PALBA.CZ

Německo bitevní křižník třída SEYDLITZ (1912)


Není mnoho válečných lodí, které se tak nesmazatelným písmem zapsali do námořních dějin, jako německý bitevní křižník SEYDLITZ. Tato loď se zúčastnila všech velkých akcí německé Kaiserliche Marine v průběhu První světové války, i přes velké škody, které utržila, se vždy dokázala doplazit do přístavu, být opravená a znovu nasazená do akce. Není divu, že německá propaganda na této lodi ráda ukazovala nadřazenost německé konstrukční školy nad Britskou. Jednalo se o modifikovanou verzi bitevních křižníků třídy MOLTKE, přičemž SEYDLITZ byl jediným plavidlem své třídy.

Lodě ve třídě:
SEYDLITZ (1911 – 1912 – 1913)

* Poznámka: První datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.

Počátkem roku 1909 se u Císařského námořnictva začala debata na téma nový bitevní křižník, který by měl následovat po třídě MOLTKE, která byla postavená ve dvou jednotkách a v té době se aktuálně nacházeli ve stavbě. Již v roce 1909 bylo patrné, že německá a britská konstrukční škola se v případě stavby bitevních křižníků od sebe výrazně lišila. Tehdejší šéf generálního oddělení námořnictva Waldemar Vollerthun v březnu 1909 tyto rozdíly shrnul do jedné věty „anglické bitevní křižníky stojí proti našim křižníkům-bitevním lodím“. To vystihuje podstatu filozofie obou loďstev. Britové dávali přednost velkým dělům a rychlostí na úkor pancéřové ochrany. Němci oželeli těžší výzbroj i vysokou rychlost a soustředili se na pancéřovou ochranu.

Ohledně nového bitevního křižníku chtěl Waldemar Vollerthun počkat, až bude třída MOLTKE dokončená a dostatečně otestovaná, aby se z toho daly vyvodit závěry a zahájit konstrukční práce. Projekt byl prozatímně veden pod krycím písmenem „J“. Již v této fázi byl Vollerthun přesvědčen, že je potřeba zvýšit ráži děl z 280 mm na 305 mm, aby se držel krok s britskými konstrukcemi. Rovněž navrhoval snížit procento pancéřové ochrany, aby se ušetřila hmotnost potřebná na větší děla a věže a zvýšila rychlost. Konstrukční oddělení také vydalo vlastní memorandum, kde nesouhlasily se snížením pancéřové ochrany, ale navrhovali použití trojitých dělových věží pro hlavní dělostřeleckou baterii. Změnu počtu dělových hlavní ve věži ale zamítlo Ministerstvo zbraní. Vyžadovalo by to jiný tvar trupu a Němci se rovněž obávali, že by se snížila kadence palby. Poté projekt „J“ na půl roku usnul. Až v polovině srpna 1909 Konstrukční oddělení připomnělo ostatním oddělením, že se blíží termíny, kdy je potřeba se rozhodnout, jestli projektovat nový bitevní křižník tak, aby se na lodi dalo pracovat v roce 1910.

Koncem srpna 1909 se začali řešit finanční prostředky, přičemž z veřejných sbírek bylo zajištěno 750.000 marek, které se plánovali použít pro vylepšení nad rámec projektu MOLTKE. Tirpitz vyžádal u Úřadu císařského námořnictva předběžný návrh nové lodi, který plánoval koncem záři prezentovat císaři Vilémovi II. Admirál Tirpitz specifikoval předběžný návrh, kde se počítalo se stejnou výzbrojí jako u třídy MOLTKE, jen délka a výtlak by se mírně zvýšili. Námořní inženýr Hans Bürkner předložil tři návrhy. První z nich „I“ byl vylepšenou variantou třídy MOLTKE. Mělo se jednat o loď s vylepšeným systéme ochrany, delším trupem a výtlakem o 700 tun vyšším. Druhý návrh „II“ měl opět vylepšenou pancéřovou ochranu, ale dle požadavku Waldemara Vollerthuna byla snížená horizontální ochrana. Výtlak by se i tak zvýšil o 1000 tun oproti MOLTKEMU. Třetí varianta „III“ se vrátila ke stejnému uspořádání věží jako u lodi VON DER TANN, ale změna by se týkala ráže děl, která by se zvýšila na 305 mm. Tato třetí varianta pak měla několik menších pod-variant, které se od sebe lišili uspořádáním pancíře. Sám admirál Tirpitz řešil, jakou variantu prezentovat císaři. Byl si vědom, že změny si vždy budou vyžadovat čas a peníze. Proto zvažoval objednat třetí jednotku třídy MOLTKE, která by mohla být rychle ve stavbě, jelikož by se ušetřil čas za konstrukční práce. V prvním týdnu v říjnu 1909 revidovalo konstrukční oddělení návrh „IIb“, který počítal se stejnou výzbrojí v podobě deseti děl ráže 280 mm, mírném zvýšení výtlaku a lepším vnitřním členěním prostor pro pohonnou jednotku. Tento návrh byl prezentován císaři s tím, že Tirpitz ještě doporučoval zvýšit výtlak o 700 tun pro zajištění lepší pancéřové ochrany pohonné jednotky. Ačkoliv se zdálo, že finální návrh je na stole, konstrukční oddělení připravilo další návrh „IVe“, který výrazně měnil uspořádání hlavních dělostřeleckých věží. Změna spočívala v přesunu jedné z bočních věží do osy lodi na příď do superpozice. Prostřední věž měla místo a mohli jí také přesunout do osy lodi. Ve výsledku se jednalo o uspořádání, jako u britské třídy ORION a předběhlo by to uspořádání, které se aplikovalo až u německé třídy KÖNIG. Následně probíhala jednání mezi jednotlivými odděleními a úřady, kde se někteří pozitivněji vyjadřovali pro verzi „II“ a jiné pro verzi „IV“. Jelikož čas kvapil, bylo potřeba konečně rozhodnout o finální podobě. Během prosincového jednání s loděnicí Blohm & Voss padlo rozhodnutí ve prospěch verze „IIc“, tedy modifikace třídy MOLTKE. Ještě první týden v lednu 1910 došlo k drobné změně v podobě finální verze „IIe“, kde se zvýšila příď a provedlo několik drobných vylepšení v rozložení pancéřování. Císař finální verzi schválil 27.ledna 1910.

