Vrtulníkové křižníky třídy Andrea Doria
Napsal: 2/3/2026, 10:41
Vrtulníkové křižníky třídy Andrea Doria
Italské námořnictvo (Marina Militare) se v druhé polovině padesátých let 20.století značně rozvíjelo. Stalo se tak díky jeho předchozímu vývoji – vstup Itálie do NATO, zrušení poválečných zbrojních omezení a úzká spolupráce z USA včetně mohutné americké zbrojní pomoci. Itálie se měla stát hlavním americkým spojencem v oblasti Středozemního moře. Dále to bylo reakcí na eskalující Studenou válku a s ní spojený vojenský růst potenciálních protivníků (zejména SSSR, přičemž ponorkové loďstvo VMF prodělalo v druhé polovině padesátých let také značný rozvoj a zájmy NATO ve středomoří ohrožovaly zejména ponorky Černomořské flotily).
V rámci tohoto vývoje italské námořnictvo v letech 1956 schválilo program na výstavbu dvou nových křižníků určených pro zajištění protiletadlové a protiponorkové ochrany italských námořních svazů. Tyto lodě se měly stát největšími italskými plavidly postavenými od druhé světové války.
Itálie stále (a ještě dlouho poté) nemohla provozovat letouny s pevnými křídly z palub svých lodí. Pokud chtělo italské námořnictvo držet v rozvoji krok, muselo se proto zaměřit jiným směrem, a to konkrétně na provozu vrtulníků, které žádné omezení neměly. Proto se italští konstruktéři vydali cestou vývoje nosičů vrtulníků, a tak se křižníky třídy Andrea Doria zároveň staly i prvními plavidly své, ve světových loďstvech nové kategorie bojových lodí – vrtulníkových křižníků. Koncepce vrtulníkového křižníku odkazuje na skutečnost, že loď je schopna nést více vrtulníků s jejich vybavením, než je obvyklý počet pro běžnou kategorii křižníků nebo torpédoborců (obvykle jeden nebo dva).
Křižníky měly být vyzbrojeny v tu dobu moderními protiletadlovými řízenými střelami, nést silnou protiponorkovou výzbroj a zejména zajišťovat provoz palubních protiponorkových vrtulníků.
Technický popis
Jednalo se lodě s klasickou jednotrupou koncepcí. Vepředu byla umístěna hlavní výzbroj v podobě protiletadlových střel Terrier. Pak palubní nástavby. Dále palubní hangár a na zádi letová paluba. Pohonné ustrojí bylo schováno v centrální části trupu. Protože již nebylo potřeba silné hlavňové dělostřelectvo a také obrana před ním (pancéřování) bylo možné vyvinout menší, lehčí a lépe rozdělený kompaktní trup lodi. I tak byly lodě třídy Andrea Doria po křižníku Giuseppe Garibaldi největšími loděmi tehdejšího italského námořnictva. Lodě byly také navrženy a postaveny s ohledem na ochranu proti zbraním ZHN. Byly vybaveny systému pro ochranu proti ZHN (izolace, FVZ apod.) a případnou vlastní dekontaminaci. Lodě byly také vybaveny výsuvnými stabilizátory, jejichž úkolem bylo zmírnit naklánění lodi během provozu palubních vrtulníků.
Posádku lodi tvořilo v období zařazení lodí do služby 463 námořníků (z toho 44 důstojníků, 91 poddůstojníků a 328 námořníků a vojáků). Po modernizacích a v rámci plnění výcvikových úkolů se počet členů posádky později různě měnil.
Parametry:
Celková délka: 149,3 m
Šířka: 17,3 m
Ponor: 5 m
Standardní výtlak 5000 tun
Plný výtlak 6500 tun.
Pohon lodi
Pohon lodi obstarávají dvě vysokotlaké parní turbíny. Loď Andrea Doria používá turbíny výrobce CNR. Caio Duilio turbíny výrobce Ansaldo. Páru pro turbíny dodávají čtyři parní kotle značky Foster Wheeler. Pohonné ústrojí je z důvodu zvýšení ochrany rozděleno do dvou oddělených strojoven (přední a zadní). V každé strojovně jsou dva kotle a jedna turbína. Z přední strojovny jde kouř do předního komína a ze zadní do zadního komína. Loď má dva lodní šrouby. Celkový výkon strojů lodi je 60000 HP (45000 kW) a křižník dosahuje maximální rychlosti 30 až 31 uzlů. Zásoba paliva je 1100 t, což lodi umožňuje dosah 6000 NM při ekonomické rychlosti 15-17 uzlů.
Popis elektronického vybavení a výzbroje lodi v době, kdy byla zařazena do služby:
AN/SPS-12 (Westinghouse Electric / Bendix)
Surveillance / Air/surface searching radar. 2D přehledový/vyhledávací radar, se schopností vyhledávat jak vzdušné, tak hladinové cíle. Jedná se o upraveného a vylepšeného nástupce radaru AN/SPS-6. Pracuje v pásmu L. Povrchové cíle dokáže zachytit na vzdálenost 90 NM a vzdušné až na 200 NM. Na lodi plní funkci přehledového radaru pro daleké okolí lodi.
AN/SPS-39A (Hughes)
3D přehledový / vyhledávací radar pro sledování vzdušných cílů. Pracuje v pásmech E a F a má dosah do 160 NM.
MM/SPQ-2 (SMA)
Přehledový radar pro hladinové cíle a navigační radar. Lze použít i pro sledování nízko letících vzdušných cílů. Pracuje v pásmu X a má dosah kolem 40 NM.
