Analýza Adolfa Hitlera jako vojevůdce a stratéga

Politici, přestavitelé, vedoucí organizací.
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Analýza Adolfa Hitlera jako vojevůdce a stratéga

Příspěvek od Lord »

Psychologického hlediska není válka prohraná do té doby dokud ji sami nevzdáte. Avšak zvolit vhodnou strategii pro budoucnost. Umět rozpoznat začínající problémy v samém zárodku. Dokázat efektivně reagovat. Změnit styl myšlení, který vás dovedl jednou k vítězství. To vše vyžaduje velké umění, musíte být pružní. Jinak v těchto extrémních situacích shoří vaše chyby jako papír.

Obrázek
Ačkoliv bude Adolf Hitler vždy znám kvůli zvěrstvům, které způsobil během druhé světové války, byl to také významný vojevůdce. Hitler je do dnešních dnů stále zmiňován při konverzaci, v knihách, v kině nebo v televizních programech. Před válkou a ještě více po dobytí západu se Adolf Hitler jevil jako velká figura, která kombinovala strategii Napoleona se zchytralostí Machiavelliho a fanatismem Mohameda. Avšak po napadení Ruska začala jeho hvězda pohasínat. Ke konci války byl považovaný za vojenského amatéra, jeho šílené příkazy a hrubá neznalost byla pro spojence největší aktivum. Velké pohromy německých pozemních sil byly přisuzovány Hitlerovi, naopak úspěchy byly připsány německému generálnímu štábu.

Ovšem neměli bychom přijmout toto zjednodušení a takový pohled na Hitlera, i když má v mnohém pravdu. Tato analýza odhalí Adolfa Hitlera jako komplikovaného muže, který preferoval své vlastní zájmy před zájmy své země, lidí a zbytku světa. Miliony lidí zemřelo při jeho „pátrání“ po životním prostoru. Hitler chtěl obnovit Německo jako velmoc a určit mu spravedlivé místo mezi dalšími národy po celém světě. Hitlerovy počáteční úspěchy přesvědčili mnoho lidí, že je vskutku vojenský génius. Ovšem Velká Británie, Francie a zbytek světa tehdy včas neučinily rázné kroky proti jeho politice.


Hitler jako politik

Zpočátku byl Hitler vskutku úspěšným vůdcem, nesla to doba, podmínky a okolí. Hybnou silou v pozadí za tímto úspěchem bylo Hitlerovo politické rozhodování, postup který ve skutečnosti položil základy pro druhou světovou válku. Při pokračujícím tažení se však začal stále více „montovat“ do spletitosti bojiště, taktiky a strategie.

Hitler měl podivuhodnou schopnost pamatovat si přesné detaily, zvláště historické informace, technická fakta, ekonomické statistiky, a minulé osobní zkušenosti. Pamatoval si přesná data událostí v jeho politické kariéře a jiné. Svůj nedostatek vzdělání v oblasti techniky kompenzoval čtením knih. Hitlerova fenomenální paměť mu umožňovala chápat technické záležitosti a problémy vojenského charakteru. Dobře znal zbraně, tanky, lodě a jejich schopnosti. Už v počátcích navrhoval například 75 mm kanón s dlouhou hlavní pro tanky, rovněž poukazoval na vadu v návrhu německých bitevních lodí jejíž příďová nástavba byla příliš nízká a potápěla se do vln při rozbouřeném moři. Hitler byl zběhlý ve výzbroji a rychlosti německých a cizích válečných lodí. Měl velké pochopení pro využití benzínového motoru v armádě, zajímal se též o výrobu syntetického benzínu.

Hitler přičítal velkou váhu svým vojenským zkušenostem, které získal jak prostý voják během první světové války, kdy byl vyznamenán Železným křížem II. a pak také I. třídy. Věřil, že se je možné dívat na bitvu z perspektivy vojáka v poli. Polní maršál Erich von Manstein vylíčil ve svých pamětech několik jeho charakteristických rysů určující jeho vojenské vedení. Šlo například o pevné nervy a nespornou inteligenci. Ačkoli Manstein nesouhlasil s Hitlerovým pojetím války a smyslem pro identifikaci s prostým vojákem, některé silné schopnosti mu přiznat musel. Hitler byl velmi dobře informovaný o podmínkách na frontě a navíc se často ptal důstojníků, kteří se právě vrátili z první linie na situaci. Tak si byl také vědom výkonu německých vojáků, přepínání sil, včetně toho co museli všechno vydržet. Co se týče ztrát, zajímali ho čísla, která se týkala snížení akceschopnosti jednotek.

Hitler měl schopnost přizpůsobit konverzaci mentalitě publika. Mohl diskutovat o vysoce technických záležitostech s průmyslníky, provozovat politické konverzace s diplomaty, nebo zjednodušit složité problémy na úroveň, které snadno rozuměla dělnická třída. Toto nadání mu dodávalo sebedůvěry a necítil se pak zastrašen obklopen lidmi s vyšším vzděláním. Pohodlně mohl diskutovat o takových tématech jak umění, hudba, nebo literatura. Byl schopen někoho přesvědčit nebo přijmout jeho hledisko. Většinou dopředu věděl proč ta která osoba za ním přijede a mohl si tak dopředu připravit protiargumenty. Dotyčný měl pak dojem, že Hitlerova logika má zdravé jádro.

Hitler byl jeden z prvních politiků, který dokonale využíval moderní techniku té doby. Ať jde o osvětlení, mikrofony, rozhlas, rádio. Veřejnost si byla stále vědoma jeho politických názorů. Čas od času ujišťoval německé obyvatelstvo zprávami typu: „Rozhodující okamžik pro Německo ..., náš osud je jedinečný, což vyžaduje nové řešení…“, a především to byl on, pod jehož vedením bude Německo spaseno.

Hitler byl přesvědčen, že Německo potřebuje více životního prostoru, ten jsi lze vzít na východě. „Lebensraum“ je potřeba kvůli tomu, aby bylo možné udržet a zvýšit životní úroveň při růstu obyvatelstva. K tomu Německo potřebuje potraviny a suroviny a to vše si nebylo možné koupit jen v cizích zemích. Především šlo o to učinit Německo soběstačné, aby jeho přežití nebylo závislé na ostatním světu v případě války. Hlavně aby se stalo skutečnou velmocí, která by nemohla být vydírána na základě nějakého embarga.

Hitlerova ideologická a rasová politika nakonec dospěla k apokalyptickému zhroucení fašismu, když Hitler dovedl Německo spolu se sebou ke kolektivní sebevraždě.


Hitlerovy slabé stránky

Výše byly uvedeny převážně silné stránky Hitlerovy osobnosti, avšak následující text odhalí jeho slabiny. Hitlerova schopnost pamatovat si události spojená s jeho pozicí diktátora byla někdy problémem. Při poradách mohl například nadhazovat specifické detaily z dřívějších rozprav s důstojníky. Ti pak museli být pečlivý v tom co řeknou, museli tak mít určitý soulad mezi tím co řekli v minulosti a co řeknou v budoucnosti.

Když Hitler zjistil, že se odchýlili od toho co kdysi řekli, ihned předpokládal, že se ho pokoušeli nebo pokoušejí úmyslně oklamat. Tento předpoklad Hitlera stále přesvědčoval, že svým generálům nemůže věřit. Hitler tak vůbec nebral v potaz, že rozhodování generálů by mělo být esencí určité svobody jednání založené na jejich zkušenostech a znalostech bojiště, a že tyto faktory se mohou časem měnit.

