říše a Orient
Gótové pustoší Řecko
Vrchní velitel západořímské armády Flavius Stilicho se vylodil poblíž Korintu, aby zasáhl proti Alarichovým Gótům, již druhý rok operujícíhc v Řecku. Pro obyvatele Helady však jeho muži představovali jen další plenitele a násilníky. Stilicho nakonec Alaricha opravdu porazil a zahnal na náhorní rovinu Foloe (nyní Kapele) v Elidě na západě Peloponésu. Když však situace obklíčených nepřátel byla již kritická, uvolnil náhle své sevření a dal jim možnost uniknout. Není jasné, co ho k tomuto kroku vedlo, snad mu to přikázal východořímský císař Arcadius. Poražení, ale nezlomení barbaři tak dostali šanci ustoupit na západ do Epeiru a připravit se na další boj.
Vpád barbarů
V zimě roku 395 nebo na jaře roku následujícího překročily hordy Hunů a dalších barbarů zamrzlou hraniční řeku Dunaj a pronikly do římských provincií, kde začaly plenit – velké utrpení prožívala Thrákie, vpádu se obávala i Dalmácie. Jiní hunští válečníci zaútočili daleko na východě: prošli kavkazskými průsmyky a přes Arménii zamířili k nejbohatším provinciím Orientu. Kvůli událostem v Evropě neměli Římané ani zde vojsko, které by se nájezdníkům postavilo na odpor. „Dým stoupal“ z vesnic Kappadokie, nepřítel pronikl až k řece Halys (Kizilirmak, Turecko) a v provincii Arménia Minor dospěl až k městu Melitene (Malatya, Turecko), odkud pokračoval do provincie Euphratensis a Kilikie. V srpnu až listopadu byla vypleněna severní Sýrie až k Emese (Homs, Sýrie) a samotná „Perla Orientu“ Antiochie (Antakya, Turecko) se chystala k obraně. Ve své cele v Betlémě se tou dobou třásl strachy sv. Jeroným a dokonce ani území perské říše nebylo ušetřeno ničivého vpádu. Na sever za Kavkaz byly hnány houfy zajatců a stáda dobytka. V každém případě vpádu nikdo nečelil – velitel Addaeus se nezmohl na účinnou obranu, a proto byl obviňován ze zbabělosti a z lhostejnosti k osudu země. Nakonec se Eutropiovi podařilo chvatně zmobilizovat pár gótských bojovníků a veškeré římské vojáky, kteří mu přišli pod ruku, a zakročil. Kořist zpět sice nezískal, ale koncem roku 398 byl na východě už zase klid.
Stilicho a Eutropius (A.D. 396 – 397)
Po vraždě prefekta Rufina (27. 11. 395) se slabý císař Arcadius již plně dostal do vleku jiné osobnosti svého dvora komorníka Eutropia (praepositus sancti cubiculi), holohlavého starého eunucha, který svou dravou lačností po majetku – podobně jako mnoho hodnostářů před ním i po něm – svého předchůdce značně připomínal. Je však pravda, že v důsledku jeho „fyzické diskvalifikace“ jsou proti němu dobové prameny zaujaté, neboť jej obviňují ze stejných nepravostí jako Rufina.
Faktem je, že ambicióznímu Eutropiovi stála v cestě celá řada lidí. K nejmocnějším hodnostářům říše patřil především praefectus praetorio per Orientem, oficiálně druhý muž říše hned po císaři, na něhož Eutropius nepochybně žárlil a byl vůči němu více než ostražitý. Prvního úspěchu dosáhl, když dokázal císaře Arcadia přesvědčit, aby prefektovu moc omezil. Císař tehdy svým výnosem stanovil, že státní pošta (cursus publicus), úřad magistra officiorum a dohled nad státními zbrojírnami budou svěřeny právě jemu. Tím to však neskončilo a je možné, že během třech a půl let své „vlády“ přiměl císaře, aby rozmělnil jeho moc tak, že jmenoval prefekty dva a rozdělil mezi ně příslušnou administrativu.
Největší kritiku si však Eutropius vysloužil za prodej úřadů, jak nám o tom ostře a přehnaně podrážděně referuje Stilichonův poeta Claudius Claudianus. Nicméně faktem je, že podobným způsobem se „zhanobilo“ více předních hodnostářů obou říší. Na prodej úřadů, na tuto „skvrnu“ na Eutropiovi pak musíme pohlížet jako na rys typický pro tuto dobu a ne jako na nějakou anomálii. Ani Eutropiův systém placených špehů a špiclů nevybočoval z běžného koloritu císařského paláce.
Když chtěli císařovy ministři té doby zlikvidovat protivníka, nebo se pomstít, neštítili se ničeho. Doloženo je Rufinovo opatření proti obyvatelům provincie Lýkie po pádu jejich krajana Tatiana (prefekta Východu roku 392/394), které vylučovalo všechny tyto provinciály z veřejných úřadu. Po Rufinově smrti byli Lýkové roku 3396 rehabilitováni. Když však císařský edikt prohlašuje předchozí opatření za neplatné a když výslovně uvádí, aby „se nikdo neodvažoval zraňovat občany Lýkie svým opovržením“, jen tím dokazuje, jak hluboko tito lidé na společenském žebříčku klesli.
Již v prvním roce svého pobytu přímo na samém vrcholu mocenské pyramidy zlikvidoval Eutropius dva své konkurenty, dva zasloužilé vojáky – Abundantia a Timasia, po jejichž majetku prahl. Paradoxní přitom bylo, že Abundantius jej původně chránil a umožnil mu tak vlastně jeho mocenský vzestup. Pád vrchního velitele vojsk Východu Timasia zvláště dobře ukazuje, jak snadno se člověk mohl zaplést do přediva intrik na císařském dvoře.
Svého času si Timasius přivedl s sebou do Konstantinopole syrského prodavače klobás jménem Bargus a jako svému krajanovi mu zajistil nižší místo v armádě. „Slídívá vševědoucnost Eutropiova“ však objevila, že tento muž má z důvodu nějakého zločinu zakázán pobyt v hlavním městě říše. Komorník tak získal pádné argumenty proti Bargusovi, a donutil jej nařknout svého ochránce Tiamsia z velezrádné konspirace a podpořit své obvinění padělaným dokumentem. Obviněný nakonec stanul před soudem, který jej uznal vinným a odsoudil k deportaci do oázy v Libyjské poušti, což byl ekvivalent trestu smrti. A opravdu o Timasiovi prameny od té doby mlčí. Eutropius se pak vypořádal se samotným Bargusem, kterého nemohl nechat běhat po městě jako nepohodlného svědka – přiměl jeho manželku, aby jej obvinila z velmi vážného zločinu a nechal jej zabít.
Zdá se však, že i Eutropius musel čelit útokům na svůj život – třebaže žádný autor se o ničem takovém nezmiňuje, můžeme tak soudit ze zákona, vydaného na podzim tohoto roku. Trestem smrti se v něm hrozí všem těm, kdo by se „spikli s vojáky, soukromými osobami nebo barbary proti životům illustres (nejjasnějších), členům konsistoře (zřejmě poradní orgán císaře), rádcům nebo senátorům. Taková konspirace se rovnala velezradě a přirozeně se trestala smrtí, přičemž děti provinilců měli být zbaveny svých práv (asi dědických?). Je snadné poznat, že zákon chránil císařovy komorníky a že byl vydán po rozdrcení nějakého spiknutí, které Eutropius odhalil. Zmínka o „vojácích a barbarech“ svědčí o tom, z kterého směru hrozilo nebezpečí – snad se již tenkrát zapojil do boje proti Eutropiovi Gót Gaïnas, který skutečně zanedlouho zapříčiní jeho pád.
Západořímská říše
Stilicho a Eutropius (A.D. 396 – 397)
Během roku 396 upevňoval Stilicho svoji moc v Itálii a pravděpodobně – když zjistil, že foederátní smlouva s Franky již vypršela – spěchal k Rýnu, aby si je spolu s ostatními příhraničními Germány naklonil anebo je zpacifikoval. Možná že zde také sbíral rekruty pro svoji armádu. Je také pravděpodobně, že se snažil dostat svoji rodinu, tj. manželku Serenu a děti, z Konstantinopole zpět do Itálie. Třebaže neopustil také svůj záměr získat zpět prefekturu Illyricum, přesto prohlašoval, že jeho cílem je bratrská shoda mezi dvory v Milánu a Konstantinopoli a že zájmy císaře Arcadia nejsou mu o nic méně drahé, než ty Honoriovy. Claudius Claudianus, neoficiální Honoriův dvorní básník, nad nímž Stilicho držel ochranou ruku a kterého platil, se svému patronovi odvděčoval proudem veršů na oslavu mocného generála, přičemž některé jeho pasáže jsou přímo inspirovány Stilichonem. V panegyriku složeném ku příležitosti Honoriova konzulátu roku 369 složeném brzy po Rufinově smrti nebere Claudianus ohled na reálnou situaci, když mluví o bratrské shodě mezi Východem a Západem, a vyzývá Stilichona, aby bránil oba císařské bratry.
A Stilicho byl opravdu připraven znovu zasáhnout do záležitostí Východu. Nyní se však musíme vrátit k Alarichovu tažení Řeckem. Poté, co Stilichonovy legie uvolnily své smrtící sevření a ustoupily z Thessalie, bylo Vizigótům vydáno Řecko na milost a nemilost. Gerontius, velitel posádky v thermopylském průsmyku se proti nim neodvážil zasáhnout a nechal je projít. Antiochus, prokonzul Achaie, byl bezmocný, když postoupili do Boiotie, kde pouze Théby unikly zničení. Gótové obsadili Pireaus, ale ušetřili Athény, do nichž Alarich vstoupil jako vážený host. Eleuzíny včetně chrámu bohyně Deméter a Persefony byly vyloupeny, Megara o něco dále na jih také padla, po nich pak Korint, Argos i Sparta. Je možné, že Alarich plánoval, že se v Řecku i se svým lidem již natrvalo usadí, protože zde zůstal neobvykle dlouho. Po více než jeden rok neudělal Arcadiova vláda nic proto, aby jej vypudila anebo se s ním nějak dohodla.
Až konečně na jaře roku 397 připlul z Itálie Stilicho,vylodil se v Korintu a vyrazil do Elidy, kde se střetl s Góty. Alespoň Claudianus mluví o zabíjení válečníků „oděných v kůži“. Gótští vetřelci však byli znovu ušetření, stejně jako rok předtím v Thessalii. Východní vláda zřejmě Stilicha považovala za větší nebezpečí než je a poručila mu, aby odešel. Nevíme k čemu tenkrát přesně došlo, zřejmě Stilicho uzavřel nějakou dohodu s Alarichem a odvedl své lidi do Epiru, kde se jak se zdá dohodl s Arcadiem a možná i přijal z jeho rukou tolik vytouženy titul magister militum per Illyricum. O tom, že se Stilicho vydal do Řecka, aby vyřešil územní spor o tuto prefekturu, nemůže být pochyb. To, že se již podruhé stáhl, aniž dosáhl úspěchu, mohlo být způsobeno zprávou o nebezpečném povstání v Africe, do něhož byla zapletena i konstantinopolská vláda. Můžeme totiž snadno pochopit rozhořčení, které zavládlo v Novém Římě, po příchodu zpráv, že Stilicho porušil státní suverenitu říše a vylodil v Řecku. Bylo celkem přirozené, že vláda protestovala a Eutropius přesvědčil císaře a senát, aby jej prohlásili veřejným nepřítelem.
O této neúspěšné expedici podává zprávu Claudius Claudianus ve svém chvalozpěvu na počest čtvrtého Honoriova konzuláru roku 398, jehož extrémní patolízalství nemůžeme omlouvat poukazem na konvenční přehánění. O císaři Honoriovi, chlapci sotva čtrnáctiletém, např. tvrdí, že je – v zastoupení a skrz skutky svého generála – vetší než jeho otec [Theodosius Veliký] a praotec [Theodosius Starší]. Těžko také obstojí poetův názor, že západní provincie nesužují vysoké daně a že ani státní pokladna není doplňována penězi vydřenými z lidí.
Gildonovo povstání
Neloajální comes Africae Gildo šel ve stopách svého bratra Firma a s podporou donatistů zahájil otevřenou vzpouru. Na radu „velitele posvátné ložnice císařovy“ a faktického vládce východu eunucha Eutropia již otevřeně vypověděl poslušnost západnímu císaři Honoriovi, přešel pod svrchovanost vzdálené a tedy málo nebezpečné Konstantinopole a zablokoval dodávky severoafrického obilí do Itálie, za což jej senát prohlásil „nepřítelem státu.“ Kritická zásobovací situace přinutila magistra militum Stilichona přijmout drastická opatření a bezohledně zrekvírovat zrno v Galii a Hispánii. Vzbouřený africký komita se snažil získat podporu místního obyvatelstva, a proto zahájil „agrární reformu“. Zabíral velkostatkářskou půdu a rozděloval ji mezi bezzemky, přičemž samozřejmě nezapomněl ani sám na sebe. V očekávání vojenského střetu budoval armádu a přijímal do ní i berberské kočovníky.
Mír s Markomany, příběh královny Fritigild
Paulinův životopis milánského biskupa sv. Ambrože (Ambrosia) tvrdí, že roku 396 uzavřel vrchní armádní velitel Flavius Stilicho s Ambrožovou pomocí mírovou smlouvu s Markomany, kteří pravděpodobně minulého roku spolu s ostatními barbary zaútočili na římské impérium. Z téhož životopisu získáváme pak také první a vlastně jedinou zprávu, týkající se snah o christianizaci Markomanů. Jistá markomanská královna Fritigil působením katolického Římana z Itálie, který ji náhodně navštívil, uvěřila v Krista a Ambrože, o němž jí vyprávěl, poprosila o písemné poučení ohledně katolické víry, jež obdržela prostřednictvím dopisu, napsaného na způsob katechismu. Byla v něm rovněž požádána, aby svého manžela přiměla k dodržování míru s Římany. Poradila mu prý, aby se i se svým lidem Římu poddal. Se sv. Ambrožem se údajně chtěla setkat osobně, ale do Milána dorazila roku 397 až po jeho smrti. Konečný výsledek tohoto christianizačního pokusu, o němž se kromě Paulina žádný pramen nezmiňuje, neznáme, a ani Ambrožův v životopise vzpomínaný dopis se bohužel nezachoval.
Sídlo galské prefektury přeloženo z Trevíru do Arles
V důsledku pustošivých germánských vpádů byla římská správa Galie přenesena z Trevíru do Arles, přičemž velké stěhování začalo již minulý rok.
