PALBA.CZ

Pred zhruba 2600 rokmi v civilizáciách eurázie začali vznikať nové filozofie, spôsoby uvažovania a náhľady na usporiadanie spoločnosti.
Nemecký filozof Karl Jaspers (1883–1969) pomenoval tú dobu ako axiálny vek.
V celej Eurázii sa objavil nový sebareflexívny postoj k ľudskej existencii a s ním aj prebudenie ku konceptu transcendencie. Ľuďom prestalo stačiť vykonávanie rituálov, ktoré mali na starosti kňazi. Začalo sa rozvíjať kritické myslenie, ľudia sa pýtali na svoj pôvod a akú má podstatu svet.

V Grécku sa objavil Platon, Sokrates, Homér a ďalšia plejáda filozofov. V tom čase začala aj grécka forma demokracie. S týmto posunom prišiel aj prvý rozkvet vedy.
V Indii sa udiala dosť výrazná vzbura voči dovtedajšim ceremoniálnym oslavám bohov cez kastu brahmanov. Vznikla nová filozofia, nové predstavy o vesmíre, knihy, filozofické školy. Objavil sa Siddharta Gautama. Vznikla Bahagavad Gíta.
V Číne kde sa vzali tu sa vzali Konfucius a Lao-c'.

https://www.amazon.com/Axial-Age-Its-Co ... 0674066499
https://www.lidovky.cz/ceska-pozice/nac ... -tema_lube
Otázku, na jakých základech stojí moderní doba, si Jaspers klade, aby mohl objasnit původ a cíl dějin. K projasnění jejich smyslu má přispět jeho schéma dějin, přičemž dospívá k názoru, že nejvýraznější změna lidského smýšlení, jež ovlivnila ostatní aspekty vnímání skutečnosti, nastala 800 až 200 let před naším letopočtem. Tento věk označuje Achsenzeit – „axiální“ neboli „osovou dobu“.
Nebyl však první, kdo použil termín „axiální“. O přelomové „synchronistické“ době se na přelomu 19. a 20. století často diskutovalo. Podobné myšlenky rozvíjelněmecký filozof a sociolog Georg Simmel (1858–1918) nebo německý sociolog a ekonom Max Weber (1864–1920).
Jaspers se ve svém pojetí proti nim nevymezuje, nýbrž jde hlouběji do filozofické tradice výkladu dějin a vrací se k německému filozofovi Georgu Wilhelmu Friedrichu Hegelovi (1770–1831). Ten svou „osu dějin“ zakotvil v křesťanství: „Veškeré dějiny směřují ke Kristu a z něho vycházejí; příchod božího Syna je osou světových dějin. Každodenním dosvědčením tohoto křesťanského pochopení struktury světových dějin je náš letopočet.“
S tímto pojetím se Jaspers nespokojil, neboť uplatňoval univerzální výklad dějin – požadoval jejich základ, který by platil pro všechny kultury, náboženství a etnika. Univerzální osu dějin proto kladl do oblasti profánní, nikoli sakrální, což byl jeden z důvodů, proč axiální dobu stanovil do 1. tisíciletí před naším letopočtem.
Jaspers přisuzuje axiální době mimořádný význam.Za základ dějin považuje období, kdy se uskutečnily principiálně stejné změny v oblasti duchovní a kulturní na více místech světa nezávisle na sobě najednou. A právě tato nevědomost civilizací o sobě fascinuje.
Jaspers si tuto souhru nedovedl vysvětlit. Domníval se, že k synchronnímu vývoji mohly přispět podobné historické podmínky a rovněž geografické aspekty. Všechny civilizace se vyvíjely v okolí velkých toků a na úrodných územích, přičemž geografické oblasti axiální doby jsou čtyři – Čína, Inde, Blízký východ a Středomoří.
V Číně své učení rozvíjel Konfucius (551–479 před naším letopočtem) a Lao-c‘ (6. století před naším letopočtem), v Indii žil Buddha (6.–5. století před naším letopočtem), v Persii Zarathuštra (7. století před naším letopočtem) a v Judeji Jeremiáš (6. století před naším letopočtem).
Tehdejší Řecko, kde je třeba připomenout znovuobjevení písma v 9. století před naším letopočtem, což vedlo k rozšíření písemností, svými myšlenkami formoval Homér, později Hérakleitos, Sókratés, Platón a další antičtí filozofové. Tyto a další osobnosti, jež ovlivnily duchovní vývoj lidstva, žily během tisíce let na různých místech světa a byly prvotními hybateli několika souvisejících změn.