První návrh počítal s uspořádáním děl jako u Von der Tann ale s děly ráže 305 mm
Další návrh počítal s uspořádáním děl v super pozici na přídi i zádi
Finální verze

Pořizovací náklady:
SEYDLITZ 44.685.000 Marek

KONSTRUKCE
Po dokončení se SEYDLITZ stal největší lodí císařských námořních sil. Při délce 200 m na čáře ponoru (celková délka 200,6 m) měl šířku 28,5 m (28,8 m s protitorpédovými sítěmi), ponor 9,29 m a standardní výtlak 24.988 tun (plný 28.550 tun). Dvojité dno zaujímalo 76% z celkové délky. Trup byl rozdělen na sedmnáct vodotěsných oddílů. Konstrukce byla stavěná z měkké oceli Siemens-Martin, vnitřní paluby pokrývalo linoleum, které bylo britským vědcem patentováno v roce 1860, vnější paluby byly pokryté vrstveným teakovým dřevem. Přední paluba byla zvýšená asi v délce jedné třetiny lodi. Nástavby se skládaly z velké přední velitelské věže umístěné přímo za přední dělovou věží. Druhá menší velitelská věž stála na zadních nástavbách za čtvrtou dělovou věží. Za přední dělovou věží byl první komín a uprostřed lodi druhý. Loď měla dva stěžně včetně pozorovacích hnízd u velitelských věží. Na palubě nemohla chybět ani směs několik člunů, které se nedají nazvat záchranné, ale čluny, které měli zajišťovat dopravu na břeh v přístavu. Celkem se mělo jednat jeden větší hlídkový a pak devět dalších různých typů. Co se ovládání lodi týče, byla námořníky vnímaná jako snadno ovladatelné s jemnou reakcí na dvě kormidla. Při plném zatáčení docházelo k 60% ztrátě rychlosti a náklon 9 stupňů. Loď byla vybavená dvojící pomocných bočních kýlů pro zlepšení stability. Posádka byla tvořená 43 důstojníky a 1025 muži. V případě, že sloužila jako vlajková, zvýšil se počet námořníků o 13 důstojníků a 62 členů jejich doprovodu.

Výkony při zkouškách:
SEYDLITZ 28,13 uzlů / 89.740 koňských sil

Pohonný systém byl zajištěn čtyřmi Parsonovými parními turbínami, vyráběné licenčně společností Blohm & Voss. Turbíny byly uspořádané po dvojici v sadách, každá poháněla třílistou lodní vrtuli o průměru 3,88 m, celkem čtyři vrtule. Každá dvojice turbín byla umístěná ve vlastní strojovně pro zajištění bezpečnosti. Pára byla zajištěná dvaceti sedmi malotrubkových kotlů typu Thornycroft-Schulz, které používali dva kotle u každého kotle. Kotle byly umístěné do pěti kotelen a poslední tři vzadu byly od ostatních oddělené podélnou přepážkou. Spaliny z kotlů ústily do dvou komínů stejného průměru a velikosti. Elektrická energie byla zajištěná šesti turbogenerátory produkující 1800W při 220V. Celkový výkon pohonné jednotky byl navržen pro 63.000 koňských sil při maximální rychlosti 26,75 uzlů (49,54 km/h). Při plavebních zkouškách bylo ale docíleno výkonu téměř 90.000 koňských sil a rychlosti 28,13 uzlů. Rychlostí se SEYDLITZ vyrovnal i britským bitevním křižníkům, kde byl kladen velký důraz právě na rychlost v duchu hesla, že rychlost je nejlepším pancířem. Vezená zásoba uhlí v podobě 3600 tun umožňovala dojezd 4.200 námořních mil (7.800 km) při 14 uzlové rychlosti. V případě maximální konstrukční rychlosti 1.605 námořních mil klesl dojezd na 2.972 km. Během testů se při rychlosti kolem 21 uzlů projevovali na zádi menší vibrace, ale nebylo to vnímané jako nějaká velká závada, která by měla rušit centrální dělostřelecký zaměřovací systém.


VÝZBROJ

Výzbroj byla identická s předchozí třídou MOLTKE a skládala se z deseti děl ráže 280 mm (SK L/50) montovaných do pěti dělových věží modelu Drh LC/1910 o hmotnosti cca 450 tun. Uspořádání dělových věží bylo obdobné jako u třídy MOLTKE, kde první, čtvrtá a pátá věž byly v ose lodi, druhá a třetí na bocích s dostatečným prostorem k tomu, aby mohla být vedená plná boční palba. Elevace věží byla -8 až plus 13,5 stupňů, což byla stejná hodnota, jako u věží třídy MOLTKE. Dostřel činil 18.100 metrů, což bylo v polovině války vnímané jako nedostatečné. V roce 1916 byl náměr věží zvýšen na 16°, čímž se dostřel zvýšil na 19.100 metrů. Každá věž mohla používat vlastní dálkoměr o délce 3 m až na poslední věž, která používala dálkoměr namontovaný na zadní řídící věži. Hlavní baterie byla zásobená 87 granáty, celkem se nakládalo 870 projektilů o celkové hmotnosti více jak 262 tun, bez prachových náloží. Prachové nálože o hmotnosti 24 kg se skladovali v hedvábném vaku a další v mosazném pouzdře o hmotnosti 75 kg. Úsťová rychlost projektilu byla 880 m/s, přičemž těmto dělům je po bitvě u Dogger Banku připisováno proražení 5“ a 6“ palcového pancíře (127–152 mm). Jiné zdroje zpochybňují průstřel 152 mm pancíře. Nabíjecí cyklus vyžadoval sklonění hlavní děl do horizontální polohy. Uváděná kadence 3 výstřely za minutu byla dosahovaná zřídka a byla ovlivněná vyškoleností obsluhy. Během testů bylo dosíleno tří výstřelů za 51 sekund. I tak se jednalo o velice rychle střílející děla, která měla jen nedostatek v hmotnosti střely a menšího ničivého účinku v cíli a průraznosti než u těch britských.

Střední dělostřelectvo tvořilo dvanáct osvědčených děl 15 cm SK L/45 umístěných po jednom v kasematech na lafetách MPL C/06. Děla ráže 150 mm měla kadenci 5-7 ran za minutu (dle sehranosti obsluhy) a střílela projektily u hmotnosti 45,3 kg na vzdálenost 13.500 m (při max. elevaci -7/+20°). Vezená zásoba munice čítala 150 ks na hlaveň. V roce 1916 proběhla úprava elevace a dostřel se zvýšil na 16.800 metrů. Úsťová rychlost projektilu byla 735 m/s, děla se ručně nakládala. Pro obranu před torpédovými čluny se používala rychlopalná děla SK L/45 ráže 88 mm opět umístěná v kasematách; čtyři byly umístěné na přídi, dva byly v přední nástavbě, další pár byl umístěn v zadní nástavbě, poslední čtyři na zadní horní palubě. Používala se munice o hmotnosti 7,04 kg s kadencí až 15 ran za minutu s dostřelem 6.890 m. V roce 1916 byla dvě děla odstraněná, aby uvolnila místo protiletadlové verzi Flak L/45. Tak jak se válečná plavidla nacházela více v přístavech než na moři, byla z nich postupně část zbraní odstraněná a poslána na pozemní frontu. To stejné postihlo i děla ráže 88 mm u SEYDLITZE, který do konce války o všechna tato děla přišel a uvolněné kasematy byly zavařené.

