Cesta 52 tunelů aneb La Strada delle 52 gallerie
Napsal: 29/10/2025, 23:02
Cesta 52 tunelů aneb La Strada delle 52 gallerie
Je možné postavit během války vojenskou silnici, na které je 52 tunelů?
A je možné, aby ta cesta s 52 tunely měřila jen 6 kilometrů?
Ano, je to možné. Během První světové války bylo v Alpách možné takřka vše...
Díl první – Úvod
Cesta 52 tunelů je vojenská cesta postavená za 1. světové války v Itálii. Tato cesta je také známá jako Cesta 1. armády, protože byla postavená v místě, kde byla rozmístěna italská První armáda. Jedná se o oblast Pasubio, které leží přibližně 30 kilometrů východně od jezera Lagi di Garda. Pasubio je horský masiv v Alpách jehož vrcholky dosahují výšky více než 2200 metrů nad mořem. Před 1. světovou válkou byla oblast rozdělena mezi Itálii a Rakousko-Uhersko. Nyní je oblast rozdělena mezi italské provincie Vicenza a Trento. A tak, jak nyní probíhá hranice mezi těmito provinciemi, tak vedla před 1. světovou válkou i hranice mezi Itálií a Rakouskem-Uherskem. Po vypuknutí války se c.k. vojáci z této oblasti stáhli a oblast Pasubia obsadili Italové. Aby si italská armáda zajistila zásobování vojáků na nově obsazeném území, postavila vojenskou silnici pro automobily. Tato silnice se nazývá Strada degli Scarubbi. Měří 10 kilometrů a vede do míst, která před válkou nikoho zrovna moc nezajímala. Před válkou totiž důstojníci až tak moc nepočítali s tím, že by se zrovna na tomto místě v Alpách rozhořely boje s takovou intenzitou, jakou jsme mohli pozorovat až do roku 1918. Na jaře 1916 se nejvyšší rakousko-uherské velení rozhodlo k útoku v Alpách. Celá operace dostala název Strafexpedition (Trestná výprava). Tato ofenziva zasáhla i oblast Pasubia a v této oblasti byla pro „Rakušany“ celkem úspěšná. Útočníci dobyli část území, které v přechozím roce opustili. Když operace Strafexpedition skončila, frontová linie se na Pasubiu už takřka vůbec neměnila až do roku 1918. Kvůli postupu rakousko-uherských vojáků během Strafexpedition se však dostala italská 1. armáda do nelehké situace. Nejdůležitější zásobovací cesta (tedy Strada degli Scarubbi) se dostala do hledáčku nepřátelských dělostřelců. Provoz na této cestě byl kvůli nepřátelskému ostřelování nebezpečný. Po cestě se dalo jezdit jen v noci a podle vzpomínek pamětníků jen s vypnutými světly, což bylo pochopitelně ve vysokohorském terénu smrtelně nebezpečné. Ono i bez toho ostřelování byla jízda po Strada degli Scarubbi nebezpečná a to především v zimě, kdy nebyla nouze o laviny a často se stávalo, že kvůli sněhu byla cesta neprůjezdná. Problémy se sněhem byly především v první třetině cesty a to v serpentinách a v místech s největším stoupáním. Italové se samozřejmě snažili problém se zásobováním vyřešit. Na Pasubio vedly lanovky, údajně jich bylo postupně vybudováno osm. Jejich kapacita však byla nedostatečná. Bylo jasné, že se musí postavit nová zásobovací trasa. A tak se na italském velení daly chytré hlavy dohromady a nakonec se rozhodlo, že se postaví cesta, která později vešla ve známost jako Cesta 52 tunelů (La Strada delle 52 gallerie).
