Česko-Lužické pomezí za vlády Václava IV. a v první polovině 15. století III.
Napsal: 21/9/2026, 11:19
Wartenberger fehde, šlechta proti městům
Hned na počátku prosince 1433 Mikuláš z Keuschberka ve shodě s posádkami z Vartemberka a Lípy o síle 100 koní vyjel na přepad kupecké karavany. Také on, zdá se, měl v Lužici své lidi. Kupci ale měli s sebou silný doprovod a útok se podařilo odrazit. Nájezdníci tedy alespoň vyplenili a vypálili vesnici Ebersbach, odkud odvedli dobytek a zajali několik sedláků. Lužičané se za nimi pustili v drobné srážce je porazili, ale kořist zpět nezískali. Nezávisle na tom hejtman z Lipého Jan Černím z Vysoké s 400 lidmi vyjel za kořistí do Lužice. Opět u Ebersbachu je napadlo 100 jezdců zhořeleckého hejtmana Heintze von Kotwitz. Útok byl neúspěšný a husité odtáhli s kořistí domů.
Grabštejn, hrad základního bergfritového typu, jehož hmota je v dnešní zámecké dispozici stále dobře patrná
Pomalu se stíraly konfesijní spory a šlo už zejména o živobytí, majetek, případně o rivalitu mezi stavy. A to byl zřejmě i počátek Lužicko-Vartemberské války z let 1434-1444, v německých pramenech označovanou jako Wartenberger Fehde. Vše začalo celkem nevinně. Jan Chudoba mladší z Ralska sice formálně přijímal pod obojí a stál na straně sirotků, ale těžko říct jak to měl nastavené vnitřně. Každopádně nabídl lužickému fojtovi Témovi z Koldic, že za 400 kop grošů pomůže Lužičanům zmocnit se hradu Grabštejna, odkud husitská posádka pořádala nepříjemné nájezdy. Zda měl na hradě komplice nebo měl nějaký vychytralý plán, případně šlo z jeho strany opravdu o podvod a zradu Lužice se už nedozvíme. Každopádně přepad naplánovaný na 14. srpna se nezdařil, naopak útočníci upadli do léčky, hrad se ubránil a Žitavští navíc přišli o osm mrtvých, tři MIA a 26 zajatých. Ti byly vykoupeni za 300 kop grošů. Za to se snesla vlna kritiky na iniciátora celého podniku. Jan Chudoba mladší jako by to nevěděl a nebyl dost obezřetný. Byl v polovině prosince zajat, obviněn ze zrady, odsouzen a 17. prosince popraven. Už to by bohatě stačilo, ale nebohý Jan byl před exekucí smýkán koňmi, načež byl rozčtvrcen.
Tak tohle by nešlo. Jan Chudoba byl český pán, aristokrat ze starobylého rodu a nějací kupčíci si dovolí tohle? Tak to teda ne! A všichni Vartemberkové na severu zahájili proti Lužici válku. Tady přesně nevíme jestli nevyhlášenou nebo pravděpodobněji vyhlášenou tzv. opovědí. Je tedy otázka, zda to mělo reálně na Žitavu nějaký dopad, protože tato válka se prakticky nelišila od předchozího stavu. Další otázka je, zda byl nějak stanoven cíl války - chceme peněžní náhradu / omluvu / cokoli nebo prostě jen asi jako většinou chceme získat co nejvíc kořisti. A skončíme, až si budeme myslet, že už je to dost.
I když právo na vyhlášení války opovědí existovalo a bylo zhusta využíváno, už méně víme o tom, jak takové nepřátelství podle zákona končilo. Ono to končilo většinou smírem, ke kterému dovedla či donutila obě strany nějaká autorita, zemský úředník, panovník. Případně se autorita přiklonila na jednu stranu. A sebevědomí Vartemberkové chtěli zřejmě získat domnělé zadostiučinění tím, že poberou Žitavským co nejvíce majetku a co nejvíce je poškodí než dojde k nějakému tomu smíru, který ovšem v době faktického bezvládí neměl kdo zprostředkovat a šlechtice k tomu donutit. Ideová opora tu byla a znělo rozhodně lépe – chceme pomstít potupnou smrt našeho příbuzného než jen … krademe.