Jak bylo pravidlem u velkých německých lodí, doplňkovou výzbrojí byly i podhladinové torpédomety ráže 500 mm používající torpéda verze G6 s výbušnou hlavicí o hmotnosti 140 kg s možností nastavení dvou rychlostí. Při 27 uzlové činil dojezd torpéda 5.000 metrů, u rychlosti 35 uzlů byl účinný dosah 2.200 metrů. Začátkem roku 1913 došlo k výměně za modernější verzi G7, která již nesla 200 kg hlavici a dojezd se u rychlostí 27 a 37 uzlů zvýšil na 17.200 m, potažmo 7.400 m. Torpédomety se po jednom nacházeli na přídi, zádi a každém boku.

TTD - námořní dělo ráže 28 cm/45 (11") SK L/50
* Výrobce: Kruppovy závody, Německo
* Model zbraně: 1909 ve službě od roku 1911
* Ráže: 280 mm
* Celková délka hlavně: 14,150 m
* Hmotnost hlavně: 41.500 kg
* Hmotnost střely: 302 kg (APC)
* Hmotnost prachové náplně: 119 kg
* Počáteční rychlost střely: 855 m / s
* Pracovní tlak: 3.300 kg / cm 2
* Životnost hlavně: cca 210 výstřelů
* Kadence: 3 rány za minutu
* Dostřel: 20.400 m

Hmotnost boční salvy:
10 x 380 mm = 3.020 Kg
6 x 150 mm = 271,8 Kg
Celkem: 3.291,8 Kg


PANCÉŘOVÁNÍ

Jak již bylo praxí německé konstrukční školy, pancéřové ochraně byla věnovaná velká pozornost bitevního křižníku SEYDLITZ nevyjímaje. Pancíř se použil jak z cementované, tak i niklové oceli Krupo. Hlavní boční pancéřový pás byl ve středu silný 300 mm a směrem k přídi a zádi se zeslaboval. Kryl především prostor od přední po zadní dělovou věž na úrovní vodní hladiny, kde by proražení pancíře znamenalo zatopení poškozených částí lodi. Nad tímto pancířem se nacházel druhý pás silný 230 mm, který sahal k druhé palubě. Nad ním byl prostor určený pro instalování středních děl, kde kasematy chránil další pás silný 150 mm, přičemž samotná děla měla ještě štít proti střepinám 80 mm. Pancíř pod vodoryskou byl ze 300 mm postupně zeslaben na 150 mm, ještě hlouběji na běžných 30 mm a dvojité dno. Proti torpédům se používala přepážka silná 30 až 50 mm, která uzavírala pancéřovou citadelu. Příď a záď měla na úrovní vodní hladiny pancéřování silné 120/100/80 mm to podle toho o jak exponované místo se jednalo. Příčné přepážky citadely chránilo 220-230 mm. Tím měla být citadela dokonale uzavřená i v případě zaplavení okolních prostor měla poskytovat lodi dostatečný vztlak.

Loď měla dvě pancéřové horizontální paluby silné 35 mm a 30 mm na méně exponovaných místech, na těch více bylo zesílení na 80 mm. Šikmé vnitřní části (30°) druhé pancéřové paluby byly silné 30 mm. Dělové věže měly čela silná 250 mm, boky krylo 200 mm. Přední šikmá část věže byla silná 100 mm a vlastní horizontální střechu chránilo 70 mm oceli. Barbety děl krylo 230 mm, ale jen na úroveň pancéřové paluby. Pod ní byl prostor kasemat středních děl, tudíž nepřátelský projektil musel nejdříve prorazit tento pancíř, vnitřní přepážky (20 mm) a teprve poté narazil na spodní část barbet silnou 100 mm, která navíc byla zešikmělá směrem dovnitř barbet. Na úrovní druhé pancéřové palby se barbety zeslabovaly na 30 mm. Opět to znamenalo, že by granát musel proniknout 230 mm bočním pásem a pak 30 mm spodní části barbety, která byla opět zešikmělá směrem dovnitř barbety. V podélné ose lodi se barbety zeslabovaly z 230 na 200 mm. Jednalo se o místo s malou pravděpodobností zásahu, jelikož by v dráze letu projektilu „překážela“ dělová věž.

Hlavní velitelskou věž krylo po stranách 350 mm a střechu 80 až 150 mm. Komunikační šachtu do nitra lodi chránilo 200 mm a směrem do nitra se dále zeslabovala na 80 a 30 mm. Zadní věž měla boky silné 200 mm, střechu 50 mm a komunikační šachtu 150 mm a níže 80 mm. Střední děla v kasematách kromě vlastních 150 mm silných kasemat chránil čelní štít silný 80 mm, v případě 88 mm děl byl štít silný 50 mm. U 88 mm děl na přídi nebyl použitý žádný štít. Odvod spalin a tah od kotlů byl chráněn proti střepinám pancířem 20-25 mm silným.


TTD - bitevní lodě třídy SEYDLITZ
* Délka: 200,6 m
* Šířka: 28,5 m
* Ponor: 9,29 m
* Výtlak standardní: 24.988 t, plný výtlak 28.550 t
* Výzbroj: 10x280 (5xII), 12x150 (12xI), 12x88 (12xI), 4x torpédomet 500 mm
* Pancéř paluba: 30-80 mm
* Pancéř boky: 100–300 mm
* Protitorpédové přepážky: 50 mm
* Pancéř kasemat: 150 mm
* Pancéř dělostřelecká věž: 250 mm
* Pancéř hlavní přední velitelská věž: 350 mm
* Výkon strojů: 63.000 k, maximální výkon 89.740 k
* Rychlost: 26,5 uzlů (49,1 km/h), maximálně 28,13 uzlů
* Dojezd: 4.200 námořních mil (7.800 km) při ekonomické plavbě rychlostí 14 uzlů
* Posádka: 42 důstojníků, 1025 mužů

KARIÉRA
Srovnání velikostí bitevních křižníků Von der Tann, Moltke a Seydlitz

Kýl lodi byl založen 4.února 1911 v loděnici Blohm & Voss v Hamburku. Dne 30.března 1912 byla slavnostně pokřtěná generálem Karlem Wilhelme Heinrichem von Kleistem a dostala jméno po slavném pruském generálu jezdectva Friedrichu Wilhelmovi von Seydlitz, který velel jízdním jednotkám za krále Friedricha Velikého. V dubnu 1913 byla loď již na námořních zkouškách, aby po jejich úspěšném zvládnutí byla 22.května 1913 převzata do řad německého císařského námořnictva. Posádka byla částečně složená z nových námořníků a námořníků, kteří sloužili na starším pancéřovém křižníků YORCK (1904), který byl převeden do záložní flotily. Jejím prvním velitelem byl Kapitän zur See (KzS – kapitán na moři) Moritz von Egidy. Již začátkem července 1913 přivítali na palubě SEYDLITZE první státní návštěvu, kterou vykonal italský král Viktor Emanuel III.

