Ovšem už následující rok začali kout pikle Jiří a Teodor Chortatzesové s Alexios Kallergis. Nový vévoda Giovanniho Velenio, rázně zasáhl, přičemž se projevily Kallergisova nerozhodnost a pochyby a povstání vlastně ani nezačalo. Císař Michal VIII. nakonec uznal benátskou kontrolu nad ostrovem ve smlouvách uzavřených v letech 1268 a 1277.
Messara
Jiří a Teodor si nedali pokoj a roku 1273 vyvolali další povstání. V roce 1276 na Messarské pláni drtivě porazili benátská vojska, přičemž kromě vévody zahynuli i všichni vyšší úředníci a výkvět místní šlechty. Následné obléhání Kandie, bylo záhy rozpuštěno díky vnitřním neshodám. Při dělení kořisti byl jeden z Chortatzesů zabit příslušníkem rodu Psaromelingosů a jednota se rozpadla. Věčně opatrný Alexios Kallergis se přidal na stranu Benátek a poté, co dorazila benátská flotila bylo povstání roku 1278 potlačeno. Snad díky smrti vévody, snad díky tomu, že se předchozí mírné podmínky nesetkaly s očekávaným účinkem a objevovala se nová a nová povstání Benátky sáhly po síle. Žádná smlouva a privilegia, ale represe a tvrdá odveta dopadající pochopitelně na ty nevinné a nejchudší. Řada představitelů povstání raději uprchla do malé Asie a vstoupila do byzantských služeb. Brutální chování Benátčanů zase o něco prohloubilo příkopy mezi místními a vládci ostrova.
Erb Alexia Kallergise
Z Alexia Kallergise se díky jeho vlastně úspěšné nejednoznačné politice stal nejvýznamnější a nejváženější krétský šlechtic s lénem ve strategickém Mylopotamosu. Jeho stále rostoucí moc zasela v Benátčanech zrnko pochyb o jeho loajalitě. Dost možná na tom něco bylo a Alexios byl v tajném spojení s císařem Michaelem VIII., každopádně množící se drobné ústrky a útoky na Alexia mu nakonec z jeho pohledu nedaly jinou možnost, než v roce 1282 otevřeně vypovědět poslušnost.
Ke Kallergisovi se připojily všechny významné rody krétské šlechty - Gabalades, Barouches, Vlastoi i Michael Chortatzes. Povstání se rychle rozšířilo po celém ostrově. Benátčané se ho snažili potlačit odvetnými opatřeními, ale ta se míjela účinkem. Povstalci často využívali pravoslavné kláštery za své základy a Benátčané je vypalovali, čímž si přízeň místních zrovna nezískali. Běžné bylo mučení zajatců. V roce 1284 byl dokonce zakázán jakýkoli vstup na náhorní planinu Lasithi, centrum většiny povstání a to i pro pasení dobytka. Posily nepomáhaly, pokusy o zajetí Kallergiose selhaly. Boje se vlekly čtrnáct let, když se situace v roce 1296 ještě zhoršila. Vypukla válka s Janovem a Lamba Doria dobyl Chanii. Nabídl Kallergiosovi spojenectví, posily a pomoc s prosazením Řeka za dědičného pána Kréty. To ale Alexios odmítl.
Na ostrově panovala z dlouholeté nestability velká únava a jednota krétských šlechticů se začínala drolit. Vše tedy směřovalo k dohodě uzavřené 28. dubna 1299. Vévoda Michael Vitali, Alexios a další vůdci povstání zpečetili smlouvu o 33 bodech. Byla vyhlášena všeobecná amnestie, navrácení veškerého zabaveného majetku a výsad, které dříve požívali vůdci povstalců. Zároveň jim byla udělena dvouletý odklad na splacení veškerých nahromaděných dluhů. Byla uznána rozhodnutí soudů, které povstalci zřídili během povstání, a byl zrušen zákaz smíšených sňatků mezi Kréťany a Benátčany. Sám Kallergis získal rozsáhlá nová privilegia. Čtyři rytířská léna, právo udělovat je včetně titulů, právo držet válečné koně, mohl pronajímat majetek různých klášterů a biskupství Mylopotamos a Kalamonas. Mohl také jmenovat pravoslavného biskupa v diecézi Arios - přejmenované na Kallergiopolis.
