PALBA.CZ

Alma Ida Wilibalda Maximiliana Karlin

Slovinská spisovatelka, cestovatelka a mystička Alma Karlin (1889-1950). Byla jednou z prvních evropských žen, které samy absolvovaly cestu kolem světa. Během cest prožila mnoho nebezpečí, na Nové Guineji onemocněla malárií a tropickou úplavicí a unikla jen o vlásek kanibalům. Měla velmi vzácný talent na jazyky - naučila se anglicky, francouzsky, latinsky, italsky, norsky, dánsky, finsky, rusky, španělsky, persky, čínsky a japonsky. Pronásledována nacisty, zavržena komunisty a nazývána čarodějnicí. Se svou životní partnerkou založila Kabinet kuriozit z artefaktů posbíraných na cestách.
Alma Ida Wilibalda Maximiliana Karlin se narodila předčasně, nemocná a nechtěná 12. října 1889 v Celje ve Slovinsku – tehdy součásti Rakousko-Uherska. Přišla na svět lapající po dechu. Matka ji nechtěla a otec byl odtažitý. Porodní asistentka řekla, že nepřežije noc. Holčička ale odmítla zemřít. Alma byla malá, křehká a částečně hluchá. Ve světě posedlém krásou a konformitou nebyla ani jedno, ani druhé. Byla zkrátka jiná. Zvláštní. Uzavřela se do svého vnitřního světa a postupem času (roku 1905) u sebe objevila dar na jazyky. Těch se naučila celkem dvanáct a vytvořila si i vlastní vícejazyčný slovník. Střední školu vystudovala ve Štýrském Hradci, roku 1908. Bezprostředně poté vyrazila se svou matkou na svou první velkou cestu, navštívila severní Itálii, Švýcarsko, Paříž, Londýn, Brusel a Německo. Pak žila v Londýně, kde se živila jako překladatelka. Po vypuknutí první světové války v roce 1914 se musela přestěhovat do Švédska a Norska, jakožto občanka nepřátelské mocnosti (Rakousko-Uhersko bylo s Británií ve válečném stavu). Ve Skandinávii začala psát a sblížila se zde se spisovatelkou Selmou Lagerlöfovou, na kterou Karlinová a její texty natolik zapůsobily, že ji později navrhla na Nobelovu cenu.
V roce 1919 se vrátila domů, do Celje, které již bylo součástí Jugoslávského království. Zde si otevřela jazykovou školu, volný čas trávila malováním a psaním. Život na malém městečku ji však nestačil. Alma chtěla víc. Chtěla celý svět. Ve třiceti letech učinila Alma Karlin rozhodnutí, které šokovalo všechny co ji znali. Vyrazila na devítiletou cestu kolem světa. Sama, bez peněz, konexí nebo podpory - jen se svým přenosným psacím strojem jenž pojmenovala "Erika" a železnou vůlí. Během následujících let Alma Karlin procestovala více než šedesát zemí Asie, Jižní Ameriky, Oceánie a tichomořských ostrovů. Poslední etapou její cesty byla Indie. Udělala to sama. Malá žena s psacím strojem, proplouvající světem, který jí říkal, že tam nepatří. Psala o všem, co viděla – o lidech, krajině, zvycích. Její postřehy byly bystré, empatické a zvědavé. Nejen pozorovala – ponořovala se do světa. Učila se místní jazyky. Bydlela u rodin. Účastnila se rituálů. Nebyla turistkou. Byla svědkem. Na svých cestách sesbírala mnoho etnografického materiálu. Většinu poslala domů, kde později založila malé soukromé muzeum - Kabinet kuriozit.
