PALBA.CZ

Dánsko lodě pobřežní obrany třídy HERLUF TROLLE (1899-1908)
Třída pobřežních bitevních lodí HERLUF TROLLE byla odpovědí na německý námořní stavební program, kterým se tento mocný soused dánského království snažil vybudovat mocnou flotilu, která by snesla srovnání s Velkou Británii, která v tomto odvětví zatím dominovala. Ambicí malého Dánska samozřejmě nebylo budovat stejně silnou flotilu jako německé císařství, ale po zkušenostech bylo nuceno na tento program nějak reagovat. Vztahy obou zemí nebyly jednoduché a poté co Dánsko na úkor Pruska přišlo o Šlesvicko-Holštýnsko po válce z roku 1864, se asi není čemu divit. Projekt výstavby tří lodí pobřežní obrany s těžkou výzbrojí, byl připravován od konce 90. let 19.století. S ohledem na stavební kapacity dánského království od zahájení stavby první až po převzetí poslední lodi uplynulo více jak 12 let, během kterých se lodě různě drobně upravovali podle adekvátních nových informací a zkušeností v oboru lodního stavitelství.

Lodě ve třídě:
HERLUF TROLLE (1897 – 1899 – 1901), stavitel Kodaňská námořní loděnice, Kodaň
OLFERT FISHER (1900 – 1903 – 1905), stavitel Kodaňská námořní loděnice, Kodaň
PEDER SKRAM (1905 – 1908 – 1909), stavitel Kodaňská námořní loděnice, Kodaň

* Poznámka: První datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.

Jak jsem psal výše, hlavním popudem ke stavbě pobřežních bitevních lodí byly obdobné stavby v německém císařství, konkrétně v podobě osmi lodí tříd SIEGFRIED a ODIN, což přimělo dánskou vládu, aby v roce 1894 zvážila modernizaci svého loďstva. Při návrhu lodi se konstruktéři samozřejmě dívali přes hranice a stejně jako ostatní státy sledovali i právě probíhající čínsko-japonskou válku, zvláště pak námořní bitvu na řece Ja-Lu (1894). Finanční prostředky na první loď uvolnila vláda v roce 1896. V té době byla námořní strategie království vyloženě defenzivní a zaměřená pouze na obranu vlastního pobřeží. Větší ambice, které mělo před více jak jedním století, v moderní době Dánsko již nemělo. Tři plavidla třídy měly hlavně za úkol chránit ostrov Zealand na kterém leží hlavní město království, Kodaň. V kombinaci s pobřežním dělostřelectvem a minovými poli se mělo zabránit k obsazení této centrální části království a jeho hlavního města. K podpoře měla sloužit i řada torpédových člunů v omezených vodách Dánského průlivu.

KONSTRUKCE
Pro instalaci těžkých děl byla zvolená relativně malá platforma o rozměrech 82,88 m, šířce 15,06 m a nízkém ponoru 4,93 m. Nízký ponor měl být výhodou oproti případným útočníkům, kteří by použili tehdy běžné řadové bitevní lodě s výrazně větším ponorem. V případě invaze by tak útočník musel výsadek provádět buď přímo proti dobře opevněným přístavům, nebo daleko od pobřeží pomocí menších plavidel. A těm se měli podle potřeby postavit pobřežní bitevní lodě. Při tak malém trupu není překvapením, že loď měla standardní výtlak je 3.550 tun. Jelikož lodě byly určené k plavbě v pobřežních vodách, měly velmi nízký bok, který by jinak na volném moři byl při větších vlnách značným problémem. Pro potřebu plavby dále od pobřeží, jim měla pomáhat krátká zvýšená příď, která měla zabraňovat zalévání paluby mořskou vodou. Typickým znakem byl jeden štíhlý vysoký komín uprostřed lodi a dvojice bojových stěžňů. Palubní nástavby byly poměrně velké a začínali za přední a končili u zadní dělové věže. Posádku tvořilo 254 – 258 důstojníků a dalších členů mužstva.

O pohon se starala dvojice trojitých expanzních parních strojů B&W, které poháněly dvojici lodních čtyř listých šroubů. Páru zajišťovala šestice vodotrubných britských kotlů Thornycroft spalujících uhlí, instalovaných po dvou v každé sekci. Pro odvod spalin sloužil jeden komín. Pohonná jednotka byla dimenzována na výkon 4.200 koňských sil (3.100 kW) při maximální rychlosti 15,5 uzlů (28,7 km/h). PEDER SKRAM měl větší výkon pohonné jednotky 5.400 koňských sil. Na rychlosti se to projevilo pouze půl uzlem navíc (16 uzlů). Vezená zásoba uhlí se pohybovala mezi 245 – 255 tunami, což mělo zajistit dojezd 2.400 námořních mol při 9 uzlové rychlosti.