MM/SPG-70 neboli RTN-10X (Selenia)
Radar systému řízení palby lodních kanonů 76 mm. Radar vyhledává a poté sleduje cíle. Pracuje v pásmu I a má dosah kolem 40 km. Na lodi jsou umístěny čtyři tyto radarové antény.
AN/SPG-55A (Sperry)
Naváděcí radar pro protiletadlové střely Terrier. Na lodi jsou dva kusy radarů – každý radar pro jednu řízenou střelu. První radar je umístěn na nástavbě před můstkem (vevnitř v nástavbě jsou dva zásobníky RSR). Druhý radar je na střeše můstku. Radar provádí sledování cíle a zároveň vysílá naváděcí paprsek pro střelu. Jeden radar může sledovat/ozařovat pouze jeden cíl. Dosah je přibližně 150 NM. Při sledování cíle vysílá v pásmu C při ozařování v pásmu X. Plný výkon radaru je kolem 1MW.
AN/SQS-23
Aktivní/pasivní sonar pracující na frekvenci 5 kHz. Dosah byl kolem 4,5 NM. Sonar vyhledává, detekuje, analyzuje a sleduje podvodní i hladinové cíle.
Tacan
Radiový navigační systém.
Zbraňové systémy:
SADOC (Alenia Marconi Systems -AMS, dnes součástí Leonardo)
SADOC je zkratka pro „Sistema Automatico di Direzione delle Operazioni di Combattimento“ – automatický systém řízení bojových operací. Systém byl vyvinut po vzoru amerického systému NTDS. Lodě třídy Andrea Doria byly první, které byly tímto systémem vybaveny. Byla zde instalována první základní verze tohoto systému. Současné italské bojové lodě používají nejnovější verzi systému SADOC-4.
Mk. 76 Guided Missile Fire Control System – systém pro navádění a řízení palby střel Terrier
Vstupní data pro systém Mk 76 poskytuje systém SADOC na základě dat z radarů AN/SPS12 a AN/SPS-39A. Přehledový radar SPS-12 sleduje okolí a pokud zachytí cíl předá je sledovacímu radaru SPS-39A aby jej sledoval. Pokud je za pomoci systému SADOC vyhodnoceno, že se jedná o potencionální nepřátelský cíl, předá systém SADOC údaje o cíli systému Mk. 76, aby jel eliminoval.
Pro samostatné sledování cíle i pro navádění vlastních raket Terrier používá systém Mk76 „svoje“ radary AN/SPG-55.
Radar SPG-55 má dvě antény – hlavní anténu a záchytnou anténu. Hlavní anténa zajišťuje
sledování cíle a vysílání naváděcího paprsku. Záchytná anténa se používá k zachycení
vystřelených raket Terrier a jejich navedení do naváděcího paprsku.
Počítač Mk. 119 po obdržení dat o cíli získaných radarem SPG-55 vypočítá dráhu letu střely k
zachycení cíle (do záchytného bodu). Před vypuštěním střely zároveň počítač Mk. 119 vypočítá přibližnou oblast dopadu startovacího motoru (boosteru) a tím i natočení odpalovacího zařízení tak, aby odpalovací zařízení vypálilo střelu na cíl takovým směrem, aby použitý booster nezasáhl přátelské lodě v blízkosti křižníku.
Střela Terrier letí několik vteřin po dobu zrychlování pomocí startovacího motoru neřízená. Po odpadnutí startovacího motoru a přechodu na letový režim začne střelu sledovat záchytná anténa radaru SPG-55. Záchytná anténa svým naváděcím paprskem navede střelu Terrier do primárního naváděcího paprsku hlavní antény radaru. Tím je střela navedena až do záchytného bodu. Střela je vybavena kontaktním nárazovým i bezkontaktním radiovým přibližovací zapalovačem a k aktivaci hlavice dojde buď přímým nárazem střely do cíle nebo aktivací bezkontaktního zapalovače v blízkosti cíle.
Argo NA-9 Orion Gun fire control system
Systém pro řízení palby kanonů Allargato.
Výzbroj:
1x Mk. 10 Terrier GMLS Mod. 0
Jedná se o odpalovací zařízení pro protiletadlové střely Convair RIM-2 Terrier. Odpalovací zařízení se nachází na přídi a je nabíjeno ze zásobníku umístěného v nástavbě za odpalovacím zařízením. Odpalovací zařízení je typ Mk.: 10 Mod. 0 se dvěma zásobníky RSR pro dvacet střel. Loď tedy nese celkem zásobu 40 střel RIM-2.
Střely Terrier jsou protiletadlové raketové střely středního dosahu. Střela váží 1370 kg (540 kg samotná střela a 830 kg startovací motor). Střela má i se startovacím motorem 8,2 m na délku a průměrem těla střely 34 cm. Rozpětí křídel 159 cm. Pohon střely zajišťuje letový raketový motor na tuhé palivo. Start poté startovací raketový motor rovněž na tuhé pohonné hmoty. Navádění střel probíhá tzv. po paprsku a později bylo modernizováno na poloaktivní.
První verze (A a B) střely Terrier měly dolet 10–17 NM a střela dosahovala maximální rychlosti 1,8 M.