Hitler měl však nepoddajné přesvědčení, že jedině on sám by měl ovládat osud Německa. Jedině on sám rozuměl celé své politice a cílům. Jedině on mohl měnit rozhodnutí s ohledem na okolnosti. Přesto bylo možné měnit jen detaily, avšak v konečných výhledových cílech držel vždy stálý základní kurs. Byl zastáncem názoru, že válka je pokračování politiky jinými prostředky, a že to je příliš vážná věc než aby byla ponechána jen generálům. Naopak Erich von Manstein zastával názor, že vojenské úspěchy nakonec umožní i politické řešení.


Hitlerova nedůvěra v generály

Hitlerovo nedůvěra v generály se zakládala na úspěších, kterých bylo dosaženo na počátku války. A kterých bylo dosaženo navzdory tvrzením vojenských expertů. Tyto zdánlivě snadná vítězství dávala Hitlerovi sebedůvěru, která přerostla do té míry, že se začal pokládat za velkého vojenského vůdce či génia. Tato přílišná důvěra v sama sebe spojené s extrémní nedůvěrou k jeho generálům se stala hnací sílou v pozadí při jeho účasti na složitých vojenských záležitostech.

Vrchní velitelství bylo organizováno tak, že nikdo nebyl v pozici, aby mu mohl avizovat velikou strategii nebo dokonce koncept válečného plánu bez jeho přímého souhlasu. Personál vrchního velitelství, který měl původně vykonávat uvedenou funkci, se tak stal arénou pro Hitlera prostřednictvím které distribuoval své příkazy k vojenským velitelům.

Velitelé tak většinou neměli možnost vysvětlit svou strategii a často také neměli žádnou představu o tom, co je v jejich kompetenci a jaká je oblast jejich odpovědnosti. Toto samozřejmě vedlo k početných konfliktům. Výsledkem pak byla buď rezignace velitelů, jejich nahrazení pokud selhali nebo nesouhlasili s Hitlerovým rozhodnutím.

Hitlerovo důvěra v jeho vojenské vedení války, vlastní vojenská zkušenost během první světové války na kterou se rád odvolával, a která byla stejně velmi omezená, způsobovala vážné problémy. Hitler naprosto postrádal zkušenosti generálů v poli, schopnosti štábních důstojníků na kterých se cení jejich schopnost analyzovat vojenskou situaci a logicky hledat východiska. Hitler příliš nebral v potaz takové záležitosti jako jsou zásoby, logistika a podpora vojsk.

Rovněž jakmile byly vyvinuty a vyrobeny nové zbraně, tak je Hitler poslal co nejdříve do předních linií bez ohledu na to zda bylo zajištěno vše potřebné nebo byla zbraň dostatečně otestovaná. Hitler nelibě přijímal jakékoliv zprávy o nepřátelské nadřazenosti, bez ohledu na to jak spolehlivé zprávy to mohou být a místo toho raději poukazoval na chyby nepřátel v porovnání s německou výrobou.


Politika neústupnosti a tvrdosti

Ovšem nejvážnější Hitlerovou chybou byl princip držet území už jednou vybojované. Jinak také známý jako „žádný ústup“. Tento princip byl zakořeněný v jeho zkušenostech z první světové války. Hitler byl tehdy svědkem jak snadno bojují vojska, která musí držet určitou linii obrany, než ta která ustupují. Hitler věřil „v magnetickou sílu“ bojujících vojsk, věřil že by se nikdy neměla předčasně opustit linie obrany. Hitler měl v živé paměti jak snadno podléhali vojáci panice. Snadnější bylo udržet vojáky namačkané v zákopech než zastavit pěšáky - „bídné červy“ jak je nazýval, kteří se volně pohybovali. Z toho co Hitler viděl bylo lepší držet se současných pozic, bez ohledu na procenta ztrát, bez ohledu na letecké útoky a dělostřeleckou palbu. Toto vše bylo ze strategického hlediska údajně lepší než dovolit vojákům ústup přes otevřenou zemi k další obranné linii.

Z toho všeho pak vyplýval závažný poruchový stav Hitlerova vojenského velení, který spočíval v jeho víře, že vítězství na bojišti je možné dosáhnout pouze skrz tvrdou sílu. Respektive, že bitva bude ztracena pokud selže odvaha v kritickém momentu. Toto přesvědčení pak bylo vytrženo z hranic tvrdé reality, nezáleželo na nadřazenosti nepřátelských sil v prostoru a čase, neboť jde pouze o sílu vůle nepřítele a sílu vůle vlastní.

Hitlerův rozhodovací proces

Zatímco se Hitler snažil prezentovat jako rozhodný vůdce, ve skutečnosti úzkostlivě plánoval každý další krok velké strategie. Když byl konfrontován s obtížným problémem odkládat po několik dnů a někdy i týdnů rozhodnutí vedoucí k vyřešení situace. Bylo to dny kdy nechtěl být rozrušovaný personálem, často pak byl sám ve svém pokoji. V těchto situacích často odjížděl z Berlína do Berchtesgadenu, kde pak údajně dělal nejzávažnější rozhodnutí. Jeho nálada se dramaticky měnila, byl často mrzutý a deprimovaný. Ignoroval okolí dokud nedosáhl rozhodnutí. Polní maršál von Manstein uvádí, že Hitler odkládal některá důležitá rozhodnutí, ačkoliv bylo třeba naléhavé udělat okamžité rozhodnutí a tak včas překazit operační úspěch nepřítele.

Hitlerův rozhodovací postup nebyl dokonalý, škody přinášely jeho odklady a selhání ve věcech strategického významu. Často rozhodoval sám a nerozebíral problémy logickým způsobem, největší chybou byla malá pružnost jeho plánů, i když okolnosti umožňovaly různá řešení.

Hitler se nepřibližoval svému rozhodnutí logickými metodami. Logická metoda rozhodování spočívá ve shromažďování faktů, určování možných alternativ, vážení výhod a nevýhod každé alternativy a pak vybrání nejlepší možnosti.

Hitlerův postup byl opakem. Jak jednou dospěl k rozhodnutí, buď skrz intuici nebo nějaké další prostředky, tak začal shromažďovat fakta, která by podporovala jeho rozhodnutí. Když cítil, že toto jeho „osvícení“ je podloženo fakty zavolal své pobočníky bez ohledu na to zda byla noc nebo den a ti pak museli poslouchat jeho monolog do té doby než sám skončil. V další fázi pak zavolal generální štáb a své rozhodnutí jim objasnil. Problémem bylo, že jakmile už udělal rozhodnutí, bylo skoro nemožné toto korigovat. Když generálové vnesli námitky popadl Hitlera záchvat vzteku, který zabránil jakékoliv další diskuzi v této věci. Jakmile však byl jeho bojový plán jednou přijat generálním štábem, jeho nálada se změnila a byl veselý a přístupný.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Hitlerovy vojenské omyly

Nyní budou následovat dva příklady Hitlerova rozhodnutí. Jedno bylo vybráno z počátku války – tažení do Francie v květnu 1940 a druhé z listopadu 1942 – válka v Rusku. Je mezi nimi časový rozdíl 2,5 roku. Můžeme zde sledovat vývoj Hitlera jako vojevůdce, který již od počátku války až do konce zasahoval do vojenských plánů. Zatímco v případě Dunkirku měl obavy o zachování síly tankových jednotek, v případě Stalingradu naopak sílu oslaboval a rozmělňoval. Především si však můžeme všimnout, že více než generály byl ovlivněn velitelem Luftwaffe polním maršálem Hermannem Goeringem, který byl především Hitlerovým „starým kamarádem“ a stranickým kolegou. Je nesporným faktem, že Goering a Hitler se společně podíleli na hrubých omylech války.