Sv. Augustin biskupem
V severoafrickém městě Hippo Regiu (arabsky Annaba, francouzsky Bone, Alžírsko) zemřel biskup Valerius a na uprázdněný stolec nastoupil učitel církve Aurelius Augustinus (sv. Augustin). Své biskupské sídlo změnil na klášter.
Toledo místem konání hispánských koncilů
Od roku 396 se v hispánském Toledu konaly pravidelné církevní koncily.
Narození Petronia Maxima
Narodil se pozdější západořímský císař Petronius Maximus. Jeho původ je neznámý.
397
Východořímská říše a Orient
Mír s Alarichem
Faktický vládce východní říše praepositus sacri cubiculi (představený nejsvatější ložnice císařovy) Eutropius chce za každou cenu udržet svrchovanost východní říše nad prefekturou Illyricum a obhájit ji před nároky západu. Než by kapituloval před „veřejným nepřítelem“ Flaviem Stilichonem, uzavřel raději roku 397/398 mírovou smlouvu s gótským náčelníkem Alarichem a jmenoval ho nejvyšším velitelem východní Ilýrie (magister militum per Illyricum). Gótům vykázal nová území k osídlení a zavázal se k výplatě velkých sum ve zlatě určené pro jejich bojovníky. Očekával totiž, že se nenáviděný Alarich zaplete do války s rovněž nenáviděným Stilichonem. Mírová smlouva vyvolala na západě úžas, vlna kritiky se však zvedal i na východě; opozice rozdmýchávala nespokojenost v Konstantinopoli a oprávněně poukazovala na fakt, že barbarský náčelník dostal do správy území, které krátce předtím vyplenil. Alarichovi to však nestačilo a byl pevně odhodlán pokračovat v loupežných taženích. Císařským dílnám proto poručil vyzbrojit svoji armádu.
Přírůstek v císařově rodině
Dne 17. 6. se Arcadiovi a jeho manželce Aelii Eudoxii narodila dcera Flacilla.
Smrt konstantinopolského patriarchy
Dne 27. 9. zemřel konstantinopolský biskup Nektarius.
Císař Arcadius povolil soudcům vynášet rozsudky v řečtině.
Západořímská říše
Gildonovo povstání (A.D. 397 – 398)
Již osmnáct let před Gildonovým pokusem uchvátit moc, podnikl v severní Africe obdobný pokus berberský náčelník Firmus. Odpadlé provincie tehdy přivedl zpět do lůna římského impéria generál Theodosius Starší, otec císaře Theodosia Velikého, právě za účinné podpory Gildona, bratra a nepřítele Firmova. Gildo byl po zásluze odměněn titul comes Africae, přičemž jeho dcera Salvina se provdala za synovce císařovny Aelie Flacilly. Vrchní velení nad římskými legiemi v Africe (tzn. hodnost magister militum) mu však tehdy bylo odepřeno. Ale domorodí Berbeři dělali Římu stejné problémy jako před nimi Kartaginci. Otevřenou roztržku s císařem Theodosiem vyvolal Gildo tím, že mu odmítl poskytnout vojenské jednotky pro tažení proti uzurpátorovi Eugeniovi. Císařovu smrti v lednu roku 395 pak využil k odtržení od říše. Podporu hledal jednak u afrických kmenů a jednak využil také napjatých vztahů mezi Římem a Konstantinopolí a nabídl císaři Arcadiovi, že se podřídí jeho pravomoci. Císař jeho návrh uvítal, byť jej nijak aktivně vojensky nepodpořil. To byl políček Stilicho, který po němžádal prefekturu Illyricum.
Pro Řím a celou Itálii pak měla jeho vzpoura nepříjemné důsledky, neboť severní Afrika byla hlavním dodavatelem obilí. Již v létě roku 397 totiž Gildo nedovolil lodím své obilné flotily dopravit svůj náklad k ústí řeky Tibery, což se rovnalo vyhlášení války. Stilichonova rázná a účinná opatření pak zabránila nejhoršímu, když do Říma byly přesměrovány dodávky obilí z Galie a Hispánie, které stačily nakrmit hladové obyvatelstvo během zimních měsíců. Stilicho se nyní připravoval k vojenskému zásahu. Senátory se snažil naklonit tím, že formálně uznal jejich dřívější autoritu. Ti se mu odvděčili tím, že Gildona prohlásili veřejným nepřítelem a dali zelenou válce. Během zimy se v Pise shromáždila flotila nákladních lodí, na něž se v časném jaru roku 398 nalodilo snad na deset tisíc vojáků. Stilichovo nevelel osobně, nýbrž zůstal v Itálii a vše svěřil Mascezelovi, Gildonovu bratrovi, který přišel ke dvoru Honoriovu, když Gildona zradil, stejně jako před tím Gildo Firma.
Válka byla rychle rozhodnuta v nepříliš krvavé bitvě na malé říčce Ardalio mezi Tebessou a Haïdrou. Třebaže domorodé síly čítaly na sedmdesát tisíc bojovníků, nekladly větší odpor. Je proto možné, že se Gildo netěšil velké popularitě, resp. je možné, že Mascezel Berbery podplatil. Ještě se pokoušel uniknout po moři, vítr jej však zanesl do Thabracy, kde byl zabit.
Když se Mascezel vrátil do Itálie, dostalo se mu uvítání jako vítězi a předpokládalo se, bude odměněn nějakým vysokým postem. Ale jeho rychlý a jednoznačný úspěch se vůbec nezamlouval Stilichonovi, který sám chtěl hrát roli zachránce Itálie. Je možné, že v Mascazelovi viděl potenciálního vážného konkurenta. Náhodou anebo úmyslně se ho tedy zbavil. Pouze jeden autor uvádí, že když Mascezel šel po mostě, vrhla se na něj na znamení svého pána Stilichonova ochranka a shodila jej do vody. Berbeři však nebyli dobří plavci, a proto není divu, že se Mascezel utopil. Je však i docela možné, že ve vodě zahynul pouhou náhodou a že jeho vraždu připsali Stilichonovi až jeho četní nepřátelé. Ale i kdyby byl generál zcela nevinný, rozhodně jeho smrti neměl důvod litovat. Veliteli úspěšného afrického tažení se tak nedostalo žádné slávy a ani básník Claudius Claudinaus nedokončil svoji báseň „Gildonovská válka“.
Tato pěkná ukázka poetova umění začíná celkem slibně zprávou o vítězství, z čehož lze soudit, že začala být sepisována krátce poté, co do Říma dorazily zprávy o vítězství.
„Jih se opět vrátil do lůna našeho impéria a obě dvojčata – Evropa a Libye se opět setkala, Shoda obou bratrů je dokonalá! Tyran byl poražen a my stěží můžeme uvěřit, že k└tomu došlo tak rychle.“
Když oznámil tuto potěšitelnou zprávu, vrátil se do horkého podzimu roku 397, když popisuje situaci v Říme a líčí obavy z hladomoru a pohrom. Město Řím pak líčí jako poníženého prosebníka před trůnem Jupiterovým, který úpěnlivě prosí o záchranu před hladem.
„Obrátí se vše, co bylo vybudováno v minulosti, všechny triumfy minulé doby vniveč? Když je nyní impérium na vrcholu, propadne právě teď zkáze?“ ptá se Claudianus.
„Připravili mě o obě mé obilnice – Libyi i Egypt. Všichni mě v mém stáří opustili“ pokračuje dále.
Prosby Říma pak podpořila náhle se objevivší se Afrika, která vtrhla na shromáždění bohů v roztrhaném rouše, a plameně vyzýval, aby spíše Neptun potopil celý kontinent, než by byla zneuctěna Gildonovou vládou.
Jupiter se s nimi rozloučil ujištěním:
„Honorius srazí k zemi sprostého nepřítele!“ a poslal v noci Theodosia Velikého a jeho stejnojmenného otce, kteří byli olympskými božstva, k oběma vládnoucím císařům. Prní z nich pokáral svého syna Arcadia za to, že se odcizil svému bratrovi Honoriovi, že je podezřívavý vůči Stilichonovi a že popřál sluchu Gildonovým návrhům. Arcadius mu pak slíbil, že neudělá nic, čím by pomohl vzbouřenci. Za Honoriem pak přišel jeho dědeček a vyzval jej, aby neodkladně na něj udeřil. Ten si pak pozval Stilichona a navrhnul mu, že expedici povede osobně. Stilicho jej však přesvědčil, že by to nebylo v souladu s jeho důstojenstvím bojovat proti takovému nepříteli, a navrhl, aby celý podnik byl svěřen Mascazelovi, což je také jediná zmínka o tomto muži. Claudianus nezahrnul Mascezela žádnou chválou a pouze o něm poznamenal, že se povahou svému bratrovi vůbec nepodobá a že od něho utrpěl křivdu. Dále pak vysvětluje, že být poražen svým vlastním bratrem, císařovým poníženým služebníkem, bude ta nejtěžší rána zasazená rebelovi.
Pak básník popisuje vojenské příprava a Honoriovi, loučícímu se s naloděnými vojáky, vkládá do úst slova, že osud Říma závisí na jejich odvaze. Flotila vyplouvá a bezpečně spouští kotvy v jakémsi africkém přístavu. Tím báseň prvním zpěvem končí, neboť druhý zpěv již nikdy nebyl napsán, třebaže Claudianus byl zcela jistě připraven pokračovat, až se dozví nějaké podrobnosti z Afriky – pád „třetího tyrana“ (po Magnovi Maximovi a Eugeniovi) si totiž zcela jistě žádal dokončení této písně na oslavu skvělého triumfu. Pak si však uvědomil, že by nemohl nevzpomenout skvělou Mascezalovu roli v tomto tažení, čímž by svému protektorovi Stilichonovi rozhodně neposloužil. Báseň již tedy zůstala pouhým torzem.
Zatímco na africkém bojiště stále ještě nebylo rozhodnuto, posílil Stilicho na jaře roku 398 svoje postavení neoficiálního vládce Západu svatbou své dcery Marie s mladičkým císařem Honoriem. Claudianus ku této příležitosti složil svatební píseň, v níž jaksepatří vychválil ctnosti císařova tchána. Podivné je, že se Stilicho nyní, když se spojil příbuzensky s císařskou rodinou a když se jeho prestiž značně zvýšila potřením Gildona, konečně nepokusil anektovat prefekturu Illyricum. Určitě však tuto myšlenku neopustil a jen čekal na vhodnou příležitost k zásahu do záležitostí Východu. Avšak z toho, že Claudianus ve své „Gildonovské válce“ mluví o obnovení shody mezi oběma částmi římské říše, lze usuzovat, že napětí mezi nimi postupně sláblo. Neshody však propukly znovu a to ještě s větší intenzitou.
Zpráva o markomanské královně Fritigild
Paulinův životopis milánského biskupa sv. Ambrože (Ambrosia) tvrdí, že roku 396 uzavřel vrchní armádní velitel Flavius Stilicho s Ambrožovou pomocí mírovou smlouvu s Markomany, kteří pravděpodobně minulého roku spolu s ostatními barbary zaútočili na římské impérium. Z téhož životopisu získáváme pak také první a vlastně jedinou zprávu, týkající se snah o christianizaci Markomanů. Jistá markomanská královna Fritigil, pocházející snad z území dnešních Čech, působením katolického Římana z Itálie, který ji náhodně navštívil, uvěřila v Krista a Ambrože, o němž jí vyprávěl, poprosila o písemné poučení ohledně katolické víry, jež obdržela prostřednictvím dopisu, napsaného na způsob katechismu. Byla v něm rovněž požádána, aby svého manžela přiměla k dodržování míru s Římany. Poradila mu prý, aby se i se svým lidem Římu poddal. Se sv. Ambrožem se údajně chtěla setkat osobně, ale do Milána dorazila roku 397 až po jeho smrti († 4. 4.) Konečný výsledek tohoto christianizačního pokusu, o němž se kromě Paulina žádný pramen nezmiňuje, neznáme, a ani Ambrožův v životopise vzpomínaný dopis se bohužel nezachoval.
Sv. Augustin píše své „Confessiones“
Na přelomu let 397/398 pracoval biskup severoafrického města Hippo Regia (arabsky Annaba, francouzsky Bone, Alžírsko) Aurelius Augustinus (sv. Augustin) na svém stěžejním díle Confessiones (Vyznání).
Císařova zákonodárná aktivita
Vydán zákon o urážce majestátu Lex Quisquis a Římané mají od tohoto roku úředně zakázáno nosit kalhoty.
Římská armáda se již spoléhá na germánské žoldnéře
Stilicho povolil statkářům odvádět místo rekrutů malou peněžní částku, aby za získané finanční prostředky mohl verbovat do armády Germány.
Smrt sv. Martina
Dne 8. 11. zemřel v Candes u Tours patron Francie sv. Martin. Narodil se někdy v letech 316 – 317 v Savarii (Szombathely, Maďarsko).
Kázání svatého Ambrože:
Jak daleko chcete vy bohatí ve svých pošetilých slibech až zajít. Chcete sami obývat zemi? Proč zaháníte toho, kdo má tutéž přirozenost jako vy? Proč si činíte nároky na majetek spoluobčanů. Země je zde pro všechny, pro bohaté i chudé. Ó vy bohatí, proč si osobujete sami právo na majetek? Příroda nezná bohaté. Přináší na svět všechny stejně chudé. Nerodíme se přece s šaty, ani se zlatem a stříbrem. Nazí přicházíme na zemi, bez oblečení, bez potravy, bez nápoje. Nahé nás pak země opět přijímá.
-
kacermiroslav
- 5. Plukovník
- Příspěvky: 6195
- Registrován: 25/3/2008, 14:07
- Kontaktovat uživatele:
Re: Dějiny pozdní antiky v letech 395 – 399
398
Západořímská říše
Gildonovo povstání
Vojenskou akcí proti povstalému komitovi Africae Gildovi byl pověřen jeho vlastní bratr Mascezel. Pod jeho velením se malá císařská armáda vylodila v Africe a vydala se do vnitrozemí, aby na vzbouřence narazila u Amaedaru. Gildo podstoupil bitvu, ale v důsledku zrady podplacených vůdců spojeneckých berberských kmenů byl poražen a zahnán na útěk. Snažil se sice uniknout po moři, avšak v přístavu Thebraca (Tabarka) byl dostižen a popraven. (Podle jiného zdroje spáchal v bezvýchodné situaci sebevraždu). Vítězný Mascezel se vrátil do Říma, kde jej vrchní velitel západořímské armády Flavius Stilicho pravděpodobně žárlící na jeho úspěchy poručil zavraždit. Podle historika Zosima shodili vojáci neplavce Mascezela z mostu do řeky Tibery a Stilicho se tomu ještě smál.
