Pěchotní zbraně – část 3 – útočné pušky
Napsal: 14/5/2006, 19:54
Pěchotní zbraně – část 3 – útočné pušky
Ve třetím díle seriálu si povíme něco o tzv. útočné pušce, v angličtině označované jako „Assault Rifle“, v ruštině se s ní setkáme jako s „Avtomatem“. Jen u nás se označuje jako samopal...
Jak jsem v předchozích dílech uvedl, opakovačky i samonabíjecí pušky využívají velmi výkonný puškový náboj o ráži od 6,5 do 8 mm. Pušky jsou s ním schopny dostřelit na vzdálenost až tří kilometrů, což je pro boj zbytečně mnoho a na takovou vzdálenost nelze vést v praxi ani mířenou palbu. Navíc s příchodem a rozšířením kulometů (zvláště jeho lehké a univerzální varianty) se ukazuje i dříve používaná střelba salvou jako zbytečná.
Puškové náboje obsahují velké množství střelného prachu a jsou drahé, velké a těžké. Střelec může nést jen omezené množství střeliva. Dalším problémem vyplývajícím z použití těchto nábojů je dosti velký zpětný ráz který je nutno kompenzovat masivní konstrukcí pušky. U samonabíjecích pušek je tato ještě komplikováno použitím uzamykacích mechanismů a složitou konstrukcí samočinné zbraně. Již před první světovou válkou si začali být konstruktéři vědomi těchto problémů, ale použili se jen kosmetické a nízko nákladové úpravy - zavedly se například lehčí střely se zahrocenou špičkou které měly na kratší vzdálenost lepší balistické vlastnosti. Po WW1 dochází ke zkracování hlavní pušek, ale díky ekonomickým poměrům té doby nedochází k výraznějšímu průlomu do stávající koncepce výzbroje (výjimkou je zavádění samopalů).
Na scéně se koncem WW1 objevuje nový hráč – samopal. Je levný na výrobu (až pozdější typy), používá jakou střelivo pistolový náboj (je levný) a lze s ním docílit vysokou rychlost střelby. Zdálo by se že je tu ideální zbraň která nahradí pušky. Ale pistolový náboj je přeci jen vhodný pro boj z blízka, na větší vzdálenost je jeho zastavovací účinek příliš malý a samopaly nejsou primárně určeny pro boj na nějakou větší vzdálenost (max. tak 200 m). Proto se konstruktéři zaměřili na vytvoření takové zbraně, která má vlastnost samopalu (rychlost, velikost) a pušky (dostřel, přesnost). To ovšem znamenalo zaměřit se na náboj, který leží někde mezi pistolovým a puškovým nábojem – náboj o tzv. střední výkonnosti. Ten umožnil vyzbrojit armády jednotným střelivem a zavést do výzbroje útočné pušky.
Konstrukce útočné pušku je poměrně jednoduchá, vychází z konstrukce samonabíjecí pušky. Pro pohon automatiky využívá většinou princip odběru prachových plynů kanálkem z vývrtu hlavně. Zamykací mechanismy pracují na nejčastěji na principu rotace závorníku s uzamykacími ozuby (Kalašnikov), popřípadě vykývnutím závěru (Sa 58). Střelbu lze vést dávkami (u novějších zařízení se aplikuje omezovač) nebo jednotlivými ranami. Puška je vybavena zásobníkem na větší počet nábojů (+/- 15-30) a v poslední době i optickými zaměřovači. K dříve používané klasické pažbě se pro speciální úkolu začala používat pažba sklopná, popřípadě výsuvná. V posledních letech se začala více prosazovat tzv. Bull pup koncepce (viz. níže).
A teď trochu historie...
V sovětské/ruské literatuře se často uvádí zmínka o první útočné pušce kterou měl být Fedotov 1916 (viz. předchozí kapitola). Ten sice používal puškový náboj ráže Arisaka 6,5x50,5, původně ale pro něj chtěl autor použít méně výkonný náboj... Ten však v té době nebyl k dispozici, proto použití japonského náboje který byl méně výkonný než ruský standardní 7,62x53R. Tolik ruské zdroje.
