Španělsko - Americká válka - 1898 (pouze námořní akce)

[kacermiroslav]

Španělsko - Americká válka
1898


Od poloviny 19.století Spojené státy americké cílevědomě pracovaly na zvětšení svého území. V roce 1845 se jim podařilo po krátké samostatné existenci k svému území připojit Texas, který dříve náležel Mexiku. V roce 1846 připojily britský Oregon. V další válce proti Mexiku v letech 1846 – 1848 získalo USA další území o ploše více jak 1,3 Mio km2 (velké území ležící mezi Texasem a Kalifornií). Dalším ziskem bylo odkoupení území Aljašky od carského Ruska za 7,2 Mio USD. Po ukončení Občanské války pokračoval prudký průmyslový rozvoj válkou poškozené země, čímž se Spojeným státům podařilo poměrně rychle zahladit stopy po tomto předchozím bratrovražedném boji. Koncem 19.století tak USA byly již silně vyspělou průmyslovou zemí se silnou a moderní armádou a námořnictvem, která se hlásila o své místo na slunci. Americký průmysl hledal nové surovinové zdroje a odbytiště na své výrobky a současné rozdělení světa na velmoci a jejich kolonie jim příliš nevyhovoval. Vzhledem k zeměpisné poloze tak připadalo v úvahu získat část ze Španělského koloniálního panství. Španělsko bylo sice nejstarší koloniální velmocí, ale na konci 19.století to byla zároveň nejslabší koloniální velmoc. I tak její panství bylo stále rozsáhlé. Španělsku náležely ostrovy Kuba a Portoriko v Karibském moři, dále Filipíny a řada Karibských a Tichomořských ostrovů a další území. Spojené státy zajímaly především Kuba a Portoriko, což byly ostrovy kam americký průmysl investoval nemalé částky do výroby a obchodu s cukrovou třtinou a tabákem. Zanedbatelný nebyl ani strategický význam polohy ostrovů, který ještě vyniknul v souvislosti s výstavbou Panamského průplavu. Taktéž Spojeným státům chyběl nějaký opěrný bod v Tichomořském prostoru, kde se jim nejvíce zamlouvaly Filipíny. Výhodné bylo, že jak na Kubě, tak i na Filipínách existovalo silné národně osvobozenecké hnutí, které se snažilo svrhnout španělskou nadvládu. Toho mínily USA využít a proto na mezinárodně politické scéně vystupovaly jako ochránci zájmů utiskovaných národů proti španělské nadvládě. Americký tisk přinášel zprávy o represích španělských vojáků proti kubánským povstalcům a o americké morální povinnosti chránit kubánský lid. Tím byla americká veřejnost připravována na brzkou válku. K ní již pouze scházela vhodná záminka.


Záminka vzniku války
Koncem ledna roku 1898 připlula do havanského přístavu americká bitevní loď 2. třídy MAINE (1895, 6.680 t – výzbroj 4x250mm, 6x150mm, 4xT). Dne 15.února 1898 nastal na této lodi strašlivý výbuch, po kterém se loď prakticky ihned potopila při obrovských ztrátách na lidských životech (274 mrtvých). Případ potopení Mainu vyšetřovala zvláštní komise, která jej za 23 dní uzavřela do spisu o 281 stránkách. Americký námořní soud v Key West rozhodl 28. března 1898, že výbuch způsobila námořní mina. Jelikož se tak stalo v havanském přístavu, za jehož bezpečnost zodpovídalo Španělsko, vedlo toto k obvinění Španělska. Ovšem skutečná příčina potopení bitevní lodě Maine nebyla nikdy spolehlivě vysvětlena.

Více o potopení USS Maine naleznete ZDE:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2559


Počátek Americko-španělské války
Španělská vláda po ostré reakci Washingtonu projevila velkou snahu a ochotu řešit sporné otázky jednáním a ústupky a tak se vyhnout válečnému konfliktu. Ale americký prezident McKinley dne 20.dubna 1898 potvrdil návrh Kongresu, aby bylo Španělsku dáno ultimátum, požadující zřeknutí se svrchovanosti nad Kubou. To však Španělsko již odmítlo přijmout. Dne 21.dubna přerušilo diplomatické styky se Spojenými státy. O den později přikročilo americké námořnictvo k blokádě Kuby. Dne 25.dubna 1898 vyhlásil americký Kongres oficiálně Španělsku válku se zpětnou platností od 21.dubna 1898.

