PALBA.CZ

Avsättningskriget mot kung Hans

Válka o sesazení krále Hanse (švédsky Avsättningskriget mot kung Hans) byl konflikt v němž se švédští separatisté pod vedením švédského regenta Stena Sture staršího vzbouřili proti nově zvolenému králi Kalmarské unie, králi Hansovi. Hned na začátku roku 1501 shromáždění švédských šlechticů prohlásilo sesazení krále Kalmarské unie Hanse ze švédského trůnu. Král Hans byl zvolen švédským králem o čtyři roky dříve, ale jeho vláda se těšila velké nelibosti a dánští úředníci byli dosazeni do královské funkce. Když švédská povstalecká armáda v srpnu dobyla Örebro, král odjel do Dánska shromáždit vojska a zanechal svou choť Kristýnu Saskou ve Stockholmu. Král byl oficiálně prohlášen za sesazeného a Sten Sture starší prohlášen regentem. V říjnu byl Stockholm dobyt a v květnu 1502 se královna Kristýna vzdala i tamního hradu. V létě roku 1502 dobyli rebelové Finsko a na jaře roku 1503 i samotný Kalmar. Konflikt vyústil v sesazení Hanse z trůnu švédského krále a byl součástí větší dánsko-švédské války (1501–1512). Zajímavostí je, že mezi oněmi německými žoldnéři (Landsknechty) sloužil i jistý Paul Dolnstein, který ony boje živě zachytil ve svém skicáku (viz tyto úžasné ilustrace).

Zmíněný král Hans je u nás znám jako Jan I. Dánský (1455-1513) a nyní si o něm povíme něco víc. Byť se narodil až jako třetí syn dánského krále Kristiána I., po smrti svých bratrů (ještě před svým narozením) byl jmenován následníkem dánského trůnu. Postupně se chopil vlády i nad Norskem a Švédskem, načež roku 1483 spojil všechny tři severské země do tzv. Kalmarské unie. Tedy alespoň oficiálně. Ve Švédsku regent Sten Sture zdržoval 14 let Janův nástup na trůn země. Dánský král uzavřel roku 1493 alianci s Moskevským knížectvím (první smlouva dánského krále s Ruskem), které zaútočilo na Finsko (tehdy integrální součást Švédska). Invaze do Finska vzbudila u Švédů nespokojenost, neboť se domnívali, že Sten Sture vedl válku špatně. Jan získal podporu u většiny švédské šlechty, jež ho žádala o zásah v království; Jan roku 1497 využil tuto příležitost vstoupit do Švédska s početným žoldnéřským vojskem a 28. září porazil Stena Stura u Rotebra v okolí Stockholmu. Do švédského hlavního města vstoupil 11. října 1497 a 26. listopadu byl korunován švédským králem pod jménem Jan II., v době, kdy jeho syn Kristián byl jmenován jeho následníkem. Jeho švédská politika spočívala v udržení přátelských vztahů mezi Dánskem a Švédskem a mohl získal slib věrnosti od Stena Stureho. Společně se svým bratrem Frederikem se Jan v roce 1500 pustil do dobývání regionu Dithmarschen, de iure pod svrchovaností Hoštýnska, de facto však fungujícího jako svobodná selská republika. Podařilo se jim sebrat velké vojsko sestávající z jednotek nejen z obou vévodství, ale z celé Kalmarské unie a z německých žoldnéřů. Povolali na tažení zemskou šlechtu, své příbuzné, oldenburská hrabata Adolfa a Ottu, rytíře a šlechtu z Dánska, Norska i Švédska, a zejména tzv. Šlesvicko-holštýnské rytířstvo (Ridderskaab), pod vedením horlivého Hanse von Ahlefeld, pána na statku Gelting v šlesvickém kraji Angeln. Svolávané vojsko však netvořila pouze zemská šlechta, dychtící po odplatě za minulé porážky, ale také elitní žoldnéřská jednotka 4 000 landsknechtů, sdružených v proslulé "Černé gardě" (jejíž služby v té době často využíval římský král Maxmilián I., a které se objevovala na mnoha bojištích velké části Evropy). Garda vedená plukovníkem (Oberstem) Thomasem Schleinitzem (zvaným též Slenz) tvořila nejsilnější složku ze zhruba 12 000 vojska, které se shromáždilo 28. ledna 1500 v holštýnském Neumünsteru. Vojsko mělo nad Dithmarschenskými zhruba dvojnásobnou převahu. Dithmarschenští se pod vedením Wulfa Isebranda, místního sedláka původem snad z Nizozemí, stáhli k severu na pahorek u Hemmingstedtu. Nutno podotknout, že mnozí ze sedláků mohli využít svých zkušeností z předchozí žoldnéřské služby v Černé gardě a tedy své znalosti nepřítele. Přestože královští opanovali většinu země, podařilo se Dithmarschenským vylákat nepřítele z výše položených oblastí do mokrých nížin, které členilo množství umělých kanálů i přirozených příkopů s četnými jezy. Zhruba 6 000 ozbrojených sedláků na Isebrandův rozkaz rozestavilo své nepočetné dělostřelectvo a následně otevřelo jez u Ketelsbüttelu, čímž zaplavilo celou okolní krajinu včetně nepřátelské armády. V lednových mrazech začala voda kolem dánské armády rychle zamrzat a tvořit náledí. Sedláci ozbrojeni většinou jen napřímenými kosami a dlouhými noži, odložili přilby a nepočetné kyrysy a zaútočili na znehybněné, těžce oděné královské vojsko. Bitva se z pohledu královských změnila spíše na masakr, při kterém padly nejméně dvě až tři tisícovky rytířů, mezi nimi obě oldenburská hrabata, Hans von Ahlefeld a mnoho rytířů z Ridderskaab a také nejméně 800 landsknechtů z Černé gardy včetně samotného Thomase Slenze (pověst celé jednotky tak začala upadat). Dithmarschským se podařilo dánské vojsko nejen porazit, ale také krutě ponížit. Po tomto neúspěchu Janova vojenská prestiž silně utrpěla a následně vypukla proti králi povstání ve Švédsku a Norsku. V Dánsku byl Jan v roce 1501 svržen s trůnu a vláda byla opět nabídnuta Svenu Sturovi. Králova manželka Kristina bránila proti obležení švédských rebelů stockholmský hrad; ten padl jako poslední pevnost dánského krále ve Švédsku 9. května roku 1502. Po svém odchodu ze Švédska Jan zahájil se Švédy jednání, která nevedla k žádnému výsledku, takže v roce 1507 zahájil opět válku, srovnav se zemí švédské pobřeží. V Norsku potlačil povstání Janův syn Kristián (pozdější král Kristián II.), který vládl v zemi jako vicekrál. Hanza a především město Lübeck zvýšily objem svého obchodu se Švédskem, pročež se v roce 1510 dostaly do války s Dánskem. Zpočátku bylo Dánsko pustošeno hanzovními vojsky, později však Jan dobyl vítězství, která v dubnu roku 1512 vyústila ve smlouvu o míru. Jan zemřel na zámku v Aalborgu 20. února roku 1513 a byl pochován v katedrále sv. Knuta v Odense.