Byl to zejména Jan z Děvína a Zikmund Děčínský spolu se svými ochotnými spojenci, kteří plenili Horní Lužici jak se dalo. Drancovali zázemí Žitavy a Zhořelce, pálili úrodu a napadali kupecké karavany. Do sporu se záhy zapojili i Wettinové z Míšeňska na straně Šestiměstí, ovšem ti sledovali především své zájmy. Těch následujících 10 let „války“ bylo prakticky nepřetržitým sledem drobných i větších přepadů, odvetných výprav a krátkých smírů. Tím bychom mohli skončit, ale pojďme se podívat, jak taková válka doopravdy vypadala. Díky lužickým záznamům o tom mámě poměrně dobrou představu, třeba i včetně počtů zúčastněných ozbrojenců (což mě vždycky zajímalo).
Poslední velkou husitskou akcí v regionu bylo březnové tažení proti hradu Czocha (Tschocha) Hartunga z Kluxu, kterého se v polovině měsíce sirotci zmocnili. Ovšem ještě před bitvou u Lipan z něj byli vypuzeni. Po Lipanech se situace v regionu víceméně stabilizovala, alespoň v tom smyslu, že Lužici nehrozily žádné velké husitské útoky. I když by Čechy po letech válek a plenění potřebovaly klid a mír na konsolidaci hospodářství, bylo zde přespříliš mužů, kteří si navykli vojenskému řemeslu a snad by jim i dobrodružství a bojové akce chyběly. Vojáci zvyklí na boj mnohdy ani neměli na výběr, ono začínat řekněme ve třiceti letech někde na poli nebo u řemesla.. A tak si posádky hradů udržovaly víceméně své válečné počty a přilepšovaly si na úkor blízkého a zejména vzdálenějšího okolí. A Šestiměstí začalo zvolna ztrácet ostych a tu a tam vypravilo na českou stranu hranice trestnou výpravu.
V červnu 1434 vytáhla grabštejnská posádka s 60 jezdci a pěchotou loupit k Žitavě. Lužičané se snažili vpády Mikuláše z Keuschberka oplácet, ale pán na Grabštejně měl v tomto způsobu válčení navrch. Důvodem k radosti v Žitavě tak snad mohla být zpráva o jeho zajetí 13. února 1435. Jeho věznitelem byl Zikmund z Vartemberka, tedy člověk na stejné straně barikády. O důvodech tohoto aktu bohužel nevíme nic bližšího. Každopádně v Žitavě si moc nepomohli, protože Grabštejn získal Jan Čapek ze Sán a dosadil sem jako hejtmana Štěpána Tlacha, který zde měl 60-80 jezdců. A nerušeně pokračoval v činnosti předchozího majitele. K tomu se přidávaly lupičské výpady z poněkud vzdálenějšího Šaunštejna ve spolupráci s hejtmanem hradu Ostrého Kašparem Lopticem. Když byl v Lužici zajat a vyslýchán Martin Weczke z Arnsdorfu, vyznal, že byl dvakrát Šaunštejnskými naveden škodit zemím „našeho milostivého císaře“. Těžce také škodily posádky Děvína a Fredewaldu, které podle lužických kronikářů napáchaly "více škod než všichni kacíři".
