Napsal: 14/3/2006, 15:37
Murmansk 1941 – 42. Č 1.
Část 1.
Jen velmi pomalu chápal Hitler a OKW způsoby boje na severu v arktické tundře a jaký význam má Murmansk. Stále nechápali, ani to, že to je první a jediná otevřená cesta pomoci spojenců do Ruska. A to ani přesto, že proti německé armádě Sověti bojovali s anglickými a americkými tanky a ruští vojáci byli oblečeni a vystrojeni anglickou a americkou výstrojí a výzbrojí.
Přestože německé velení vědělo, že Rusové přisunuli na frontu proti Dietlově 2. a 3. horské divizi dvě nové sovětské divize a to 14. a 52. střeleckou divizi, Dietla posílili jen o 9. pluk SS „Totenkopf“ a 38. pp.
Ve stejné době, kdy začínala generální ofenziva proti Leningradu tj. 8. září 1941 měl i Dietl zahájit ofenzivu proti Murmansku. Od července 1941 jeho vojáci jen budovali cesty a připravovali zázemí pro tuto ofenzivu. Dietl připravil obchvatný manévr, kterým chtěl se slabšími silami rozvrátit obranu Sovětů.
Dne 8. září 1941 zahájily části 3. horské divize svůj útok čelně a probíjely se až k silnici do Murmanska. Na levém křídle srazily pluky 2. horské divize ruské pluky z výšin u Dlouhého jezera. Potom však začaly ruské protiútoky, které dostávaly stále nové a nové síly od přijíždějících jednotek z Murmanska. Byly to Sibiřané, kteří útočili stále znovu a znovu. Padali po desítkách a stovkách v celých řadách, ale místo mrtvých přicházeli další. Každý krok vpřed, každý metr trval hodiny a stál německé vojáky mrtvé a raněné.
Dne 19. září 1941 musely německé pluky ustoupit až za řeku Licu. Znamenalo to, že ani třetí pokus o překonání této řeky neuspěl. Tyto bitvy si již od počátku vyžádaly 2 211 mrtvých, 7 854 raněných a 425 nezvěstných německých vojáků. A do Murmanska to bylo stále ještě 50 kilometrů – v arktické zimní noci je to věčnost.
Prapory 2. a 3. horské divize bojovaly na frontě od června do září 1941 bez vystřídání. Byly vyčerpány bojem, vojáci byli tělesně a duševně u konce svých sil. Německé OKW s těžkým srdcem rozhodne o výměně jednotek a konečně si začíná velení uvědomovat důležitost Murmanska. Přispěly k tomu i ztráty u 2. a 3. horské divize. Takové ztráty nebyly obvyklé. Nepřítel těmto místům tudíž přikládá velký význam.
Dietlův sbor ( 2. a 3. horská divize ) měl být do konce října 1941 vystřídán posílenou 6. horskou divizí generálmajora Schörnera ( ten samý co byl v květnu 1945 ve středočeské kotlině a ještě se s ním v Rusku párkrát setkáme ). Od prvé poloviny září 1941 a i v druhé polovině přichází ženisté a štáby 6. horské divize na rekognoskaci terénu.
6. horská divize na jaře 1941 prolomila řeckou obranou linii „Metaxa“, překonala obranu Olympie a v součinnosti s 2. td dobyla Larissu, obsadila Atény a bojovala na Krétě. Nyní byla vržena od Středozemního moře k Severnímu ledovému oceánu. Měla obsadit zimní postavení na řece Lice. Zde již 23. září 1941 napadl sníh a teplota klesla na deset stupňů pod nulou, tedy osm týdnů předtím, než zima přišla například před Moskvu. Divize si s sebou přivezla z Řecka i soumary, kteří ač horští, jak později uvidíme zde neměli šanci.
I to, že konečně začaly být horské jednotky stahovány na fronty kam patřily, svědčí o tom, že si Hitler uvědomuje pomalu, co je Murmansk a co mu odtud hrozí.