Hned na začátku kariéry potkala loď smůla, když v husté mlze najela 26.července 1913 na mělčinu u Friedrichsortu. Naštěstí nedošlo k větším škodám a po dočasném přerušení testů mohli být tyto v polovině srpna dokončeny. V prvním týdnu v září se SEYDLITZ již účastnil každoročního cvičení flotily. Až do poloviny roku 1914 probíhala běžná výcviková rutina se zbytkem flotily v Severním a Baltském moři. V době evropské krize se v červnu 1914 SEYDLITZ stal vlajkovou lodí kontradmirála Franze von Hippera, velitele I. průzkumné eskadry. Vedle tohoto nejmodernějšího německého bitevního křižníku disponoval von Hipper bitevním křižníkem MOLTKE a VON DER TANN. Další bitevní křižník GOEBEN (třída Moltke) se v té době nacházel ve Středozemním moři spolu s lehkým křižníkem BRESLAU. V červenci 1914 proběhla další cvičná plavba, tentokráte do norských vod, která ale byla předčasně přerušená v důsledku krize s vraždou následníka rakousko-uherského trůnu.

Dne 1.srpna 1914 byl SEYDLITZ mobilizován do válečného stavu, protože se velmi brzo očekávalo vypuknutí války. SEYDLITZ a další jednotky poskytovaly krytí pro lehčí jednotky, které hlídkovaly v oblasti německého zálivu. Po vypuknutí první světové války došlo 28. srpna 1914 ke krátkému střetu mezi německými lehkými křižníky a útočnými silami britských křižníků a bitevních křižníků. Během dopoledne zaútočily britské křižníky z Harwich Force na německé torpédoborce hlídkující v Helgolandském zálivu. Šest německých lehkých křižníků se střetlo s britskými loděmi a způsobily jim velké škody. Poté, co se na scéně objevili britské bitevní křižníky, museli se německé lehké jednotky stáhnout z boje. Pro záchranu svých jednotek povolali Němci své bitevní křižníky VON DER TANN a MOLTKE, které kotvily v přístavu, ale odliv zabránil lodím bezpečně vyplout přes písečnou mělčinu v ústí řeky Jade. Až v odpoledních hodinách se oběma výše zmíněným bitevním křižníkům podařilo vyplout na moře. HIPPER za nimi vyrazil asi o hodinu později na palubě SEYDLITZE, ale v té době již byla část německých lehkých křižníků na dně moře.

Začátkem listopadu 1914 podnikli Němci jeden z řady nájezdů na britská pobřežní města. Spolu s bitevními křižníky a pancéřovým křižníkem BLUCHER v doprovodu čtyř lehkých křižníků opustili ústí řeky Jade a nabrali kurz na Yarmouth. Za úsvitu následujícího rána byl Yarmouth bombardován, zatímco lehký křižník STRALSUND položil minové pole, na kterém se později potopila britská ponorka D5. Krátce na to se německá eskadra vrátila zpět do svých přístavů. Během čekání v mlze před přístavem německý pancéřový křižník YORCK udělal navigační chybu a najel do vlastního minového pole. Po zásazích dvěma minami, čel křižník rychle ke dnu. Dne 20.listopadu 1914 vyplula I. předzvědná skupina spolu s křižníkem SEYDLITZ na plavbu do Wilhelmshavenu, aby doprovodili na první plavbě nový bitevní křižník DERFFLINGER. K dalšímu vyplutí SEYDLITZE došlo 9. prosince 1914, ale k žádnému setkání s britskými jednotkami nedošlo.

O pár dní později 15.prosince 1914 se na vrchním námořním velení rozhodlo o dalším nájezdu na britské pobřeží. Cílem nebylo ani tak bombardování britských měst, ale vylákat část Grand Fleet, zničit je a tím britské loďstvo oslabit. V ranních hodinách vyplula čtveřice německých bitevních křižníků doprovázených pancéřovým křižníkem BLUCHER a čtyřmi lehkými křižníky spolu s dalšími menšími jednotkami. Dvanáct hodin poté co vyrazil na moře Hipper, vyrazili z německých přístavů i hlavní síly složené ze 14 dreadnoughtů, 8 řadových bitevních lodí a řady menších jednotek pro poskytnutí vzdáleného krytí. Britové ale od konce srpna dokázali částečně číst německý námořní kód a sami se snažili na Hipperovy křižníky nastražit past. Nicméně vzhledem k tomu, že dokázali číst kód jen částečně, tak místo aby se stali lovci, stali se samo lovnou zvěří, jelikož nevěděli to hlavních německých silách na moři. Pro Brity bylo nakonec velké štěstí, že po úvodní šarvátce mezi torpédoborci nechtěli Němci riskovat noční boj a obrátili své lodě směrem do přístavů. Během ostřelování města Hartlepool byl SEYDLITZ třikrát zasažen z pobřežních baterií, ale utrpěl jen minimální škody a žádné ztráty na posádce.