O axiální době lze uvažovat jako o obratu či o změně paradigmatu. Lidstvo přestává podléhat mytickým odpovědím na otázky týkající se bytí. Lidé již nejsou pouze pasivními příjemci událostí, nýbrž se začínají aktivně zajímat o dění okolo sebe – chtějí rozhodovat, měnit, řídit a reformovat. Axiální doba však nebyla klidná ani trvalá, ale krátká a plná heroických i tragických událostí.
Člověk již nesmýšlí myticky, ritualisticky, kolektivně, ale individuálně, reflexivně, (sebe)vědomě a kriticky. Toto nové vědomí umožnilo monoteistická náboženství. V městských státech se rozvinuly myšlenky o demokratickém vládnutí, geometrie, medicína, matematika.
Axiální doba neustavila pouze základy praktických dovedností, ale také etický rozměr lidství – ideu svobody, spravedlnosti, pravdy a ctnosti. Radikálně se změnilo myšlení, což určilo další vývoj a předurčilo i moderní legislativu, vědu, politiku a náboženství. A právě v období přechodu od mýtu k logu Jaspers nachází základ dnešního člověka: „Vznikl člověk, s nímž žijeme dodnes.“
Podle Bellaha ze sociologického hlediska nastal v axiální době přechod od archaických společností ke společnostem založeným na rozumu. Podobně se podle německého filozofa a sociologa Jürgena Habermase poprvé v historii odehrál promyšlený protest proti útlaku a používání lidského potenciálu legitimované dominancí třídy soudržné příbuzenskými vztahy.
Bellah ukazuje nejsilnější motiv axiální doby na Platónově podobenství o jeskyni: stejně jako vězeň zbavený okovů, když vyjde z jeskyně, spatří skutečný svět a získá kritický přístup „zvenku“, někteří myslitelé axiální doby působili na místech „vně“ polis, čímž získali výjimečnou pozici, která jim umožňovala kritické myšlení vůči jejím „vnitřním“ strukturám.
S axiální dobou přichází kritické myšlení. Jeho objev a rozvoj je také jedním z důsledků axiální doby, kterého si navzdory historickému odstupu 2,5 tisíce let ceníme dodnes. Začátek změny není snadnéstanovit, ale jej lze hledat v Indii v 1. tisíciletí před naším letopočtem, například v upanišadách či védách. Kritické myšlení se rovněž rozvíjelo v buddhistické a hebrejské tradici.

Společným prvkem společností osové doby je upevnění institucionalizace a tradice kritiky. Zároveň kritická pozice umožňovala „odpadlíkům“ konstruovat téměř utopistické teorie o ideálním uspořádání polis na etických základech. Bellahova úvaha odpovídá Jaspersovu posunu od filozofie existence k politické filozofii humanismu, kterou rozvíjí v díle O původu a cíli dějin.
Jaspers se axiální době věnoval cíleně a navrhl datovat období v dějinách lidstva, čímž ovlivnil úvahy dalších badatelů. Nedávno si například americký antropolog David Graeber všiml, že v axiální době vymezené Jaspersem začaly být používané mince jako platidlo, a to nejen bohatými, ale i širokými vrstvami obyvatel. Vysvětluje totím, že jimi byli odměňováni bojovníci, a protože v axiální době se často válčilo, mince jako odměna se staly běžným platidlem.
Teorie ve smyslu utopických představ o nejlepších státních zřízeních (Platónova Ústava) po staletí ovlivňovaly myšlení lidí a přinesly velké ideje, například zrušení otroctví nebo základní lidská práva.