Do vybudovaného logistického zázemí vpadne náhle nečekaná, neobvyklá přírodní katastrofa, do této doby nezaznamenaná. Příčinou této přírodní katastrofy na řece Petsamojaki je geologická kuriozita. Řeka vyhloubila za stovky let osm až deset metrů hluboké řečiště do měkké jílové terasy, ta byla kdysi mořským dnem. Tvořily ji tedy mořské usazeniny. Po geologickém vyzvednutí visely tyto usazeniny jako 500 metrů široká terasa z tuhého bahna mezi žulovými masivy po obou stranách řeky. Němci měli zde, u Parkiny po proudu řeky Petsamojaki 90 metrů dlouhý velice důležitý most, jediný pro zásobování jednotek 2. a 3. horské divize u řeky Licy. Po tomto mostě byly zásobovány všechny jednotky v první linii. Sověti samozřejmě měli zájem tento most zničit. Tento most, každý den bombardují. 28. září 1941 se to stane. Nechci si dělat legraci, ale přesnost bombardování Sovětů byla taková, že 6 odhozených bomb trefilo tyto dva břehy 250 – 1 000 metrů vzdálené od mostu. Zkoumané historické prameny říkají náhoda. Nastala katastrofa. Celý břeh se dal do pohybu, kolem 3 000 000 kubických metrů zeminy začalo klouzat dolů. 500 metrů široká terasa mezi řekou Petsamojaki a „Silnicí polárního moře“ se v délce 800 metrů svezla do údolí řeky.
Celé lesíky břízek spadly do koryta. Řeka se vzdula a zaplavila do výšky i silnici. Most u Parkiny se pod množstvím horniny roztříštil, jako ze sirek. Telefonní dráty u silnice zmizely. Naráz se změnila celá krajina. Veškeré spojení k frontě a především zásobování, bylo okamžitě přerušeno.
Murmansk 1941 – 42 Č 2.
Část 2.
V dějinách válek by člověk těžko hledal tak kuriózní a dramatické zablokování zásobování fronty pro dvě celé divize. 10 000 – 15 000 mužů a 7 000 koní a soumarů bylo rázem odříznuto od veškerého spojení s týlem.
Generálmajor Schörner poslal všechny jednotky, které měl k dispozici, včetně svého vlastního štábu do boje proti této přírodní katastrofě. Ve 12 hodinových směnách, včetně práce v noci byla budována z obou stran řeky cesta. Potom byly sestaveny kolony nosičů – vždy 100 mužů, které přenášely potraviny, krmení, munici, pohonné hmoty, stavební hmoty a dřevěné uhlí z narychlo vybudovaného skladu na západním břehu na východní břeh. Celkem to bylo každý den 150 tun.
Ženisté 6. horské divize okamžitě zahájili stavbu nového mostu. Ale i stavba tohoto mostu, zde na konci světa, byla něco nepředstavitelného. 91. horský ženijní prapor pro nový most u Parkiny, musel těžké trámy přivést z 200 kilometrů vzdálené, nově vybudované pily. Lehčí prkna přivezla loď z Kirkenessu do Petsama. 25 000 kmenů ženisté přivezli ze zásob dřeva v niklových dolech.
Stavba i s přivezením materiálu trvala od katastrofy 28. září 1941 do 8. října 1941. 8. října večer, když byl most otevřen, přišla sem na sever zima v podobě Sibiřské vichřice, která trvala několik dní. 9. října 1941 ráno se měly obrovské kolony se zásobováním vydat k prvosledovým jednotkám. Od 28. září neměly jednotky 2. a 3. horské divize čím střílet a co jíst. Vojáci mrzli, hladověli a chyběla jim munice. Situace raněných byla katastrofální. Nebylo dost nosičů, kteří by je odnesli do týlu. Obzvlášť trpěli koně a soumaři.
Náčelník týlu horského sboru Norsko major i. G. Hess ve své studii: „Fronta u Polárního moře 1941“ píše, obzvlášť strádali těžcí koně 388. pěšího pluku a našeho 1. oddílu 214. dělostřeleckého pluku. Během několika týdnů pošlo 1 400 koní. Z malých řeckých mezků nově převelené Schörnerovy divize nepřežil peklo tundry ani jediný.
Zásoby a střídání začaly přicházet až v druhé polovině října 1941. Již do této doby vysílení vojáci 2. a 3. horské divize byli těmito nedostatky v zásobování, nyní na pokraji sil. Přesto své pozice udrželi a neopustili je.
Cesta 6. horské divize generála Schörnera až sem k řece Lice do předních linií nebyla vůbec jednoduchá. Musely projít a projet z Řecka celou Evropou. Jedni připluly přes Botnický záliv a potom pochodovaly z Rovaniemi 650 kilometrů dlouhou Silnicí polárního moře. Druhá část plula lodí podél pobřeží severního Norska, dokud je na úrovni Hammerfestu neobjevili Angličané a nezahnali do fjordů. Potom museli pochodovat 500 kilometrů po říšské silnici číslo 50 do Kirkenessu.