Alexios se stal prakticky vládcem řeckého obyvatelstva Kréty. Důsledně dodržoval podmínky smlouvy a zůstal Benátkám vysoce loajální. Když v roce 1303 zasáhlo Krétu zemětřesení a benátské úřady měly plné ruce práce s odklízením jeho pozůstatků, zabránil svou autoritou dalšímu řecému povstání. Také v roce 1311 jeho postoje neumožnili uskutečnit povstání ve Sfakii. Nakonec zde povstání roku 1319 přeci jen propuklo, ale Alexios zapůsobil jako zprostředkovatel a přiměl vévodu Giustinianiho a vzbouřence k uzavření míru. V témže roce se angažoval při ukončení menších povstání Vlastoiů a Barouchesů.
Za odměnu byl jeho rod zapsán do Zlaté knihy, seznamu benátské šlechty na Krétě. Ovšem jeho postoje z něj udělali pro většinu krétské šlechty vyvrhele, arciďábla.. no Benátčana. Na svých statcích několikrát unikl nastraženým léčkám a raději přesídlil do Kandie. I zde přišlo o život několik jeho služebníků a dokonce i syn Andreas. Alexios zemřel pokojně v roce 1321 a odešla s ním patrně nejvýraznější postava řecké šlechty na Krétě.
Kallergisův mír trval pěkných 34 let, což bylo na Krétě více než slušné. V roce 1333 vévoda Viago Zeno nařídil výběr dodatečných daní na stavbu dalších galér. Povstání začalo jako protest v Mylopotamosu, ale brzy se rozšířilo do západních částí pod vedením Vardase Kallergise, Nikolaose Prikosiridese z Kissamosu a tří bratrů Syropoulosových. Navzdory zapojení jednoho z příbuzných do povstání se synové Alexia Kallergise, stejně jako další Kréťané, otevřeně postavili na stranu Benátčanů. Povstání bylo v roce 1334 potlačeno silou, jeho vůdci zatčeni a tentokrát popraveni. Jejich rodiny byly vyhoštěny. Bratři a děti Vardase Kallergise posloužili jako exemplární příklad a byli uvězněni na doživotí. Na Krétu byl zakázán příjezd ortodoxních duchovních, kteří zde dosud nepůsobili.
V roce 1341 zahájil další vzpouru Leon Kallergis, vnuk či synovec Alexia. Vystupoval loajálně vůči Benátkám, ale tajně se smluvil s dalšími krétskými šlechtici Smyrilios z Apokoronasu. Povstání vypuklo nečekaně a rychle se rozšířilo do dalších oblastí, protože se k němu přidaly další šlechtické rodiny, včetně Skordilesů, Melissenoiů, Psaromelingosů a dalších. Stejnojmenný vnuk Alexia Kallergise zajal Smyriliose, kteří následně vyzradili Leona. Leona Kallergise pak nechal vévoda Andrea Cornaro zašít do pytle a vhodit do moře. Vzpoura pokračovala pod vedením Smyriliosů a Psaromelingosů, kteří se zmocnili horských oblastí Sfakia a Syvritos. Povstalci dokonce krátce obléhali Alexia Kallergise v Kastelli. Benátčané ale rozprášili oddíly Psaromelingosů na Messarské pláni a povstání spělo ke konci. V roce 1347 bylo definitivně potlačeno a následovalo nevybíravá represe jeho účastníků, včetně vyhnání mnoha rodin z Kréty.
