Moskevská jednání, Beneš - Molotov (1943)
Moskevská jednání Beneš–Molotov byla série diplomatických schůzek mezi československým prezidentem v exilu Edvardem Benešem a sovětským lidovým komisařem zahraničních věcí Vjačeslavem Molotovem v prosinci 1943 v Moskvě. Jejich výsledkem bylo uzavření Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a SSSR. Průběh moskevských jednání Beneš–Molotov v prosinci 1943 byl poměrně intenzivní, probíhal několik dní a skládal se z více formálních i neformálních schůzek.
12. prosince 1943 – Beneš přiletěl do Moskvy, večer začala první (neformální) jednání.
13.–16. prosince 1943 – probíhala hlavní část oficiálních schůzek a vyjednávání textu smlouvy.
17. prosince 1943 – proběhl slavnostní podpis smlouvy.
Edvard Beneš hodnotil moskevská jednání v prosinci 1943 velmi pozitivně a považoval je za zásadní diplomatický úspěch. Jeho hodnocení lze rekonstruovat z jeho projevů, dopisů i poválečných pamětí. Beneš měl pocit, že se mu podařilo upevnit mezinárodní postavení československé exilové vlády, získat silného garanta poválečné obnovy státu, předejít tomu, aby se ČSR dostala do německého nebo maďarského vlivu po válce. Moskevskou smlouvu označoval za „jeden z pilířů poválečného bezpečnostního systému“. Beneš si ve svých zápiscích vysoce cenil, že Stalin uznal československý odboj, garantoval obnovu ČSR v předmnichovských hranicích (mimo Zakarpatsko, které tehdy neotevřel), přijal jeho koncept poválečné bezpečnosti. Beneš byl přesvědčen, že je schopný se Stalinem jednat racionálně a vyjednat si prostor pro demokracii. Beneš prosazoval tzv. politiku mostu – Československo mělo být spojeno se SSSR i se Západem. Po návratu prohlašoval, že „spojenectví se Sovětským svazem není proti nikomu, ale pro mír ve střední Evropě.“ Myslel si, že díky smlouvě posílí svou pozici vůči Západu, a zároveň zabrání jednostrannému sovětskému tlaku. Beneš interpretoval atmosféru jednání jako přátelskou. Molotov i Stalin podle něj přistupovali k Československu s respektem a rovností. Toto byla také jedna z jeho hlavních argumentací, když obavy některých exilových politiků zlehčoval slovy, že SSSR je možné „usměrnit“ diplomacií. „Chci jen zdůraznit, že jsem měl hned od počátku dojem, že se mluvilo vždy na 100 procent otevřeně, a že se domnívám, že jsem doopravdy mohl proniknouti do skutečného smýšlení vlády, Stalina, Molotova a Kornejčuka“ oznámil Beneš po návratu do Londýna Státní radě a svým dojmům plně podřídil další čs. politiku.
Moskevská jednání, Beneš - Molotov (1943)
-
kacermiroslav
- 5. Plukovník
- Příspěvky: 6205
- Registrován: 25/3/2008, 14:07
- Kontaktovat uživatele:
-
kacermiroslav
- 5. Plukovník
- Příspěvky: 6205
- Registrován: 25/3/2008, 14:07
- Kontaktovat uživatele:
Re: Moskevská jednání, Beneš - Molotov (1943)
Záznam o prvním politickém rozhovoru, konaném dne 14. XII. 1943 ve 4.00 hod. odpoledne v pracovně Molotovově, v téže místnosti, kde byla podepsána smlouva.
Pan prezident začal tím, že znovu poděkoval Molotovovi za jeho přispění k uskutečnění naší smlouvy, jmenovitě za moskevské konference. Prezident chce, aby od této chvíle politiky obou států byly koordinovány, a proto na program svých dnešních rozhovorů dal všechny zásadní otázky mezinárodně politické, jichž seznam předal Kornejčukovi. Soudí, že tento již referoval o svých rozhovorech s panem prezidentem.
Molotov i Kornejčuk potvrzují.
Jestli tedy není námitek, probral by prezident jednotlivé body tohoto programu a objasnil naše stanovisko.
Souhlas.
Chce znát stanovisko sovětské vlády, tak aby mohla československá vláda a naši diplomatičtí zástupci dostat přesné pokyny, jak v zásadních věcech mluvit a postupovat vždy v souhlasu s představiteli vlády sovětské. Ujišťuje naší loajální spoluprací i postupem při všech jednáních, která v budoucnu přijdou.
První otázka se týká naší smlouvy. O tom není třeba dále jednat, protože podpisem všecko skončeno.
Druhá otázka, poválečné Německo a Maďaři.
Pan prezident: O tom, jak všem známo, mluvil jsem již se Stalinem, a když mi řekl, že Německo musí býti rozbito, vyslovil jsem mu své potěšení nad tím, že to od něho slyším, neboť teprve nyní budu moci v této věci jasně mluvit.
Stalin odpověděl: „A mohl jste myslet, že by to mohlo býti jinak?“ Ale chtěl bych zdůraznit: Jsme nyní spojenci, musí býti těsnější poměr mezi námi, a proto musím tento váš názor znát. Německá otázka je otázka základní. Já musím znát, co vy zamýšlíte ohledně Německa, aby naše politika vůči Anglii a Americe v té věci byla stejná. Nechci vědět v detailech, jaká je vaše politika, ale chci vědět jen tolik, co naše spolupráce nutně vyžaduje. Tedy co udělat s Německem? Stalin řekl: Rozbít. Já souhlasím, ale je to třeba jasně znát.
Molotov: hlavou dává najevo, že tedy Dr. Beneš již všechno ví, když mu Stalin řekl, proč o tom mluvit?
Prezident Beneš: Mluvil jsem o té věci s Churchillem. Ten také řekl „rozbít“ docela jasně. Ale já své mínění mu přesně neřekl, nechtěl jsem se angažovat definitivně, pokud jsem neznal stanovisko vaše.
Právě tak v Americe. Mluvil jsem o tom s Rooseveltem, Wendel Willkiem, Hopkinsem, S. Wellesem, Hullem, měl jsem rozhovor o tom v rádiu ve Washingtonu s jedním profesorem, který uspořádal State Department; mluvil jsem tak, aby z toho bylo možno udělat závěr, že nejsem proti tomu též z taktických ohledů. Ale v zásadě souhlasím, řekl jsem to Rooseveltovi.
Nevěřím ve spravedlivý mír, nevěřím v dlouhý mír. Spravedlivý mír si představuje každý jinak, každý podle svého. Mír bude dlouhý, když budeme připraveni ho hájit. Versailleský mír nebyl zlý. Chyba byla v tom, že ani vy ani druzí ho nechtěli bránit.
Závěr z toho: Souhlasím s vámi, my adaptujeme svoji politiku vůči Německu vaší politice, dáme pokyn všem našim diplomatům, vláda bude postupovat stejně. Vláda v Londýně ve své většině je pro radikální politiku vůči Německu; hlavně Šrámek, premiér. Před odjezdem mně připomínal: A nezapomeňte naléhat na rozbití Německa.
Molotov se táže, co prezident míní slovem: rozbít. Rozčlenit? Prezident: Ano, rozčlenit. Ale definitivně jsem chtěl o tom mluvit teprve tehdy, až budu znát vaše mínění. Praha musí míti stejnou politiku jako Moskva.
Molotov: V detailech se o tom nedá mluvit dosud, na kolik částí, jak rozdělit. Ale v zásadě ano.
Prezident: Druhá otázka, týkající se Německa, je potrestání po válce. Také zde jsem o tom už slyšel, my chceme přizpůsobit naši politiku vaší politice. My už děláme opatření, připravujeme seznamy viníků. My chceme jít hodně daleko, tak jako vy. Četl jsem vaše veřejné oznámení a já s ním souhlasím. Jen jedna věc: Máme a budeme míti ještě potíže s Američany a Angličany co do stupně potrestání viníků, co se týče našich viníků. Máme naše Němce, ti jsou vinni za Mnichov, za to, že k nám vtrhli Němci, a za všechno, co se stalo. To byli první viníci války. Jiná věc jsou pak viníci z Německa, ovšem. Ale potrestání našich Němců, to je pro nás veliká otázka. Mezi Čechy bude viníků málo, mezi Slováky více, ale mezi našimi Němci jistě 90 procent.
Další otázka je odzbrojení Německa. V tom s vámi souhlasíme. Naši delegáti na konferencích vždycky půjdou s vámi.
Molotov: Problém nebude v odzbrojení, nýbrž v zabezpečení míru. Ne v odzbrojení, nýbrž v lepším ozbrojení. O odzbrojení se nemůže mluvit.
Prezident: Já tím myslím odzbrojení Německa, teď po válce. Ujišťuji vás v tom naší loajální spoluprací. Myslím, že to je jasné.
Molotov: Zdá se jasné, my nic prozatím nemáme.
Prezident: Další otázka jsou Maďaři. U nás jsou mnozí, kteří říkají, také zničit. Já v tom nejsem tak radikální. Tak by mohla mluvit velmoc, ale my nic takového provést nemůžeme. Ale i zde chci naši politiku přizpůsobit vaší. V Maďarsku musí přijít vnitřní revoluce, zničení feudalismu. V Anglii i v Americe už to začínají chápat. Oni se jen bojí, aby v Maďarsku to nebyla taková revoluce jako po minulé válce: Bela Kun, atd. Proto je důležitá otázka okupace Maďarska. Já myslím, že je důležité, abyste se jí účastnili i vy, nejen Angličané a Američané. Představuji si, jak by to vypadalo, kdyby tam byli jen Angličani. Maďarští aristokrati by je vzali na weekendy, na hony, vykládali by jim, jak jsou nejstarší demokracie v Evropě, jejich parlament - všechno to je lež, ale na Angličany to působí. Po minulé válce to bylo zrovna takové. Angličané poslali po Belu Kunovi vyslance G. Clerka, pamatuji, jak ten pak přijel z Budapešti do Paříže. Vykládal, že jedinou záchranou pro Maďarsko je Horthy jako regent a Bethlen jako ministerský předseda. Já ho měl 7 let potom vyslancem v Praze.
To se nesmí opakovat, to je pro nás vážnou otázkou, abyste se účastnili okupace. My chceme obsadit naši předmnichovskou hranici s Maďarskem. Ani Roosevelt, ani Churchill mi neřekli v té věci jasně; vždycky tak ani ano ani ne, když jsem jim mluvil o tom, že my musíme obsadit předmnichovské hranice. Po jednom rozhovoru mi řekl anglický vyslanec: A vy si myslíte, že my jsme proti? Vždyť si to stejně uděláte. Řekl jsem mu na to, nemyslím si to, ale chci, abyste mi to jasně řekli. Na to mi odpověděli vždy, že nemohou, že jsou vázáni vůči Američanům, že po dobu války se nebudou ve věci hranic nikomu zavazovat. To není, jako když vy jste byl v Londýně a mluvili jsme o Mnichovu. Vždycky opakují: Máme dohodu s Američany. A po rozhovoru pak říkají neoficiálně: Nemusíte míti pochybnosti o tom. Já se chci před uzavřením příměří obrátiti na velmoci, aby v podmínkách příměří bylo, že máme právo obsadit své předmnichovské hranice. Ať o hranicích pak rozhodne mírová konference definitivně. Možná, že taková konference ani nebude, a jsem pro to, aby nebyla. Znám to, byl jsem tam. Vy byste se octli uprostřed intrik, všechna reakce by se sjednotila proti vám. Lepší je váš systém, jak jste začali, moskevská konference, teheránská konference.
Co se týče Maďarska, tedy chceme okupovat předmnichovskou hranici.
Molotov: Je třeba též, aby Maďaři byli potrestáni. Co se týče okupace, máme tam blíže nežli druzí, ale situace je ještě nejasná, ještě dost daleká. Angličané a Američané budou podporovat Poláky...
Prezident: Ovšem, to je docela možné, Poláci dělají politiku pro Maďary. Pak je tady Jihoslávie, Rumunsko, to až později, teď jen o Maďarsku, pokud se nás týče.
Prezident: Co se týče Mnichova. O tom jsem už mluvil, že nic, co je spojeno s Mnichovem, neuznáváme, všechno bylo nezákonné. Mnichov byl prakticky politika vůči vám. O tom však netřeba mluvit. Co bych chtěl tu též podotknouti morálně a politicky – návrat ke starému stavu. Udělat znovu to, co bylo, obnovit předmnichovské Československo a bude-li pak třeba něco změnit, jednat o tom mezi všemi spojenci. Mezi námi je o Mnichovu vše jasno, trváme na tom stavu, jak jste mi ho formuloval při své návštěvě v Londýně a o čem jste mi pak přes Bogomolova dal souhlas, že mohu toho použít. To jen, aby bylo jasno.
Fierlinger: Dostali jsme o tom také písemnou nótu.
Za čtvrté : Menšiny – transfer. Také o tom jsem mluvil při večeři, jak se pamatujete, s maršálem Stalinem. On kategoricky prohlásil: My souhlasíme. To je pro mne velmi závažné. Od Angličanů jsem dostal oficiální nótu, že jsou pro to. Žádali, abychom to nepublikovali, má to zůstat jen mezi námi. Ale válečný kabinet britský to diskutoval, když řešili jsme otázku Mnichova. Já se nemohu vrátit do starých poměrů, pomocí našich Němců je Hitler vzdálen od Prahy 60 km, musíme míti hory v českých rukách.
– Diskuse o vzdálenosti Berlína od Prahy; Molotova zajímala tato distance. Asi 400 km. Vysvětleno, že 60 km je vzdálenost výběžku sudetských Němců, zasahujícího nejblíže ku Praze. Jinak vzdálenost Prahy od hranic průměrně 120 km. To musíme změnit. Angličané už pochopili, že se nesmíme vrátit k situaci r. 1938. Válečný kabinet souhlasí s řešením pomocí transferu. Churchill řekl osobně: My budeme pro transfer. Eden mi totéž prohlásil velmi kategoricky. Anglický ambasador mi odevzdal osobní nótu, že to bude, ale žádal, abychom to nepublikovali. Prohlásil mi, že Angličané jsou pro transfer co největšího počtu Němců z ČSR. To je hotová věc. Ale Angličané na mně chtěli, abych jim dal plán, jak to konkrétně provést. Já jsem prozatím to oddaloval, dokud nebudu znát stanovisko vaše a posavad jsem nic písemného nedal. Musím doznat, že tyhle moje plány se zdály příliš radikální některým lidem ve Foreign Office, nelíbily se jim moc. Ale já spojuji tuto otázku transferu s problémem sociálním. Mezi našimi Němci je 70% lidí bohatých; ti musí nejdříve pryč, to byli všichni fašisti. Češi jsou demokrati. Máme taky řadu bohatých lidí, máme také různé sklony politické mezi sebou, ale možno tvrdit právem o národě jako celku, že je demokratický. Položil jsem tedy problém takto: Válku začali Němci v ČSR, ti nesou největší vinu a třeba je potrestat. Když jsem tohle vše vysvětloval Angličanům, tak nakonec neřekli ne, ale zaujali postavení rezervované. Chtějí na mně pořád písemný projekt. Já ho zde mám, jsou v něm obsaženy principy transferu – jinak to bude velká věc, celá kniha, až se bude psát o principech provádění - ale chci jen, abyste viděli principy, podle nichž chceme postupovat, abyste to mohli prostudovat, aby to vaši experti mohli vidět. Potom nám řeknete své poznámky, své námitky a budeme o tom diskutovat.
Také v Londýně o tom jednají zástupci menších spojeneckých států: Řekové, Jihoslované, Poláci, ti všichni budou míti problém transferu menšin. Nejvíce Poláci, ti budou chtít přestěhovat Němce z Východních Prus a odjinud.
Molotov: Souhlasí, že Poláci budou míti tento problém nejvíce.