U verze RIM-2C došlo k významné modernizaci. Kompletně byly přepracovány řídící a letové plochy (nové vycházejí ze střel Tartar). Úpravou řídících ploch došlo ke zlepšení manévrování střely. Střela také dostala nový výkonnější motor, díky kterému vzrostla rychlost na 3M a dosah střely se zdvojnásobil na 35 NM. Verze RIM-2D může být vybavena nukleární bojovou hlavicí W45 o síle 1 kt. U verzí RIM-2E a RIM-2F došlo k dalším modernizacím, ke změně naváděcího systému na polo-aktivní a k instalaci ještě výkonnějšího raketového motoru. Dosah střely se pohyboval kolem 40 NM. Ranné verze střely RIM-2A a RIM-2B jsou také někdy označovány jako Terrier 1 a pozdější verze od RIM-2C jsou označovány jako Terrier 2. Střela byla původně označována jako SAM-N-7.
Na všech dostupných a známých fotografiích jsou v odpalovacím zařízení na křižnících Andrea Doria nabity pozdější verze střel Terrier (resp. nikde jsem ještě neviděl fotku se starší verzí střely). Z toho tedy usuzuji, že křižník nesl pouze novější verzi střel tedy RIM-2 „C“ a „D“ (někde jsem navíc viděl zmínku o tom, že odpalovací zařízení Mk. 10 již nepoužívalo starší verze střely „A“ a „B“, ale jen ty novější). Dále se domnívám, že vyzbrojení italských lodí verzí střely RIM-2D s nukleární hlavicí můžeme také vyloučit. Všechny dostupné zdroje se dále zmiňují o tom, že k úpravě radarů AN/SPG-55 na těchto lodích došlo až v souvislosti se zavedením protiletadlových střel RIM-67A Standard (SM-1ER Block I) na místo střel Terrier. Z toto by mohlo vyplývat, že verze střely RIM-2 „E“ a „F“, které jsou naváděny poloaktivně, nebyly na lodích třídy Andrea Doria používány.
8x OTO Melara 76mm/L62 MMI Allargato
Jedná se o námořní víceúčelový automatický kanón.
Systém byl vyvinut společností OTO Melara na konci padesátých let 20. století na základě požadavků italského námořnictva pro primární hlavňovou víceúčelovou zbraň pro střední lodě a sekundární hlavňovou výzbroj velkých lodí. Kanón střední ráže byl kompromisem mezi slabšími zbraněmi ráže 40 mm, které připadaly Italům moc lehké a většími kanóny ráže 127 mm, které jim připadaly zase moc těžké. Ráže 76 mm se italskému námořnictvu nakonec velmi osvědčila. První kanóny byly dodány v roce 1962. Na rozdíl od svého nástupce OTO Melara 76 mm Compact/Super Rapid se tato zbraň nedočkala žádného exportního úspěchu.
Systém Allargato se skládá z dělostřelecké věže, ve které je lafetována samotná zbraň a nabíjecí zařízení a zásobníku pod věží. Celý komplet (věž + zásobník) váží 12 tun. Ve věži je kromě lafety, nabíjecího zařízení i stanoviště pro jednoho muže, který v případě zálohy může manuálně nastavovat odměr a náměr zbraně na základě dat poskytovaných systémem řízení palby lodi. Nabíjení je automatické. Kryt věže je vodotěsný a lehce pancéřovaný proti malým střepinám. Ovládání kanónu je elektricko-hydraulické. Vystřelené nábojnice se po výstřelu automaticky vyhazují ven z věže. Hlaveň je chlazená vodou.
Zbraň používá nábojnice 76 x 636 mm. Jeden náboje váží 12,3 kg, z toho je 6,296 kg projektil (HE). Úsťová rychlost se pohybuje kolem 900 m/s. Maximální dostřel je kolem 16 km, účinný tak polovina. Kadence střelby je 60 výstřelů za minutu.
Na lodích třídy Andrea Doria je použito 8 kusů těchto kanónů (čtyři na každém boku). Kanóny plní úlohu protiletecké výzbroje na krátkou vzdálenost a také hlavňové výzbroje proti hladinovým cílům na krátkou a střední vzdálenost. U lodi Andrea Doria byl počet kanónů nezměněn, ale na křižníku Caio Duilio byl zadní pár kanónů během přestavby lodi odstraněn.
Protiponorkové torpédomety Mk. 32
Na lodi jsou instalovány dva trojhlavňové torpédomety Mk. 32 pro odpalování protiponorkových torpéd ráže 324 mm. Torpédomety jsou umístěny na hlavní palubě na úrovni začátku nástavby můstku. V torpédometech je nabito 6 torpéd a v zásobě na lodi je vezeno dalších 6 torpéd. Používána byla torpéda Mk. 46.
Torpédo Mk. 46 je dlouhé 2,6 m a váží kolem 230 kg. Nese bojovou hlavici o váze 44 kg. Má dosah kolem 7 až 10 km při rychlosti 40–45 uzlů.
Provoz vrtulníků:
Z palub křižníků měly působit především protiponorkové vrtulníky.
Lodě byly při zařazení do služby vybaveny uzavřeným hangárem rozměrech 15 x 10 m, do kterého se vešly dva vrtulníky. Křižník Andrea Doria působil po celou svoji službu s původním hangárem. Na lodi Caio Duilio byl na konci sedmdesátých let hangár přestavěn – viz operační služba lodi.
Na samé zádi lodí se nacházela letová paluba velikosti 30 x 16 m. Na letové palubě jsou také rozmístěny tankovací stanice pro co nejrychlejší dotankování vrtulníků. Hangár je vybaven nezbytným servisním zařízením a spolu s letovou palubou i kompletním osvětlením pro noční provoz vrtulníků.