Citadela v Rethymnu
Na počátku 14. století došlo ke změně vnitřní správy Kréty. Nově byly vytvořeny jen čtyři provincie. Kandia včetně Lasithi a Mirabello, Rethymno, Chania s oblastmi Apokoronas, Kissamos, Kydonia, a Selino a Siteia s Ierapetrou. V jejich čele stáli rektoři (rettore) s civilní a omezenou vojenskou pravomocí. Rektor z Chanie byl jedním z vévodových rádců. Každý rektor měl k ruce svého provveditore a dva kancléře. Region Sfakia, který byl pod kontrolou Benátek spíše občas a jen teoreticky měl přiděleného zvláštního provveditore, který podléhal Kandii. Provveditori byly také v čele důležitých pevností Souda, Spinalonga a Grambousa.
Oproti současné orientaci map je sever dole
Majitelé půdy na úrodném ostrově začíná na orné půdě produkovat stále více vína, bavlny a cukrové třtiny na úkor obilí a i přes kvetoucí obchod a bohatnoucí vyšší vrstvy úroveň života nejprostších lidí klesá. V roce 1332 benátský dóže požaduje, aby byly přerušeny obchodní styky s tureckými přístavy, jako součást kroků Svaté ligy. Kupci z Kréty to ignorují a v letech 1331 až 1402 je uzavřeno celkem sedm obchodních smluv s Turky, které přinášejí znační zisky. Vláda v Benátkách se tváří, že to nevidí…
Další povstání má kromě vznosného názvu také jednu velkou zvláštnost. Benátská šlechta usazená na Krétě delší dobu rozhořčeně sledovala vysoké zdanění a přehlížení svého stavu ze strany aristokracie v mateřských Benátkách. Když byly v roce 1363 oznámeny nové daně na výstavbu opevnění v Kandii, byl to jen katalyzátor nevyhnutelného. 9. srpna 1363 povstala na Krétě usazená benátská šlechta pod vedením rodů Gradenigo a Venier. Byly zrušeny benátské úřady a v Kandii byla vyhlášena Republika sv. Tita (podle patrona ostrova). Podle toho se také toto povstání nazývá. Nyní tedy povstali Benátčané z Kréty proti Benátčanům z Laguny. Povstalci se záhy spojili s představiteli řecké šlechty a nabízeli zrovnoprávnění Benátčanů a Řeků na ostrově, Řada šlechticů se k povstání přidala včetně rodu Kallergis. Brzy byla všechny velká města v moci vzbouřenců. Po neúspěšném vyjednávání Benátky zvolily vojenskou konfrontaci. Smluvně si zajistili podporu všech hráčů v okolí, že povstalcům neposkytnou pomoc. Tak i Janov odmítl delegaci z Kréty a zachoval neutralitu. Loďstvo Domenica Michiela dopravilo na ostrov expediční síly pod velením Veroňana Lucina dal Verme 7. května 1364. Odpor se začal rychle hroutit. O dva dny později padla Kandia a další města jí následovala. To byl konec povstání, nyní bylo ještě potřeba zúčtovat s viníky. Byl jmenován nový vojenský úředník, jehož úkolem bylo chránit benátské panství před jakýmkoli vnitřním nebo zahraničním nepřítelem. Stará šlechtická privilegia z roku 1211 byla zrušena a všechny aristokratické rodiny byly povinny složit novou přísahu věrnosti Benátkám
Frangokastello na jižním pobřeží
Iniciátor povstání Marco Gradenigo Starší a dva jeho rádci byli popraveni. Většina vzbouřenců uprchla do hor a Benátky vyhlásily vysoké odměny za jejich dopadení. Účastníci povstání byli vyhnáni z jakéhokoli benátského území a jejich majetek byl zabaven. To se stalo i u obou Venierů, kdy se Benátčané vylodili na jejich Kytheře a dosadili sem benátského správce podřízenému Kandii. Zpráva o znovudobytí Kréty pak vyvolala v Benátkách všeobecné veselí a slavnosti trval několik dní.
Tím ale skončila jen latinská část povstání. Rod Kallergisů na západě ostrova a značná část řecké šlechty, podporovaná místními nadále bojovala proti Benátčanům. S nimi se v horách skrývali i uprchlí benátští šlechtici Tito a Teodorello Venierovi, Antonio a Francesco Gradenigové, Giovanni Molino a Marco Vonale. Jan, Jiří a Alexios Kallergisové prohlašovali, že jejich boj je bojem za pravoslavnou víru a za osvobození od latinské nadvlády. Císař Jan V. Palailogos sem jako morální podporu vyslal athénského metropolitu v exilu Anthima.