Ako vedľajší produkt - počas toho veku povstali nové ríše a zintenzívnili sa medzi nimi konflikty. Armády sa rozvinuli a viac sa špecializovali bojové jednotky.
(AI generated):
Armády
Čína - Armády čínskych bojujúcich štátov: Prešli z vojny vozatajov na státisícové pechoty z radov brancov, využívajúce luky a masívne železné zbrane. 

Perzská achajmenovská armáda:
Multietnická imperiálna sila s elitnými „nesmrteľnými“, vozmi s kosami a masívnymi lukostrelcami.

Grécke hoplitské a macedónske armády: Spoliehali sa na pevne zbalené falangy občianskych vojakov s ťažkým bronzovým brnením a dlhými kopijami (sarissas), ktoré neskôr spojili so sprievodnou kavalériou Filip II. a Alexander Veľký.

Indická mahajanapada: Využívali veľké skupiny vojnových slonov, silné dlhé luky a rozsiahlu pechotu naprieč súperiacimi kráľovstvami.


Vojenskí a politickí vodcovia
- Sun Tzu (Čína): Vojenský generál a stratég, ktorého text Umenie vojny vznikol v tejto ére akútneho štátneho konfliktu.

- Kýros Veľký (Perzia): Brilantný dobyvateľ, ktorý vybudoval najväčšiu ríšu starovekého sveta .

- Macedónsky kráľ Filip II. (Grécko): Reformované grécke vedenie vojny profesionalizáciou armády a zdokonalením falangy kombinovaných zbraní.

- Alexander Veľký: vojenský veliteľ, ktorý dobyl Perzskú ríšu pomocou rýchlosti, taktiky kavalérie a taktických inovácií.

- Ašoka (India) a Chandragupta Maurya.

Trochu v rychlosti a neuspořádaně, nicméně měl bych pár poznámek. Jasperse přímo jsem nečetl a vycházím pouze ze shrnutí, které je tady, ale celkově kdykoli dojde na filosofii dějin, skončí to podle mě velmi často přesně takhle. Filosofové aplikují v tom lepším případě podivnou metodologii a vyjde jim nějaká velká myšlenka, která ale jen velmi zřídka přežije podrobnější zkoumání.

Otázku, na jakých základech stojí moderní doba, si Jaspers klade, aby mohl objasnit původ a cíl dějin.

...

Žádné nejsou.

K projasnění jejich smyslu má přispět jeho schéma dějin, přičemž dospívá k názoru, že nejvýraznější změna lidského smýšlení, jež ovlivnila ostatní aspekty vnímání skutečnosti, nastala 800 až 200 let před naším letopočtem. Tento věk označuje Achsenzeit – „axiální“ neboli „osovou dobu“.

Teď trochu věcněji. Většina historiků se dnes již pro změnu shodne na tom, že tuto změnu představoval až proces modernizace, který se v Evropě naplno začíná rozjíždět teprve v 18. století. Tradiční výklad spočívá v tom, že v 19. a 20. století jsme modernitu úspěšně vyvezli do zbytku světa a že teprve tehdy je možné hovořit o zániku předmoderního světa. Všechno předtím jsou záblesky modernity v neproniknutelné tmě zcela nemoderních společností.

Když se na tomto místě vrátím k metodologii, kterou jsem zmínil na začátku příspěvku, povšimněme si toho, že většina lidí stále setrvávala i po začátku axiální doby v předmoderním rámci myšlení a fyzické existence. Filosofické obraty, které Jaspers (mis)interpretuje jako základy moderní společnosti se buď týkaly naprostého minima lidí žijících v různých historických obdobích, nebo nejsou tak výjimečné jak se západní učenci domnívají. Například systém demokratický model vlády bychom s notnou dávkou dobré vůle našli i mnoha slovanských kmenů v raném středověku, jak se to ostatně povedlo dalším filosofům dějin jako byl Palacký nebo Masaryk.