Loď nese zásobu 100 tun leteckého paliva a 18 torpéd Mk. 44, později Mk. 46 pro vrtulníky.
Během působení lodí se počítalo s provozem dvou vrtulníků SH-34J nebo čtyř menších AB-204. Později se plánovalo použití dvou vrtulníků AS-61. Ty se však ukázaly pro nasazení na těchto lodích příliš velké, a tak se nakonec počet a typ nesených vrtulníků ustálil na třech nebo čtyřech menších vrtulnících AB-212.
Na lodích třídy Andrea Doria byly celkem provozovány tyto vrtulníky:
Agusta-Bell AB-47
V Itálii licenčně vyráběný Bell 47
Délka: 9,87 m Výška: 2,83 m Průměr hlavního rotoru: 11,33 m Maximální vzletová hmotnost: 1338 kg Dolet: kolem 210 NM Maximální rychlost: kolem 170 km/h Motor: Lycoming VO-540-B1B Max. výkon: 260 hp
Italské námořnictvo používalo tyto vrtulníky jako průzkumné a pozorovací, ale plnily i protiponorkové úkoly. Z důvodu velikosti a s tím spojené malé nosnosti nemohl jeden vrtulník protiponorkové verze nést zároveň ponorný sonar a protiponorkové torpédo. Vrtulníky tak létaly ve dvojici a jeden nesl sonar a druhý torpédo.
Sikorsky SH-34J Seabat
Délka: 14,38 m Výška: 4,35 m Průměr hlavního rotoru: 17 m Maximální vzletová hmotnost: 6033 kg Dolet: kolem 540 NM Maximální rychlost: kolem 190 km/h Motor: Wright R-1820-84 Cyclone Max. výkon: 1525 hp.
Italské námořnictvo používalo tyto vrtulníky v protiponorkové verzi. Kromě protiponorkových misí byl také používán k záchranným úkolům.
Agusta-Sikorski AS-61 Sea King
V Itálii licenčně vyráběný Sikorsky SH-3D.
Délka: 16,70 m Výška: 5,13 m Průměr hlavního rotoru: 19 m Maximální vzletová hmotnost: 10000 kg Dolet: kolem 170 NM Maximální rychlost: kolem 260 km/h Motor: 2 × General Electric T58-GE-10Max. výkon: 2x1400 SHP.
Italské námořnictvo používalo tyto vrtulníky v transportní verzi ASH-3A nebo v protiponorkových verzích ASH-3D a ASH-3H.
Agusta-Bell AB-204
V Itálii licenčně vyráběný Bell 204.
Délka: 12,70 m Výška: 4,45 m Průměr hlavního rotoru: 15 m Maximální vzletová hmotnost: 4309 kg Dolet: kolem 300 NM Maximální rychlost: kolem 220 km/h Motor: De.Havilland Gnome H.1200 Max. výkon: 1250 SHP.
Italské námořnictvo používalo tyto vrtulníky v protiponorkové a protilodní verzi Agusta-Bell AB-204S (někdy označována také jako AB-204AS). Vrtulníky byly vybaveny radarem, ponorným sonarem a zvětšenými palivovými nádržemi. Může být vyzbrojen dvěma protiponorkovými torpédy Mk.44 nebo dvěma protilodními střelami AS-12. Základní posádka tvoří 3 až 4 osoby (dva piloti a jeden nebo dva palubní operátoři).
Agusta-Bell AB-212
V Itálii licenčně vyráběný Bell 212 (odpovídá americké armádní verzi UH-1N). Dvoumotorová zvětšená (prodloužená) verze. Vychází z prodlouženého jednomotorového typu Bell 205. Hlavní úprava spočívala v přidání druhého motoru a zvýšené nosnosti než typ AB-204.
Délka: 17,46 m Výška: 4,39 m Průměr hlavního rotoru: 14,69 m Maximální vzletová hmotnost: 5080 kg Dolet: kolem 235 NM Maximální rychlost: kolem 190 km/h Motor: Pratt & Whitney Canada PT6T-3 Turbo Twin Max. výkon: 2000 SHP.
Italské námořnictvo používalo tyto vrtulníky v protiponorkové a protilodní verzi Agusta-Bell AB 212ASW. Vrtulník je vybaven radarem nad kabinou, ponorným sonarem, druhým palubním navijákem pro potřeby SAR, systémem ECM, zvětšenými palivovými nádržemi, úchyty pro upevnění k palubě a nafukovacími plováky. Může být vyzbrojen dvěma protiponorkovými torpédy Mk.46 nebo dvěma protilodními střelami Marte. Základní posádka tvoří 4 osoby (dva piloti a dva palubní operátoři).
Na dostupných fotografiích jsou nejčastěji na lodích třídy Andrea Doria vidět vrtulníky SH-34J, AB-204 a AB-212. Vrtulníky Sea King se na těchto lodích téměř nepoužívaly (přemýšlím, jestli jsem někde vůbec viděl fotografie Sea Kingu na palubě těchto křižníků).
Když se objevil typ letounu s kolmým startem Harrier, objevily se také možné úvahy nad použitím tohoto letounu na křižnících třídy Andrea Doria. V roce 1967 se proto v přístavu La Spezia na křižníku Andrea Doria zkoušelo přistání letounu Harrier. Během testů se ukázalo, že lodě této třídy jsou pro provoz Harrierů příliš malé (a nepraktické) a od jakékoliv snahy o provoz Harrierů z těchto lodí bylo celkem rychle upuštěno.