Španělsko se tak ocitlo s USA ve válce. Ovšem jeho pozice nebyla nijak růžová. Jeho námořnictvo bylo sice početné, ale rozmístěné na od sebe značně vzdálených postech (Kuba, Filipíny, Španělsko…). Jeho největší slabinou však byla technická a kvalitativní zaostalost. Většina španělských plavidel byla staršího data, malého výtlaku, slabého pancéřování a nedostatečné palebné síly. Hodila se tak jen ke koloniální službě, ale v námořní bitvě byla prakticky nepoužitelná. Nejsilnější jednotky – bitevní loď Pelayo (9.917 t) a Emperador Carlos V. (9.235 t) – byly společně se dvěma velkými pancéřovými fregatami ze šedesátých let 19.století, Viktorií (7.250 t) a Numancií (7.035 t) momentálně na rozsáhlých přestavbách a modernizacích ve francouzských loděnicích v Le Havru a Toulonu. Po vypuknutí války je španělská vláda ihned stáhla bez dokončených úprav do Španělska.


Složení námořních sil válčících států

ŠPANĚLSKO
1. eskadra
Španělské velení mělo k dispozici 1.eskadru válečných plavidel, které velel kontradmirál Pasquale Cervera y Topete a která v době vypuknutí války byla na kotvách u Kapverdských ostrovů. Tato eskadra byla složena z pancéřových křižníků Infanta Maria Theresa (vlajková loď), Almirante Oquendo, Viscaya a Cristóbal Colón (všechny s výtlakem kolem 7.000 t). Součástí flotily byly i rychlé torpédoborce Furror, Terror a Pluton s výtlakem 380 t a torpédovky Ariete, Azor a Rayo.

2. eskadra
V domovském Španělsku v přístavu Cadiz se formovala 2. eskadra válečných lodí, tzv. „atlantická“, které velel kontradmirál Camary. Její vlajkovou lodí byla bitevní loď Pelayo a pancéřový křižník Alfonso XIII.. Dalšími plavidly v eskadře byl křižník Lepanto (4.828 t), 4 torpédoborce, 3 torpédovky a pomocné křižníky Rapido, Patria, Antonio Lopez a Giralda.

3. eskadra
Na Filipínách kotvila 3.eskadra válečných plavidel pod vedením kontradmirála Patricia Montoja y Pasarón. Ta byla tvořena starými nechráněnými křižníky Reina Christina, Don Antonio de Ulloa, Don Juan de Austria, Velasco, dále chráněné křižníky Isla de Luzon a Isla de Cuba. Kromě těchto plavidel byla v eskadře ještě další malá a stará plavidla o výtlaku mezi 500 – 560 t, Elcano, General Lezo, Marques del Duero a dřevěná fregata Castilla.

4. eskadra
Přímo v místě vypuknutí válečného konfliktu v  Karibské oblasti se nalézala 4. eskadra tzv. „západoindická“, která byla složena z nechráněných křižníků Alfonso XII. (3.900 t), Reina Mercedes (3.090 t), Marques de la Eusenada (1.064 t), Conde de Venadito, Infanta Isabel a několika desítek malých plavidel, vesměs starých dělových člunů.

Pokud to vše shrneme, tak Španělsko celkově zaostávalo ve velikosti, kvalitě, výzbroji a roztroušenosti eskader. Pouze torpédoborce byly na lepší úrovni než ty americké.


SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ
Spojené státy v době vypuknutí války disponovaly, kromě lodí ve stavbě, 5 moderními bitevními loděmi, 3 pancéřovými křižníky, 13 chráněnými křižníky, 19 monitory a velkým množstvím řady menších plavidel. Kromě těchto plavidel námořnictvo rozhodlo vyzbrojit 32 obchodních parníků a řadit je do svých stavů jako pomocné křižníky.