Po pacifikaci Gildova povstání byla v severní Africe zahájena éra „normalizace“ provázená represáliemi proti poražené straně. Ortodoxní římský stát obnovil svoje tažení proti donatistickým heretikům, jehož se s nadšením účastnil i biskup z Hippa Regia (Anaba, Alžírsko) Aurelius Augustinus (sv. Augustin). Duše celého povstání donatistický biskup Optatus byl odsouzen na doživotí a ve vězení i zemřel, a třebaže trest smrti byl vykonán nad stovkami lidí, většina povstalců vyvázla beztrestně. Císařská správa neměla ani dostatek sil, aby prosadila navrácení zabraných pozemků jejich původním vlastníkům, Gildův obrovský osobní majetek byl ovšem zkonfiskován.
Gildonovo povstání (A.D. 397 – 398)
Již osmnáct let před Gildonovým pokusem uchvátit moc, podnikl v severní Africe obdobný pokus berberský náčelník Firmus. Odpadlé provincie tehdy přivedl zpět do lůna římského impéria generál Theodosius Starší, otec císaře Theodosia Velikého, právě za účinné podpory Gildona, bratra a nepřítele Firmova. Gildo byl po zásluze odměněn titul comes Africae, přičemž jeho dcera Salvina se provdala za synovce císařovny Aelie Flacilly. Vrchní velení nad římskými legiemi v Africe (tzn. hodnost magister militum) mu však tehdy bylo odepřeno. Ale domorodí Berbeři dělali Římu stejné problémy jako před nimi Kartaginci. Otevřenou roztržku s císařem Theodosiem vyvolal Gildo tím, že mu odmítl poskytnout vojenské jednotky pro tažení proti uzurpátorovi Eugeniovi. Císařovu smrti v lednu roku 395 pak využil k odtržení od říše. Podporu hledal jednak u afrických kmenů a jednak využil také napjatých vztahů mezi Římem a Konstantinopolí a nabídl císaři Arcadiovi, že se podřídí jeho pravomoci. Císař jeho návrh uvítal, byť jej nijak aktivně vojensky nepodpořil. To byl políček Stilicho, který po němžádal prefekturu Illyricum.
Pro Řím a celou Itálii pak měla jeho vzpoura nepříjemné důsledky, neboť severní Afrika byla hlavním dodavatelem obilí. Již v létě roku 397 totiž Gildo nedovolil lodím své obilné flotily dopravit svůj náklad k ústí řeky Tibery, což se rovnalo vyhlášení války. Stilichonova rázná a účinná opatření pak zabránila nejhoršímu, když do Říma byly přesměrovány dodávky obilí z Galie a Hispánie, které stačily nakrmit hladové obyvatelstvo během zimních měsíců. Stilicho se nyní připravoval k vojenskému zásahu. Senátory se snažil naklonit tím, že formálně uznal jejich dřívější autoritu. Ti se mu odvděčili tím, že Gildona prohlásili veřejným nepřítelem a dali zelenou válce. Během zimy se v Pise shromáždila flotila nákladních lodí, na něž se v časném jaru roku 398 nalodilo snad na deset tisíc vojáků. Stilichovo nevelel osobně, nýbrž zůstal v Itálii a vše svěřil Mascezelovi, Gildonovu bratrovi, který přišel ke dvoru Honoriovu, když Gildona zradil, stejně jako před tím Gildo Firma.
Válka byla rychle rozhodnuta v nepříliš krvavé bitvě na malé říčce Ardalio mezi Tebessou a Haïdrou. Třebaže domorodé síly čítaly na sedmdesát tisíc bojovníků, nekladly větší odpor. Je proto možné, že se Gildo netěšil velké popularitě, resp. je možné, že Mascezel Berbery podplatil. Ještě se pokoušel uniknout po moři, vítr jej však zanesl do Thabracy, kde byl zabit.
Když se Mascezel vrátil do Itálie, dostalo se mu uvítání jako vítězi a předpokládalo se, bude odměněn nějakým vysokým postem. Ale jeho rychlý a jednoznačný úspěch se vůbec nezamlouval Stilichonovi, který sám chtěl hrát roli zachránce Itálie. Je možné, že v Mascazelovi viděl potenciálního vážného konkurenta. Náhodou anebo úmyslně se ho tedy zbavil. Pouze jeden autor uvádí, že když Mascezel šel po mostě, vrhla se na něj na znamení svého pána Stilichonova ochranka a shodila jej do vody. Berbeři však nebyli dobří plavci, a proto není divu, že se Mascezel utopil. Je však i docela možné, že ve vodě zahynul pouhou náhodou a že jeho vraždu připsali Stilichonovi až jeho četní nepřátelé. Ale i kdyby byl generál zcela nevinný, rozhodně jeho smrti neměl důvod litovat. Veliteli úspěšného afrického tažení se tak nedostalo žádné slávy a ani básník Claudius Claudinaus nedokončil svoji báseň „Gildonovská válka“.
Tato pěkná ukázka poetova umění začíná celkem slibně zprávou o vítězství, z čehož lze soudit, že začala být sepisována krátce poté, co do Říma dorazily zprávy o vítězství.
„Jih se opět vrátil do lůna našeho impéria a obě dvojčata – Evropa a Libye se opět setkala, Shoda obou bratrů je dokonalá! Tyran byl poražen a my stěží můžeme uvěřit, že k└tomu došlo tak rychle.“
Když oznámil tuto potěšitelnou zprávu, vrátil se do horkého podzimu roku 397, když popisuje situaci v Říme a líčí obavy z hladomoru a pohrom. Město Řím pak líčí jako poníženého prosebníka před trůnem Jupiterovým, který úpěnlivě prosí o záchranu před hladem.
„Obrátí se vše, co bylo vybudováno v minulosti, všechny triumfy minulé doby vniveč? Když je nyní impérium na vrcholu, propadne právě teď zkáze?“ ptá se Claudianus.
„Připravili mě o obě mé obilnice – Libyi i Egypt. Všichni mě v mém stáří opustili“ pokračuje dále.
Prosby Říma pak podpořila náhle se objevivší se Afrika, která vtrhla na shromáždění bohů v roztrhaném rouše, a plameně vyzýval, aby spíše Neptun potopil celý kontinent, než by byla zneuctěna Gildonovou vládou.
Jupiter se s nimi rozloučil ujištěním:
„Honorius srazí k zemi sprostého nepřítele!“ a poslal v noci Theodosia Velikého a jeho stejnojmenného otce, kteří byli olympskými božstva, k oběma vládnoucím císařům. Prní z nich pokáral svého syna Arcadia za to, že se odcizil svému bratrovi Honoriovi, že je podezřívavý vůči Stilichonovi a že popřál sluchu Gildonovým návrhům. Arcadius mu pak slíbil, že neudělá nic, čím by pomohl vzbouřenci. Za Honoriem pak přišel jeho dědeček a vyzval jej, aby neodkladně na něj udeřil. Ten si pak pozval Stilichona a navrhnul mu, že expedici povede osobně. Stilicho jej však přesvědčil, že by to nebylo v souladu s jeho důstojenstvím bojovat proti takovému nepříteli, a navrhl, aby celý podnik byl svěřen Mascazelovi, což je také jediná zmínka o tomto muži. Claudianus nezahrnul Mascezela žádnou chválou a pouze o něm poznamenal, že se povahou svému bratrovi vůbec nepodobá a že od něho utrpěl křivdu. Dále pak vysvětluje, že být poražen svým vlastním bratrem, císařovým poníženým služebníkem, bude ta nejtěžší rána zasazená rebelovi.
Pak básník popisuje vojenské příprava a Honoriovi, loučícímu se s naloděnými vojáky, vkládá do úst slova, že osud Říma závisí na jejich odvaze. Flotila vyplouvá a bezpečně spouští kotvy v jakémsi africkém přístavu. Tím báseň prvním zpěvem končí, neboť druhý zpěv již nikdy nebyl napsán, třebaže Claudianus byl zcela jistě připraven pokračovat, až se dozví nějaké podrobnosti z Afriky – pád „třetího tyrana“ (po Magnovi Maximovi a Eugeniovi) si totiž zcela jistě žádal dokončení této písně na oslavu skvělého triumfu. Pak si však uvědomil, že by nemohl nevzpomenout skvělou Mascezalovu roli v tomto tažení, čímž by svému protektorovi Stilichonovi rozhodně neposloužil. Báseň již tedy zůstala pouhým torzem.
Zatímco na africkém bojiště stále ještě nebylo rozhodnuto, posílil Stilicho na jaře roku 398 svoje postavení neoficiálního vládce Západu svatbou své dcery Marie s mladičkým císařem Honoriem. Claudianus ku této příležitosti složil svatební píseň, v níž jaksepatří vychválil ctnosti císařova tchána. Podivné je, že se Stilicho nyní, když se spojil příbuzensky s císařskou rodinou a když se jeho prestiž značně zvýšila potřením Gildona, konečně nepokusil anektovat prefekturu Illyricum. Určitě však tuto myšlenku neopustil a jen čekal na vhodnou příležitost k zásahu do záležitostí Východu. Avšak z toho, že Claudianus ve své „Gildonovské válce“ mluví o obnovení shody mezi oběma částmi římské říše, lze usuzovat, že napětí mezi nimi postupně sláblo. Neshody však propukly znovu a to ještě s větší intenzitou.
Flavius Stilicho vyráží proti barbarům
Do válečných akcí se tohoto roku zapojil i Stilicho, který vyrazil na sever, aby „zbavil“ okolí řek Rýna a Dunaje Vandalů.
Flavius Stilicho vyráží proti barbarům
Teprve roku 398 si Flavius Stilicho konečně našel čas, aby vojensky zasáhl v Británii, kam vpadli barbaři (r. 393). Roku 400 vytlačil nájezdníky za Hadriánův val, opravil pohraniční opevnění a nastoupil zpáteční cestu do Itálie. V témže roce, kdy dorazil do Říma, vtrhl na Apeninský poloostrov gótský král Alarich [tj. 401].
Dvorní básník Claudianus ve svém díle vylíčil triumfální osvobození Británie od Sasů, Piktů a Skotů, oslavil první Stilichonovo konzulství a přitom popsal, jak Británie vyjádřila svoji vděčnost za to, že se už nemusí bát nepřátel.
Sňatek Stilichonovy dcery Marie s císařem Honoriem
Stilichonovo postavení u dvora bylo upevněno svatbou jeho dcery Marie s císařem Honoriem. Milánský dvůr vydal zákaz odesílání židovských peněžních sbírek do Palestiny, čímž chtěl zabránit tomu, aby se peníze ze západu nedostávaly na nepřátelský východ. Jako reakce na ničení pohanských svatyň bylo zákonem zakázáno poškozování památek.
Císaři vydávají pravidla, kterými se řídí ubytovávání procházejících vojsk
Společným výnosem císařů Honoria a Arcadia bylo upraveno ubytování procházejících vojsk – každý obyvatel byl povinen uvolnit pro potřeby vojáků třetinu vlastního příbytku.
Východořímská říše a Orient
Mír s Alarichem
Faktický vládce východní říše praepositus sacri cubiculi (představený nejsvatější ložnice císařovy) Eutropius chce za každou cenu udržet svrchovanost východní říše nad prefekturou Illyricum a obhájit ji před nároky západu. Než by kapituloval před „veřejným nepřítelem“ Flaviem Stilichonem, uzavřel raději roku 397/398 mírovou smlouvu s gótským náčelníkem Alarichem a jmenoval ho nejvyšším velitelem východní Ilýrie (magister militum per Illyricum). Gótům vykázal nová území k osídlení a zavázal se k výplatě velkých sum ve zlatě určené pro jejich bojovníky. Očekával totiž, že se nenáviděný Alarich zaplete do války s rovněž nenáviděným Stilichonem. Mírová smlouva vyvolala na západě úžas, vlna kritiky se však zvedal i na východě; opozice rozdmýchávala nespokojenost v Konstantinopoli a oprávněně poukazovala na fakt, že barbarský náčelník dostal do správy území, které krátce předtím vyplenil. Alarichovi to však nestačilo a byl pevně odhodlán pokračovat v loupežných taženích. Císařským dílnám proto poručil vyzbrojit svoji armádu.
Východní Římané vytlačili Huny za Kavkaz
Východní armádě se konečně podařilo vytlačit Huny z Kappadokie a Sýrie, kam pronikli v zimě roku 395 – 396, zpět do Arménie a za Kavkaz. Kořist se sice nepodařilo získat zpět, ale v Orientu konečně zavládl mír.
Jan Zlatoústý konstantinopolským patriarchou
Císařský dvůr musí obsadit konstantinopolský biskupský stolec uvolněný minulý roku smrtí patriarchy Nektaria. Horkým kandidátem na tuto funkci se stal výborný řečník a učitel z Antiochie (Antakya, Turecko) Ióannés Chrysostomos (Jan Zlatoústý), který byl i povolán do metropole. Aby jeho vysvěcení mělo náležitou váhu, byli k tomuto slavnostnímu aktu pozváni i ostatní významní biskupové. Alexandrijský patriarcha Theofilos se sice ještě snažil protlačit vlastního kandidáta Isidora, ale byl rychle zpacifikován elegantním způsobem: Když císař Theodosius válčil s uzurpátorem Maximem, poslal obojetný Theofilos po Isidorovi do Říma dary a dopis, který měl předat tomu, kdo ve válce zvítězí. Vše se provalilo a Isidor utekl zpět do Egypta. Nyní alexandrijský biskup dostal na vybranou: podvolit se a vysvětit Jana, nebo čelit obvinění z velezrady. Celkem rozumně si vybral variantu první, takže Janovu vysvěcení dne 26. 2. již nic nestálo v cestě. Jan Zlatoústý usiloval o napravení života kleriků a utužení jejich kázně a neváhal třebas neposlušné vyhánět z kostelů. Nakonec zamířil podstatně výš a terčem jeho kritiky se stal nejenom všemocný Eutropius, ale i císařovna Aelie Eudoxie.
399
Východořímská říše a Orient
Gainasovo povstání
Konstantinopol sice úspěšně pacifikovala revoltu gótského krále Alaricha, ale již na jaře tohoto roku jí vyvstaly další problémy. „Nedostatečně ohodnocen“ se cítil Tribigild, vojenský tribun a náčelník Greutungů usídlených v Malé Asi. Viděl, co všechno si vydobyl Alarich, srovnával to s tvrdými podmínkami, které jeho poražený národ musel přijmout roku 386, a i on chtěl změnit stávající stav silou. Pod záminkou inspekční cesty ke svým jednotkám opustil císařský dvůr, ale již cestou se vzbouřil a pustošil území, kterým procházel. Obyvatelé postižené Lýdie prchali k moři a na ostrovy.
