PALBA.CZ

Norská křížová výprava

Zajet si s kamarády k Středozemnímu moři je nepochybně fajn, ale nikoho tím neohromíte. Teda pokud nejste norský král Sigurd I. Jorsalfar a v kalendáři se nepíše rok 1107.

Norská křížová výprava připomínala dřívější vikinské nájezdy. Vedla po moři ze Skandinávie až do Palestiny a měla několik zastávek. Čítala šedesát lodí a asi kolem 5 000 mužů. Ještě na podzim přezimovali v Anglii, načež se vydali dál na západ. Poo několika měsících zakotvili v Galiciji (Galizuland) poblíž města a významného poutního místa Santiago de Compostela. Zde jim bylo dovoleno přečkat zimu, ale místní vládce brzy přerušil prodej potravin norským válečníkům. Sigurd proto shromáždil své vojsko a dobyl jeho hrad, kde získal potřebné zásoby jakož i jinou kořist. Totožnost tohoto místního galicijského pána nebo hraběte zůstala neznámá. Na jaře výprava pokračovala po moři dál podél pobřeží Portugalska, přičemž zajala osm saracénských galér a dobyla hrad v Sintře (asi se ve skutečnosti jednalo o Colares, které je blíž moři). Poté Norové pokračovali směrem k Lisabonu, městu na pomezí křesťanského a muslimského světa, kde zvítězili v další bitvě. Na své cestě dále vyplenili město Alkasse (patrně Al Quasr) a při vstupu do Středozemního moře porazili v blízkosti gibraltarské úžiny eskadru muslimských lodí.
Po vplutí do Středozemního moře se seveřané plavili podél pobřeží země Saracénů (Serkland) až k Baleárským ostrovům. Ty byly v té době křesťany vnímány jako doupě pirátů a otrokářů. Norové přistáli nejprve na Formenteře, kde se střetli se značným množstvím "černých mužu" (Blåmenn) a Saracénů (Serkir), kteří si ve zdejších jeskyních zřídili pirátskou základnu. Po této bitvě se měli prý Norové zmocnit největšího pokladu, který kdy získali. Norská flotila poté zaútočila úspěšně i na Ibizu a Menorku. Vyhnuli se ale silně opevněné Malorce, která byla centrem nezávislé malorské taify.
Na jaře 1109 dorazila norská výprava na Sicílii, kde byli její účastníci vřele uvítáni hrabětem Rogerem II., který měl toho času jen dvanáct nebo třináct let. Na Sicílii strávili Norové delší dobu, možná až rok. V létě 1110 Norové konečně přistáli v Akkonu a vydali se do Jeruzaléma, kde byl Sigurd uvítán jeruzalémským králem Balduinem I. se všemi poctami. Po vřelém přivítání, hodném korunovaného panovníka, doprovodil Balduin Sigurda k řece Jordán a poté zpátky do Jeruzaléma. Norové byli obdarováni mnohými cennostmi a relikviemi, a to včetně třísky ze Svatého kříže, na kterém měl být údajně ukřižován Ježíš Kristus. Norové ve Svaté zemi přezimovali a na popud krále Balduina zúčastnili obléhání Sidonu. Norské lodě blokující město z moře byly téměř rozprášeny silnou fátimovskou flotilou vyslanou z Tyru, zachránil je až příjezd eskadry benátských lodí vedených dóžetem Ordelafem Falierim. Začátkem prosince 1110 bylo město ale přeci jen dobyto.
Po odplutí ze Svaté země navštívil Sigurd se svým vojskem Konstantinopoli, kterou Norové znali pod jménem Miklagard. Zde Sigurd zanechal všechny své lodě a také množství svých mužů, kteří rozšířili elitní oddíly varjažské gardy byzantského císaře. Sigurd se svými zbývajícími válečníky se poté vydal na zpáteční cestu do Norska po souši, přičemž se do Norska vrátil asi roku 1111. V roce 1123 vytáhl znovu do boje ve jménu křesťanství, tentokrát do švédského Smålandu, jehož obyvatelé křesťanství nejprve přijali, ale poté se od něj odvrátili a začali znovu uctívat staré pohanské bohy. Král Sigurd I. Jorsalfar zemřel v roce 1130 a byl pohřben v kostele Hallvardskirken v Oslu. Zanechal však po sobě pouze dceru, ale ne legitimního syna, který by mohl nastoupit na norský trůn. Tato situace vedla k mocenskému zápasu mezi různými nelegitimními syny zemřelého krále a nejrůznějšími zájmovými skupinami, což vyústilo v otevřenou občanskou válku.