Severoatlantická eskadra
Nejsilnější Americkou eskadrou byla tzv. „severoamerická“ , která byla pod velením admirála Sampsona a domovské kotviště měla na ostrově Key West (Florida). Vlajkovým plavidlem byl pancéřový křižník New York (8.150 t, 21 uzlů). Nejsilnějšími jednotkami této eskadry byly bitevní lodě Indiana (10.453 t) a Iowa (11.521 t), které měly ve výzbroji každá 4 děla ráže 330mm a 8 děl ráže 203mm. Sekundární a lehká výzbroj byla také poměrně silně zastoupena. Samozřejmostí u bitevních lodí bylo silné pancéřování. Proti takovým plavidlům nemělo Španělsko svůj protějšek. Kromě těchto velkých hladinových plavidel disponovala eskadra monitory Puritan, Amphitrite, Miantomoh, Terror, chráněnými křižníky Cincinnati, Detroit, Marblehead, Mongomery, dělovými čluny Naschville, Wilmington, Castine, Vicksbury, Helena a řadou dalších menších válečných plavidel. V průběhu války byla ještě tato eskadra posílena o bitevní loď Oregon (třída Indiana, výtlak 11.688 t), ta se však nalézala na druhé straně amerického kontinentu v San Francisco a musela tak podniknout 14.000 námořních mil dlouhou cestu kolem Jižní Ameriky. Po 66 dnech plavby Oregona zakotvila 26.května na základně v Key West.

Létající eskadra
Další americká, tzv. „létající“ eskadra měla kotviště v Hampton Roads a velel jí komodor Schley. Vlajkovou lodí eskadry byl pancéřový křižník Brooklyn a dále byla v eskadře bitevní loď Massachusetts (třída Indiana, výtlak 10.500 t) vyzbrojena 4 děly ráže 330mm, 8 děly ráže 203mm, 4 děly ráže 152mm, 20 děly ráže 57 mm, 7 děly ráže 37mm a dvěma torpédomety. Kromě těchto dvou nejsilnějších jednotek měla eskadra ve stavu bitevní loď 2.třídy Texas (6.315 t) a chráněné křižníky Minneapolis a New Orleans.

Tichomořská eskadra
V Tichomoří se nalézala další americká eskadra válečných lodí, které velel komodor Dewey a která byla složena z vlajkového chráněného křižníku Olympia a dalších chráněných křižníků Baltimore, Raleigh, Boston, Concord, dělového člunu Petrel a několika menších pomocných plavidel.



Americké bitevní lodě a pancéřové křižníky byly všechny moderní a na vodu spuštěné po roce 1890. Bitevní lodě dosahovaly standardně rychlosti 16 uzlů, pancéřové a chráněné křižníky až na výjimky úctyhodných 21 až 23 uzlů. Také pancéřování bylo na vysoké úrovni a lodě měly i silnou dělostřeleckou výzbroj. Kromě těchto tří bojových eskader měly USA k dispozici ještě další námořní jednotky, které měly za úkol ochranu pobřeží. Severopacifické pobřeží bylo chráněno tzv. „pacifickou“ eskadrou v San Franciscu pod velením kontradmirála Millera a pobřežní divizí komodora Howella. Obě tyto eskadry se skládaly ze starších plavidel a monitorů, které jako plovoucí baterie chránily důležité americké přístavy. Ovšem americké námořní síly měly i slabinu a tou byla torpédová plavidla. Z celkově 22 stavěných jich bylo v době vypuknutí války ve službě pouze osm.