Prezident: My přišli s tímto návrhem transferu; teď jsem právě dostal telegram od našeho zahraničního ministra, že na návrh Řeků chtějí tyto malé státy dát velmocím požadavek, aby v podmínkách příměří byl stanoven princip přestěhování menšin. Já na tento telegram dosud neodpověděl, dokud nebudu znát vaše stanovisko. Také nechci, aby se s tím nadělalo příliš mnoho šumu, takticky. Počkají s tím do mého návratu, věc prý nepospíchá.
Molotov: V Londýně je komité malých států?
Prezident: Ano, zabývá se touto otázkou a jinými věcmi a předkládá návrhy a požadavky velmocím. My začli s touto otázkou, je to problém velmi vážný. Protože Američané a Angličané jsou vinni Mnichovem, musí po válce dokázat, že se to nesmí opakovat, naše hranice musí zůstat tam, kde byly, proto Němci, kteří jsou vinni, musí pryč. (Prezident předává pak Molotovovi memorandum o transferu.)
Prezident: Je to prozatím důvěrná věc, prvá koncepce plánu, principy. Já sám považuji toto řešení za radikální a budu šťasten, uskuteční-li se. I když bych nerad dělal v této věci kompromisy, jsem realista, a proto budu chtít dosáhnout aspoň maxima, když ne všechno. Němců je u nás asi 2 800 000. Dá-li se vystěhovat vše, tak dobře; ne-li, tedy aspoň 2 miliony. Jsem ochoten udělat koncese též z naší strany, aby se celá věc stala spíše přijatelnou, uskutečnitelnou. Věřím, že náš národ to přijme. Opakuji: Toto není definitivní věc; jen prvá, počáteční koncepce, a prosím, abyste nám otevřeně řekli, co o tom myslíte.
S tím je v souvislosti otázka reparací. Reparace mají dvojí smysl.
Molotov: Restituce.
Prezident: Ano. První smysl: Principiálně podtrhnout nutnost, aby Němci vrátili, co ukradli, restituce po 15. březnu do války. Totéž co Mnichov.
Za druhé. Pak to, co udělali od počátku války, když naše země obsadili vojensky. Před tím udržovali jakési zdání samostatnosti, ale pak rabovali, kradli, loupili.
Chci, aby bylo v podmínkách příměří: všechno vrátit, zbraně a všechno, co od nás odvezli. Stejně asi jako vy budete chtít. Ale chci, aby reparace byly uskutečněny tak, aby majetek Němců od nás vysídlených přešel na československou vládu. Němci dostanou od nás potvrzení, s nímž se pak obrátí o náhradu na německou vládu. Já nechci nic takového, jako byly reparace po minulé válce. (Úsměvy.)
Je to prosté, prostá forma a je to také radikální. Budeme konfiskovat zemi, závody, doly, hutě, banky Němců. Jednotlivcům to nemohu dát – aby z toho vznikly nemožné boje – tak všechno převezme stát, bude se to nacionalizovat. A když jsem to udělal s německým majetkem, musím pak žádat totéž od Čechů.
Molotov: A vy myslíte, že to přijmou? Řeknou vám dobře, tamti to jsou Němci, ale my jsme Češi – já užívám stále slova Češi, to znamená, že tím myslím tu nejpokrokovější vaši část.
Prezident: Chápu, že to je a bude těžké, ale já věřím, že se nám to podaří. Ale začneme – transfer německého majetku bude počátek této nacionalizace. Chápete tudíž, co pro nás znamená taky transfer: čechizace, počátek velkého sociálního převratu.
Kornejčuk: A co čeští bankéři?
Prezident: Přirozeně, že bude zápas, ale my ho vyhrajem.
Molotov: Vy jste už dělali pozemkovou reformu? Jaké bylo maximum půdy ponechané jednotlivcům?
Prezident: Provedli jsme pozemkovou reformu v r. 1924. Byla hodně radikální. Byli jsme jediný stát v Evropě, který ji v tom rozsahu provedl. Ponechali jsme jako maximum majetku 500 ha, 250 ha lesa a 250 ha pozemků. Teď chci, aby maximum pro jednotlivou rodinu bylo 25 ha. Mám už teď usnesení hospodářských ministrů – a ve vládě jsou také agrárníci – v němž se toto maximum 25 ha uvádí jako součást vládního programu. Chyba v naší první reformě pozemkové byla v tom, že jsme ji úplně přenechali provádět agrární straně. O tom se dohodli s nimi naši socialisté: oni budou dělat sami všechno, co se týká sociálního opatření dělnictva a agrárníci zase budou dělat pozemkovou reformu. Já 20 let jsem proti tomuto systému bojoval, ale neprosadil jsem to. To se nesmí teď opakovat. Pozemkovou reformu budou dělat všichni, celý národ, ale také sociální věci budou dělat všichni, nejenom socialisté. Toto jsou mé plány. Já nic neslibuju, jsem demokrat, rozhodnout musí národ, ale tohle jsou myšlenky a program, který mu předložím, za kterým budu stát a který budu obhajovat. (Molotov na tyto vývody nereagoval, jen občasným slůvkem nebo úsměvem dával najevo, že sice má pochybnosti o uskutečnění tohoto programu, ale že jistě by vítal, kdyby se to podařilo.)
Za páté : Polsko. O tomto bodě jsme již mluvili v divadle, za přítomnosti maršála Stalina a vlastně jsme tam už řekli všechno. Naše klauzule protokolu o Polsku bude míti značný význam, budou o tom diskuse mezi Poláky, udělá jim to vnitřní obtíže, ale bude to velmi důležité. Poláci založili všechnu svoji politiku a všechny své naděje na tom, že válku vyhrají Američané a mír budou dělat Američané. S vámi nepočítali. Mouvement divers.
Proto byl Sikorski 3x v Americe. Když přijel, vykládal mi při obědě, že mu Američané všechno zaručili. Když já byl v Americe, tak jsem jim položil otázku, je-li pravda, co říká Sikorski. Sumner Welles mi řekl, že nikdy ani slovem se mu o tom nezmínili. Že je skandál, co se stalo s Polskem po poslední válce, bylo nesmysl počítat s tím, že by národ o 20 milionech mohl dělat bariéru mezi 80 miliony Němců a 200 miliony Rusů. Jakou pak může dělat balanci.
Molotov: Položení Poláků je velmi těžké…
Prezident: V Americe mi takto vylíčili situaci a viděl jsem, že v otázce východních polských hranic nedali Sikorskému žádného závazku. Řekl jsem jim: Proč jim to neřeknete přímo? Sumner Welles mi odpověděl: Ať jim to řeknou Angličané, my máme dost těžkou pozici, jak víte.
Molotov: To je vnitřní politika, polské hlasy.
Prezident: Ano, oni na to musí brát zřetel. Já o tom pak mluvil také s Edenem a ten mi řekl, že on sám několikrát Sikorskému řekl, že v otázce východních polských hranic Anglie se nebude stavět proti ruským požadavkům.
Molotov: Jak ukázala konference moskevská a hlavně teheránská mezi námi a jimi ně dolžno byť raznoglasija. (nemusí být rozpory)
Prezident: Nyní bych chtěl říci několik slov o našem poměru k Polákům, protože vím, že z vaší strany byly projeveny námitky proti naší politice. Jde nejdřív o dobu, kdy vy jste ještě nebyli ve válce. My potřebovali uznání od Angličanů, ale ti kladli podmínku, neuznáme vás, jestli se nedohodnete s Poláky. Naléhali na federaci, Poláci také. Pod tímto tlakem jsme vyjednávali a já od začátku kategoricky odmítl přijmouti federaci. Moje podmínky a zásady v jednání byly:
A) Nebude to federace,
B) v krajním případě může to býti konfederace,
C) bude to konfederace sui generis.
Molotov: Co to znamená sui generis?
Prezident: Nechtěl jsem, aby se mluvilo prostě o konfederaci, protože to má v mezinárodním právu určité pojetí a pak by mohli přijít právníci a říkat nám, že konfederace musí býti taková a taková. Proto jsem dodal, že mezi námi a Poláky jde o konfederaci speciálního druhu, sui generis, jejíž obsah musí býti stanoven dalším jednáním. K jednání jsem pak stanovil podmínky, které jsem řekl Polákům, které jsem také dal Angličanům a informoval o nich Bogomolova:
a) nebude mezi námi a Polskem nic, jestliže nebude přátelských vztahů mezi Polskem a SSSR,
b) jestli nebudou řešeny přátelsky hraniční věci mezi námi,
c) a nebude konfederace, jestliže nedojde k zásadní změně všech vnitřních poměrů v Polsku.
Molotov: Co tím myslíte?
Prezident: Není přece možno, aby k trvalé, úzké, přátelské spolupráci se sdružily dva státy, které mají naprosto odlišnou vnitřní strukturu, v Polsku feudalism, u nás režim plně demokratický.
D) Já za hranicemi ničeho nepodepíši, my můžeme jen diskutovat, rozhodnout může jen národ doma.
Poláci na konci využili všeho jednání proti nám a proti vám, proto jsem zakončil tuto nemožnou situaci. Zastavili jsme diskuse, dokud nebude vyřešeno všechno ostatní. Jen, abych vám ukázal, jak se na všechno dívali Poláci, budu vám citovat Sikorského. Ten prostě na mne naléhal při jednom obědě, že bychom se neměli na nikoho ohlížet a podepsat konfederaci a postavit ostatní před fait accompli.
Nyní musím vysvětlit, jak došlo k deklaraci z 11. listopadu 1940; ta byla ještě před tím, než byli jste vy ve válce.
Byli jsme ve vyjednávání s Poláky – já všechno dělal s nimi písemně a mám všechny doklady. V listopadu najednou na nás přišli, že chtějí, abychom k jejich národnímu svátku 11. listopadu podepsali deklaraci o naší společné budoucí politice. Dělali to pod vlivem Angličanů. Já v zásadě souhlasil a oni mi přinesli večer před 11. listopadem text deklarace a naléhali na podepsání. Protože v této deklaraci jsou věci, na nichž i dnes můžeme trvat, a protože upřímně spolupráce s Poláky si přejeme, podepsal jsem. Tohle jest deklarace, kterou dodnes uznáváme. A myslím, že neodporuje v ničem naší smlouvě, jestliže přistoupí Polsko k protokolu.
Molotov: Ne k protokolu. Musí podepsat smlouvu, protokol jenom jim k tomu dává právo.
Prezident: Ovšem, tak deklarace sama pozbývá na významu.
Molotov: Ale vy jste měli ještě jinou dohodu?
Prezident: Ano, pak přišla deklarace z 21. ledna 1942.
Molotov: S tou my nesouhlasili.
Prezident: Dnes je anulována, řekli jsme si, že zastavujeme práce, a já prohlásil Mikołajczykovi, že se touto deklarací necítím vázán, a vysvětlil jsem mu proč. Po listopadové deklaraci ustavily se komise a ty dlouho pracovaly. Diskuse o těchto komisích – zde řeknu něco z vnitřní kuchyně – ukázaly, že nelze se dohodnouti. Smutný, který byl dlouho ve Varšavě, zná poměry, sledoval tyto polské věci pro prezidenta a informoval mne, jak se poměry vyvíjí.
Smutný: Já od samého počátku posuzoval všechna jednání velmi skepticky, podle toho, jak byla založena.
Prezident: Já byl přesvědčen, že vše jde v pořádku, chtěl jsem upřímně s Poláky se dohodnout, ne ovšem jíti přes určitou hranici. Někteří ministři však mně nevěřili, brali jednání s Poláky velmi povrchně, říkali, že stejně z toho nic nebude, tak proč jim nepovolovat a nakonec Poláci je chytli. Naši udělali chybu, neřekli mně nic předem – to už jste byli vy tehdy ve válce – a podepsali Polákům lednovou deklaraci. Já sám jim hned řekl, že tuto dohodu neuznávám, a protože bez ratifikace prezidenta je neplatná, nikdy ji ratifikovat nebudu. Podle naší ústavy ratifikuje smlouvy výhradně prezident, bez parlamentu. První deklaraci z listopadu uznávám, to jsem řekl Mikołajczykovi, ale druhou ne.
Molotov: Byla však publikována.
Prezident: Ano. Jestli ji nemáte, Fierlinger vám ji předá.
Fierlinger: Byla i zde publikována, jistě ji mají.
Prezident: Tato lednová dohoda je právně neplatná. Poláci totiž při tom také postavili otázku hranic: že neustupují od svých východních hranic, a ohledně Těšína říkali, že když se dohodneme o konfederaci, nebude otázky Těšína. Já na to dal pokyn nepokračovat v diskusích s nimi.
Myslím, že vás tyto detaily budou zajímat. Řekl jsem to všechno též Angličanům. Nyní naše dohoda značí, že vše, co bylo sjednáno o konfederaci, není už v platnosti. Děkuji vám, že jste dal otázku naší smlouvy na program moskevské konference.
Molotov: Já vím, že vám to všechno udělalo hodně trampot, dokonce jsme tam vypadali, jako bychom se byli s Angličany na něčem dohodli a neřekli jsme to. Tak jsem byl rád, to mohu s nimi zde projednat. Napřed jsem jim poslal text smlouvy, to nebylo žádné tajemství. Na konferenci bylo mnoho obtíží, nemohli jsme dlouho najít společný jazyk, tak jsem očekával, že se o to rozpřede debata. Udělal jsem nejdříve krátký projev, vylíčil celé jednání a tázal se pak, jaký je jejich názor. Eden několika větami odpověděl, že neznal textu smlouvy, že by všechno bývalo jiné, že úplně souhlasí. Cordell Hull se připojil. A žádné diskuse, kterou jsem očekával, nebylo.
Prezident: Já nikomu v Londýně předem text nedal, z loajálnosti k vám, ale informoval jsem Angličany o obsahu smlouvy. Zřejmě rádi použili teď té neznalosti textu jako východiska ze situace. Děkuji vám ještě jednou za váš zákrok, jenž zakončil dobu nejistoty.
Pokračování debaty odloženo, neboť Stalin telefonicky uvědomil Molotova ve 3/4 na 6 hod., že právě bude čten jeho rozkaz o dobytí Čerkas a v 6 hodin bude se střílet salut. Dívali jsme se naň z nádvoří v Kremlu.
zapsal J. Smutný
Zdroj:
Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939-1945. Dokumenty. Díl 2 (červenec 1943 – březen 1945). Praha. 1999. s.134.
Pan prezident začal tím, že znovu poděkoval Molotovovi za jeho přispění k uskutečnění naší smlouvy, jmenovitě za moskevské konference. Prezident chce, aby od této chvíle politiky obou států byly koordinovány, a proto na program svých dnešních rozhovorů dal všechny zásadní otázky mezinárodně politické, jichž seznam předal Kornejčukovi. Soudí, že tento již referoval o svých rozhovorech s panem prezidentem.
Molotov i Kornejčuk potvrzují.
Jestli tedy není námitek, probral by prezident jednotlivé body tohoto programu a objasnil naše stanovisko.
Souhlas.
Chce znát stanovisko sovětské vlády, tak aby mohla československá vláda a naši diplomatičtí zástupci dostat přesné pokyny, jak v zásadních věcech mluvit a postupovat vždy v souhlasu s představiteli vlády sovětské. Ujišťuje naší loajální spoluprací i postupem při všech jednáních, která v budoucnu přijdou.
První otázka se týká naší smlouvy. O tom není třeba dále jednat, protože podpisem všecko skončeno.
Druhá otázka, poválečné Německo a Maďaři.
Pan prezident: O tom, jak všem známo, mluvil jsem již se Stalinem, a když mi řekl, že Německo musí býti rozbito, vyslovil jsem mu své potěšení nad tím, že to od něho slyším, neboť teprve nyní budu moci v této věci jasně mluvit.