V lednu 1928 se na žádost své umírající matky vrátila domů, vyčerpaná fyzickými nemocemi a v hlubokých depresích. Už nikdy poté necestovala. Většinu času pak věnovala psaní. V roce 1931 se seznámila s malířkou Theou Schreiber Gamelinovou, kterou poté nazývala svou spřízněnou duší a žily spolu do smrti. Kolem roku 1934 se začala zajímat o studium teosofie. V pozdějších letech, zejména během druhé světové války, se přichýlila ke katolicismu. Psala německy až do nástupu nacistů v Německu, kdy se na protest němčiny vzdala. V Německu byly kvůli tomu její knihy páleny, z Celje se musela odstěhovat kvůli tlaku a nepřátelství místních Němců. Usadila se s Gamelinovou ve vile v Zagradu. Psala pak slovinsky a anglicky. Brzy po německé okupaci Dolního Štýrska byla zatčena a poslána do Mariboru, kde čekala na transport do některého z táborů. Byla však propuštěna díky energickému zásahu Schreiber Gamelinové, která měla jisté kontakty ve Třetí říši. Mohla se vrátit do Celje, kde pak žila v domácím vězení. Na jaře 1944 uprchla do jižního slovinského regionu Bílé Kraňsko, který byl ovládán slovinským partyzánským odbojem. Chtěla odjet do Bari, které v tu dobu již ovládali Britové, ale komunističtí partyzáni jí to nedovolili. Až do konce války tak pobývala v Dalmácii, po ní se přestěhovala zpět do Zagradu. Její tamější vilu ale stát zabavil, a tak dožila ve značně skromných podmínkách v malé vesnici Pečovnik ležící nedaleko Celje. Zemřela na rakovinu prsu a tuberkulózu dne 14. ledna 1950, pochována je na hřbitově ve Svetině po boku Gamelinové.
Zemřela v zapomnění. Její knihy byly vyprodány. Její sbírka byla zanedbávána. Její jméno bylo vyslovováno jako varování – excentrické, podivné, nenapodobitelné. Místní si šeptali, že její artefakty jsou prokleté. Některé byly ukradeny. Jiné zničeny. Dětem se vyprávěly příběhy o "šílené ženě", která domů přinesla temnou magii ze vzdálených zemí. Po celá desetiletí byla Alma Karlin vymazána z historie, ale po mnoha desetiletích se mělo vše změnit. V 90. letech 20. století začali vědci znovuobjevovat Alminy spisy. Její cestopisy byly znovu vydávány. Její Kabinet kuriozit byl restaurován a trvale vystaven v regionálním muzeu Celje. V roce 2015 jí zde byla odhalena socha - zobrazuje ji jak sedí se svým psacím strojem "Erikou" a hledí k horizontu. Dnes je Alma ve Slovinsku oslavována jako průkopnická cestovatelka, spisovatelka, lingvistka a feministka, která se odmítla nechat omezovat pohlavím, národností nebo očekáváními společnosti. Nikdy nepřestala být sama sebou.

