PALBA.CZ

... sice nepatří do této rubriky, ale je to velmi zajímavé téma... ruský Typhoon/Tempest z roku 1943/44

Vyzerá na Typhoon I B Sabre II z roku 1943,keď sa ešte na niektoré serie montovali trojlisté vrtule.Ale veľmi nepodarený záber.Inak by to bol nový poznatok o typoch v ruskom letectve.Bolo obdobie,keď detské choroby robili z Typhoonu obávaný stroj-pre vlastných pilotov.Žeby sa Briti takto zbavovali prvých nepodarkov,pokial vyriešili konštrukčné zosilnenie zadnej sekcie trupu?

Pardon,ale tohle nema nic společného s žádným britským strojem.Je to puvodní ruská konstrukce,ale nevím jméno konstruktéra.Snad Tomiševič nebo Tomaševič.Z hlavy fakt nevím.

S podobným strojem jsem se nikdy nesetkal, ale vypadá to více na skicu, než na fotografii. Neví někdo jakékoliv podrobnosti? Docella mě překvapuje jak umístění chladiče "pozápadospojenecku", tak především tvar křídla do W..ale jinak mi to přijde vážně jako pouhá skica.

Dle mě jde o Tomaševič I-110. Dle Němečka ve Vojenských letadlech 3 měl dosahovat rychlosti 610km/h, vzniknout v roce 1942 a vybaven motorem VK-107. Je tam i fotka, takže usuzuji že vznikl minimálně prototyp anebo maketa. Nic bližšího tam není

Jop, to bude ono. ZDE odkaz na kolegy ze serveru valka.cz

Když sem byl malučky, tak sem se strašně divil proč to nedělali :o)

Ten stroj má téměř stejné základní charakteristiky, jako německý Fw 190. Důraz na modulovou stavbu a s ní částečně spojenou možností snadných a rychlých oprav. Velmi podobná je vzletová hmotnost (která by instalací výzbroje vzrostla) i plocha křídla, lze tedy očekávat, že podobně jako Fw 190 by tento letoun také zřejmě nebyl nejsilnější v zatáčkách, tedy konvenčním způsobu boje, který byl ve VVS podobně jako třeba v japonském letectvu velmi hluboce zakořeněn. Dále se lze domnívat, že ze stejného důvodu by letoun mohl být u stíhacích pilotů poměrně neoblíbeným.
Začít se stavbou podobného letounu v roce 1938, jak tomu bylo u Fw 190, možná by stroj mohl být úspěšný. Takhle už bylo skutečně moc pozdě na zavádění nových stíhacích řad, navíc výkonných méně, než jiné frontové stíhačky.

to všechno už dnes vím, proto jsem říkal, že když jsem byl malučký. Mně se na něm líbila kdysi poměrně impozantní výzbroj. Ta by jim určitě dost pomohla v boji s bombardéry. Ale jak říkáš podmínky východní fronty byly jiné a je jen dobře, že se Sověti soustředili na již vyvinuté stroje

skelet píše:to všechno už dnes vím, proto jsem říkal, že když jsem byl malučký. Mně se na něm líbila kdysi poměrně impozantní výzbroj. Ta by jim určitě dost pomohla v boji s bombardéry. Ale jak říkáš podmínky východní fronty byly jiné a je jen dobře, že se Sověti soustředili na již vyvinuté stroje

Impozantní výzbroj si představuji trochu jinak, řekněme 3x20 +2x12,7...

http://www.airwar.ru/enc/fww2/i110.html
одна 20-мм пушка ШВАК
два 12.7-мм пулемета УБТ
два 7.62-мм пулемета ШКАС

tak na sovětské poměry byla impozantní, když vezmeš do úvahy čím byly vyzbrojeny standardní stíhačky

Myslím, že i na poměry sovětské stíhačky jde spíše o výzbroj standardní, nežli impozantní. I-16 často nosily 2x ŠKAS + 2x ŠVAK, velmi těžkou výzbroj měly staré LaGGy-3 a to 2x 7,62; 2x 12,7; 1x 20 mm.

Zajímavé, že u toho LaGGu mám zafixovanou jen výzbroj 1xŠvak + 2x UBS. A na internetu jsou obě verze, jak má tak i tvá

Síla výzbroje LaGGu-3 v průběhu let paradoxně klesala (kvůli potřebě stroj odlehčit), ta co jsem psal byla k vidění pouze na některých letounech nejstarší série. Naopak ty nejmodernější LaGG-3 66. série (mimochodem velmi vysoce ceněné stíhačky) měly pouze jeden 20 mm ŠVAK a jeden 12,7 mm kulomet UBS.