Horští myslivci 2. a 3. divize jim při střídání popřáli více štěstí a lepší zásobování a stejnou cestou, kterou přišli oni se vydali zpět. Jen 139. horský pluk 3. horské divize zůstal v zázemí jako rezerva v prostoru horského sboru Norsko.
Cesta zdravých a nových jednotek po Silnici polárního moře na frontu je těžká, ale pro vyčerpané a vysílené vojáky 2. a 3. horské divize byla peklem. Na Silnici polárního moře, platilo pravidlo, že přednost má vždy to co jde na frontu. Co se vrací je až druhé. Proto každý den pochoduje od jednoho bivakového místa k přesně stanovenému druhému místu, vždy jen jeden prapor. Těžší věci měli uloženy na soumarech. Pozdější generál Klatt, v této době podplukovník, velitel 138. pluku horských myslivců, ve svých vzpomínkách říká: „Každý den nás vedl k hřejivým táborovým ohňům. Ty pomáhaly především našim vyhublým zvířatům. Přesto se první z nich asi po deseti dnech cesty hroutila. Co dělat? Zvedli jsme chvějící se tělo ze země, shromáždili dříví na oheň a podpírali bezmocný bok, až se zvíře ohřálo a vstalo. Pokud si opět vyhledalo své obvyklé místo v řadě, podařilo se ho vyrvat smrti. To se sice podařilo často, ale ne vždy. O osudu našich srstnatých spolucestujících často rozhodovaly minuty.“ Vojáci byli šťastni, když se za Ivalem objevily první osady Laponců a potom finské rolnické domy. Potom již spatřili elektrické světlo a železnici z Rovaniemi, na dohled měli okrajovou oblast Botnického zálivu. Dosáhli tím svého cíle.
Vojáky 6. horské divize, kteří převzali koncem října 1941 úseky 2. a 3. horské divize v lickém předmostí a na Titovce čekali podmínky, které z Řecka neznali.
Přední postavení se skládala většinou z jeskyní, ve kterých se nešlo ani postavit, která zároveň sloužila jako ložnice, bunkr a vše dohromady. Dveře ven tvořila zmrzlá celta. Pozice tvořily skalní masivy a mohutné žulové skály na kterých stály kulomety. Žádná souvislá linie fronty, nic na co byli zvyklí.
Část 1.
Jen velmi pomalu chápal Hitler a OKW způsoby boje na severu v arktické tundře a jaký význam má Murmansk. Stále nechápali, ani to, že to je první a jediná otevřená cesta pomoci spojenců do Ruska. A to ani přesto, že proti německé armádě Sověti bojovali s anglickými a americkými tanky a ruští vojáci byli oblečeni a vystrojeni anglickou a americkou výstrojí a výzbrojí.
Přestože německé velení vědělo, že Rusové přisunuli na frontu proti Dietlově 2. a 3. horské divizi dvě nové sovětské divize a to 14. a 52. střeleckou divizi, Dietla posílili jen o 9. pluk SS „Totenkopf“ a 38. pp.
Ve stejné době, kdy začínala generální ofenziva proti Leningradu tj. 8. září 1941 měl i Dietl zahájit ofenzivu proti Murmansku. Od července 1941 jeho vojáci jen budovali cesty a připravovali zázemí pro tuto ofenzivu. Dietl připravil obchvatný manévr, kterým chtěl se slabšími silami rozvrátit obranu Sovětů.
Dne 8. září 1941 zahájily části 3. horské divize svůj útok čelně a probíjely se až k silnici do Murmanska. Na levém křídle srazily pluky 2. horské divize ruské pluky z výšin u Dlouhého jezera. Potom však začaly ruské protiútoky, které dostávaly stále nové a nové síly od přijíždějících jednotek z Murmanska. Byly to Sibiřané, kteří útočili stále znovu a znovu. Padali po desítkách a stovkách v celých řadách, ale místo mrtvých přicházeli další. Každý krok vpřed, každý metr trval hodiny a stál německé vojáky mrtvé a raněné.
Dne 19. září 1941 musely německé pluky ustoupit až za řeku Licu. Znamenalo to, že ani třetí pokus o překonání této řeky neuspěl. Tyto bitvy si již od počátku vyžádaly 2 211 mrtvých, 7 854 raněných a 425 nezvěstných německých vojáků. A do Murmanska to bylo stále ještě 50 kilometrů – v arktické zimní noci je to věčnost.