Císař Arcadius „při své duševní omezenosti nebyl schopen pochopit, jaká opatření se mají učinit“ a vše nechal na svém komorníkovi Eutropiovi. Ten jmenoval velitelem armád, které měly vzpouru potlačit, magistra militum Gaina, jenž byl také gótského původu, a neschopného bojácného Římana Leonta. Prvého z nich pověřil úkolem táhnout k Hellespontu (Dardanely), zabránit loupícím hordám v přechodu mořské úžiny a v případě nutnosti svést námořní bitvu, kdežto druhý měl zaútočit na nepřítele přímo v Malé Asii. Gainas se však rozhodl spojit se s Tribigildem, společně svrhnout svého nepřítele Eutropia a podobně jako Stilicho na západě uchvátit moc.
Leon se zastavil u Marmanského moře, kdežto Gainas se přeplavil na druhý břeh a vybídl Tribigilda, aby se s ním spojil. Ten měl však strach z římských vojenských jednotek a raději se věnoval pustošení bezbranné Frýgii. Pak však udělal chybu a místo k mořskému pobřeží zamířil do Pisidie a Pamfýlie, kde však jeho jízda uvázla v těžkém horském terénu. Občan města Selga Valentinus toho využil, napadl ho v horském průsmyku a způsobil mu těžké ztráty. Tribigildovi zůstalo pouhých tři sta mužů a musel si průchod vykoupit. Pak však padl do obklíčení mezi řekami Melanou a Eurymedontem a v kritické situaci požádal Gainase o pomoc. Ten vymyslel lest: posílil svými jednotkami Leontovu armádu a poručil mu svést s Tribigildem rozhodnou bitvu. Jeho muži však v bitvě zradili, přešli na stranu nepřítele a umožnili mu římské vojsko zničit. Zrádný magister militum začal před císařem zveličovat úspěchy povstalců a tvrdil, že Tribigild výměnou za mír požaduje vydání jeho nejvyššího komorníka, konzula a patricia Eutropia.
Eutropiův pád
Protože se východořímská armáda prakticky rozpadla, požádal císař Arcadius o pomoc svého bratra Honoria. Překážkou byl však opět osobní nepřítel vládce západu Flavia Stilichona Eutropius a Honorius prostě řekl ne. Od dříve všemocného eunucha se nakonec odvrátila i císařovna, které vadilo, že za páchání výtržností pronásledoval její oblíbené mnichy. V létě bylo Eutropiovi již jasné, že mu jde o život, a proto se celý vystrašený uchýlil do kostela a lehl si k oltáři. Konstantinopolský patriarcha Jan Zlatoústý se však ukázal nekompromisním: aby ho bylo lépe slyšet, vystoupil na kazatelnu a z ní Eutropia káral a obviňoval. Nakonec byl nešťastník vyveden na základě jím prosazeného zákona, že nikdo nesmí užívat kostela jako azylu, zatčen, vykázán na Kypr, odtud převezen do Chalkedonu (Kadiköy, Turecko) a zde popraven.
Synesios varuje před Germány
Synesios z libyjské Kyrény přednesl na císařově dvoře smělou řeč „O panování“. Podle jeho názoru utečenci ze Skythie (tj. Gótové) zhanobili důstojnost říše. Nic prý není zvrácenějšího než dvorskou okázalost a uzavřenost dvora. Nebezpečný je podle něho stav, kdy Germáni mají postavení otroků, vojáků i vojenských velitelů, protože se mohou spojit. Dále radil spoléhat se na římské občany, zbavit se germánských žoldnéřů a utužit obranyschopnost vlastními prostředky. Císařská vláda jeho názory přijala za vlastní a pomalu začala odstraňovat barbary z velitelských funkcí.
Narození budoucí císařovny Pulcherie
19. 1. se císaři Arcadiovi a jeho manželce Aelii Eudoxii narodila dcera Pulcheria.
Pád Eutropia a germánské nebezpečí na Východě (A.D. 398 – 400)
V těchto těžkých letech, kdy Alarichovi Gótové pustošili provincie na Balkáně a východ sužovali Hunové, by byla vzájemná shoda a pomoc mezi císařskými dvory v Miláně a Konstantinopoli velmi žádoucí. Bohužel otěže vlády drželi tehdy v rukou muži, kteří se doma z různých důvodů netěšili velké popularitě a jejichž konání bylo určováno snahou o osobní zisk. A tak zatímco Eutropiovu pozici oslabovalo fakt, že byl eunuchem, nebyl Stilicho pro mnohé přijatelný svým germánským původem. Mezi Východem a Západem stále panovalo napětí, které se pouze přechodně snížilo po Rufinově vraždě roku 395. O tom nepochybně svědčí Stilichonova výprava do Řecka o dva roky později, která jistě proběhla s Eutropiovým souhlasem, když již ne přímo na jeho pozvání. Východní armáda totiž nebyla schopna bojovat na dvou frontách – proti Alarichovi v Evropě a proti Hunům v Asii.
Když se generálové vyslaní proti Hunům do maloasijské Kappadokie a černomořských provincií ukázali jako úplně neschopní, rozhodl se Eutropius převzít vrchní velení osobně a pravděpodobně roku 398 zahájil úspěšnou vojenskou kampaň, při níž je vytlačil zpět za Kavkaz. Do Konstantinopole se pak vrátil jako vítěz, což mu na krátkou dobu zajistilo takovou popularitu, že byl i jmenován konzulem pro příští rok. Jak již bylo řečeno podpora Konstantinopole vzbouřenci Gildonovi těžce narušila vztahy mezi východní a západní částí říše. Nyní však byl císařský dvůr v Miláně přímo zděšen – eunuch konzulem! Jak hrozný přestupek proti římským tradicím! „Omnia cesserunt eunucho consule nostra“, rozhořčoval se Claudianus v jedné své básni složené koncem roku, v níž ostře napadl tohoto Arcadiova ministra. Západ pak samozřejmě odmítl uznat toto „obludné“ konzulství.
Ani na Východě však nebylo „ucho Arcadiovo“ populární a bylo zřejmě, že to císařský dvůr s jmenováním „velkého komorníka“ konzulem značně přehnal. Eutropiovu pozici především ohrožoval Gaïnas, důstojník germánského původu, kterému Stilicho svěřil roku 395 východní legie, aby je vrátil do Konstantinopole. Je pravděpodobné, že i jako východní magister militum udržoval se Stilichonem styky a společně pracovali na jeho pádu.
Sice méně nebezpečná, ale stejně nepřátelská byla vůči Eutropiovi římské společnost, která těžce nesla jeho vliv na císaře. Tuto společnost tvořili zastánci tradičních římských hodnot, především ministři a senátoři, kteří stejně jako Západ považovali jeho konzulství za skandální a kteří se nemohli vyrovnat s faktem, že i nejvyšší velitelské funkce v armádě zastávají Germáni. Jejich čelným představitelem byl konstantinopolský prefekt Aurelianus, syn někdejšího praetoriánského praefekta Itálie Taura. Na druhou stranu Gaïnasovým nejvlivnějším přívržencem byl jistý záhadný muž, jehož skutečné jméno neznáme, ale vše nasvědčuje tomu, že sejednalo o Aurelianova bratr. Všechno, co o něm víme, pochází z jistého alegorického díla Synesia z Kyrenaiky „O prozíravosti Egypťanů“. Tento slavný učenec byl v té době ještě platonikem, po několika letech všech přijme křesťanství a obdrží biskupskou hodnost. Roku 399 byl jako Aurelianův přítel přítomen v Konstantinopoli.
Ve svém díle Synesios vypráví o boji o království egyptské mezi dvěma Taurovými syny – Osirisem a Typhosem. Osiris ztělesňuje to nejlepší, co může být v lidské povaze, zato Typhos je netvor a zvrhlý člověk. Království egyptské je jistě prefektura Orient, Osiris je Aurelianus a Typhos jeho nám jménem neznámý bratr, který se spojil s germánskou stranou, jež ho přivítala jako Římana z dobré rodiny a vysokého postavení. Synesios o něm tvrdí, že to byl rozmařilec, přičemž jeho manželku líčí jako ambiciózní a lehkovážnou, ale elegantní ženu, jíž na náklaných toaletách tak záleželo, že se dokonce oblékala sama bez pomoci služek. Milovala obdiv svého okolí a stále se někde ukazovala, např. v divadlech, na ulicích atd. Kvůli své touze po publicitě si společnost příliš nevybírala, jen když byly její salóny plné, přičemž její dveře byly otevřeny i profesionálním kurtizánám. Synesios ji dává do kontrastu se skromnou Aurelianovou manželkou, která seděla doma podle zásady, že ani ctnostná žena, ani její jméno se nemá dostat za práh vlastního domu. To byl trochu přehnaný požadavek; Synesios jistě nic podobné nežádal např. po alexandrijské filozofce Hypatii, své přítelkyni, a je pravděpodobné, že pouze ocitoval radu ženám, kterou vkládá Thukydides do úst Periklovi.
Na jaře roku 399 povstali proti říši Ostrogótové, které císař Theodosius Veliký usadil roku 386 v úrodných oblastech maloasijské Frýgie jako kolóny a přinutil je přijmout vojenskou službou v římském jezdectvu. Do jejich čela se postavil Tribigild, vedený osobní záští vůči Eutropiovi. Barbaři se pak spojili s uprchlými otroky a společně plenili území Galatie, Pisidie a Bithýnie, čímž překazili dovolenou císaři Arcadiovi, který se i s celým dvorem chystal k odjezdu do Ancyry (Ankara, Turecko), města známého svým zdravým a příjemným podnebím. Dva generálové – Gaïnas a Eutropiův přítel Leon, tělnatý dobromyslný muž přezdívaný „Ajax“ – pak byli vysláni vypořádat se s rebely.
Bylo to právě v době, kdy filozof Synesios z Kyrenaiky přicestoval do Konstantinopole, aby císaři daroval jménem svého města zlatou korunu. Při té příležitosti pronesl pozoruhodnou řeč „O vládnutí krále“, kterou můžeme považovat za protigermánský manifest Aurelianovy strany, s níž se tak nadšeně identifikoval. Když naléhal na odstranění Germánů z veřejných funkcí a úplnou očistu státu od tohoto živlu, neargumentoval jako křesťan, ale jako Helén – Římané a barbaři jsou zcela odlišní ve svých přirozenostech, a proto je jejich spojenectví nemožné. Dále pak poukazoval na to, že domy Římanů jsou plné germánských sloužících a že Germáni převažují i v armádě. Vojáci pak mají být jako hlídací psi, naše armády jsou však plné vlků, kteří pouze jako psi vypadají. Stát pak nejedná moudře, když dává zbraně těm, kdo se nenarodili a nebyli vychováváni pod naším právem. Pastýř pak nemůže očekávat, že lištičky zkrotí vlky. Germánští vojáci jsou Tantalovým kamenem visícím nad našimi hlavami a jedinou naší záchranou je zbavit se tohoto pro nás cizorodého prvku. Politika Theodosia Velikého byla chybou! Ať barbaři táhnou zpět do své divočiny za Dunaj, kam také patří!
Řeč však nebyla dobře načasována – kdyby se donesla až k uším Gaïnasovým, rozhodně by jej nepodnítila k boji proti rebelům. Ti si však uvědomili, že daleko větší nebezpečí jim hrozí ze strany Leontovy římské armády, a proto zamířili do Pisidie a odtud do Pamfylie, na jejíž hranicích teprve narazili na neočekávaný odpor. Zatímco Gaïnas jenom vyčkával, nic nepodnikal a do Konstantinopole pouze psal hlášení, že Tribigild je mimořádně silný, jakýsi velký statkář jménem Valentinus shromáždil skupinu ozbrojených rolníků a otroků a počkal si na Góty v úzkých serpentinách horské cesty. Postupující nepřítel pak byl nepříjemně zaskočen deštěm kamen snášejících se na něj z okolních skal, proti němuž nebylo kde se ukrýt, protože v okolí cesty byly samé zrádné mokřiny. Průchod si tak musel Tribigild potupně u římského důstojníka vykoupit. Potížím Gótům však ještě nebyl kopec, protože mezi řekami Melas a Eurymedon je napadli další bojechtiví obyvatelé a na cestě byl také Leon. Gaïnasovi tak již bylo jasné, že pokud nic nepodnikne, je s nimi konec. Proto posílil Tribigilda svými vlastními oddíly a spolu s ním římskou armádu zničil. Leonta dostihli a zabili na útěku.
Gaïnas pak i nadále tajil spojenectví s Tribigildem a v masce loajálního generála líčil císaři jeho vojenskou převahu a žádal jej, aby vyhověl jeho požadavku a zbavil se Eutropia. Arcadius by se však svého komorníka nikdy nevzdal, kdyby na něj neuplatnila vliv jeho manželka. Císařovna Eudoxie sice vděčila Eutropiovi za své manželství s Arcadiem, nyní však již žárlila na jeho neomezenou moc a byly rozhodnuta se jej zbavit. Jednoho dne se objevila před svým manželem v doprovodu svých dvou dcer a začala jej obviňovat z urážlivého chování vůči vlastní osobě. Eutropius rychle pochopil, že nyní je situace již vážná, a proto se v obavách o vlastní život skryl v chrámu sv. Sofie spoléhaje se na ochranu tohoto svatého místa stejně jako na milosrdenství konstantinopolského patriarchy Jana Zlatoústého, který mu vděčil za své postavení. A Janovy pomoci se mu opravdu dostalo, když se patriarcha postavil mezi něj a vojáky , kteří se jej snažili z příkazu císaře odtrhnout od oltáře a zatknout. Jestliže k tomuto incidentu opravdu došlo v sobotu, pak již následující neděle si musel Eutropius, ještě před několika dny nejmocnější muž říše, dnes však již jenom starý muž třesoucí se hrůzou pod oltářem, vyslechnout Jana, který jej z kazatelny káral za lehkomyslnost a bezbožnost. Své kázání o morálce a Eutropiově pádu tehdy začal těmito slovy: „Marnost nad marnost, všechno je marnost!“
Po bohoslužbách znovu vstoupili znovu do chrámu vojáci, aby jej zatkli. Eunuch se jim nejdříve bránil, avšak poté, co byl ujištěn, že jeho život zůstane zachován, s nimi odešel. Trest, jakého se mu dostalo, byl následující: ztráta titulu patricia, konfiskace majetku a vyhnání na ostrov Kypr. Příslušný císařský edikt je pak plný urážek – úřad konzula „poskvrněný a zhanobený tímto oplzlým netvorem“ musí být „zbaven této odporné skvrny. Paměť na něj a veškerou tu jeho špínu musí být vymazána, jeho jméno odstraněno ze seznamu konzulů a všechny jeho sochy, ať z bronzu či mramoru, na veřejných i soukromých prostranstvích zničeny stejně jako jeho obrazy, aby nemohly k hanbě naší doby pohoršovat oko kolemjdoucího.“
Když po Eutropiovi padl i Eutychianus, praetoriánský preafekt Východu, pravděpodobně jedna z jeho „kreatur“. rozpoutal se o uvolněný úřad, který Synesius nazývá egyptským královstvím, boj mezi Aurelianem a jeho bratr Typhosem. Nakonec protigermánská strana triumfovala a do čela praefektury nastoupil Aurelianus, velmi schopný muž, který se obklopil dalšími schopnými jedinci jako byl učený Synesius, básník Troilus nebo rétor Polyaemon. Typhos musel nést svůj neúspěch velmi těžce stejně jako jeho manželka, která se již těšila, jaké výhody ji z úřadu jejího manžela budou plynout. Synesius pak vypráví, jak se „prostopášník“ utěšil: nechal vybudovat velké umělé jezero, uprostřed něhož zřídil plovoucí ostrov a na něm zřídil lázně s teplou vodou. A zde jeho přátelé – muži i ženy – brali teplé koupele, při nichž se – tak jak měli ve zvyku – oddávali „bezuzdému potěšení“.