Díl druhý – Výstavba
Cesta 52 tunelů leží na jižní straně hřebenu, po jehož severní straně vede starší zásobovací trasa Strada degli Scarubbi a díky tomu, že je na svahu odvráceném od nepřítele, tak je chráněná před nepřátelským ostřelováním. V únoru 1917 velitel ženistů generál d´Havet společně se svým zástupcem kapitánem Mottim pověřili výstavbou cesty 33. minérskou rotu pátého ženijního pluku (33ª Compagnia Minatori del 5º reggimento Genio). Slovo „compagnia minatori“ se dá přeložit jako důlní, těžební nebo hornická rota. Já jsem však zvolil slovní spojení „minérská rota“, protože jejich častou činností bylo ražení štol a tunelů pomocí trhavin. Toto slovní spojení mi přišlo nejvýstižnější a tak ho budu ve svém textu dál používat. Pokud by někdo věděl přesný překlad, budu rád za upřesnění. Velitelem 33. minérské roty byl v té době poručík Giuseppe Zappa. Ten v březnu 1917 zahájil práce na cestě. Svoji rotu přesunul do místa nazývaného Bocchetta Campiglia. Právě zde měla začínat nově budovaná cesta. Prakticky okamžitě se rozběhly práce na výstavbě cesty, ovšem bez jasného plánu, kudy přesně vlastně cesta povede. Byly známy jen hrubé obrysy. Poručík Zappa však byl přibližně o měsíc později odvelen k letectvu a na jeho místo nastoupil kapitán Cerrado Picone, což byl inženýr původem z Neapole. Ten, aby zjistil přesné informace o místech, jimiž měla vést cesta, angažoval při průzkumu zkušené horolezce. Jsou známa dvě jména: poručík Ruffini a poručík Cassini. Ti horolezci byli k průzkumu potřeba, protože cesta místy vedla ve svislé skále a jinak než po lanech nešlo terén obhlédnout. Zpočátku se na stavbě cesty podílelo přibližně dvacet vojáků. Tento počet postupně narůstal a od léta až do podzimu 1917 jich zde pracovalo již přibližně 600. Cesta byla dokončena v prosinci 1917. Ovšem již bez účasti 33. minérské roty, která byla přesunuta do jiné oblasti. Na její místo nastoupila 25. minérská rota, která zde byla až do roku 1918. Během této doby prováděla různé drobné dokončovací práce. Délka celé cesty je přibližně 6 kilometrů. Z toho asi 2300 metrů je v tunelech, zbylé 4 kilometry vedou oteveným terénem. Minimální šířka cesty byla stanovena na 2,2 metru, přičemž nejčastěji bývá široká 2,5 metru. Nejmenší poloměr oblouků v zatáčkách je 3 metry. Někdy se na internetu uvádí, že nejmenší šířka cesty v zatáčkách je 3 metry, ale je to zřejmě jen chyba v přepisu plynoucí z nepochopení a údaj 3 metry se opravdu vztahuje k poloměru zatáček a ne šířky cesty v zatáčkách. Rozměry tunelů jsou minimálně 2,2 metrů na výšku a 2,2 metru na šířku. Je to kvůli tomu, aby se do tunelů vešly muly s nákladem, který měly umístěný na zádech nebo na bocích. Nahoru bylo také potřeba dopravovat různé rozměrné věci a právě rozměry tunelů 2,2 krát 2,2 metru byly stanoveny jako dostačující. Nejkratší tunel měří 8 metrů a ten nejdelší dosahuje úctyhodné délky 318 metrů. Tunely byly částečně osvětleny velkými otvory vylámanými ve skále. Kde to nebylo možné, bylo elektrické osvětlení. Tunely byly budovány pomocí pneumatických kladiv a do vyvrtaných děr byla umístěna trhavina, která byla následně odpálena. Stropy a stěny tunelů byly z vylámány ve skále a jen tam, kde panovaly obavy o pevnost nadloží se přistoupilo ke zpevnění stropu a stěn železobetonem nebo jen prostým betonem. Cesta vedla vysokohorským terénem, částečně byla vysekána v takřka svislé skále a na mnohých místech musely být vystavěny opěrné zdi. Největší opěrné zdi byly postaveny za 31. tunelem. Kvůli sesuvům zdy byly vybudovány dvě zdi. Jedna nad cestou vysoká 2 metry chrání před padajícím kamením a druhá, vysoká 3,2 metrů zajišťuje stabilitu cesty tak, aby „neujížděla“ po prudkém svahu. Uvádí se, že objem jen těchto dvou zdí činil 400 m³.
