Ruská zem za vlády Romanovců
Napsal: 30/8/2008, 19:49
Ruská zem za vlády Romanovců
(1613- 1917)
Na naší dlouhé cestě dějinami Ruska jsme se na chvíli zastavili v roce 1613, kdy se k moci dostala Romanovská dynastie. Pojďme se nyní věnovat tomu, co následovalo a přiblížit si následujících tři sta let, úspěchy a pády tohoto rodu, jehož nejvýznamnější činy se navždy zapsaly zlatým písmem do historie a jiné naopak přispěly ke zhroucení impéria a rozpoutání občanské války..
Jak už jsme si řekli, Romanovci se chopili trůnu v roce 1613. Zem, které měli vládnout, nutně potřebovala změny a razantní reformy. Rusko bylo v té době zaostalým zemědělským státem, v němž měla po mnoha převratech a spiknutích hlavní slovo pravoslavná církev a vysoká šlechta. Chyběl pevný řád, větší množství manufaktur pro zkvalitnění průmyslu a další přístup k moři. Za vlády Rurikovců se obchodovalo přes zamrzající přístav Archangelsk, proto se Romanovci obávali, co bude ze zbožím, až moře zamrzne a upřeli svou pozornost na jih, k Černému moři..
První z nich, car Michail III. Fjodorovič Romanov, si brzy uvědomil neutěšitelnou situaci a pustil se do zavedení pořádku ve svém státě. Nejprve bylo potřeba posílit mír se Švédskem a Polskem. Po vleklých jednáních se Švédy byl v roce 1617 uzavřen Stolbovský mír, ale Rusko opět ztratilo přístup k Baltskému moři. S věčným rivalem – Polskem - se dohodli až v roce 1634. Michail dále pokračoval v upevňování vztahů s vyspělejšími částmi Evropy. Reformoval armádu a nechal v roce 1632 postavit první doly na železnou rudu v oblasti města Tula. Zemřel 13. července 1645 a je pochován v kremelské katedrále..
Na trůn nastoupil jeho syn Alexej I. Michailovič a ještě přitvrdil v intenzitě reforem. Usiloval o zvýšení carské autority a utužení samoděržaví. Dosud se mohli rolníci za příplatky šlechtě volně stěhovat, ale nový car nařídil, aby byli trvale svázáni s půdou, čímž jim odebral většinu práv a učinil z nich bezmocné obyvatele zcela odkázané na zvůli bojarů. Ztracený přístup k moři se snažil vynahradit kontakty s Anglií a Nizozemím a podporoval příliv obchodníků z ciziny ( osvobodil je od některých daní). Novou válku o Baltské moře se Švédskem již nechtěl riskovat a vrátit zemi tam, kde před několika desetiletími byla. Přesto se válčení vyhnout nedokázal - ukrajinský ataman Bogdan Chmelnický bojoval mezi lety 1648 – 1654 o osvobození země od polské nadvlády, Alexej mu pomohl a připojil Ukrajinu k Rusku. Polská odezva na sebe nenechala dlouho čekat a v roce 1654 vstoupili do války s Ruskem. Válčilo se o území Ukrajiny a Běloruska, která oba státy z historických důvodů považovaly za své. Po třech letech nepřetržitých bojů válka k velké radosti vyčerpaných armád skončila a Alexej se s polským králem Janem II. dohodl na mírové smlouvě známé jako Andrusovský mír. Ukrajina byla rozdělena na dvě části podle řeky Dněpr, levý břeh připadl Rusku ( Levobřežní Ukrajina) a pravý břeh Polsku ( Pravobřežní Ukrajina). Sporům na několik let odzvonilo, když byl v roce 1686 podepsán věčný mír, ale vzájemné antipatie přetrvaly a přetrvávají dodnes.