Zdroj:
https://www.academia.edu/105575415/ther ... enaissance
https://cs.wikipedia.org/wiki/Selsk%C3% ... ithmarsche
https://en.wikipedia.org/wiki/War_of_De ... _King_Hans
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Hemmingstedt
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_I._D%C3%A1nsk%C3%BD
https://en.wikipedia.org/wiki/Sten_Sture_the_Elder
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kalmarsk%C3%A1_unie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lancknecht
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ridderskaab

Po počáteční fázi povstání vedeného Stenem Sturem starším v letech 1501–1503 konflikt zdaleka neskončil a postupně se rozšířil do námořní války a lokálních tažení po celém Baltském prostoru. Dánská koruna, neschopná znovu ovládnout Stockholm přímým útokem, přešla k strategii opotřebování, blokádám a nájezdům na švédské pobřeží a finské državy. Významnou roli sehrála dánská flotila, zejména eskadry vedené admirálem Sørenem Norbym, jedním z nejzkušenějších námořních velitelů své doby. Roku 1507 podnikl Norby tažení proti Ålandským ostrovům, kde po obléhání dobyl pevnost Kastelholm, klíčový opěrný bod švédské moci ve Finsku. Tento zásah přerušil švédské zásobovací trasy přes Botnický záliv a dočasně posílil dánskou kontrolu nad východním Baltem.