Stejný plán jako v prosinci uskutečnili Němci i koncem ledna 1915, kdy se opět Hipperovy bitevní křižníky vydaly k britskému pobřeží s cílem ničit pobřežní města a vylákat britské bitevní křižníky na moře, kde už na ně měli čekat hlavní německé síly. Opět svou roli hrálo zachycení německých zpráv a jejich dešifrování, díky čemuž Britové nastražili svou vlastní past. Po prvním střetu lehkých jednotek u Dogger Banku se rozhořel boj i mezi bitevními křižníky obou stran. Britové měli převahu v lodích i velkých dělech a když boj začal, využili i většího dostřelu svých děl. Němci museli prchat, ale posledním plavidlem v jejich sestavě byl pancéřový křižník BLUCHER. Brzo se britská palba zacílila na tuto nejpomalejší německou loď a začali mít úspěchy. Nicméně i Britové dostali řadu zásahů a na vlajkové lodi LION bylo docela úzko. V jednu chvíli moc nechybělo k tomu, aby Britové přišli o svou vlajkovou loď. Podobně na tom byli ale i Němci. SEYDLITZ byl rovněž několikrát zasažen projektilem ráže 343 mm, přičemž jeden z nich inicioval výbuch v muničním skladě a díky otevřeným dveřím v muniční komoře se plameny dostali i do další věže. Posádky obou věží během několika vteřin zemřely. Výbuch zabil 59 mužů a zničil obě zadní dělové věže. Jen rychlým zaplavením muničních komor neskončil SEYDLITZ na dně moře. Třetí granát, který SEYDLITZ utržil v bitvě trefil loď do hlavního bočního pancéřového pásu, ale nezpůsobil žádné velké škody. V té době byl již BLUCHER nenávratně poškozen a když se Němcům nakonec podařilo uniknout, soustředili se Beattyho bitevní křižníky na doražení pancéřové lodi, která klesla i s velkými obětmi na život do studeného hrobu. Celou bitvu ze strany Britů pronásledovali chyby v komunikaci a svým způsobem bylo potopení pancéřového křižníků hubeným výsledkem.

Začátkem srpna 1915 bylo rozhodnuto o vpádu do Rižského zálivu, kterého se měli účastnit i bitevní křižníky SEYDLITZ, MOLTKE a VON DER TANN v rámci předzvědné skupiny. Cílem bylo zničit ruské námořní síly dislokované v oblasti Rižského zálivu a pomocí min zablokovat vstupy do Mondsundských ostrovů. Hlavní tíha bojů byla na bitevních lodích tříd NASSAU a HELGOLAND. Bitevní křižníky prováděli krytí a 10.srpna spatřili v dálce ruský pancéřový křižník BAJAN. VON DER TANN na ruskou loď zaútočil, ale než se do střetnutí připojil SEYDLITZ obdrželi Němci signalizaci z torpédového člunu o přítomnosti nepřátelské ponorky, což vedlo k přerušení bojové akce. Hrozba ponorek se opakovala i následující dny a došlo i k poškození křižníku MOLTKE torpédem, což Hippera přimělo stáhnout své cenné lodě zpět do Gdaňsku. Nepoškozená plavidla ještě nějaký čas hlídkovala v Rižském zálivu, ale koncem srpna byly odeslány do Kielu.

Při dalším nájezdu do Severního moře došlo k opětovné nehodě, kdy SEYDLITZ najel v kanále císaře Viléma na mělčinu. Incident se obešel bez poškození a loď byla z mělčiny rychle vyproštěná. Nicméně začátkem prosince se opět v kanále císaře Viléma podařil menší incident, kdy se bitevní křižník zamotal do síťových bariér. Potápěči museli vymotat sítě z pravobočního lodního šroubu. Koncem dubna 1916 se opět uskutečnil nájezd na britská pobřežní města. Admirál Hipper byl v té době na nemocenské a tak jej na palubě vlajkového SEYDLITZE zastoupil admirál Friedrich Boedicker. Britové opět zachytili radiovou korespondenci a urychleně na moře poslali své hlavní síly. Během plavby se SEYDLITZ dostal do nepřátelského minového pole a následný výbuch vyrval v boku 15metrovou díru těsně za pravobočním torpédometem. Při výbuchu bylo zabito 11 námořníků a do lodi se vedralo 1400 tun vody, což vedlo ke zvýšení ponoru o 1,4 m. Bylo zbytečné riskovat ztrátu lodi při pokračování akce, a tak se admirál rozhodl poslat SEYDLITZ s doprovodem lehkých křižníků zpět do domovských přístavů. Admirál Boedicker byl nucen se svým štábem přestoupit na torpédovku V28 a vztyčit admirálskou vlajku na bitevním křižníku LUTZOW. Operace následně pokračovala podle plánu, ale již bez přítomnosti SEYDLITZE, který byl měsíc v opravě.

Největší vojenské akce, které se SEYDLITZ se svou posádkou zúčastnil, byla bitva u Jutska, která znovu prověřila kvality lodi. Po opravách z předchozího poškození minou byl koncem května 1916 SMS SEYDLITZ připraven k akci na moři. Spolu s dalšími čtyřmi bitevními křižníky se eskadra vydala směr Skagerrak (Jutsko), přičemž von Hipper přenesl svou admirálskou vlajku ze SEYDLITZE na nový bitevní křižník LUTZOV. SEYDLITZ zaujal pozici uprostřed formace mezi křižníky DERFFLINGER a MOLTKE. O hodinu později vyplulo na moře jádro německé flotily včetně 16 dreadnoughtů. Britské šifrovací centrum opět dokázalo částečně rozluštit německý námořní kód a rovněž vyslalo na moře své bitevní křižníky vedené admirálem Beattym a rovněž hlavní jádro bitevních lodí s doprovodem. Obě předzvědné skupiny složené z bitevních křižníků se krátce po 16:00 hodině dostali na dostřel a bitva mohla začít. Jako první zahájily palbu německé lodě ze vzdálenosti kolem 14 km. SEYDLITZ si vzal na mušku bitevní křižník QUEEN MARY z třídy LION. V čase mezi 16:55 a 16:57 byl SEYDLITZ dvakrát zasažen projektily ráže 343 mm. První střela bokem pět stop nad palubou a způsobila několik menších požárů, které se podařilo rychle uhasit. Druhý granát ale prorazil barbetu jedné ze zadních dělových věží a inicioval výbuch připravené munice. Z věže nikdo nepřežil a jen díky bezpečnostním opatřením přijatým po bitvě u Dogger Banku nedošlo k větší katastrofě. Nicméně i Němci se trefovali a zničili britský bitevní křižník INDEFATIGABLE, který byl na mušce z VON DER TANNU. V té době na místo střetu dorazily britské rychlé bitevní lodě třídy QUEEN ELIZABETH se svými 381 mm děly, které hlavní flotila vyslala na pomoc těžce zkoušeným Beattyho bitevním křižníkům. Britská palba byla nepříjemné a zadní německý voj se tak musel zachránit horečným kličkováním. Během tohoto útěku se ale na mušku lodi DERFFLINGER a SEYDLITZ dostal bitevní křižník QUEEN MARY. Svědci popsali, že loď v krátkém intervalu zasáhlo nejméně pět střel ze dvou salv, což způsobilo velkou explozi, která nebohou loď rozervala a pohřbila i s většinou posádky. Krátce po zničení druhé britské lodi podnikli lehké jednotky torpédový útok. SEYDLITZ byl v 17:57 zasažen torpédem pod přední dělovou věží. Exploze vyrvala velký kus plátu a otevřela do lodí díru o rozměrech 12x4 m. I přes tento těžký zásah torpédem se SEYDLITZ stále držel ve formaci. Ale mělo být hůře. Pátá britská eskadra složená ze čtyř bitevních lodí s 381 mm děly se přiblížila natolik, že si vzali na mušku německé bitevní křižníky, a i SEYDLITZ obdržel několik zásahů. V čase mezi 18:09 a 18:19 utržila loď dva těžké zásahy. Jeden z těžkých projektilů zasáhl čelo levé boční věže a vyřadil obě děla. Druhý granát pronikl do zadní, již zničené věže a inicioval výbuch korditových náloží, které při prvním zásahu nevybuchly. Poslední věž měla také jedno dělo mimo provoz a rovněž dvě kasematová 150 mm děla byla zničená.