Po vyřešení situace na západě se Alexej obrátil na východ, na neobydlené hektary hustých lesů bez stopy civilizace plné nalezišť důležitých surovin. Postupně se mu podařilo většinu Sibiře ovládnout a zajistit přísun kvalitních rud.
Car Alexej byl dvakrát ženatý, se svou první manželkou Marjou Miloslavskajou měl třináct dětí, ale z pěti synů tři velmi brzy zemřeli. Po Alexejově smrti v roce 1676 bylo dvěma přeživším – Fjodorovi a Ivanovi - příliš málo na to, aby mohli vládnout. Oficiálně na trůn nastoupil starší z nich – Fjodor a byl korunován na cara Fjodora III. , jeho sestra Sofja Alexejevna byla zvolena regentkou, aby na něj dohlížela a radila mu. Fjodorova vláda však neměla dlouhého trvání a jeho smrt v roce 1682 vyvolala novou vlnu pochybností a zmatků. Druhý z Alexejových synů - Ivan trpěl duševní chorobou, která mu neumožňovala schopně a pevně spravovat ruskou zem..
Se svou druhou ženou, Nataljou Kirillovnou Naryškinovou měl Alexej jediného syna Petra, který splňoval všechna hlavní kritéria a všeobecně vyhovoval představám o dobrém panovníkovi. Jenže se narodil až v Alexejově druhém sňatku a tudíž jeho nároky na trůn nebyly tolik oprávněné jako Ivanovy. Aby se zabránilo dalšímu krveprolití, jmenovali 25. června 1682 cary oba dva malé chlapce..
Skutečnou moc držela do roku 1696 ve svých rukou Sofja Alexejevna. Vylepšila vztahy s Polskem dalším mírem, který potvrdil výsledky Andrusovského míru, v roce 1689 společně s Čínou uzavřela Něrčinskou smlouvu ( upravující politické a obchodní kontakty, rozdělení vlivu na Sibiři a společnou hranici) a vedla neúspěšnou válku proti krymským Tatarům, kteří chtěli ovládnout Pravobřežní Ukrajinu. Společná nenávist k Osmanské říši svedla dva odvěké konkurenty – Rusko, Polsko - dohromady a obě země vstoupily do protiturecké Svaté ligy. Její regentství skončilo, když bylo Petrovi 17 let. Ivan byl svým ctižádostivým, energickým bratrem zcela zastíněn, skryl se do ústraní a horoucně se modlil k Bohu. Zahraniční vyslanci ho označili za člověka zcela neschopného panovat, čímž otevřeli Petrovi cestu k trůnu. Když Ivan v roce 1696 zemřel, jedinou překážkou zůstala regentka Sofja. Rod Naryškinů požadoval její okamžité odstoupení, ale ona se odmítala trůnu jen tak vzdát. Teprve, když se jí vzdali i její nejbližší rádci, byla donucena odejít do Novoděvičího kláštera, aniž by formálně vstoupila do řádu. Pokusila se o převrat, ale její snahy Petr rychle zastavil a potrestal jí doživotním vězením v klášterní cele a odřízl jí od zbytku světa, nesměl s ní nikdo promluvit ani se s ní vídat kromě jediného dne v roce. Zemřela zde v roce 1704..
Petr byl teď konečně samovládcem a vrhl se do úpravy četných reforem země, která ho bude nazývat carem Petrem I. Velikým a bude si ho vážit jako jednoho ze svým nejmocnějších panovníků..