Zpráva o Aurelinově jmenování, které která tak zkrušila Typhose, však nebyla pro Gainase žádnou katastrofou. Přiměla jej pouze k tomu, že odhodil masku loajálního generála, pouhého prostředníka mezi Tribigildem a císařem, a že se projevil jako otevřený nepřítelem říše, kladoucí si podmínky. S Tribigildem se spojil v Thyatiře, aby společně cestou pustošíce zemi vyrazili k Propontidě. Po císaři pak požadoval osobní setkání a bylo mu vyhověno. Na jednání v Chalkedonu se Gainasovi podařilo prosadit tyto jeho požadavky: obdrží nejvyšší velitelskou hodnost v římské armádě (magister militum in praesenti), bude se moci i s Tribigildem přeplavit do Evropy a budou mu vydáni rukojmí – Aurelianus a jeho přátelé Saturninus a Jan, přítel či dokonce milenec císařovny Eudoxie. Splnění tohoto jeho požadavku de facto znamenalo Aurelianův odchod z prefektury a jeho nahrazení Typhosem.
Vydání Aureliana bylo zřejmě předjednáno s Typhosem, jehož záměrem zřejmě bylo nechat bratra i s ostatními usmrtit. Tomu se však snažil zabránit konstantinopolský patriarcha Jan Zlatoústý, který v Chalkedonu u Gainase intervenoval tak účinně, že ten se spokojil pouze s nechutným divadlem fingované popravy a s jejich odesláním do exilu. Koncem roku 399 pak Gainas vstoupil se svými vojáky vstoupil do Konstantinopole, aby východní říši vládl po více než šest měsíců až do července roku následujícího.
Západořímská říše
Flavius Stilicho bojuje proti barbarům
Teprve roku 398 si Flavius Stilicho konečně našel čas, aby vojensky zasáhl v Británii, kam vpadli barbaři (r. 393). Roku 400 vytlačil nájezdníky za Hadriánův val, opravil pohraniční opevnění a nastoupil zpáteční cestu do Itálie. V témže roce, kdy dorazil do Říma, vtrhl na Apeninský poloostrov gótský král Alarich [tj. 401].
Dvorní básník Claudianus ve svém díle vylíčil triumfální osvobození Británie od Sasů, Piktů a Skotů, oslavil první Stilichonovo konzulství a přitom popsal, jak Británie vyjádřila svoji vděčnost za to, že se už nemusí bát nepřátel.
Flavius Stilicho bojuje proti barbarům
Básník Claudius Claudianus vyzvedl vrchního velitele vojsk západu Flavia Stilichona mj. za obnovení rýnské hranice. S Franky byla tehdy uzavřena spojenecká smlouva, kterou tito barbaři dodrželi i roku 406, kdy se v římských službách pokusili zabránit v přechodu Rýna Vandalům, Alanům a Svébů, ustupujícím před Huny.
Zhoršení vztahů s Konstantinopolí
Ještě roku 398 mluví oficiální básník císaře Honoria Claudius Claudianusve své „Gildonovské válce“ o obnovení shody mezi oběma částmi římské říše, z čehož lze usuzovat, že napětí mezi Západem a Východem po roce 395 postupně sláblo. Neshody však brzo propukly znovu a to ještě s větší intenzitou, o čemž opět svědčí Claudianovy básně. První z nich napsaná na počátku roku 399 je reakcí na „hanbu“, kterou impérium utrpělo, když eunuch Eutropis byl jmenován konzulem. Druhá z nich z léta téhož roku pak oslavila Eutropiův pád. Významné je, že v obou vyzývá Claudianus Stilichona, aby intervenoval v záležitostech Východu. Zdá se, že Stilichonovým spojencem na konstantinopolském dvoře je stále magister militum Gaïnas, jehož již jednou tak úspěšně použil při likvidaci Rufina. Třebaže básník tohoto hlavního aktéra událostí z let 399 – 400 nikde výslovně nezmiňuje, víme dobře, že věděl o jeho existenci.
Represe proti pohanům
Císařští místodržící comites Gendentius a Jovinus zahájili dne 19. 3. plánovité ničení pohanských svatyň a soch starých bohů na celém území severoafrických držav. Následovala vzpoura.
Gaudentius převelen do Galie
Magister militum Gaudentius, otec budoucího generalissima vojsk Západu Flavia Aëtia, byl z Afriky převelen do Galie.
Smrt papeže Siricia
26. 11. umírá papež Siricius a 27.11.(?) je místo něho vysvěcen Anastasius I.
Stěhování Markomanů
Koncem 4. století odcházejí Markomané z Čech dále na jih do Podunají.
Perská říše
Změna na perském trůnu
Perský král Varahran IV. (Bahram IV.) zemřel a na trůně jej vystřídal Yezdegerd I. (Yazdegerd, Isdigerdes, Jesdegird, Jazdakert, Jesdegerd) Nový panovník byl nakloněn svým křesťanským poddaným a zastavil represe zahájené proti nim svým předchůdcem Saporem. Je tedy pochopitelné, že křesťanští kronikáři krále velebili, zatímco jejich perským kolegům a mágům se královo jméno „hnusilo“.
Změna na perském trůnu, situace na počátku vlády krále Isdigerda
(388) S vládou perského krále Varahrana IV. panovala tak velká nespokojenost, že jednoho dne jej obklopili vzbouření vojáci a začali po něm pálit ze svých luků. A jeden šíp vystřelený přesněji než ostatní jej zasáhl a zabil. A tak roku 399 zemřel třetí syn velkého krále Sapora II. po vládě dlouhé jedenáct let. Ačkoliv vojáci Varahrana zavraždili, dovolili pak na trůn nastoupit jeho synovi Izdikertovi či Isdigerovi I. Jednalo se prý o muže opatrného a zdrženlivého, jenž vládl poklidně, třebaže kohokoliv jiného by situace u jeho západního souseda musela vyprovokovat k otevřenému útoku.
Po uzavření míru mezi císařem Theodosiem a perským králem Saporem III. roku 384 totiž dopadala na římské impérium jedna rána za druhou: v letech 386 – 388 útočili Frankové a Ostrogótové, od roku 387 ohrožovala západní impérium vojenská vzpoura, stejného roku pak povstání v Antiochii následované nepokoji a hrozným masakrem v Thessalonice. Dále propuklo povstání Eugeniovo a Arbogastovo (roku 393) a Maur Gildo odtrhl Afriku od impéria, aby se na jižních březích Středozemního moře udržel po dvanáct let (386 – 398). Roku 395 pak povstali gótští válečníci a pod strašlivým Alarichem byli hrozbou jak Východu – zničili Řecko, dobyli Korint, Argos a Spartu a z jadranského pobřeží již toužebně hleděli na Itálii.
Oba římští vládcové – jak Arcadius, tak Honorius – pak byli slabí a pasivní a jejich říše měly takové problémy, že kdyby Izdigerd chtěl, bez problémů by s armádou překročil Eufrat a zpustošil by anebo dokonce obsadil asijské provincie impéria, aniž by proti němu mohl kdokoliv zakročit. Je sice pravdou, že západní Řím měl schopného generála, ale ten se nesnášel s vládcem Východu a kromě toho byl plně zaneprázdněn obranou vlastního území. Jakmile by tedy Izdigerd roku 399, kdy se ujal vlády, vytáhl meč a pokračoval v útoku ve stylu svého hrdinného děda Sapora II., stěží by mohl narazit na nějaký významnější odpor. V tu dobu totiž vládl východnímu Římu obávaný a nenáviděný eunuch Eutropius, lupič a utiskovatel, Malou Asii pak pustošili Ostrogótové pod velením Tribigildovým, proti nimž stála armáda, již velel Gót Gainas a česáč vlny Leon, z nichž první byl zrádný a druhý úplně neschopný.
Neexistoval tedy nikdo, kdo by mu zabránil v průniku do římské Arménie, Mezopotámie a Sýrie anebo až ke břehům Egejského moře. Ale král tuto možnost buďto neviděl, anebo se jí nezabýval. A tak dál poklidně žil ve svém hlavním městě, aniž uskutečnil jediné vojenské tažení. (→408)
Zdroje:
A Dorling Kindersley Book - Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
Ammianus Marcellinus - Rerum gestarum libri qui supersunt
Bednaříková J., Homola A., Měřínský Z. – Stěhování národů a východ Evropy – Praha 2006
Brownstone, Franck – Historie válek – Praha 1999
Cafourek, Goga - Školní atlas světových dějin – Praha 1974
Cetl, Horák, Hošek, Kudrna - Průvodce dějinami evropského myšlení – Praha 1985
Conolly P. - Dějiny římského vojska – Bratislava 1992
Čapek V., Pátek J. – Světové dějiny I. – Praha 1994
Čornej P., Čornejová I., Charvát P., Charvátová K., Kepartová J., Kostlán A. - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
Čornej P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
Dorazil O. – Světové dějiny v kostce – Rudná u Prahy 1997
Havlík L.E. - Přehledné dějiny Byzance – Brno 1979
Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
Hroch M. - Historické události Evropa – Praha 1980
Kolektiv - Československý vojenský atlas MNO – Praha 1965
Kolektiv - Slovník antické kultury – Praha 1974
Kolektiv – Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
Kvaček, Kuklík, Mandelová, Pařízková - XX.století v o sobě, dějiny v dokumentech – Liberec 2005
Kvirec J. – Evropa do roku 1914 Historie v dokumentech – Liberec 2007
Maxwell-Stuart P.G. – Papežové, život a vláda – Praha 1998
McEvedy C. - The World history factfinder – New York, USA 1989
Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
Prokopios z Kaisareie – Válka s Peršany a Vandaly – Praha 1985
Soukup J. - Říše byzantská, Slované a Evropa – Zlín-Kudlov 1999
Švestka, Klímová, Šulc, Patočka - Školní atlas světa – Praha 1989
Taylor A. - Vzestup a pád velkých říší – Praha 2008
The Kingfisher History Encyklopedia - Encyklopedie historie světa – Praha 2001
Zamarovský V. - Dějiny psaném Římem – Praha 1967
www.wikipedia.org
www.gjp.cz/kovar/
www.palba.cz
Západořímská říše
Gildonovo povstání
Vojenskou akcí proti povstalému komitovi Africae Gildovi byl pověřen jeho vlastní bratr Mascezel. Pod jeho velením se malá císařská armáda vylodila v Africe a vydala se do vnitrozemí, aby na vzbouřence narazila u Amaedaru. Gildo podstoupil bitvu, ale v důsledku zrady podplacených vůdců spojeneckých berberských kmenů byl poražen a zahnán na útěk. Snažil se sice uniknout po moři, avšak v přístavu Thebraca (Tabarka) byl dostižen a popraven. (Podle jiného zdroje spáchal v bezvýchodné situaci sebevraždu). Vítězný Mascezel se vrátil do Říma, kde jej vrchní velitel západořímské armády Flavius Stilicho pravděpodobně žárlící na jeho úspěchy poručil zavraždit. Podle historika Zosima shodili vojáci neplavce Mascezela z mostu do řeky Tibery a Stilicho se tomu ještě smál.
Po pacifikaci Gildova povstání byla v severní Africe zahájena éra „normalizace“ provázená represáliemi proti poražené straně. Ortodoxní římský stát obnovil svoje tažení proti donatistickým heretikům, jehož se s nadšením účastnil i biskup z Hippa Regia (Anaba, Alžírsko) Aurelius Augustinus (sv. Augustin). Duše celého povstání donatistický biskup Optatus byl odsouzen na doživotí a ve vězení i zemřel, a třebaže trest smrti byl vykonán nad stovkami lidí, většina povstalců vyvázla beztrestně. Císařská správa neměla ani dostatek sil, aby prosadila navrácení zabraných pozemků jejich původním vlastníkům, Gildův obrovský osobní majetek byl ovšem zkonfiskován.
Gildonovo povstání (A.D. 397 – 398)
Již osmnáct let před Gildonovým pokusem uchvátit moc, podnikl v severní Africe obdobný pokus berberský náčelník Firmus. Odpadlé provincie tehdy přivedl zpět do lůna římského impéria generál Theodosius Starší, otec císaře Theodosia Velikého, právě za účinné podpory Gildona, bratra a nepřítele Firmova. Gildo byl po zásluze odměněn titul comes Africae, přičemž jeho dcera Salvina se provdala za synovce císařovny Aelie Flacilly. Vrchní velení nad římskými legiemi v Africe (tzn. hodnost magister militum) mu však tehdy bylo odepřeno. Ale domorodí Berbeři dělali Římu stejné problémy jako před nimi Kartaginci. Otevřenou roztržku s císařem Theodosiem vyvolal Gildo tím, že mu odmítl poskytnout vojenské jednotky pro tažení proti uzurpátorovi Eugeniovi. Císařovu smrti v lednu roku 395 pak využil k odtržení od říše. Podporu hledal jednak u afrických kmenů a jednak využil také napjatých vztahů mezi Římem a Konstantinopolí a nabídl císaři Arcadiovi, že se podřídí jeho pravomoci. Císař jeho návrh uvítal, byť jej nijak aktivně vojensky nepodpořil. To byl políček Stilicho, který po němžádal prefekturu Illyricum.