Zdroj:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alma_Karlinov%C3%A1
https://zena-in.cz/clanek/alma-maximili ... sveta-sama
https://www.stoplusjednicka.cz/bojovnic ... -cely-svet
https://artsandculture.google.com/story ... jExA?hl=en

Alma Karlin se narodila jako jediná dcera Jakoba Karlina (1829–1898) a Vilibaldy Miheljakové (1844–1928). Ačkoli její rodiče byli slovinského původu - její otec byl bývalým důstojníkem rakousko-uherské armády, zatímco její matka byla učitelkou v místní německé škole - byla vychována německy a získala jen velmi omezenou znalost slovinského jazyka. Její otec, ke kterému měla blízko, zemřel když jí bylo devět, načež byla matkou vystavena velmi přísné výchově. Kvůli fyzickým hendikepům (mírné paralýzy levé strany atd.), které se ale věkem zmenšovaly, byla matka posedlá "postižením" své dcery a Alma tak vyrůstala s pocitem méněcennosti, který ji nikdy neopustil.

Na svou cestu si vzala všechny své peníze - 130 dolarů, 950 Německých Marek, psací stroj "Erika" a svůj vícejazyčný slovník (který si vytvořila v Londýně a čítal deset jazyků). Původně měla v plánu jet do Japonska, ale okolnosti ji zavedly do Janova. Tam roku 1920 nastoupila na loď směřující do Peru. Alma byla více než dva roky na cestě, když dorazila do Jokohamy, na začátku června 1922. Na základě svých podepsaných pohlednic a akvarelů víme, že navštívila Kamakuru, Nikko, Odawaru, Fuji, Hokkaido, Nara, Kjóto, Ósaka, Kobe a Kjúšu. Nejprve bydlela v penzionu v Yurakučo Sančome v Tokiu, nedaleko hlavní nákupní ulice Ginza, a poté v tradičním japonském domě svého studenta Itu a jeho rodiny. Aby se během svého ročního pobytu v Japonsku uživila, pracovala na německém velvyslanectví, vyučovala jazyky na univerzitě v Tokiu a stala se reportérkou významných novin Asahi šimbun. Zatímco se setkala s řadou významných politických osobností a předních novinářů, její nejpamátnější setkání byla s jinými umělci. Ve svém cestopisu poznamenává: "Nejzajímavějšími lidmi pro mě byli japonští umělci v Tadaichi Okada-San. Tam jsem potkal dvorního hráče, Suzukiho, mnoho moderních malířů, některé státní hodnostáře a další lidi, muže i ženy, kteří byli docela znalí a vlastně měli co říct." Mladí japonští umělci ji pravděpodobně inspirovali, aby se začala učit malovat v japonském stylu, a na žádost německého velvyslance Wilhelma Solfa (1862–1936) zůstala v Japonsku o tři měsíce déle, než původně zamýšlela. Pokračovala ve své cestě 1. července 1923, tentokrát již s průvodním dopisem (od velvyslance Solfa), a je docela pravděpodobné, že její následné cesty po Koreji, Číně a Tchaj-wanu byly naplánovány za pomoci jejích japonských přátel a hostitelů. Před odjezdem do Číny navštívila Korejský poloostrov, v té době pod japonskou okupací, po dobu až tří měsíců, s největší pravděpodobností od července do konce října 1923. Z Pchjongjangu cestoval do Šen-jangu a pak vlakem do Pekingu. "Když přijedete do Pekingu, pláčete, a když ho opustíte, vzlykáte" napsala ve svém cestopisu a dodala, že "vůně Východu, ta kouzelná směs vůně a zápachu, je nezapomenutelná." Během svého působení v Pekingu pracovala jako tajemnice Ericha von Salzmanna (1876–1941), slavného zpravodaje, který psal pro Berliner Morgenpost, Kölnisher Zeitung a další německé noviny, a který jí také dal průvodní dopis, když pokračovala ve své cestě. V polovině listopadu 1923 přijela do Tchien-ťinu, rodného města svého bývalého snoubence Sü Jong-luna. Netoužila se s ním setkat a jen se krátce procházela po evropské čtvrti města, než se vydala na loď směřující do Šanghaje. Ze Šanghaje pokračovala v cestě na Tchaj-wan – na "Ostrov snů", jak jej nazvala ve svém cestopisu – kde se setkala s "pohádkovým princem" známým pouze jako pan I. Tento pán, který je často zmiňován, ale nikdy nebyl plně jmenován, přišel do Keelung, aby se s ní setkal, a oba zůstali ve čtvrti Daito-tei v Taihoko (nyní Taipei). Alma Karlin navštívila místní muzeum a setkala se s ředitelkou muzea, která jí ukázala sbírky a mluvila s ní o původních obyvatelích Tchaj-wanu. Zajímala se zejména o Tajaly, neboli "lovce hlav", jak je nazvala, a dokonce se jí podařilo navštívit skupinu těchto domorodců v Taojuan. Její akvarely odhalují, že na Tchaj-wanu pobývala od prosince 1923 do konce ledna 1924, kdy po krátkém výletu do Tainanu zamířila do Xiamenu, Guangzhou a Hong Kongu a poté do Austrálie.

https://www.orientations.com.hk/highlig ... a-m-karlin