Jan Čapek ze Sán v představě Mikoláše Alše
Stráž tehdy koupil zřejmě za zvýhodněných podmínek od Petra z Vartemberka (bratra Jana Chudoby mladšího) dosavadní hejtmanem Mikuláš Sokol z Lamberka a začal zde uplatňovat vrchnostenská práva. Bydlela zde i jeho sestra (? Viz. Výše) Kateřina se svým druhým mužem Děpoltem z Riesenberka. Někdejší obávaní válečníci Sokolové z Lamberka se ale nyní odvrátili od loupení (nejméně ve velkém) a snažili se spořádaně zařadit do nových pořádků. K roku 1435 se vztahuje zmínka o dobytí Ralska, ale kdo na kom jej vlastně dobyl není jasné. Že by se místní hejtman vymkl kontrole a sousedé jej tímto způsobem umravnili? Možná podobně jako Zikmund Děčínský Mikuláše na Grabštejně?
Zikmund Děčínský ovládal široký pás území od Děčína k Tolštejnu, který dělal Šestiměstí velké vrásky. Náhlé a krátké vpády početně omezených skupin do Lužice prakticky znemožňovaly efektivní obranu. Než se dal dohromady oddíl, který se mohl nájezdníkům postavit, byli už ti tam. A trvalá strážní služba by byla finančně i kapacitně strašně náročná. Samozřejmě musíme brát s rezervou následující čísla s ohledem na aktuální žoldnéřskou inflaci. Jízdní vojáci dostávali 24-30 grošů týdně, kolem 20 grošů brali pěšáci, přičemž námezdník někde na poli bral 10.
Sousedům ale došla trpělivost a 4. června 1436 byla uzavřena smlouva, kterou pečetili páni z Dubé Hynek z Hohnštejna, Jindřich z Milštejna, Beneš z Vildštejna míšeňský biskup Jan IV. Hoffmann a saský kurfiřt Fridrich II. Mírný. Spojenectví bylo jasně namířeno proti Zikmundovi z Vartemberka. Další spojenecká smlouva mezi saským kurfiřtem a hornolužickým fojtem Albrechtrem z Koldic ladila detaily postupu lužické hotovosti proti Zikmundovi, Janu Čapkovi, Kolúchovi a Mikeši Pancíři. Pro zajímavost Fridrich na válečné tažení přislíbil 150 mužů a biskup Jan IV. 50. Jejich postup nakonec donutil Zikmunda 4. srpna stvrdit dočasný smír do 29. září, později potvrzený na věčné časy. Tento smír souvisel s uklidňováním poměrů po uznání Zikmunda Lucemburského českým králem a snahou o konsolidaci práva a pořádku v zemi. V té souvislosti na začátku roku 1437 lužická hotovost o 1 000 mužích vypálila Falkenberk, který následně získal Sokol z Lamberka. Hotovost se podílela dokonce i na obléhání hodně jižně položeného Kalicha. Dalším na řadě byl Grabštejn, který byl dobyt v květnu 1437 spojenými silami Zikmunda Děčínského a žitavské hotovosti a ve shodě s nápravou právního řádu byl předán Donínům. Tyto akce značně napomohly zklidnění regionu.
Jenže každodenní válka přeci jen pokračovala. Donínové sice dostali díky Lužici zpět svůj hrad a místní posádka byla patrně menší, protože větší počty si nemohli dovolit platit., ale to jim nebránilo útočit na majetek Šestiměstí. Obvykle si odtamtud přiváželi slušnou kořist, ale máme podrobné zprávy o jedné neúspěšné výpravě, která je zajímavá jak svým průběhem tak rozsahem. Z Grabštejna vyrazilo sedm jezdců, kteří oloupili sedláky v okolí Žitavy. Místní hlídky na to byly upozorněny a Žitavští nájezdníky pronásledovali až k hradu. A to opravdu velmi těsně. Dva jezdci byli dostiženi a zajati ještě před vjezdem na předhradí, zbylých pět se ukrylo prý v jedné baště na předhradí. Vzhledem k tomu, že ještě nestály zděné polookrouhlé bašty, jednalo se zřejmě o dřevěný srub s polským plotem, hlínou a nasucho nakladenými kameny jako na Kalichu. Žitavští vtrhli na předhradí a zajali je i s koňmi a lupem. Si jenom říkám, co dělal zbytek posádky? Vždyť v roce 35 zde měl Štěpán Tlach 60-80 mužů. Jasně Donínové mohli posádku zredukovat, ale stejně. On i ten přepad v síle sedmi mužů je ve světle předchozích nájezdů takový minimalistický. Nebo se o takových drobnostech ani běžně nepsalo.