Prapory 2. a 3. horské divize bojovaly na frontě od června do září 1941 bez vystřídání. Byly vyčerpány bojem, vojáci byli tělesně a duševně u konce svých sil. Německé OKW s těžkým srdcem rozhodne o výměně jednotek a konečně si začíná velení uvědomovat důležitost Murmanska. Přispěly k tomu i ztráty u 2. a 3. horské divize. Takové ztráty nebyly obvyklé. Nepřítel těmto místům tudíž přikládá velký význam.
Dietlův sbor ( 2. a 3. horská divize ) měl být do konce října 1941 vystřídán posílenou 6. horskou divizí generálmajora Schörnera ( ten samý co byl v květnu 1945 ve středočeské kotlině a ještě se s ním v Rusku párkrát setkáme ). Od prvé poloviny září 1941 a i v druhé polovině přichází ženisté a štáby 6. horské divize na rekognoskaci terénu.
6. horská divize na jaře 1941 prolomila řeckou obranou linii „Metaxa“, překonala obranu Olympie a v součinnosti s 2. td dobyla Larissu, obsadila Atény a bojovala na Krétě. Nyní byla vržena od Středozemního moře k Severnímu ledovému oceánu. Měla obsadit zimní postavení na řece Lice. Zde již 23. září 1941 napadl sníh a teplota klesla na deset stupňů pod nulou, tedy osm týdnů předtím, než zima přišla například před Moskvu. Divize si s sebou přivezla z Řecka i soumary, kteří ač horští, jak později uvidíme zde neměli šanci.
I to, že konečně začaly být horské jednotky stahovány na fronty kam patřily, svědčí o tom, že si Hitler uvědomuje pomalu, co je Murmansk a co mu odtud hrozí.
Do vybudovaného logistického zázemí vpadne náhle nečekaná, neobvyklá přírodní katastrofa, do této doby nezaznamenaná. Příčinou této přírodní katastrofy na řece Petsamojaki je geologická kuriozita. Řeka vyhloubila za stovky let osm až deset metrů hluboké řečiště do měkké jílové terasy, ta byla kdysi mořským dnem. Tvořily ji tedy mořské usazeniny. Po geologickém vyzvednutí visely tyto usazeniny jako 500 metrů široká terasa z tuhého bahna mezi žulovými masivy po obou stranách řeky. Němci měli zde, u Parkiny po proudu řeky Petsamojaki 90 metrů dlouhý velice důležitý most, jediný pro zásobování jednotek 2. a 3. horské divize u řeky Licy. Po tomto mostě byly zásobovány všechny jednotky v první linii. Sověti samozřejmě měli zájem tento most zničit. Tento most, každý den bombardují. 28. září 1941 se to stane. Nechci si dělat legraci, ale přesnost bombardování Sovětů byla taková, že 6 odhozených bomb trefilo tyto dva břehy 250 – 1 000 metrů vzdálené od mostu. Zkoumané historické prameny říkají náhoda. Nastala katastrofa. Celý břeh se dal do pohybu, kolem 3 000 000 kubických metrů zeminy začalo klouzat dolů. 500 metrů široká terasa mezi řekou Petsamojaki a „Silnicí polárního moře“ se v délce 800 metrů svezla do údolí řeky.
Celé lesíky břízek spadly do koryta. Řeka se vzdula a zaplavila do výšky i silnici. Most u Parkiny se pod množstvím horniny roztříštil, jako ze sirek. Telefonní dráty u silnice zmizely. Naráz se změnila celá krajina. Veškeré spojení k frontě a především zásobování, bylo okamžitě přerušeno.
Murmansk 1941 – 42 Č 2.
Část 2.
V dějinách válek by člověk těžko hledal tak kuriózní a dramatické zablokování zásobování fronty pro dvě celé divize. 10 000 – 15 000 mužů a 7 000 koní a soumarů bylo rázem odříznuto od veškerého spojení s týlem.
Generálmajor Schörner poslal všechny jednotky, které měl k dispozici, včetně svého vlastního štábu do boje proti této přírodní katastrofě. Ve 12 hodinových směnách, včetně práce v noci byla budována z obou stran řeky cesta. Potom byly sestaveny kolony nosičů – vždy 100 mužů, které přenášely potraviny, krmení, munici, pohonné hmoty, stavební hmoty a dřevěné uhlí z narychlo vybudovaného skladu na západním břehu na východní břeh. Celkem to bylo každý den 150 tun.