Stalin odpověděl: „A mohl jste myslet, že by to mohlo býti jinak?“ Ale chtěl bych zdůraznit: Jsme nyní spojenci, musí býti těsnější poměr mezi námi, a proto musím tento váš názor znát. Německá otázka je otázka základní. Já musím znát, co vy zamýšlíte ohledně Německa, aby naše politika vůči Anglii a Americe v té věci byla stejná. Nechci vědět v detailech, jaká je vaše politika, ale chci vědět jen tolik, co naše spolupráce nutně vyžaduje. Tedy co udělat s Německem? Stalin řekl: Rozbít. Já souhlasím, ale je to třeba jasně znát.
Molotov: hlavou dává najevo, že tedy Dr. Beneš již všechno ví, když mu Stalin řekl, proč o tom mluvit?
Prezident Beneš: Mluvil jsem o té věci s Churchillem. Ten také řekl „rozbít“ docela jasně. Ale já své mínění mu přesně neřekl, nechtěl jsem se angažovat definitivně, pokud jsem neznal stanovisko vaše.
Právě tak v Americe. Mluvil jsem o tom s Rooseveltem, Wendel Willkiem, Hopkinsem, S. Wellesem, Hullem, měl jsem rozhovor o tom v rádiu ve Washingtonu s jedním profesorem, který uspořádal State Department; mluvil jsem tak, aby z toho bylo možno udělat závěr, že nejsem proti tomu též z taktických ohledů. Ale v zásadě souhlasím, řekl jsem to Rooseveltovi.
Nevěřím ve spravedlivý mír, nevěřím v dlouhý mír. Spravedlivý mír si představuje každý jinak, každý podle svého. Mír bude dlouhý, když budeme připraveni ho hájit. Versailleský mír nebyl zlý. Chyba byla v tom, že ani vy ani druzí ho nechtěli bránit.
Závěr z toho: Souhlasím s vámi, my adaptujeme svoji politiku vůči Německu vaší politice, dáme pokyn všem našim diplomatům, vláda bude postupovat stejně. Vláda v Londýně ve své většině je pro radikální politiku vůči Německu; hlavně Šrámek, premiér. Před odjezdem mně připomínal: A nezapomeňte naléhat na rozbití Německa.
Molotov se táže, co prezident míní slovem: rozbít. Rozčlenit? Prezident: Ano, rozčlenit. Ale definitivně jsem chtěl o tom mluvit teprve tehdy, až budu znát vaše mínění. Praha musí míti stejnou politiku jako Moskva.
Molotov: V detailech se o tom nedá mluvit dosud, na kolik částí, jak rozdělit. Ale v zásadě ano.
Prezident: Druhá otázka, týkající se Německa, je potrestání po válce. Také zde jsem o tom už slyšel, my chceme přizpůsobit naši politiku vaší politice. My už děláme opatření, připravujeme seznamy viníků. My chceme jít hodně daleko, tak jako vy. Četl jsem vaše veřejné oznámení a já s ním souhlasím. Jen jedna věc: Máme a budeme míti ještě potíže s Američany a Angličany co do stupně potrestání viníků, co se týče našich viníků. Máme naše Němce, ti jsou vinni za Mnichov, za to, že k nám vtrhli Němci, a za všechno, co se stalo. To byli první viníci války. Jiná věc jsou pak viníci z Německa, ovšem. Ale potrestání našich Němců, to je pro nás veliká otázka. Mezi Čechy bude viníků málo, mezi Slováky více, ale mezi našimi Němci jistě 90 procent.
Další otázka je odzbrojení Německa. V tom s vámi souhlasíme. Naši delegáti na konferencích vždycky půjdou s vámi.
Molotov: Problém nebude v odzbrojení, nýbrž v zabezpečení míru. Ne v odzbrojení, nýbrž v lepším ozbrojení. O odzbrojení se nemůže mluvit.
Prezident: Já tím myslím odzbrojení Německa, teď po válce. Ujišťuji vás v tom naší loajální spoluprací. Myslím, že to je jasné.
Molotov: Zdá se jasné, my nic prozatím nemáme.
Prezident: Další otázka jsou Maďaři. U nás jsou mnozí, kteří říkají, také zničit. Já v tom nejsem tak radikální. Tak by mohla mluvit velmoc, ale my nic takového provést nemůžeme. Ale i zde chci naši politiku přizpůsobit vaší. V Maďarsku musí přijít vnitřní revoluce, zničení feudalismu. V Anglii i v Americe už to začínají chápat. Oni se jen bojí, aby v Maďarsku to nebyla taková revoluce jako po minulé válce: Bela Kun, atd. Proto je důležitá otázka okupace Maďarska. Já myslím, že je důležité, abyste se jí účastnili i vy, nejen Angličané a Američané. Představuji si, jak by to vypadalo, kdyby tam byli jen Angličani. Maďarští aristokrati by je vzali na weekendy, na hony, vykládali by jim, jak jsou nejstarší demokracie v Evropě, jejich parlament - všechno to je lež, ale na Angličany to působí. Po minulé válce to bylo zrovna takové. Angličané poslali po Belu Kunovi vyslance G. Clerka, pamatuji, jak ten pak přijel z Budapešti do Paříže. Vykládal, že jedinou záchranou pro Maďarsko je Horthy jako regent a Bethlen jako ministerský předseda. Já ho měl 7 let potom vyslancem v Praze.
To se nesmí opakovat, to je pro nás vážnou otázkou, abyste se účastnili okupace. My chceme obsadit naši předmnichovskou hranici s Maďarskem. Ani Roosevelt, ani Churchill mi neřekli v té věci jasně; vždycky tak ani ano ani ne, když jsem jim mluvil o tom, že my musíme obsadit předmnichovské hranice. Po jednom rozhovoru mi řekl anglický vyslanec: A vy si myslíte, že my jsme proti? Vždyť si to stejně uděláte. Řekl jsem mu na to, nemyslím si to, ale chci, abyste mi to jasně řekli. Na to mi odpověděli vždy, že nemohou, že jsou vázáni vůči Američanům, že po dobu války se nebudou ve věci hranic nikomu zavazovat. To není, jako když vy jste byl v Londýně a mluvili jsme o Mnichovu. Vždycky opakují: Máme dohodu s Američany. A po rozhovoru pak říkají neoficiálně: Nemusíte míti pochybnosti o tom. Já se chci před uzavřením příměří obrátiti na velmoci, aby v podmínkách příměří bylo, že máme právo obsadit své předmnichovské hranice. Ať o hranicích pak rozhodne mírová konference definitivně. Možná, že taková konference ani nebude, a jsem pro to, aby nebyla. Znám to, byl jsem tam. Vy byste se octli uprostřed intrik, všechna reakce by se sjednotila proti vám. Lepší je váš systém, jak jste začali, moskevská konference, teheránská konference.
Co se týče Maďarska, tedy chceme okupovat předmnichovskou hranici.
Molotov: Je třeba též, aby Maďaři byli potrestáni. Co se týče okupace, máme tam blíže nežli druzí, ale situace je ještě nejasná, ještě dost daleká. Angličané a Američané budou podporovat Poláky...
Prezident: Ovšem, to je docela možné, Poláci dělají politiku pro Maďary. Pak je tady Jihoslávie, Rumunsko, to až později, teď jen o Maďarsku, pokud se nás týče.
Prezident: Co se týče Mnichova. O tom jsem už mluvil, že nic, co je spojeno s Mnichovem, neuznáváme, všechno bylo nezákonné. Mnichov byl prakticky politika vůči vám. O tom však netřeba mluvit. Co bych chtěl tu též podotknouti morálně a politicky – návrat ke starému stavu. Udělat znovu to, co bylo, obnovit předmnichovské Československo a bude-li pak třeba něco změnit, jednat o tom mezi všemi spojenci. Mezi námi je o Mnichovu vše jasno, trváme na tom stavu, jak jste mi ho formuloval při své návštěvě v Londýně a o čem jste mi pak přes Bogomolova dal souhlas, že mohu toho použít. To jen, aby bylo jasno.
Fierlinger: Dostali jsme o tom také písemnou nótu.
Za čtvrté : Menšiny – transfer. Také o tom jsem mluvil při večeři, jak se pamatujete, s maršálem Stalinem. On kategoricky prohlásil: My souhlasíme. To je pro mne velmi závažné. Od Angličanů jsem dostal oficiální nótu, že jsou pro to. Žádali, abychom to nepublikovali, má to zůstat jen mezi námi. Ale válečný kabinet britský to diskutoval, když řešili jsme otázku Mnichova. Já se nemohu vrátit do starých poměrů, pomocí našich Němců je Hitler vzdálen od Prahy 60 km, musíme míti hory v českých rukách.
– Diskuse o vzdálenosti Berlína od Prahy; Molotova zajímala tato distance. Asi 400 km. Vysvětleno, že 60 km je vzdálenost výběžku sudetských Němců, zasahujícího nejblíže ku Praze. Jinak vzdálenost Prahy od hranic průměrně 120 km. To musíme změnit. Angličané už pochopili, že se nesmíme vrátit k situaci r. 1938. Válečný kabinet souhlasí s řešením pomocí transferu. Churchill řekl osobně: My budeme pro transfer. Eden mi totéž prohlásil velmi kategoricky. Anglický ambasador mi odevzdal osobní nótu, že to bude, ale žádal, abychom to nepublikovali. Prohlásil mi, že Angličané jsou pro transfer co největšího počtu Němců z ČSR. To je hotová věc. Ale Angličané na mně chtěli, abych jim dal plán, jak to konkrétně provést. Já jsem prozatím to oddaloval, dokud nebudu znát stanovisko vaše a posavad jsem nic písemného nedal. Musím doznat, že tyhle moje plány se zdály příliš radikální některým lidem ve Foreign Office, nelíbily se jim moc. Ale já spojuji tuto otázku transferu s problémem sociálním. Mezi našimi Němci je 70% lidí bohatých; ti musí nejdříve pryč, to byli všichni fašisti. Češi jsou demokrati. Máme taky řadu bohatých lidí, máme také různé sklony politické mezi sebou, ale možno tvrdit právem o národě jako celku, že je demokratický. Položil jsem tedy problém takto: Válku začali Němci v ČSR, ti nesou největší vinu a třeba je potrestat. Když jsem tohle vše vysvětloval Angličanům, tak nakonec neřekli ne, ale zaujali postavení rezervované. Chtějí na mně pořád písemný projekt. Já ho zde mám, jsou v něm obsaženy principy transferu – jinak to bude velká věc, celá kniha, až se bude psát o principech provádění - ale chci jen, abyste viděli principy, podle nichž chceme postupovat, abyste to mohli prostudovat, aby to vaši experti mohli vidět. Potom nám řeknete své poznámky, své námitky a budeme o tom diskutovat.
Také v Londýně o tom jednají zástupci menších spojeneckých států: Řekové, Jihoslované, Poláci, ti všichni budou míti problém transferu menšin. Nejvíce Poláci, ti budou chtít přestěhovat Němce z Východních Prus a odjinud.
Molotov: Souhlasí, že Poláci budou míti tento problém nejvíce.
Prezident: My přišli s tímto návrhem transferu; teď jsem právě dostal telegram od našeho zahraničního ministra, že na návrh Řeků chtějí tyto malé státy dát velmocím požadavek, aby v podmínkách příměří byl stanoven princip přestěhování menšin. Já na tento telegram dosud neodpověděl, dokud nebudu znát vaše stanovisko. Také nechci, aby se s tím nadělalo příliš mnoho šumu, takticky. Počkají s tím do mého návratu, věc prý nepospíchá.
Molotov: V Londýně je komité malých států?
Prezident: Ano, zabývá se touto otázkou a jinými věcmi a předkládá návrhy a požadavky velmocím. My začli s touto otázkou, je to problém velmi vážný. Protože Američané a Angličané jsou vinni Mnichovem, musí po válce dokázat, že se to nesmí opakovat, naše hranice musí zůstat tam, kde byly, proto Němci, kteří jsou vinni, musí pryč. (Prezident předává pak Molotovovi memorandum o transferu.)
Prezident: Je to prozatím důvěrná věc, prvá koncepce plánu, principy. Já sám považuji toto řešení za radikální a budu šťasten, uskuteční-li se. I když bych nerad dělal v této věci kompromisy, jsem realista, a proto budu chtít dosáhnout aspoň maxima, když ne všechno. Němců je u nás asi 2 800 000. Dá-li se vystěhovat vše, tak dobře; ne-li, tedy aspoň 2 miliony. Jsem ochoten udělat koncese též z naší strany, aby se celá věc stala spíše přijatelnou, uskutečnitelnou. Věřím, že náš národ to přijme. Opakuji: Toto není definitivní věc; jen prvá, počáteční koncepce, a prosím, abyste nám otevřeně řekli, co o tom myslíte.
S tím je v souvislosti otázka reparací. Reparace mají dvojí smysl.
Molotov: Restituce.
Prezident: Ano. První smysl: Principiálně podtrhnout nutnost, aby Němci vrátili, co ukradli, restituce po 15. březnu do války. Totéž co Mnichov.
Za druhé. Pak to, co udělali od počátku války, když naše země obsadili vojensky. Před tím udržovali jakési zdání samostatnosti, ale pak rabovali, kradli, loupili.
Chci, aby bylo v podmínkách příměří: všechno vrátit, zbraně a všechno, co od nás odvezli. Stejně asi jako vy budete chtít. Ale chci, aby reparace byly uskutečněny tak, aby majetek Němců od nás vysídlených přešel na československou vládu. Němci dostanou od nás potvrzení, s nímž se pak obrátí o náhradu na německou vládu. Já nechci nic takového, jako byly reparace po minulé válce. (Úsměvy.)
Je to prosté, prostá forma a je to také radikální. Budeme konfiskovat zemi, závody, doly, hutě, banky Němců. Jednotlivcům to nemohu dát – aby z toho vznikly nemožné boje – tak všechno převezme stát, bude se to nacionalizovat. A když jsem to udělal s německým majetkem, musím pak žádat totéž od Čechů.
Molotov: A vy myslíte, že to přijmou? Řeknou vám dobře, tamti to jsou Němci, ale my jsme Češi – já užívám stále slova Češi, to znamená, že tím myslím tu nejpokrokovější vaši část.
Prezident: Chápu, že to je a bude těžké, ale já věřím, že se nám to podaří. Ale začneme – transfer německého majetku bude počátek této nacionalizace. Chápete tudíž, co pro nás znamená taky transfer: čechizace, počátek velkého sociálního převratu.
Kornejčuk: A co čeští bankéři?
Prezident: Přirozeně, že bude zápas, ale my ho vyhrajem.
Molotov: Vy jste už dělali pozemkovou reformu? Jaké bylo maximum půdy ponechané jednotlivcům?
Prezident: Provedli jsme pozemkovou reformu v r. 1924. Byla hodně radikální. Byli jsme jediný stát v Evropě, který ji v tom rozsahu provedl. Ponechali jsme jako maximum majetku 500 ha, 250 ha lesa a 250 ha pozemků. Teď chci, aby maximum pro jednotlivou rodinu bylo 25 ha. Mám už teď usnesení hospodářských ministrů – a ve vládě jsou také agrárníci – v němž se toto maximum 25 ha uvádí jako součást vládního programu. Chyba v naší první reformě pozemkové byla v tom, že jsme ji úplně přenechali provádět agrární straně. O tom se dohodli s nimi naši socialisté: oni budou dělat sami všechno, co se týká sociálního opatření dělnictva a agrárníci zase budou dělat pozemkovou reformu. Já 20 let jsem proti tomuto systému bojoval, ale neprosadil jsem to. To se nesmí teď opakovat. Pozemkovou reformu budou dělat všichni, celý národ, ale také sociální věci budou dělat všichni, nejenom socialisté. Toto jsou mé plány. Já nic neslibuju, jsem demokrat, rozhodnout musí národ, ale tohle jsou myšlenky a program, který mu předložím, za kterým budu stát a který budu obhajovat. (Molotov na tyto vývody nereagoval, jen občasným slůvkem nebo úsměvem dával najevo, že sice má pochybnosti o uskutečnění tohoto programu, ale že jistě by vítal, kdyby se to podařilo.)