Kolem 19:00 hodiny se přiblížili obě hlavní loďstva k sobě a rozhořel se boj mezi jádry obou nepřátelských flotil. I díky lepší viditelnosti se Britům dařilo působit Němcům velké škody. SEYDLITZ byl během několika minut šestkrát zasažen, především v přední části. Von Hipper se snažil své těžce zkoušené lodě vyvázat z boje, ale SEYDLITZ nemohl vyvinout dostatečnou rychlost. Provizorně opravená místa po zásahu torpédem povolovala a loď nabírala další vodu tak rychle, že se příď nořila do vln. Jak se den měnil v noc, nechtěl německý velitel Scheer riskovat noční boj a snažil se odpoutat od nepřítele a nabrat směr domovské přístavy. Během těchto ústupových bojů docílil SEYDLITZ jeden zásah na bitevní lodi COLOSSUS, kde způsobil jen malé škody na nástavbách. Ve 20:20 hod byl SEYDLITZ odhalen ve tmě a Beattyho lodě na něj ze vzdálenosti 7800 metrů zahájili palbu, přičemž docílili několik zásahů. Jedna ze střel zasáhla zadní dělovou věž a zadní velitelský můstek, kde prakticky všichni přítomní zemřeli. Němci opláceli stejnou mincí a několikrát zasáhli ve tmě jak velitelský LION, tak i sesterskou PRINCESS ROYAL. V noci byl von Hipper nucen opustit svůj vlajkový LUTZOW, který byl tak poškozen, že se sotva držel na hladině. Proto se svým štábem hledal, na jaký jiný bitevní křižník by mohl přestoupit. Pouze SEYDLITZ a MOLTKE byly v takovém stavu, že ještě mohli palbu opětovat. Proto se von Hipper nakonec rozhodl vztyčit svou vlajku na MOLTKEM. Během nočních šarvátek především mezi lehkými křižníky a torpédoborci, ztratila posádka SEYDLITZE se zbytkem eskadry kontakt. Těžce poškozená loď nemohla držet tempo s ostatními a tak se její kapitán rozhodl na vlastní triko pokračovat k místu shromaždiště k majáku Horn Reef. Během této plavby měli Němci na SEYDLITZI velké štěstím, protože proplouvali skrz dlouho britskou linii a v 0:45 hod byli spatření z bitevní lodi AGINCOURT, která je ale nedokázala identifikovat. Němci tak proklouzli pod děly bitevní lodě, která jich měla rovnou 14 ráže 305 mm. SEYDLITZ se postupně vlekl pomaleji a pomaleji. Jelikož měli poškozené oba lodní gyroskopy, vyslali za nimi lehký křižník PILLAOU, aby je dovedl domů.

Zatímco většina lodí kotvila v domovských přístavech, posádka SEYDLITZE sváděla boj o záchranu lodi. V 15:30 prvního června 1916 se loď nacházela v kritické situaci. Příď byla téměř celá ponořená a jediné co v těchto místech drželo vztlak byla boční torpédová místnost. Aby nedocházelo k zalévání přídě, vracel se bitevní křižník zádi napřed. Zároveň probíhaly přípravy na evakuaci, protože pořád hrozilo potopení. Několik parníků vyslaných na pomoc převzalo část posádky a podařilo se jim i stabilizovat křižník natolik, že se ráno 2.června dovlekl k vnější rejdě přístavu v ústí řeky Jade. Zde se ještě muselo čekat na příliv, aby hluboce zanořená příď nenarazila na dno přístavu. Posádka odvedla obrovský kus práce a díky jim a kvalitní konstrukci se podařilo dostat to suchého doku i s více jak 5.300 tunami mořské vody v trupu. V průběhu bitvy byl SEYDLITZ zasažen 21 granáty velkých ráží, dvakrát středním dělostřelectvem a torpédem. Devadesát osm námořníků zemřelo a dalších 55 jich bylo zraněno. SEYDLITZ vystřelil 376 granátů hlavní ráže, přičemž podle všeho zaznamenal 10 zásahů a podílel se na potopení bitevního křižníku QUEEN MARY. Opravy lodi ve Wilhelmshavenu se protáhli do 1.října 1916.

Jelikož von Hipper přišel o svou vlajkovou loď LUTZOW opět se jí stal opravený SEYDLITZ, s kterým začátkem listopadu v doprovodu dalších lodí vyplul k dánskému pobřeží kde pomáhaly vyzvednout dvě uvízlé ponorky U-20 a U-30. Ve velitelské roli byl SEYDLITZ nahrazen v listopadu 1917 kdy byl námořnictvem převzatý bitevní křižník HINDENBURG (třída Derfflinger). V průběhu roku 1917 používal Scheer lehké jednotky k útokům na britské konvoje do Norska. V důsledku těchto německých výpadů bylo Britské námořnictvo nuceno s konvoji posílat doprovod v podobě bitevních lodí. To byl moment, na který Scheer čekal a chystal likvidaci jak transportních lodí, tak i jejich vojenského doprovodu. Akce byla utajené i před britskou výzvědnou službou a měla velkou naději na úspěch. Nicméně němečtí zpravodajové měli mylné informace o termínu konvoje. Ten ve skutečnosti vyplul o den později. Během této akce měl bitevní křižník MOLTKE poruchu a bylo jej nutné stáhnout zpět do přístavu přičemž byl zastižen ponorkou E42 a torpédován.