Pro Řím a celou Itálii pak měla jeho vzpoura nepříjemné důsledky, neboť severní Afrika byla hlavním dodavatelem obilí. Již v létě roku 397 totiž Gildo nedovolil lodím své obilné flotily dopravit svůj náklad k ústí řeky Tibery, což se rovnalo vyhlášení války. Stilichonova rázná a účinná opatření pak zabránila nejhoršímu, když do Říma byly přesměrovány dodávky obilí z Galie a Hispánie, které stačily nakrmit hladové obyvatelstvo během zimních měsíců. Stilicho se nyní připravoval k vojenskému zásahu. Senátory se snažil naklonit tím, že formálně uznal jejich dřívější autoritu. Ti se mu odvděčili tím, že Gildona prohlásili veřejným nepřítelem a dali zelenou válce. Během zimy se v Pise shromáždila flotila nákladních lodí, na něž se v časném jaru roku 398 nalodilo snad na deset tisíc vojáků. Stilichovo nevelel osobně, nýbrž zůstal v Itálii a vše svěřil Mascezelovi, Gildonovu bratrovi, který přišel ke dvoru Honoriovu, když Gildona zradil, stejně jako před tím Gildo Firma.
Válka byla rychle rozhodnuta v nepříliš krvavé bitvě na malé říčce Ardalio mezi Tebessou a Haïdrou. Třebaže domorodé síly čítaly na sedmdesát tisíc bojovníků, nekladly větší odpor. Je proto možné, že se Gildo netěšil velké popularitě, resp. je možné, že Mascezel Berbery podplatil. Ještě se pokoušel uniknout po moři, vítr jej však zanesl do Thabracy, kde byl zabit.
Když se Mascezel vrátil do Itálie, dostalo se mu uvítání jako vítězi a předpokládalo se, bude odměněn nějakým vysokým postem. Ale jeho rychlý a jednoznačný úspěch se vůbec nezamlouval Stilichonovi, který sám chtěl hrát roli zachránce Itálie. Je možné, že v Mascazelovi viděl potenciálního vážného konkurenta. Náhodou anebo úmyslně se ho tedy zbavil. Pouze jeden autor uvádí, že když Mascezel šel po mostě, vrhla se na něj na znamení svého pána Stilichonova ochranka a shodila jej do vody. Berbeři však nebyli dobří plavci, a proto není divu, že se Mascezel utopil. Je však i docela možné, že ve vodě zahynul pouhou náhodou a že jeho vraždu připsali Stilichonovi až jeho četní nepřátelé. Ale i kdyby byl generál zcela nevinný, rozhodně jeho smrti neměl důvod litovat. Veliteli úspěšného afrického tažení se tak nedostalo žádné slávy a ani básník Claudius Claudinaus nedokončil svoji báseň „Gildonovská válka“.
Tato pěkná ukázka poetova umění začíná celkem slibně zprávou o vítězství, z čehož lze soudit, že začala být sepisována krátce poté, co do Říma dorazily zprávy o vítězství.
„Jih se opět vrátil do lůna našeho impéria a obě dvojčata – Evropa a Libye se opět setkala, Shoda obou bratrů je dokonalá! Tyran byl poražen a my stěží můžeme uvěřit, že k└tomu došlo tak rychle.“
Když oznámil tuto potěšitelnou zprávu, vrátil se do horkého podzimu roku 397, když popisuje situaci v Říme a líčí obavy z hladomoru a pohrom. Město Řím pak líčí jako poníženého prosebníka před trůnem Jupiterovým, který úpěnlivě prosí o záchranu před hladem.
„Obrátí se vše, co bylo vybudováno v minulosti, všechny triumfy minulé doby vniveč? Když je nyní impérium na vrcholu, propadne právě teď zkáze?“ ptá se Claudianus.
„Připravili mě o obě mé obilnice – Libyi i Egypt. Všichni mě v mém stáří opustili“ pokračuje dále.
Prosby Říma pak podpořila náhle se objevivší se Afrika, která vtrhla na shromáždění bohů v roztrhaném rouše, a plameně vyzýval, aby spíše Neptun potopil celý kontinent, než by byla zneuctěna Gildonovou vládou.
Jupiter se s nimi rozloučil ujištěním:
„Honorius srazí k zemi sprostého nepřítele!“ a poslal v noci Theodosia Velikého a jeho stejnojmenného otce, kteří byli olympskými božstva, k oběma vládnoucím císařům. Prní z nich pokáral svého syna Arcadia za to, že se odcizil svému bratrovi Honoriovi, že je podezřívavý vůči Stilichonovi a že popřál sluchu Gildonovým návrhům. Arcadius mu pak slíbil, že neudělá nic, čím by pomohl vzbouřenci. Za Honoriem pak přišel jeho dědeček a vyzval jej, aby neodkladně na něj udeřil. Ten si pak pozval Stilichona a navrhnul mu, že expedici povede osobně. Stilicho jej však přesvědčil, že by to nebylo v souladu s jeho důstojenstvím bojovat proti takovému nepříteli, a navrhl, aby celý podnik byl svěřen Mascazelovi, což je také jediná zmínka o tomto muži. Claudianus nezahrnul Mascezela žádnou chválou a pouze o něm poznamenal, že se povahou svému bratrovi vůbec nepodobá a že od něho utrpěl křivdu. Dále pak vysvětluje, že být poražen svým vlastním bratrem, císařovým poníženým služebníkem, bude ta nejtěžší rána zasazená rebelovi.
Pak básník popisuje vojenské příprava a Honoriovi, loučícímu se s naloděnými vojáky, vkládá do úst slova, že osud Říma závisí na jejich odvaze. Flotila vyplouvá a bezpečně spouští kotvy v jakémsi africkém přístavu. Tím báseň prvním zpěvem končí, neboť druhý zpěv již nikdy nebyl napsán, třebaže Claudianus byl zcela jistě připraven pokračovat, až se dozví nějaké podrobnosti z Afriky – pád „třetího tyrana“ (po Magnovi Maximovi a Eugeniovi) si totiž zcela jistě žádal dokončení této písně na oslavu skvělého triumfu. Pak si však uvědomil, že by nemohl nevzpomenout skvělou Mascezalovu roli v tomto tažení, čímž by svému protektorovi Stilichonovi rozhodně neposloužil. Báseň již tedy zůstala pouhým torzem.
Zatímco na africkém bojiště stále ještě nebylo rozhodnuto, posílil Stilicho na jaře roku 398 svoje postavení neoficiálního vládce Západu svatbou své dcery Marie s mladičkým císařem Honoriem. Claudianus ku této příležitosti složil svatební píseň, v níž jaksepatří vychválil ctnosti císařova tchána. Podivné je, že se Stilicho nyní, když se spojil příbuzensky s císařskou rodinou a když se jeho prestiž značně zvýšila potřením Gildona, konečně nepokusil anektovat prefekturu Illyricum. Určitě však tuto myšlenku neopustil a jen čekal na vhodnou příležitost k zásahu do záležitostí Východu. Avšak z toho, že Claudianus ve své „Gildonovské válce“ mluví o obnovení shody mezi oběma částmi římské říše, lze usuzovat, že napětí mezi nimi postupně sláblo. Neshody však propukly znovu a to ještě s větší intenzitou.
Flavius Stilicho vyráží proti barbarům
Do válečných akcí se tohoto roku zapojil i Stilicho, který vyrazil na sever, aby „zbavil“ okolí řek Rýna a Dunaje Vandalů.
Flavius Stilicho vyráží proti barbarům
Teprve roku 398 si Flavius Stilicho konečně našel čas, aby vojensky zasáhl v Británii, kam vpadli barbaři (r. 393). Roku 400 vytlačil nájezdníky za Hadriánův val, opravil pohraniční opevnění a nastoupil zpáteční cestu do Itálie. V témže roce, kdy dorazil do Říma, vtrhl na Apeninský poloostrov gótský král Alarich [tj. 401].
Dvorní básník Claudianus ve svém díle vylíčil triumfální osvobození Británie od Sasů, Piktů a Skotů, oslavil první Stilichonovo konzulství a přitom popsal, jak Británie vyjádřila svoji vděčnost za to, že se už nemusí bát nepřátel.
Sňatek Stilichonovy dcery Marie s císařem Honoriem
Stilichonovo postavení u dvora bylo upevněno svatbou jeho dcery Marie s císařem Honoriem. Milánský dvůr vydal zákaz odesílání židovských peněžních sbírek do Palestiny, čímž chtěl zabránit tomu, aby se peníze ze západu nedostávaly na nepřátelský východ. Jako reakce na ničení pohanských svatyň bylo zákonem zakázáno poškozování památek.
Císaři vydávají pravidla, kterými se řídí ubytovávání procházejících vojsk
Společným výnosem císařů Honoria a Arcadia bylo upraveno ubytování procházejících vojsk – každý obyvatel byl povinen uvolnit pro potřeby vojáků třetinu vlastního příbytku.
Východořímská říše a Orient
Mír s Alarichem
Faktický vládce východní říše praepositus sacri cubiculi (představený nejsvatější ložnice císařovy) Eutropius chce za každou cenu udržet svrchovanost východní říše nad prefekturou Illyricum a obhájit ji před nároky západu. Než by kapituloval před „veřejným nepřítelem“ Flaviem Stilichonem, uzavřel raději roku 397/398 mírovou smlouvu s gótským náčelníkem Alarichem a jmenoval ho nejvyšším velitelem východní Ilýrie (magister militum per Illyricum). Gótům vykázal nová území k osídlení a zavázal se k výplatě velkých sum ve zlatě určené pro jejich bojovníky. Očekával totiž, že se nenáviděný Alarich zaplete do války s rovněž nenáviděným Stilichonem. Mírová smlouva vyvolala na západě úžas, vlna kritiky se však zvedal i na východě; opozice rozdmýchávala nespokojenost v Konstantinopoli a oprávněně poukazovala na fakt, že barbarský náčelník dostal do správy území, které krátce předtím vyplenil. Alarichovi to však nestačilo a byl pevně odhodlán pokračovat v loupežných taženích. Císařským dílnám proto poručil vyzbrojit svoji armádu.
Východní Římané vytlačili Huny za Kavkaz
Východní armádě se konečně podařilo vytlačit Huny z Kappadokie a Sýrie, kam pronikli v zimě roku 395 – 396, zpět do Arménie a za Kavkaz. Kořist se sice nepodařilo získat zpět, ale v Orientu konečně zavládl mír.
Jan Zlatoústý konstantinopolským patriarchou
Císařský dvůr musí obsadit konstantinopolský biskupský stolec uvolněný minulý roku smrtí patriarchy Nektaria. Horkým kandidátem na tuto funkci se stal výborný řečník a učitel z Antiochie (Antakya, Turecko) Ióannés Chrysostomos (Jan Zlatoústý), který byl i povolán do metropole. Aby jeho vysvěcení mělo náležitou váhu, byli k tomuto slavnostnímu aktu pozváni i ostatní významní biskupové. Alexandrijský patriarcha Theofilos se sice ještě snažil protlačit vlastního kandidáta Isidora, ale byl rychle zpacifikován elegantním způsobem: Když císař Theodosius válčil s uzurpátorem Maximem, poslal obojetný Theofilos po Isidorovi do Říma dary a dopis, který měl předat tomu, kdo ve válce zvítězí. Vše se provalilo a Isidor utekl zpět do Egypta. Nyní alexandrijský biskup dostal na vybranou: podvolit se a vysvětit Jana, nebo čelit obvinění z velezrady. Celkem rozumně si vybral variantu první, takže Janovu vysvěcení dne 26. 2. již nic nestálo v cestě. Jan Zlatoústý usiloval o napravení života kleriků a utužení jejich kázně a neváhal třebas neposlušné vyhánět z kostelů. Nakonec zamířil podstatně výš a terčem jeho kritiky se stal nejenom všemocný Eutropius, ale i císařovna Aelie Eudoxie.
399
Východořímská říše a Orient
Gainasovo povstání
Konstantinopol sice úspěšně pacifikovala revoltu gótského krále Alaricha, ale již na jaře tohoto roku jí vyvstaly další problémy. „Nedostatečně ohodnocen“ se cítil Tribigild, vojenský tribun a náčelník Greutungů usídlených v Malé Asi. Viděl, co všechno si vydobyl Alarich, srovnával to s tvrdými podmínkami, které jeho poražený národ musel přijmout roku 386, a i on chtěl změnit stávající stav silou. Pod záminkou inspekční cesty ke svým jednotkám opustil císařský dvůr, ale již cestou se vzbouřil a pustošil území, kterým procházel. Obyvatelé postižené Lýdie prchali k moři a na ostrovy.
Císař Arcadius „při své duševní omezenosti nebyl schopen pochopit, jaká opatření se mají učinit“ a vše nechal na svém komorníkovi Eutropiovi. Ten jmenoval velitelem armád, které měly vzpouru potlačit, magistra militum Gaina, jenž byl také gótského původu, a neschopného bojácného Římana Leonta. Prvého z nich pověřil úkolem táhnout k Hellespontu (Dardanely), zabránit loupícím hordám v přechodu mořské úžiny a v případě nutnosti svést námořní bitvu, kdežto druhý měl zaútočit na nepřítele přímo v Malé Asii. Gainas se však rozhodl spojit se s Tribigildem, společně svrhnout svého nepřítele Eutropia a podobně jako Stilicho na západě uchvátit moc.
Leon se zastavil u Marmanského moře, kdežto Gainas se přeplavil na druhý břeh a vybídl Tribigilda, aby se s ním spojil. Ten měl však strach z římských vojenských jednotek a raději se věnoval pustošení bezbranné Frýgii. Pak však udělal chybu a místo k mořskému pobřeží zamířil do Pisidie a Pamfýlie, kde však jeho jízda uvázla v těžkém horském terénu. Občan města Selga Valentinus toho využil, napadl ho v horském průsmyku a způsobil mu těžké ztráty. Tribigildovi zůstalo pouhých tři sta mužů a musel si průchod vykoupit. Pak však padl do obklíčení mezi řekami Melanou a Eurymedontem a v kritické situaci požádal Gainase o pomoc. Ten vymyslel lest: posílil svými jednotkami Leontovu armádu a poručil mu svést s Tribigildem rozhodnou bitvu. Jeho muži však v bitvě zradili, přešli na stranu nepřítele a umožnili mu římské vojsko zničit. Zrádný magister militum začal před císařem zveličovat úspěchy povstalců a tvrdil, že Tribigild výměnou za mír požaduje vydání jeho nejvyššího komorníka, konzula a patricia Eutropia.