Za páté : Polsko. O tomto bodě jsme již mluvili v divadle, za přítomnosti maršála Stalina a vlastně jsme tam už řekli všechno. Naše klauzule protokolu o Polsku bude míti značný význam, budou o tom diskuse mezi Poláky, udělá jim to vnitřní obtíže, ale bude to velmi důležité. Poláci založili všechnu svoji politiku a všechny své naděje na tom, že válku vyhrají Američané a mír budou dělat Američané. S vámi nepočítali. Mouvement divers.
Proto byl Sikorski 3x v Americe. Když přijel, vykládal mi při obědě, že mu Američané všechno zaručili. Když já byl v Americe, tak jsem jim položil otázku, je-li pravda, co říká Sikorski. Sumner Welles mi řekl, že nikdy ani slovem se mu o tom nezmínili. Že je skandál, co se stalo s Polskem po poslední válce, bylo nesmysl počítat s tím, že by národ o 20 milionech mohl dělat bariéru mezi 80 miliony Němců a 200 miliony Rusů. Jakou pak může dělat balanci.
Molotov: Položení Poláků je velmi těžké…
Prezident: V Americe mi takto vylíčili situaci a viděl jsem, že v otázce východních polských hranic nedali Sikorskému žádného závazku. Řekl jsem jim: Proč jim to neřeknete přímo? Sumner Welles mi odpověděl: Ať jim to řeknou Angličané, my máme dost těžkou pozici, jak víte.
Molotov: To je vnitřní politika, polské hlasy.
Prezident: Ano, oni na to musí brát zřetel. Já o tom pak mluvil také s Edenem a ten mi řekl, že on sám několikrát Sikorskému řekl, že v otázce východních polských hranic Anglie se nebude stavět proti ruským požadavkům.
Molotov: Jak ukázala konference moskevská a hlavně teheránská mezi námi a jimi ně dolžno byť raznoglasija. (nemusí být rozpory)
Prezident: Nyní bych chtěl říci několik slov o našem poměru k Polákům, protože vím, že z vaší strany byly projeveny námitky proti naší politice. Jde nejdřív o dobu, kdy vy jste ještě nebyli ve válce. My potřebovali uznání od Angličanů, ale ti kladli podmínku, neuznáme vás, jestli se nedohodnete s Poláky. Naléhali na federaci, Poláci také. Pod tímto tlakem jsme vyjednávali a já od začátku kategoricky odmítl přijmouti federaci. Moje podmínky a zásady v jednání byly:
A) Nebude to federace,
B) v krajním případě může to býti konfederace,
C) bude to konfederace sui generis.
Molotov: Co to znamená sui generis?
Prezident: Nechtěl jsem, aby se mluvilo prostě o konfederaci, protože to má v mezinárodním právu určité pojetí a pak by mohli přijít právníci a říkat nám, že konfederace musí býti taková a taková. Proto jsem dodal, že mezi námi a Poláky jde o konfederaci speciálního druhu, sui generis, jejíž obsah musí býti stanoven dalším jednáním. K jednání jsem pak stanovil podmínky, které jsem řekl Polákům, které jsem také dal Angličanům a informoval o nich Bogomolova:
a) nebude mezi námi a Polskem nic, jestliže nebude přátelských vztahů mezi Polskem a SSSR,
b) jestli nebudou řešeny přátelsky hraniční věci mezi námi,
c) a nebude konfederace, jestliže nedojde k zásadní změně všech vnitřních poměrů v Polsku.
Molotov: Co tím myslíte?
Prezident: Není přece možno, aby k trvalé, úzké, přátelské spolupráci se sdružily dva státy, které mají naprosto odlišnou vnitřní strukturu, v Polsku feudalism, u nás režim plně demokratický.
D) Já za hranicemi ničeho nepodepíši, my můžeme jen diskutovat, rozhodnout může jen národ doma.
Poláci na konci využili všeho jednání proti nám a proti vám, proto jsem zakončil tuto nemožnou situaci. Zastavili jsme diskuse, dokud nebude vyřešeno všechno ostatní. Jen, abych vám ukázal, jak se na všechno dívali Poláci, budu vám citovat Sikorského. Ten prostě na mne naléhal při jednom obědě, že bychom se neměli na nikoho ohlížet a podepsat konfederaci a postavit ostatní před fait accompli.
Nyní musím vysvětlit, jak došlo k deklaraci z 11. listopadu 1940; ta byla ještě před tím, než byli jste vy ve válce.
Byli jsme ve vyjednávání s Poláky – já všechno dělal s nimi písemně a mám všechny doklady. V listopadu najednou na nás přišli, že chtějí, abychom k jejich národnímu svátku 11. listopadu podepsali deklaraci o naší společné budoucí politice. Dělali to pod vlivem Angličanů. Já v zásadě souhlasil a oni mi přinesli večer před 11. listopadem text deklarace a naléhali na podepsání. Protože v této deklaraci jsou věci, na nichž i dnes můžeme trvat, a protože upřímně spolupráce s Poláky si přejeme, podepsal jsem. Tohle jest deklarace, kterou dodnes uznáváme. A myslím, že neodporuje v ničem naší smlouvě, jestliže přistoupí Polsko k protokolu.
Molotov: Ne k protokolu. Musí podepsat smlouvu, protokol jenom jim k tomu dává právo.
Prezident: Ovšem, tak deklarace sama pozbývá na významu.
Molotov: Ale vy jste měli ještě jinou dohodu?
Prezident: Ano, pak přišla deklarace z 21. ledna 1942.
Molotov: S tou my nesouhlasili.
Prezident: Dnes je anulována, řekli jsme si, že zastavujeme práce, a já prohlásil Mikołajczykovi, že se touto deklarací necítím vázán, a vysvětlil jsem mu proč. Po listopadové deklaraci ustavily se komise a ty dlouho pracovaly. Diskuse o těchto komisích – zde řeknu něco z vnitřní kuchyně – ukázaly, že nelze se dohodnouti. Smutný, který byl dlouho ve Varšavě, zná poměry, sledoval tyto polské věci pro prezidenta a informoval mne, jak se poměry vyvíjí.
Smutný: Já od samého počátku posuzoval všechna jednání velmi skepticky, podle toho, jak byla založena.
Prezident: Já byl přesvědčen, že vše jde v pořádku, chtěl jsem upřímně s Poláky se dohodnout, ne ovšem jíti přes určitou hranici. Někteří ministři však mně nevěřili, brali jednání s Poláky velmi povrchně, říkali, že stejně z toho nic nebude, tak proč jim nepovolovat a nakonec Poláci je chytli. Naši udělali chybu, neřekli mně nic předem – to už jste byli vy tehdy ve válce – a podepsali Polákům lednovou deklaraci. Já sám jim hned řekl, že tuto dohodu neuznávám, a protože bez ratifikace prezidenta je neplatná, nikdy ji ratifikovat nebudu. Podle naší ústavy ratifikuje smlouvy výhradně prezident, bez parlamentu. První deklaraci z listopadu uznávám, to jsem řekl Mikołajczykovi, ale druhou ne.
Molotov: Byla však publikována.
Prezident: Ano. Jestli ji nemáte, Fierlinger vám ji předá.
Fierlinger: Byla i zde publikována, jistě ji mají.
Prezident: Tato lednová dohoda je právně neplatná. Poláci totiž při tom také postavili otázku hranic: že neustupují od svých východních hranic, a ohledně Těšína říkali, že když se dohodneme o konfederaci, nebude otázky Těšína. Já na to dal pokyn nepokračovat v diskusích s nimi.
Myslím, že vás tyto detaily budou zajímat. Řekl jsem to všechno též Angličanům. Nyní naše dohoda značí, že vše, co bylo sjednáno o konfederaci, není už v platnosti. Děkuji vám, že jste dal otázku naší smlouvy na program moskevské konference.
Molotov: Já vím, že vám to všechno udělalo hodně trampot, dokonce jsme tam vypadali, jako bychom se byli s Angličany na něčem dohodli a neřekli jsme to. Tak jsem byl rád, to mohu s nimi zde projednat. Napřed jsem jim poslal text smlouvy, to nebylo žádné tajemství. Na konferenci bylo mnoho obtíží, nemohli jsme dlouho najít společný jazyk, tak jsem očekával, že se o to rozpřede debata. Udělal jsem nejdříve krátký projev, vylíčil celé jednání a tázal se pak, jaký je jejich názor. Eden několika větami odpověděl, že neznal textu smlouvy, že by všechno bývalo jiné, že úplně souhlasí. Cordell Hull se připojil. A žádné diskuse, kterou jsem očekával, nebylo.
Prezident: Já nikomu v Londýně předem text nedal, z loajálnosti k vám, ale informoval jsem Angličany o obsahu smlouvy. Zřejmě rádi použili teď té neznalosti textu jako východiska ze situace. Děkuji vám ještě jednou za váš zákrok, jenž zakončil dobu nejistoty.
Pokračování debaty odloženo, neboť Stalin telefonicky uvědomil Molotova ve 3/4 na 6 hod., že právě bude čten jeho rozkaz o dobytí Čerkas a v 6 hodin bude se střílet salut. Dívali jsme se naň z nádvoří v Kremlu.
zapsal J. Smutný
Zdroj:
Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939-1945. Dokumenty. Díl 2 (červenec 1943 – březen 1945). Praha. 1999. s.134.
-
kacermiroslav
- 5. Plukovník
- Příspěvky: 6205
- Registrován: 25/3/2008, 14:07
- Kontaktovat uživatele:
Re: Moskevská jednání, Beneš - Molotov (1943)
Záznam o druhém rozhovoru s Molotovem, konaném v Moskvě dne 16.12.1943, od 17-19.30 hod. odpoledne.
Přítomní zase: pan prezident, Fierlinger, Smutný, Molotov, Kornejčuk, Lebeděv.
Pan prezident začal od bodu 6 svého programu, ale prohlásil, že o této otázce se zmíní až na konci.
Bod 7 jedná o otázce vojenské spolupráce v čase války i po válce. To je věc do značné míry technicky vojenská, ale také politická. Prezident doufá, že bude moci mluvit s gen. Žukovem o technických věcech, a kdyby bylo třeba, též s maršálem Stalinem. Předává memorandum, v němž je vše uvedeno v podrobnostech. Zmínit se chce jen o několika základních bodech:
1) Chceme, aby do naší armády byli uvolněni všichni Čechoslováci. Potřebujeme, aby v době převratu byla k dispozici nám co největší početně vojenská jednotka.
2) Organizovat druhou brigádu.
3) Z Anglie pošleme piloty, aby se zde dala organizovat též letecká jednotka. Co chceme, je, aby i na našem území byla válka. Víme, že jsme nemohli válčit na samém počátku, tak chceme bojovat aspoň na konci - před koncem, aby i náš celý národ se cítil ve válce a v plné vojenské spolupráci s Ruskem. Proto chceme od vás pomoc ve výzbroji, protože na konci bude u nás revoluce, partyzánská vojna.
Molotov (s trochou ironie): Koho s kým?
Beneš: S Němci. Je možné, že se Němci položí dříve, ale já toho nechci, a musíme se připravit.
Molotov: My bychom zase chtěli, aby praskli Němci co nejdříve a nečekali, až bude organizována československá armáda. Jaké jsou vaše poměry doma nyní?
Beneš: Dnes by otevřená vzpoura znamenala jenom zbytečný masakr, ale my musíme dělat všechno, aby naši lidé byli připraveni.
Molotov: Jak se projevuje dnes odpor vašeho lidu proti Němcům, dělají sabotáže apod.?
Beneš: Sabotáže u nás vždycky byly a jsou, lidé jsou také na ně plně připraveni, chtějí je dělat, dostáváme odpovědi z domova, že v tom s námi plně souhlasí. Ale my musíme u nás používat jiných metod nežli např. Poláci. My děláme spíše tzv. vědeckou sabotáž, stálé, trvalé poškozování Němců. Jsme s nimi v boji 300 let.
Molotov: Ano, ale já myslím, jakou efektivní diverzní práci vaši lidé dělají? U Poláků jsou ilegální organizace, provádějí sabotáž za sabotáží, vyhazují mosty, vlaky.
Beneš: U nás je zeměpisná situace jiná. Jsme nejdále od front, naši lidé žádají, aby byly bombardovány fabriky, ale nic se neděje. Žádali jsme Angličany, aby bombardovali, žádali jsme vás také. Nic se dosud nestalo. Ale sabotáže se dělají dále.
Molotov: Ale neví se o tom, kdežto Poláci i po přerušení styků nám předali seznamy teroristických aktů, které jejich organizace dělají. Tam vlaky, mosty ...
Kornejčuk: (vážně přisvědčuje a dává najevo, že je to seriózní)
Smutný: (poznámka o přípravách našich lidí pro pomoc bombardování Škodovky a o připravených sabotážích v továrnách a důvodech, proč neuskutečněny)
Prezident znovu vykládá, jaké jsou poměry u nás a proč se u nás nedají dělat ani partyzánské akce ani sabotáže ve velkém. A hlavně vysvětlil, proč my s tím neděláme mnoho šumu jako Poláci. Stejné poměry jsou na Slovensku. Ale čím více se bude blížit fronta našemu území, tím budou vzrůstat akty sabotáže, budou se tvořit i partyzánské oddíly, ale to všechno je podmíněno přiblížením se fronty.
Další požadavek ve vojenském memorandu se týká zbraní, udáváme důvody, proč chceme zbraně německého původu.
Molotov: Dobře, to všechno odborníci prostudují.
Beneš: Pak jednáme též o součinnosti po válce, to je velmi vážné. Jak víte, po minulé válce jsme se orientovali na Francii, přijali jsme jejich doktrínu, spolupráci. Po této válce musíme spolupracovat vojensky těsně s vámi. Znamená to přizpůsobit naše plány, naši vojenskou vědu vašim zkušenostem, normalizovat zbraně, munici, mít spolupráci v letectvu, stavbě a přípravě letišť atd. Jak vidíte, jdeme do všech konsekvencí z naší smlouvy vyplývajících a chceme spolupráci ve všech ohledech. Toto jsem vám také chtěl předložit ke studiu a vyčkáme vaší odpovědi.
Stejně se staví otázka spolupráce hospodářské. Také o tom jsem hlavní linie, jak bychom si to představovali, sepsal v tomto memorandu (předává). Až budeme sousedy, bude to mít vliv na změnu naší hospodářské orientace. Tato byla obrácena dosud z 80% na Západ, to se určitě změní. Myslím tak na 50% na Východ a 50% na Západ.
Molotov: Ano, to je velmi vážná věc.
Beneš: Ano; na té půdě chceme připravit naší spojenou hospodářskou spolupráci. To, co je zde nastíněno, bude pak Fierlinger postupně s vašimi experty studovat, připravovat tak, aby ihned po válce nastala výměna hospodářská. Budeme mít zájem na tom, aby po válce nevznikla u nás nezaměstnanost; bez vás by se nám to nepodařilo. Potom také nechceme, abychom v surovinách byli odkázáni jen na Západ. To je smysl tohoto hospodářského memoranda. Předávám vám to a Fierlinger po mém odjezdu může o tom jednat s Mikojanem a s vašimi experty. My v Londýně také budeme diskutovat to postupně s Lebeděvem. Je zde také zahrnuta otázka komunikací, ta je velmi vážná.
Molotov: My sice stavíme svůj hospodářský systém na vlastní průmysl, ale budeme také odkázáni jistě na spolupráci s jinými.
Beneš: Bod 11 se týká potrestání válečných viníků. My máme v té věci svůj plán a přijímáme také vše, co vy jste o tom veřejně prohlásili. Vláda naše připravuje příslušný zákon, v tom bude obsaženo vše, i to, co vy jste udělali, i to, co už projednáno mezi spojenci. Jen dvě věci bych chtěl zdůraznit: 1) je třeba být velmi radikální, protože může být nebezpečí v tom, že Západ bude brzo zapomínat.
Molotov: Ovšem, to je velmi možné. Ale my nemůžeme zapomenout, národ potřebuje...