První opravdovou útočnou puškou jak ji známe z dnešních dnů byla americká karabina M1, která používala náboj 30 US Carbine (7.62x33 mm). Umožňovala střelbu pouze jednotlivými ranami, až její další verze umožňovala střelbu dávkou (M2). Němci zavádí za války náboj 7,92x33 Polte a ten používají útočné pušky (Sturmgewehr) MP 43 a SG 44. Ty bývají označovány jako pravzory úročných pušek.
Sovětský svaz sice zavedl do výzbroje náboj vzor 43 (7,62x39), ale první verze pušek s neuzavřeným závěrem se ukázaly jako nepřijatelné. Po WW2 se ale objevuje zbraň, která mění dějiny. M.T. Kalašnikov přichází se svým automatem AK (Avtomat Kalašnikova) 47. Jednoduchá a účinná zbraň střílející takřka ve všech povětrnostních podmínkách, díky použitému náboji účinná v cíli, s kapacitou zásobníku 30 nábojů. Je rozšířena po celém světě, později se objevuje modifikovaná verze AKM a AKMS. Řada států jej vyráběla v licenci.
Na západě se velkého rozšíření dočkala puška z Belgie, FN-FAL. Má nezaměnitelný vzhled a byla ve své době zavedena po celém světě např. i Austrálie a Velká Británie (jako L1A1). Když se podíváte na nějaký dokument z Afriky, určitě ji tam vedle AK uvidíte, spolu s německou puškou řady G3. Ta původně vznikla jako výsledek práce německých konstruktérů ve Španělsku.
Vrátím se ještě k používaným nábojům. První generace útočných pušek používala běžnou ráži okolo 7,62 mm s rozdílnou délkou nábojnice. Při ustavení „obraných“ paktů – NATO a Varšavská smlouva – došlo také k standardizaci střeliva. Tak vznikl velmi výkonný náboj NATO 7,62x51 (původně US T65), ve východním bloku byl postupně zaveden sovětský náboj vzor 43 7,62x39. U nás byl po přechodnou dobu zaveden čs. náboj 7,62x45.
Postupně se však i tyto náboje začínají nahrazovat ještě menšími. V armádách NATO je zaveden náboj ráže .223 – 5,56x45. Ten je využíván u americké pušku M-16 (Armalite AR-15), postupně je zaváděn i do výzbroje jiných států NATO.
Armády východního bloku používají sovětský náboj 5,45x39, který je zaveden pro novou verzi Kalašnikova AK-74, popřípadě AKS-74 a AKSU-74. Tento náboj ale nebyl zaveden v ČSLA.
Tyto náboje vynikají jinými vlastnostmi než předchozí generace, většinou vyvolávají v zasažené oblasti těla daleko větší poškození tkáně. Jsou však náchylnější na změnu směru při nárazu na překážku.
Teď něco krátce o konstrukci „bull pup“. Zásobník je umístěn až za spouští, dochází k odstranění mrtvého prostoru v hlavišti pažby. Konstrukce je tak zkracuje při stejné délce hlavně. První zavedenou zbraní této koncepce byla francouzská puška FAMAS, zavedená do výzbroje v roce 1978. Dalším velmi známým typem této koncepce je rakouský Steyer AUG, ve Velké Británii je zavedena puška L85A1.
Útočné pušky v dnešní době vyrábí už poměrně hodně zbrojovek. Už to není ta hitech výroba pušek jako to bylo na počátku století, dnes je vyrábí i země které byli dříve závislé na dovozech zbraní.
Závěr něco o našem příspěvku. Nemá cenu tu rozebírat skvělou československou konstrukci označovanou u nás trochu chybně jako Samopal vz.58. Na Palbě je ostatně článek věnovaný jen této legendě....
Příště něco o samopalech.......
.............................................................................................