Jelikož stavba těchto tří jednotek probíhala ve velice dlouhém časovém úseku, tak doznávali více či méně drobných změn v rozměrech, výtlaku a dalších parametrech. Výtlak HERLUF TROLLE byl 3494 t standardní a 3650 tun planý. U OLFERT FISCHER to bylo 3592 tun standardní a 3700 tun při plném naložení. PEDER SKRAM byl z této trojice největší a standardní výtlak u něj činil 3785 tun při plném zatížení. Rovněž v rozměrech se plavidla od sebe lišila s tím, že první dvě jednotky měli stejnou délku 82,9 m, ale PEDER SKRAM měřil 84 m. Šířka se rovněž lišila, takže první postavená loď měla 15,1 m, druhá 15,4 m a poslední 15,7 m. Ponor se lišil jen nepatrně a to 4,93 m u starších modelů a 5,0 m u PEDER SKRAM.
VÝZBROJ
Výzbroj byla soustředěná do dvou dělových věží v ose lodi po jedné na přídi a zádi. Hlavní baterii představovala děla ráže 240 mm. Střední dělostřelectvo zastupovala čtyři děla ráže 150 mm umístěná v kasematách s tím, že boční palbu bylo možno vést jen dvěma hlavněmi. Celkově se ale výzbroj lišila loď od lodi. Proto bude lepší vypsat výzbroj pro každou loď zvlášť. podle některých zdrojů se nejednalo o německá děla Krupp, ale Bofors (až na Herluf Trolle, kde 24cm je údajně Schneider-Canet):

Herluf Trolle: 2xI - 240/38 L/40 M.1896, 4xI - 149/42 PK L/43 M.1896, 10xI - 57/40 M.1885, 8xI - 37/20 M.1885, 3x 450 TT (1 bow, 2 beam). Jak je patrné, nejstarší jednotka třídy dostala tehdy dostupná děla z Kruppových závodů s kratší hlavní, zatímco novější jednotky již obdrželi modernější verze 240/42.

Olfert Fischer: 2xI - 240/42 K/43 M.01, 4xI - 149/42 L/43 M.01, 10xI - 57/40 M.1885, 6xI - 47/40 M.1885, 2xI - 37/20 M.1885, 3x 450 TT (1 bow, 2 beam)

Peder Skram: 2xI - 240/42 K/43 M.06, 4xI - 150/49 L/50 M.06, 10xI - 75/52 L/55 KM.07, 2xI - 37/20 M.1885, 4x 450 TT (1 bow, 2 beam, 1 stern)

Výkony hlavních děl budou velmi podobná těm, která v té době používali německé bitevní lodě, přičemž se lišila délka hlavně na L/40 nebo L/42. Projektil o hmotnosti 140-151 kg bylo možné při elevaci 30° vystřelit na vzdálenost 16,9 km. Vycházím opět z toho, že německé bitevní lodě z konce 19.století měli maximální elevaci uvedených 30°. Jak to bylo u dánské lodi se mi nepodařilo dohledat, stejně jako chybí údaje o věži. Můžu tak jen upřesnit, že jedna hlaveň 240 mm měřila 9,55 metrů a vážila 24 až 25,64 tun.

Proti menším lodím se používala čtyři děla ráže 150 mm o délce hlavní 43 násobku ráže, která byla umístěná v kasematách na bocích trupu. Nepodařilo se mi dohledat výkony tohoto děla, ale dá se předpokládat, že měl podobné parametry, jako německé dělo 150/L42, které používalo granát o hmotnosti 50 kg. Stejně jako u velkých děl, i zde byl výrobcem německý koncern Krupp. Při elevaci 20° byl dostřel 13.700 m. Proti torpédovým člunům se počítalo s deseti 6 liberními děly a 1 liberními rychlopalnými kanóny typu Hotchkiss. První dvě lodě třídy používali model 1885 57 mm/40 (6-liberní), OLFERT FISCHER používal menší ráži 47 mm/40 opět model 1885 Hotchkiss. Všechny tři lodi pak používali rychlopalná děla Hotchkiss ráže 37mm/20 M.1885 v počtu osmu nebo dvou kusů, hmotnost hlavně 32,8 kg a délka hlavně 842 mm. Náměr max 20°, kadence 20 ran za minutu s úsťovou rychlostí 610 m/s a dostřelem 3200 metrů. Torpédová výzbroj byla v podobě tří torpédometů ráže 457 mm, nebo ráže 450 mm. Zřejmě se jednalo o model Whitehead Mar.1, kdy jeden torpédomet byl na přídi, po jednom na bocích a u lodi PEDER SKRAM ještě čtvrtý na zádi. Vezená zásoba byla 12 torpéd.

TTD _ Kruppovo námořní dělo ráže 240 mm - 24 cm/40 (9.4") SK L/40 (model 1898)
* Celková délka hlavně: 9,55 m
* Délka vývrtu hlavně: 8,86 m
* Hmotnost hlavně: 25.640 kg
* Hmotnost střely: 140 -151 kg (za WW1 HE projektil o váze 151 kg)
* Hmotnost prachové náplně: 42 kg
* Počáteční rychlost střely: 835 m/s
* Průraznost: ?
* Počet ran za minutu: 1,5 x
* Dostřel: 16.900 m (elevace 30°)

Hmotnost boční salvy:
2 x 240 mm = 280 Kg
2 x 150 mm = 100 Kg
Celkem: 380 Kg


PANCÉŘOVÁNÍ
Pancéřová ochrana bylo vyrobená z Kruppovi cementované oceli, pancéřový pás byl silný od 178 do 203 mm a byl spojen s pancéřovou palubou silnou 51 mm (podle jiných zdrojů 45 mm), na který navazoval šikmý pancíř silný 65 mm. Pás se táhnul téměř v celé délce trupu, kromě přední 6 metrů dlouhé měkké části, kryl boky jak pod vodoryskou, tak směrem k nahoru k úrovní zadní paluby. To se týkalo jednotky PEDER SKRAM. První dvě jednotky měli boční pás po celé délce trupu. Střední děla v kasematách chránilo 140 mm. Věže hlavních děl u dvou posledních lodí třídy krylo 190 mm na čelech a 175 mm na bocích a zádi. První loď měla pancíř věží odlévaný se stejnými hodnotami, jen záď byla 160 mm silná. Pancéřovaná byla rovněž přední velitelská věž, ale údaj jsem nedohledal.