Beneš: Já chci, až budu zpět v Londýně, abych s Američany a Angličany věděl jak mluvit.
Molotov: U nás je různost názorů s Angličany, ne o věci, ale o postupu. Jedná se o komise pro potrestání viníků. My chceme, aby v těchto komisích byli zástupci zemí, které přímo trpěly od Němců. Angličané chtějí, aby v nich byla zastoupena také jejich dominia. My proti tomu nemáme námitek, ale v tom případě žádáme, aby tam byli též z naší strany zástupci Ukrajiny, Bělorusi, Moldavské republiky, Lotyšska, Estonska, Litvy a Karelofinské republiky. A na tomto požadavku budeme trvat.
Beneš: To potvrzuje též náš princip a budeme na tom trvat. Druhá otázka je trochu delikátní. Přál bych si, aby vaše vláda naléhala na naši vládu, aby všichni ti na Slovensku, kdož jsou vinni válkou proti SSSR, byli potrestáni. Chci, abyste přátelským způsobem na nás žádali, abychom velmi přísně potrestali ty, kdož zavinili deklaraci války a provinili se spoluprací s Němci na frontě a děláním koncesí.
Molotov: Usmívá se a chápe, ale podotýká: bylo ne úplně pochopitelno, abychom kladli Slováky na stejnou úroveň jako Němce a Maďary.
Beneš: To ne, chci, aby toto byla jen otázka mezi námi a vámi, já nechci, aby slovenská otázka byla otázkou mezinárodní, to bude jen naše vnitřní věc. Záleží mi na tom, aby se nemohlo zneužívat vnitropoliticky, že Češi chtějí trestat Slováky. Proto žádám vaši pomoc. U nás je nepřijatelno to, co oni udělali; i ze slovanského hlediska je to nutno posuzovat, oni to dělali pro Němce proti Slovanům.
Molotov: Rozumím. Vy potřebujete podděržku Sovetskogo Sojuza proti Slovákům. Kteří jsou to, které chcete potrestat?
Beneš: Tuka, Šaňo Mach, Tiso, též Gašpar, Medrický, Čatloš – ten také musí viset aj. U Slováků je to velmi těžká věc chytat viníky. Slovensko je všechno jedna rodina, zařídili si to dobře, jeden bratr je v Londýně, druhý na Slovensku. Kdyby to dopadlo špatně se Spojenci, bratr na Slovensku by zachraňoval toho, co je venku, v opačném případě bude to zas bratr venku, co bude chránit bratra doma. Přeháním ovšem, ale chci jen ukázat, jak by nám Čechům samotným nebo i Slovákům bylo těžko potrestat všechny viníky. A v zájmu budoucnosti, v zájmu morálky je to absolutně nutno.
Bod 12. V tomto bodě bych chtěl jednat o vztazích k jednotlivým zemím. O Rakousku jsme už mluvili. My jsme pro jeho samostatnost.
Molotov: Ano (Da).
Beneš: Chtěl bych se zmínit o dunajské federaci a ujistit, že my v tomto ohledu žádných závazků jsme na sebe nevzali nevezmeme.
a) V otázkách organizace střední Evropy nic neuděláme bez dohody s vámi,
b) jsme pro samostatnost Rakouska a jsme přesvědčeni, že Rakousko může samo žít.
20 let se chodilo s touto věcí, že samotné Rakousko je k životu nezpůsobilé. Ke mně přišli v Londýně také sociální demokraté a žádali mě, abych v Moskvě vysvětlil, abyste pochopili jejich politiku. Dělnické třídy rakouské stojí prý za vámi, ale Rakousko samo žít nemůže. To značí, že buď musí zůstat s Německem nebo s námi. Obzvlášť prý s námi. To já nepřijímám. My jsme v Rakousko-Uhersku platili a vydržovali největší část rakouských zemí. Rakušané sami a Vídeň žili velmi dobře. Oni exploatovali jiné země, hlavně české. A české země živily ostatní. Když jsme rozbili Rakousko-Uhersko, tak museli začít pracovat. Před válkou žili velmi dobře, my dole; po válce my šli nahoru a oni dolů, proto křičeli, že nemohou žít. Jihoslované však žili ještě hůře, ale na to oni nebrali zřetele. Náš lid je pracovitý, houževnatý, skromný, šel nahoru svým vlastním přičiněním. Proto by Rakušané se rádi spojili s námi, myslí, že by se jim lépe žilo. Rakouský lid, hlavně v horách, je měkký, nemá dost energie v porovnání s námi.
Molotov: Životní standard českých zemí byl vyšší?
Beneš: Ano, značně vyšší.
Kornejčuk: Ale v Rakousku byl zase životní standard vyšší nežli v Polsku a Jihoslávii?
Beneš: Byl vyšší. Ale já byl rád, že tomu tak bylo, a chci, aby byl ještě vyšší.
Molotov: Plně poňal. Vy pochopitelně nemůžete podporovat rakouskou federaci, ta by byla namířena proti vám.
Beneš: V Rakousku je velmi progresivní strana dělnická a my ji budeme podporovat. U nás nikdy nebylo a nebude špatných styků s Rakouskem.
Rumunsko: Naše vztahy byly vždy dobré. Ale já jsem nikdy nekompromitoval RČS v otázce Besarábie. V době Mnichova se k nám chovali Rumuni lépe než druzí.
Molotov: Vašim společným protivníkem jsou Maďaři. I my děláme rozdíl mezi těmi, kdož nás napadli, mezi Rumuny a Maďary. Maďaři se k nám zachovali mnohem hůře. My také v otázce Transylvánie už letos v létě jsme písemně sdělili Angličanům, že otázka Transylvánie nebyla spravedlivě řešena vůči Rumunům.
Beneš: Maniu je se mnou v kontaktu. On je demokrat svého druhu, nesouhlasí s Antoneskem. Předali mi od něho vzkaz, že chápe, že Besarábie a Bukovina je pro ně ztracena. Prosil mě, abych je u vás ochraňoval. Já jim vždy ukazuji mapu a říkám, že ve věci vašich hranic není možný kompromis. Ale přimlouvám se, abyste na ně vzali ohled ve věci Transylvánie.
Molotov: Jak jsem již řekl, my jsme zakročovali v „polzu Rumynii“.
Beneš: Vidím, že v principu souhlasíme.
Molotov: Ano.
Beneš: Dále je Jugoslávie. Je to národ nám velmi blízký, bez ohledu na zradu, jíž se na nás dopustili. Nebyli to jen jednotlivci, nýbrž jako ve Francii, kasta lidí. Stojadinović, Pavel a s nimi řada jiných. Ale skutečný jihoslovanský národ, když viděl, že vedoucí lidé se chystají nás opustit a spolupracovat s fašisty, byl proti, ale nepodařilo se mu rozbít režim.
Molotov: My jim chtěli pomoci právě před vojnou, Němci pochopili, že je chceme ochraňovat, ale už to nepomohlo.
Beneš: My budeme vůči Jihoslovanům více opatrnější, i když přátelství mezi námi zůstane. Oni jsou v těžké situaci. My stojíme za federativním sjednocením všech tří částí. Roosevelt mi říkal v Americe, že Chorvati a Srbové nemohou společně žít. Já mu řekl, uděláte-li něco, co rozbije Jihoslávii, bude to chyba tragická. Nevěděl jsem, jak mu to vysvětlit, pak mi napadlo toto: To není otázka mezi Srby a Chorvaty, nýbrž jde hlavně o to, jak vést hranici ve federaci mezi Srby a Chorvaty. Tu nikdy nevyřešíte, kdybyste je rozdělili. Budete to pak mít ještě horší. Mají-li se hádati, je lepší, když bydlí v jednom domě a hádka zůstane v domě. Budou-li bydlet každý v jiném domě, budou se prát na ulici. Roosevelt řekl: Vy jste mne přesvědčil.
Stejnou otázku mi položil Churchill. Naléhal jsem: Nepřipusťte rozdělení. Foreign Office je pro spojení. Je vždycky rozdíl mezi Churchillem a Foreign Office. Churchill je více konzervativní. Je možno však mít na něho vliv, ale přesto má svoje koníčky, v nichž je tvrdošíjný. Je to pravý tvor XIX. Století, myslí v koncepcích minulosti. Chápe, vyvíjí se, je možno ho přesvědčit. Ale má koncepce, v nichž přesvědčit ho není možno. Eden více chápe, je také konzervativní, ale člověk našeho století.
Budete-li vy naléhat, jsem si jist, že věc Jihoslávie bude řešena ve smyslu sjednocení.
Ostatní jihoslovanské záležitosti, to je věc denní politiky. V Káhiře přišel ke mně Purić a žádal, abych jim zde pomáhal. Říkal: Chtěli bychom stejnou smlouvu jako vy.
Molotov: Vždyť kvůli nim to všechno začlo, a oni pak toho nechali!
Beneš: Bohužel, tato vláda vlastně neexistuje.
Molotov: Odorváni od počvy (Vytrženi z vlastní země).
Beneš: V pravém slova smyslu emigranti, bez kontaktu s národem. Političtí machři. V Londýně jsou to všichni moji přátelé, je mi trapno, ale oni jsou odtrženi od země. Otázka Jihoslávie bude řešena na jejich půdě domácí. Purić mě žádal, abych je ochraňoval; chápu, že toto není správná ochrana. Totéž je s Polskem, stará Polska musí zmizet. V Jihoslávii měli umělý režim 15 let, Alexandr, Pavel, Petr II., to se vymstilo na nich. Petr II. je špatně vychován pro demokratického krále. Nyní je jeho učitelem Petar Živkovič, to mluví samo.
Molotov: Nás Angličani do toho vtahovali, mluvili jsme o tom s Edenem, oni už dávno jsou ve spojení tam doma. My pošleme v těchto dnech vojenskou misi do Jihoslávie, uvidíme. (Dojem: jakoby neradi, že jsou do této věci zatahováni.)
Beneš: Francie. My o tom už mluvili. Ale na druhé straně, nemáme mít Francii – to bude jiná situace. De Gaulle i druzí se cítí Francií předválečnou, představují La Grande France, chtěli by všechno restaurovat, zachránit impérium. Angličani jsou proti, ale neřeknou to, věří však, že možno Francii vše vrátit. Roosevelt mi řekl docela jasně, že nepočítá s integritou francouzského impéria. Myslím, že měl na mysli Indočínu. Dakar chtěli Američané, myslím však, že tuto myšlenku už opustili.
Molotov: Ne, nemyslím, naopak myslím, že je u nich toto přání.
Beneš: Já řekl všem v Americe, že nesouhlasím s jejich politikou proti de Gaullovi. Můj dojem byl, že oni jsou proti Francii, nejen proti de Gaullovi.
Molotov: To se ví, chtějí něco od ní.
Beneš: Roosevelt mi vypravoval: Když jsem byl v Maroku, přišel marocký sultán a žádal mě, vy Američané, zůstaňte zde. Roosevelt mi to vypravoval spíše jako vtip, ale já z toho dělal závěr, že se mýlí. Darlan, Petain, to vše byla chyba.
Molotov: Možná, že není vše jasno. De Gaulle, to je jiná věc. Darlana bylo možno přijmout na chvíli...
Beneš: Myslím, že francouzský komitét by měl být uznanou vládou před koncem války, aby jako spojenci byli účastni příměří. Je závažno nevrhnout Francii na druhou stranu. Nesmí v nich zůstat hořkost, aby nenastal u nich zápas, zda jíti s Německem nebo se spojenci. To aby nebylo. Francie je velká zem. Třeba, aby na kontinentě nebylo těžkých problémů po válce. Postavit je naroveň. To není politika Anglie.
Molotov: Ne?
Beneš: Možná, že je to anglická hra, jako dělali se mnou, když se jednalo o uznání naší vlády. Angličané nedají nic zadarmo, a z toho, co chtějí dát, dávají jen krok za krokem. Ve Francii zůstalo mnoho hořkosti vůči Angličanům z r. 1939 a 1940.
Molotov: Ale pomáhají mnoho Hitlerovi, a to nelze ponechat bez potrestání. Přešli na stranu německou z viny vlády. Já myslím, že to nelze jen tak ponechat. To nebyli jen jednotlivci, kteří se provinili, nýbrž celá vládnoucí vrstva.
Beneš: Já nechráním Francii v tomto smyslu, to je věc morální, správně. Jen je nevrhnout k Německu.
Molotov: Vy jste několikrát veřejně prohlásil, že bez Francie nic. V plném vidu, to Francie nemůže. Snad za nějaký čas. Jsou politicky prohnilí, jako národ se ukázali slabí.
Beneš: Jak vidím, není rozdílu v názorech.
Molotov: Ne, v odstínech je rozdíl. My na to hledíme méně optimisticky, nežli vy, jsme více ostorožni, nežli vy.
Beneš: Mně jde o to, abychom stejně postupovali, aby naše politika byla koordinována s politikou a postupem vaším. To má pro nás velmi značný význam.
Molotov: I pro nás to má značnou roli.
Beneš: Itálie. Zde je vina jasná, nemůže být rozdílu v názorech. Jen bych se chtěl zmínit o Sforzovi. Když Sforza přijel do Londýna, navštívil Churchilla, Edena a přišel také ke mně. Je to můj starý přítel, v době exilu jsem mu pomáhal. Čestný člověk. A řekl mi: Řekněte v Moskvě, až tam budete, že jednou z prvních věcí, kterou dáme do pořádku, bude obnovení styků s Ruskem. On myslel, že bude republika a v ní on bude prezidentem, nebo předsedou vlády. Řekl to Churchillovi, ten to přijal velmi nepříjemně. Eden Sforzu pochopil lépe. Američané s ním souhlasili, ale v poslední chvíli mu dělali obtíže. Žádal mě, abych Vám řekl, že jako první věc bude se chtít s vámi dohodnout, přikládá tomu velký význam. Bojí se Američanů.
Molotov: Z jaké strany se bojí? Čeho?
Beneš: Amgot. Chtěli by zachránit něco z kolonií. Chápou už, že Angličané chtějí Eritreu, Somálsko. Italové by chtěli si ponechat kolonii v severní Africe. Ale Angličané by chtěli z druhé strany Egypta mít takové opatření, jako je na východě Palestina, Transjordánie atd. Z jihu už mají vlastně Súdán. Taktéž obklopit Egypt na západě. Část Tripolisu by Italům nechali. Řekl mi to anglický ministr, jenž tyhle věci připravuje, Sir William Jowitt.
Jsou tedy dvě koncepce:
1) jedna, která chce vzít vše a Italům nenechat z kolonií nic,
2) druhá, která by jim nechala Tripolis.
Sforza tohle všecko ví, co vám říkám. On se vždy choval rozumně k Sovětskému svazu.
Molotov: A Croce?
Beneš: Toho neznám.
Molotov: Naši lidé z Itálie nám hlásí, že Croce se chová vůči nám nepřátelsky. Sforza dobře. Každý z nich má svoji skupinu, grupa Croceho je k nám „plocho nastrojena“. Je Sforza ještě v Londýně?
Beneš: Ne, je v Itálii.
Molotov: Jak víte, Američané odkládají úpravu vlády až do Říma.
Beneš: Pak zde mám jednu malou otázku, Mezinárodního úřadu práce. Prosili mě z bureau M.Ú.P., abych se zde o tom zmínil. Angličané i Američané chtějí M.Ú.P. zachovat. Bureau by rádo vědělo, jaký bude vztah SSSR k nim.
Molotov: (Odpovídá vyhýbavě, že to má dost času až po válce.)
Beneš: Bod 13. Předal jsem už Kornejčukovi memorandum o tom, co bychom, z našeho hlediska považovali za nutné mít uvedeno v podmínkách příměří. Vše jsme prodiskutovali. Předám tuto věc také Angličanům. Uvedl jsem tam vše ohledně hranic, transferu, poměru mezi Čechy a Slováky, okupace atd.
Bod 14. Potom je otázka, zda o těchto našich rozhovorech udělat záznam či ne. Potřeboval bych to jako směrnici pro vládu, pro diplomaty naše.