Průběh války
Hlavní tíha válečných bojů byla vedena především ve vodách kolem Kuby a Portorika (Karibské moře). Pozemní boje se pak vedly především na Kubě, která měla velmi dobré přírodní podmínky k obranně, protože velká část pobřeží ostrova je chráněna četnými korálovými útesy a i silný příboj znesnadňoval výsadkové operace. Nevýhodou ale byla infrastruktura. Železniční spojení na ostrově ze severu na jih bylo velice řídké a tak bylo nutné dopravovat jednotky a zásoby na jižní konec ostrova po moři. Na severní straně ostrova ležela silně opevněná pevnost a město Havana, která byla i hlavní španělskou základnou v Karibiku. Ostatní důležité kubánské přístavy jako Santiago, Mantazas, Cardenas, Cienfuegos byly na tom v opevnění podstatně hůře. Další důležitá španělská opora v karibské oblasti ležela na ostrově Portoriko a byl jí přístav San Juan, který ležel pouhých 400 námořních mil od Kuby. To bylo ze strategického hlediska velice důležité. Pro změnu hlavní americká základna v dané oblasti ležela na ostrovech Key West a Dry Tortugas (Florida), což představovalo pouhých 70 námořních mil od kubánské Havany. To obnášelo plavbu o délce pouhých 4 až 5 hodin.

Druhým důležitým válčištěm ve vzniklé válce byly Filipíny. I zde mělo Španělsko opevněné body své moci, jako námořní arzenál a přístav v Manilském zálivu v Cavite. Spojené státy na tom byly v dané oblasti podstatně hůře a musely proto využívat zálivy v neutrálních čínských vodách nebo případně přímo na španělském území, na pobřeží Filipín.

Na americké straně měly hlavní úkoly plnit Sampsonova a Schleyova eskadra, které měly za úkol provádět blokádu Kuby, přičemž Schleyova „létající“ eskadra měla být připravena k útoku. Americké velení mělo v plánu podniknout nejdříve rychlou akci proti Filipínám a vyřadit zdejší španělské jednotky dříve, než bude Španělsko schopno přesunout posily z Evropy. Španělé pro změnu počítali s americkým útokem proti Kanárským ostrovům, kterých by pak Američané mohli využít jako opěrný bod k přímému útoku na vlastní Španělsko. Proto se španělské velení rozhodlo do Karibské oblasti vyslat svou 1.eskadru admirála Cervery, která měla u Kuby na sebe vázat nepřátelské síly. Avšak Američanům šlo především o Kubu a Portoriko.

Válečné akce odstartovali Američané dne 22.dubna 1898, kdy byla eskadrou admirála Sampsona zahájena blokáda Kuby. Ta však byla málo efektivní a byla soustředěna především na severozápadní část ostrova a na oblast kolem Havany a Matanzasu. Zbytek pobřeží byl blokován pomocnými křižníky a dělovými čluny. Španělsko zahájilo také válečné akce. Dne 27.dubna 1898 vyplula z Kapverdských ostrovů eskadra admirála Cervery a nabrala směr Kuba. Mezitím však vypukly boje na Filipínách. Americký admirál Dewey se svou Tichomořskou eskadrou kotvící v Hongkongu nemohl po vypuknutí války podle mezinárodního práva zůstat v neutrálním přístavu (max. 24 hodin). Proto musela jeho eskadra vyplout z Hongongu a přesunula se 24.dubna asi o 15 mil severně do jednoho ze zálivů, kde se zformovala a 26.dubna ve 14:00 hodin vyplula a nabrala směr Filipíny. Tou dobou zatím zcela bezstarostně kotvila v manilské zátoce u arzenálu v Cavite španělská 3. eskadra admirála Montoji.


Zdroje:
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina – 1986
www.wikipedia.org

[kacermiroslav]

Chronologický přehled námořních akcí Španělsko–americké války 1898, zaměřeno pouze na námořní střety a blokády:

27. dubna 1898 – Bombardování Matanzas. Americká eskadra pod vedením kontradmirála Sampsona ostřeluje španělské pobřežní baterie u města.
29. dubna 1898 – Ostřelování Cienfuegos. Americké lodě bombardují přístav a pobřežní obranu, cílem je přerušení podmořských telegrafních kabelů.
1. května 1898 – Bitva u Manilského zálivu. Americká asijská eskadra komodora Deweye zcela zničila španělskou flotilu admirála Montoja u Cavite.
11. května 1898 – Bitva u Cárdenas (první střet). Americké torpédové čluny a dělové lodě se střetávají se španělskými dělovými čluny.
11. května 1898 – Akce u Cienfuegos. Americké čluny přerušují podmořské kabely pod palbou španělských baterií.
12. května 1898 – Bombardování San Juan (Portoriko). Americká eskadra ostřeluje pevnosti Morro a San Cristóbal a přístavní zařízení.
18. května 1898 – Zahájení operací proti Santiago de Cuba. Americké lodě ostřelují pobřežní baterie, snaží se udržet blokádu.
19. května 1898 – Připlutí španělské eskadry admirála Cervera do Santiago de Cuba; americké lodě se snaží uzavřít blokádu, dochází k prvním střetům.
31. května 1898 – Druhý střet u Cárdenas. Americké lodě operují v zátoce a střetávají se se španělskými dělovými čluny.
3. června 1898 – Pokus o zablokování vjezdu do Santiago de Cuba. Parník USS Merrimac je potopen pod palbou španělských lodí a baterií.
6. června 1898 – Velké bombardování Santiago de Cuba americkou flotilou; ostřelování lodí v přístavu i pobřežních baterií.
7. června 1898 – Námořní operace u Guantánama. Americké lodě podporují vylodění námořní pěchoty a vedou palbu s pobřežními bateriemi.
10. června 1898 – Pokračující námořní střety u Guantánama; ostřelování španělských pozic.
13. června 1898 – Druhé bombardování Santiago de Cuba. Americká eskadra ostřeluje obranu přístavu.
21. června 1898 – Ostřelování Manzanillo americkými loděmi; střet s pobřežní obranou.
30. června 1898 – První bitva u Manzanillo. Americké pomocné křižníky a dělové lodě bojují se španělskými dělovými čluny.
1. července 1898 – Druhá bitva u Manzanillo; pokračující střet amerických lodí se španělskými jednotkami.
3. července 1898 – Bitva u Santiago de Cuba; zničení Cerverovy eskadry při pokusu o prorazení blokády.
18. července 1898 – Námořní akce u Naguabo (Portoriko); americké lodě ostřelují pobřežní obranu.
21. července 1898 – Bitva u Nipe Bay. Americké křižníky napadají španělská plavidla a pobřežní obranu v zátoce.
25. července 1898 – Vylodění u Guánica (Portoriko). Americká flotila podporuje invazi a bojuje s pobřežními bateriemi.
8. srpna 1898 – Třetí bitva u Manzanillo; americká eskadra zničila zbývající španělská plavidla.
13. srpna 1898 – Bitva o Manilu; americké lodě bombardují obranu města a podporují kapitulaci španělských sil.

[jarl]

Zajímavé. O tom střetu u Cárdenas jsem nevěděl. Patrně se jedná o jediný souboj amerických a španělských lodí, který se dá označit za vítězství Španělů.

[kacermiroslav]

Zajímavé. O tom střetu u Cárdenas jsem nevěděl. Patrně se jedná o jediný souboj amerických a španělských lodí, který se dá označit za vítězství Španělů.

Faktem je, že z pětice amerických lodí se bojů zúčastnili de facto jen tři lodě. Výsledek by tak mohl být při zapojení všech plavidel opačný, ale v tomto případě asi největší roli hrálo pobřežní dělostřelectvo, které bylo maskováno a nedalo se tak snadno vyřadit z provozu. Tudíž ze strany USA to byl ve finále taktický ústup. Španělé to mohli mediálně využít, ale ve finále jim to stejně bylo k ničemu. USA měli na moři výraznou převahu a dokázali toho náležitě využít.

[kacermiroslav]

Zahájení operací proti Santiago de Cuba
18. května 1898

USS Indiana (BB-1)


Dne 18. května 1898 zahájilo americké námořnictvo systematické operace proti španělskému přístavu Santiago de Cuba, který se později stal hlavním cílem blokády na jižním pobřeží ostrova. Přístav byl od 19.května 1898 útočištěm španělské eskadry admirála Cervera a jeho izolace měla zásadní význam pro další průběh války. Nicméně toto Americké velení v době prvních operací proti Santiagu nevědělo. Proto rozhodlo o ostřelování pobřežních baterií, které chránily vstup do zátoky a hledat známky přítomnosti nepřátelských plavidel. Vjezd do přístavu byl totiž velice úzký a z moře neumožňoval přehled o dění v přístavu.