TTD – loď pobřežní obrany třída HERLUF TROLLE
* Délka: 82,87 m
* Šířka: 15,06 m
* Ponor: 4,93 m
* Výtlak standardní: 3.550 tun
* Výzbroj: 4x240 mm (2xII), 4x150 mm (4xI), 10x57 mm (10xI), 3x450 mm torpédomet
* Pancéř paluba:
* Pancéř boky:
* Protitorpédové přepážky:
* Pancéř kasemat:
* Pancéř dělostřelecká věž:
* Pancéř hlavní přední velitelská věž:
* Výkon strojů: 4.200 koňských sil (3.100 kW)
* Rychlost: 15,5 uzlů (28,7 km/h)
* Dojezd:
* Posádka: 254 mužů


STAVBA a SLUŽBA HERLUF TROLLE

Finanční prostředky dánská vláda schválila 18. srpna 1896 a o rok později byla zahájená stavba první jednotky HERLUF TROLLE v loděnici Orlogsværftet v Kodani. Kýl byl položen 20. července 1897. Původní plán spuštění na vodu byl stanoven na srpen 1899, ale zpozdila se dodávka pancéřových plechů od britského dodavatele. Kvůli omezeným kapacitám dánských loďařských společností bylo v plánu stavět co nejrychleji jednu loď za druhou. Aby nedošlo ke zpoždění, bylo rozhodnuto HERLUF TROLLE spustit na vodu ještě bez instalovaných pancéřových plátů. Slavnostního spuštění se dne 2. září 1899 zúčastnil král Kristián IX. A jeho dcera Alexandra, která byla v té době princeznou z Walesu.

Po dodání pancéřových plechů se jejich instalace prováděla na vodě pomocí plovoucího parního jeřábu v zimě 1899/1900. Dokončovací práce běželi do konce roku 1901 a po výcviku byla loď dne 7. června 1901 zařazená do aktivní služby. Poté se loď plavila na větší námořní zkoušku, při které navštívili Arendal v Norsku. V roce 1902 navštívil HERLUF TROLLE slavnostní přehlídku v Británii u příležitosti korunovace krále Eduarda VII. a Alexandry. Po skončení této slavnostní ceremonie, kde zastupoval Dánské království, se loď přesunula do pobřežních vod Švédska do Kalskronu. V roce 1906 se opět účastnila slavnostního akce, kdy doprovázeli královskou jachtu DANNEBROG, která vezla prince Carla do Trondheimu v Norsku. Tam byl dánský princ korunován norským králem Haakonem VII. Během plavby se konaly obvyklé návštěvy dalších měst, jako Hardanger, Alesund a Molde (vše Norsko). Ve stejném roce byla podniknutá cesta do německého Kielu.

V roce 1910 mělo Dánsko již všechny tři lodě dokončené a mohli tak společně operovat na letním cvičením. Všechny tři jednotky tak navštívili Bergen a Oddu v Norsku a koncem roku nizozemský Amsterdam. V době do První světové války se tak služba omezila u všech jednotek na rutinní výcvikové a reprezentativní plavby. V době probíhající krize v roce 1914 plul HERLUF TROLLE do britského Newcastle. Po návratu zůstala všechny tři jednotky v pohotovosti, jelikož krize v Evropě se v průběhu července 1914 přiostřovala. Z toho důvodu byly zrušené každoroční letní manévry.

Po vypuknutí Velké války založilo Dánsko v srpnu tzv. bezpečnostní síly (Sikringsstyren), aby dokázala během konfliktu udržet svou neutralitu. Dánská flotila se v té době skládala ze tří pobřežních obrněnců třídy HERLUF TROLLE, patnácti torpédových člunů, sedmi ponorek a šesti minových lodí, které používali ke kladení minových polí ve svých teritoriálních vodách. Pobřežní obrněnci především hlídali v mělkých vodách, kde mohli uplatnit svůj nízký ponor a nepřítel by měl i problém se k nim přiblížit na dostřel. Bezpečnostní síly byly rozdělené na 1.eskadru, která měla za úkol bránit Kodaň, 2. eskadra chránila Velká Belt, jeden ze tří hlavních dánských průlivů. Hlídkování v průběhu války narušovali jen občasné potřeby na údržbu, kdy jedna loď byla ve službě nahrazená sesterským plavidlem. Po vyhlášení příměří v listopadu 1918 byla 2. eskadra rozpuštěná. Během zimní výcvikové akce sloužila HERLUF TROLLE jako vlajková loď až do března 1919.

Po intervenci a následném sebepotopení německého loďstva na základně Scapa Flow, byla pro Dánsko odstraněná největšího hrozba, kvůli které stavěli třídu HERLUF TROLLE. Námořní rozpočet byl po válce dramatický snížen a většina lodí byla do roku 1922 mimo provoz. Pouze HERLUF TROLLE byl v roce 1922 postaven opět do služby. V průběhu 20. let 20.století byly rozpočty neustále drženy na minimu, což nejen bránilo v jejich případné modernizaci, ale celkově je drželo celou dubu jen na kotvách. Znovu byl HERLUF TROLLE zařazen do služby až v roce 1929, jako vlajková loď pobřežní eskadry. V této roli ale byla loď jen rok ve službě a následně byla používaná jako cvičná dělostřelecká loď. Jelikož Dánské námořnictvo nemělo finanční prostředky na její údržbu, byla dne 30. dubna 1932 vyškrtnutá ze seznamu lodí a prodána v roce 1934 na šrot. Lodní děla ráží 240 a 150 mm byla přesunutá k pobřežnímu dělostřelectvu na námořní základnu do Holmenu a Kongelundu.