Molotov: Možno udělat. Snad byste mohl připravit návrh?
Beneš: Souhlasí.
Beneš: Na konec jsem ponechal bod 6, chtěl bych jen pro informaci se zmínit o tom, jak si představuji naši vnitřní organizaci po válce. Také jsem o tom mluvil se zdejšími našimi komunistickými poslanci a dohodli jsme se. Jde v prvé řadě o problém decentralizace.
Molotov: Bude autonomie Slovenska?
Beneš: Ne, chci decentralizaci jako administrativní opatření. Já nechci používat slova autonomie, protože pod tím slovem si každý může myslet co chce, každý dává tomu slovu jiný význam. To jsem řekl také Hlinkovi. My jsme demokraté, bude se o tom po válce jednat a decentralizace bude mít takový rozsah, na kterém se dohodneme. Já chci dát Slovákům více, nežli měli v 1. Republice, ale musíme se o tom dohodnout.
– Na mapě ukazuje rozsah jednotlivých administrativních celků, Bohemia, Morava, Slovensko, Zakarpatská Ukrajina. Každý z nich bude mít lokální parlament. Slovensko jiné hlavní město, Bratislava je na hranicích.
Co se týče Zakarpatské Ukrajiny, my jsme v republice nepostupovali dost rozumně. Tam je stará otázka, zápas mezi elementem ruským a ukrajinským. Tyto spory byly živeny v Rakousku-Uhersku, jedni štváni proti druhým. Myslím, že po této válce se musí na Zakarpatské Ukrajině přizpůsobit, co se týče škol, jazyka, tomu, co je druhé straně hranic. Maďaři chtěli vytvořit ještě jeden slovanský národ, z „tunajších“, já se proti tomu stavím. My musíme ve slovanských věcech jít za „sojediněniem“ a ne se drobit.
Molotov: Charašo
Beneš: Transfer je poslední otázka. Zmínil jsem se už tom, že eventuálně jsem ochoten odříznout některé části republiky a předat Německu, když by nám to mělo pomoci vyvézt všechny Němce z republiky. Ale trvám na tom, aby v podmínkách příměří bylo zásadně stanoveno, že máme právo obsadit celou předmnichovskou republiku.
Molotov: Pravilno.
Beneš: A potom se s vámi a Angličany dohodnout o hranicích. Já jsem ochoten udělat kompromisy, bude-li to nutno. Mám ohled v prvé řadě na Angličany a Američany, očekávám obtíže od nich, myslím, že oni budou pak ochotnější, když jim vysvětlíme, že nechceme jen vyvézt od nás Němce, nýbrž také ustoupit s nimi kus území.
– (Béře mapy a vysvětluje, kde jaké územní ústupky by byl ochoten udělat. Naproti tomu, které území německé zase připojit k nám z důvodů strategických, takže problém území by se jevil jako výměna území, nikoli jen jako jednostranný náš ústupek.)
Molotov: (Vyslechl bez reakce.)
Kornejčuk: Se táže, jak to má být s maďarskou hranicí.
Beneš: Vykládá, že zde též chceme vysídlit Maďary, eventuálně je vyměnit za Slováky z Maďarska a také provést korekturu hranic.
Molotov: Charašo. Tyhle plány jste předložil Američanům a Angličanům?
Beneš: Znají mé názory o těchto věcech, ale já jim oficiálně nic nepředložil, dokud se nedohodnu s vámi. Nemám dobré zkušenosti z minulé vojny, je mezi Angličany mnoho maďarofilů. Principiálně tudíž to znají, ale nejdřív jsem chtěl vědět, do jakého stupně nás budete podporovat. Dvakrát jsem o té věci mluvil s Rooseveltem, vysvětlil jsem mu všechno a pak ještě při poslední návštěvě jsem se hleděl ujistit, jestli mně dobře rozuměl. Roosevelt je proto. Na můj dotaz, zda rozumí smyslu toho, co jsem mu řekl ohledně naší smlouvy s Moskvou, mi odpověděl: Chápu. Na stejný dotaz ohledně transferu mi řekl, že nejen chápe, ale že stejné řešení by se mělo provést nejen v ČSR, nýbrž i v druhých zemích. Naznačil Transylvánii.
Ale otázku předmnichovských hranic kladu vždy velmi jasně.
Molotov: Myslíte, že to chtějí upřímně? (vztahuje se na sliby Angličanů a Američanů ohledně transferu).
Beneš: To přijde na to. Myslím, že ano, ale řeknou mi, co za to zaplatit? Teď po teheránské konferenci budou příjemnější.
Molotov: A čím prosím vás můžete platit? Kolonie nemáte.
Beneš: Vím, jak jsme museli koncedovat konfederaci s Polskem. Nevím, s čím přijdou nyní. Může to být protokol naší smlouvy o Polsku, abychom jim pomohli tím vyřešit polský problém, možná, že to budou koncese hospodářské, možná finance. Budou postupovat, aby si zachránili určitý vliv ve střední Evropě.
Molotov: Otázka je, jak ho uchránit?
Beneš: Před mou cestou byla to pořád otázka konfederací.
Molotov: Konfederace. Když jsem na konferenci přečetl prohlášení o naší smlouvě, Eden odpověděl, že je v mém prohlášení „mnogo počvy“ (hodně půdy). Souhlasil, debat nebylo. Cordell Hull řekl, že oni souhlasili už dříve. Angličané nám předali písemný projekt federace Rakouska a Maďarska a ptali se nás, zda nebudeme dělat překážek spojení Rakouska a Maďarska.
Molotov: Naše vztahy k Anglii a Americe už na Moskevské konferenci byly dobré a od teheránské konference je vše úplně jasné. Tam se mluvilo docela nenuceně, všechny i nejožehavější věci, v atmosféře plné důvěry a přátelství. Otázka druhé fronty, která tak dlouho nás trápila, byla dohodnuta k úplnému našemu uspokojení „što do sroka i masštabu“ (co do lhůty i rozsahu).
Problém rozdělení Německa byl prodiskutován a všichni jsme byli za jedno, že Německo má být rozděleno. Já řekl přímo ve svém referátě, že víme, jak americký a anglický tisk nám vytýká, že nechceme říci, jaké máme záměry s Německem. My vedeme válku na svém území, máme Němce u nás, naši krasnoarmějci platí krví, vždyť 90% války se odehrává u nás, tak nemůžeme kvůli propagandě říkat, co s Německem zamýšlíme. My nesmíme udělat nic, co by jakkoli Hitlerovi pomohlo, byť i na chvilku. A kdybychom řekli, že všichni chceme Německo rozbít, tak Hitler si tím zase na chvilku pomůže na nohy a Němci se budou rvát do poslední kapky krve. Oni teď bojují o každý kousek úžasně houževnatě. Ti, kdo to na nás chtějí, chtějí vlastně pomáhat Hitlerovi.
Zrovna tak to bylo s Německým komitétem. Já na konferenci jim řekl, zda se mohou domnívat, že by nějaká vláda přijímala na sebe závazky vůči válečným zajatcům? To působilo. My máme povinnost vůči krasnoarmějcům na frontě, abychom zde vzadu udělali všechno, co zeslabí jejich nepřítele. A je nesporně zeslabováním morálky Němců, když my zde dáváme mluvit jejich význačnému generálu, důstojníkům, vojákům. To, co zde tisknou, se rozšiřuje na frontě mezi vojáky a je velmi působivé. Zachytli jsme rozkaz jednoho generála, v němž se obrací k vojákům, že to není skutečný Seydlitz, který mluví v Moskvě, protože to by tak znamenitý generál ze staré rodiny, že by nikdy nic takového neudělal. Něco jiného by bylo, kdybychom my jejich věci tiskli v našich novinách, ale takhle oni si vydávají ty věci německy samostatně. Copak my, naše vláda, by jednala s válečnými zajatci?
Polské věci. Prezident soudí, že všechny zásadní věci už byly prodiskutovány. Molotov je téhož názoru. Ale když v jiné souvislosti ukazoval prezident mapu, poznamenal Molotov, že na ní nemá naznačenou sovětsko-československou hranici. Prezident ihned vyňal druhou mapu a díky tomu rozvinul se rozhovor o hranicích vůbec. O Curzonově linii, která byla na mapce zakreslena, mluvil Molotov, už jako o hotové hranici. Na konferenci teheránskou prý přišli Angličané i Američané s mapami, na nichž měli Curzonovu linii zakreslenou, „a my taky“ – poznamenal s úsměvem. Prezident na to řekl, že viděl u Mikołajczyka obavy, že Rusové nepřijmou Curzonovu linii, že budou chtít více. „Ne, ještě spíše se dá mluvit o opravách. My přece měli zájem, když jsme o tom jednali s Němci, abychom zabrali co nejvíc území se slovanským obyvatelstvem a nenechávali ho jim. Ale o Curzonově linii se dá mluvit a jednat.“ Prezident poznamenal, že Poláci mluvili o 2 bodech: Białystoku a Lomži. Na to Molotov: „Białystok má velkou většinu obyvatelstva běloruského, o tom se nedá mluvit. Lomža je něco jiného, je pravda, že tam je polské obyvatelstvo ve většině, Lomža je polská.“ (Zřejmo, že tu by Polákům vrátili.)
Na teheránské konferenci se mluvilo o západní polské hranici na Odře. (Prezident poznamenal, že myslí, že je to na Poláky trochu moc, že by tolik Němců nestrávili.) Když Churchill na mapě ukazoval rozsahy Polska od Curzonovy linie k Odře, řekl: Duraki, vždyť pak budou mít zase velké Polsko. Prezident se tázal, jak to myslí Rusové s Východními Prusy, zda chtějí je celé postoupit Polsku. Molotov řekl, že ne, že potřebují pobřeží, Memel, takže oni by si ponechali velkou část pobřeží, šikmo do vnitrozemí ke Královci a ostatní ať si vezme Polsko.
Přišla řeč na to, kolik Němců by se muselo vystěhovat z Polska. Prezident to vypočítal na 3 1/2 milionu. „To je maličkost, to je snadné,“ prohlásil Molotov.
Prezident naléhal, aby Poláci dostali tolik území z Německa na západě, aby jejich hranice s Německem byla co nejkratší, to znamená velké korektury na severu a na jihu této hranice. „Na této jižní hranici máme i my speciální zájem, neboť to prodlouží velice naši hranici s Polskem, zkrátí čáru naší hranice s Německem a to bude velmi radikálně působit na celou naši politiku, na všecky naše poměry. Když jsme mluvili s Poláky, tak naléhali, abychom i my si v té končině rozšířili území na účet Německa. My to nechceme, znamenalo by to jen zvětšit počet Němců, o jejichž vysídlení z našeho území usilujeme. Ale Poláci ať si to vezmou.“
O naši hranici společně s Ruskem, tak jak vyšla z r. 1939 bylo jen nadhozeno, že by měla být delší. „O Lvovu se nedá vůbec mluvit, ten je uvnitř Curzonovy linie, ten Polákům dát nemůžeme.“ Kornejčuk přítomný svým souhlasem jen zdůraznil, co znamená Lvov pro Ukrajince. „Já totéž řekl taky Mikołajczykovi,“ pravil prezident Beneš, „a uvědomte si, že Američané a Angličané už tohle rozhodli v r. 1919.
Závěr z toho, jak dnes mluvil Molotov:
1) velké uspokojení nad vývojem spolupráce anglo-americko-sovětské
2) dohoda o druhé frontě
3) dohoda o rozdělení Německa
4) dobré dispozice vůči Polsku.
zapsal J. Smutný
Zdroj:
Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939-1945. Dokumenty. Díl 2 (červenec 1943 – březen 1945). Praha. 1999. s.148.
Přítomní zase: pan prezident, Fierlinger, Smutný, Molotov, Kornejčuk, Lebeděv.
Pan prezident začal od bodu 6 svého programu, ale prohlásil, že o této otázce se zmíní až na konci.
Bod 7 jedná o otázce vojenské spolupráce v čase války i po válce. To je věc do značné míry technicky vojenská, ale také politická. Prezident doufá, že bude moci mluvit s gen. Žukovem o technických věcech, a kdyby bylo třeba, též s maršálem Stalinem. Předává memorandum, v němž je vše uvedeno v podrobnostech. Zmínit se chce jen o několika základních bodech:
1) Chceme, aby do naší armády byli uvolněni všichni Čechoslováci. Potřebujeme, aby v době převratu byla k dispozici nám co největší početně vojenská jednotka.
2) Organizovat druhou brigádu.
3) Z Anglie pošleme piloty, aby se zde dala organizovat též letecká jednotka. Co chceme, je, aby i na našem území byla válka. Víme, že jsme nemohli válčit na samém počátku, tak chceme bojovat aspoň na konci - před koncem, aby i náš celý národ se cítil ve válce a v plné vojenské spolupráci s Ruskem. Proto chceme od vás pomoc ve výzbroji, protože na konci bude u nás revoluce, partyzánská vojna.
Molotov (s trochou ironie): Koho s kým?
Beneš: S Němci. Je možné, že se Němci položí dříve, ale já toho nechci, a musíme se připravit.
Molotov: My bychom zase chtěli, aby praskli Němci co nejdříve a nečekali, až bude organizována československá armáda. Jaké jsou vaše poměry doma nyní?
Beneš: Dnes by otevřená vzpoura znamenala jenom zbytečný masakr, ale my musíme dělat všechno, aby naši lidé byli připraveni.
Molotov: Jak se projevuje dnes odpor vašeho lidu proti Němcům, dělají sabotáže apod.?
Beneš: Sabotáže u nás vždycky byly a jsou, lidé jsou také na ně plně připraveni, chtějí je dělat, dostáváme odpovědi z domova, že v tom s námi plně souhlasí. Ale my musíme u nás používat jiných metod nežli např. Poláci. My děláme spíše tzv. vědeckou sabotáž, stálé, trvalé poškozování Němců. Jsme s nimi v boji 300 let.
Molotov: Ano, ale já myslím, jakou efektivní diverzní práci vaši lidé dělají? U Poláků jsou ilegální organizace, provádějí sabotáž za sabotáží, vyhazují mosty, vlaky.
Beneš: U nás je zeměpisná situace jiná. Jsme nejdále od front, naši lidé žádají, aby byly bombardovány fabriky, ale nic se neděje. Žádali jsme Angličany, aby bombardovali, žádali jsme vás také. Nic se dosud nestalo. Ale sabotáže se dělají dále.
Molotov: Ale neví se o tom, kdežto Poláci i po přerušení styků nám předali seznamy teroristických aktů, které jejich organizace dělají. Tam vlaky, mosty ...
Kornejčuk: (vážně přisvědčuje a dává najevo, že je to seriózní)
Smutný: (poznámka o přípravách našich lidí pro pomoc bombardování Škodovky a o připravených sabotážích v továrnách a důvodech, proč neuskutečněny)
Prezident znovu vykládá, jaké jsou poměry u nás a proč se u nás nedají dělat ani partyzánské akce ani sabotáže ve velkém. A hlavně vysvětlil, proč my s tím neděláme mnoho šumu jako Poláci. Stejné poměry jsou na Slovensku. Ale čím více se bude blížit fronta našemu území, tím budou vzrůstat akty sabotáže, budou se tvořit i partyzánské oddíly, ale to všechno je podmíněno přiblížením se fronty.
Další požadavek ve vojenském memorandu se týká zbraní, udáváme důvody, proč chceme zbraně německého původu.
Molotov: Dobře, to všechno odborníci prostudují.
Beneš: Pak jednáme též o součinnosti po válce, to je velmi vážné. Jak víte, po minulé válce jsme se orientovali na Francii, přijali jsme jejich doktrínu, spolupráci. Po této válce musíme spolupracovat vojensky těsně s vámi. Znamená to přizpůsobit naše plány, naši vojenskou vědu vašim zkušenostem, normalizovat zbraně, munici, mít spolupráci v letectvu, stavbě a přípravě letišť atd. Jak vidíte, jdeme do všech konsekvencí z naší smlouvy vyplývajících a chceme spolupráci ve všech ohledech. Toto jsem vám také chtěl předložit ke studiu a vyčkáme vaší odpovědi.
