Britské pobřežní motorové čluny - C.M.B.
Napsal: 7/10/2025, 15:56
Coastal Motor Boats - C.M.B.
Britské pobřežní motorové čluny
Část 1. "Geneze"Britské pobřežní motorové čluny
Přestože datum 22. září 1914 a s ním neodmyslitelně spjaté potopení tří britských pancéřových křižníků německou ponorkou v oblasti mezi mělčinou Dogger Bank a holandským pobřežím je odborné veřejnosti dostatečně známé. Primárně vnímané jako onen pověstný zlom v tehdejším většinově rozšířeném dogmatickém nahlížení na ponorkovou zbraň, jakožto pouhého podpůrného prostředku hladinových flotil. Na dozajista pro Královské námořnictvo – Royal Navy černý den lze však nahlížet i poněkud jinou optikou. V širším kontextu totiž místo a okolnosti zániku Aboukir, Cressy a Hogue tehdy definovaly charakter a principy vedení moderní námořní války. A to nejen v pobřežních oblastech západní a severozápadní Evropy, ale v podstatě i mělkých vodách Baltského, Jadranského a Černého moře.
Jen několik měsíců od vypuknutí světového konfliktu se západoevropské pobřeží od „Mokrého trojúhelníku“, německých přístavů Hamburk, Cuxhaven a Bremenhaven, směrem dolů k flanderským břehům stalo doslova a do písmene rejdištěm ponorek, minonosek, minolovek, či narychlo zrekvírovaných ozbrojených trawlerů a drifterů. To vše navíc umocněné nespočetnými minami nasycenými vodami. Tam kde podle předválečných strategií měla dominovat mohutná děla britských kapitálních lodí, v podmořském stínu minových polí a pod bedlivým dozorem pobřežních baterií se v reálu bez větších okolků proháněly německé lehké jednotky a pod jejich ochranou plující pobřežní transporty.
Faktická neschopnost Královského námořnictva alespoň částečné eliminace nepřátelského lodního provozu, natož vedení efektivní palebné podpory vlastních pozemních jednotek. Pramenící z odmítání neúměrného rizika ztrát však nakonec Brity donutila nalézt jiná východiska jak z ošemetné situace ven. Kromě vlastní ponorkové flotily, která si během krátké doby vydobyla zaslouženého renomé, se tak zdejší mořské bojiště stalo svědkem zmrtvýchvstání monitoru. Po novu, k podpoře pozemních jednotek primárně určené lodní třídy. A zejména pak vzniku nového námořního válečného plavidla, pobřežního motorového člunu Coastal Motor Boat - C.M.B.
Poručíci Hampden, Bremner, Anson.
Na rozdíl od téměř souběžně se rodící italské legendy v podobě člunů Motobarca Armata SVAN - M.A.S., přiřkla maritimní historie autorství nad novým bojovým prostředkem jeho Veličenstva trojici mladých námořních důstojníků. V červnu 1915 se totiž na Admiralitu obrátili poručíci Hampden, Bremner a Anson s ideou, která měla do doposud Královským námořnictvem v Lamanšském průlivu strnule vedených bojových operací vrátit tolik potřebnou iniciativu a dynamiku. Nosná myšlenka jejich návrhu stála a padala na existenci nevelkého motorového člunu vybaveného silným spalovacím motorem, díky němuž mělo plavidlo dosahovat na tehdejší dobu abnormální maximální rychlosti. Malé rozměry a ponor mu zas měly umožňovat pohyb v minových polích a za pomoci torpéda v pobřežních oblastech a přístavních rejdách skrytě útočit na nepřátelské transportní a civilní lodě. Mj. díky své velikosti, v návrhu omezené na délku 40 stop a výtlaku 4,5 tuny měl být člun s posádkou 3 – 4 mužů schopen transportu na palubách lehkých křižníků.