Během Druhé světové války po německé invazi do Dánska v roce 1940 se Němci zmocnili těchto pobřežních děl a přesunuli je do Gnibenu. Po válce byla všechna zbývající děla mezi letech 1947-1948 sešrotována.

STAVBA a SLUŽBA OLFERT FISCHER

Stavba druhé jednotky třídy probíhala ve stejné loděnici v Kodani, jako celá třída. Její kýl byl položen 20. října 1900 poté, co byla ve spěchu na vodu spuštěná první jednotka třídy, v té době zatím ještě bez pancéřových plátů. Na vodu byla OLFERT FISCHER spuštěná 9. května 1903 a dokončovací práce byly prováděná do května 1905, kdy byla zařazená do aktivní služby. V letních měsících se loď nacházela na zkušebních plavbách, kdy se posádka seznamovala s novou posilou dánských námořních sil. Od konce července byl OLFERT FISCHER zařazen do letní výcvikové eskadry pod velením kontradmirála prince Valdemara. Koncem září 1905 vztyčil princ svou vlajku na OLFERT FISCHER, z které udělal vlajkovou loď eskadry. Na konci roku byl OLFERT FISCHER spolu s křižníkem GEJSER vyslán k doprovodu královské jachty DANNEBROG do norského Trondheimu, kam se přesouval dánský princ, aby byl v Norsku korunován za krále Haakona VII. O rok později spolu se sesterskou lodí navštívili německý Kiel. Do roku 1907 zůstával OLFERT FISCHER v záloze, aby byl následujícího roku reaktivován pro výcvikové období. Od roku 1910 již operovali spolu všechny tři jednotky třídy. Jejich prvním společným počinem spolu s křižníkem HEIMDAL byla návštěva norského Bergenu a Oddu. V roce 1911 sloužil OLFERT FISCHER v roli cvičné lodi v dělostřelecké a torpédové škole. Ve stejném roce se spolu s HERLUF TROLLE zúčastnil OLFERT FISCHER návštěvy Nizozemí, přičemž lodě proplouvali Kielským plavebním kanálem císařského Německa. V červnu 1911 odplul OLFERT FISCHER do Velké Británie, aby reprezentoval Dánsko na přehlídce flotily při korunovaci krále Jiřího V. Cestou zpět to vzali zastávkou přes britský Harwich.

Když v roce 1912 zemřel dánský král Frederik VIII. ujali se první dvě jednotky třídy smutečního doprovodu královské jachty s ostatky krále z německého Travemunde do Dánska. Viceadmirál Otto Kofoed-Hansen vztyčil svou vlajku na palubě OLFERT FISCHER a vydal se na smuteční cestu zpět do domovských vod. Cestou se k nim připojily tři německé křižníky, které na znamení smutku vypálily tři salvy a dánskou eskadru doprovázeli po zbytek cesty. Následně operoval OLFERT FISCHER v rámci výcviku v Severním moři. V červenci 1912 navštívili nizozemské Antverpy. V polovině roku 1913 se všechny tři lodě zúčastnili letních manévrů. V červnu byla podniknuta opět cesta do Nizozemí, při které OLFERT FISCHER navštívil Terneuzen a Gent.

Od léta 1914 byl OLFERT FISCHER součástí eskadry, která měla za úkol chránit dánskou neutralitu. V této roli se střídavými přestávkami na údržbu, setrvávala až do konce války stejně jako její sesterské lodě. V listopadu 1918 byl OLFERT FISCHER přesunut do Kodaně, aby zde hlídal několik ruských parníků, které byly na základě smlouvy o neutralitě zabaveny. Po válce byl pohyb lodí v důsledku škrtů finančních prostředků značně omezen. Krátce byla loď nasazená v únoru 1920 proti sovětským válečným zajatcům, kteří páchali řadu zločinů při odchodu do své vlasti. Po šlesvickém plebiscitu v roce 1920, při kterém byly upraveny jižní hranice Dánska, přepravil OLFERT FISCHER vojáky z Assensu do jižního Jutska do Sønderborgu, aby nahradil spojenecké jednotky, které tuto oblast okupovaly po válce. OLFERT FISCHER poté operoval s výcvikovou divizí a v polovině července tvořil součást doprovodu krále Kristiána X. během jeho návštěvy jižního Jutska. Po dvou letech. Kdy loď stála převážně na kotvách, podnikla v roce 1922 návštěvu švédského hlavního města a také Gdaňsk. Během této cesty se k OLFERT FISCHER přidal i sesterský PEDER SKRAM, který měl na své palubě hydroplán Orlogsværftet HM-1 a měl za úkol otestovat starty a přistání na hladině, uskladnění stroje, letecký průzkum atd. V průběhu dvacátých let došlo k dalšímu omezení finančních zdrojů a všechny pobřežní obrněnci setrvávali převážně na kotvách jen s nejnutnější údržbou. V letech 1926, 1928 a 1933 sloužil při občasných cvičeních jako loď pro dělostřelecký výcvik.
hydroplán Orlogsværftet HM-1 a v pozadí Olfert Fischer

V roce 1936 padlo rozhodnutí loď po její dlouhé službě prodat na šrot. Než k tomu došlo, prodělal OLFERT FISCHER přestavbu na cílovou loď. Vše, co mělo nějakou cenu, bylo sejmuto. Loď dostala dodatečné pancéřování, aby v roli cílového plavidla nešla až moc rychle ke dnu. V důsledku toho poklesla její rychlost jen na 9 uzlů. V říjnu 1936 se účastnila bombardovacích zkoušek u Faxe. Během těchto testů bylo na loď z letounů svrženo 386 cvičných pum, které měli prověřit pravděpodobnost zásahů kritických míst a schopnost lodi během leteckého útoku manévrovat. Pouze dvanáct pum o hmotností 12 kg, svůj cíl zasáhlo. Po těchto testech již následoval prodej na šrot a v letech 1937 a 1938 byl OLFERT FISCHER rozebrán. Děla posílila pobřežní obranu námořní základny Holmen, kde zůstala do roku 1948, než skončili rovněž v hutích.