Ženisté 6. horské divize okamžitě zahájili stavbu nového mostu. Ale i stavba tohoto mostu, zde na konci světa, byla něco nepředstavitelného. 91. horský ženijní prapor pro nový most u Parkiny, musel těžké trámy přivést z 200 kilometrů vzdálené, nově vybudované pily. Lehčí prkna přivezla loď z Kirkenessu do Petsama. 25 000 kmenů ženisté přivezli ze zásob dřeva v niklových dolech.
Stavba i s přivezením materiálu trvala od katastrofy 28. září 1941 do 8. října 1941. 8. října večer, když byl most otevřen, přišla sem na sever zima v podobě Sibiřské vichřice, která trvala několik dní. 9. října 1941 ráno se měly obrovské kolony se zásobováním vydat k prvosledovým jednotkám. Od 28. září neměly jednotky 2. a 3. horské divize čím střílet a co jíst. Vojáci mrzli, hladověli a chyběla jim munice. Situace raněných byla katastrofální. Nebylo dost nosičů, kteří by je odnesli do týlu. Obzvlášť trpěli koně a soumaři.
Náčelník týlu horského sboru Norsko major i. G. Hess ve své studii: „Fronta u Polárního moře 1941“ píše, obzvlášť strádali těžcí koně 388. pěšího pluku a našeho 1. oddílu 214. dělostřeleckého pluku. Během několika týdnů pošlo 1 400 koní. Z malých řeckých mezků nově převelené Schörnerovy divize nepřežil peklo tundry ani jediný.
Zásoby a střídání začaly přicházet až v druhé polovině října 1941. Již do této doby vysílení vojáci 2. a 3. horské divize byli těmito nedostatky v zásobování, nyní na pokraji sil. Přesto své pozice udrželi a neopustili je.
Cesta 6. horské divize generála Schörnera až sem k řece Lice do předních linií nebyla vůbec jednoduchá. Musely projít a projet z Řecka celou Evropou. Jedni připluly přes Botnický záliv a potom pochodovaly z Rovaniemi 650 kilometrů dlouhou Silnicí polárního moře. Druhá část plula lodí podél pobřeží severního Norska, dokud je na úrovni Hammerfestu neobjevili Angličané a nezahnali do fjordů. Potom museli pochodovat 500 kilometrů po říšské silnici číslo 50 do Kirkenessu.
Horští myslivci 2. a 3. divize jim při střídání popřáli více štěstí a lepší zásobování a stejnou cestou, kterou přišli oni se vydali zpět. Jen 139. horský pluk 3. horské divize zůstal v zázemí jako rezerva v prostoru horského sboru Norsko.
Cesta zdravých a nových jednotek po Silnici polárního moře na frontu je těžká, ale pro vyčerpané a vysílené vojáky 2. a 3. horské divize byla peklem. Na Silnici polárního moře, platilo pravidlo, že přednost má vždy to co jde na frontu. Co se vrací je až druhé. Proto každý den pochoduje od jednoho bivakového místa k přesně stanovenému druhému místu, vždy jen jeden prapor. Těžší věci měli uloženy na soumarech. Pozdější generál Klatt, v této době podplukovník, velitel 138. pluku horských myslivců, ve svých vzpomínkách říká: „Každý den nás vedl k hřejivým táborovým ohňům. Ty pomáhaly především našim vyhublým zvířatům. Přesto se první z nich asi po deseti dnech cesty hroutila. Co dělat? Zvedli jsme chvějící se tělo ze země, shromáždili dříví na oheň a podpírali bezmocný bok, až se zvíře ohřálo a vstalo. Pokud si opět vyhledalo své obvyklé místo v řadě, podařilo se ho vyrvat smrti. To se sice podařilo často, ale ne vždy. O osudu našich srstnatých spolucestujících často rozhodovaly minuty.“ Vojáci byli šťastni, když se za Ivalem objevily první osady Laponců a potom finské rolnické domy. Potom již spatřili elektrické světlo a železnici z Rovaniemi, na dohled měli okrajovou oblast Botnického zálivu. Dosáhli tím svého cíle.
Vojáky 6. horské divize, kteří převzali koncem října 1941 úseky 2. a 3. horské divize v lickém předmostí a na Titovce čekali podmínky, které z Řecka neznali.
Přední postavení se skládala většinou z jeskyní, ve kterých se nešlo ani postavit, která zároveň sloužila jako ložnice, bunkr a vše dohromady. Dveře ven tvořila zmrzlá celta. Pozice tvořily skalní masivy a mohutné žulové skály na kterých stály kulomety. Žádná souvislá linie fronty, nic na co byli zvyklí.