S ohledem na dobu se jednalo o nápad vskutku neortodoxní, obzvláště přihlédneme-li ke Královskému námořnictvu, složce tradičně konzervativní. Nicméně faktem zůstává, že všichni tři poručíci tehdy sloužili na torpédoborcích v rámci Harwich Destroyer Force, přičemž tak o specifikách námořního boje v severní části kanálu věděli více než dost. A snad právě proto jejich myšlenka nalezla u Královského námořnictva odezvu. Nutno dodat, že bez pomoci jejich velícího, velitele torpédoborců Home Fleet komodora Tyrwhitta se to neobešlo.
Ještě v červenci téhož roku rozeslala Admiralita tedy několika výrobců soubor kritérií a požadavků na nové plavidlo. Kladná reakce se ovšem vrátila pouze jediná. Na druhou stranu však pocházela od loďaře, jehož jak teoretické, tak praktické zkušenosti se stavbou a provozem rychlých motorových člunů byly v tehdejší Velké Británii zcela ojedinělé. Onou loděnicí byla na předměstí Southamptonu ve Woolstonu se nacházející společnost John I. Thornycroft & Company Limited, respektive její zakladatel, již téměř sedmdesátiletý John Isaac Thornycroft. Jen pro pořádek lze zmínit, že cca měsíc před tím byly v benátské loděnici SVAN - Società Veneziana Automobili Navali dohotoveny první dva čluny M.A.S.
Jak již bylo výše naznačeno, problematika malých, výkonným spalovacím motorem poháněných motorových člunů nebyla Thornycroftovi staršímu neznámá. Ba naopak, on sám byl jejich průkopníkem, přičemž na obdobě admiralitního návrhu již nějaký čas nezávisle pracoval. Přestože otázka, zdali o tomto trojice námořních důstojníků něco věděla, či snad jím byla ovlivněna zůstává doposud nezodpovězena. Každopádně díky společnému cíli tito čtyři lidé spojili své síly.
Sir John Isaac Thornycroft, 1. února 1843 - 28. června 1928.
Jako základ nově projektovaného plavidla byl využit shape trupu Mirandy IV. Thornycroftovi konstrukce motorového člunu z roku 1910, pravděpodobně vůbec prvního závodního kluzáku na světě. Člun o rozměrech 12,2 x 2,6 m, později známý jako C.M.B. 40 Foot., byl s hledem na požadavek nízké hmotnosti a tehdejších technologických možností navržen jako celodřevěný. Kdy na třívrstvou obšívku trupu se použilo mahagonového dřeva, přičemž na podélníky a spandrely pak americký jilm, respektive oregonská borovice. Při 4,25 tunovém výtlaku, z něhož rovných 950 kg připadalo na osmiválcový benzínový motor Thornycroft o výkonu 250 k, měl člun dosahovat maximální rychlosti 34 uzlů a ponoru 0,6 m. Potud pro zkušeného konstruktéra nic nepřekonatelného.
Nemalý zádrhel však nastal při zvažování umístění primární výzbroje plavidla v podobě jednoho 45 cm torpéda. Zpočátku se uvažovalo, že bude odpalováno pomocí bočního vypouštěcího zařízení, na které drželi u Thornycroftů patent. Použití standartního trubkového torpédometu s ohledem na jeho hmotnost zkrátka nepřicházelo v úvahu. Jenže, vypouštění torpéda z boku bylo možné pouze za nízké rychlosti, která umožňovala bezproblémové překlopení odpalovače s torpédem na vodní hladinu. Tímto by však člun přišel o jednu z jeho největších předností, tedy rychlost.