Stejně se staví otázka spolupráce hospodářské. Také o tom jsem hlavní linie, jak bychom si to představovali, sepsal v tomto memorandu (předává). Až budeme sousedy, bude to mít vliv na změnu naší hospodářské orientace. Tato byla obrácena dosud z 80% na Západ, to se určitě změní. Myslím tak na 50% na Východ a 50% na Západ.
Molotov: Ano, to je velmi vážná věc.
Beneš: Ano; na té půdě chceme připravit naší spojenou hospodářskou spolupráci. To, co je zde nastíněno, bude pak Fierlinger postupně s vašimi experty studovat, připravovat tak, aby ihned po válce nastala výměna hospodářská. Budeme mít zájem na tom, aby po válce nevznikla u nás nezaměstnanost; bez vás by se nám to nepodařilo. Potom také nechceme, abychom v surovinách byli odkázáni jen na Západ. To je smysl tohoto hospodářského memoranda. Předávám vám to a Fierlinger po mém odjezdu může o tom jednat s Mikojanem a s vašimi experty. My v Londýně také budeme diskutovat to postupně s Lebeděvem. Je zde také zahrnuta otázka komunikací, ta je velmi vážná.
Molotov: My sice stavíme svůj hospodářský systém na vlastní průmysl, ale budeme také odkázáni jistě na spolupráci s jinými.
Beneš: Bod 11 se týká potrestání válečných viníků. My máme v té věci svůj plán a přijímáme také vše, co vy jste o tom veřejně prohlásili. Vláda naše připravuje příslušný zákon, v tom bude obsaženo vše, i to, co vy jste udělali, i to, co už projednáno mezi spojenci. Jen dvě věci bych chtěl zdůraznit: 1) je třeba být velmi radikální, protože může být nebezpečí v tom, že Západ bude brzo zapomínat.
Molotov: Ovšem, to je velmi možné. Ale my nemůžeme zapomenout, národ potřebuje...
Beneš: Já chci, až budu zpět v Londýně, abych s Američany a Angličany věděl jak mluvit.
Molotov: U nás je různost názorů s Angličany, ne o věci, ale o postupu. Jedná se o komise pro potrestání viníků. My chceme, aby v těchto komisích byli zástupci zemí, které přímo trpěly od Němců. Angličané chtějí, aby v nich byla zastoupena také jejich dominia. My proti tomu nemáme námitek, ale v tom případě žádáme, aby tam byli též z naší strany zástupci Ukrajiny, Bělorusi, Moldavské republiky, Lotyšska, Estonska, Litvy a Karelofinské republiky. A na tomto požadavku budeme trvat.
Beneš: To potvrzuje též náš princip a budeme na tom trvat. Druhá otázka je trochu delikátní. Přál bych si, aby vaše vláda naléhala na naši vládu, aby všichni ti na Slovensku, kdož jsou vinni válkou proti SSSR, byli potrestáni. Chci, abyste přátelským způsobem na nás žádali, abychom velmi přísně potrestali ty, kdož zavinili deklaraci války a provinili se spoluprací s Němci na frontě a děláním koncesí.
Molotov: Usmívá se a chápe, ale podotýká: bylo ne úplně pochopitelno, abychom kladli Slováky na stejnou úroveň jako Němce a Maďary.
Beneš: To ne, chci, aby toto byla jen otázka mezi námi a vámi, já nechci, aby slovenská otázka byla otázkou mezinárodní, to bude jen naše vnitřní věc. Záleží mi na tom, aby se nemohlo zneužívat vnitropoliticky, že Češi chtějí trestat Slováky. Proto žádám vaši pomoc. U nás je nepřijatelno to, co oni udělali; i ze slovanského hlediska je to nutno posuzovat, oni to dělali pro Němce proti Slovanům.
Molotov: Rozumím. Vy potřebujete podděržku Sovetskogo Sojuza proti Slovákům. Kteří jsou to, které chcete potrestat?
Beneš: Tuka, Šaňo Mach, Tiso, též Gašpar, Medrický, Čatloš – ten také musí viset aj. U Slováků je to velmi těžká věc chytat viníky. Slovensko je všechno jedna rodina, zařídili si to dobře, jeden bratr je v Londýně, druhý na Slovensku. Kdyby to dopadlo špatně se Spojenci, bratr na Slovensku by zachraňoval toho, co je venku, v opačném případě bude to zas bratr venku, co bude chránit bratra doma. Přeháním ovšem, ale chci jen ukázat, jak by nám Čechům samotným nebo i Slovákům bylo těžko potrestat všechny viníky. A v zájmu budoucnosti, v zájmu morálky je to absolutně nutno.
Bod 12. V tomto bodě bych chtěl jednat o vztazích k jednotlivým zemím. O Rakousku jsme už mluvili. My jsme pro jeho samostatnost.
Molotov: Ano (Da).
Beneš: Chtěl bych se zmínit o dunajské federaci a ujistit, že my v tomto ohledu žádných závazků jsme na sebe nevzali nevezmeme.
a) V otázkách organizace střední Evropy nic neuděláme bez dohody s vámi,
b) jsme pro samostatnost Rakouska a jsme přesvědčeni, že Rakousko může samo žít.
20 let se chodilo s touto věcí, že samotné Rakousko je k životu nezpůsobilé. Ke mně přišli v Londýně také sociální demokraté a žádali mě, abych v Moskvě vysvětlil, abyste pochopili jejich politiku. Dělnické třídy rakouské stojí prý za vámi, ale Rakousko samo žít nemůže. To značí, že buď musí zůstat s Německem nebo s námi. Obzvlášť prý s námi. To já nepřijímám. My jsme v Rakousko-Uhersku platili a vydržovali největší část rakouských zemí. Rakušané sami a Vídeň žili velmi dobře. Oni exploatovali jiné země, hlavně české. A české země živily ostatní. Když jsme rozbili Rakousko-Uhersko, tak museli začít pracovat. Před válkou žili velmi dobře, my dole; po válce my šli nahoru a oni dolů, proto křičeli, že nemohou žít. Jihoslované však žili ještě hůře, ale na to oni nebrali zřetele. Náš lid je pracovitý, houževnatý, skromný, šel nahoru svým vlastním přičiněním. Proto by Rakušané se rádi spojili s námi, myslí, že by se jim lépe žilo. Rakouský lid, hlavně v horách, je měkký, nemá dost energie v porovnání s námi.
Molotov: Životní standard českých zemí byl vyšší?
Beneš: Ano, značně vyšší.
Kornejčuk: Ale v Rakousku byl zase životní standard vyšší nežli v Polsku a Jihoslávii?
Beneš: Byl vyšší. Ale já byl rád, že tomu tak bylo, a chci, aby byl ještě vyšší.
Molotov: Plně poňal. Vy pochopitelně nemůžete podporovat rakouskou federaci, ta by byla namířena proti vám.
Beneš: V Rakousku je velmi progresivní strana dělnická a my ji budeme podporovat. U nás nikdy nebylo a nebude špatných styků s Rakouskem.
Rumunsko: Naše vztahy byly vždy dobré. Ale já jsem nikdy nekompromitoval RČS v otázce Besarábie. V době Mnichova se k nám chovali Rumuni lépe než druzí.
Molotov: Vašim společným protivníkem jsou Maďaři. I my děláme rozdíl mezi těmi, kdož nás napadli, mezi Rumuny a Maďary. Maďaři se k nám zachovali mnohem hůře. My také v otázce Transylvánie už letos v létě jsme písemně sdělili Angličanům, že otázka Transylvánie nebyla spravedlivě řešena vůči Rumunům.
Beneš: Maniu je se mnou v kontaktu. On je demokrat svého druhu, nesouhlasí s Antoneskem. Předali mi od něho vzkaz, že chápe, že Besarábie a Bukovina je pro ně ztracena. Prosil mě, abych je u vás ochraňoval. Já jim vždy ukazuji mapu a říkám, že ve věci vašich hranic není možný kompromis. Ale přimlouvám se, abyste na ně vzali ohled ve věci Transylvánie.
Molotov: Jak jsem již řekl, my jsme zakročovali v „polzu Rumynii“.
Beneš: Vidím, že v principu souhlasíme.
Molotov: Ano.
Beneš: Dále je Jugoslávie. Je to národ nám velmi blízký, bez ohledu na zradu, jíž se na nás dopustili. Nebyli to jen jednotlivci, nýbrž jako ve Francii, kasta lidí. Stojadinović, Pavel a s nimi řada jiných. Ale skutečný jihoslovanský národ, když viděl, že vedoucí lidé se chystají nás opustit a spolupracovat s fašisty, byl proti, ale nepodařilo se mu rozbít režim.
Molotov: My jim chtěli pomoci právě před vojnou, Němci pochopili, že je chceme ochraňovat, ale už to nepomohlo.
Beneš: My budeme vůči Jihoslovanům více opatrnější, i když přátelství mezi námi zůstane. Oni jsou v těžké situaci. My stojíme za federativním sjednocením všech tří částí. Roosevelt mi říkal v Americe, že Chorvati a Srbové nemohou společně žít. Já mu řekl, uděláte-li něco, co rozbije Jihoslávii, bude to chyba tragická. Nevěděl jsem, jak mu to vysvětlit, pak mi napadlo toto: To není otázka mezi Srby a Chorvaty, nýbrž jde hlavně o to, jak vést hranici ve federaci mezi Srby a Chorvaty. Tu nikdy nevyřešíte, kdybyste je rozdělili. Budete to pak mít ještě horší. Mají-li se hádati, je lepší, když bydlí v jednom domě a hádka zůstane v domě. Budou-li bydlet každý v jiném domě, budou se prát na ulici. Roosevelt řekl: Vy jste mne přesvědčil.
Stejnou otázku mi položil Churchill. Naléhal jsem: Nepřipusťte rozdělení. Foreign Office je pro spojení. Je vždycky rozdíl mezi Churchillem a Foreign Office. Churchill je více konzervativní. Je možno však mít na něho vliv, ale přesto má svoje koníčky, v nichž je tvrdošíjný. Je to pravý tvor XIX. Století, myslí v koncepcích minulosti. Chápe, vyvíjí se, je možno ho přesvědčit. Ale má koncepce, v nichž přesvědčit ho není možno. Eden více chápe, je také konzervativní, ale člověk našeho století.
Budete-li vy naléhat, jsem si jist, že věc Jihoslávie bude řešena ve smyslu sjednocení.
Ostatní jihoslovanské záležitosti, to je věc denní politiky. V Káhiře přišel ke mně Purić a žádal, abych jim zde pomáhal. Říkal: Chtěli bychom stejnou smlouvu jako vy.
Molotov: Vždyť kvůli nim to všechno začlo, a oni pak toho nechali!
Beneš: Bohužel, tato vláda vlastně neexistuje.
Molotov: Odorváni od počvy (Vytrženi z vlastní země).
Beneš: V pravém slova smyslu emigranti, bez kontaktu s národem. Političtí machři. V Londýně jsou to všichni moji přátelé, je mi trapno, ale oni jsou odtrženi od země. Otázka Jihoslávie bude řešena na jejich půdě domácí. Purić mě žádal, abych je ochraňoval; chápu, že toto není správná ochrana. Totéž je s Polskem, stará Polska musí zmizet. V Jihoslávii měli umělý režim 15 let, Alexandr, Pavel, Petr II., to se vymstilo na nich. Petr II. je špatně vychován pro demokratického krále. Nyní je jeho učitelem Petar Živkovič, to mluví samo.
Molotov: Nás Angličani do toho vtahovali, mluvili jsme o tom s Edenem, oni už dávno jsou ve spojení tam doma. My pošleme v těchto dnech vojenskou misi do Jihoslávie, uvidíme. (Dojem: jakoby neradi, že jsou do této věci zatahováni.)
Beneš: Francie. My o tom už mluvili. Ale na druhé straně, nemáme mít Francii – to bude jiná situace. De Gaulle i druzí se cítí Francií předválečnou, představují La Grande France, chtěli by všechno restaurovat, zachránit impérium. Angličani jsou proti, ale neřeknou to, věří však, že možno Francii vše vrátit. Roosevelt mi řekl docela jasně, že nepočítá s integritou francouzského impéria. Myslím, že měl na mysli Indočínu. Dakar chtěli Američané, myslím však, že tuto myšlenku už opustili.
Molotov: Ne, nemyslím, naopak myslím, že je u nich toto přání.
Beneš: Já řekl všem v Americe, že nesouhlasím s jejich politikou proti de Gaullovi. Můj dojem byl, že oni jsou proti Francii, nejen proti de Gaullovi.
Molotov: To se ví, chtějí něco od ní.
Beneš: Roosevelt mi vypravoval: Když jsem byl v Maroku, přišel marocký sultán a žádal mě, vy Američané, zůstaňte zde. Roosevelt mi to vypravoval spíše jako vtip, ale já z toho dělal závěr, že se mýlí. Darlan, Petain, to vše byla chyba.
Molotov: Možná, že není vše jasno. De Gaulle, to je jiná věc. Darlana bylo možno přijmout na chvíli...
Beneš: Myslím, že francouzský komitét by měl být uznanou vládou před koncem války, aby jako spojenci byli účastni příměří. Je závažno nevrhnout Francii na druhou stranu. Nesmí v nich zůstat hořkost, aby nenastal u nich zápas, zda jíti s Německem nebo se spojenci. To aby nebylo. Francie je velká zem. Třeba, aby na kontinentě nebylo těžkých problémů po válce. Postavit je naroveň. To není politika Anglie.
Molotov: Ne?
Beneš: Možná, že je to anglická hra, jako dělali se mnou, když se jednalo o uznání naší vlády. Angličané nedají nic zadarmo, a z toho, co chtějí dát, dávají jen krok za krokem. Ve Francii zůstalo mnoho hořkosti vůči Angličanům z r. 1939 a 1940.
Molotov: Ale pomáhají mnoho Hitlerovi, a to nelze ponechat bez potrestání. Přešli na stranu německou z viny vlády. Já myslím, že to nelze jen tak ponechat. To nebyli jen jednotlivci, kteří se provinili, nýbrž celá vládnoucí vrstva.
Beneš: Já nechráním Francii v tomto smyslu, to je věc morální, správně. Jen je nevrhnout k Německu.
Molotov: Vy jste několikrát veřejně prohlásil, že bez Francie nic. V plném vidu, to Francie nemůže. Snad za nějaký čas. Jsou politicky prohnilí, jako národ se ukázali slabí.
Beneš: Jak vidím, není rozdílu v názorech.
Molotov: Ne, v odstínech je rozdíl. My na to hledíme méně optimisticky, nežli vy, jsme více ostorožni, nežli vy.
Beneš: Mně jde o to, abychom stejně postupovali, aby naše politika byla koordinována s politikou a postupem vaším. To má pro nás velmi značný význam.
Molotov: I pro nás to má značnou roli.
Beneš: Itálie. Zde je vina jasná, nemůže být rozdílu v názorech. Jen bych se chtěl zmínit o Sforzovi. Když Sforza přijel do Londýna, navštívil Churchilla, Edena a přišel také ke mně. Je to můj starý přítel, v době exilu jsem mu pomáhal. Čestný člověk. A řekl mi: Řekněte v Moskvě, až tam budete, že jednou z prvních věcí, kterou dáme do pořádku, bude obnovení styků s Ruskem. On myslel, že bude republika a v ní on bude prezidentem, nebo předsedou vlády. Řekl to Churchillovi, ten to přijal velmi nepříjemně. Eden Sforzu pochopil lépe. Američané s ním souhlasili, ale v poslední chvíli mu dělali obtíže. Žádal mě, abych Vám řekl, že jako první věc bude se chtít s vámi dohodnout, přikládá tomu velký význam. Bojí se Američanů.
Molotov: Z jaké strany se bojí? Čeho?
