Dělové čluny třídy GADITANO (1860), Španělsko

[kacermiroslav]

Dělové čluny třídy GADITANO
1860
Španělsko


Vznik dělových člunů (původně remorkérů) třídy GADUTANO souvisel s reorganizací pomocných sil španělského námořnictva na konci padesátých let 19. století. V tomto období se „Armada“ snažila doplnit flotilu o menší parní jednotky vhodné pro službu v arsenálech, vlečné práce a pobřežní operace v mělkých vodách. Tyto lodě měly být levné, rychle dostupné a schopné pozdějšího vyzbrojení. Proto se podle původní objednávky jednalo o neozbrojené remorkéry. V důsledku této potřeby bylo rozhodnuto objednat několik malých parníků v zahraničí, především ve Spojených státech, kde bylo možné získat vhodná plavidla v krátkém termínu. Stavba třídy GADITANO byla oficiálně schválena 23. dubna 1859 jako jednoduchý parní remorkér pro službu v námořním arzenálu. Již při schvalování se počítalo s možností jeho pozdějšího vyzbrojení a použití jako lehké bojové jednotky pro pobřežní operace. Kontrakt na stavbu byl uzavřen 5. května 1859 se společností J. & A. Blyth v New Yorku, která měla dodat železný parník s bočními kolesy a relativně malým ponorem. Cena plavidla byla stanovena na 387 127,50 peset, což odpovídalo kategorii malých pomocných parníků určených pro pomocné námořní služby. Některé zdroje uvádějí, že třída dělových člunů byla postavena v Cartageně ve Španělsku, ale další zdroje (Todoavante.es) výslovně uvádějí stavbu v USA („Vapor de ruedas, construido en Estados Unidos con casco de hierro.“ … construido en Nueva York para servir de remolcadores en la Armada.“). Stejný zdroj uvádí, že v rámci programu z roku 1859 se počítalo se stavbou hned pětice plavidel, ale poslední tři jsou někdy uváděné jako samostatná třída. Je v tom prostě zmatek. Aby těch zmatků kolem stavby nebylo málo, tak některé zdroje dokonce uvádějí původní americká jména pro všech pět jednotek, Speedy, Rapid, Swift, Hercules a Leopoldo, což by znamenalo, že stavba byla původně určená asi pro americké služby. Je možné, že v rámci urychlení stavby se použil již hotový, či rozestavěný projekt a plavidla byla přejmenována až po dodání španělské koruně. Ale to je jen má domněnka. Nicméně v tomto případě by se jednalo o variantu, že se skutečně jednalo o třídu s pěti plavidly. Proto jsem se rozhodl do třídy zařadit všech pět plavidel, přestože k tomu na dostupných zdrojích chybí základní informace.


Lodě ve třídě:
GADITANO (1859 – 1860 – 1860), loděnice J. & A. Blyth, New York
FERROLANO (1859 – 1860 – XXXX), loděnice J. & A. Blyth, New York
VIGIA (1859 – 1860 – XXXX), loděnice George Rennie & Sons
MURCIANO (1859 – 1860 – XXXX), loděnice George Rennie & Sons
VALENCIANO (1859 – 1860 – XXXX), loděnice George Rennie & Sons

* Poznámka: První datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.


Samotná konstrukce vycházela z typického amerického přístavního remorkéru s železným trupem a kolesovým pohonem. Plavidlo mělo výtlak přibližně 250 tun a relativně štíhlý trup o délce 38,85 metru, šířce 6,76 metru a ponoru 2,12 metru. Tento poměr rozměrů byl charakteristický pro lodě určené pro plavbu v mělkých vodách a manipulaci v přístavech. Konstrukce byla uzpůsobena tak, aby unesla pozdější instalaci lehkého dělostřelectva a případných improvizovaných ochranných prvků. Strojní zařízení tvořil parní stroj o výkonu 100 nominálních koňských sil napojený na dvě kolesa. Páru dodávaly dva kotle se šesti topeništi, což umožňovalo dosažení rychlosti přibližně devět uzlů. Kapacita uhelných bunkrů činila asi 65 tun, což bylo pro loď této velikosti dostačující pro pobřežní operace. Plavidlo bylo spuštěno na vodu 9. dubna 1860 v newyorských loděnicích společnosti J. & A. Blyth. Po dokončení zkoušek a převzetí španělským námořnictvem bylo Gaditano v září 1860 oficiálně předáno Armadě. Při převzetí bylo vedeno jako parní remorkér určený pro službu v arsenálu La Carraca u Cádizu, bez pevné výzbroje a s posádkou přibližně 56 mužů. Teprve později, po vypuknutí karlistické války, bylo plavidlo vyzbrojeno a definitivně klasifikováno jako dělový člun.