STAVBA a SLUŽBA PEDER SKRAM

Jedná se o poslední z objednaných tří lodí pobřežní obrany, které se stavěli jedna po druhé v jedné loděnici. PEDER SKRAM přišel na řadu jako poslední a doznal dílčích změn před založením kýlu 25. dubna 1905. Na vodu byl spuštěn 2.května 1908 a po dokončení, vystrojování a první plavbě směr Skagerrak byl 24. září 1909 uveden do služby. Nechci se příliš opakovat v tom, co jsem psal o sesterských lodích, takže to vezmeme trošku stručněji, jelikož většinou všechny tři lodě od roku 1910 podnikali výcvikové plavby společně. Tato rutina byla narušené po úmrtí dánského krále Frederika VIII, jehož ostatky převážela sesterská OLFERT FISCHER, ale PEDER SKRAM se k tomuto doprovodu královské jachty přidal. Na začátku roku 1913 byla podniknutá cesta do Nizozemí, kde byl kromě jiného navštíven Rotterdam. Začátek roku 1914 se nesl v podobě návštěvy Kalmaru ve Švédsku a aktivní činnosti během kritických letních měsíců před vypuknutím Velké války. Po založení bezpečnostních sil sloužil PEDER SKRAM spolu se sesterskými loděmi převážně v pobřežních vodách a při ochraně průlivů. V noci z 18. na 19. srpna 1915 se britská ponorka E13 pokoušela dostat skrz Dánský průliv, ale najela na mělčinu u Saltholmu. PEDER SKRAM byl v té době vlajkovou lodí 1. eskadry a nacházel se 28 km severně od místa, kde ponorka uvázla. První kontakt byl s ponorkou navázán prostřednictvím dánských hlídkových člunů. Britský kapitán byl informován, že mají 24 hodin na to, aby opustili dánské výsostné vody, jinak bude jejich ponorný člun internován. Lodě 1. eskadry spolu s obrněncem byly poslány k místu incidentu, aby měli pod kontrolou britské snahy o stažení ponorky z mělčiny. Přibližně v té době dorazily na místo i německé torpédové čluny G132 a G134 a ihned začali na ponorku útočit. PEDER SKRAM již byl připraven zasáhnout proti Němcům, kteří porušili neutralitu Dánska, ale do prostoru mezi Němce a ponorku se postavil dánský torpédový člun Søulven. Němci byli nuceni se stáhnout. Než se Němci stáhli, byla ponorka opakovaně zasažená a posádka byla donucena k evakuaci pod nepřátelskou palbou, což si vyžádalo úmrtí poloviny mužů z posádky. Patnáct se jich dostalo do dánského zajetí a po zbytek války byly internovány v Kodani, kromě dvou mužům, kterým se podařilo ze zajetí uniknout a vrátit se zpět do Británie, kde pokračovali ve své vojenské službě. Incident vyvolal v Dánsku a Británii ostrou reakci, protože se jednalo o zjevné porušení mezinárodního práva ze strany Německa.

Z celého incidentu si Dánsko odneslo poučení, že jejich omezené námořní síly nejsou schopné udržet neutralitu za každou cenu. Pokud by se Němci rozhodli proniknout skrz dánské teritoriální vody, nebylo by dánské námořnictvo schopno jim v tom zabránit. Po válce byl PEDER SKRAM mnohem častěji zakotven v přístavu, než na moři. Po občasných cvičeních byl reaktivován v roce 1929, aby spolu s lodí NIELS JUEL sloužil k výcviku záložních námořních důstojníků. Poté byl opět zakotven v přístavu na dlouhých pět let, než byl v květnu 1935 znovu zařazen do služby, aby spolu s královskou jachtou podnikl státnickou návštěvu do Stockholmu na svatbu švédské princezny Ingrid s dánským korunním princem Frederikem. Námořní rozpočet byl tak hodně seškrtaný, že PEDER SKRAM musel plout výhradně ekonomickou rychlostí, aby šetřil uhlí. Po návratu zůstal obrněnec mimo službu další čtyři roky. V roce 1939 opět v Evropě vzrostlo napětí a PEDER SKRAM zůstal posledním ze tří obrněnců této třídy. Proto byl znovu povolán do služby a spolu s NIELS JUELEM tvořilo jádro dánské flotily. Je zajímavé, že během plaveb bylo dosaženo stejné maximální rychlosti, jako před třiceti lety po zařazení lodi do služby.
PEDER SKRAM v roce 1910 a po modernizaci v roce 1940

Po vypuknutí Druhé světové války byl i PEDER SKRAM připravován na možné boje a byl naložen vším potřebným vojenským materiálem. Spolu s NIELS JUELEM zůstali jako jediné dvě větší jednotky součástí Sikringsstyrem. Kromě nich se jednalo již jen o šest torpédových člunů a pět ponorek spolu s několika menšími plavidly, všechny umístěné v Aarhusu.