Nový car si svůj program modernizace rozdělil do několika bodů:
1. Získání opětovného přístupu k moři
2. Navázání důvěrných vazeb s vyspělým Západem
3. Zapojení Ruska do celosvětové politiky jako budoucí velmoci
4. Vlastní obnova Ruska – podpora infrastruktury, rozvoj průmyslu,změny v armádě, politických orgánech, rozdělení země, omezení vlivu církve a šlechty…
Za nejdůležitější část svého poslání zvelebení Rusi považoval obnovení obchodu přes moře, proto se tomuto bodu začal věnovat nejdříve. Pokusil se vyrvat Osmanské říši část pobřeží Černého moře, ale mimo dobytí pevnosti Azov jiné úspěchy nezaznamenal a svou snahu roku 1696 ukončil. První plán selhal, ale Petr se nechtěl tak brzy smířit s porážkou a rozhodl se otevřít další frontu na severu se Švédskem. Využil současných dobrých vztahů s Polskem a vytvořil koalici, zahrnující kromě těchto dvou států ještě Dánsko a Sasko, a s vervou zaútočil.
Tak začala roku 1700 Severní válka.
Silná švédská armáda vedená králem Karlem XII. představovala pro ambiciózního vladaře přece jen tvrdší oříšek než očekával. V témže roce, kdy konflikt vypukl, byli Petrovi dánští spojenci poraženi a on sám prohrál v bitvě u Narvy. Vítězný Karel XII. poskytl krátkou dobou klidu zbraní Petrovi čas na doplnění předních řad armády, čehož Petr okamžitě využil a pomalu se k němu přidávalo štěstí. Během bojů v Pobaltí se mu podařilo většinu pevností obsadit a založil na čerstvě dobytém území v roce 1703 město Petrohrad s cílem vybudovat z něj nové centrum Ruska. Karel zahájil tažení na Ukrajinu, kde se chtěl spojit s místním vůdcem Ivanem Mazepem, který s ruskou nadvládou nesouhlasil a vítal Švédy jako osvoboditele. Petrův oblíbenec kníže Menšikov nechal Mazepovo sídelní město Baturin vypálit a po vítězství Petra v roce 1709 u Poltavy ( boj o Poltavu považujeme za jeden z důležitých zlomů Severní války a počátek konečné švédské porážky) se Karel XII. obrátil s prosbou o pomoc k Turkům. Turci jeho návrh přijali a roku 1710 vyhlásili Rusku válku. Petr v červenci 1711 vytáhl s vojsky k řece Prut, ale i když tolik věřil, že nemůže být poražen, turecká armáda ho obklíčila. V zoufalství z fatální prohry se obrátil na vezíra Aliho pašu a navrhoval uzavření příměří. Ali paša souhlasil ( jistě mu to usnadnila bohatá finanční odměna od Petrovy manželky Kateřiny) a nechal ruské vojáky v klidu odejít. Slibovaný mír byl podepsán o dva roky později v Andrianopoli, car získal velkou část Finska a aby si na svou stranu přiklonil Prusko, daroval mu polské město Štětín. Prusové se na oplátku v roce 1715 přidali do koalice proti Švédsku. Karel vložil své zbývající síly do města Stralsund na severovýchodě dnešního Německa, které hodlal opevnit a následně se v něm ukrýt. Spojené armády Dánska, Pruska a Saska jeho poslední výspu v prosinci 1715 dobyly, Karlovi se jen o vlásek zdařilo uniknout. V roce 1716 vtrhl do Norska, ale kvůli nedostatečnému zásobování se musel stáhnout. Naplánoval poté ještě jedno tažení, na rok 1718, během něhož byl zabit. Švédská vojska bez svého velitele musela ustoupit, Petrovi bylo nyní zcela jasné, že Severní válka se chýlí k vítěznému konci.
Mírovou smlouvu z města Nystad stvrzenou roku 1721 získal Petr většinu švédského území – kromě Pobaltí také Karélii s důležitým přístavem Vyborg a Ingrii ( oblast mezi Finským zálivem a Ladožským jezerem). Švédsko ztratilo své mocné postavení mezi evropskými zeměmi a uvolnilo prostor vzkvétajícímu Ruskému impériu.
Spokojen se svými zdařilými výsledky se teď Petr mohl naplno věnovat dalším reformám.
Armáda: zavádí pravidelnou armádu; přispívá na modernizaci zbraní; nechává též zbudovat válečné loďstvo.