Původní remorkér (dělový člun) SPEEDY, později přejmenovaný na GADITANO byl postavený loděnicí J. & A. Blyth, New York v rámci objednávky z května 1859. Ke spuštění na vodu došlo 9. dubna 1860 a k převzetí Španělskem došlo v průběhu září stejného roku. Místo výkonu „práce“ byl Arsenal Carraca. Druhá jednotka RAPID byla po dodání přejmenovaná na FERROLANO a v rámci stejné objednávky z května 1859 byla stavěná ve stejné loděnici J. & A. Blyth, New Yorku. Převzatá do služby španělských námořních sil byla dne 4. září 1860. Podle všeho plavidlo sloužilo v přístavu Ferrolo, po kterém neslo jméno. Třetí jednotka SWIFT (nejistá identifikace), byla stavěná v loděnici George Rennie & Sons a dokončená byla zřejmě někdy na podzim roku 1860. Ve stejné loděnici byla stavěná čtvrtá jednotka této třídy pod původním jménem HERCULES. Bohužel ani v tomto případě nedokážu ztotožnit americké jméno s tím španělským. Nicméně je patrné, že i toto plavidlo bylo dokončeno koncem roku 1860. Stejný případ je i u poslední páté jednotky LEOPOLDO. Kromě dalších detailů se všech pět jednotek od sebe vzájemně lišilo výkonem pohonné jednotky. První dvě lodi měly výkon 100 k, třetí 90 k a poslední dvě jen 50 koňských sil.


TTD – Dělové čluny třídy GADITANO
* Délka: 38,9 m
* Šířka: 6,8 m
* Ponor: 2,2 m
* Výtlak standardní: 233 tun
* Uhelný bunkr: 60 tun
* Výtlak plný:
* Výzbroj: 1-2 ks lehká děla (od roku 1873)
* Výkon strojů: 50 až 100 koňských sil
* Rychlost: 7-9 uzlů
* Dojezd: 830 námořních mil
* Posádka:


Technické srovnání pětikusové objednávky z roku 1859 je problematické v tom, že dochované prameny neuvádějí jednotné tabulkové parametry pro všech pět lodí. Přesto lze z archivních údajů rekonstruovat základní konstrukční rozdíly. Šlo o pět kolesových železných lodí objednaných jako arsenálové remorkéry, přičemž dvě jednotky tvořily větší variantu, jedna střední variantu a dvě menší. Objednávka byla schválena 23. dubna 1859. Lodě byly stavěny v USA pro španělské námořnictvo a převzaty během roku 1860. Po dodání do Španělska byly přejmenovány a přiděleny jednotlivým arsenálům. Konstrukčně šlo o železné kolesové remorkéry s velmi malým ponorem, jedním komínem a jednoduchou palubní nástavbou uprostřed lodi.

Největší dvojici představovaly jednotky Speedy a Rapid, později Gaditano a Ferrolano. Tyto lodě měly výkon pohonné jednotky přibližně 100 koňských sil, výtlak kolem 233 tun a délku necelých 39 metrů. Šířka se pohybovala okolo 6,8 metru a ponor byl jen přibližně 2,2 metru. Pohon zajišťoval jeden parní stroj napojený na boční kolesa. Dva kotle umožňovaly rychlost asi devět uzlů. Tyto lodě byly považovány za nejsilnější z celé objednávky a později byly vyzbrojeny jako dělové čluny.

Třetí jednotka Swift představovala střední variantu. Dochované údaje uvádějí výkon přibližně 90 koňských sil. Rozměrově byla o něco menší než Gaditano a Ferrolano, především v délce trupu a výtlaku. Konstrukce zůstala shodná, tedy železný trup a kolesový pohon. Rychlost byla přibližně osm uzlů. Tato loď byla určena především pro přístavní službu a jen omezeně vhodná pro vyzbrojení.
Nejmenší dvojici tvořily jednotky Hercules a Leopoldo. Ty měly výkon přibližně jen 50 koňských sil. Šlo o malé kolesové remorkéry s výrazně kratším trupem a nižším výtlakem. Jejich rychlost nepřesahovala sedm uzlů. Konstrukčně byly jednodušší, s menší kapacitou uhlí a slabším strojem. Tyto lodě byly určeny primárně pro manipulaci v arsenálech a vlečné práce. Jejich vojenské využití bylo omezené a v některých případech nebyly nikdy plnohodnotně vyzbrojeny.