Dánská vláda v květnu 1939 podepsala s Německém smlouvu o neútočení, a tak zaujali Dánové po zahájení války, pasivní postoj. Během zimních měsíců 1939/1940 požadovalo Německo, aby Dánové aktivně zasahovali proti britským ponorkám, které skrz dánské neutrální vody pronikali na Baltské moře. Dánové tuto činnost vykonávali spíše jen vlažně. Když Němci 9.dubna 1940 Dánsko napadlo, nacházel se PEDER SKRAM na základně ve Frederikshavnu, ale žádné bojové akce se neúčastnil. Dánská vláda pod kontrolou Němců si po podepsání kapitulace směla ponechat své lodě ve službě. PEDER SKRAM byl přesunut do HORSENS kde trvale kotvil do června 1941, než byl zase přesunut do HOLMESU. Dánové se ale odmítali plně podřít německé okupaci a vedli odpor. Němci se tak rozhodli uskutečnit operaci Safari, která měla za úkol eliminovat všechny dánské vojenské síly, včetně námořních. Viceadmirál A.H.Vedel, vrchní velitel dánské flotily, vydal tajný rozkaz, aby se všechna plavidla pokusila dosáhnout vod neutrálního Švédska, nebo svá plavidla potopily. Většina lodí byla tajně zásobená pohonnými jednotkami a výbušninami, ale PEDER SKRAM nikoliv. Když pak 29. srpna 1943 Němci provedli svou operaci Safari, tak Dánové všechny své lodi poslali na dno přístavů. Posádky si dobře uvědomovali, že šance proniknout do Švédska pod absolutní německou leteckou nadvládou, by byla sebevražda. Na dno přístavu klesl i PEDER SKRAM, kde místo potopení ukazovali palubní nástavby. Němci loď vyzdvihli a jelikož nebyla nijak vážně poškozená, byla odtažená do Kielu k přestavbě. Děla ráže 150 mm byla sejmutá a použitá v bateriích na ostrově Fanø. PEDER SKRAM byl přestavěn na plovoucí protiletadlovou baterii v Kieler Förde u Friedrichsortu. Pod jménem ADLER vstoupila v roce 1944 znovu do služby. Němci plánovali instalovat ještě děla ráže 105 mm a řadu menších 40 a 20 mm rychlopalných děl. Práce ale nebyly nikdy dokončeny. V lednu byl ADLER (ex PEDER SKRAM) identifikován průzkumnými letadly RAF a v dubnu následoval útok bombardérů, který loď tak těžce poškodil, že musela najet na mělčinu, aby se nepotopila. Po kapitulaci Německa podniklo Dánsko kroky k přesunu lodi z mělčiny. Všechny otvory pod vodou byly utěsněny a tak se podařilo loď uvolnit a přesunut na základnu Holmen v Kodani. Několik se pak čekalo, co s lodí bude dál, než padlo rozhodnutí k sešrotování. Pancéřová velitelská věž byla sejmutá jako první a umístěná na dánskou námořní akademii, kde byla do roku 1961, než našla nové místo v Risø. Dne 1. dubna 1949 byl PEDER SKRAM prodán společnosti H.J.HANSEN k sešrotování. Pouze přední stěžen zůstal v Odense.
Konec obrněnce PEDER SKRAM foto 29.srpna 1943

Zdroje:
Válečné lodě (2) – Vladimír Hynek a Petr Klučina – 1986
Válečné lodě (3) – Vladimír Hynek a Petr Klučina a Evžen Škňouřil – 1988
Velká válka na moři 1914 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1915 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1916 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1917 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1918 – Jaroslav Hrbek
www.wikipeadia.org
www.navypedia.org/ships/denmark/dk_bb_herluf_trolle.htm
https://naval-encyclopedia.com/ww1/denm ... e-ship.php

HODNOCENÍ

Jak hodnotit loď pobřežní obrany? Určitě se nedá srovnat s žádnou řadovou bitevní lodí ani s pozdějšími moderními konstrukcemi typu dreadnought proti kterým by neměla šanci. Pokud bychom ale tuto třídu chtěli srovnávat s německou třídou pobřežních bitevních lodí SIEGFRIED, které stavbu dánské lodi vyprovokovali, tak ani v tomto případě se nedá říct, že mladší dánská konstrukce by dokázala s přehledem nepřítele zastavit. Řekl bych, že síly by do určité míry byly vyrovnané. Je to dané tím, že i když německá třída měla tři děla ráže 240 mm, tak přední dvě byla umístěná vedle sebe, tudíž boční palbu bylo možné vést jen ze dvou hlavní. Výhodou Němců byl počet postavených jednotek a silnější pancíř. I když většinou se jednalo o kompozitní, nikoliv cementovaný, jaký měla dánská loď. Podobně by to vypadalo i v případě srovnání s třídou ODIN. Opět silnější kompozitní pancíř montovaný na teakovém základě. Nicméně vidím určitou výhodu u dánských lodí v tom, že měli děla v ose lodi, zatímco německé obrněnce měli přední dvě věže vedle sebe. A aby se vešli do omezené šířky trupu, byly velice blízko bokům. Případný granát by tak měl před sebou kratší vzdálenost směrem od boků ke kritickým místům v podobě barbet a muničních skladů.