Po menším uklidnění situace, mezi které zapadlo i uvěznění a smrt Zikmund z Vartemberka v roce 1439 se válka i díky absenci silných zástupců zemského práva opět rozhořela. Vedli jí Zikmundovi synové Jindřich a Jan VII. A své si přisadil také Jan Blankenštejn. Ten se v roce 1439 zmocnil Karlsfriedu a dosadil sem jako hejtmana starého známého opovědníka Zhořelci Hanse Foltsche z Torgavy. A blízké okolí mělo další důvod k obavám o svůj majetek. Menším nájezdům oplatily Lužičané výpravou roku 1440, když byl dobyt vartemberský Fredewald a vypálena Kamenice.
Blansko, hrad z konce 14. století, rekonstrukce hradu podle J. Novotného
Do zdejších dějů stále více zasahují Berkové z Dubé. V roce 1441 si stěžovali, že spojenectví Šestiměstí a saského kurfiřta chce české koruně odebrat hrady Tolštejn, Vildštejn a Arnstein (ted jejich hrady). Ovšem už nedodávali, že z nich oni sami páchají spojencům značné škody. Vartemberský prapor odporu pevně třímal zejména Jana z Vartemberka na Blansku, zvaný Blankenštejn či „Ranař“. Jeho posádky silně škodily v Lužici a ve spolupráci s Mikešem Pancířem dokonce vypálili předměstí Žitavy. tak nakonec Lužičané ve spojení s oddíly saského kurfiřta v dubnu oblehly Blansko. Blankenštejn nakonec přistoupil na smír a odprodal Šestiměstí hrady Karlsfried a Winterstein, které byly pobořeny, aby z nich nemohl nikdo škodit.
Hned na počátku prosince 1433 Mikuláš z Keuschberka ve shodě s posádkami z Vartemberka a Lípy o síle 100 koní vyjel na přepad kupecké karavany. Také on, zdá se, měl v Lužici své lidi. Kupci ale měli s sebou silný doprovod a útok se podařilo odrazit. Nájezdníci tedy alespoň vyplenili a vypálili vesnici Ebersbach, odkud odvedli dobytek a zajali několik sedláků. Lužičané se za nimi pustili v drobné srážce je porazili, ale kořist zpět nezískali. Nezávisle na tom hejtman z Lipého Jan Černím z Vysoké s 400 lidmi vyjel za kořistí do Lužice. Opět u Ebersbachu je napadlo 100 jezdců zhořeleckého hejtmana Heintze von Kotwitz. Útok byl neúspěšný a husité odtáhli s kořistí domů.
Pomalu se stíraly konfesijní spory a šlo už zejména o živobytí, majetek, případně o rivalitu mezi stavy. A to byl zřejmě i počátek Lužicko-Vartemberské války z let 1434-1444, v německých pramenech označovanou jako Wartenberger Fehde. Vše začalo celkem nevinně. Jan Chudoba mladší z Ralska sice formálně přijímal pod obojí a stál na straně sirotků, ale těžko říct jak to měl nastavené vnitřně. Každopádně nabídl lužickému fojtovi Témovi z Koldic, že za 400 kop grošů pomůže Lužičanům zmocnit se hradu Grabštejna, odkud husitská posádka pořádala nepříjemné nájezdy. Zda měl na hradě komplice nebo měl nějaký vychytralý plán, případně šlo z jeho strany opravdu o podvod a zradu Lužice se už nedozvíme. Každopádně přepad naplánovaný na 14. srpna se nezdařil, naopak útočníci upadli do léčky, hrad se ubránil a Žitavští navíc přišli o osm mrtvých, tři MIA a 26 zajatých. Ti byly vykoupeni za 300 kop grošů. Za to se snesla vlna kritiky na iniciátora celého podniku. Jan Chudoba mladší jako by to nevěděl a nebyl dost obezřetný. Byl v polovině prosince zajat, obviněn ze zrady, odsouzen a 17. prosince popraven. Už to by bohatě stačilo, ale nebohý Jan byl před exekucí smýkán koňmi, načež byl rozčtvrcen.