K pobřeží dorazila eskadra kontradmirála Sampsona, jejíž jádro tvořily bitevní lodě USS Iowa (BB-4), USS Indiana (BB-1) a vlajkový obrněný křižník USS New York (ACR-2), doplněné dalšími křižníky a menšími plavidly. Americké lodě se přiblížily ke vstupu do přístavu a zahájily průzkumnou palbu proti španělským postavením, zejména proti bateriím kryjícím úžinu vedoucí do zátoky. Španělská obrana byla soustředěna především kolem výšin lemujících vstup do přístavu, kde se nacházely baterie středních a těžších děl. Americké lodě manévrovaly vně přístavu a ostřelovaly identifikovaná postavení, přičemž se snažily vyprovokovat odpověď a odhalit přesné rozmístění děl. Palba byla vedena především z větších vzdáleností, protože hlavním cílem nebylo okamžité zničení baterií, ale jejich potlačení a současné udržení blokády.

Španělské baterie odpověděly sporadickou palbou, která však byla nepřesná. Americké lodě si udržovaly pohyb a měnily kurs, aby ztížily zaměřování. V průběhu akce bylo ostřelováno několik pozorovacích stanovišť a obranných objektů na pobřeží. Dělostřelecká výměna měla spíše omezený charakter, ale potvrdila, že vstup do přístavu je chráněn a že jeho přímé napadení by vyžadovalo koordinovanou akci. Akce z 18. května 1898 představovala první systematické zahájení operací proti Santiago de Cuba. Ostřelování pobřežních baterií mělo průzkumný i demonstrační charakter a současně potvrdilo, že americké námořnictvo hodlá přístav izolovat, pokud se prokáže, že jsou tam španělské lodě. Následující dny pak přinesly další průzkumné akce i postupné soustřeďování sil, které nakonec vedlo k rozhodujícím operacím proti španělské eskadře ukryté v přístavu. Což, Američané zjistili o pár dní později dne 29.května 1898.

[kacermiroslav]

Plavba „ztracené eskadry“ admirála Cervera
(29. dubna – 19. května 1898)

Infanta María Teresa


Dne 29. dubna 1898 vyplula španělská eskadra kontradmirála Pascuala Cervera z Kapverdských ostrovů do Atlantiku. Jejím původním úkolem bylo posílit španělské síly v Karibiku, bránit Kubu a případně narušit americkou blokádu. Již před vyplutím však Cervera upozorňoval na slabost svých lodí a na skutečnost, že proti moderním americkým bitevním lodím má jen malou šanci. Ve španělském vedení navíc panovaly rozpory — část důstojníků prosazovala aktivní operace proti americkému obchodnímu loďstvu, část upřednostňovala defenzivní strategii. Escadru tvořily obrněné křižníky Infanta María Teresa, Vizcaya, Almirante Oquendo a Cristóbal Colón, doprovázené torpédoborci Furor a Plutón. Lodě byly relativně lehce pancéřované, jejich dělostřelectvo nebylo srovnatelné s americkými bitevními loděmi a technický stav byl problematický. U některých děl docházelo k závadám, kotle vyžadovaly opravy a například Cristóbal Colón neměl instalována hlavní děla a nesl pouze dřevěné makety a děla střední ráže.

Po vyplutí eskadra zmizela z dohledu a její další směr nebyl znám. Právě tato nejistota vyvolala ve Spojených státech značné obavy. Americká veřejnost i velení nevěděly, zda Cervera zamíří do Karibiku, zaútočí na americký lodní obchod, nebo dokonce ohrozí samotné pobřeží USA. V tisku se objevovaly úvahy, že by španělské lodě mohly bombardovat východní pobřeží nebo dokonce proniknout k Washingtonu. Nejistota přetrvávala několik týdnů, během nichž se americké námořnictvo snažilo eskadru zachytit, avšak bez úspěchu. Dobový tisk situaci dramatizoval a španělská eskadra byla popisována jako „fantomové loďstvo“. Sensacechtivé noviny zveřejňovaly zprávy o možném útoku na města jako New York nebo Charleston, což vedlo k mobilizaci pobřežní obrany a posílení hlídek. Tyto obavy byly z velké části mediální bubliny, přesto však výrazně ovlivnily strategické rozhodování amerického námořnictva.