Metodologicky to sice nebylo moc správné, ale na stranu druhou, prohlásit, že v Řecku začala dnešní demokracie, protože skupina bohatších mužů-občanů získala v určitém období a v určitých poleis omezené právo účastnit se politických her hrstky těch nejbohatších mužů-občanů, je také na hraně vědeckého šílenství.

O přelomové „synchronistické“ době se na přelomu 19. a 20. století často diskutovalo.

Jj, filosofie dějin byla v té době docela oblíbené téma. Kromě zmiňovaných psal ještě například Oswald Spengler a v konečném důsledku se u nás diskutovalo ještě za první republiky o smyslu českých dějin (zatímco například Pirenne víceméně stavěl na hlavu chápání historických epoch).

Za základ dějin považuje období, kdy se uskutečnily principiálně stejné změny v oblasti duchovní a kulturní na více místech světa nezávisle na sobě najednou. A právě tato nevědomost civilizací o sobě fascinuje.

Stejné z jeho vlastního, eurocentrického, modernistického hlediska, ne nutně stejné z hlediska postmodernistů, kteří přišli po něm, nebo premodernistů, kteří žili před ním.

Všechny civilizace se vyvíjely v okolí velkých toků a na úrodných územích, přičemž geografické oblasti axiální doby jsou čtyři – Čína, Inde, Blízký východ a Středomoří.

V tomto bych se měl asi blíže podívat na původní Jaspersovu knihu, ale povšimněme si, že ve Středomoří chybí velké řeky, v Číně a Indii jsou dvě (a tedy i dvě kulturní a politická centra definovaná geograficky) a v Americe, kterou ale Jaspers z nějakého důvodu přechází, funguje v určitém období jako kulturní osa prakticky jen Mississippi (počítaje v to kultury a společnosti tradičně definované jako civilizace).

O axiální době lze uvažovat jako o obratu či o změně paradigmatu. Lidstvo přestává podléhat mytickým odpovědím na otázky týkající se bytí.

Zajímavé je, že odkouzlení světa kladl o několik dekád dříve Weber až na samý práh modernity. Novější výzkumy podle mě dokládají, že jsme si jím nikdy neprošli, nicméně důležité je, že většina lidí žila v průběhu axiální doby i po ní ve světě mýtických odpovědí na otázky týkající se bytí.

Podobně se podle německého filozofa a sociologa Jürgena Habermase poprvé v historii odehrál promyšlený protest proti útlaku a používání lidského potenciálu legitimované dominancí třídy soudržné příbuzenskými vztahy.

Poprvé tak, že o něm víme z písemných pramenů řekněme filosofické povahy. S nimi je jednak ta potíž, že odrážejí jen uvažování určité skupiny lidí, a jednak ta, že poněkud přechází promyšlený protest proti útlaku viditelný například ve společnostech, které proti němu bojovaly celá staletí před začátkem axiální doby. Jak to v Against the Grain píše James Scott, dějiny prvních států jsou také dějinami těch, kteří žili na jejich okraji a které usedlí zemědělci většinou nazývali barbary. Z pohledu dnešního historika je zde ten problém, že většinou nesepsali svou vlastní historii, a tak o nich víme jen z historických pramenů těch druhých.

Nedávno si například americký antropolog David Graeber všiml, že v axiální době vymezené Jaspersem začaly být používané mince jako platidlo, a to nejen bohatými, ale i širokými vrstvami obyvatel.

Ano, to období má nějakých šest set let.

S takhle rozsáhlým polem je velmi obtížné najít nějaký fenomén, který by nestál za řeč. Nabízí se pak také pochopitelně otázka, kdy přesně se moc neválčilo.