Tak tohle by nešlo. Jan Chudoba byl český pán, aristokrat ze starobylého rodu a nějací kupčíci si dovolí tohle? Tak to teda ne! A všichni Vartemberkové na severu zahájili proti Lužici válku. Tady přesně nevíme jestli nevyhlášenou nebo pravděpodobněji vyhlášenou tzv. opovědí. Je tedy otázka, zda to mělo reálně na Žitavu nějaký dopad, protože tato válka se prakticky nelišila od předchozího stavu. Další otázka je, zda byl nějak stanoven cíl války - chceme peněžní náhradu / omluvu / cokoli nebo prostě jen asi jako většinou chceme získat co nejvíc kořisti. A skončíme, až si budeme myslet, že už je to dost.
I když právo na vyhlášení války opovědí existovalo a bylo zhusta využíváno, už méně víme o tom, jak takové nepřátelství podle zákona končilo. Ono to končilo většinou smírem, ke kterému dovedla či donutila obě strany nějaká autorita, zemský úředník, panovník. Případně se autorita přiklonila na jednu stranu. A sebevědomí Vartemberkové chtěli zřejmě získat domnělé zadostiučinění tím, že poberou Žitavským co nejvíce majetku a co nejvíce je poškodí než dojde k nějakému tomu smíru, který ovšem v době faktického bezvládí neměl kdo zprostředkovat a šlechtice k tomu donutit. Ideová opora tu byla a znělo rozhodně lépe – chceme pomstít potupnou smrt našeho příbuzného než jen … krademe.
Byl to zejména Jan z Děvína a Zikmund Děčínský spolu se svými ochotnými spojenci, kteří plenili Horní Lužici jak se dalo. Drancovali zázemí Žitavy a Zhořelce, pálili úrodu a napadali kupecké karavany. Do sporu se záhy zapojili i Wettinové z Míšeňska na straně Šestiměstí, ovšem ti sledovali především své zájmy. Těch následujících 10 let „války“ bylo prakticky nepřetržitým sledem drobných i větších přepadů, odvetných výprav a krátkých smírů. Tím bychom mohli skončit, ale pojďme se podívat, jak taková válka doopravdy vypadala. Díky lužickým záznamům o tom mámě poměrně dobrou představu, třeba i včetně počtů zúčastněných ozbrojenců (což mě vždycky zajímalo).
Poslední velkou husitskou akcí v regionu bylo březnové tažení proti hradu Czocha (Tschocha) Hartunga z Kluxu, kterého se v polovině měsíce sirotci zmocnili. Ovšem ještě před bitvou u Lipan z něj byli vypuzeni. Po Lipanech se situace v regionu víceméně stabilizovala, alespoň v tom smyslu, že Lužici nehrozily žádné velké husitské útoky. I když by Čechy po letech válek a plenění potřebovaly klid a mír na konsolidaci hospodářství, bylo zde přespříliš mužů, kteří si navykli vojenskému řemeslu a snad by jim i dobrodružství a bojové akce chyběly. Vojáci zvyklí na boj mnohdy ani neměli na výběr, ono začínat řekněme ve třiceti letech někde na poli nebo u řemesla.. A tak si posádky hradů udržovaly víceméně své válečné počty a přilepšovaly si na úkor blízkého a zejména vzdálenějšího okolí. A Šestiměstí začalo zvolna ztrácet ostych a tu a tam vypravilo na českou stranu hranice trestnou výpravu.
