PALBA.CZ

Oleksandr Arhat píše:Na jaře 2014 byla Ukrajina ve velmi špatné politicko-bezpečnostní situaci. Krym padl bez výstřelu, proruské provokace se šířily na východě země a ukrajinské ozbrojené síly nebyly připraveny bojovat. Skutečný obrat nepřišel díky technice nebo logistice, ale v hlavách – v okamžiku, kdy se ukrajinští vojáci odhodlali zmáčknout spoušť a zabíjet Rusy. Symbolem této změny se stal mladý velitel výsadkářské čety Vadym Olehovyč Sucharevskyj, který 13. dubna 2014 poprvé vydal rozkaz střílet po Rusech.

Kořeny tohoto zlomu je nutné hledat už na Majdanu. Na Ukrajině dlouho platilo tabu na násilný odpor vůči proruské vládě. Každého, kdo se dostal do střetu s pořádkovými silami, hned označovali za "provokatéra". Dokonce opoziční lídři obviňovali vládu z nasazení "provokatérů" s cílem diskreditovat protesty. Všechny protesty do roku 2013 proto končily porážkou. A i v prvních dnech Majdanu to probíhalo ve stejném duchu. Ukrajinský národ však intuitivně pochopil: síle lze čelit jen silou. Tak vznikla Sebeobrana Majdanu a Pravý sektor. Jen díky nim Majdan vydržel a nakonec zvítězil. Retrospektivně se tedy mentální zlom odehrál právě tam. Ukrajinci se rozhodli postavit ruské agresi na odpor pomocí holí, dlažebních kostek a světlic.

Pak následoval Krym a "zelení mužíčci" – neoznačené regulérní jednotky ruské armády. Ukrajinská armáda i vláda na to tehdy nebyly připravené. Bylo děsivé klást odpor "všemocnému" Rusku. Touha vyhnout se válce byla obrovská – zdála se naprosto nemyslitelná. Viktor Muženko, budoucí náčelník Generálního štábu, měl připravený plán odporu. Počítal s rozvinutím ukrajinských vojsk na Krymu. Při jeho realizaci mohl Ukrajině zůstat alespoň severní Krym a referendum na celém poloostrově by se 17. března vůbec nekonalo. Tehdejší ukrajinská vláda se však k tomu neodhodlala. Existují přepisy zasedání Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny. Ty potvrzují strach ukrajinských politiků – ukrajinská armáda byla slabá a chyběla jakákoliv mentální připravenost na válku. Později tehdejší úřadující prezident (únor–červen 2014) Oleksandr Turčynov vyprávěl, že vydával rozkazy střílet. Vojáci na Krymu ale tento rozkaz ani jednou nesplnili. Panoval – zcela pochopitelný – paralyzující strach z eskalace. Jakmile jednou začnete střílet, okamžitě se stáváte terčem pro nepřítele. A proti ukrajinským vojákům stála "všemocná" a všehoschopná ruská armáda.

Ukrajinští vojáci na to nebyli mentálně ani morálně připraveni. Ukrajinská armáda byla klidným místem pro outsidery, ne pro skutečné bojovníky. Lidé tam chodili jen proto, aby nic nedělali a dosloužili si do důchodu. Ruskou armádu přitom celé ty roky nevnímali jako nepřítele – kvůli silné ruské propagandě o "bratrských národech". Evropské armády jsou teď v dost podobném stavu. Vojáci neplánují skutečně bojovat. Pro ně je služba v armádě prostě jen práce. Proto ukrajinská armáda jako celek hanebně odešla z Krymu. Bylo pár hrdinských příběhů, ale nesouvisely s použitím zbraní. Někteří se snažili zachránit lodě, vrtulníky, letadla. Problém ale nebyl jen v armádě. Je to plná odpovědnost společnosti a vlády. Tak jsme žili 25 let – nevěřili jsme ve válku, nestarali se o armádu. A když nastala kritická situace, všichni byli vyděšení a hlavní strategií bylo vyhnout se válce. Navíc na nás tlačili západní partneři, kteří byli vyděšení ještě více než my. Pak přišla obsazení regionálních administrativ v Charkově, Luhansku a Doněcku. A to je dost výmluvné. Do Charkova totiž přijel oddaný Ukrajině speciální útvar Národní gardy. Jednoduše všechny ruské provokatéry vyhodili na ulici. Tím "Ruské jaro" v Charkově skončilo a město až do roku 2022 prosperovalo. Zato v Doněcku se báli použít sílu. A dnes tam lidé vykonávají potřebu do sáčků a voda teče tři hodiny týdně.

Když 12. dubna 2014 Rusové obsadili Slovjansk, bylo jasné, že budou tlačit dokud je někdo nezastaví. Jenže ukrajinští vojáci stále nebyli připraveni střílet. Existují záběry, jak se Rusové kryli civilisty a v Kramatorsku tak získali obrněnou techniku výsadkářů. Duben–květen 2014 byl tedy podivným obdobím, kdy se ukrajinští vojáci učili překonávat svůj strach zabíjet nepřítele. Právě v této době do armády vstoupili dobrovolníci – bývalí účastníci Sebeobrany a Pravého sektoru. Takto ozbrojené složky získaly od národa "infiltraci" rozhodnosti. I v roce 2014, kdy už válka probíhala, přetrvávala určitá tabu v našem vědomí. Například 16. července Rusové ostřelovali naše vojáky ze svého území v Rostovské oblasti. My jsme však neodpovídali, protože by jsme tím vlastně hráli do karet jejich hybridní válce. Těžko říct, jak by to tehdy dopadlo, kdybychom odpověděli zrcadlově. Vše mohlo eskalovat nebo Rusové mohli zastavit tyto podlé útoky. Nikdy nemůžeme vědět, co se stane, když se rozhodneme přestat jen pasivně snášet útoky. Zato naprosto jistě víme, co se stane, když budeme trpět dál – nepřítel jen zesílí své útoky a na naši "zdvořilost" rozhodně nezareaguje zastavením. Nakonec došlo také ke změně v myšlení vlády. Rozhodla se využít své výhody. Protože objektivně tehdy Rusko nasazovalo hybridní jednotky maskované jako „milice“, zatímco Ukrajina měla pravidelnou armádu. Prezident Petro Porošenko se odhodlal k osvobození okupovaných území a měl úspěch. Kdyby nedošlo k přímé ruské intervenci u Ilovajsku, už v září 2014 by byly Luhansk a Doněck svobodné. To byl obrovský zlom v našem vědomí. Odhodlali jsme se klást odpor – a dosáhli jsme vítězství.

https://www.armadninoviny.cz/prvni-vyst ... rusku.html