Dunkirk – „stop příkaz“

Jednou z nejvíce kontroverzních otázek v historii druhé světové války je zastavení německých vojsk před Dunkirkem v posledních dnech měsíce května roku 1940. To umožnilo britskému expedičnímu sboru (BEF) a části francouzských vojáků uniknout přes moře do Velké Británie, přitom se nejednalo o zanedbatelné množství vojáků, přepraveno bylo na 338 226 lidí včetně 126 176 Francouzů.

Polemika se rozděluje na základní dva problémy. První je - byl Hitler výhradně zodpovědný za rozhodnutí zastavit postup armády na Dunkirk? Nebo udělal toto rozhodnutí na základě rady generála Gerda von Rundstedta? Druhá otázka je rozebírána nejvíce mezi vojenskými dějepisci včetně toho proč byl „stop příkaz“ vůbec vydán?

V odpovědi na první otázku je málo pochybností. Hitler byl prostě nervózní, že jeho armády tak úspěšně pokročily do Francie a přitom naráží jen na malý odpor. Obával se zda Britové a Francouzi nechystají úder z jihu a tak chtěl „vyztužit“ současné pozice.

Když 24. května navštívil velitelství Rundstedtovy skupiny armád, byl již samotný Rundstedt informovaný, že Hitler je znepokojený. Hitler se obával zda tankové síly nejsou oslabeny dlouhým a rychlým úderem přes Francii, ba co je důležitější zda nebude ohroženo příliš vysazené křídlo útoky nepřítele se severu a z jihu. Hitler údajně souhlasil Rundstedtem, že tankové síly by se měly ušetřit pro budoucí operace, nebylo vhodné riskovat boje v mokřinách ve Flandrech. Flandry byly mokřinou se sítí kanálů a odvodňovacích příkopů, která by činila manévrování tanků obtížné. Tanky by se tak mohli stát snadnou kořistí britského nebo francouzského útoku.

Hitler byl nepochybně inspirovaný Rundstedtovou obavou o zachování síly tankových divizí, avšak rozhodnutí o zastavení útoku obrněných jednotek směrem ke kanálu La-Manche učinil výhradně sám. Hitler preferoval bezpečné řešení obrany, ačkoli skupina armád navrhovala smělou útočnou akci. Když se Britům podařil únik z Dunkirku pokoušel se Hitler svalovat vinu na generály. Hitler počítal, že další fáze útoku bude směřovat na Paříž a ke konečné porážce francouzských pozemních sil. Proto Hitler neviděl žádný smysl vhánět tanky do bahnité nížiny, neboť tehdy viděl priority jinde.

Ovšem za největším argumentem, proč byl vydán sporný příkaz, stojí polní maršál Hermann Goering. Goering ujistil Hitlera, že Luftwaffe je schopna zastavit naloďování britských expedičních jednotek (BEF) v Dunkirku. Hitler v tom spatřoval příležitost jak se vyhnout hazardu ve Flandrech a přitom dosáhnout kapitulace BEF. Goering byl přesvědčen, že Luftwaffe dokáže zamezit úniku BEF bez pomoci armády.

Toto vysvětlení popírá tvrzení těch, kteří zdůvodňovali zastavení tankových divizí před Dunkirkem politickými motivy. Podle této teorie dovolil Hitler úmyslně uniknout BEF z Dunkirku, protože doufal že tak snadněji dosáhne uzavření míru s Velkou Británii. Tento předpoklad se opírá o tvrzení generála Günthera Blumentritta při poradě Hitlera a Rundstedta na jeho velitelství 24. května 1940, obsah rozhovoru byl zhruba následující:

Hitler byl v dobré náladě a přiznal že kampaň už je rozhodnutá, že se stal zázrak. Dal nám najevo svůj názor, že válka bude ukončena do šesti týdnů. Potom si přál uzavřít rozumný mír s Francií a pak uzavřít dohodu s Velkou Británií. S obdivem mluvil o Britské říši, nezbytnosti její existence, a přínosem který vnesla do civilizace. Dohoda s Brity by měla potvrdit německé pozice v Evropě a navrátit Německu jeho ztracené kolonie. Chtěl uzavřít s Británií mír na základě těchto požadavků.

Otázkou ovšem potom zůstává, že kdyby tomu tak opravdu bylo proč by „objednával“ útok Luftwaffe na BEF? Podle generála Heinze Guderiana, byl Hitler a především Goering přesvědčen, že německé letectvo je natolik silné, že dokáže zabránit úniku britských sil po moři. Manstein později napsal, že Dunkirk byl jednou z Hitlerových vážných chyb. Dále pokračuje: „Hitler měl určitý instinkt, ale postrádal důkladné znalosti vojenského velitele, které by mu umožnily přijmout pozdější značná rizika během operace, protože nevěděl zda je bude možné zvládnout. Zatímco Britové „rozjeli“ největší záchrannou námořní operaci v historii, tak Hitler a jeho generálové vedli polemiky o stop příkazu a již se pilně připravovali na blížící se ofenzívu v oblasti Somme–Aisne.

Stalingrad – „žádný ústup“

Hitlerova nepoddajná politika žádného ústupu si u Stalingradu vyžádala tisíce německých životů. Byla to politika fanatického odporu. Hitlerovo rozhodnutí udržet Stalingrad za každou cenu má určitou souvislost s podobnou situaci před Moskvou během kruté zimy v roce 1941. Tehdy byla zahájena velká sovětská ofenzíva proti německé armádě. V prosinci neviděli němečtí generálové žádnou jinou možnost než velký ústup armád do udržitelných pozic. Proti radě svých generálů byl Hitler rozhodnutý neustoupit, německá vojska se měla udržet a zastavit nepřátelskou ofenzívu. Ti důstojníci, kteří odmítali uposlechnout Hitlerovy příkazy byly buď propuštěni nebo postaveni před válečný soud.

Hitler založil své rozhodnutím na skutečnosti, že jakýkoliv ústup ve velkém měřítku uprostřed zimy, při omezené pohyblivosti armád, nedostatečném zimním vybavení a žádnými připravenými pozicemi by měl nevyhnutelně vážné důsledky. Třebaže tisíce německých vojáků zemřelo při sovětském útoků, další měli omrzliny, německá armáda vytrvala do té doby než jarní tání umožnilo sovětské armádě prorazit skrz německé obranné linie.

Během této doby se podařilo posílit německou armádu, respektive jí hlavně vybavit zoufale potřebným zimním oblečením pro vojáky a zachránit většinu vybavení a těžké výzbroje. To umožnilo opět zahájit německou ofenzívu v roce 1942. Mnoho Hitlerových generálů tehdy nesouhlasilo s jeho rozhodnutím, ale nyní cítili, že to bylo rozumné řešení. V tomto kritickém momentu vojáci vzpomínali na Napoleonův ústup z Moskvy. Ústup armád od Moskvy by mohl přerůst v paniku. Cesty a železnice byly zablokovány sněhem. Po několika nocích ústupu by unavení vojáci jednoduše ulehli a zemřeli na místě.