Jinak jako velkou nevýhodu vidím v podobě pouhých dvou dělech hlavní ráže. S nimi by se těžko zarámovalo a zasahovalo pohyblivějšího nepřítele. V tomto odvedli například rakouští konstruktéři lepší práci, když třída MONARCH používala dvě věže s děly ráže 240 mm, ale v každé věži po dvou dělech. Dány k volbě děl vedli omezené finanční prostředky a byli si toho vědomí. Proto následná nerealizovaná třída měla mít čtyři děla, nebo dvě, ale větší ráže 305 mm.

V každém případě tato plavidla držela aspoň pomyslnou obranu domácích vod a neutralitu během první světové války. Pro tu další válku se hodili jedině k tomu účelu, k jakému je následně po roce 1943 přestavili Němci, tj. plovoucí protiletadlové baterie.

kacermiroslav píše: ↑18/8/2025, 20:20 Herluf Trolle: 2xI - 240/38 L/40 M.1896, 4xI - 149/42 PK L/43 M.1896, 10xI - 57/40 M.1885, 8xI - 37/20 M.1885, 3x 450 TT (1 bow, 2 beam). Jak je patrné, nejstarší jednotka třídy dostala tehdy dostupná děla z Kruppových závodů s kratší hlavní, zatímco novější jednotky již obdrželi modernější verze 240/42.

Olfert Fischer: 2xI - 240/42 K/43 M.01, 4xI - 149/42 L/43 M.01, 10xI - 57/40 M.1885, 6xI - 47/40 M.1885, 2xI - 37/20 M.1885, 3x 450 TT (1 bow, 2 beam)

Peder Skram: 2xI - 240/42 K/43 M.06, 4xI - 150/49 L/50 M.06, 10xI - 75/52 L/55 KM.07, 2xI - 37/20 M.1885, 4x 450 TT (1 bow, 2 beam, 1 stern)

kacermiroslav píše: ↑18/8/2025, 20:20 Proti menším lodím se používala čtyři děla ráže 150 mm o délce hlavní 43 násobku ráže, která byla umístěná v kasematách na bocích trupu. Nepodařilo se mi dohledat výkony tohoto děla, ale dá se předpokládat, že měl podobné parametry, jako německé dělo 150/L42, které používalo granát o hmotnosti 40 kg. Stejně jako u velkých děl, i zde byl výrobcem německý koncern Krupp.

Ne Krupp, ale Bofors (až na Herluf Trolle, kde 24cm je údajně Schneider-Canet):

Herluf Trolle - 24cm M.1896, 15cm M.1896
Olfert Fischer - 24cm M.01, 15cm M.01
Peder Skram - 24cm M.06, 15cm M.06

Co se týká 15cm děl, tak ty měly střílet cca 50 kg granáty s úsťovou rychlostí 703 m/s (M.01) či 830 m/s (M.06)

Polare, díky za doplnění. Použil jsem několik zdrojů a dost se v některých bodech od sebe lišili. Pravdou je, že mě překvapila i ta hmotnost granátu středních děl, která by byla s těmi 40 kg atypická. Ale dal jsem na to, co zdroj uvedl. Takže to jdu opravit.

Pobřežní obrněnce tohoto typu byly podle mého názoru pro použití v dánském válečném námořnictvu konstruovány velmi dobře, jelikož byly přiměřeně silně vyzbrojené, dobře pancéřované a přitom dosahovaly dostatečné rychlosti. Pokud by byly opravdu použity při obraně pobřeží a kryté pobřežním dělostřelectvem a minovými poli, mohly odvést dobré služby. Zaujala mě ta dlouhá doba stavby z důvodu nízké kapacity loděnice, která mohla stavět vždy jenom jednu loď této velikosti. To sice realizaci tohoto námořního programu značně prodloužilo, ale na druhou stranu to umožnilo na dánské poměry jistě značné finanční náklady rozložit do delšího časového úseku. A přitom v Kodani existovala i soukromá loděnice Burmeister & Wain, která na přelomu 19. a 20. století pro Rusko postavila chráněný křižník Bojarin, takže by nejspíš dokázala postavit i obrněnce této velikosti.

Já spíše jen vidím ten problém v počtu děl hlavní ráže. Dvě děla jsou na nějakou účinnou palbu dosti málo. Jinak souhlasím, že konstrukce byla poměrně vyrovnaná vzhledem k výtlaku atd. Ten nízký počet děl si Dánové uvědomovali a proto další třída měla podle původního projektu mít čtyři 240 mm děla, než byli konstruktéři kolegy z Británie přesvědčeni, že by bylo vhodnější použít děla ráže 305mm, ale opět jen po jednom na věž.

Ta dvě těžká děla byla na obrněnec této velikosti přiměřená a já bych v tom problém neviděl. Pokud byly jejich prvoplánovanými protivníky německé lodě potom byla ráže 240 mm optimální a víc jich prostě na obrněnec této velikosti reálně umístit nešlo.

Našel jsem nějaké ruské časopisy tak jsem dám nějaké parametry děl použitých na obrněncích třídy Herluf Trolle. V časopise Nauka a Technika 2014/12 je článek o dánských pobřežních obrněncích a tam se píše, že se parametry děl ráže 240 použitých na jednotlivých lodích postupně vylepšovaly. Na nejstarším Herluf Trolle měla děla ráže 240 mm maximální dostřel 11 500 m a rychlost palby činila 1,3 výstřelu za minutu, zatímco kanóny ráže 150 mm měly dostřel 10 300 m a dokázaly vypálit 6,5 výstřelů za minutu. U jednotky Olfert Fischer už byl dostřel primárních zbraní 13 700 m a kadence činila 1,8 výstřelů za minutu a dostřel sekundární artilerie dosahoval 10 400 m při kadenci 7 výstřelů za minutu. Na nejnovějším obrněnci Peder Skram už dostřel 240mm kanónů narostl na 15 200 m a rychlost palby stoupla na 3 výstřely za minutu.