Cást jich létala jen s1x12,7+1x7,62na doprovody Il-2.Hodně dělá také umístění zbraní,primo v trupu to davalo skoro dvojnásobk zásahu proti umístění v křídle.Ještě víc u našich B-534,tam málo pevné křídlo ještě zvyšovalo rozptyl,proto ty kulomty předělali do trupu.

Ne tak docela. Některým pilotům více vyhovovala křídelní výzbroj, jiným trupová. Nedá se říci, že by jedna znamenala větší palebnou sílu, než druhá.

Křídelní montáž měla výhodu vlného výstřelu neomezeného listy vrtule,trupová zase jednodší zaměřování na ruzné vzdálenostiProto taky ta spousta pokusu o letadlo s volným výstřelem(P-38,Bf-110,řadaPotezu,...)Docela zajímavá by mhla být statistika,kolik ran bylo pruměrně spotřebováno na jeden sestřelRusi tvrdí,že novější verzeSu-27 mají prumerný počet ran na spolehlivý sestřel 3-5 náboju r30mm!!!Teda ve splupráci s radarem.

Trupová výzbroj má spíše výhodu v koncentraci palby do jednoho místa. Výzbroj v křídle má sice výhodu ve vyšší kadenci, ale záleží na nastavení zaměření křídelních zbraní na určitou vzdálenost. Mimo tuto vzdálenost byla střelba víceméně plýtváním municí.

Tohle je přece jen přesněj řečeno,máš pravdu.

kopapaka píše:Křídelní montáž měla výhodu vlného výstřelu neomezeného listy vrtule,trupová zase jednodší zaměřování na ruzné vzdálenostiProto taky ta spousta pokusu o letadlo s volným výstřelem(P-38,Bf-110,řadaPotezu,...)Docela zajímavá by mhla být statistika,kolik ran bylo pruměrně spotřebováno na jeden sestřelRusi tvrdí,že novější verzeSu-27 mají prumerný počet ran na spolehlivý sestřel 3-5 náboju r30mm!!!Teda ve splupráci s radarem.

Počet zásahů na sestřel se odvíjí od typu cíle, na který je stříleno. V případě těžkých německých druhoválečných kanonů Mk 108 (a zvláště pak Mk 103) stačil většinou jediný zásah do stíhačky. Z pohledu tehdejších parametrů se jednalo zřejmě o nejdestruktivnější leteckou munici všech dob (3 zásahy často stačily k sestřelení těžkého bombardéru).
Ničím neomezená výzbroj v nose letadla je samozřejmě výhodná, ale u konvenčních jednomotorových stíhaček druhé světové války je takováto instalace těžké výzbroje značně komplikovaná a od jisté míry prakticky nemožná. Pokud výzbroj nebylo možné umístit do trupu, tak dalším velmi vhodným místem byl kořen křídla, poté prostor těsně za vrtulí (po křídle od trupu), kde již zbraň nepotřebovala synchronizaci. Nevýhoda křídelních zbraní tkví i v růstu momentů sil.

skelet píše:Trupová výzbroj má spíše výhodu v koncentraci palby do jednoho místa. Výzbroj v křídle má sice výhodu ve vyšší kadenci, ale záleží na nastavení zaměření křídelních zbraní na určitou vzdálenost. Mimo tuto vzdálenost byla střelba víceméně plýtváním municí.

Toto není zcela přesné - právě větší rozptyl zbraní může být pro řadu pilotů (paradoxně) vítanou pomocí. Pokud má letoun v křídlech umístěnou dostatečně silnou výzbroj, tak může nepřítele vážně poškodit/zničit i relativně méně přesnou střelbou. Zbraně umístěné v trupu vyžadují od pilota větší přesnost, ale zaručují maximální počet zásahů na "jakoukoliv" vzdálenost.
Porovnání kadence/účinnosti mezi letouny s trupovou a křídelní výzbrojí není úplně vhodné, protože je celá řada letounů, které s trupovou výzbrojí mají silnější úder i kadenci než kolegové s křídelní a naopak. Toto jednoduše řečeno spolu moc nesouvisí. Kdyžtak je dobré si vzít na pomoc spíše výše zmiňovanou synchronizaci, která snižuje kadenci obvykle o nějakých 10 - 40% (nejlepší byly v tomto směru německé zbraně, které se svou elektrickou synchronizací ztrácely právě jen okolo 10%). Nejhorších výkonů dosahovaly japonské kanony Ho-103, Ho-5 a třeba velmi známý těžký kulomet M2 (40%). Velmi přehledný a komplexní článek je případně k dispozici ZDE.
TADY ještě přikládám odkaz na úvahu o ideální výzbroji druhoválečné stíhačky.