Použité zdroje:
A.V. Žuk – Pušky a samopaly
Popelínský - československé automatické zbraně a jejich tvůrci
MP 44 (StG 44)
M1 Carbine
AKM
Ve třetím díle seriálu si povíme něco o tzv. útočné pušce, v angličtině označované jako „Assault Rifle“, v ruštině se s ní setkáme jako s „Avtomatem“. Jen u nás se označuje jako samopal...
Jak jsem v předchozích dílech uvedl, opakovačky i samonabíjecí pušky využívají velmi výkonný puškový náboj o ráži od 6,5 do 8 mm. Pušky jsou s ním schopny dostřelit na vzdálenost až tří kilometrů, což je pro boj zbytečně mnoho a na takovou vzdálenost nelze vést v praxi ani mířenou palbu. Navíc s příchodem a rozšířením kulometů (zvláště jeho lehké a univerzální varianty) se ukazuje i dříve používaná střelba salvou jako zbytečná.
Puškové náboje obsahují velké množství střelného prachu a jsou drahé, velké a těžké. Střelec může nést jen omezené množství střeliva. Dalším problémem vyplývajícím z použití těchto nábojů je dosti velký zpětný ráz který je nutno kompenzovat masivní konstrukcí pušky. U samonabíjecích pušek je tato ještě komplikováno použitím uzamykacích mechanismů a složitou konstrukcí samočinné zbraně. Již před první světovou válkou si začali být konstruktéři vědomi těchto problémů, ale použili se jen kosmetické a nízko nákladové úpravy - zavedly se například lehčí střely se zahrocenou špičkou které měly na kratší vzdálenost lepší balistické vlastnosti. Po WW1 dochází ke zkracování hlavní pušek, ale díky ekonomickým poměrům té doby nedochází k výraznějšímu průlomu do stávající koncepce výzbroje (výjimkou je zavádění samopalů).
Na scéně se koncem WW1 objevuje nový hráč – samopal. Je levný na výrobu (až pozdější typy), používá jakou střelivo pistolový náboj (je levný) a lze s ním docílit vysokou rychlost střelby. Zdálo by se že je tu ideální zbraň která nahradí pušky. Ale pistolový náboj je přeci jen vhodný pro boj z blízka, na větší vzdálenost je jeho zastavovací účinek příliš malý a samopaly nejsou primárně určeny pro boj na nějakou větší vzdálenost (max. tak 200 m). Proto se konstruktéři zaměřili na vytvoření takové zbraně, která má vlastnost samopalu (rychlost, velikost) a pušky (dostřel, přesnost). To ovšem znamenalo zaměřit se na náboj, který leží někde mezi pistolovým a puškovým nábojem – náboj o tzv. střední výkonnosti. Ten umožnil vyzbrojit armády jednotným střelivem a zavést do výzbroje útočné pušky.
Konstrukce útočné pušku je poměrně jednoduchá, vychází z konstrukce samonabíjecí pušky. Pro pohon automatiky využívá většinou princip odběru prachových plynů kanálkem z vývrtu hlavně. Zamykací mechanismy pracují na nejčastěji na principu rotace závorníku s uzamykacími ozuby (Kalašnikov), popřípadě vykývnutím závěru (Sa 58). Střelbu lze vést dávkami (u novějších zařízení se aplikuje omezovač) nebo jednotlivými ranami. Puška je vybavena zásobníkem na větší počet nábojů (+/- 15-30) a v poslední době i optickými zaměřovači. K dříve používané klasické pažbě se pro speciální úkolu začala používat pažba sklopná, popřípadě výsuvná. V posledních letech se začala více prosazovat tzv. Bull pup koncepce (viz. níže).
A teď trochu historie...
V sovětské/ruské literatuře se často uvádí zmínka o první útočné pušce kterou měl být Fedotov 1916 (viz. předchozí kapitola). Ten sice používal puškový náboj ráže Arisaka 6,5x50,5, původně ale pro něj chtěl autor použít méně výkonný náboj... Ten však v té době nebyl k dispozici, proto použití japonského náboje který byl méně výkonný než ruský standardní 7,62x53R. Tolik ruské zdroje.