Naštěstí, mladí spolupracovníci zkušeného matadora měli do nedostatku invence stále daleko, načež navrhli geniálně jednoduché a účelné originální řešení. Byť nad ním při prvním seznámení mnozí obraceli oči v sloup. Inspirováni minolovkami z 80. let 19. století vybavenými obdobným vypouštěcím systémem hodlali totiž Hampden s Bremnerem a Ansonem odpalovat torpédo přes záď lodi, přímo do brázdy člunu. Za tímto účelem byl v ose zadolodí naprojektován polozapuštěný skluz, s ohledem na nevelké rozměry člunu začínající těsně za kokpitem dvoučlenné posádky a zabírající tak téměř polovinu délky trupu. Stěny skluzu měly být tvořeny dubovými fošnami, pobitými bronzovým plechem s částečným přesahem zádě. Samotné torpédo pak mělo být do vody vypouštěno pomocí zařízení kombinujícího pneumatický píst a pyropatronu. V praxi mělo k torpédovému útoku docházet tak, že po zaměření cíle, které do značné míry usnadňovalo nad kýlem v ose člunu situované torpédo došlo k jeho vypuštění. Bezpodmínečnou podmínkou odpalu pak bylo udržování vysoké rychlosti, ne nižší než 15 uzlů, a bezodkladně provedená změna kurzu. To vše z důvodu, aby poté co do vody vržené torpédo nabere rychlost se z lovce nestal lovený. Nevýhodou tohoto řešení byla nemožnost torpédování ze stojícího či pomalu plujícího člunu. Nicméně s ohledem na podstatu konstrukce, vyvíjené primárně za účelem rychlého ataku a následně na maximální rychlosti provedeného úprku se toto jevilo jako nedůležité.
Generální plán C.M.B. 40 Ft. "Vedette Skimmer".
V listopadu 1915 byl prototyp budoucích pobřežních motorových člunů Thornycroftem označený jako Vedette Skimmer dohotoven, načež se mohlo začít s prvními zkouškami. Avšak příchod bouřlivého zimního počasí znamenal vše možné, jen ne ideální podmínky pro testování plavidla, jehož hlavní zbraní měla být rychlost. A tak, aniž byl stihl předvést svůj potenciál byl na počátku prosince Vedette Skimmer zazimován. V průběhu zimy bylo na člunu provedeno několik menších úprav, kdy lze zejména zmínit zesílení trupu v místě uložení torpéda. Mj. se také uvažovalo o jeho přesunutí do Středomoří, kde podmínky pro zkoušky byly přece jen mnohem přívětivější. Nicméně vše tehdy naráželo na neexistenci oficiální objednávky. Člun byl stále v majetku loděnice a veškeré na něm provedené práce vč. zkoušek tak šly na její vrub. Vše za ovšem změnilo 20. ledna 1916. Pod tíhou počátečních ztrát způsobených rozbíhající se neomezenou ponorkovou válkou totiž onoho dne dorazila od Admirality oficiální objednávka na tříkusovou zkušební sérii prototypového provedení. Krátce na to se počasí umoudřilo a mohlo se pokračovat v testování.
Na počátku února byl člun přesunut do Queenborough v jihovýchodní Anglii, kde z místního trajektového přístaviště zahájil zkušební program. Do 12. února bylo provedeno celkem šest plaveb, při nichž bylo při výkonu motoru vyhnaném na 262 k dosaženo nejvyšší rychlosti 35,6 uzlů. Při dlouhodobě udržitelném maximálním výkonu 250 k pak člun vcelku bez větších nesnází dosahoval rychlosti v rozmezí 32 – 34 uzlů. To vše bez torpéda a s 455 litry paliva v nádrži. Dále bylo zjištěno, že člun je schopen bezproblémové plavby na maximální rychlosti do stupně 3 Beaufortovy stupnice, tedy v podmínkách, kdy hřebeny vln se již začínají lámat a objevují se již první menší pěnové vrcholky. Při větším vlnění mořské hladiny již úměrně docházelo k zalévání přídě člunu a odkrytého kokpitu posádky mořskou tříští. Ačkoliv již 28. ledna námořnictvo navýšilo objednávku o dalších devět kusů, je s podivem, že do této fáze zkoušek nebyla Admiralita stále schopna dodat ostré torpédo. Jako nezbytný balast tak musela prozatím postačit pětice zaměstnanců loděnice. Vzhledem k tomu, že tito muži navlíknutí v pláštěnkách Mackintosh se museli ve vrhači držet úchytů torpéda „zuby nehty“, lze předpokládat jejich výběr na bázi dobrovolnosti.