Na podzim 1918 naplánovalo vrchní německé velení misi, která měla Brity donutit ke generální bitvě s cílem způsobit jim co největší škody a zlepšit tak vyjednávací podmínky o míru. Na moře měla vyplout celé německá flotila včetně křižníku SEYDLITZ. Když se o chystané akci dozvěděli námořníci, vzbouřili se, protože se jim celá akce jevila jako sebevražedná s malou šanci na úspěch. I když Britové utrpěli v bitvě u Jutska v roce 1916 mnohem větší škody než jejich německý protivník, dokázali v průběhu války stále stavět velká válečná plavidla, jako například dva bitevní křižníky třídy RENOWN s děly ráže 381 mm. Když byl koncem října 1918 stanoven termín akce, námořníci se na většině lodích vzbouřili a vyvěsily rudé vlajky na známku protestů proti válce a zbytečnému sebeobětování. Tyto nepokoje nakonec donutili von Hippera a Scheera celou operaci odvolat. Když se o vzpouře dozvěděl císař, jen poznamenal „už nemám námořnictvo“. Vzpoura ve Wilhemshavenu se rozšířila i do Kielu a díky beznadějné situaci na pozemním bojišti bylo Německo nakonec nuceno žádat o příměří.

Po kapitulaci Německa bylo ze strany vítězných mocností rozhodnuto německá plavidla internovat na základně ve Scapa Flow do doby, než se na konferencích rozhodne, co s nimi. Půl roku po intenzivních jednáních, když se zdálo, že Britové se budou chtít internovaných lodí zmocnit násilnou formou, rozhodli se námořnici vztyč německé válečné vlajky a svá plavidla potopit. Kromě pár lodí, které se Britům podařilo dostat na mělčinu, klesla ke dnu celá chlouba německých námořních sil včetně „nepotopitelného“ bitevního křižníku SEYDLITZ. Ten šel ke dnu 21.června 1919 a ve 13:50 hod dosedl v hloubce 22 metrů na dno zálivu. Vrak byl následně prodán společnosti Cox and Danks, která měla v úmyslu vrak vyzdvihnout a prodat na šrot. Přeci jenom se jednalo o 25.000 tun kvalitní oceli, která měla svou cenu. Vyzdvižení SEYDLITZE se ukázalo jako velice složité. Během prvního pokusu se znovu potopil včetně záchranného vybavení. Loď byla nakonec vyzvednutá ze dna 2.listopadu 1928 a obrácená břichem vzhůru byla odtažená, aby byla o dva roky později v Rosythu sešrotována. Lodní zvon je vystaven u námořního památníků v Laboe. Jedno ze středních děl odmontovaných v roce 1916 se dočkalo uplatnění ještě za Druhé světové války, kdy bylo namontované na pomocný křižník KORMORÁN, který narušoval nepřátelské obchodní trasy, než se vzájemně potopil s australským křižníkem SYDNEY v listopadu 1941.
Míra zaplavení poškozeného Seydlitze po bitvě u Jutska


HODNOCENÍ

Přestože se jednalo de facto jen o upravenou druhou generaci německých bitevních křižníků, tak modifikace, které se konstrukce SEYDLITZE dotkli měli velký vliv na přežití lodi během dvou hlavních bojů, kterých se tato loď s posádkou účastnili. V obou případech je nutno poznamenat, že to přežití lodi bylo i s notnou dávkou štěstí. Především po bitvě u Jutska byl skoro zázrak, že se těžce poškozená loď s přídí téměř celou zanořenou ve vlnách, podařilo dostat do bezpečí a opravit. Vylepšení, kterých se SEYDLITZ dočkal hlavně v pancéřové ochraně tak sklízeli svůj úspěch. Pro Britské námořníky to muselo být nepříjemné zjištění, že i po tolika ranách z bitev u Dogger Banku a Jutska, byl SEYDLITZ nepotopený. Na druhou stranu i tato konstrukce měla své limity, a to především co se palebné síly týče. Bylo to dané i dobou, kdy loď vznikala, kdy se předpokládal boj se soupeřem, který je vyzbrojený 305 mm. Když Britové ve stejné době, co Němci konstruovali SEYDLITZ, konstruovali svou třídu LION, rozdíl ve výzbroji zdě byl již příliš velký. Německý 302 kg projektil prostě neměl takový ničivý účinek v cíli, jako britský projektil ráže 343 mm o hmotnosti 570 kg. I když se jednalo o úspěšnou loď své doby, tak především díky dělům ráže 280 mm poměrně rychle začal SEYDLITZ zaostávat za výkony britských, ale i japonských bitevních křižníků třídy KONGÓ. Úspěch v bitvě u Jutska, kdy se posádka SEYDLITZE podílela na zničení bitevního křižníku QUEEN MARY, do značné míry byl ovlivněn slabším pancéřováním britských lodí v součinnosti s nedodržováním bezpečnostních pravidel. Nedá se přesně určit, co bylo za zkázou tří britských bitevních křižníků, ale faktem je, že tři lodě skončily po velkých explozích na dně moře i s většinou své posádky. Pokud by válka pokračovala dál, nebo pokud by se SEYDLITZ stal součástí německých námořních sil v meziválečném období, by se již jednalo o překonanou konstrukci, která by čím dál tím více zaostávala za konkurencí, a to i za předpokladu nějakých modernizací. Pořád by se jednalo o loď s 280 mm děly s nedostatečnými výkony.
Seydlitz připraven k opravám po bitvě u Jutska


Zdroje:
www.kaisers-marine.de
www.worldnavalships.com
www.kaiserlichemarine-wilhelmshaven.de
www.militaer-wissen.de
www.worldwar1.co.uk
www.sms-navy.com
www.de-academic.com
www.wikipedia.org
www.virtualdockyard.co.uk
www.kbismarck.org/forum
Jiří Kovařík – Jutsko 1916
Válečné lodě (2) – Vladimír Hynek a Petr Klučina – 1986
Válečné lodě (3) – Vladimír Hynek a Petr Klučina a Evžen Škňouřil – 1988
Velká válka na moři 1914 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1915 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1916 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1917 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1918 – Jaroslav Hrbek
Jane´s Bitevní lodě 20.století

Pěkná lod co toho dokázala ustát opravdu hodně. Nicméně si myslím že vzhledem k době vstupu do služby už určitě měla dostat alespoň ta 305 mm děla.

Raiden píše: ↑3/9/2025, 06:03 Pěkná lod co toho dokázala ustát opravdu hodně. Nicméně si myslím že vzhledem k době vstupu do služby už určitě měla dostat alespoň ta 305 mm děla.

Ano, taky si myslím, že by bylo vhodnější použít 305 mm, kór když byla k dispozici. Jen to jejich uspořádání jako u Von der Tannu by nebylo příliš efektivní. Vracelo by se zpět k prvním generacím bitevních křižníků. A samozřejmě čtyři věže 305 mm versus pět věží s 280 mm, by ve skutečnosti mělo stejnou hmotnost boční salvy.

