Nejstarší zbraně.
Napsal: 19/10/2006, 18:36
Nejstarší zbraně.
Od samého začátku lze rozdělit zbraně na úderné a vrhací.
Nejstarší údernou zbraní byl klacek a vrhací kámen.
Asi prvním válečným vynálezem byl prak.
V různých oblastech začal klacek nahrazovat kyj, nebo na konci zaostřená tyč, z ní se vyvinul oštěp a bumerang. S vrhacím kopím se zároveň vyvinulo těžší kopí, kyj se měnil v palcát, sekeru (rubací, vrhací), kamenný kyj s nabroušeným ostřím se změnil v prototyp dýky, meče.
V pozdní době kamenné se zrodil luk.
K ochraně bojujících vznikl štít, který se držíval v levé ruce. Byly to původně dřevěné rámy potažené kůží, někdy jen dřevěné. V Asii jen pletené z proutí.
Ještě před dobou kamennou se objevují první kryty hlavy, trupu a nohou, většinou z tvrzené kůže, ale i z proutí, prošívané látky, nebo dřeva.
Vynález kovu zdokonaluje oštěpy, sekery, palcáty a dýky.
Meč s dlouhou tenkou čepelí se objevuje před rokem 2000 př. n. l., pravděpodobně u Asyřanů. V době bronzové se zdokonaluje brnění, většinou kožené, které bylo kovem vyztužované našitými plátky, či pláty, nebo se vytužují našitými šupinami. Přilby, krunýře se kovají z bronzu, později ze železa.
Pěchota.
Pěchota se skládala z chudých mužů a tvořila velké, těsné útvary, vyzbrojené sekerami, kopími, chráněné štíty. Později se objevují oddíly prakovníků a lučišníků.
V bitvě zůstávala těžká pěchota (pěší kopijníci a sekerníci) pohromadě ve středu sestavy, manévrování nahodilé, nebo vynucené protivníkem. Lehce obrněná lehká pěchota (lučišníci a prakovníci) byla vysunuta dopředu a znepokojovala střelbou protivníka. Při útoku bojových vozů, nebo jízdy, přebíhá lehká pěchota na křídla, nebo mezerami v těžké pěchotě do týly. Čelný střet pěchotních šiků ve formaci falanga trval asi hodinu. V okamžiku vytušení porážky se propadalo panice a začlo utíkat. To je okamžik největších ztrát, kdy jen malá část poražených uniká masakru.
Falanga.
bylo seskupení válečníků, kteří bojovali o x mužů širokém seskupení, rameno na rameni, kdy štít na levém rameni kryl i pravou stranu levého válečníka a o x řadách. Zadní řady tlačily přední řady před sebou a snaha byla probít se přes nepřítele.
Válečné vozy.
Válečné vozy byly do roku 700 př.n.l. elitou každého starověkého vojska.
Jejich vznik se klade do Sumeru kolem 1700 až 1200 př.n.l. Na vozech bojovali převážně šlechtici. Egyptský vůz byl obsazen speciálně vycvičených lučišníků, na Chetitských vozech bojovali kopijníci. Nejvíc dokonalé válečné vozy měli Asyřané., kteří měli několik lehké vozy pro lučišníky, těžké až pro 4 kopijníky.
Číňané s hlavní zbraní luk zavádějí válečné vozy někdy mezi 2100 až 1600 př.n.l., v roce 823 měl král Hsuan ze Západního Čchu na 3000 vozů.
Vozy se zpočátku používaly jako velitelské stanoviště. Se stoupajícím množstvím vozů se začínají používat jako úderná síla a každý vůz se stává středem skupiny kombinovaných zbraní zvanou čeng. Na každém voze byly tři až pět, z toho nejméně 2 lučišníci. Doprovod tvořilo okolo 20 kopijníků.
Jezdectvo.
se objevuje po roce 1000 př.n.l. a tvoří je nižší šlechta, protože má na koně a vybavení zbraněmi a brnění. Někde se jezdectvo najímalo ze sousedních kmenů a států, jejichž příslušníci dovedli z koní střílet z luku.
Jako první začali používat jezdectva Asyřané. Jízda na koni byla obtížná a riskantní. Nebyly známy třmeny a jezdec se držel jen koleny. V Číně se jezdectvo nevyskytovalo.
Určitou součinnost mezi složky vojska a organizaci zavedli kolem roku 1000 př.n.l. Egypťané, kteří dovedli potom ukázněně manévrovat. Ještě více organizace a manévrování pak dokázali Asyřané.