Potencionální protivník
Křižníky třídy Andrea Doria měli plnit především protiletadlovou a protiponorkovou funkci. Jejich hlavním nepřítelem měly být v centrálním a východním Středomoří letadla a ponorky sovětského námořnictva a sovětského letectva a případných spojenců Sovětského svazu.
Obdobné lodě
Lodě klasické konstrukce obdobné velikosti zajišťující provoz tří a více protiponorkových vrtulníků a lodě klasifikované jako vrtulníkové křižníky klasické konstrukce. Nejsou zde uvažovány lodě s průběžnou palubou.
Sovětská třída Moskva (lodě Moskva a Leningrad)
Zařazeny do služby v roce 1967 (Moskva) a 1969 (Leningrad). 15280 t plného výtlaku a 189 m na délku. Je skoro o třetinu větší než třída Andrea Doria. S více jak dvojnásobným výtlakem. Nese mnohem více raketové výzbroje a až 14 vrtulníků.
Francouzský křižník Jeanne d'Arc
Zařazen do služby v roce 1964, vyřazen 2010. Má plný výtlak 12365 t a délku 182 m. Je o čtvrtinu větší než třída Andrea Doria a má dvojnásobný výtlak. Nese silnější hlavňovou a raketovou protilodní výzbroj než třída Andrea Doria. Postrádá protiletadlovou a protiponorkovou výzbroj. Může nést dvojnásobný počet vrtulníků.
Japonské vrtulníkové torpédoborce třídy Haruna (lodě JS Haruna a JS Hiei)
Zařazeny do služby v roce 1973 (Haruna) a 1974 (Hiei). Plný výtlak byl 7011 t a lodě mají délku 153 m. Stejně jako lodě třídy Andrea Doria měly plnit roli vlajkových lodí protiponorkového uskupení. Lodě obou tříd jsou přibližně stejně velké. Haruna nese účinnější 127 mm děla a protiponorková vyzbroj je posílena o systém ASROC. Postrádá jakoukoliv protiletadlovou výzbroj. Počet vrtulníků je stejný.
Japonské vrtulníkové torpédoborce třídy Shirane (lodě JS Shirane a JS Kurama)
Mírně zvětšená a upravená třída Haruna. Zařazeny do služby v roce 1980 (Shirane) a 1981 (Kurama). Lodě mají délku 159 m a plný výtlak 7620 t. Hlavňová i protiponorková výzbroj je stejná jako třídy Haruna. Již od počátku však tyto torpédoborce nesou protiletadlový systém RIM-7 Sea Sparrow a CIWS Phalanx. Na palubě jsou tři vrtulníky SH-60 Seahawk.
Italský vrtulníkový křižník Vittorio Veneto
Přímý nástupce třídy Andrea Doria. 179,6 m na délku s 9550 t plného výtlaku. Je o čtvrtinu delší a má o třetinu vyšší výtlak. Výzbroj je přibližně stejná (nese navíc střely ASROC) ale nese dvakrát tolik vrtulníků.
Britská třída Tiger (lodě HMS Tiger a HMS Blake)
Přestavba poválečných křižníků třídy Tiger. Křižníky jsou 169 m dlouhé s plným výtlakem 12080 t. Lodě byly postaveny v druhé polovině 40.tých let jako klasické lehké křižníky. Na konci 60.tých let byly přestavěny pro nesení čtyř vrtulníků. Jsou větší než třída Doria a mají dvojnásobný výtlak (díky své původní konstrukci vč. pancéřování). Mají silnou hlavňovou výzbroj. Protiletadlová výzbroj je v podobě raket Seacat. Protiponorkovou výzbroj nenesou.
Peruánský křižník BAP Aguirre (přestavěný De Zeven Provinciën)
Přestavba nizozemského lehkého křižníku z padesátých let. Loď měří 187,3 m na délku a má plný výtlak 12040 t. Po přestavbě zařazen do služby v roce 1978. Díky své původní konstrukci je o čtvrtinu větší než Andrea Doria a má dvojnásobný výtlak. Nese silnou hlavňovou výzbroj, ale postrádá moderní protiletadlové střely a jakoukoliv protiponorkovou výzbroj. Mohl nést tři vrtulníky SH-3 Sea king.
V současné době jsou všechny uvedené lodě vč. třídy Andrea Doria vyřazeny z aktivní služby. Jako poslední byly z aktivní služby vyřazeny JS Shirane (2015) a JS Kurama (2017), které byly ale do služby zařazeny jako poslední. Všechny z uvedených lodí byly také již sešrotovány. Výjimku tvoří JS Kurama, která byla potopena jako cvičný cíl.
Jednotlivé lodě třídy Andrea Doria a jejich operační služba:
Ve třídě Andrea Doria měly být postaveny celkem tři lodě. První z nich, po které byla celá třída pojmenována byla Andrea Doria. Druhou Caio Duilio. Stavba třetí jednotky pojmenované Enrico Dandolo byla zrušena ještě před zahájením její stavby.
Andrea Doria (C553)
Motto lodi ALTIUS TENDAM (v překladu „Budu mířit výše“)
Stavba lodi byla objednána v roce 1956. Loď postavila loděnice Cantieri del Tirreno Riva Trigoso (dnes součástí společnosti Fincantieri) ve městě Sestri Levante poblíž Janova. Andrea Doria (1466-1560), po kterém byl křižník pojmenován, byl italský (janovský) námořník, admirál a politik který se proslavil např. námořními boji proti Turkům na přelomu patnáctého a šestnáctého století.