V časopise Morskaja Kollekcija 1999/3 se uvádějí další parametry u děl ráže 240 mm o délce hlavně 40 a 43 ráží systému Bofors: hmotnost granátu 160 kg a úsťová rychlost 720 a 805 metrů za sekundu. U děl ráže 150 mm použitých na lodi Peder Skram se uvádí hmotnost granátu 51 kg a úsťová rychlost 830 metrů za sekundu.

To bude pravda, víc děl této velikosti by asi opravdu bylo na takto velké (malé) lodě příliš. Jinak mě se tyhle lodě docela líbí.

Byl tu zmíněn křižník Bojarin postavený v Dánsku pro Rusko - netuší někdo proč se Rusko obrátilo zrovna na Dánsko (které mi nepřijde jako typický exportér válečných lodí)?

Raiden píše: ↑20/8/2025, 23:18 To bude pravda, víc děl této velikosti by asi opravdu bylo na takto velké (malé) lodě příliš. Jinak mě se tyhle lodě docela líbí.

Byl tu zmíněn křižník Bojarin postavený v Dánsku pro Rusko - netuší někdo proč se Rusko obrátilo zrovna na Dánsko (které mi nepřijde jako typický exportér válečných lodí)?

jak se to vezme, ten dvojnásobný počet děl ráže 240 mm byl plánován na novou třídu pobřežních obrněnců při de facto zachovaném výtlaku a rozměrech. Jinými slovy, čtyři děla šlo na tuto platformu umístit. Možná by se jako kompenzace řešila střední děla v menším počtu a ráže, ale bylo to proveditelné. Větší výtlak atd. by se ve finále zřejmě promítnul pouze do rychlosti, která by poklesla odhadem o 0,5 až 1 uzlů. Což u lodě pobřežní obrany by neměl být problém. Za mě pořád je ten handicap v podobě počtu těžkých děl. Jinak ta konstrukce nebyla špatná.

Raiden píše: ↑20/8/2025, 23:18 Byl tu zmíněn křižník Bojarin postavený v Dánsku pro Rusko - netuší někdo proč se Rusko obrátilo zrovna na Dánsko (které mi nepřijde jako typický exportér válečných lodí)?

Dánové se Rusům s vlastním projektem chráněného křižníku nabídli sami, ale Námořní technický výbor jej shledal nevyhovujícíma a tak jej zamítl. Jenomže poté bylo námořním činovníkům vysvětleno, že z politických důvodů musí přimhouřit oči a tak byl Bojarin po několika změnách projektu nakonec opravdu přiklepnut dánské loděnici. Údajně za tím stála matka cara Mikuláše, která pocházela z Dánská a za svoji vlast často lobbovala.

Překvapivější zakázka na chráněný křižník než na Bojarin je podle mého názoru už jenom argentinský Patagonia. Ten postavila rakousko-uherská loděnice STT a údajně zakázku za 100 000 liber šterlinků získala pomocí úplatků.

Zajímavé, ale v podstatě nijak překvapivé - politika a peníze.

Přidám ještě nějaké obrázky k tomuto zajímavému tématu. Pokud by měl někdo zájem, můžu dodat další.

Spouštění obrněnce Olfert Fisher na vodu

Herluf Trolle

Peder Skram v r. 1933

jarl píše: ↑23/8/2025, 14:41 Přidám ještě nějaké obrázky k tomuto zajímavému tématu. Pokud by měl někdo zájem, můžu dodat další.

Jj, určitě je sem dej, moc pěkné

Tak třeba ještě Herluf Trolle. Vzpomněl jsem si že Milan Jelínek kdysi o těchto obrněncích napsal článek Dánská skorotrojčata vydaný v Námořním žurnálu nazvaném Lodě poněkud (?) zapomenuté, což je asi jediné pojednání v české námořní literatuře, takže kdo má k těmto malonákladovým publikacím přístup, může si jej přečíst.

jarl píše: ↑23/8/2025, 19:09 Tak třeba ještě Herluf Trolle. Vzpomněl jsem si že Milan Jelínek kdysi o těchto obrněncích napsal článek Dánská skorotrojčata vydaný v Námořním žurnálu nazvaném Lodě poněkud (?) zapomenuté, což je asi jediné pojednání v české námořní literatuře, takže kdo má k těmto malonákladovým publikacím přístup, může si jej přečíst.

Od Milana Jelínka mám v rámci Námořního žurnálu asi tak deset prací, ale tuto zrovna postrádám. Takže jsem jí bohužel nemohl využít jako studijní materiál. Ale budu rád, pokud se někdo najde a doplní úvodní článek o nějaké zajímavosti.

jarl píše: ↑23/8/2025, 19:09 Tak třeba ještě Herluf Trolle.

Pěkné obrázky, mě se nejvíc líbí ten druhý

A mně zase ten třetí.

Koukám, že dánská loděnice Burmeister & Wain musela mít opravdu u carského dvora nějakého mocného příznivce, protože pro Rusko postavila i dělový člun Mandžur a carskou jachtu Štandart.

jarl píše: ↑8/9/2025, 00:01 Koukám, že dánská loděnice Burmeister & Wain musela mít opravdu u carského dvora nějakého mocného příznivce, protože pro Rusko postavila i dělový člun Mandžurija a carskou jachtu Standart.

Carova manželka byla dánská princezna.