Církev: nechává na ni dohlížet státní složky a zdaňuje jí veškeré příjmy
Vnitřní samospráva: aby oslabil pozice vysoké šlechty, ruší tradiční bojarskou dumu a zřizuje nový senát a ministerstva; Rusko nechal rozdělit na řadu menších celků – gubernií a v každé z nich zřídil hlavní město, aby tak mohl lépe kontrolovat i zapadlejší oblasti své obrovské říše.
Školství a kultura: zakládá ve všech významných městech odborné školy; aby zvýšil gramotnost, nechal celou azbuku zjednodušit; podporoval překlady zahraničních učených knih a vystavěl mnoho divadel..
Petrovi odpůrci z řad kozáků byli velmi tvrdě potrestáni a všechny pokusy o vzpoury byly okamžitě potlačeny. I carův syn, carevič Alexej, odsuzoval absolutismus a organizoval spiknutí, které bylo prozrazeno a následníka uvěznili a údajně utýrali.
V roce 1725 Petr těžce onemocněl, pravděpodobně dostal zápal plic. Když se u jeho postele shromáždili nejbližší velmožové a ptali se, komu mají říši přenechat, stihl odpovědět pouze:
,,Dejte všechno..“ než si ho smrt navždy zavolala. Rychle svolali radu, aby projednali, co dělat. Jediný Petrův syn zemřel, zůstala po něm jen jeho druhá manželka Kateřina a dvě dcery.. Mají přenechat prosperující impérium ženě či povolat šlechtice z jiné dynastie?? Garda, jež byla za dob Petrovy vlády založena, to viděla jasně: Romanovci musí zůstat na trůnu, obsadila palác a nechala povolat carovu manželku. Kateřina byla první samostatně vládnoucí ruskou imperátorkou, korunovali ji pod jménem Kateřina I. Alexejevna, ale přesto za ní většinu věcí řídil carův bývalý favorit kníže Menšikov, co kdyby..
Konec I. části
(1613- 1917)
Na naší dlouhé cestě dějinami Ruska jsme se na chvíli zastavili v roce 1613, kdy se k moci dostala Romanovská dynastie. Pojďme se nyní věnovat tomu, co následovalo a přiblížit si následujících tři sta let, úspěchy a pády tohoto rodu, jehož nejvýznamnější činy se navždy zapsaly zlatým písmem do historie a jiné naopak přispěly ke zhroucení impéria a rozpoutání občanské války..
Jak už jsme si řekli, Romanovci se chopili trůnu v roce 1613. Zem, které měli vládnout, nutně potřebovala změny a razantní reformy. Rusko bylo v té době zaostalým zemědělským státem, v němž měla po mnoha převratech a spiknutích hlavní slovo pravoslavná církev a vysoká šlechta. Chyběl pevný řád, větší množství manufaktur pro zkvalitnění průmyslu a další přístup k moři. Za vlády Rurikovců se obchodovalo přes zamrzající přístav Archangelsk, proto se Romanovci obávali, co bude ze zbožím, až moře zamrzne a upřeli svou pozornost na jih, k Černému moři..
První z nich, car Michail III. Fjodorovič Romanov, si brzy uvědomil neutěšitelnou situaci a pustil se do zavedení pořádku ve svém státě. Nejprve bylo potřeba posílit mír se Švédskem a Polskem. Po vleklých jednáních se Švédy byl v roce 1617 uzavřen Stolbovský mír, ale Rusko opět ztratilo přístup k Baltskému moři. S věčným rivalem – Polskem - se dohodli až v roce 1634. Michail dále pokračoval v upevňování vztahů s vyspělejšími částmi Evropy. Reformoval armádu a nechal v roce 1632 postavit první doly na železnou rudu v oblasti města Tula. Zemřel 13. července 1645 a je pochován v kremelské katedrále..