Stejné jméno před tím ještě nesly dvě italské bitevní lodi. První z nich byla zařazena do služby v roce 1891. Jednalo se o bitevní loď třídy Ruggiero di Lauria. Plný výtlak lodi byl 11200 t při délce 105,9 m. Primární vyzbroj byly čtyři děla ráže 432 mm a sekundární 2x 152 mm 4x 120 mm a čtyři torpédomety. Loď sloužila v různých funkcích až do roku 1929 kdy byla sešrotována. Druhá bitevní loď stejného jména byla zařazena do služby v roce 1916 a byla po ní pojmenována i stejnojmenná třída. Loď měla plný výtlak 24700 t a délku 176 m. Primární výzbroj představovalo 13x 305 mm děl a sekundární 16x 152 mm, 13x 76 mm, 6 protiletadlových 76 mm kanónů a tři torpédomety. Loď se zúčastnila první světové a po úpravě a modernizaci i druhé světové války. Na začátku 50. let po nějakou dobu vykonávala funkci vlajkové lodi italského námořnictva. Sešrotována byla v roce 1956. Jméno SS Andrea Doria nesl také civilní italský zaoceánský dopravní parník, který byl zařazen do služby v roce 1953. Délka lodi byla 213,8 m a tonáž 29083 BRT. Po třech letech služby se parník smutně proslavil tím, že se dne 25. července 1956 u severoamerického pobřeží srazil s parníkem MS Stochholm. Při srážce zahynulo 51 osob (46 na Andrea Doria a 5 na Stockholm). Parník Andrea Doria se kvůli poškození ze srážky následující den 26. července potopil a parník Stockholm byl odtažen a později opraven, přičemž sloužil až do roku 2020.
Dne 11. května 1958 byl založen kýl křižníku Andrea Doria (C553) a dokončená loď byla dne 27. února 1963 spuštěna na vodu. Křižník pokřtila paní Teresa Cavagnari, která byla manželka admirála Domenica Cavagnariho. Ten v letech 1934 až 1940 zastával funkci náčelníka štábu italského Královského námořnictva a zároveň náměstka ministra námořnictva.
Po svém zařazení do služby 23. února 1964 se stala domovským přístavem lodi námořní základna La Spezia. Loď byla přiřazena k 1º Gruppo navale d'altura a stala se vlajkovou lodí první námořní divize (I Divisione Navale).
Po svém zařazení do služby se křižník vydal v roce 1964 na výcvikovou plavbu na Dálný východ. Zde navštívil v říjnu 1964 přístav Tokio, kde se právě odehrávaly letní olympijské hry. Křižník zde měl právě cíleně reprezentovat Itálii. Po návratu na mateřskou základnu se loď v následujícím roce 1965 vydala na další výcvikovou plavbu, tentokráte do Jižní Ameriky. Po svém návratu loď sloužila především ve Středomoří. Zde se zúčastnila několika velkých mezinárodních námořních cvičení. Na jaře roku 1967 působil křižník z důvodu napjatých vztahů mezi Izraelem a Egyptem v jihovýchodním Středomoří. Zde krátce na to vypukla Šestidenní válka.
Na začátku 70. let křižník nadále sloužil ve Středomoří. V roce 1973 také chvíli plnil roli výcvikového plavidla pro námořní akademii v Livornu.
V letech 1976 až 1978 prodělala loď modernizaci. Ta se týkala především nahrazení protiletadlových střel Terrier moderními střelami Standard. Používané střely Terrier i střely Standard mají podobný tvar – obě vycházejí tvarově ze střel Tartar. Střely Standard tak bylo možné nabít a odpálit ze stávajícího odpalovacího zařízení Mk. 10 i využít stávajících zásobníků střel RSR. V rámci modernizace byl křižník nově vyzbrojen střelami RIM-67A Standard (SM-1ER Block I), což byla verze střely s prodlouženým dosahem. Nesen byl stejný počet střel jako Terrier, tedy 40 ks. S instalací střel Standard došlo také k úpravě systému řízení palby Mk. 76 a nezbytná byla také úprava naváděcích radarů AN/SPG-55 na verzi „C“.
RIM-67A Standard (Raytheon)
Střela SM-1ER je i se startovacím motorem dlouhá 8 m a váží 1350 kg. Rozpětí křídel 1,57 m. Nese 62 kg výbušnou tříštivou hlavici a má operační dosah až 100 NM. Může dosáhnout maximální rychlosti letu 3,5 M a navádí se poloaktivně.
Dále bylo modernizováno radarové a elektronické vybavení lodi. Původní radar AN/SPS-39A nahradil radar AN/SPS-52.
AN/SPS-52 (Hughes)
3D přehledový / vyhledávací radar pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů Pracuje v pásmech E a F a má dosah kolem 240 NM.
Radar AN/SPS-12 nahradil nejprve radar AN/SPS-40 a poté již definitivně MM/SPS-768.
MM/SPS-768 (Selenia)
Někdy označován také jako RAN-3L. 2D přehledový/vyhledávací radar. Pracuje v pásmu L. Dosah je kolem 200 km. Na lodi plní funkci přehledového radaru pro daleké okolí lodi. Je spojen se systémem IFF.
Navigační radar MM/SPQ-2 byl nahrazen dvojicí MM/SPS-748 a MM/SPS-702.
MM/SPS-748 (GEM)
Přehledový radar pro hladinové cíle a navigační radar. Lze použít i pro sledování nízko letících vzdušných cílů. Pracuje v pásmu X a má dosah kolem 40 NM.