Rethymno, sever je dole
Brzy se celá západní část Kréty ocitla v rukou povstalců, což donutilo benátské úřady k dalšímu velkému tažení proti nim. Na žádost dóžete papež dokonce prohlásil válku proti povstalcům na Krétě za křížovou výpravu a slíbil odpuštění hříchů těm, kteří se nabídnou bojovat na Krétě. Povstalcům se však podařilo rozšířit svou nadvládu dále na východ a získat kontrolu nad většinou venkova. Do povstání výrazně zasáhla epidemie v roce 1365, které padla za oběť řada bojovníků, ale podlomila také morálku na venkově. Latinští šlechtici byli většinou na základě udání místních pochytání a umučeni, případně popraveni. Unikl pouze Tito Venier, který se rychle pakoval z ostrova. Hlad nakonec podlomil odpor a východní část ostrova se poddala Benátkám.
V nepřístupných horách Sfakie na západě Kréty se až do dubna 1367 bránili bratři Kallergisové. Tehdy uplatil benátský provveditore část vzbouřenců a podařilo se mu Kallergise zajmout. Benátské odveta byla krvavá a prakticky zničila místní šlechtu. Aby se zajistilo, že k žádným dalším povstáním nedojde, byly horské oblasti Mylopotamos, Lasithi a Sfakia v roce 1368 vylidněny a vstup do nich byl přísně zakázán. Bylo to poslední velké povstání proti Benátkám. Na ostrově už se nenašel žádný respektovaný vůdce a bez zázemí v nepřístupných oblastech byl odboj předem odsouzen k nezdaru.
Tedy nastalo období klidu a prosperity, obchodu se dařilo a byl narušován zatím jen několika málo nájezdy tureckých pirátů. Tyto nájezdy ale postupně nabývaly na intenzitě spolu s postupem Osmanů na pevnině. Po obsazení Konstantinopole a Řecka význam benátských kolonií dále vzrostl A speciálně Kréta stoupala v důležitosti i tím jak v letech 1463- 1540 padala jedna benátská pevnost za druhou a Kréta byla nakonec téměř jedinou benátskou výspou. Benátky se snažily reformovat místní správu, ale narážely na odpor usedlé aristokracie.
Pád Konstantinopole paradoxně přispěl k několika dalším povstáním. Ještě v roce 1453 v Rethymnu připravoval Sifis Vlastos protibenátské vystoupení. Byl ovšem za vidinu finančního obnosu udán knězem Ioannisem Limasem a Androu Nigrem. Zatčeno bylo 39 osob a protože bylo hodně z nich kněžského stavu, v listopadu 1454 úřad zakázaly na pět let svěcení pravoslavných kněží. Záhy po vypršení této lhůty v roce 1460 připravoval další spiknutí protopapas z Rethymna Petros Tzangaropoulos. Tyto protistátní akce přiměly Benátky důsledně sledovat mnoha místních obyvatel i řeckých uprchlíků z pevninského Řecka. V roce 1463 bylo povoleno dočasné osídlení náhorní plošiny Lasithi s ohledem na nedostatek obilí. Jakmile bezprostřední nebezpečí pominulo, bylo v roce 1471 osídlení až do začátku 16. století opět zakázáno. To se již hodně nahlas hlásilo o slovo turecké nebezpečí. V roce 1471 během první turecko-benátské války turecká flotila vyplenila východní části ostrova kolem Siteie.