Nebyly připraveny žádné pozice vzadu, které by poskytovaly v kruté zimě útočiště. Hitler se tehdy přesvědčil, že zamítnutí žádosti generálů ustoupit bylo správné a co je ještě více důležité – uvěřil, že nejlepší obranou proti sovětské armádě je jednoduše držet území a bojovat.

To byl také jeden z důvodů, kterým Hitler ospravedlnil rozhodnutí udržet Stalingrad za každou cenu o rok později. 19. listopadu 1942 zahájila sovětská armáda ofenzivu proti německé 6. armádě generála Friedricha Pauluse ve Stalingradu. Náčelník štábu německých pozemních vojsk (OKH) generál Kurt Zeitzler se pokouší Hitlera přesvědčit, aby dovolil Paulusovi ústup. Stalingrad byl obkličován ruskými silami klešťovým úderem ze dvou stran. 21. listopadu se Hitler rozhodl, že se 6. armáda musí udržet ve Stalingradu navzdory nebezpečí obklíčení, tím se propásla šance Němcům uniknout z kotle ven na západ.

Hitlerovo rozhodnutí také spoléhalo na Goeringovo vychloubačné ujištění, že Luftwaffe bude schopná doplňovat vzdušnou cestou do obklíčeného Stalingradu potřebné jídlo a munici bojujícím silám. Nezbytné dodávky však vázly. Von Manstein tvrdí, že svou roli sehrál i Hitlerův charakter, emoce, prestiž, vojenská čest, kdy se odmítal vzdát Stalinova města dobrovolně.

Stalingrad nakonec znamenal velkou porážku pro německou armádu. Vyčerpaná 6. armáda a zbytek jejich sil nakonec kapituloval a odešel do ruského zajetí, včetně čerstvého polního maršála Pauluse. Jasně se ukázalo jak špatně se Hitler rozhodl. Ukázalo se, že jakkoli bylo úspěšné rozhodnutí udržet se a bojovat během zimy u Moskvy, tak toto nebyla rozhodně vhodná strategie, která by šla aplikovat na každou situaci, v každé době a prostoru. Nynější konfrontace se sovětskými silami dopadla debaklem. Rusové se za rok a půl války nejen poučili, ale také už vyráběli více zbraní než Němci.

Okolnosti u Stalingradu nebyly stejné jako o rok předtím u Moskvy. Paulus měl možnost ustoupit do udržitelných pozic. Rovněž zásobování leteckým mostem selhalo. Pomoc pozemní cestou nikdy nedorazila. Polní maršál von Manstein a narychlo vytvořená „záchranná skupina“ nebyla schopná Pauluse se Stalingradu „vysekat“. Stalingrad znamenal konec Hitlerovy utkvělé představy dobýt Sovětský svaz brutální silou a neústupností.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Hitlerova válečná strategie

Jednoduše by šlo napsat - Hitler sledoval jedinou strategii dobýt Sovětský svaz a tomu podřizoval vše ostatní. Byla to strategie, která ho stála válku. Příliš nepočítal s jinými alternativami. Po dobytí Západu se však mohlo vojenské úsilí Němců ubírat různými směry.

Obrázek

Po obsazení Francie následovala letecká bitva o Británii, která měla připravit podmínky pro plánovanou invazi Wehrmachtu do Anglie – operace Lvoun. Z racionálního hlediska se jednalo o správnou variantu dalšího směřování, kterou ovšem pravděpodobně nebylo možné v dané chvíli realizovat, neboť nebylo jednoduché přepravit německá vojska přes Lamanšský průliv. V roce 1940, po porážce Francie byla Velká Británie vojensky nejslabší a Německo relativně nejsilnější za celou válku. Britové však měli nadále silné loďstvo a letectvo, jeho podzemní armáda však utrpěla nedávno porážky v Norsku a ve Francii. Přesto když se nepodařilo donutit Velkou Británii k míru, mělo se pokračovat v jejím oslabování.

Naskýtala se varianta vyvinout na britskou říši nátlak prostřednictvím Gibraltaru. Hitler chápal význam Gibraltaru, ale k jeho obsazení by potřeboval pomoc Španělska. V listopadu 1940 dostalo německé velení za úkol zorganizovat vlakové transporty do Španělska, akce dostala krycí název operace Felix. Německá vojska a letectvo přepravené do Španělska by pak zajisté provedlo úspěšné obsazení tohoto důležitého opěrného bodu Britů. Avšak k tomuto záměru byl nutný souhlas španělského diktátora Francisca Franca. Ten měl však pochyby o jasném německém vítězství nad Británii, Španělsko bylo také oslabeno následky občanské války a proto nechtěl zemi zatáhnout do další války, z jeho vlastního egoistického pohledu by akce nepřinesla Španělsku žádné výhody, spíše rizika. Proto nedal nakonec souhlas k provedení operace Felix. Bez Francova schválení by Německo muselo napadnout Španělsko za účelem ovládnutí Gibraltaru. Z německé strany to nakonec bylo neplodné období.

27. prosince 1941 upozorňuje admirál Erich Reader na zhoršující se situaci ve Středomoří, rovněž se pokouší odradit Hitlera od jarního útoku Rusko. Reader za současné situace považuje za hlavního nepřítele Velkou Británii a odmítá přepínat německé zdroje dalším tažením. Hitler si ho vyslechne, ale nekomentuje to. Reader vyjadřuje pesimistický pohled na situaci a poukazuje na následující: Nepřítel má výhodu po každé stránce a převzal iniciativu. Vede ofenzivní akce v Řecku, Albánii, Libyi a východní Africe. Německé loďstvo pohlíží na vývoj ve Středomoří s vážnými obavami. Dále pokračuje – z těchto důvodů by se Německo mělo dále zabývat plány na obsazení Gibraltaru. Obsazením této bašty by Německo ulehčilo Itálii, ovládlo západní Středomoří a zamezilo důležitému britskému spojení skrz Středomoří k Maltě a Alexandrii. Reader byl ochoten za tímto účelem okupovat Španělsko, neboť by to Němcům umožnilo penetraci do africké oblasti přes Maroko a Kriegsmarine by mohla využívat španělské přístavy pro ponorky, bitevní lodě a zásobování.

Oslabení, dobytí či uzavření míru s Velkou Británii by zabezpečilo Německu jeho „západní bok“. Podobný význam by přineslo obsazení Gibraltaru, Severní Afriky a ovládnutí Středomoří. Nezabezpečení západního boku tak mohlo v případě napadení Sovětského svazu potenciálně vést k válce na dvou frontách.

Začínalo být jasné, že k úspěšnému vylodění na britských ostrovech by bylo nutné delší období příprav, muselo by se zesílit letectvo a námořnictva. O improvizované akci nemělo smyslu uvažovat. Přesto existovala jiná alternativa, která by uštědřila britské morálce a schopnosti vést válku políček. Byl by to útok na britské koloniální državy v součinnosti s japonským císařstvím. Německo buď mohlo obsadit Gibraltar nebo Suezský průplav. Tato strategie mohla značně zredukovat tok potravin, surovin, ropy, případně i vojáků z britských kolonií jako Irák, Indie nebo Austrálie. Osa by získala kontrolu nad Středomořím. Rovněž italské loďstvo by již nebylo vázáno výhradně na Středomoří a mohlo by operovat v Atlantiku či Indickém oceánu.