Zdroj:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Norsk%C3% ... C3%BDprava
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sigurd_I._Jorsalfar
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDpr ... A9_ostrovy
https://costablancahem.com/cs/kdy%C5%BE ... C4%9Blsku/
https://observador.pt/especiais/da-coru ... a-iberica/

Král Sigurd I. Magnusson je považován za prvního evropského panovníka, který osobně vedl křížovou výpravu do Svaté země, což mu v kronikách vyneslo přízvisko Jorsalfar (‘Jeruzalém-farer’ nebo ‘Jeruzalémský cestovatel’).

Bitva u Ibizy a Formentery
Během pobytu ve Středozemním moři se Norové střetli s mořskými piráty; historické prameny uvádějí, že jejich cílem byla i bitva u Ibizy v roce 1109, kde skórovali proti pirátským silám na ostrově Ibiza.

Bitva u Formentery (1109)
Bitva u Formentery roku 1109 představuje jednu z nejvýraznějších bojových epizod Norské křížové výpravy (1107–1110), kterou vedl norský král Sigurd I. Magnusson, později známý pod přízviskem Jorsalfar – „ten, který putoval do Jeruzaléma“. Ke střetu došlo během plavby norského loďstva Středozemním mořem na cestě do Svaté země a byl namířen proti muslimským pirátům operujícím z Baleárských ostrovů. Na počátku 12. století byly Baleáry, včetně ostrova Formentera, považovány za významné základny saracénských pirátů, kteří napadali křesťanské obchodní lodě a pobřežní oblasti západního Středomoří. Tyto aktivity ohrožovaly námořní obchod mezi Pyrenejským poloostrovem, Itálií a severní Afrikou a byly dlouhodobým problémem pro křesťanské státy. Norská výprava, čítající podle soudobých pramenů až kolem šedesáti lodí a několik tisíc mužů, se do oblasti Baleárských ostrovů dostala roku 1109 po plavbě podél pobřeží Galicie a Portugalska.

Hlavním pramenem k průběhu bojů je islandská kronika Heimskringla od Snorriho Sturlusona. Podle jejího líčení se muslimští obránci Formentery ukrývali v jeskyních a skalních úkrytech na strmém pobřeží ostrova, které sloužily jako přirozené pevnosti. Sigurd nařídil vylodění mužů v obtížném terénu, přičemž část bojovníků byla spuštěna z lodí po lanech podél skalních stěn. Tento nečekaný manévr umožnil Norům zaútočit na obránce z míst, odkud útok nepředpokládali.

Po obsazení přístupových míst Norové zapálili dřevo u vstupů do jeskyní a kouřem donutili piráty opustit úkryty. Následoval krátký, ale rozhodný boj, který skončil porážkou muslimských obránců. Podle sag byli piráti pobiti nebo zajati a Norové získali značnou kořist. Střet tak skončil jednoznačným vítězstvím norského loďstva. Význam bitvy u Formentery byl především lokální, přesto však měl výrazný symbolický dopad. Zničení pirátského hnízda posílilo pověst norské výpravy jako disciplinované a nebezpečné bojové síly i mimo severní Evropu a zapadalo do širšího rámce křesťansko-muslimských střetů ve Středomoří. V severské tradici byla tato událost chápána jako součást „svaté války“, která spojovala starší vikinskou nájezdnickou praxi s novým křesťanským ideologickým rámcem křížových výprav.

Po vítězství na Formenteře pokračovalo norské loďstvo k sousední Ibize, kde podniklo další nájezd proti pirátům. Odtud pak výprava zamířila dále na východ, přes Itálii do Levanty, kde se Sigurd I. roku 1110 účastnil obléhání Sidonu po boku křižáckých států. Bitva u Formentery tak představuje jednu z klíčových epizod norského tažení Středomořím a zároveň doklad aktivní účasti severských panovníků na raném křížovém hnutí.