Eutropiův pád
Protože se východořímská armáda prakticky rozpadla, požádal císař Arcadius o pomoc svého bratra Honoria. Překážkou byl však opět osobní nepřítel vládce západu Flavia Stilichona Eutropius a Honorius prostě řekl ne. Od dříve všemocného eunucha se nakonec odvrátila i císařovna, které vadilo, že za páchání výtržností pronásledoval její oblíbené mnichy. V létě bylo Eutropiovi již jasné, že mu jde o život, a proto se celý vystrašený uchýlil do kostela a lehl si k oltáři. Konstantinopolský patriarcha Jan Zlatoústý se však ukázal nekompromisním: aby ho bylo lépe slyšet, vystoupil na kazatelnu a z ní Eutropia káral a obviňoval. Nakonec byl nešťastník vyveden na základě jím prosazeného zákona, že nikdo nesmí užívat kostela jako azylu, zatčen, vykázán na Kypr, odtud převezen do Chalkedonu (Kadiköy, Turecko) a zde popraven.
Synesios varuje před Germány
Synesios z libyjské Kyrény přednesl na císařově dvoře smělou řeč „O panování“. Podle jeho názoru utečenci ze Skythie (tj. Gótové) zhanobili důstojnost říše. Nic prý není zvrácenějšího než dvorskou okázalost a uzavřenost dvora. Nebezpečný je podle něho stav, kdy Germáni mají postavení otroků, vojáků i vojenských velitelů, protože se mohou spojit. Dále radil spoléhat se na římské občany, zbavit se germánských žoldnéřů a utužit obranyschopnost vlastními prostředky. Císařská vláda jeho názory přijala za vlastní a pomalu začala odstraňovat barbary z velitelských funkcí.
Narození budoucí císařovny Pulcherie
19. 1. se císaři Arcadiovi a jeho manželce Aelii Eudoxii narodila dcera Pulcheria.
Pád Eutropia a germánské nebezpečí na Východě (A.D. 398 – 400)
V těchto těžkých letech, kdy Alarichovi Gótové pustošili provincie na Balkáně a východ sužovali Hunové, by byla vzájemná shoda a pomoc mezi císařskými dvory v Miláně a Konstantinopoli velmi žádoucí. Bohužel otěže vlády drželi tehdy v rukou muži, kteří se doma z různých důvodů netěšili velké popularitě a jejichž konání bylo určováno snahou o osobní zisk. A tak zatímco Eutropiovu pozici oslabovalo fakt, že byl eunuchem, nebyl Stilicho pro mnohé přijatelný svým germánským původem. Mezi Východem a Západem stále panovalo napětí, které se pouze přechodně snížilo po Rufinově vraždě roku 395. O tom nepochybně svědčí Stilichonova výprava do Řecka o dva roky později, která jistě proběhla s Eutropiovým souhlasem, když již ne přímo na jeho pozvání. Východní armáda totiž nebyla schopna bojovat na dvou frontách – proti Alarichovi v Evropě a proti Hunům v Asii.
Když se generálové vyslaní proti Hunům do maloasijské Kappadokie a černomořských provincií ukázali jako úplně neschopní, rozhodl se Eutropius převzít vrchní velení osobně a pravděpodobně roku 398 zahájil úspěšnou vojenskou kampaň, při níž je vytlačil zpět za Kavkaz. Do Konstantinopole se pak vrátil jako vítěz, což mu na krátkou dobu zajistilo takovou popularitu, že byl i jmenován konzulem pro příští rok. Jak již bylo řečeno podpora Konstantinopole vzbouřenci Gildonovi těžce narušila vztahy mezi východní a západní částí říše. Nyní však byl císařský dvůr v Miláně přímo zděšen – eunuch konzulem! Jak hrozný přestupek proti římským tradicím! „Omnia cesserunt eunucho consule nostra“, rozhořčoval se Claudianus v jedné své básni složené koncem roku, v níž ostře napadl tohoto Arcadiova ministra. Západ pak samozřejmě odmítl uznat toto „obludné“ konzulství.
Ani na Východě však nebylo „ucho Arcadiovo“ populární a bylo zřejmě, že to císařský dvůr s jmenováním „velkého komorníka“ konzulem značně přehnal. Eutropiovu pozici především ohrožoval Gaïnas, důstojník germánského původu, kterému Stilicho svěřil roku 395 východní legie, aby je vrátil do Konstantinopole. Je pravděpodobné, že i jako východní magister militum udržoval se Stilichonem styky a společně pracovali na jeho pádu.
Sice méně nebezpečná, ale stejně nepřátelská byla vůči Eutropiovi římské společnost, která těžce nesla jeho vliv na císaře. Tuto společnost tvořili zastánci tradičních římských hodnot, především ministři a senátoři, kteří stejně jako Západ považovali jeho konzulství za skandální a kteří se nemohli vyrovnat s faktem, že i nejvyšší velitelské funkce v armádě zastávají Germáni. Jejich čelným představitelem byl konstantinopolský prefekt Aurelianus, syn někdejšího praetoriánského praefekta Itálie Taura. Na druhou stranu Gaïnasovým nejvlivnějším přívržencem byl jistý záhadný muž, jehož skutečné jméno neznáme, ale vše nasvědčuje tomu, že sejednalo o Aurelianova bratr. Všechno, co o něm víme, pochází z jistého alegorického díla Synesia z Kyrenaiky „O prozíravosti Egypťanů“. Tento slavný učenec byl v té době ještě platonikem, po několika letech všech přijme křesťanství a obdrží biskupskou hodnost. Roku 399 byl jako Aurelianův přítel přítomen v Konstantinopoli.
Ve svém díle Synesios vypráví o boji o království egyptské mezi dvěma Taurovými syny – Osirisem a Typhosem. Osiris ztělesňuje to nejlepší, co může být v lidské povaze, zato Typhos je netvor a zvrhlý člověk. Království egyptské je jistě prefektura Orient, Osiris je Aurelianus a Typhos jeho nám jménem neznámý bratr, který se spojil s germánskou stranou, jež ho přivítala jako Římana z dobré rodiny a vysokého postavení. Synesios o něm tvrdí, že to byl rozmařilec, přičemž jeho manželku líčí jako ambiciózní a lehkovážnou, ale elegantní ženu, jíž na náklaných toaletách tak záleželo, že se dokonce oblékala sama bez pomoci služek. Milovala obdiv svého okolí a stále se někde ukazovala, např. v divadlech, na ulicích atd. Kvůli své touze po publicitě si společnost příliš nevybírala, jen když byly její salóny plné, přičemž její dveře byly otevřeny i profesionálním kurtizánám. Synesios ji dává do kontrastu se skromnou Aurelianovou manželkou, která seděla doma podle zásady, že ani ctnostná žena, ani její jméno se nemá dostat za práh vlastního domu. To byl trochu přehnaný požadavek; Synesios jistě nic podobné nežádal např. po alexandrijské filozofce Hypatii, své přítelkyni, a je pravděpodobné, že pouze ocitoval radu ženám, kterou vkládá Thukydides do úst Periklovi.
Na jaře roku 399 povstali proti říši Ostrogótové, které císař Theodosius Veliký usadil roku 386 v úrodných oblastech maloasijské Frýgie jako kolóny a přinutil je přijmout vojenskou službou v římském jezdectvu. Do jejich čela se postavil Tribigild, vedený osobní záští vůči Eutropiovi. Barbaři se pak spojili s uprchlými otroky a společně plenili území Galatie, Pisidie a Bithýnie, čímž překazili dovolenou císaři Arcadiovi, který se i s celým dvorem chystal k odjezdu do Ancyry (Ankara, Turecko), města známého svým zdravým a příjemným podnebím. Dva generálové – Gaïnas a Eutropiův přítel Leon, tělnatý dobromyslný muž přezdívaný „Ajax“ – pak byli vysláni vypořádat se s rebely.
Bylo to právě v době, kdy filozof Synesios z Kyrenaiky přicestoval do Konstantinopole, aby císaři daroval jménem svého města zlatou korunu. Při té příležitosti pronesl pozoruhodnou řeč „O vládnutí krále“, kterou můžeme považovat za protigermánský manifest Aurelianovy strany, s níž se tak nadšeně identifikoval. Když naléhal na odstranění Germánů z veřejných funkcí a úplnou očistu státu od tohoto živlu, neargumentoval jako křesťan, ale jako Helén – Římané a barbaři jsou zcela odlišní ve svých přirozenostech, a proto je jejich spojenectví nemožné. Dále pak poukazoval na to, že domy Římanů jsou plné germánských sloužících a že Germáni převažují i v armádě. Vojáci pak mají být jako hlídací psi, naše armády jsou však plné vlků, kteří pouze jako psi vypadají. Stát pak nejedná moudře, když dává zbraně těm, kdo se nenarodili a nebyli vychováváni pod naším právem. Pastýř pak nemůže očekávat, že lištičky zkrotí vlky. Germánští vojáci jsou Tantalovým kamenem visícím nad našimi hlavami a jedinou naší záchranou je zbavit se tohoto pro nás cizorodého prvku. Politika Theodosia Velikého byla chybou! Ať barbaři táhnou zpět do své divočiny za Dunaj, kam také patří!
Řeč však nebyla dobře načasována – kdyby se donesla až k uším Gaïnasovým, rozhodně by jej nepodnítila k boji proti rebelům. Ti si však uvědomili, že daleko větší nebezpečí jim hrozí ze strany Leontovy římské armády, a proto zamířili do Pisidie a odtud do Pamfylie, na jejíž hranicích teprve narazili na neočekávaný odpor. Zatímco Gaïnas jenom vyčkával, nic nepodnikal a do Konstantinopole pouze psal hlášení, že Tribigild je mimořádně silný, jakýsi velký statkář jménem Valentinus shromáždil skupinu ozbrojených rolníků a otroků a počkal si na Góty v úzkých serpentinách horské cesty. Postupující nepřítel pak byl nepříjemně zaskočen deštěm kamen snášejících se na něj z okolních skal, proti němuž nebylo kde se ukrýt, protože v okolí cesty byly samé zrádné mokřiny. Průchod si tak musel Tribigild potupně u římského důstojníka vykoupit. Potížím Gótům však ještě nebyl kopec, protože mezi řekami Melas a Eurymedon je napadli další bojechtiví obyvatelé a na cestě byl také Leon. Gaïnasovi tak již bylo jasné, že pokud nic nepodnikne, je s nimi konec. Proto posílil Tribigilda svými vlastními oddíly a spolu s ním římskou armádu zničil. Leonta dostihli a zabili na útěku.
Gaïnas pak i nadále tajil spojenectví s Tribigildem a v masce loajálního generála líčil císaři jeho vojenskou převahu a žádal jej, aby vyhověl jeho požadavku a zbavil se Eutropia. Arcadius by se však svého komorníka nikdy nevzdal, kdyby na něj neuplatnila vliv jeho manželka. Císařovna Eudoxie sice vděčila Eutropiovi za své manželství s Arcadiem, nyní však již žárlila na jeho neomezenou moc a byly rozhodnuta se jej zbavit. Jednoho dne se objevila před svým manželem v doprovodu svých dvou dcer a začala jej obviňovat z urážlivého chování vůči vlastní osobě. Eutropius rychle pochopil, že nyní je situace již vážná, a proto se v obavách o vlastní život skryl v chrámu sv. Sofie spoléhaje se na ochranu tohoto svatého místa stejně jako na milosrdenství konstantinopolského patriarchy Jana Zlatoústého, který mu vděčil za své postavení. A Janovy pomoci se mu opravdu dostalo, když se patriarcha postavil mezi něj a vojáky , kteří se jej snažili z příkazu císaře odtrhnout od oltáře a zatknout. Jestliže k tomuto incidentu opravdu došlo v sobotu, pak již následující neděle si musel Eutropius, ještě před několika dny nejmocnější muž říše, dnes však již jenom starý muž třesoucí se hrůzou pod oltářem, vyslechnout Jana, který jej z kazatelny káral za lehkomyslnost a bezbožnost. Své kázání o morálce a Eutropiově pádu tehdy začal těmito slovy: „Marnost nad marnost, všechno je marnost!“
Po bohoslužbách znovu vstoupili znovu do chrámu vojáci, aby jej zatkli. Eunuch se jim nejdříve bránil, avšak poté, co byl ujištěn, že jeho život zůstane zachován, s nimi odešel. Trest, jakého se mu dostalo, byl následující: ztráta titulu patricia, konfiskace majetku a vyhnání na ostrov Kypr. Příslušný císařský edikt je pak plný urážek – úřad konzula „poskvrněný a zhanobený tímto oplzlým netvorem“ musí být „zbaven této odporné skvrny. Paměť na něj a veškerou tu jeho špínu musí být vymazána, jeho jméno odstraněno ze seznamu konzulů a všechny jeho sochy, ať z bronzu či mramoru, na veřejných i soukromých prostranstvích zničeny stejně jako jeho obrazy, aby nemohly k hanbě naší doby pohoršovat oko kolemjdoucího.“
Když po Eutropiovi padl i Eutychianus, praetoriánský preafekt Východu, pravděpodobně jedna z jeho „kreatur“. rozpoutal se o uvolněný úřad, který Synesius nazývá egyptským královstvím, boj mezi Aurelianem a jeho bratr Typhosem. Nakonec protigermánská strana triumfovala a do čela praefektury nastoupil Aurelianus, velmi schopný muž, který se obklopil dalšími schopnými jedinci jako byl učený Synesius, básník Troilus nebo rétor Polyaemon. Typhos musel nést svůj neúspěch velmi těžce stejně jako jeho manželka, která se již těšila, jaké výhody ji z úřadu jejího manžela budou plynout. Synesius pak vypráví, jak se „prostopášník“ utěšil: nechal vybudovat velké umělé jezero, uprostřed něhož zřídil plovoucí ostrov a na něm zřídil lázně s teplou vodou. A zde jeho přátelé – muži i ženy – brali teplé koupele, při nichž se – tak jak měli ve zvyku – oddávali „bezuzdému potěšení“.
Zpráva o Aurelinově jmenování, které která tak zkrušila Typhose, však nebyla pro Gainase žádnou katastrofou. Přiměla jej pouze k tomu, že odhodil masku loajálního generála, pouhého prostředníka mezi Tribigildem a císařem, a že se projevil jako otevřený nepřítelem říše, kladoucí si podmínky. S Tribigildem se spojil v Thyatiře, aby společně cestou pustošíce zemi vyrazili k Propontidě. Po císaři pak požadoval osobní setkání a bylo mu vyhověno. Na jednání v Chalkedonu se Gainasovi podařilo prosadit tyto jeho požadavky: obdrží nejvyšší velitelskou hodnost v římské armádě (magister militum in praesenti), bude se moci i s Tribigildem přeplavit do Evropy a budou mu vydáni rukojmí – Aurelianus a jeho přátelé Saturninus a Jan, přítel či dokonce milenec císařovny Eudoxie. Splnění tohoto jeho požadavku de facto znamenalo Aurelianův odchod z prefektury a jeho nahrazení Typhosem.