V červnu 1434 vytáhla grabštejnská posádka s 60 jezdci a pěchotou loupit k Žitavě. Lužičané se snažili vpády Mikuláše z Keuschberka oplácet, ale pán na Grabštejně měl v tomto způsobu válčení navrch. Důvodem k radosti v Žitavě tak snad mohla být zpráva o jeho zajetí 13. února 1435. Jeho věznitelem byl Zikmund z Vartemberka, tedy člověk na stejné straně barikády. O důvodech tohoto aktu bohužel nevíme nic bližšího. Každopádně v Žitavě si moc nepomohli, protože Grabštejn získal Jan Čapek ze Sán a dosadil sem jako hejtmana Štěpána Tlacha, který zde měl 60-80 jezdců. A nerušeně pokračoval v činnosti předchozího majitele. K tomu se přidávaly lupičské výpady z poněkud vzdálenějšího Šaunštejna ve spolupráci s hejtmanem hradu Ostrého Kašparem Lopticem. Když byl v Lužici zajat a vyslýchán Martin Weczke z Arnsdorfu, vyznal, že byl dvakrát Šaunštejnskými naveden škodit zemím „našeho milostivého císaře“. Těžce také škodily posádky Děvína a Fredewaldu, které podle lužických kronikářů napáchaly "více škod než všichni kacíři".
Stráž tehdy koupil zřejmě za zvýhodněných podmínek od Petra z Vartemberka (bratra Jana Chudoby mladšího) dosavadní hejtmanem Mikuláš Sokol z Lamberka a začal zde uplatňovat vrchnostenská práva. Bydlela zde i jeho sestra (? Viz. Výše) Kateřina se svým druhým mužem Děpoltem z Riesenberka. Někdejší obávaní válečníci Sokolové z Lamberka se ale nyní odvrátili od loupení (nejméně ve velkém) a snažili se spořádaně zařadit do nových pořádků. K roku 1435 se vztahuje zmínka o dobytí Ralska, ale kdo na kom jej vlastně dobyl není jasné. Že by se místní hejtman vymkl kontrole a sousedé jej tímto způsobem umravnili? Možná podobně jako Zikmund Děčínský Mikuláše na Grabštejně?
Zikmund Děčínský ovládal široký pás území od Děčína k Tolštejnu, který dělal Šestiměstí velké vrásky. Náhlé a krátké vpády početně omezených skupin do Lužice prakticky znemožňovaly efektivní obranu. Než se dal dohromady oddíl, který se mohl nájezdníkům postavit, byli už ti tam. A trvalá strážní služba by byla finančně i kapacitně strašně náročná. Samozřejmě musíme brát s rezervou následující čísla s ohledem na aktuální žoldnéřskou inflaci. Jízdní vojáci dostávali 24-30 grošů týdně, kolem 20 grošů brali pěšáci, přičemž námezdník někde na poli bral 10.