Prospekt opevnění hlavního města, sever je opět dole
Benátky na války s Turky i na Apeninském poloostrově potřebovaly velké sumy peněz a stále vyšší daně společně s benátským úředním aparátem v roce 1523 opět přiměli Řeky povstat. Georgios Kantanoleos v okolí Kerameie s asi 600 muži odepřel Benátkám poslušnost. Benátské úřady zpočátku váhaly s postupem proti rebelům ze strachu z vyvolání širšího povstání. V říjnu 1527 však Geronimo Corner s 1 500 vojáky vzpouru rozprášil. Vesnice v centru povstání byly zničeny a následovaly další represálie. Bylo zabito zhruba 700 lidí a celé rodiny byly vyhnány na Kypr. V roce 1528 byly zajati a oběšeni vůdci povstání bratři Georgios a Andronikos Chortatsisovi a Leon Theotokopoulos. Iniciátor povstání Kantanoleos byl odsouzen k pokutě 1 000 dukátů a vypovězen z ostrova.
Během třetí turecko-benátské války Turci požadovali uznání sultánovy nadvlády nad Krétou a placení ročního tributu. V červnu 1538 osmanský admirál Chajrudín Barbarossa dobyl Mylopotamos, Apokoronas a Kerameiu, bez úspěchu obléhal Chanii a poté pochodoval na Rethymno a Kandii. Benátské úřady nyní žádali o pomoc místní, kterým nabízeli amnestii a daňové úlevy. Bratři Antonios a Mathios Kallergisové si zřejmě uvědomili, že pod Turky by to nebylo zase takové terno a díky svému bohatství a vlivu naverbovali místní k posílení obrany ostrova. Rethymno a Kandie se i díky tomu ubránili, přesto nájezdníci zpustošili oblast kolem Fodele a zničili pevnosti Mirabello, Siteia a Palaiokastro. Další rok se Turci vrátili, obsadili Selino a Ierapetru, ale byli odraženi u Kissama. Válka pak skončila bez větší újmy pro Krétu, ne tak pro Benátky.
Poslední, POSLEDNÍ, ale opravdu poslední článek se bude příště věnovat V. turecko-benátské válce, také zvané jako Krétská válka v letech 1645-1669.
POUŽITÁ LITERATURA
Bon, A.: La Morée franque. Paris 1969.
Doumerc, B,: Benátky a jejich impérium ve Středomoří 9.-15. století. Ptaha 2017.
Honzák, F.; Pečenka, M.; Vlčková, J. : Evropa v proměnách staletí. Praha 1995.
Hynek, V.; Klučina, P.: Válečné lodě 1. Praha 1985.
Kompoti, A.; Kazolias, A. ; Panagiotidis, V., V.; Zacharias,N.: 3D Laser Scanning and UAVs in cultural heritage: The case of Old Navarino castle in Pylos, Greece. Journal of Archaeological Science: Reports, Volume 52, December 2023.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Miller, W.: The Latins in the Levant. A history of Frankish Greece. London 1908.
Nicolle, D.: Crusaders castles in Cyprus, Greece and the Aegean 1191-1571. Oxford 2007.
Pappas, N.C.J.: Stradioti: Balkan mercenaries in fifteenth and sixteenth century Italy. 2008, Sam Houston State University, nd.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greece. Vol II. Anixi Attikis 1994.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greek islands. Vol III. Athens 1999.
Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1997.
Pust, K.: Defending the Christian Faith With Our Blood. The Battle of Lepanto (1571) and the Venetian Eastern Adriatic: Impact of a Global Conflict on the Mediterranean Periphery. University of Primorska Koper
Synek, J..(ed.): Vojenské dějiny od pravěku do roku 1648 - střední Evropa. Praha 2013.
Tracy, J.: A Castle in Dalmatia: Zemunik in the Veneto-Ottoman peace Negotiations of 1573-1574. Journal of Opinions, Ideas, and Essays. August 20,2013, Article #7.
Tsiknakis, K., G. : The Greeks and the Secret War among Venice, Spain and the Ottoman Empire. In Antologia militare N.3. Venetian-Ottoman Wars s.73-102. 2022
www.archaeology.wiki
www.burgenwelt.org
https://www.historyatlas.com/topics/ott ... -15701573/
www.history-maps.com
www.ecastles.gr
www.kastra.eu
www.palba.cz
www.romeartlover.it
http://wikipedia.org
www2.fhw.gr/chronos/projects/fragokratia/index.html