V dalších letech probíhaly opakované nájezdy na pobřežní města a obchodní přístavy, často s cílem narušit hanseatský obchod podporující švédskou stranu. Boje měly podobu rychlých výsadků, vypalování přístavních zařízení a zabavování lodí, přičemž frontová linie byla velmi proměnlivá a závislá na roční době a stavu flotil. Po roce 1509 se konflikt dále internacionalizoval. Hanzovní liga, zejména Lübeck, vstoupila otevřeně na švédskou stranu, což vedlo k eskalaci námořních střetů mezi dánskými a lübeckými loděmi. Tyto boje sice často nedosahovaly rozhodujících bitev, ale měly zásadní ekonomický dopad a postupně oslabovaly dánské finanční zdroje. Válka se tak v závěrečné fázi proměnila v dlouhodobý nízko-intenzivní konflikt, charakterizovaný nájezdy, blokádami a diplomatickým tlakem, který vyústil až v mírové ujednání v Malmö roku 1512. Absence rozhodující bitvy však zároveň znamenala, že základní problém Kalmar­ské unie zůstal nevyřešen a stal se předstupněm dalších válek v následujícím desetiletí.

Válka mezi Dánskem a Švédskem v letech 1501–1512 měla výrazně námořní charakter, neboť kontrola Baltského moře byla klíčová jak z vojenského, tak z ekonomického hlediska. Dánská koruna se opírala o tradičně silnou královskou flotilu a strategickou kontrolu Öresundu, zatímco Švédsko, které postrádalo srovnatelnou námořní infrastrukturu, bylo do značné míry odkázáno na podporu hanzovních měst, především Lübecku.

Stručná časová osa námořních operací (1501–1512)
1501 – vypuknutí švédského povstání; dánská flotila zajišťuje kontrolu Öresundu, první blokády švédských přístavů.
1502–1503 – námořní podpora dánských posádek ve Stockholmu a Kalmaru; přeprava zásob a posil po moři, omezené střety s hanzovními loděmi.
1504–1506 – období menších nájezdů a blokád; dánské eskadry podnikají výpady proti švédskému a finskému pobřeží, bez rozhodujících střetů.
1507 – tažení admirála Sørena Norbyho v Baltském moři; dobytí pevnosti Kastelholm na Ålandech, narušení švédských námořních spojení s Finskem.
1508–1509 – zesílení námořních operací; častější potyčky mezi dánskými loděmi a plavidly podporovanými Hanzou.
1509 – Lübeck otevřeně vstupuje do konfliktu na straně Švédska; nárůst námořních střetů a útoků na obchodní konvoje.
1510–1511 – pokračující námořní válka nízké intenzity; blokády, korzárské akce a narušování obchodu po celém Baltu.
1512 – postupné utlumení námořních operací v souvislosti s jednáními; mírová smlouva v Malmö ukončuje otevřené boje na moři.

Ještě parádní obrázek vytvořený pomocí umělé inteligence (jenom prostý ChatGPT) z oné nejslavnější kresby. Níže pak různé jeho kresby, které jsem projel stejným programem - nic moc věrohodného, ale má to styl.

Kolem roku 1509 vstupoval Lübeck do války proti Dánsku nikoli jako běžné hanzovní město, ale jako de facto námořní velmoc Baltského moře, schopná samostatně vést válku, financovat spojence a rozhodujícím způsobem ovlivňovat strategickou rovnováhu v regionu. Jeho vojenská a námořní síla byla výsledkem dlouhodobého ekonomického vzestupu, kontroly obchodu a zkušeností z předchozích konfliktů s Dánskem i s pirátskými svazy.

Námořní síla Lübecku
Základem moci Lübecku bylo loďstvo, které bylo kolem roku 1509 jedním z nejsilnějších v Baltu. Město samo nevlastnilo stálé „státní“ námořnictvo v moderním smyslu, ale bylo schopno rychle mobilizovat obchodní flotilu a přeměnit ji ve válečnou sílu. V praxi šlo o kombinaci:

- velkých kogg a hulkových lodí, schopných nést těžká děla
- menších rychlých plavidel pro průzkum, eskortu a přepadové akce
- ozbrojených obchodních lodí patřících měšťanům, cechům a obchodním domům

Odhady se liší, ale v případě války mohl Lübeck nasadit 30–50 větších válečně upravených lodí, doplněných desítkami menších plavidel. Klíčové je, že tyto lodě byly silně vyzbrojeny dělostřelectvem – Balt byl v této době jednou z oblastí, kde se námořní dělostřelba rozvíjela velmi rychle. Lübecké lodě nesly bronzová i železná děla různé ráže a posádky měly s jejich používáním praktické zkušenosti z boje proti Vitaliánům i z předchozích konfliktů s Dánskem.