Hitler se nakonec rozhodl 22. června 1941 napadnout Sovětský svaz, věděl že to bude těžká válka, ale sliboval si od ní velké zisky. Především pak věřil v rychlé vítězství. Poté se měla pozornost Německa opět obrátit k Velké Británii. Tento kalkul jak víme z historie mu nevyšel.

Vojenská koordinace Osy?

Ačkoliv uzavřelo Německo, Itálie a Japonsko pakt Berlín-Řím-Tokio, uskupení známé též jako Osa, nepostupovali tito „spojenci“ ve vzájemné efektivní vojenské součinnosti. Lze uvést příklady, kdy Duce napadl Balkán a Hitler mu pak přispěchal na pomoc což oddálilo útok na Sovětský svaz a připravilo Němce o několik týdnů pěkného počasí. Nebo rozhodnutí Japonska pro válku v Tichomoří, což umožnilo Stalinovy přesun jednotek z Dálného východu a jejich vrhnutí do bitvy o Moskvu.
Rovněž v Severní Africe prováděl Benito Mussolini samostatná rozhodnutí bez konzultace se svým silným spojencem nacistickým Německem. Libye byla italskou kolonií a Duce zde měl dislokováno na 200 tisíc vojáků, proto se rozhodl zaútočit proti početně mnohem slabším Britům v Egyptě. Z počátku jeho vojska úspěšně pronikla do Egypta, ale poté se Italové rozhodli pro obranu, místo toho aby postupovali dál. Pak se Mussolini rozhodl vtrhnout do Řecka, ale i zde posléze přešel do zákopové války.
V Africe mezitím Britové posilovali své pozice proti Italům a v prosinci 1940 zahájili ofenzívu, která skončila obklíčením a kapitulaci jedné italské armády. Hitler nebyl tímto vývojem nadšen a rozhodl se svému italskému spojenci pomoci. V únoru 1941 byla do Afriky přesunuta německá vojska, tzv. „Deutsches Afrikakorps“ (DAK). Rovněž potřeboval mít zajištěné aspoň své pravé východní křídlo pro plánovaný útok na Sovětský svaz, proto v dubnu obsadil bleskovým tažením Balkán.

Až do této chvíle se jevila strategie Německa jako racionální a úspěšná. Kdyby Němci posílili svá vojska Africe mohli by bez problému obsadit Suez a posléze ropná pole na Blízkém východě. Situace Britů by se stala tragickou. Ovšem tato oblast byla již na okraji Hitlerova zájmu, neboť plánoval, jak doufal – „rozhodující operaci celé války“ – operaci Barbarossa, která ve skutečnosti skončila debaklem. Přesto existují názory, že Německo mohlo válku v Rusku vyhrát za předpokladu, že by se Němci ještě před zimou zmocnili Leningradu a Moskvy. Rychlé obsazení Leningradu by uvolnilo síly k mohutnému útoku na Moskvu. Ve skutečnosti by však Němci k obojímu potřebovali mnohem větší síly než v dané době měli na východní frontě k dispozici.

Průmyslová mobilizace a totální válka

Nacistická řízená ekonomika se potýkala s mnoha problémy a nebyla zdaleka tak efektivní jak by mohla být. Nacisté ve skutečnosti nikdy nedokázali plně spojit stranický a státní aparát pro potřeby jednotného vedení války, což sovětští komunisté provedli již ve 30. letech.

Nikdy jim pořádně nepracovala vláda jako kabinet, jednotlivá ministerstva se často pletla do čerpání vzácných zdrojů neookordinovaně. Navíc byla říše a dobytá území geograficky rozdělena na jednotlivá území, které ovládal stranický gauleiter. Tito gauleiteři se rovněž podstatně pletli do využívání nedostatkových zdrojů. Často preferovali své vlastní zájmy, které vyplývaly „z péče“ o dané území (např. poslali raději dělníky na stavbu nového úřadu než do fabriky na zbraně).

Nacisté v důležité fázi války po červnu 1941 vůbec nepřeorientovali ekonomiku na totální válku, učinili tak už pozdě v roce 1943. Až tehdy se pokusili využít ženskou pracovní sílu v průmyslu (což např. Velká Británie a SSSR učinili dávno, zatímco v říši pracovalo milión německých žen jako kadeřnice). Předtím to Hitler zamítl z důvodu nacistické ideologie, ve které byla žena uctívána jako matka a pečovatelka o děti.

Nacisté rovněž nikdy nedokázali jednoznačně vyřešit kompetence mezi různými stranickými a vojenskými složkami – zde jsou ideálním příkladem české zbrojovky, kde se dohadoval o výrobním programu a jeho surovinovém zabezpečení Goeringův koncern s SS a navíc SS s Wermachtem po celou válku.

Uvedená tvrzení se mohou někomu zdát paradoxní, neboť pravděpodobně podlehl kouzlu nacistické propagandy, která ukazovala říši jako organizační monolit - totálně jednotný, totálně vyzbrojený a totálně ovládaný.

Ovšem kdyby to byla pravda, Německo by dokázalo válku vyhrát (alespoň v případě, že by do války nezasáhlo USA). Třetí říše získala na počátku války velkou strategickou výhodu a měla v některých oblastech významný náskok před ostatními soupeři. Zatímco se museli ostatní přizpůsobovat, Němci usnuli na vavřínech.

V totalitním státu byla opravdu centrálně řízena pouze policie. Totální válka neznamenala pro nacisty soustředit všechny síly na válku a úměrně tomu potlačit veškerý vedlejší průmysl. V Německu se vyrábělo dál nejrůznější luxusní zboží. Totální válka v nacistickém pojetí znamenala spíše bojovat naprosto bezohledně, jakýmkoli způsobem a jakýmikoli prostředky.

Přesto se podařilo v roce 1944 německému válečnému průmyslu spolu s okupovanými zeměmi statisticky vyrobit nejvíce tanků, letadel, děl a další vojenské techniky. Ovšem v té době se již Německo ocitlo v nepříznivé strategické situaci – bojovalo na dvou frontách a navíc jeho protivníci vyráběli zbraní mnohem více.

Co se týče účinku spojeneckého bombardování z analýz po druhé světové válce vyplývá, že „fabriky pracovali i pod sutinami”. Výrobní potenciál Německa po skončení války byl větší než před jejím začátkem. Letecká destrukce měla především vnější ráz, ale výrobního potenciálu se příliš nedotkla. Zničeny byly obytné budovy a komunikace, ale továrny byly spíše poškozeny.

Například obráběcích strojů bylo v Německu v roce 1938 zhruba 1,6 milónů kusů, na konci války již 2,6 mil. kusů. Podle zprávy vojenských expertů předložené senátnímu podvýboru Kongresu USA v prosinci 1945 byly zachovány německé průmyslové kapacity neporušené ze 3/4 a během 3-6 měsíců bylo možné průmysl uvést do chodu. Demontážemi se snížila průmyslová kapacita na území SRN jen o max. 8 % (Sověti si ve své zóně počínali rasantněji). (Západo) německý průmyslový kolos byl po válce zastaven a ochromen, ale potenciálně byl i nadále velmi mocný.