Na trůn nastoupil jeho syn Alexej I. Michailovič a ještě přitvrdil v intenzitě reforem. Usiloval o zvýšení carské autority a utužení samoděržaví. Dosud se mohli rolníci za příplatky šlechtě volně stěhovat, ale nový car nařídil, aby byli trvale svázáni s půdou, čímž jim odebral většinu práv a učinil z nich bezmocné obyvatele zcela odkázané na zvůli bojarů. Ztracený přístup k moři se snažil vynahradit kontakty s Anglií a Nizozemím a podporoval příliv obchodníků z ciziny ( osvobodil je od některých daní). Novou válku o Baltské moře se Švédskem již nechtěl riskovat a vrátit zemi tam, kde před několika desetiletími byla. Přesto se válčení vyhnout nedokázal - ukrajinský ataman Bogdan Chmelnický bojoval mezi lety 1648 – 1654 o osvobození země od polské nadvlády, Alexej mu pomohl a připojil Ukrajinu k Rusku. Polská odezva na sebe nenechala dlouho čekat a v roce 1654 vstoupili do války s Ruskem. Válčilo se o území Ukrajiny a Běloruska, která oba státy z historických důvodů považovaly za své. Po třech letech nepřetržitých bojů válka k velké radosti vyčerpaných armád skončila a Alexej se s polským králem Janem II. dohodl na mírové smlouvě známé jako Andrusovský mír. Ukrajina byla rozdělena na dvě části podle řeky Dněpr, levý břeh připadl Rusku ( Levobřežní Ukrajina) a pravý břeh Polsku ( Pravobřežní Ukrajina). Sporům na několik let odzvonilo, když byl v roce 1686 podepsán věčný mír, ale vzájemné antipatie přetrvaly a přetrvávají dodnes.
Po vyřešení situace na západě se Alexej obrátil na východ, na neobydlené hektary hustých lesů bez stopy civilizace plné nalezišť důležitých surovin. Postupně se mu podařilo většinu Sibiře ovládnout a zajistit přísun kvalitních rud.
Car Alexej byl dvakrát ženatý, se svou první manželkou Marjou Miloslavskajou měl třináct dětí, ale z pěti synů tři velmi brzy zemřeli. Po Alexejově smrti v roce 1676 bylo dvěma přeživším – Fjodorovi a Ivanovi - příliš málo na to, aby mohli vládnout. Oficiálně na trůn nastoupil starší z nich – Fjodor a byl korunován na cara Fjodora III. , jeho sestra Sofja Alexejevna byla zvolena regentkou, aby na něj dohlížela a radila mu. Fjodorova vláda však neměla dlouhého trvání a jeho smrt v roce 1682 vyvolala novou vlnu pochybností a zmatků. Druhý z Alexejových synů - Ivan trpěl duševní chorobou, která mu neumožňovala schopně a pevně spravovat ruskou zem..
Se svou druhou ženou, Nataljou Kirillovnou Naryškinovou měl Alexej jediného syna Petra, který splňoval všechna hlavní kritéria a všeobecně vyhovoval představám o dobrém panovníkovi. Jenže se narodil až v Alexejově druhém sňatku a tudíž jeho nároky na trůn nebyly tolik oprávněné jako Ivanovy. Aby se zabránilo dalšímu krveprolití, jmenovali 25. června 1682 cary oba dva malé chlapce..