Průměrný sklon cesty se udává 12% a jako ten maximální 22%. Celá cesta byla plánovaná tak, aby mohla být využívána po celý rok bez ohledu na počasí a sníh. V místech, kde by hrozily laviny vede cesta tunely tak, aby se vyhnula roklím, kde právě tyto laviny hrozily. V některých místech, kde nebylo možné postavit tunely a zároveň by tam hrozila lavina, byla nad cestou postavena konstrukce ze dřeva a oceli, aby se sníh nedostal přímo na cestu. Už během výstavby cesty se počítalo s možností, že by se italská armáda musela stáhnout z oblasti Pasubia a že by se Cesta 52 tunelů mohla dostat do nepřátelských rukou. Pro tento případ byly mezi tunelem číslo 18 a 19 vybudovány malé podzemní kobky, které by se v případě potřeby naplnily výbušninou, odpálily a tím by byl nepříteli znemožněn další postup po cestě. Během výstavby se však zjistilo, že vhodnějsí umístění pro kobky by bylo o něco výš. Vedoucí stavby kapitán Picone proto navrhl vybudovat ještě jeden zátaras u tunelu číslo 32. Zda se tak stalo však není jisté. Podél cesty byly postaveny přístřešky, ve kterých bylo umístěno 5-6 vojáků. Tito vojáci byli určeni k údržbě cesty, která probíhala v podstatě neustále.
Kromě toho, že byla Cesta 52 tunelů životně důležitá pro zásobování bojujících vojáků, tvořila také částěčně obranou linii pro případ postupu rakousko-uherských vojáků. V některých tunelech byly odbočky, které vedly do kaveren, v nichž byly umístěné zbraně (děla a kulomety) sloužící k obraně pokud by došlo k proražení obranné linie na Pasubiu. Nejvýznamější je asi podzemí napojené na tunel číslo 8. Zde byly umístěny sklady, úkryty a také zde byly střílny pro pět děl. Jedno z nich je tu opět k vidění. Jedná se o houfnici ráže 75 mm, jež byla zavedena do výzbroje v roce 1913. Rakušané samozřejmě o cestě věděli už od počátku její výstavby, ale i přes strategický význam cesty se na ni nikdy nepokusili zaútočit. Kvůli statické frontě nebylo možné se k cestě dostat a to i přesto, že v jednom místě byla od jejich pozic vzdálena jen asi 1500 metrů.
Cesta se už od počátku plánovala jen pro pěší a pro přepravu zavazadel pomocí mul a začíná v Bocchetta di Campiglia, které je v nadmořské výšce 1216 metrů. V Bocchetta di Campiglia se materiál nejčastěji přeložil z aut a povozů na muly a byl po cestě vynesen na Porte del Pasubio (1.928 m.n.m.), kde cesta končí. V těchto místech, ve svahu odvráceného od nepřítele, bývalo velitelství, ošetřovna, sklady a zázemí pro bojující vojáky. V dubnu 1917 zde byla zprovozněna vodárenská nádrž. Protože však na Pasubiu byla velká nouze o vodu, musela se sem dopravovat potrubím z údolí a odtud rozvádět do dalších nádrží umístěných na jednotlivých pozicích. Z velitelství na Porte del Pasubio vedly také dráty telefonního vedení i do těch nejodlehlejších pozorovatelen a uvádí se, že zdejší telefonní centrála by zvládla obsluhovat i menší město. Odtud se také rozváděla elektřina pomocí čtyř vedení elektrického vysokého napětí. Toto vedení sloužilo k napájení 3000 lamp sloužících mimo jiné k osvětlení více než 10 kilometrů podzemních tunelů vybudovaných v okolí Porte del Pasubio. Bylo zde také vybudováno velké množství podzemních prostor a asi 50 kilometrů zákopů o průměrné hloubce 2 metry. K vybudování něčeho takového bylo nutné odstranit obrovské množství horniny a odpálit několik desítek tisíc náloží. Nyní stojí na Porte del Pasubio turistická chata, jež byla vybudována na základech několika dřevěných budov postavených během První světové války. Po První světové válce byla Cesta 52 tunelů opuštěna, ponechána svému osudu a na několika místech poničena. Od roku 1935 byla několikrát opravována a během těchto oprav byla délka tunelů znovu přeměřena. Běžně se však uvádí původní délka tunelů. Opravy prováděl Italský alpský klub z města Schio (CAI – Club Alpino Italiano).