Lze shrnout, že nacistická politicko-ekonomická struktura nedokázala optimalizovat spojení centrálního plánování s existujícím soukromým vlastnictvím velké buržoazie, v tomto smyslu byl sovětský stalinský systém, jak ukázal průběh druhé světové války, efektivnější.


Závěr

Adolf Hitler pokračoval ve staré pruské vojenské tradici představované syntézou disciplíny a nelítostným drilem vojáků. To vše bylo posíleno technologickou mocí a moderní vojenskou technikou. Byl to systém jehož duchovním otcem byl generál Scharnhorst, který je známý svým spořádaným ústupem u Auerstadtu v říjnu 1806, či jako zastánce rozhodných bitev proti Napoleonovi, které přinášely adekvátní odezvu v politické oblasti. Tento nástin boje byl zvolen v Rusku. Krizové období pak nastalo od chvíle, kdy ofenzivní akce německého Wehrmachtu začaly váznout, neboť selhala logistická podpora vojsk. Hitler se snažil tuto krizi překlenout apelem na sebeobětování vojáků, jeho cílem bylo stále dobýt Rusko udržením či rozšířením záboru území protivníka.

Ačkoliv měl Hitler smysl pro vojenskou techniku a usiloval o kvalitativní nadřazenost německé armády, opomíjel kvantitativní hledisko. Zatímco Rusové a Američané věnovali značnou pozornost strategické otázce průmyslové mobilizace, tak Hitler byl obzvláště citlivý na německé veřejné mínění a životní úroveň obyvatelstva. Dobře si pamatoval jak hladovějící Němci svrhli druhou říši v roce 1918. Byl také pod tlakem průmyslových kruhů, které se obávaly ztráty trhu v případě přechodu ekonomiky na těžké vojenské zbrojení. Němci by pak měli méně spotřebního zboží a jejich životní úroveň by klesala. Z těchto důvodů měla německá armáda méně tanků a vojenských zásob než by bývala potřebovala pro úspěšnou kampaň v Rusku či pro pokračující materiální válku.

Hitler také dostatečně nepochopil, proč bylo dosaženo velkých úspěchů na počátku války. Z analýz druhé světové války vyplývá, že „improvizovaná“ blesková válka mohla zvítězit v těchto případech:

a) proti takticky méně zdatnému protivníkovi
b) pokud se podařilo obklíčit nepřátelské jednotky
c) v případě letecké převahy
d) v případě momentu překvapení

Když rozebereme jednotlivé body od a) až po d), můžeme snadno mnoha příklady dokázat, že tyto předpoklady byly postupem času eliminovány.

Německý Wehrmacht a jeho tankové jednotky se specializovaly na taktickou efektivnost. Tvrdí se, že největší slávy dosáhnul Blitzkrieg ve francouzské kampani, avšak někteří tento úspěch přičítají spíše důmyslného operačnímu plánu Ericha von Mansteina, který spočíval v nečekaném úderu přes Ardeny a obklíčení značných sil Francouzů a Britů v Belgii.

Avšak z dlouhodobého pohledu nedokázal koncept bleskové války či Hitlerův důraz na vojenskou zdatnost kompenzovat nedostatky německého strategického plánování a koordinace.

Němci neměli na počátku války připraven vlastně žádný dlouhodobý strategický plán. Teoretici beztak předpokládali, že Němci mohou válku vyhrát v případě:

a) pokud bude válka rychlá a přinese velké strategické výhody
b) pokud se zabrání válce na dvou frontách

V případě bodu a) byl tento předpoklad naplněn pouze částečně, především pak na západní frontě v roce 1940. Na východní frontě bylo strategické výhody dosaženo pouze dočasně. V případě bodu b) se tento předpoklad dařilo v podstatě udržet až do června 1944, pomineme-li válku v Africe, námořní či leteckou válku. Přesto si troufám říci, že v případě promyšlenějších strategických plánů a tahů mohla válka trvat déle.

A jako důkaz lze opět uvést příklad. Když kapitulovala německá vojska v Africe, Hitler odůvodnil svoje rozhodnutí neevakuovat Afrikakorps “strategickou úvahou” – německá a italská vojska v Africe vázala britské a americké síly a ty pak nemohly být využity k dřívějšímu otevření druhé fronty ve Francii, což by pro Německo pochopitelně představovalo větší nebezpečí.

Pominu-li, že tento čas byl nakonec stejně promarněn stavbou Atlantického valu, který byl vzápětí obejit. Tak například z pamětí Dwigha Einsenhowera se můžeme vcelku podrobně dozvědět jaké faktory vedli spojence ke zvolení africké varianty. Především pak jako pádné důvody pro odložení druhé fronty ve Francii jsou uváděny nedostatek vyloďovacích plavidel jak pro vojáky tak techniku, nutnost dostatečně eliminovat německé ponorky a Luftwaffe. Tedy jinak řečeno Hitlerova úvaha byla ve světle těchto skutečností mylná.
Ačkoliv mohlo být zřejmé, že ofenzivním akcím Wehrmachtu už je konec a že spojenecká síla v bombardérech poroste, Němci nerozeznali už v počátcích tento vývoj a prioritu výrobě stíhaček dali pozdě. Druhá světová válka je v tomto na německé straně ponaučením, a vhodným tématem k analýze. Zatímco spojenci měli oproti Německu neomezené zdroje, Německo muselo přemýšlet jak by této hrozbě co nejefektivněji čelilo.

Tento a mnoho předchozích příkladů uváděných v tomto textu, může posloužit jako odůvodnění, že Hitlerova rozhodnutí se více zakládala na jeho vlastní intuici než na pečlivých analýzách a výběru nejlepší varianty. Na druhou stranu musíme připustit, že Němci a potažmo Hitler neměli pochopitelně vždy k dispozici všechny adekvátní informace na jejíž základě by mohli učinit nejlepší rozhodnutí.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Skvělé, pozná se odborník.Takhle skvěle shromážděné to asi člověk nikde nenajde.Šéfe za mne díky.
Ještě jen pár postřehů a doplnění.
Narazil jsem i nato, že z obav, aby nebyli někteří důstojníci hnáni k zodpovědnosti, Hitlera špatně informovali - viz např reorganizace 22. td u Stalingradu. Ale nejen tento případ, případů roku 1943, ale hlavně 1944 bylo mnohem víc. Dozvídal se, že zasazuje Tři tankové divize- předpokládal nejméně 360 - 420 tanků, ve skutečnosti měly všechny tři divize jen 210 tanků. Těch případů, že Hitlera špatně informovali ( a to spíše ze strachu) je v historické literatuře příliš mnoho na můj vkus!
Skvěle jsi popsal podezřívavost plynoucí z jeho paměti.
Skvěle jsi popsal Hitlerův rozhodovací proces - místo analýzy a následné syntézy v mnoha ( a u rozhodujících operací) případech jedná opačně - rozhodne a pak analyzuje.
K té Průmyslové mobilizaci a totální válce - Německo mělo ( i když zabralo mnohá území a průmyslové kapacity) po celou válku nedostatek surovin, ropy, niklu, železné rudy a dalších na tak rozsáhlou válku a tak ohromná bojiště - vždyť to byly tisíce kilometrů - zvláště na východě.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Bruno
Důstojník v záloze
Důstojník v záloze
Příspěvky: 824
Registrován: 8/10/2004, 10:51