Skutečnou moc držela do roku 1696 ve svých rukou Sofja Alexejevna. Vylepšila vztahy s Polskem dalším mírem, který potvrdil výsledky Andrusovského míru, v roce 1689 společně s Čínou uzavřela Něrčinskou smlouvu ( upravující politické a obchodní kontakty, rozdělení vlivu na Sibiři a společnou hranici) a vedla neúspěšnou válku proti krymským Tatarům, kteří chtěli ovládnout Pravobřežní Ukrajinu. Společná nenávist k Osmanské říši svedla dva odvěké konkurenty – Rusko, Polsko - dohromady a obě země vstoupily do protiturecké Svaté ligy. Její regentství skončilo, když bylo Petrovi 17 let. Ivan byl svým ctižádostivým, energickým bratrem zcela zastíněn, skryl se do ústraní a horoucně se modlil k Bohu. Zahraniční vyslanci ho označili za člověka zcela neschopného panovat, čímž otevřeli Petrovi cestu k trůnu. Když Ivan v roce 1696 zemřel, jedinou překážkou zůstala regentka Sofja. Rod Naryškinů požadoval její okamžité odstoupení, ale ona se odmítala trůnu jen tak vzdát. Teprve, když se jí vzdali i její nejbližší rádci, byla donucena odejít do Novoděvičího kláštera, aniž by formálně vstoupila do řádu. Pokusila se o převrat, ale její snahy Petr rychle zastavil a potrestal jí doživotním vězením v klášterní cele a odřízl jí od zbytku světa, nesměl s ní nikdo promluvit ani se s ní vídat kromě jediného dne v roce. Zemřela zde v roce 1704..
Petr byl teď konečně samovládcem a vrhl se do úpravy četných reforem země, která ho bude nazývat carem Petrem I. Velikým a bude si ho vážit jako jednoho ze svým nejmocnějších panovníků..
Nový car si svůj program modernizace rozdělil do několika bodů:
1. Získání opětovného přístupu k moři
2. Navázání důvěrných vazeb s vyspělým Západem
3. Zapojení Ruska do celosvětové politiky jako budoucí velmoci
4. Vlastní obnova Ruska – podpora infrastruktury, rozvoj průmyslu,změny v armádě, politických orgánech, rozdělení země, omezení vlivu církve a šlechty…
Za nejdůležitější část svého poslání zvelebení Rusi považoval obnovení obchodu přes moře, proto se tomuto bodu začal věnovat nejdříve. Pokusil se vyrvat Osmanské říši část pobřeží Černého moře, ale mimo dobytí pevnosti Azov jiné úspěchy nezaznamenal a svou snahu roku 1696 ukončil. První plán selhal, ale Petr se nechtěl tak brzy smířit s porážkou a rozhodl se otevřít další frontu na severu se Švédskem. Využil současných dobrých vztahů s Polskem a vytvořil koalici, zahrnující kromě těchto dvou států ještě Dánsko a Sasko, a s vervou zaútočil.
Tak začala roku 1700 Severní válka.
Silná švédská armáda vedená králem Karlem XII. představovala pro ambiciózního vladaře přece jen tvrdší oříšek než očekával. V témže roce, kdy konflikt vypukl, byli Petrovi dánští spojenci poraženi a on sám prohrál v bitvě u Narvy. Vítězný Karel XII. poskytl krátkou dobou klidu zbraní Petrovi čas na doplnění předních řad armády, čehož Petr okamžitě využil a pomalu se k němu přidávalo štěstí. Během bojů v Pobaltí se mu podařilo většinu pevností obsadit a založil na čerstvě dobytém území v roce 1703 město Petrohrad s cílem vybudovat z něj nové centrum Ruska. Karel zahájil tažení na Ukrajinu, kde se chtěl spojit s místním vůdcem Ivanem Mazepem, který s ruskou nadvládou nesouhlasil a vítal Švédy jako osvoboditele. Petrův oblíbenec kníže Menšikov nechal Mazepovo sídelní město Baturin vypálit a po vítězství Petra v roce 1709 u Poltavy ( boj o Poltavu považujeme za jeden z důležitých zlomů Severní války a