Strategicky bylo lübecké loďstvo schopné blokovat Øresund a dánské přístavy, přerušovat zásobování Kodaně a královských pevností, chránit švédské pobřeží a přepravu vojsk, provádět výsadky a podporovat pobřežní operace. Právě tato schopnost kontroly námořních komunikací činila z Lübecku pro Švédy klíčového spojence.

Pozemní vojenská síla
Pozemní síla Lübecku byla menší než jeho námořní potenciál, ale rozhodně ne zanedbatelná. Město disponovalo městskou hotovostí (Bürgeraufgebot) – ozbrojenými měšťany organizovanými po ceších, žoldnéřskými oddíly, najímanými především v severním Německu, dělostřelectvem určeným pro obranu města i pro polní tažení.

V případě války mohl Lübeck postavit několik tisíc mužů, obvykle v řádu 2 000–4 000 vojáků, přičemž jádro tvořili žoldnéři (pikenýři, střelci z kuší, střelci s ručnicemi). Měšťanská hotovost měla spíše obrannou funkci, ale v kombinaci s profesionály dokázala působit i v ofenzivních operacích, zejména při obléháních nebo výsadkových akcích na pobřeží.

Důležité je, že Lübeck nebyl izolovaným aktérem – dokázal financovat švédské povstalce, platit žold a dodávat zbraně, střelný prach a logistickou podporu. V tomto smyslu byla jeho vojenská síla úzce propojena s ekonomickou.

Ekonomicko-logistické zázemí
To, co Lübeck skutečně odlišovalo od většiny soudobých měst, byla jeho finanční kapacita. Díky kontrole obchodu s obilím, solí, rybami, dřevem a kovy měl přístup k likvidním prostředkům, které umožňovaly dlouhodobě udržovat flotilu v poli, vyplácet žold bez okamžité závislosti na kořisti, úvěrovat spojence (včetně švédské šlechty a později i Gustava Vasy). Lübeck tak vystupoval nejen jako vojenský spojenec, ale i jako bankéř války, což výrazně zvyšovalo jeho politickou váhu.

Když Lübeck kolem roku 1509 otevřeně vstoupil do konfliktu proti Dánsku na straně Švédska, činil tak s jasným strategickým cílem: rozbít dánskou dominanci v Øresundu a Kalmar­ské unii. Vojensky to znamenalo přenést těžiště boje na moře, kde měl Lübeck převahu, a podpořit švédský odpor natolik, aby Dánsko nebylo schopno efektivně kontrolovat Baltské moře.

V tomto ohledu byl Lübeck schopen, diktovat tempo námořní války, ochromit dánský obchod a příjmy z cla, vynutit si politické ústupky silou i ekonomikou.

Shrnutí
Kolem roku 1509 byl Lübeck nejmocnější námořní silou Baltu mimo samotné království Dánska, s výraznou převahou v dělostřelecky vyzbrojeném loďstvu a s dostatečnou pozemní silou pro podpůrné operace. Jeho skutečná síla však spočívala ve schopnosti propojit vojenské, námořní a finanční nástroje do jednoho funkčního celku. Právě proto mohl Lübeck vystupovat nikoli jako pasivní hanzovní město, ale jako aktivní válečný aktér a rozhodující spojenec Švédska v boji proti dánské nadvládě.

Doplním nějaké obrázky.

Lübeck, vyobrazený v Norimberské kronice roku 1493 (latinská kopie v Sao Paulu).

Hamburk a Lübeck vytvořily roku 1241 spojenectví a dokázali tak obchodní síť se solenými rybami v regionu.

V Lübeck jsem bohužel nikdy na návštěvě nebyl, ale kdysi počátkem 90tých let minulého stoleté jsem byl v Lüneburgu a musím nechat, že i v dnešní době je v historickém centru patrná ta moc hanzovního města. Ve své době tak nebylo radno podceňovat moc a hlavně peníze, kterými tato severská města disponovala. Jejich vojenská moc právě hlavně díky penězům a době, kdy armády byly většinou žoldnéřské, mohla být opravdu velká. Takže chápu, že Lübeck mohl v rámci Dánsko-Švédské války být tím pomyslným těžítkem na miskách vah.

Švédové kdesi v Laponsku na začátku 16. století.