Zdroj:
Snorri Sturluson – Heimskringla
Skaldská poezie (12.–13. století)
Jonathan Riley-Smith – The Crusades: A History
Encyclopaedia Britannica – Sigurd I Magnusson
Wikipedia (EN) – Battle of Formentera (1109), Norwegian Crusade

Bitva u Ibizy (1109)

Bitva u Ibizy roku 1109 představuje další významnou epizodu Norské křížové výpravy (1107–1110) vedené norským králem Sigurdem I. Magnussonem. Ke střetu došlo krátce po vítězství Norů na Formenteře a zapadá do série nájezdů proti muslimským pirátským základnám na Baleárských ostrovech během plavby norského loďstva do Svaté země. Na počátku 12. století byla Ibiza, podobně jako ostatní Baleárské ostrovy, součástí muslimského světa západního Středomoří a sloužila jako významná základna námořních pirátů. Ti ohrožovali obchodní i poutní dopravu mezi Pyrenejským poloostrovem, jižní Francií a Itálií. Norská výprava, která se po vítězství na Formenteře pohybovala v oblasti, se rozhodla proti těmto silám zakročit.

Zdroje, především severské ságy shrnuté v Heimskring­le, popisují střet na Ibize spíše jako rychlý nájezd než jako dlouhodobé obléhání. Norové přistáli na ostrově a zaútočili na pirátská sídla a opevněné body v pobřežní oblasti. Boj měl krátké, ale intenzivní trvání a skončil porážkou místních muslimských obránců, kteří nebyli schopni čelit disciplinovanému a bojově zkušenému norskému kontingentu. Výsledek bitvy byl pro norskou stranu příznivý. Podle sag Norové získali kořist a zničili další pirátské zázemí, čímž posílili bezpečnost námořních tras v oblasti Baleárských ostrovů. Stejně jako v případě Formentery však nešlo o trvalé ovládnutí ostrova, ale o trestnou a demonstrativní akci, jejímž cílem bylo oslabit pirátské aktivity a zároveň potvrdit bojovou reputaci výpravy. Bitva u Ibizy má význam především jako součást širšího tažení norského loďstva západním Středomořím. Ukazuje, že Sigurdova výprava nebyla pouze poutí do Jeruzaléma, ale zahrnovala aktivní vojenské operace proti muslimským cílům již během cesty. Tyto střety rovněž předznamenaly pozdější křižácké akce proti Baleárským ostrovům v letech 1113–1115, kdy se oblast stala cílem rozsáhlejších expedic křesťanských mocností.

Po nájezdu na Ibizu norské loďstvo pokračovalo v plavbě směrem na východ, přes Středomoří do Levanty, kde se Sigurd I. zapojil do hlavních operací křižáckých států, zejména do obléhání Sidonu roku 1110. Bitva u Ibizy tak tvoří nedílnou součást norské účasti na raných křížových výpravách a dokládá přenesení severské námořní válečné tradice do středomořského prostoru.

Zdroj:
Snorri Sturluson – Heimskringla
Skaldská poezie (12.–13. století)
Jonathan Riley-Smith – The Crusades: A History
Encyclopaedia Britannica – Sigurd I Magnusson
Wikipedia (EN) – Battle of Formentera (1109), Norwegian Crusade

Sigurd se svými zbývajícími válečníky se poté vydal na zpáteční cestu do Norska po souši, přičemž se do Norska vrátil asi roku 1111.

Musí se nechat, slušný trip za který by se nemusel stydět ani současný cestovatel.

Obléhání Sidonu (1110)

Sidon byl na počátku 12. století významným přístavním městem ovládaným muslimy, strategicky položeným mezi křižáckými državami. Po pádu Jeruzaléma roku 1099 a dobytí Akry roku 1104 se stal Sidon jedním z posledních důležitých muslimských opěrných bodů na pobřeží dnešního Libanonu. Jeho existence umožňovala muslimským silám zásobování po moři a ohrožovala spojení mezi jednotlivými křižáckými državami. K obléhání došlo na podzim roku 1110. Křižácké síly vedl král Balduin I. Jeruzalémský, který shromáždil vojsko z Jeruzalémského království a spojil se s norským kontingentem krále Sigurda I., jenž do oblasti dorazil se silným loďstvem po několikaleté cestě Středomořím. Klíčovou roli sehrála i benátská flotila, která zajistila blokádu města z moře a znemožnila jeho zásobování.