Sousedům ale došla trpělivost a 4. června 1436 byla uzavřena smlouva, kterou pečetili páni z Dubé Hynek z Hohnštejna, Jindřich z Milštejna, Beneš z Vildštejna míšeňský biskup Jan IV. Hoffmann a saský kurfiřt Fridrich II. Mírný. Spojenectví bylo jasně namířeno proti Zikmundovi z Vartemberka. Další spojenecká smlouva mezi saským kurfiřtem a hornolužickým fojtem Albrechtrem z Koldic ladila detaily postupu lužické hotovosti proti Zikmundovi, Janu Čapkovi, Kolúchovi a Mikeši Pancíři. Pro zajímavost Fridrich na válečné tažení přislíbil 150 mužů a biskup Jan IV. 50. Jejich postup nakonec donutil Zikmunda 4. srpna stvrdit dočasný smír do 29. září, později potvrzený na věčné časy. Tento smír souvisel s uklidňováním poměrů po uznání Zikmunda Lucemburského českým králem a snahou o konsolidaci práva a pořádku v zemi. V té souvislosti na začátku roku 1437 lužická hotovost o 1 000 mužích vypálila Falkenberk, který následně získal Sokol z Lamberka. Hotovost se podílela dokonce i na obléhání hodně jižně položeného Kalicha. Dalším na řadě byl Grabštejn, který byl dobyt v květnu 1437 spojenými silami Zikmunda Děčínského a žitavské hotovosti a ve shodě s nápravou právního řádu byl předán Donínům. Tyto akce značně napomohly zklidnění regionu.
Jenže každodenní válka přeci jen pokračovala. Donínové sice dostali díky Lužici zpět svůj hrad a místní posádka byla patrně menší, protože větší počty si nemohli dovolit platit., ale to jim nebránilo útočit na majetek Šestiměstí. Obvykle si odtamtud přiváželi slušnou kořist, ale máme podrobné zprávy o jedné neúspěšné výpravě, která je zajímavá jak svým průběhem tak rozsahem. Z Grabštejna vyrazilo sedm jezdců, kteří oloupili sedláky v okolí Žitavy. Místní hlídky na to byly upozorněny a Žitavští nájezdníky pronásledovali až k hradu. A to opravdu velmi těsně. Dva jezdci byli dostiženi a zajati ještě před vjezdem na předhradí, zbylých pět se ukrylo prý v jedné baště na předhradí. Vzhledem k tomu, že ještě nestály zděné polookrouhlé bašty, jednalo se zřejmě o dřevěný srub s polským plotem, hlínou a nasucho nakladenými kameny jako na Kalichu. Žitavští vtrhli na předhradí a zajali je i s koňmi a lupem. Si jenom říkám, co dělal zbytek posádky? Vždyť v roce 35 zde měl Štěpán Tlach 60-80 mužů. Jasně Donínové mohli posádku zredukovat, ale stejně. On i ten přepad v síle sedmi mužů je ve světle předchozích nájezdů takový minimalistický. Nebo se o takových drobnostech ani běžně nepsalo.
Po menším uklidnění situace, mezi které zapadlo i uvěznění a smrt Zikmund z Vartemberka v roce 1439 se válka i díky absenci silných zástupců zemského práva opět rozhořela. Vedli jí Zikmundovi synové Jindřich a Jan VII. A své si přisadil také Jan Blankenštejn. Ten se v roce 1439 zmocnil Karlsfriedu a dosadil sem jako hejtmana starého známého opovědníka Zhořelci Hanse Foltsche z Torgavy. A blízké okolí mělo další důvod k obavám o svůj majetek. Menším nájezdům oplatily Lužičané výpravou roku 1440, když byl dobyt vartemberský Fredewald a vypálena Kamenice.
Do zdejších dějů stále více zasahují Berkové z Dubé. V roce 1441 si stěžovali, že spojenectví Šestiměstí a saského kurfiřta chce české koruně odebrat hrady Tolštejn, Vildštejn a Arnstein (ted jejich hrady). Ovšem už nedodávali, že z nich oni sami páchají spojencům značné škody. Vartemberský prapor odporu pevně třímal zejména Jana z Vartemberka na Blansku, zvaný Blankenštejn či „Ranař“. Jeho posádky silně škodily v Lužici a ve spolupráci s Mikešem Pancířem dokonce vypálili předměstí Žitavy. tak nakonec Lužičané ve spojení s oddíly saského kurfiřta v dubnu oblehly Blansko. Blankenštejn nakonec přistoupil na smír a odprodal Šestiměstí hrady Karlsfried a Winterstein, které byly pobořeny, aby z nich nemohl nikdo škodit.