Lena píše: ↑26/10/2005, 19:08
Historie koncentračních táborů
Možná se původní koncentrační tábory, třeba i nepodobné těm, jaké známe z nedaleké minulosti, objevovali ve světě před mnoha lety. Avšak o nich nemám žádné informace. Je možné, že by diktátoři nebo vládci „odstraňovali“ z cesty nepohodlné osoby do těchto táborů již v dřívějších dobách? Podle časopisu Reflex jsou za první koncentrační tábory považovány ty, které nechal založit španělský generál
Valeriano Weyler y Nicolau, zastávající funkci generálního kapitána (guvernéra) na vzbouřené Kubě (v letech 1896-1897). Snažil se zbavit povstalecké vojsko zázemí a pomocníků mezi venkovany, a tak 21. října 1896 vyhlásil rekoncentraci statisíců civilistů do táborů bez lékařské péče. Díky nedostatečné hygieně, lékařské pomoci a hladu vypukla epidemie, při níž zemřelo 321 934 lidí. To byla pětina veškerého obyvatelstva na Kubě. Weylerova politika rekoncentrace tedy nesla rysy genocidy. Přitom její účinnost byla diskutabilní. "Rekoncentrace" sice rebely oslabila, zároveň však do jejich řad vháněla nové bojovníky a vedla ke vstupu USA do války proti Španělsku, jež v důsledku porážky přišlo o Kubu a další kolonie.
Weylerovo jednání inspirovalo generála
Horatia Herberta Kitchenera, vrchního velitele britských vojsk v jižní Africe za búrské války (1899-1902). Jelikož Britům se navzdory obrovské přesile proti taktice búrských vojevůdců nedařilo, rozhodli se zlomit jejich odpor tím, že od ledna 1901 nahnali búrské civilisty do koncentračních táborů, v nichž zemřelo 27 927 potomků nizozemských přistěhovalců a 14 154 černochů. Po vyhraném tažení se Britům podařilo získat část obyvatelstva na svou stranu a někteří búrští velitelé dokonce oddaně sloužili Britskému impériu. Druhá část obyvatel však nezapomněla na Kitchenerův teror a později vyjadřovala sympatie hitlerovskému Německu.
Do obludných rozměrů se rozrostly koncentrační tábory v SSSR. První vznikaly již za občanské války a postupně jimi prošlo 18 000 000 válečných zajatců, duchovních, „sociálně nebezpečných“, příslušníků „nespolehlivých“ národů, i zcela nevinných lidí. Nikolaj Ignaťjevič Kiseljov-Gromov uvedl ve své knize „Tábory smrti v SSSR“, že v letech 1925-1929 zahynulo v Severních táborech zvláštního určení, známých jako Solovky, 183 490 osob. Tehdy však ještě neprobíhala násilná kolektivizace, masové čistky a deportace. V. N. Zemskov z Ústavu ruských dějin Ruské akademie věd uvádí, že za dvacetiletí od začátku roku 1934 do ledna 1954 zemřelo v lágrech Hlavní správy táborů (GULag) 1 053 829 vězňů, přičemž nejvyšší úmrtnost 621 637 osob - připadla na léta 1941 až 1945, kdy se následkem války prudce snížily beztak hubené příděly. K 1. lednu 1941 se v GULagu nacházelo 1 500 524 vězňů, z toho 420 293 (28,7 %) odsouzených za "kontrarevoluční zločiny". Na Nový rok 1945 již pouze 715 506.
Prvním funkčním koncentračním táborem v nacistickém Německu byl koncentrační tábor Dachau. Byl založen v březnu 1933 a zpočátku sloužil jako vězení pro kriminální živly a politické odpůrce tehdejšího režimu. Po vypuknutí druhé světové války zavládl v táboře krutý režim, tělesné tresty, vězňové strádali a byli beztrestně ubíjeni a vražděni. Později systematicky a masově.
Vzápětí začaly vznikat další koncentrační, internační i vyhlazovací tábory, jimž byl Dachau v mnohém vzorem. Především kruté tresty, které mnohdy mučené vězně zmrzačily či usmrtily, byly běžnou metodou, jak vězněné muže a ženy přinutit k práci a poslušnosti. Tábory vznikaly na mnoha různých místech a neustále byly dokončovány další.
8. srpna 1938 Mauthausen, 27. dubna 1940 Osvětim, 23.července 1942 Treblinka .... to jsou jen některé z mnoha.
Od ledna 1945 do května 1945 byly tábory postupně osvobozovány americkou a Rudou armádou. Strašlivé skutečnosti, které se Němcům nepodařilo utajit, tak vypluly na povrch.