Obléhání probíhalo souběžně z pevniny i z moře. Norská flotila se aktivně podílela na námořní blokádě přístavu a podporovala pozemní operace. Přítomnost severského loďstva byla významná nejen vojensky, ale i psychologicky – obránci města čelili kombinaci zkušených křižáckých jednotek a bojovníků ze severní Evropy, jejichž bojová pověst byla v Levantě stále relativně neznámá. Muslimští obránci Sidonu se snažili vyčkat na pomoc z vnitrozemí, především od damašského atabega Toghtegina. Pokus o průlom obléhání však selhal, a město se postupně ocitlo v kritické situaci. Po několikatýdenním obléhání, vyčerpání zásob a ztrátě naděje na účinnou pomoc se Sidon vzdal v prosinci 1110.

Po dobytí města nebylo Sidon připojeno přímo ke královskému doménu, ale bylo vytvořeno samostatné panství, které Balduin I. svěřil Eustachovi I. z Grenieru. Tento krok odpovídal tehdejší křižácké praxi decentralizace moci a měl zajistit lepší obranu nově získaného území. Účast Sigurda I. na obléhání Sidonu představuje vrchol jeho křižácké výpravy. Norský král zde nejen splnil ideologický cíl své pouti, ale také se aktivně zapojil do jedné z nejdůležitějších operací Jeruzalémského království. Po pádu Sidonu Sigurd navštívil Jeruzalém, kde byl slavnostně přijat a podle tradice obdržel relikvii z Pravého kříže, což dále posílilo jeho prestiž doma i v zahraničí.

Obléhání Sidonu mělo dlouhodobý strategický význam. Křižácké státy získaly souvislé pobřeží, lepší přístup k námořnímu zásobování a pevnější kontrolu nad obchodními trasami východního Středomoří. Pro norskou výpravu pak představovalo symbolické završení cesty, během níž se severská námořní a válečná tradice plně zapojila do středomořského světa křížových výprav.

Katalánsko-pisánská výprava na Baleáry

Zvěsti o úspěších Norů se mohly rozkřiknout a stát se inspirací pro společný katalánsko-pisánský útok na Baleárské ostrovy v letech 1113–1115. Pro začátek uvedu, že právě na těchto ostrovech se v letech (1018-1203) nacházela taifa (emirát), založená vojevůdcem slovanského původu Mudžáhidem al-Ámirím (původně otrokem). Jádro mallorské taify se nacházelo na ostrově Mallorca, přičemž území zahrnovalo také další ostrovy Menorcu a Ibizu. Roku 1109 zaútočila křížová výprava norského krále Sigurda na Ibizu a Menorku. Dobře opevněnou Mallorku však norští křižáci vynechali. Roku 1113 se Baleárské ostrovy staly opět cílem křižáků. Katalánsko-pisánská vojenská expedice se zakládala na smlouvě uzavřené mezi Pisánskou republikou a barcelonským hrabětem Ramonem Berenguerem III., přičemž měla také podporu papeže Paschala II. a šlechty v Katalánsku a Okcitánii. K výpravě se připojily také kontingenty ze střední Itálie, Sardinie a Korsiky. Celkově šlo o 300 pisánských lodí, 150 katalánských a provensálských lodí. V červnu křižácké loďstvo nejprve zaútočilo na Ibizu, která se nachází mezi Mallorkou a španělskou pevninou. Po dobytí Ibizy se křižáci vylodili na sousedním největším ostrově a v srpnu 1114 oblehli Palmu de Mallorca, nicméně křižácké obléhání se vleklo a netrpělivá katalánská hrabata z Barcelony a Empúries, jejichž hrabství se nacházela nejblíže ostrovům, zahájila s muslimským vládcem Mallorky mírová jednání, zřejmě s vidinou, že s ním mohou dojednat každoroční vyplácení tributu a zrušení pirátských nájezdů výměnou za ukončení obléhání a odchod křižáckého vojska. K tomu však nedošlo, neboť pisánský arcibiskup Pietro Moriconi rozhovory přerušil a krom toho část pisánské flotily byla napadena muslimskými posilami od Almorávidů z pevninského přístavu Dénia. Obléhané město kapitulovalo v dubnu 1115 a po něm křižáci pokračovali v dobývání dalších baleárských měst a osvobozování křesťanských zajatců, zatímco vládce taify Abú-l-Rabi Sulajman byl jimi zajat a odveden do italské Pisy. Udržení Baleár však nemělo dlouhého trvání. Již v roce 1116 Mallorku dobyli nazpět Almorávidé z Pyrenejského poloostrova. Úspěchem křižáckého tažení tak bylo pouze osvobození křesťanských zajatců a ukončení pirátství. Hlavním pramenem o křížové výpravě na Baleárské ostrovy je pisánská kronika Liber maiolichinus, která byla dokončena v roce 1125. Dodám, že Baleárské ostrovy se staly poslední baštou Almorávidů poté, co byla jejich říše na Iberském poloostrově dobyta Almohady. Nakonec roku 1203 byla i Mallorka dobyta a stala se součástí Almohadského chalífátu, ale jen formálně, protože ustanovený místodržitel Abú Jahja vládl takřka nezávisle. V letech 1228–1231 Mallorka dobyta výpravou aragonského krále Jakuba I. a bylo zde zřízeno křesťanské království, které se stalo součástí zemí Aragonské koruny.