První opravdovou útočnou puškou jak ji známe z dnešních dnů byla americká karabina M1, která používala náboj 30 US Carbine (7.62x33 mm). Umožňovala střelbu pouze jednotlivými ranami, až její další verze umožňovala střelbu dávkou (M2). Němci zavádí za války náboj 7,92x33 Polte a ten používají útočné pušky (Sturmgewehr) MP 43 a SG 44. Ty bývají označovány jako pravzory úročných pušek.
Sovětský svaz sice zavedl do výzbroje náboj vzor 43 (7,62x39), ale první verze pušek s neuzavřeným závěrem se ukázaly jako nepřijatelné. Po WW2 se ale objevuje zbraň, která mění dějiny. M.T. Kalašnikov přichází se svým automatem AK (Avtomat Kalašnikova) 47. Jednoduchá a účinná zbraň střílející takřka ve všech povětrnostních podmínkách, díky použitému náboji účinná v cíli, s kapacitou zásobníku 30 nábojů. Je rozšířena po celém světě, později se objevuje modifikovaná verze AKM a AKMS. Řada států jej vyráběla v licenci.
Na západě se velkého rozšíření dočkala puška z Belgie, FN-FAL. Má nezaměnitelný vzhled a byla ve své době zavedena po celém světě např. i Austrálie a Velká Británie (jako L1A1). Když se podíváte na nějaký dokument z Afriky, určitě ji tam vedle AK uvidíte, spolu s německou puškou řady G3. Ta původně vznikla jako výsledek práce německých konstruktérů ve Španělsku.
Vrátím se ještě k používaným nábojům. První generace útočných pušek používala běžnou ráži okolo 7,62 mm s rozdílnou délkou nábojnice. Při ustavení „obraných“ paktů – NATO a Varšavská smlouva – došlo také k standardizaci střeliva. Tak vznikl velmi výkonný náboj NATO 7,62x51 (původně US T65), ve východním bloku byl postupně zaveden sovětský náboj vzor 43 7,62x39. U nás byl po přechodnou dobu zaveden čs. náboj 7,62x45.
Postupně se však i tyto náboje začínají nahrazovat ještě menšími. V armádách NATO je zaveden náboj ráže .223 – 5,56x45. Ten je využíván u americké pušku M-16 (Armalite AR-15), postupně je zaváděn i do výzbroje jiných států NATO.
Armády východního bloku používají sovětský náboj 5,45x39, který je zaveden pro novou verzi Kalašnikova AK-74, popřípadě AKS-74 a AKSU-74. Tento náboj ale nebyl zaveden v ČSLA.
Tyto náboje vynikají jinými vlastnostmi než předchozí generace, většinou vyvolávají v zasažené oblasti těla daleko větší poškození tkáně. Jsou však náchylnější na změnu směru při nárazu na překážku.
Teď něco krátce o konstrukci „bull pup“. Zásobník je umístěn až za spouští, dochází k odstranění mrtvého prostoru v hlavišti pažby. Konstrukce je tak zkracuje při stejné délce hlavně. První zavedenou zbraní této koncepce byla francouzská puška FAMAS, zavedená do výzbroje v roce 1978. Dalším velmi známým typem této koncepce je rakouský Steyer AUG, ve Velké Británii je zavedena puška L85A1.
Útočné pušky v dnešní době vyrábí už poměrně hodně zbrojovek. Už to není ta hitech výroba pušek jako to bylo na počátku století, dnes je vyrábí i země které byli dříve závislé na dovozech zbraní.
Závěr něco o našem příspěvku. Nemá cenu tu rozebírat skvělou československou konstrukci označovanou u nás trochu chybně jako Samopal vz.58. Na Palbě je ostatně článek věnovaný jen této legendě....
Příště něco o samopalech.......
.............................................................................................
Použité zdroje:
A.V. Žuk – Pušky a samopaly
Popelínský - československé automatické zbraně a jejich tvůrci
MP 44 (StG 44) M1 Carbine AKM