VÝZBROJ
Výzbroj nebyla součástí původního projektu. Všechny lodě byly postaveny jako neozbrojené arsenálové parníky určené pro vlečné práce, spojovací službu a pobřežní operace. Teprve během třetí karlistické války v letech 1873–1874 vznikla potřeba improvizovaných lehkých dělových člunů, a proto byly některé jednotky dodatečně vyzbrojeny. Militarizace se však netýkala všech pěti lodí a rozsah výzbroje se mezi jednotlivými jednotkami lišil. Nejvýznamnější výzbroj obdržel Gaditano. V únoru 1873 byl přestavěn na lehký dělový člun a vyzbrojen dvěma rýhovanými bronzovými kanóny ráže 120 mm. Jeden kanón byl umístěn na přídi a druhý na zádi na jednoduchých palubních lafetách. Tato výzbroj odpovídala běžné improvizované konfiguraci menších dělových člunů španělského námořnictva v době karlistické války. Později byl počet děl snížen na jedno, pravděpodobně z důvodu stability a omezeného prostoru na palubě. Gaditano byl poté nasazen k bojovým operacím na severním pobřeží Španělska, kde prováděl ostřelování pobřežních pozic a hlídkovou službu.

Sesterská jednotka Ferrolano byla vyzbrojena ve stejné době a v podstatě stejným způsobem. Také nesla dva rýhované bronzové kanóny ráže 120 mm umístěné na přídi a zádi. V průběhu služby byly u obou děl instalovány improvizované ochranné štíty, které měly chránit obsluhu před ruční palbou z pobřeží. Ferrolano byl rovněž používán jako lehký dělový člun a operoval ve stejných vodách jako Gaditano. Tyto dvě lodě představovaly jediné jednotky celé objednávky, které byly plně militarizovány a systematicky nasazeny v bojových operacích.

Třetí loď skupiny, označovaná při stavbě jménem Swift, byla vyzbrojena později a pouze omezeně. V roce 1874 obdržela jeden rýhovaný kanón ráže 120 mm instalovaný na přídi. Výzbroj byla spíše provizorní a loď nadále plnila převážně pomocné úkoly. Po skončení konfliktu byla zbraň odstraněna a plavidlo se vrátilo k původní roli remorkéru. Tato jednotka tedy nepředstavovala plnohodnotný dělový člun, ale pouze nouzově vyzbrojený pomocný parník jen pro dočasnou dobu.

Zbývající dvě lodě, původně označené Hercules a Leopoldo, zůstaly po celou dobu služby bez doložené dělostřelecké výzbroje. Sloužily v arsenálech jako remorkéry a pomocná plavidla a prameny neuvádějí jejich bojové nasazení ani instalaci lodních kanónů. Je možné, že v mimořádných situacích mohly nést lehké improvizované zbraně, ale archivní doklady o tom neexistují. V praxi tedy zůstaly neozbrojenými pomocnými parníky. Z celé pětice objednané roku 1859 byly tedy skutečnými dělovými čluny pouze Gaditano a Ferrolano, které nesly po dvou rýhovaných bronzových kanónech ráže 120 mm. Jednotka Swift byla vyzbrojena pouze jedním dělem a jen dočasně. Lodě Hercules a Leopoldo zůstaly bez doložené výzbroje a plnily výhradně pomocnou přístavní službu.

Boční salva
1-2 ks bronzová děla ráže 120 mm


KARIÉRA
Po převzetí do služby v roce 1860 byly Gaditano i Ferrolano vedeny jako malé arsenálové parníky. Obě lodě byly přiděleny k metropolitním námořním základnám, kde sloužily jako pomocná plavidla s minimální posádkou a bez výzbroje. Jejich první desetiletí služby probíhalo bez významnějších bojových operací, avšak intenzivní přístavní provoz a časté manévrování v mělkých vodách vedly k poměrně rychlému opotřebení strojního zařízení i trupu. Malé kolesové parníky nebyly konstruovány pro dlouhodobou oceánskou službu a již během šedesátých let se u obou jednotek objevovaly potíže s kotli a vibracemi kolesových mechanismů. Zlom nastal v roce 1873 během třetí karlistické války. Španělské námořnictvo tehdy naléhavě potřebovalo malé jednotky schopné operovat v pobřežních vodách severního Španělska, a proto byly Gaditano i Ferrolano vyzbrojeny a překlasifikovány na dělové čluny. Obě lodě dostaly po dvou rýhovaných bronzových kanónech ráže 120 mm a byly nasazeny k blokádní službě, ostřelování pobřežních pozic a doprovodu transportů. Jejich malý ponor umožňoval operace v mělkých zátokách a u ústí řek, kde větší válečné lodě nemohly působit. V průběhu těchto operací se však projevila omezená stabilita při střelbě a také slabý výkon strojů, což vedlo k redukci výzbroje na lehčí konfiguraci. Přesto obě jednotky zůstaly v aktivní službě až do konce konfliktu.