Beneš: Amgot. Chtěli by zachránit něco z kolonií. Chápou už, že Angličané chtějí Eritreu, Somálsko. Italové by chtěli si ponechat kolonii v severní Africe. Ale Angličané by chtěli z druhé strany Egypta mít takové opatření, jako je na východě Palestina, Transjordánie atd. Z jihu už mají vlastně Súdán. Taktéž obklopit Egypt na západě. Část Tripolisu by Italům nechali. Řekl mi to anglický ministr, jenž tyhle věci připravuje, Sir William Jowitt.
Jsou tedy dvě koncepce:
1) jedna, která chce vzít vše a Italům nenechat z kolonií nic,
2) druhá, která by jim nechala Tripolis.
Sforza tohle všecko ví, co vám říkám. On se vždy choval rozumně k Sovětskému svazu.
Molotov: A Croce?
Beneš: Toho neznám.
Molotov: Naši lidé z Itálie nám hlásí, že Croce se chová vůči nám nepřátelsky. Sforza dobře. Každý z nich má svoji skupinu, grupa Croceho je k nám „plocho nastrojena“. Je Sforza ještě v Londýně?
Beneš: Ne, je v Itálii.
Molotov: Jak víte, Američané odkládají úpravu vlády až do Říma.
Beneš: Pak zde mám jednu malou otázku, Mezinárodního úřadu práce. Prosili mě z bureau M.Ú.P., abych se zde o tom zmínil. Angličané i Američané chtějí M.Ú.P. zachovat. Bureau by rádo vědělo, jaký bude vztah SSSR k nim.
Molotov: (Odpovídá vyhýbavě, že to má dost času až po válce.)
Beneš: Bod 13. Předal jsem už Kornejčukovi memorandum o tom, co bychom, z našeho hlediska považovali za nutné mít uvedeno v podmínkách příměří. Vše jsme prodiskutovali. Předám tuto věc také Angličanům. Uvedl jsem tam vše ohledně hranic, transferu, poměru mezi Čechy a Slováky, okupace atd.
Bod 14. Potom je otázka, zda o těchto našich rozhovorech udělat záznam či ne. Potřeboval bych to jako směrnici pro vládu, pro diplomaty naše.
Molotov: Možno udělat. Snad byste mohl připravit návrh?
Beneš: Souhlasí.
Beneš: Na konec jsem ponechal bod 6, chtěl bych jen pro informaci se zmínit o tom, jak si představuji naši vnitřní organizaci po válce. Také jsem o tom mluvil se zdejšími našimi komunistickými poslanci a dohodli jsme se. Jde v prvé řadě o problém decentralizace.
Molotov: Bude autonomie Slovenska?
Beneš: Ne, chci decentralizaci jako administrativní opatření. Já nechci používat slova autonomie, protože pod tím slovem si každý může myslet co chce, každý dává tomu slovu jiný význam. To jsem řekl také Hlinkovi. My jsme demokraté, bude se o tom po válce jednat a decentralizace bude mít takový rozsah, na kterém se dohodneme. Já chci dát Slovákům více, nežli měli v 1. Republice, ale musíme se o tom dohodnout.
– Na mapě ukazuje rozsah jednotlivých administrativních celků, Bohemia, Morava, Slovensko, Zakarpatská Ukrajina. Každý z nich bude mít lokální parlament. Slovensko jiné hlavní město, Bratislava je na hranicích.
Co se týče Zakarpatské Ukrajiny, my jsme v republice nepostupovali dost rozumně. Tam je stará otázka, zápas mezi elementem ruským a ukrajinským. Tyto spory byly živeny v Rakousku-Uhersku, jedni štváni proti druhým. Myslím, že po této válce se musí na Zakarpatské Ukrajině přizpůsobit, co se týče škol, jazyka, tomu, co je druhé straně hranic. Maďaři chtěli vytvořit ještě jeden slovanský národ, z „tunajších“, já se proti tomu stavím. My musíme ve slovanských věcech jít za „sojediněniem“ a ne se drobit.
Molotov: Charašo
Beneš: Transfer je poslední otázka. Zmínil jsem se už tom, že eventuálně jsem ochoten odříznout některé části republiky a předat Německu, když by nám to mělo pomoci vyvézt všechny Němce z republiky. Ale trvám na tom, aby v podmínkách příměří bylo zásadně stanoveno, že máme právo obsadit celou předmnichovskou republiku.
Molotov: Pravilno.
Beneš: A potom se s vámi a Angličany dohodnout o hranicích. Já jsem ochoten udělat kompromisy, bude-li to nutno. Mám ohled v prvé řadě na Angličany a Američany, očekávám obtíže od nich, myslím, že oni budou pak ochotnější, když jim vysvětlíme, že nechceme jen vyvézt od nás Němce, nýbrž také ustoupit s nimi kus území.
– (Béře mapy a vysvětluje, kde jaké územní ústupky by byl ochoten udělat. Naproti tomu, které území německé zase připojit k nám z důvodů strategických, takže problém území by se jevil jako výměna území, nikoli jen jako jednostranný náš ústupek.)
Molotov: (Vyslechl bez reakce.)
Kornejčuk: Se táže, jak to má být s maďarskou hranicí.
Beneš: Vykládá, že zde též chceme vysídlit Maďary, eventuálně je vyměnit za Slováky z Maďarska a také provést korekturu hranic.
Molotov: Charašo. Tyhle plány jste předložil Američanům a Angličanům?
Beneš: Znají mé názory o těchto věcech, ale já jim oficiálně nic nepředložil, dokud se nedohodnu s vámi. Nemám dobré zkušenosti z minulé vojny, je mezi Angličany mnoho maďarofilů. Principiálně tudíž to znají, ale nejdřív jsem chtěl vědět, do jakého stupně nás budete podporovat. Dvakrát jsem o té věci mluvil s Rooseveltem, vysvětlil jsem mu všechno a pak ještě při poslední návštěvě jsem se hleděl ujistit, jestli mně dobře rozuměl. Roosevelt je proto. Na můj dotaz, zda rozumí smyslu toho, co jsem mu řekl ohledně naší smlouvy s Moskvou, mi odpověděl: Chápu. Na stejný dotaz ohledně transferu mi řekl, že nejen chápe, ale že stejné řešení by se mělo provést nejen v ČSR, nýbrž i v druhých zemích. Naznačil Transylvánii.
Ale otázku předmnichovských hranic kladu vždy velmi jasně.
Molotov: Myslíte, že to chtějí upřímně? (vztahuje se na sliby Angličanů a Američanů ohledně transferu).
Beneš: To přijde na to. Myslím, že ano, ale řeknou mi, co za to zaplatit? Teď po teheránské konferenci budou příjemnější.
Molotov: A čím prosím vás můžete platit? Kolonie nemáte.
Beneš: Vím, jak jsme museli koncedovat konfederaci s Polskem. Nevím, s čím přijdou nyní. Může to být protokol naší smlouvy o Polsku, abychom jim pomohli tím vyřešit polský problém, možná, že to budou koncese hospodářské, možná finance. Budou postupovat, aby si zachránili určitý vliv ve střední Evropě.
Molotov: Otázka je, jak ho uchránit?
Beneš: Před mou cestou byla to pořád otázka konfederací.
Molotov: Konfederace. Když jsem na konferenci přečetl prohlášení o naší smlouvě, Eden odpověděl, že je v mém prohlášení „mnogo počvy“ (hodně půdy). Souhlasil, debat nebylo. Cordell Hull řekl, že oni souhlasili už dříve. Angličané nám předali písemný projekt federace Rakouska a Maďarska a ptali se nás, zda nebudeme dělat překážek spojení Rakouska a Maďarska.
Molotov: Naše vztahy k Anglii a Americe už na Moskevské konferenci byly dobré a od teheránské konference je vše úplně jasné. Tam se mluvilo docela nenuceně, všechny i nejožehavější věci, v atmosféře plné důvěry a přátelství. Otázka druhé fronty, která tak dlouho nás trápila, byla dohodnuta k úplnému našemu uspokojení „što do sroka i masštabu“ (co do lhůty i rozsahu).
Problém rozdělení Německa byl prodiskutován a všichni jsme byli za jedno, že Německo má být rozděleno. Já řekl přímo ve svém referátě, že víme, jak americký a anglický tisk nám vytýká, že nechceme říci, jaké máme záměry s Německem. My vedeme válku na svém území, máme Němce u nás, naši krasnoarmějci platí krví, vždyť 90% války se odehrává u nás, tak nemůžeme kvůli propagandě říkat, co s Německem zamýšlíme. My nesmíme udělat nic, co by jakkoli Hitlerovi pomohlo, byť i na chvilku. A kdybychom řekli, že všichni chceme Německo rozbít, tak Hitler si tím zase na chvilku pomůže na nohy a Němci se budou rvát do poslední kapky krve. Oni teď bojují o každý kousek úžasně houževnatě. Ti, kdo to na nás chtějí, chtějí vlastně pomáhat Hitlerovi.
Zrovna tak to bylo s Německým komitétem. Já na konferenci jim řekl, zda se mohou domnívat, že by nějaká vláda přijímala na sebe závazky vůči válečným zajatcům? To působilo. My máme povinnost vůči krasnoarmějcům na frontě, abychom zde vzadu udělali všechno, co zeslabí jejich nepřítele. A je nesporně zeslabováním morálky Němců, když my zde dáváme mluvit jejich význačnému generálu, důstojníkům, vojákům. To, co zde tisknou, se rozšiřuje na frontě mezi vojáky a je velmi působivé. Zachytli jsme rozkaz jednoho generála, v němž se obrací k vojákům, že to není skutečný Seydlitz, který mluví v Moskvě, protože to by tak znamenitý generál ze staré rodiny, že by nikdy nic takového neudělal. Něco jiného by bylo, kdybychom my jejich věci tiskli v našich novinách, ale takhle oni si vydávají ty věci německy samostatně. Copak my, naše vláda, by jednala s válečnými zajatci?
Polské věci. Prezident soudí, že všechny zásadní věci už byly prodiskutovány. Molotov je téhož názoru. Ale když v jiné souvislosti ukazoval prezident mapu, poznamenal Molotov, že na ní nemá naznačenou sovětsko-československou hranici. Prezident ihned vyňal druhou mapu a díky tomu rozvinul se rozhovor o hranicích vůbec. O Curzonově linii, která byla na mapce zakreslena, mluvil Molotov, už jako o hotové hranici. Na konferenci teheránskou prý přišli Angličané i Američané s mapami, na nichž měli Curzonovu linii zakreslenou, „a my taky“ – poznamenal s úsměvem. Prezident na to řekl, že viděl u Mikołajczyka obavy, že Rusové nepřijmou Curzonovu linii, že budou chtít více. „Ne, ještě spíše se dá mluvit o opravách. My přece měli zájem, když jsme o tom jednali s Němci, abychom zabrali co nejvíc území se slovanským obyvatelstvem a nenechávali ho jim. Ale o Curzonově linii se dá mluvit a jednat.“ Prezident poznamenal, že Poláci mluvili o 2 bodech: Białystoku a Lomži. Na to Molotov: „Białystok má velkou většinu obyvatelstva běloruského, o tom se nedá mluvit. Lomža je něco jiného, je pravda, že tam je polské obyvatelstvo ve většině, Lomža je polská.“ (Zřejmo, že tu by Polákům vrátili.)
Na teheránské konferenci se mluvilo o západní polské hranici na Odře. (Prezident poznamenal, že myslí, že je to na Poláky trochu moc, že by tolik Němců nestrávili.) Když Churchill na mapě ukazoval rozsahy Polska od Curzonovy linie k Odře, řekl: Duraki, vždyť pak budou mít zase velké Polsko. Prezident se tázal, jak to myslí Rusové s Východními Prusy, zda chtějí je celé postoupit Polsku. Molotov řekl, že ne, že potřebují pobřeží, Memel, takže oni by si ponechali velkou část pobřeží, šikmo do vnitrozemí ke Královci a ostatní ať si vezme Polsko.
Přišla řeč na to, kolik Němců by se muselo vystěhovat z Polska. Prezident to vypočítal na 3 1/2 milionu. „To je maličkost, to je snadné,“ prohlásil Molotov.
Prezident naléhal, aby Poláci dostali tolik území z Německa na západě, aby jejich hranice s Německem byla co nejkratší, to znamená velké korektury na severu a na jihu této hranice. „Na této jižní hranici máme i my speciální zájem, neboť to prodlouží velice naši hranici s Polskem, zkrátí čáru naší hranice s Německem a to bude velmi radikálně působit na celou naši politiku, na všecky naše poměry. Když jsme mluvili s Poláky, tak naléhali, abychom i my si v té končině rozšířili území na účet Německa. My to nechceme, znamenalo by to jen zvětšit počet Němců, o jejichž vysídlení z našeho území usilujeme. Ale Poláci ať si to vezmou.“
O naši hranici společně s Ruskem, tak jak vyšla z r. 1939 bylo jen nadhozeno, že by měla být delší. „O Lvovu se nedá vůbec mluvit, ten je uvnitř Curzonovy linie, ten Polákům dát nemůžeme.“ Kornejčuk přítomný svým souhlasem jen zdůraznil, co znamená Lvov pro Ukrajince. „Já totéž řekl taky Mikołajczykovi,“ pravil prezident Beneš, „a uvědomte si, že Američané a Angličané už tohle rozhodli v r. 1919.
Závěr z toho, jak dnes mluvil Molotov:
1) velké uspokojení nad vývojem spolupráce anglo-americko-sovětské
2) dohoda o druhé frontě
3) dohoda o rozdělení Německa
4) dobré dispozice vůči Polsku.
zapsal J. Smutný
Zdroj:
Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939-1945. Dokumenty. Díl 2 (červenec 1943 – březen 1945). Praha. 1999. s.148.
-
kacermiroslav
- 5. Plukovník
- Příspěvky: 6205
- Registrován: 25/3/2008, 14:07
- Kontaktovat uživatele:
Re: Moskevská jednání, Beneš - Molotov (1943)
V kontextu moskevských jednání v roce 1943 i celé Benešovy válečné diplomacie měl Edvard Beneš poměrně jasný názor na poválečné hranice Československa. Není to ale úplně jednoduché – některé hranice chtěl obnovit přesně, jiné byl ochoten měnit. Beneš trval na tom, že poválečné Československo má být obnoveno v hranicích před Mnichovem 1938. To znamenalo znovu začlenění Sudet, zachování Slovenska, zachování Podkarpatské Rusi (zpočátku). Toto stanovisko prezentoval jak v Londýně, tak v Moskvě.
S otázkou polskou i s anulováním Mnichova se řešila hlavně otázka hranic obou zemí. O územních změnách se kromě jiného mluvilo také 18. prosince při závěrečném jednání se Stalinem, které podle Beneše „bylo vrcholné a rozhodující a jež skončilo tak, že byly přineseny na stůl mapy a dělaly se hranice...“. Tehdy (i později) šokoval prezident Stalina a kremelské vládce tím, že odmítl rozšířit území Československa na úkor nepřátel. Jinak ale veškeré zmíněné úpravy hranic vycházely ze sovětských představ, kteří samozřejmě využili svou dominantní pozici a hranice posouvali podle svých představ směrem na západ.
Modře kreslil do mapy Beneš, červeně Sovětští představitelé
S otázkou polskou i s anulováním Mnichova se řešila hlavně otázka hranic obou zemí. O územních změnách se kromě jiného mluvilo také 18. prosince při závěrečném jednání se Stalinem, které podle Beneše „bylo vrcholné a rozhodující a jež skončilo tak, že byly přineseny na stůl mapy a dělaly se hranice...“. Tehdy (i později) šokoval prezident Stalina a kremelské vládce tím, že odmítl rozšířit území Československa na úkor nepřátel. Jinak ale veškeré zmíněné úpravy hranic vycházely ze sovětských představ, kteří samozřejmě využili svou dominantní pozici a hranice posouvali podle svých představ směrem na západ.