Je možné postavit během války vojenskou silnici, na které je 52 tunelů?
A je možné, aby ta cesta s 52 tunely měřila jen 6 kilometrů?
Ano, je to možné. Během První světové války bylo v Alpách možné takřka vše...
Díl první – Úvod
Cesta 52 tunelů je vojenská cesta postavená za 1. světové války v Itálii. Tato cesta je také známá jako Cesta 1. armády, protože byla postavená v místě, kde byla rozmístěna italská První armáda. Jedná se o oblast Pasubio, které leží přibližně 30 kilometrů východně od jezera Lagi di Garda. Pasubio je horský masiv v Alpách jehož vrcholky dosahují výšky více než 2200 metrů nad mořem. Před 1. světovou válkou byla oblast rozdělena mezi Itálii a Rakousko-Uhersko. Nyní je oblast rozdělena mezi italské provincie Vicenza a Trento. A tak, jak nyní probíhá hranice mezi těmito provinciemi, tak vedla před 1. světovou válkou i hranice mezi Itálií a Rakouskem-Uherskem. Po vypuknutí války se c.k. vojáci z této oblasti stáhli a oblast Pasubia obsadili Italové. Aby si italská armáda zajistila zásobování vojáků na nově obsazeném území, postavila vojenskou silnici pro automobily. Tato silnice se nazývá Strada degli Scarubbi. Měří 10 kilometrů a vede do míst, která před válkou nikoho zrovna moc nezajímala. Před válkou totiž důstojníci až tak moc nepočítali s tím, že by se zrovna na tomto místě v Alpách rozhořely boje s takovou intenzitou, jakou jsme mohli pozorovat až do roku 1918. Na jaře 1916 se nejvyšší rakousko-uherské velení rozhodlo k útoku v Alpách. Celá operace dostala název Strafexpedition (Trestná výprava). Tato ofenziva zasáhla i oblast Pasubia a v této oblasti byla pro „Rakušany“ celkem úspěšná. Útočníci dobyli část území, které v přechozím roce opustili. Když operace Strafexpedition skončila, frontová linie se na Pasubiu už takřka vůbec neměnila až do roku 1918. Kvůli postupu rakousko-uherských vojáků během Strafexpedition se však dostala italská 1. armáda do nelehké situace. Nejdůležitější zásobovací cesta (tedy Strada degli Scarubbi) se dostala do hledáčku nepřátelských dělostřelců. Provoz na této cestě byl kvůli nepřátelskému ostřelování nebezpečný. Po cestě se dalo jezdit jen v noci a podle vzpomínek pamětníků jen s vypnutými světly, což bylo pochopitelně ve vysokohorském terénu smrtelně nebezpečné. Ono i bez toho ostřelování byla jízda po Strada degli Scarubbi nebezpečná a to především v zimě, kdy nebyla nouze o laviny a často se stávalo, že kvůli sněhu byla cesta neprůjezdná. Problémy se sněhem byly především v první třetině cesty a to v serpentinách a v místech s největším stoupáním. Italové se samozřejmě snažili problém se zásobováním vyřešit. Na Pasubio vedly lanovky, údajně jich bylo postupně vybudováno osm. Jejich kapacita však byla nedostatečná. Bylo jasné, že se musí postavit nová zásobovací trasa. A tak se na italském velení daly chytré hlavy dohromady a nakonec se rozhodlo, že se postaví cesta, která později vešla ve známost jako Cesta 52 tunelů (La Strada delle 52 gallerie).