Příspěvek od Bruno »

Pravda Michane ,je známe, že často posúval po mape praporky znázorňujúce jednotkz , ktoré už dávno neexistovali, alebo mali desatinu tabulkových stavov, takže neni divu, že na fronte museli zírať čo to Adolf stvára...Tam však nevedeli, že informácie z fronty idú cez filter značky Keitel a Jodl, ktorí ich radi dali do pre Hitlera prijatelnej fazóny.
ObrázekObrázekObrázekObrázek

Najvačším nepriatelom mieru su pacifisti...
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

JJ, chlape Ty to řekneš mnohem kulturnějc než já. Ano posouval kolikrát praporky.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Michane, díky velice. Co se týče informovanosti a strachu – vada totalitních systémů. Lidi měli strach a proto neřekli pravdu. Navíc Hitler si to mohl pamatovat, následovala by sankce, atd. Na druhou stranu, ale také musíme říci, že Hitler nechtěl některá varování brát na vědomí. Generály označoval za defétisty a zbavoval funkce, pak není divu, kdo okolo zůstal.

Hitler měl prostě určité utkvělé představy a podle nich se řídil. Co se týče války na Východě a vůbec vedení války, tak jako tak podalo Německo obrovský výkon. Vemte si třeba jenom, když vy jedete někam na dovolenou, jak dlouho něco rychtujete a nakonec stejně něco zapomenete. Už zde bylo zmiňováno, že Hitler prostě nebral příliš v potaz obrovský prostor. Ostatně stejné podmínky z hlediska prostoru měli Rusové. Z jeho pohledu tedy záleželo na vůli. Prostě určitým způsobem zjednodušil mnoho sil a faktorů, které mohly ovlivnit válku, z jeho pohledu na pár zásadních. Tento model až do Stalingradu překvapivě fungoval.

Pak, ale začala převažovat síla spojenců a jejich mobilizované rezervy. Proto píši, že Německo zaspalo v této mobilizaci. A to z mnoha důvodů. Co se týče surovin do roku 1943 zabralo mnoho území a lidí. Na Ukrajině Dombas, ropná pole, atd. Musíme i přiznat, že právě útok na Stalingrad a Kavkaz byl ovlivněn těmito pohnutkami, tedy získáním ropy a zamezení válečných dodávek jižní cestou Rusku. Ve světle těchto událostí, můžeme říci, že Německo nemohlo válku nikdy vyhrát. Na druhou stranu se k jeho porážce musel mobilizovat zbytek světa. 80 miliónů Němců proti „zbytku světa“. Měli organizaci, měli odhodlání, ale ze strategického a dlouhodobého hlediska to zaplať Pánbůh projeli.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Souhlas.
Jen řeknu, měl jsem možnost se i na východě, na Ukrajině pohybovat.
Dva postřehy - pro Středoevropana a ještě z tak malé země jako ČR ( řekněme rozměry, kde jsem vyrůstal je ČSR), jsou rozměry jen na té Ukrajině něco nepředstavitelného. Tedy i Němci přiznávali, že když jeli a např 100 - 150 km neviděli strom, vodu, že byli v šoku.
Když jsme my nepotkali na 250 km v roce 1995 benzínovou pumpu tak jsem se prostě začal strachovat co teď.
Ukrajinci byli v klidu a benzín na mou žádost zajistili v jedné vesnici ( to klepání v motoru - oktanové číslo neznámé).
Když mě řekli, že do oblastního města se vozí nafta a benzín tak jednou až dvakrát do měsíce další šok. To nic.
Když začali, že do Vladivostoku jeli 21 dní vlakem ( BAM) - další šok.
A to je ten druhý postřeh.
Šéfe lidé z Ruska a Ukrajiny mají v podvědomí co jsou vzdálenosti 800 - 2000 km, co je skromnost, co je zima a další.
Středoevropan je tam v šoku.
Oni jsou se vzdálenostmi a dalším konfrontováni po generace a my si to nedovedeme vůbec představit.
Význační němečtí velitele tento paradox ( a to jsem všechny nevyjmenoval) Ruska potvrzují a vyjadřují skutečně, že to problém byl.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Sawyerik
praporčík
praporčík
Příspěvky: 317
Registrován: 24/12/2006, 18:37
Bydliště: Ostrava

Příspěvek od Sawyerik »

Jo Michane, dobře jsi to napsal. Jsem z Ostravy a na západ od nás (mezi Ostravou a Opavou) je území spisovně nazývané Hlučínsko, u nás Prajzká. Když jsem začal pracovat, měl jsem ještě spoustu spolupracovníků z této oblasti kteří jako obyvatele Altreich museli za války rukovat do Wehrmachtu. Koneckonců jednoho (dosud žijícího jsem vyženil jako dědu :o)). Z jejich občasných vyprávění si velmi dobře vybavuju stesky na prostory ve kterých se museli pohybovat. Na to, že několik týdnů viděli kolem sebe jen holou step i na konstatování jednoho z nich, že s tehdejší technikou Rusko dobýt nešlo. Asi je jiný pohled z Wolfschanze a jiný z korby nákladního auta. Druhé zajímavé konstatování jsem kdysi slyšel od přítele mého otce, který někdy v roce 46-47 letěl na jakési obchodní jednání do Moskvy. Letěli zřejmě ještě Dakotou s já nevím kolika mezipřistáními a ten člověk pak po návratu prohlásil, že je naprosto přesvědčen, že kdyby si tu trasu Hitler proletěl, do Ruska by nešel. :o)
Obrázek

Spálené knihy osvítily svět.
kaspar
Příspěvky: 3
Registrován: 31/3/2007, 11:39
Bydliště: Hradec Králové

trochu k Adolfovi

Příspěvek od kaspar »

Jestli můžu pár slov... Hitler byl bezpochyby hyperinteligentní člověk, veliký manipulátor, mystik, úžasný rétor. Jenže v každé oblasti svého působení zůstal taktéž velikým amatérem.
Jeho rozmach byl ohromný, natolik, že sám sebe vmanipuloval do pozice člověka, jehož vůle byla rozhodující vždy a všude. Pak samozřejmě, jako každý diktátor, už rozhodovat musel, a to i tehdy, když už neměl ani čas ani možnosti se do problému ponořit.
Mein Kampf se nijak nezmiňuje o jeho podivné víře, o jeho mystickém založení, ani o jeho, velmi pravděpodobné, schopnosti vizionářské. Ve svých činech se mnohdy vymykal logice a míval pravdu, velice často, byť tato schopnost se s počátkem války na východě začala vytrácet.
Jednal intuitivně a svá rozhodnutí vysvětloval, pokud vůbec, většinou zpětně a ne vždy přesvědčivě.
Přestože měl neuvěřitelně dokonalou paměť a ke genialitě patrně neměl daleko, nemohl obsáhnout vše, co si předsevzal. Myslím, že stejně jako válečné hospodářství Německa byl nedůsledný a povrchní. Stal se nenahraditelným, což mu přineslo největší úspěch a zároveň předznamenalo jeho pád.
Uživatelský avatar
Bruno
Důstojník v záloze
Důstojník v záloze
Příspěvky: 824
Registrován: 8/10/2004, 10:51

Příspěvek od Bruno »