Říkám si, že nejlepší by bylo kdyby urychlili projektovou přípravu následující třídy Derfflinger a namísto Seydlitze už začali stavět novou loď podle nového projektu.

Raiden píše: ↑4/9/2025, 12:36 Říkám si, že nejlepší by bylo kdyby urychlili projektovou přípravu následující třídy Derfflinger a namísto Seydlitze už začali stavět novou loď podle nového projektu.

Samozřejmě, ale SEYDLITZ vznikal v době, kdy Britové teprve stavěli třídu LION a informace o velikosti děl této třídy prosakovali do Německa postupně. Dnes víme, že měli 343 mm děla, ale v té době to nebylo na 100% jisté a tak se SEYDLITZ projektoval s 280 mm děly, i když se koketovalo s děly ráže 305mm. Samozřejmě, že i v té variantě rozmístění věží jako u VON DER TANNU by se jednalo o dobře vyzbrojený křižník, ale Němci u SEYDLITZE navíc vsadili na rychlost a lepší pancíř.

Němci si sice uvědomovali, že potřebují děla větších ráží už v roce 1910, ale Tirpitz toto odmítl z důvodu rozpočtových omezení. V roce 1911 potom využil věřeného mínění a dosáhl přidělení dalších prostředků a rozjel se program stavby lodí s větší ráží děl. Ovšem pro Seydlitze už bylo pozdě a vlastně první loď mohla být až Bayern a Baden a Mackensen.

Zde je vidět německá krátkozrakost, Britové si toto uvědomili a začali realizovat už o několik let dřív a vznikla tak třída Orion následovaná dalšími.

Dzin píše: ↑7/9/2025, 10:22 Němci si sice uvědomovali, že potřebují děla větších ráží už v roce 1910, ale Tirpitz toto odmítl z důvodu rozpočtových omezení. V roce 1911 potom využil věřeného mínění a dosáhl přidělení dalších prostředků a rozjel se program stavby lodí s větší ráží děl. Ovšem pro Seydlitze už bylo pozdě a vlastně první loď mohla být až Bayern a Baden a Mackensen.

Zde je vidět německá krátkozrakost, Britové si toto uvědomili a začali realizovat už o několik let dřív a vznikla tak třída Orion následovaná dalšími.

To ano, ale na druhou stranu Němci u svých bitevních křižníků tříd MOLTKE a SEYDLITZ měli o dvě děla více, než jakýkoliv britský protějšek. Sázeli tak na vyšší kadenci s větším počtem děl a větší matematickou pravděpodobností zásahů. Ale pravdou je, že ta ráže 280 mm byla před válkou již svými výkony na hraně proti třetí generaci britských lodí, tj. LION a TIGER.

Kapitáni SMS Seydlitz

Kapitän zur See Moritz von Egidy, 22 May, 1913 – 29 November, 1917 (in command at the Battle of Jutland)
Kapitän zur See William Taegert, 30 November, 1917 – 4 December, 1918
Kapitänleutnant Otto Brauer, 5 December, 1918 – 21 June, 1919

3D model SMS Seydlitz

Pěkný model, mě u Seydlitze zaujala ta vyvýšená příď, spolu s tou sníženou zádí to vytváří zajímavou siluetu.

Raiden píše: ↑13/9/2025, 15:38 Pěkný model, mě u Seydlitze zaujala ta vyvýšená příď, spolu s tou sníženou zádí to vytváří zajímavou siluetu.

Ta vyvýšená příď byla běžnou praxí té doby a nejen u německého námořnictva. Co se Němců týče, tak až třída DERFFLINGER měla palubu v jedné rovině, ale aby byla zajištěná dostatečná výška přídě aby nedocházelo k zalívání při vlnobití, tak byla postupně zvyšující se.

To je pravda, mě spíš zaujalo že zároveň s tou vyvýšenou přídí měla zároveň i sníženou zád, tuhle kombinaci jsem snad u žádné jiné lodě ještě neviděl.

Raiden píše: ↑14/9/2025, 11:53 To je pravda, mě spíš zaujalo že zároveň s tou vyvýšenou přídí měla zároveň i sníženou zád, tuhle kombinaci jsem snad u žádné jiné lodě ještě neviděl.

Právě naopak, prakticky všechny lodě tento způsob používali. Co se dreadnoughtů týče, tak například toto řešení bylo u tříd Dreadnought, Bellerophon, St.Vincent, Neptune. U německého loďstva byla zvýšená příď použitá například u Von der Tann. U Italů například Dante Alighieri. Britské super dreadnoughty Orion, Iron Duke, měli zvýšenou příď rovněž, ale snížená paluba byla založená až za druhým komínem. A našlo by se mnoho dalších příkladů.

Seydlitz po návratu z Jutska 1916.
"Aneb, není zpětný zášleh jako zpětný zášleh. Respektive, když dva dělají totéž, není to vždy totéž"

U SMS Seydlitz jsou dostupné i konkrétní konstrukční a nákladové údaje. Podle německých zdrojů stála loď 44 685 000 marek a její trup byl rozdělen do 17 vodotěsných oddílů s dvojitým dnem pokrývajícím cca 76 % délky. Boční pancéřový pás měl až 300 mm, nad ním sekundární pás 230 mm a kasematy chránil pás 150 mm. Také se uvádí, že při zkouškách dosáhl Seydlitz až 28,13 uzlů při ~89 740 k, což překročilo projektovanou rychlost.

U SMS Seydlitz bohužel neexistují přímé archivní údaje o konkrétní částce, za kterou byl vrak prodán jako šrot, protože takové transakční záznamy buď nebyly veřejně publikovány, nebo se nezachovaly v hlavních dostupných pramenech. Víme pouze, že byl po vyzdvižení roku 1928 prodán firmě Cox and Danks a do roku 1930 rozebrán v Rosythu.

U válečných lodí se veškerá ocel a železo nepoužije jako kov k prodeji, ale značná část odpadu je recyklovatelná. Konzervativně lze předpokládat, že zhruba 60–70 % výtlaku mohlo představovat ocelový a železný materiál vhodný pro zpracování jako šrot (ostatní váhu tvořilo pancéřování, vybavení, obložení, stroje, ale i prázdný objem, který není přímo prodán). Tedy orientačně:

Výpočet materiálu:
25 000 t × 0,65 ≈ 16 250 t kovového šrotu

Bohužel za kolik se vykupovala tuna železa ve Velké Británii v té době, jsem bohužel nikde nenašel. V každém případě rozdíl v ceně za stavbu lodi versus výkup na šrot, je obrovský rozdíl.