MM/SPS-702 (SMA/Galileo)
Vyvinut z původního MM/SPQ-2. Přehledový radar pro hladinové cíle a navigační radar. Lze použít i pro sledování nízko letících vzdušných cílů. Pracuje v pásmu X a má dosah kolem 40 NM.
Původní bojový systém SADOC byl upraven na verzi SADOC-1. Došlo také k modernizacím a úpravám na navigační (např. modernější zařízení systému TACAN) a komunikační elektronice.
Na loď byl také nainstalován moderní systém ECM SLQ-D a ELINT systém ESM SLR-4. Přibily vrhače klamných cílů Breda SCLAR (20 ks klamných cílů, ráže vrhače 105 mm).
Také byl upraven pohon lodi. Parní kotle byly upraveny ze spalování mazutu na spalování nafty.
Po modernizaci se křižník vrátil do služby v roce 1979 a spolu s vrtulníkovým křižníkem Vittorio Veneto a zásobovací lodí Stromboli odplul na Dálný východ, aby zde působil v humanitární operaci zaměřené na pomoc vietnamským uprchlíkům.
Po návratu od vietnamských břehů zůstává loď Andrea Doria už jen ve Středomoří. Zde se podílena také na několika humanitárních operacích. Například na konci června 1980 se v Tyrhénském moři podílela na pátracích a záchranných operacích po letadle Douglas DC-9 (let Itavia 870), které se dne 27. června 1980 zřítilo nedaleko italského ostrova Ustica do moře. Během tohoto neštěstí zahynulo všech 81 osob na palubě letadla. Na konci listopadu 1980 se loď vydala k pobřeží Kampánie, aby zde pomáhala při humanitární pomoci osobám postiženým zemětřesením v Irpinii dne 23. listopadu 1980.
Vzhledem k budoucímu využití sesterské lodi Caio Duilio jako cvičného plavidla bylo rozhodnuto, že si obě lodě prohodí místo. Domovským přístavem křižníku Andrea Doria se nově stalo Taranto, kde byla loď přidělena k 2° Gruppo Navale d’Altura a stala se vlajkovou lodí druhé námořní divize (II Divisione Navale).
V roce 1984 se křižník účastnil mise u libanonského pobřeží na podporu italského pozemního kontingentu mnohonárodnostních mírových sil UNIFIL v Libanonu.
Dne 15. dubna 1986 vojenské jednotky libyjského režimu Muammara Kaddáfího jako symbolickou odvetu za americkou operaci El Dorado Canyon, která byla provedena předchozí noci z 14. na 15. dubna 1986, vypálily dvě střely SS-1 SCUD na vysílač radionavigačního systému LORAN-C na italském ostrově Lampedusa (součástí vysílače byla i námořní monitorovací stanice, a vše bylo pod správou U. S. Coast Guard). Přestože obě střely svého cíle nedosáhly a skončili neškodně v moři, Itálie si útok na svoje území vzala celkem dost osobně. Tato akce velmi zhoršila italsko-libyjské vztahy (i když Libyjci později tvrdili, že útok nebyl v žádném případě namířen proti Itálii, ale proti základně NATO vedené Američany). Itálie byla celkem naštvaná i na Američany – americký personál se během útoku evakuoval, kdežto italský personál byl ponechán na místě (těch okolností bylo více; Italové se cítili dotčeni, že je Američané předem neinformovali o operaci El Dorado Canyon a také tvrdili, že Američané o vypálení střel SCUD díky svým radarům věděli a základnu na Lampeduse nevarovali). Proto bylo dále rozhodnuto, že základna s vysílačem bude převedena pod oficiální velení NATO a její plné kontroly se ujme právě Itálie.
Italské ozbrojené síly hned následující den 16. dubna 1986 spustili operaci Girasole (slunečnice). Základnu obsadili italští výsadkáři, kteří nad ní převzali správu. Do oblasti byl vyslán italský námořní svaz složený právě z křižníku Andrea Doria, torpédoborců Audace a Intrepido, fregat Lupo a Libeccio a zásobovací lodě Stromboli. Svaz měl hlídkovat v italských teritoriálních vodách a v Sicilském průlivu.
Hlídkování v oblasti také provádělo italské letectvo, které také svými stíhacími letouny zajišťovalo doprovod civilních letadel na menší ostrovy v oblasti. Operace Girasole byla ukončena v červenci 1986.
Den 11. září 1992 křižník naposledy vyplul na moře a krátce poté byl 30. září 1992 během slavnostního ceremoniálu na námořní základně Taranto vyřazen z provozu a vyškrtnut z námořního rejstříku. Ještě v roce 1992 byla loď prodána do šrotu a v létě roku 2001 byla v loděnici Simont v Neapoli sešrotována.
Po osmi letech od vyřazení křižníku ze služby znovu dostal v roce 2000 jméno Andrea Doria moderní italský torpédoborec třídy Orizzonte a stejně byla pojmenována i nová třída těchto torpédoborců.