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDpr ... A9_ostrovy
https://cs.wikipedia.org/wiki/Taifa_Mallorca

Hlavním pramenem k průběhu bojů je islandská kronika Heimskringla od Snorriho Sturlusona.

Kdyžtak je tady; novější překlady jsou tady.

Celá ta bitva mi trochu připomíná Helmův žleb: muslimové žili v jeskyni, před kterou postavili kamennou zeď. Saruman měl více číst středověké prameny.

Každopádně, je zajímavé, jak Sigurd nechal spustit do soutěsky mezi ústí jeskyně a zeď dva čluny, které nechal osadit lukostřelci. Ti pak svou střelbou vyhnali obránce z hradeb a umožnili Norům přiblížit se až k ústí jeskyně, rozbít zeď a rozdělat oheň před ústím jeskyně. Připomíná mi to jedno obléhání slovanského hradiště na Baltu ve dvanáctém století, kdy útočníci vytlačili obránce z hradeb díky obléhací věži (ve smyslu opravdové věže; ne stroje na kolech), která byla vyšší než hradby pevnosti. Něco podobného využil i Belisar, pokud si vzpomínám dobře, když se chtěl vylodit v Itálii: čluny osazené lukostřelci tentokrát nechal vytáhnout na stěžeň, což jeho mužům dalo opět výhodu výšky.

Každopádně muži, kteří se takhle nechali spustit mezi nepřátele a spoléhali jen na lana a sílu svých druhů, museli mít nervy z oceli... nebo toho materiálu, ze kterého byla ta lana.

Zemakt píše: ↑22/12/2025, 14:11

Sigurd se svými zbývajícími válečníky se poté vydal na zpáteční cestu do Norska po souši, přičemž se do Norska vrátil asi roku 1111.

Musí se nechat, slušný trip za který by se nemusel stydět ani současný cestovatel.

Prečo sa tak rozhodol? Bola "trasa" po ktorej sa vrátil už známa prípadne zmapovaná?

Nevím, tento příběh čtu poprvé. Jestli bych si ale mohl tipnout, tak už neměl lodě, námořníky apod. Včíl mu nic jiného nezbývalo.

NOTNA píše: ↑22/12/2025, 19:32

Zemakt píše: ↑22/12/2025, 14:11

Sigurd se svými zbývajícími válečníky se poté vydal na zpáteční cestu do Norska po souši, přičemž se do Norska vrátil asi roku 1111.

Musí se nechat, slušný trip za který by se nemusel stydět ani současný cestovatel.

Prečo sa tak rozhodol? Bola "trasa" po ktorej sa vrátil už známa prípadne zmapovaná?

Sigurdova výprava dosáhla svého nábožensko-politického vrcholu v Jeruzalémě: norský král se setkal s králem Balduinem I., podílel se na tažení proti Sidonu (1110) a obdržel významné relikvie (údajně část Pravého kříže). Tím byl křížový slib fakticky naplněn. Pro severského panovníka nebylo obvyklé zůstávat dlouhodobě v Levantě – Sigurd nehodlal vstoupit do místních mocenských struktur jako vazal nebo osadník. Na rozdíl od Francouzů nebo Normanů chápali Seveřané křížovou výpravu spíše jako časově omezený čin zbožnosti a slávy, nikoli jako příležitost k dlouhodobému usazení

V době Sigurdovy nepřítomnosti vládli v Norsku jeho bratři Øystein a Olaf. Olaf byl však nezletilý a Øystein nesl tíhu správy země sám. Delší Sigurdova absence by ohrožovala dynastickou rovnováhu a autoritu královské moci.