A teraz si vezmite, že Frantíci došli do Moskvy peši...
ObrázekObrázekObrázekObrázek

Najvačším nepriatelom mieru su pacifisti...
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Máš sice pravdu, ale Frantíci to nebrali od Černýho moře až k Severnímu moři. To by měli trochu horší - pěšky. :D
I tak výkon. :)
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Sawyerik
praporčík
praporčík
Příspěvky: 317
Registrován: 24/12/2006, 18:37
Bydliště: Ostrava

Příspěvek od Sawyerik »

Nojo Frantíci. Ono jejich tažení z roku 1805 je taky možné považovat za předchůdce "blitzkriegu". A Davoutův pochod z Vídně ke Slavkovu ve stejném roce Non-Stop a po 4hod. odpočinku do bitvy? Kdo by to dnes vydržel?
Obrázek

Spálené knihy osvítily svět.
Uživatelský avatar
Bruno
Důstojník v záloze
Důstojník v záloze
Příspěvky: 824
Registrován: 8/10/2004, 10:51

Příspěvek od Bruno »

Velmi dobre napísané Kaspare.
ObrázekObrázekObrázekObrázek

Najvačším nepriatelom mieru su pacifisti...
Uživatelský avatar
Sawyerik
praporčík
praporčík
Příspěvky: 317
Registrován: 24/12/2006, 18:37
Bydliště: Ostrava

Příspěvek od Sawyerik »

Ještě k Hitlerovi. Mně se nejvíce líbí definice Hitlera jako "génia průměrnosti". Měl jistě spoustu obdivuhodných vlastností, ale zřejmě špatně namíchaných. Ona například ta skvělá paměť může být bez schopnosti analýzy velmi "danajským darem".
Obrázek

Spálené knihy osvítily svět.
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Ano, pánové píšete správně. Mohl rozhodovat a obsáhnout široké pole působnosti díky své paměti, ale měl příliš málo času, aby se mohl do problémů ponořit. K něčemu neměl předpoklady, k jinému vzdělání a znalosti.
Na druhou stranu mohl být v mnoha věcech průměrný, průměrnost stačí pro plno věcí a můžete být přesto úspěšní – v politice, umění, válce, zbrojním průmyslu apod. Vlastně to je ideální pro určitý stupeň řízení. Ale čím déle se válka protahovala tím byla spletitější. Amatér už nemohl obstát, bylo třeba specialistů. Spojenci měli celé velké štáby na podporu rozhodování a analýzu. Hitler by se musel někdy v roce 1942 vzdát funkce diktátora. Nakonec on vždy učinil další strategické rozhodnutí, ale mnohdy neměl všechny nebo ty správné informace. O čem zde mluvíme jsou většinou strategické chyby, které významně ovlivnily válku.
Jaký rozdíl od západních spojenců, kteří při vylodění v Normandii věděli, kde je každý bunkr, měli dokonale monitorován terén. Jaké divize má v oblasti Wehrmacht, jaké má zálohy. V kontrastu jak chatrné špionážní informace měli Němci o Rusku. Někdo vidí chybu ve špionáži, jiný ve válečné výrobě, další ve špatném vojenském rozhodnutí. Je však jasné, že tyto věci se vzájemně prolínají. Nemohl je zvládnout a obsáhnout jeden člověk. Přesto nakonec ta rozhodnutí byl nucen učinit. Vždy vám některý odborník radí, že máte udělat toto, jiný zas ono, třetí zas pravý opak.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Bruno píše:A teraz si vezmite, že Frantíci došli do Moskvy peši...
Tohle je také zajímavá úvaha ... na druhou stranu správně michan píše, že to nebyla tisíce km dlouhá fronta od Severního až k Černému moři a nebylo nutno zásobovat milióny vojáků. Přesto to byl i v té době jistě relativně uctihodný výkon. Avšak zatímco se Napoleon po vyhoření Moskvy a v očekávání příchodu zimy rozhodl z Ruska odtáhnout, Hitlerova soldateska naopak byla nucena ve stepích přezimovat.

Ale paralela je stejná, zatímco si Napoleon myslel, že dobytím hlavního města uzavře Rusko mír. Hitler si zas myslel, že záborem co největšího území také uzavře mír. Avšak mentalita Rusů byla naprosto jiná. Dodnes berou své porážky nebo ústup jako tzv. strategické stažení, tedy jako vlákání nepřítele do léčky, jeho vysílení a pak zpětný úder.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
hornet
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 258
Registrován: 16/6/2006, 10:57
Bydliště: Hradec Králové

Příspěvek od hornet »

Velice pěkně napsané, i ta diskuze k článku se moc dobře čte. Jen bych se chtěl zeptat, jak to bylo s tou tolikrát uváděnou Hitlerovou duševní chorobou - byla, nebyla, případně kdy se začala projevovat a do jaké míry mohla uvlivnit Hitlerova rozhodnutí?
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Některé úvahy o Hitlerově nemoci jsou v polemice:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1522
Ale především je nejlépe vysvětluje šéfovo - " Byl to souběh všech okolností", které jsou popsány v odborném článku a v polemice nahoře.
Takový člověk, jako byl Hitler, v takové funkci a v takovém postavení, musel být pod nepředstavitelným psychickým tlakem ( co chtěl to měl).
V době válečné ještě horší stres, a to se musí nějak projevit.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Mikhassel.Dralno
Poddůstojník v záloze
Poddůstojník v záloze
Příspěvky: 191
Registrován: 6/2/2006, 21:04

Příspěvek od Mikhassel.Dralno »

Adolf Hitler byl vojevůdce, to je jednoznačně jasné - protože osobně velel německé armádě. Otázkou je jaký byl vojevůdce.
Hitler byl dogmatik, z hlediska vojenství nikdy nepochopil zásady strategie a taktiky. V jeho očích se jednalo o přebytečné věci. Nechtěl získávat území pro strategickou výhodnost (narozdíl od Fridricha Velikého - zisk Kladska -dnešní Klodzko- po 1.slezské válce). On území dobýval kvůli "Lebensraumu" a jediné dvě hlediska, která ho zajímala byla ty zda tato území jsou ekonomickým přínosem pro Německo (tedy ztrátou pro protivníka - viz.případ Dněperského, Donského oblouku či snaha o dobytí Antwerp) a prestiž tohoto území (útok na Stalingrad či Leningrad -ačkoliv Moskva byla ze strategického hlediska důležitější). Toto byla první závažná dogmata, která svazovala německou armádu a její akceschopnost. Druhým a ještě horším dogmatem, které vyplývalo z jeho zkušenosti z 1.sv.války byla zásada NEUSTUPOVAT. To v kombinaci s předešlým vytvářelo často pro německou armádu smrtící mix, ze kterého nebylo úniku.
Nicméně je nutno přiznat Hitlerovi i jisté kladné vojevůdcovské schopnosti. Byla to jeho vůle, která vytvořila z německé armády vysoce mobilní a mechanizovaný celek. Dokázal se obklopit lidmi jakými byli Guderian, Rommel či Manstein. Vycítil jejich schopnosti. Intuitivně pochopil, že samostatné tankové svazy jsou vynikající zbraní, která vyvede německou armádu z pekla poziční zákopové války. Bez Hitlera by žádná německá armáda v takovém rozsahu nevznikla a na to je nutné vzít odpočátku ohled.
Odpovědět

Zpět na „Pohlaváři“