Caio Duilio (C554)
Motto lodi NOMEN NUMEN (v překladu “Jméno božské moci“)
Stavba lodi byla objednána v roce 1956. Loď stavěla loděnice Navalmeccanica v Castellammare di Stabia (dnes také součástí společnosti Fincantieri) na předměstí Neapole. Loď byla pojmenována po římském námořním veliteli a politiku jménem Gaius Duilius (3. století př. n. l.). Stejné jméno před tím ještě nesly dvě italské bitevní lodi. První z nich byla zařazena do služby v roce 1880 a byla po ní pojmenována i stejnojmenná třída. Plný výtlak lodi byl 12265 t při délce 109,1 m. Vyzbroj byla tvořena čtyřmi děly ráže 450 mm a třemi torpédomety. Loď byla vyškrtnuta z námořního rejstříku v roce 1909 a trup lodi byl přestavěn na plovoucí kasárna. Druhá bitevní loď stejného jména byla zařazena do služby v roce 1915. Patřila do třídy bitevních lodí Andrea Doria. Loď měla plný výtlak 24715 t a délku 176 m. Primární výzbroj představovalo 13x 305 mm děl a sekundární 16x 152 mm, 13x 76 mm, 6 protiletadlových 76 mm kanónů a tři torpédomety. Loď se zúčastnila první světové a po úpravě a modernizaci i druhé světové války. Byla například jednou ze zasažených italských lodí během britského leteckého útoku na námořní základnu Taranto v noci z 11. na 12. listopadu 1940. Na konci 40. let po nějakou dobu vykonávala funkci vlajkové lodi italského námořnictva. Vyřazena ze služby byla v roce 1953, vyškrtnuta z námořního rejstříku v roce 1956 a v roce 1957 sešrotována. Všechny tři lodě jména Caio Duilio byly postaveny ve stejné loděnici Castellammare di Stabia.
Kýl křižníku Caio Duilio (C554) byl založen dne 16. května 1958 a loď byla spuštěna na vodu dne 22. prosince 1962. Slavnostní zařazení do služby proběhlo 30. listopadu 1964 a domovským přístavem lodi se stalo Taranto. Křižník byl přiřazen k 2° Gruppo Navale d’Altura, která byla součástí druhé námořní divize (II Divisione Navale).
Během 70. let loď vykonávala ve Středomoří především rutinní úkoly zaměřené na doprovodné mise námořního svazu a protiponorkové hlídkování po sovětských ponorkách během Studené války. Také se ve Středomoří zúčastnila několika velkých mezinárodních cvičení.
V letech 1979-1980 prošel křižník úpravou a modernizací. S lodí se do budoucna počítalo jako se školní výcvikovou lodí Námořní akademie v Livornu. V roce 1980 měla být vyřazena stávající školní loď San Giorgio (D 562) a právě křižník Caio Duilio jí měl po absolvování úprav ve stejném roce nahradit.
Hlavní úpravu představovala přestavba palubního hangáru. Hangár byl zvětšen a zejména došlo k jeho vnitřním úpravám. V nových prostorách se měly nově nacházet ubikace a učebny pro kadety. Do upraveného hangáru se nyní vešly již pouze dva vrtulníky AB-204/AB-212. Rozšíření hangáru si vyžádalo odstranění zadního páru rychlopalných kanónů Allargato. Odstraněny byly nejen samotné zbraně, ale i podstavcové platformy. Pouze tři páry kanónů (oproti původním čtyřem párům) a jiný tvar hangáru se nyní nově staly hlavním rozlišovacím znakem mezi oběma loděmi třídy.
Kromě přestavby hangáru prošel křižník Caio Duilio i všemi ostatními modernizacemi jako loď Andrea Doria.
Po návratu do služby je loď přidělena pro potřeby námořní akademie a jejím novým domovským přístavem se stala základna v La Spezii, kde byl křižník přidělen k první námořní divizi.
Loď poté prováděla výcvikové plavby zejména ve Středomoří. Občas ale podnikla i nějakou větší plavbu do vzdálenějších míst. Například v roce 1984 absolvovala plavbu do Spojených států, kde navštívila obě pobřeží a nakonec zamířila na návštěvu Los Angeles, kde právě v té době probíhaly letní olympijské hry.
V roce 1984 se křižník také podílel u libanonského pobřeží na podpoře italského pozemního kontingentu v rámci mírových sil UNIFIL.
V roce 1988 pak loď podnikla velkou výcvikovou plavbu do Austrálie, kde se zúčastnila oslav dvoustého výročí založení Australského společenství.
Křižník Caio Duilio byl vyřazen z provozu dne 15. listopadu 1989, vyškrtnut z námořního rejstříku 19. července 1991 a prodán do šrotu 31. prosince 1992. V průběhu 90. let bylo torzo lodi sešrotováno.
V roce 2000 dostal jméno Caio Duilio moderní italský torpédoborec třídy Orizzonte. Ten na rozdíl od svých třech předchůdkyň nebyl postaven v loděnici Castellammare di Stabia ale v loděnici Riva Trigoso.
Enrico Dandolo (C555)
Původně byl plánován třetí křižník této třídy, který měl být pojmenován Enrico Dandolo (C 555). Jeho stavba byla zrušena ještě před zahájením přípravných prací, protože místo něj byl objednán větší vrtulníkový křižník Vittorio Veneto (C550).
Použité zdroje:
Wikipedia.org
Shipbucket.com
Seaforces.org
Navypedia.org
Navalanalyses.com
https://naval-encyclopedia.com
https://www.radartutorial.eu
https://www.maritimequest.com/index.htm
https://grokipedia.com/page/Andrea_Doria-class_cruiser
https://weaponsparade.com/weapon/andrea ... r-cruiser/
https://www.military.cz/Italy/navy/default_cz.htm
https://www.battleships-cruisers.co.uk/
http://www.navweaps.com/
https://www.marina.difesa.it/noi-siamo- ... atore.aspx
https://weaponsystems.net/
PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994
Zbraně – mezinárodní encyklopedie, z anglického originálu Weapons, Svojtka & Co., 1999