Od samého začátku lze rozdělit zbraně na úderné a vrhací.
Nejstarší údernou zbraní byl klacek a vrhací kámen.
Asi prvním válečným vynálezem byl prak.
V různých oblastech začal klacek nahrazovat kyj, nebo na konci zaostřená tyč, z ní se vyvinul oštěp a bumerang. S vrhacím kopím se zároveň vyvinulo těžší kopí, kyj se měnil v palcát, sekeru (rubací, vrhací), kamenný kyj s nabroušeným ostřím se změnil v prototyp dýky, meče.
V pozdní době kamenné se zrodil luk.
K ochraně bojujících vznikl štít, který se držíval v levé ruce. Byly to původně dřevěné rámy potažené kůží, někdy jen dřevěné. V Asii jen pletené z proutí.
Ještě před dobou kamennou se objevují první kryty hlavy, trupu a nohou, většinou z tvrzené kůže, ale i z proutí, prošívané látky, nebo dřeva.
Vynález kovu zdokonaluje oštěpy, sekery, palcáty a dýky.
Meč s dlouhou tenkou čepelí se objevuje před rokem 2000 př. n. l., pravděpodobně u Asyřanů. V době bronzové se zdokonaluje brnění, většinou kožené, které bylo kovem vyztužované našitými plátky, či pláty, nebo se vytužují našitými šupinami. Přilby, krunýře se kovají z bronzu, později ze železa.
Pěchota.
Pěchota se skládala z chudých mužů a tvořila velké, těsné útvary, vyzbrojené sekerami, kopími, chráněné štíty. Později se objevují oddíly prakovníků a lučišníků.
V bitvě zůstávala těžká pěchota (pěší kopijníci a sekerníci) pohromadě ve středu sestavy, manévrování nahodilé, nebo vynucené protivníkem. Lehce obrněná lehká pěchota (lučišníci a prakovníci) byla vysunuta dopředu a znepokojovala střelbou protivníka. Při útoku bojových vozů, nebo jízdy, přebíhá lehká pěchota na křídla, nebo mezerami v těžké pěchotě do týly. Čelný střet pěchotních šiků ve formaci falanga trval asi hodinu. V okamžiku vytušení porážky se propadalo panice a začlo utíkat. To je okamžik největších ztrát, kdy jen malá část poražených uniká masakru.
Falanga.
bylo seskupení válečníků, kteří bojovali o x mužů širokém seskupení, rameno na rameni, kdy štít na levém rameni kryl i pravou stranu levého válečníka a o x řadách. Zadní řady tlačily přední řady před sebou a snaha byla probít se přes nepřítele.
Válečné vozy.
Válečné vozy byly do roku 700 př.n.l. elitou každého starověkého vojska.
Jejich vznik se klade do Sumeru kolem 1700 až 1200 př.n.l. Na vozech bojovali převážně šlechtici. Egyptský vůz byl obsazen speciálně vycvičených lučišníků, na Chetitských vozech bojovali kopijníci. Nejvíc dokonalé válečné vozy měli Asyřané., kteří měli několik lehké vozy pro lučišníky, těžké až pro 4 kopijníky.
Číňané s hlavní zbraní luk zavádějí válečné vozy někdy mezi 2100 až 1600 př.n.l., v roce 823 měl král Hsuan ze Západního Čchu na 3000 vozů.
Vozy se zpočátku používaly jako velitelské stanoviště. Se stoupajícím množstvím vozů se začínají používat jako úderná síla a každý vůz se stává středem skupiny kombinovaných zbraní zvanou čeng. Na každém voze byly tři až pět, z toho nejméně 2 lučišníci. Doprovod tvořilo okolo 20 kopijníků.
Jezdectvo.
se objevuje po roce 1000 př.n.l. a tvoří je nižší šlechta, protože má na koně a vybavení zbraněmi a brnění. Někde se jezdectvo najímalo ze sousedních kmenů a států, jejichž příslušníci dovedli z koní střílet z luku.
Jako první začali používat jezdectva Asyřané. Jízda na koni byla obtížná a riskantní. Nebyly známy třmeny a jezdec se držel jen koleny. V Číně se jezdectvo nevyskytovalo.
Určitou součinnost mezi složky vojska a organizaci zavedli kolem roku 1000 př.n.l. Egypťané, kteří dovedli potom ukázněně manévrovat. Ještě více organizace a manévrování pak dokázali Asyřané.