Po skončení karlistické války nebyly lodě vyřazeny, jak by se dalo očekávat, ale pokračovaly ve službě jako vyzbrojené pomocné dělové čluny. V osmdesátých a devadesátých letech 19. století byly používány převážně k hlídkování, výcviku a pomocným úkolům v přístavech. Technický stav se však postupně zhoršoval. Kotle byly zastaralé, spotřeba uhlí vysoká a rychlost obou lodí postupně klesla na přibližně šest uzlů, v některých případech i méně. Kolesový pohon byl navíc zranitelný a vyžadoval časté opravy. Přesto byly lodě ponechány ve stavu aktivní služby, protože námořnictvo trpělo nedostatkem malých pobřežních jednotek. Když v roce 1898 vypukla španělsko-americká válka, byly Gaditano i Ferrolano již téměř čtyřicet let staré. Obě lodě byly technicky zastaralé, s opotřebovanými stroji a omezenou bojovou hodnotou. Nebyly schopny oceánské plavby a jejich výzbroj byla zastaralá ve srovnání s moderními rychlopalnými děly amerického námořnictva. Přesto byly mobilizovány a využity pro místní obranu přístavů a pobřežních oblastí. Jejich úkoly zahrnovaly hlídkování, spojovací službu, doprovod malých transportů a případnou podporu pobřežních baterií.

Gaditano byl během konfliktu nasazen především v metropolitních vodách, kde plnil strážní a spojovací službu. Vzhledem k nízké rychlosti a slabé konstrukci nebyl považován za vhodný pro přímé bojové nasazení proti americkým lodím. Jeho úloha spočívala v hlídkování v přístavních oblastech, kontrole pobřežní dopravy a připravenosti k obraně proti případným výsadkům. Strojní zařízení bylo v té době již značně opotřebované a loď byla schopna jen omezených přesunů. V některých zprávách je uváděno, že byla držena převážně v přístavu jako pohotovostní jednotka. Ferrolano byl ve stejné době využíván podobným způsobem. Sloužil jako přístavní dělový člun a pomocné plavidlo, jehož bojová hodnota byla spíše symbolická. Jeho starý kolesový pohon a slabý stroj neumožňovaly efektivní manévrování v otevřených vodách a loď byla vhodná pouze pro krátké pobřežní plavby. Výzbroj, tvořená staršími kanóny, byla ponechána spíše pro případ obrany přístavu než pro aktivní operace. Stejně jako Gaditano nebyl Ferrolano nasazen do přímého střetu s americkými jednotkami, protože by neměl reálnou šanci proti moderním křižníkům a dělovým člunům protivníka.

Jen pro úplnost, obě ozbrojené jednotky zůstaly v průběhu španělsko-americké války v domácích vodách, protože se v té době jednalo již o beznadějně zastaralá plavidla, která by navíc cestu přes oceán do Karibiku nezvládla nehledě na to, že již byla po roce 1895 vyřazená ze služby a odzbrojená. Po vyřazení z aktivní služby byly ještě několik let ponechány v rezervě či jako pomocné trupy a teprve poté prodány k sešrotování. U dělového člunu Gaditano došlo nejprve k odzbrojení a vyřazení ze služby roku 1892. Loď pak několik let existovala již jen jako nepotřebný trup bez aktivního využití. Teprve roku 1897 byla prodána do soukromých rukou k rozebrání a následně sešrotována. To znamená, že mezi vyřazením a likvidací uplynulo přibližně pět let, během nichž loď pouze chátrala v přístavu. Ferrolano měl velmi podobný konec, i když s delší „mrtvou“ fází. Byl odzbrojen a vyřazen ze služby již roku 1888. Po vyřazení zůstal jako neaktivní trup, pravděpodobně využívaný jen omezeně jako pomocné přístavní plavidlo nebo sklad. Definitivní konec přišel roku 1897, kdy byl stejně jako Gaditano prodán k rozebrání. V době španělsko-americké války tedy fyzicky ještě mohly existovat pouze jako staré trupy čekající na likvidaci, ale rozhodně již nebyly provozuschopné ani bojově použitelné.


HODNOCENÍ
Pokud jste si celý článek přečetli, tak si jistě kladete otázku, proč a hlavně jak hodnotit tuto třídu ozbrojených remorkerů. Po pravdě, moc toho na nějaké hodnocení vlastně ani není. Spíše mi šlo o to ukázat, že i tento typ plavidel měl u námořnictev své místo a zdaleka se nejednalo jen o loďstva druhé či třetí kategorie, mezi které by se Španělsko v té době mohlo počítat. Vedle těch běžných velkých hladinových lodí se používala celá řada lodí k podpůrné službě. Třída GADITANO patří právě mezi ta plavidla, která byla využívaná k řadě úkolů a v případě potřeby mohla být nouzově vyzbrojená. Pořád se ale jednalo o nouzové plavidlo s pochybnou bojovou hodnotou.


Zdroje:
Válečné lodě (2) – Vladimír Hynek a Petr Klučina – 1986
www.wikipedia.org
www.navweaps.com
www.spanamwar.com
www.naval-encyclopedia.com