Lidský balast v podobě pětice dobrovolníků. S ohledem na hmotnost torpéda Mark VI jich však mělo být minimálně sedm.
K naplnění první objednávky čítající 13 ks člunů C.M.B. mělo dojít v průběhu května 1916, nicméně zdaleka ne vše šlo tak hladce. Předně, John I. Thornycroft & Company Limited jakožto významný producent torpédoborců pro Královské námořnictvo byla v daném termínu schopna dodat jen jedenáct plavidel, prototypového člunu nevyjímaje. Výroba poslední dvojice z úvodní série plavidel tak byla zadána výrobci Tomu Bunnovi v Rotherhithe. Mnohem horší to však bylo s motorizací. Osmiválcové Thornycrofty V-8 se totiž ukázaly jako doposud nezralé, při plné zátěži poruchové. Přičemž tak mohly být provozovány jen s výkonovým omezením. V důsledku toho vyšlo na konci května 1916 najevo, že s plnou bojovou zátěží, tedy s cca 680 kg vážícím standartním torpédem Mark VI, nebyly čluny schopny překonat maximální rychlost 25 uzlů. Díky chybějícímu výkonu začínal tak celý program zavánět blamáží.
Nicméně, už tehdy se prokázala univerzálnost nově vznikající lodní třídy, neboť s maximální rychlostí hodně vzdálenou za očekáváním, vstoupily čluny úvodní série počátkem července 1916 do služby v úloze protiponorkových plavidel. Po úpravách a zvýšení výkonu motorů tak začaly ze severomořského Harwiche s bojovými hlídkami jako vůbec první čluny C.M.B. 1 – 4, přičemž z Queenborough se posléze stalo jakési přejímací centrum a výcviková základna nově do služby u Královského námořnictva vstupujících člunů C.M.B. a jejich posádek.
Ačkoliv lze mateřské loděnici snahu o odstranění nedostatků prvních plavidel C.M.B. jen stěží upřít. Nutnost náhrady stávajících osmiválců pohonnými jednotkami s dostatečnou výkonností, a hlavně spolehlivostí byla více než zřejmá. Na stále ve vývojovém stádiu se nacházející dvanáctiválce Thornycroft RY 12 V-12 se nedalo spolehnout, a tak se muselo jinam. Jistým historickým paradoxem pak zůstává, že přechodné řešení v podobě motorů Fiat A.12 se nalezlo v Itálii. Zemi pomyslně soupeřící s Velkou Británií o prvenství v zavedení rychlých motorových člunů do bojové služby.
Část 2. "Vývoj a služba" (v přípravě)
Část 3. "Proti Bolševikům" (v ideové přípravě)
Zdroje:
Морская Коллекция № 11/2017 ""Торникрофты" на службе Его Величеству и в других флотах" Лапшин Р. В.
https://en.wikipedia.org/wiki/Elbe%E2%8 ... r_triangle
https://cs.wikipedia.org/wiki/Potopen%C ... sy_a_Hogue
https://it.wikipedia.org/wiki/Motoscafo ... _silurante
https://it.wikipedia.org/wiki/Attilio_Bisio
https://www.nmrn.org.uk/news/night-hunt ... forces-war
https://en.wikipedia.org/wiki/John_Isaac_Thornycroft
https://seaspitfires.com/an-offensive-need/
https://navyhistory.au/coastal-motor-boats-1916/
https://www.shippingwondersoftheworld.c ... boats.html
https://www.navypedia.org/ships/uk/brit_c_f_cmb40.htm
https://www.keithburns.co.uk/aviation-art