Vydání Aureliana bylo zřejmě předjednáno s Typhosem, jehož záměrem zřejmě bylo nechat bratra i s ostatními usmrtit. Tomu se však snažil zabránit konstantinopolský patriarcha Jan Zlatoústý, který v Chalkedonu u Gainase intervenoval tak účinně, že ten se spokojil pouze s nechutným divadlem fingované popravy a s jejich odesláním do exilu. Koncem roku 399 pak Gainas vstoupil se svými vojáky vstoupil do Konstantinopole, aby východní říši vládl po více než šest měsíců až do července roku následujícího.
Západořímská říše
Flavius Stilicho bojuje proti barbarům
Teprve roku 398 si Flavius Stilicho konečně našel čas, aby vojensky zasáhl v Británii, kam vpadli barbaři (r. 393). Roku 400 vytlačil nájezdníky za Hadriánův val, opravil pohraniční opevnění a nastoupil zpáteční cestu do Itálie. V témže roce, kdy dorazil do Říma, vtrhl na Apeninský poloostrov gótský král Alarich [tj. 401].
Dvorní básník Claudianus ve svém díle vylíčil triumfální osvobození Británie od Sasů, Piktů a Skotů, oslavil první Stilichonovo konzulství a přitom popsal, jak Británie vyjádřila svoji vděčnost za to, že se už nemusí bát nepřátel.
Flavius Stilicho bojuje proti barbarům
Básník Claudius Claudianus vyzvedl vrchního velitele vojsk západu Flavia Stilichona mj. za obnovení rýnské hranice. S Franky byla tehdy uzavřena spojenecká smlouva, kterou tito barbaři dodrželi i roku 406, kdy se v římských službách pokusili zabránit v přechodu Rýna Vandalům, Alanům a Svébů, ustupujícím před Huny.
Zhoršení vztahů s Konstantinopolí
Ještě roku 398 mluví oficiální básník císaře Honoria Claudius Claudianusve své „Gildonovské válce“ o obnovení shody mezi oběma částmi římské říše, z čehož lze usuzovat, že napětí mezi Západem a Východem po roce 395 postupně sláblo. Neshody však brzo propukly znovu a to ještě s větší intenzitou, o čemž opět svědčí Claudianovy básně. První z nich napsaná na počátku roku 399 je reakcí na „hanbu“, kterou impérium utrpělo, když eunuch Eutropis byl jmenován konzulem. Druhá z nich z léta téhož roku pak oslavila Eutropiův pád. Významné je, že v obou vyzývá Claudianus Stilichona, aby intervenoval v záležitostech Východu. Zdá se, že Stilichonovým spojencem na konstantinopolském dvoře je stále magister militum Gaïnas, jehož již jednou tak úspěšně použil při likvidaci Rufina. Třebaže básník tohoto hlavního aktéra událostí z let 399 – 400 nikde výslovně nezmiňuje, víme dobře, že věděl o jeho existenci.
Represe proti pohanům
Císařští místodržící comites Gendentius a Jovinus zahájili dne 19. 3. plánovité ničení pohanských svatyň a soch starých bohů na celém území severoafrických držav. Následovala vzpoura.
Gaudentius převelen do Galie
Magister militum Gaudentius, otec budoucího generalissima vojsk Západu Flavia Aëtia, byl z Afriky převelen do Galie.
Smrt papeže Siricia
26. 11. umírá papež Siricius a 27.11.(?) je místo něho vysvěcen Anastasius I.
Stěhování Markomanů
Koncem 4. století odcházejí Markomané z Čech dále na jih do Podunají.
Perská říše
Změna na perském trůnu
Perský král Varahran IV. (Bahram IV.) zemřel a na trůně jej vystřídal Yezdegerd I. (Yazdegerd, Isdigerdes, Jesdegird, Jazdakert, Jesdegerd) Nový panovník byl nakloněn svým křesťanským poddaným a zastavil represe zahájené proti nim svým předchůdcem Saporem. Je tedy pochopitelné, že křesťanští kronikáři krále velebili, zatímco jejich perským kolegům a mágům se královo jméno „hnusilo“.
Změna na perském trůnu, situace na počátku vlády krále Isdigerda
(388) S vládou perského krále Varahrana IV. panovala tak velká nespokojenost, že jednoho dne jej obklopili vzbouření vojáci a začali po něm pálit ze svých luků. A jeden šíp vystřelený přesněji než ostatní jej zasáhl a zabil. A tak roku 399 zemřel třetí syn velkého krále Sapora II. po vládě dlouhé jedenáct let. Ačkoliv vojáci Varahrana zavraždili, dovolili pak na trůn nastoupit jeho synovi Izdikertovi či Isdigerovi I. Jednalo se prý o muže opatrného a zdrženlivého, jenž vládl poklidně, třebaže kohokoliv jiného by situace u jeho západního souseda musela vyprovokovat k otevřenému útoku.
Po uzavření míru mezi císařem Theodosiem a perským králem Saporem III. roku 384 totiž dopadala na římské impérium jedna rána za druhou: v letech 386 – 388 útočili Frankové a Ostrogótové, od roku 387 ohrožovala západní impérium vojenská vzpoura, stejného roku pak povstání v Antiochii následované nepokoji a hrozným masakrem v Thessalonice. Dále propuklo povstání Eugeniovo a Arbogastovo (roku 393) a Maur Gildo odtrhl Afriku od impéria, aby se na jižních březích Středozemního moře udržel po dvanáct let (386 – 398). Roku 395 pak povstali gótští válečníci a pod strašlivým Alarichem byli hrozbou jak Východu – zničili Řecko, dobyli Korint, Argos a Spartu a z jadranského pobřeží již toužebně hleděli na Itálii.
Oba římští vládcové – jak Arcadius, tak Honorius – pak byli slabí a pasivní a jejich říše měly takové problémy, že kdyby Izdigerd chtěl, bez problémů by s armádou překročil Eufrat a zpustošil by anebo dokonce obsadil asijské provincie impéria, aniž by proti němu mohl kdokoliv zakročit. Je sice pravdou, že západní Řím měl schopného generála, ale ten se nesnášel s vládcem Východu a kromě toho byl plně zaneprázdněn obranou vlastního území. Jakmile by tedy Izdigerd roku 399, kdy se ujal vlády, vytáhl meč a pokračoval v útoku ve stylu svého hrdinného děda Sapora II., stěží by mohl narazit na nějaký významnější odpor. V tu dobu totiž vládl východnímu Římu obávaný a nenáviděný eunuch Eutropius, lupič a utiskovatel, Malou Asii pak pustošili Ostrogótové pod velením Tribigildovým, proti nimž stála armáda, již velel Gót Gainas a česáč vlny Leon, z nichž první byl zrádný a druhý úplně neschopný.
Neexistoval tedy nikdo, kdo by mu zabránil v průniku do římské Arménie, Mezopotámie a Sýrie anebo až ke břehům Egejského moře. Ale král tuto možnost buďto neviděl, anebo se jí nezabýval. A tak dál poklidně žil ve svém hlavním městě, aniž uskutečnil jediné vojenské tažení. (→408)
Zdroje:
A Dorling Kindersley Book - Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
Ammianus Marcellinus - Rerum gestarum libri qui supersunt
Bednaříková J., Homola A., Měřínský Z. – Stěhování národů a východ Evropy – Praha 2006
Brownstone, Franck – Historie válek – Praha 1999
Cafourek, Goga - Školní atlas světových dějin – Praha 1974
Cetl, Horák, Hošek, Kudrna - Průvodce dějinami evropského myšlení – Praha 1985
Conolly P. - Dějiny římského vojska – Bratislava 1992
Čapek V., Pátek J. – Světové dějiny I. – Praha 1994
Čornej P., Čornejová I., Charvát P., Charvátová K., Kepartová J., Kostlán A. - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
Čornej P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
Dorazil O. – Světové dějiny v kostce – Rudná u Prahy 1997
Havlík L.E. - Přehledné dějiny Byzance – Brno 1979
Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
Hroch M. - Historické události Evropa – Praha 1980
Kolektiv - Československý vojenský atlas MNO – Praha 1965
Kolektiv - Slovník antické kultury – Praha 1974
Kolektiv – Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
Kvaček, Kuklík, Mandelová, Pařízková - XX.století v o sobě, dějiny v dokumentech – Liberec 2005
Kvirec J. – Evropa do roku 1914 Historie v dokumentech – Liberec 2007
Maxwell-Stuart P.G. – Papežové, život a vláda – Praha 1998
McEvedy C. - The World history factfinder – New York, USA 1989
Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
Prokopios z Kaisareie – Válka s Peršany a Vandaly – Praha 1985
Soukup J. - Říše byzantská, Slované a Evropa – Zlín-Kudlov 1999
Švestka, Klímová, Šulc, Patočka - Školní atlas světa – Praha 1989
Taylor A. - Vzestup a pád velkých říší – Praha 2008
The Kingfisher History Encyklopedia - Encyklopedie historie světa – Praha 2001
Zamarovský V. - Dějiny psaném Římem – Praha 1967
www.wikipedia.org
www.gjp.cz/kovar/
www.palba.cz
-
kacermiroslav
- 5. Plukovník
- Příspěvky: 6195
- Registrován: 25/3/2008, 14:07
- Kontaktovat uživatele:
Re: Dějiny pozdní antiky v letech 395 – 399
Podle Paulinova vyprávění se královna Fritigil náhodně setkala s Římanem, který k Markomanům zavítal (snad jeden z prvních misionářů). Římský poutník královně vyprávěl o zbožnosti milánského biskupa Ambrosia natolik sugestivně, že se markomanská vládkyně rozhodla do Milána vypravit poselstvo s dary a žádostí o zaslání poučení o katolické víře. Je možné, že tou dobou byla Fritigil, stejně jako již řada germánské aristokracie, křesťanského vyznání, hlásila se však k ariánství. Ariánství bylo odnoží křesťanství, které bylo římskými katolíky považováno za kacířské, pro barbary ale bylo mnohem lépe uchopitelné. A tak se možná Fritigil rozhodla, že přistoupí na katolické vyznání. Milánský biskup královnině žádosti vyhověl a zaslal jí věroučný list, v němž ji zároveň vybízel, aby domluvila svému manželovi, markomanskému králi neznámého jména, že má dodržet mír s Římany. Fritigil se prý chtěla se sv. Ambrosiem setkat osobně a vypravila se za ním do Milána. Bohužel, biskup mezitím zemřel a královna se s ním již nestihla setkat. To je všechno, co o královně Fritigil, pravděpodobně první známé vládkyni na našem území, víme. Žádné zprávy o tom, jak to dopadlo s christianizací Markomanů pod její vládou, se nedochovaly, pokud vůbec nějaké existovaly. Přesto se o Fritigil dozvídáme znovu z nečekaného zdroje.kacermiroslav píše: ↑5/8/2025, 20:53Zpráva o markomanské královně Fritigild
Paulinův životopis milánského biskupa sv. Ambrože (Ambrosia) tvrdí, že roku 396 uzavřel vrchní armádní velitel Flavius Stilicho s Ambrožovou pomocí mírovou smlouvu s Markomany, kteří pravděpodobně minulého roku spolu s ostatními barbary zaútočili na římské impérium. Z téhož životopisu získáváme pak také první a vlastně jedinou zprávu, týkající se snah o christianizaci Markomanů. Jistá markomanská královna Fritigil, pocházející snad z území dnešních Čech, působením katolického Římana z Itálie, který ji náhodně navštívil, uvěřila v Krista a Ambrože, o němž jí vyprávěl, poprosila o písemné poučení ohledně katolické víry, jež obdržela prostřednictvím dopisu, napsaného na způsob katechismu. Byla v něm rovněž požádána, aby svého manžela přiměla k dodržování míru s Římany. Poradila mu prý, aby se i se svým lidem Římu poddal. Se sv. Ambrožem se údajně chtěla setkat osobně, ale do Milána dorazila roku 397 až po jeho smrti († 4. 4.) Konečný výsledek tohoto christianizačního pokusu, o němž se kromě Paulina žádný pramen nezmiňuje, neznáme, a ani Ambrožův v životopise vzpomínaný dopis se bohužel nezachoval.
Pověsti o královně Fritigil se tradují dlouhá staletí hned na několika místech Moravy. Nejznámější je její spojení s jihomoravskými Žarošicemi, jedním z nejstarších mariánských poutních míst na celé Moravě. Právě zde, na místě osady Silničná, prý královna Fritigil nechala na sklonku 4. století vystavět křesťanskou kapli. Ta měla být ve středověku nahrazena kostelem, kterému královna Eliška Rejčka věnovala sochu Panny Marie s Ježíškem. Tato soška, dnes zvaná Stará Matka Boží, byla roku 1785 přenesena do kostela v Žarošicích, kde se stala předmětem poutí. Podle pověsti má však soška mnohem starší původ. Je prý darem samotného sv. Ambrosia, který ji královně Fritigil poslal spolu s věroučným listem. Fritigilin život v Žarošicích připomíná sgrafitová výzdoba na obvodové zdi poutního místa. Jiným místem, které je spojováno s působením markomanské královny na Moravě je hrad Buchlov. Právě zde je na druhém hradním nádvoří mříží chráněná jeskyně, které se říká Fritigildina. Podle zdejší pověsti královna objevila na vrchu, kde dnes Buchlov stojí, jeskyni a v ní pohanskou svatyni boha lovu. Jako horlivá křesťanka prý nechala kultiště zničit a na vrchu si postavila vlastní lovecké sídlo, z nějž později Buchlov vznikl. Do třetice je pak Fritigil spojována i s nejstaršími dějinami Olomouce. Právě ona by měla být podle pověsti zakladatelkou kostela sv. Máří Magdaleny, který stával v areálu olomouckého hradu. Fakticky byl tento kostel z 11. století jedním z nejstarších v Olomouci. Je zřejmé, že ačkoliv se o markomanské královně Fritigil zmiňuje jediný pramen, aniž by udával konkrétní místo jejího působení, na Moravě se pozoruhodným způsobem stala součástí folkloru a patří ke zdejším nejstarším dějinám. Velmi zajímavou zmínku o počátcích křesťanství přináší autor Kristiánovy legendy, když uvádí, že "Morava, země slovanská, přijala víru Kristovu, jak podle staré zvěsti věříme a víme, za dávných dob, za časů prý Augustina, učitele velebného." Svatý Augustin, jeden z nejvýznamnějších církevních učitelů Západu, žil na přelomu 4. a 5. století a byl současníkem markomanské královny Fritigil.
https://www.ceskatelevize.cz/porady/101 ... 310120003/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Fritigil
https://medium.seznam.cz/clanek/jan-hrd ... alo-104976
"Vojáci neměli rádi Rakouska ani války, ale dřeli do úpadu těla" - Karel Poláček