Díl druhý – Výstavba
Cesta 52 tunelů leží na jižní straně hřebenu, po jehož severní straně vede starší zásobovací trasa Strada degli Scarubbi a díky tomu, že je na svahu odvráceném od nepřítele, tak je chráněná před nepřátelským ostřelováním. V únoru 1917 velitel ženistů generál d´Havet společně se svým zástupcem kapitánem Mottim pověřili výstavbou cesty 33. minérskou rotu pátého ženijního pluku (33ª Compagnia Minatori del 5º reggimento Genio). Slovo „compagnia minatori“ se dá přeložit jako důlní, těžební nebo hornická rota. Já jsem však zvolil slovní spojení „minérská rota“, protože jejich častou činností bylo ražení štol a tunelů pomocí trhavin. Toto slovní spojení mi přišlo nejvýstižnější a tak ho budu ve svém textu dál používat. Pokud by někdo věděl přesný překlad, budu rád za upřesnění. Velitelem 33. minérské roty byl v té době poručík Giuseppe Zappa. Ten v březnu 1917 zahájil práce na cestě. Svoji rotu přesunul do místa nazývaného Bocchetta Campiglia. Právě zde měla začínat nově budovaná cesta. Prakticky okamžitě se rozběhly práce na výstavbě cesty, ovšem bez jasného plánu, kudy přesně vlastně cesta povede. Byly známy jen hrubé obrysy. Poručík Zappa však byl přibližně o měsíc později odvelen k letectvu a na jeho místo nastoupil kapitán Cerrado Picone, což byl inženýr původem z Neapole. Ten, aby zjistil přesné informace o místech, jimiž měla vést cesta, angažoval při průzkumu zkušené horolezce. Jsou známa dvě jména: poručík Ruffini a poručík Cassini. Ti horolezci byli k průzkumu potřeba, protože cesta místy vedla ve svislé skále a jinak než po lanech nešlo terén obhlédnout. Zpočátku se na stavbě cesty podílelo přibližně dvacet vojáků. Tento počet postupně narůstal a od léta až do podzimu 1917 jich zde pracovalo již přibližně 600. Cesta byla dokončena v prosinci 1917. Ovšem již bez účasti 33. minérské roty, která byla přesunuta do jiné oblasti. Na její místo nastoupila 25. minérská rota, která zde byla až do roku 1918. Během této doby prováděla různé drobné dokončovací práce. Délka celé cesty je přibližně 6 kilometrů. Z toho asi 2300 metrů je v tunelech, zbylé 4 kilometry vedou oteveným terénem. Minimální šířka cesty byla stanovena na 2,2 metru, přičemž nejčastěji bývá široká 2,5 metru. Nejmenší poloměr oblouků v zatáčkách je 3 metry. Někdy se na internetu uvádí, že nejmenší šířka cesty v zatáčkách je 3 metry, ale je to zřejmě jen chyba v přepisu plynoucí z nepochopení a údaj 3 metry se opravdu vztahuje k poloměru zatáček a ne šířky cesty v zatáčkách. Rozměry tunelů jsou minimálně 2,2 metrů na výšku a 2,2 metru na šířku. Je to kvůli tomu, aby se do tunelů vešly muly s nákladem, který měly umístěný na zádech nebo na bocích. Nahoru bylo také potřeba dopravovat různé rozměrné věci a právě rozměry tunelů 2,2 krát 2,2 metru byly stanoveny jako dostačující. Nejkratší tunel měří 8 metrů a ten nejdelší dosahuje úctyhodné délky 318 metrů. Tunely byly částečně osvětleny velkými otvory vylámanými ve skále. Kde to nebylo možné, bylo elektrické osvětlení. Tunely byly budovány pomocí pneumatických kladiv a do vyvrtaných děr byla umístěna trhavina, která byla následně odpálena. Stropy a stěny tunelů byly z vylámány ve skále a jen tam, kde panovaly obavy o pevnost nadloží se přistoupilo ke zpevnění stropu a stěn železobetonem nebo jen prostým betonem. Cesta vedla vysokohorským terénem, částečně byla vysekána v takřka svislé skále a na mnohých místech musely být vystavěny opěrné zdi. Největší opěrné zdi byly postaveny za 31. tunelem. Kvůli sesuvům zdy byly vybudovány dvě zdi. Jedna nad cestou vysoká 2 metry chrání před padajícím kamením a druhá, vysoká 3,2 metrů zajišťuje stabilitu cesty tak, aby „neujížděla“ po prudkém svahu. Uvádí se, že objem jen těchto dvou zdí činil 400 m³.