počátek konečné švédské porážky) se Karel XII. obrátil s prosbou o pomoc k Turkům. Turci jeho návrh přijali a roku 1710 vyhlásili Rusku válku. Petr v červenci 1711 vytáhl s vojsky k řece Prut, ale i když tolik věřil, že nemůže být poražen, turecká armáda ho obklíčila. V zoufalství z fatální prohry se obrátil na vezíra Aliho pašu a navrhoval uzavření příměří. Ali paša souhlasil ( jistě mu to usnadnila bohatá finanční odměna od Petrovy manželky Kateřiny) a nechal ruské vojáky v klidu odejít. Slibovaný mír byl podepsán o dva roky později v Andrianopoli, car získal velkou část Finska a aby si na svou stranu přiklonil Prusko, daroval mu polské město Štětín. Prusové se na oplátku v roce 1715 přidali do koalice proti Švédsku. Karel vložil své zbývající síly do města Stralsund na severovýchodě dnešního Německa, které hodlal opevnit a následně se v něm ukrýt. Spojené armády Dánska, Pruska a Saska jeho poslední výspu v prosinci 1715 dobyly, Karlovi se jen o vlásek zdařilo uniknout. V roce 1716 vtrhl do Norska, ale kvůli nedostatečnému zásobování se musel stáhnout. Naplánoval poté ještě jedno tažení, na rok 1718, během něhož byl zabit. Švédská vojska bez svého velitele musela ustoupit, Petrovi bylo nyní zcela jasné, že Severní válka se chýlí k vítěznému konci.
Mírovou smlouvu z města Nystad stvrzenou roku 1721 získal Petr většinu švédského území – kromě Pobaltí také Karélii s důležitým přístavem Vyborg a Ingrii ( oblast mezi Finským zálivem a Ladožským jezerem). Švédsko ztratilo své mocné postavení mezi evropskými zeměmi a uvolnilo prostor vzkvétajícímu Ruskému impériu.
Spokojen se svými zdařilými výsledky se teď Petr mohl naplno věnovat dalším reformám.
Armáda: zavádí pravidelnou armádu; přispívá na modernizaci zbraní; nechává též zbudovat válečné loďstvo.
Církev: nechává na ni dohlížet státní složky a zdaňuje jí veškeré příjmy
Vnitřní samospráva: aby oslabil pozice vysoké šlechty, ruší tradiční bojarskou dumu a zřizuje nový senát a ministerstva; Rusko nechal rozdělit na řadu menších celků – gubernií a v každé z nich zřídil hlavní město, aby tak mohl lépe kontrolovat i zapadlejší oblasti své obrovské říše.
Školství a kultura: zakládá ve všech významných městech odborné školy; aby zvýšil gramotnost, nechal celou azbuku zjednodušit; podporoval překlady zahraničních učených knih a vystavěl mnoho divadel..
Petrovi odpůrci z řad kozáků byli velmi tvrdě potrestáni a všechny pokusy o vzpoury byly okamžitě potlačeny. I carův syn, carevič Alexej, odsuzoval absolutismus a organizoval spiknutí, které bylo prozrazeno a následníka uvěznili a údajně utýrali.
V roce 1725 Petr těžce onemocněl, pravděpodobně dostal zápal plic. Když se u jeho postele shromáždili nejbližší velmožové a ptali se, komu mají říši přenechat, stihl odpovědět pouze:
,,Dejte všechno..“ než si ho smrt navždy zavolala. Rychle svolali radu, aby projednali, co dělat. Jediný Petrův syn zemřel, zůstala po něm jen jeho druhá manželka Kateřina a dvě dcery.. Mají přenechat prosperující impérium ženě či povolat šlechtice z jiné dynastie?? Garda, jež byla za dob Petrovy vlády založena, to viděla jasně: Romanovci musí zůstat na trůnu, obsadila palác a nechala povolat carovu manželku. Kateřina byla první samostatně vládnoucí ruskou imperátorkou, korunovali ji pod jménem Kateřina I. Alexejevna, ale přesto za ní většinu věcí řídil carův bývalý favorit kníže Menšikov, co kdyby..
Konec I. části