Průměrný sklon cesty se udává 12% a jako ten maximální 22%. Celá cesta byla plánovaná tak, aby mohla být využívána po celý rok bez ohledu na počasí a sníh. V místech, kde by hrozily laviny vede cesta tunely tak, aby se vyhnula roklím, kde právě tyto laviny hrozily. V některých místech, kde nebylo možné postavit tunely a zároveň by tam hrozila lavina, byla nad cestou postavena konstrukce ze dřeva a oceli, aby se sníh nedostal přímo na cestu. Už během výstavby cesty se počítalo s možností, že by se italská armáda musela stáhnout z oblasti Pasubia a že by se Cesta 52 tunelů mohla dostat do nepřátelských rukou. Pro tento případ byly mezi tunelem číslo 18 a 19 vybudovány malé podzemní kobky, které by se v případě potřeby naplnily výbušninou, odpálily a tím by byl nepříteli znemožněn další postup po cestě. Během výstavby se však zjistilo, že vhodnějsí umístění pro kobky by bylo o něco výš. Vedoucí stavby kapitán Picone proto navrhl vybudovat ještě jeden zátaras u tunelu číslo 32. Zda se tak stalo však není jisté. Podél cesty byly postaveny přístřešky, ve kterých bylo umístěno 5-6 vojáků. Tito vojáci byli určeni k údržbě cesty, která probíhala v podstatě neustále.
Kromě toho, že byla Cesta 52 tunelů životně důležitá pro zásobování bojujících vojáků, tvořila také částěčně obranou linii pro případ postupu rakousko-uherských vojáků. V některých tunelech byly odbočky, které vedly do kaveren, v nichž byly umístěné zbraně (děla a kulomety) sloužící k obraně pokud by došlo k proražení obranné linie na Pasubiu. Nejvýznamější je asi podzemí napojené na tunel číslo 8. Zde byly umístěny sklady, úkryty a také zde byly střílny pro pět děl. Jedno z nich je tu opět k vidění. Jedná se o houfnici ráže 75 mm, jež byla zavedena do výzbroje v roce 1913. Rakušané samozřejmě o cestě věděli už od počátku její výstavby, ale i přes strategický význam cesty se na ni nikdy nepokusili zaútočit. Kvůli statické frontě nebylo možné se k cestě dostat a to i přesto, že v jednom místě byla od jejich pozic vzdálena jen asi 1500 metrů.
Cesta se už od počátku plánovala jen pro pěší a pro přepravu zavazadel pomocí mul a začíná v Bocchetta di Campiglia, které je v nadmořské výšce 1216 metrů. V Bocchetta di Campiglia se materiál nejčastěji přeložil z aut a povozů na muly a byl po cestě vynesen na Porte del Pasubio (1.928 m.n.m.), kde cesta končí. V těchto místech, ve svahu odvráceného od nepřítele, bývalo velitelství, ošetřovna, sklady a zázemí pro bojující vojáky. V dubnu 1917 zde byla zprovozněna vodárenská nádrž. Protože však na Pasubiu byla velká nouze o vodu, musela se sem dopravovat potrubím z údolí a odtud rozvádět do dalších nádrží umístěných na jednotlivých pozicích. Z velitelství na Porte del Pasubio vedly také dráty telefonního vedení i do těch nejodlehlejších pozorovatelen a uvádí se, že zdejší telefonní centrála by zvládla obsluhovat i menší město. Odtud se také rozváděla elektřina pomocí čtyř vedení elektrického vysokého napětí. Toto vedení sloužilo k napájení 3000 lamp sloužících mimo jiné k osvětlení více než 10 kilometrů podzemních tunelů vybudovaných v okolí Porte del Pasubio. Bylo zde také vybudováno velké množství podzemních prostor a asi 50 kilometrů zákopů o průměrné hloubce 2 metry. K vybudování něčeho takového bylo nutné odstranit obrovské množství horniny a odpálit několik desítek tisíc náloží. Nyní stojí na Porte del Pasubio turistická chata, jež byla vybudována na základech několika dřevěných budov postavených během První světové války. Po První světové válce byla Cesta 52 tunelů opuštěna, ponechána svému osudu a na několika místech poničena. Od roku 1935 byla několikrát opravována a během těchto oprav byla délka tunelů znovu přeměřena. Běžně se však uvádí původní délka tunelů. Opravy prováděl Italský alpský klub z města Schio (CAI – Club Alpino Italiano).