Nejistota amerického velení vedla k rozptýlení sil. Americké eskadry byly vysílány k různým pravděpodobným cílům, zejména k přístavu Cienfuegos, kde se očekávalo vyložení posil pro španělskou armádu. Komodor Schley byl dokonce 18. května vyslán právě k Cienfuegos, protože se americké velení domnívalo, že Cervera směřuje tam. Ve skutečnosti však španělská eskadra již 19. května vplula nepozorovaně do přístavu Santiago de Cuba. Američané přitom přítomnost španělských lodí nezpozorovali. Průzkumná loď krátce před připlutím nahlásila, že přístav je prázdný, a velení nadále věřilo, že eskadra směřuje jinam. Teprve o několik dní později začaly přicházet zprávy a americké síly postupně měnily kurs k Santiagu. Definitivní potvrzení přišlo až koncem května (29.května), kdy americké lodě pozorovaly španělské křižníky zakotvené v přístavu a okamžitě zahájily blokádu. Vše neodvratně směřovalo k rozhodující bitvě 3. července 1898.

[kacermiroslav]

Zajetí americké brigy Saranac španělským dělovým člunem El Cano
28. duben 1898
Manila, Filipíny

Oficiální depeše z Manily, hlavního města Filipínských ostrovů, uvádí, že guvernér Iloila na Filipínách oznámil, že španělský dělový člun El Cano dorazil do tohoto přístavu, přičemž zajal americkou brig Saranac, kapitána Bartabyho, z Newcastlu, Nový Jižní Wales, dne 26. února pro Iloilo. Na palubě Saranacu bylo 1 640 tun uhlí. Saranac byla postavena v Kennebunku, stát Maine, v roce 1880 a vlastní ji William Simpson Jr. z New Yorku. Poslední inspekce proběhla v New Yorku v dubnu 1896. Jedná se o dvoupalubovou brigu o výtlaku 1 027 tun, délce 195,5 stop, šířce 34,6 stop a hloubce ponoru 22,5 stop. Majitel lodi, když byl včera spatřen ve své kanceláři v Coenties Slip, naprosto odmítl poskytnout jakékoli informace ohledně lodi nebo nákladu. „Řeknu pouze,“ prohlásil, „že jsem obdržel zprávu, že brig byla zajata, ale doufám, že není pravdivá.“ Náklad uhlí na lodi Saranac byl pojištěn u společnosti Atlantic Mutual Insurance Company v tomto městě. Výše pojistného nebyla zveřejněna, ale úředníci společnosti uvedli, že pojistka se nevztahuje na válečné riziko. Oficiální ohodnocení lodi v The American Shipmasters’ Record ukazovalo její hodnotu na přibližně 40 000 dolarů.

(Zdroj: The New York Times, 28. dubna 1898)


Na samém počátku španělsko-americké války se v tichomořské oblasti odehrál incident, který byl v dobovém tisku vnímán jako jedna z prvních námořních akcí konfliktu. Španělský dělový člun El Cano přivedl do přístavu Iloilo na Filipínách zajatou americkou brig Saranac, naloženou velkým množstvím uhlí. Zpráva byla zveřejněna prostřednictvím oficiální depeše z Manily a rychle se objevila v americkém tisku, kde vyvolala značnou pozornost, protože šlo o zadržení amerického obchodního plavidla mimo karibskou oblast. Briga Saranac vyplula z australského Newcastlu v Novém Jižním Walesu s nákladem uhlí určeným pro filipínský přístav Iloilo. Loď vezla přibližně 1 640 tun uhlí, které mělo značnou strategickou hodnotu, neboť uhlí představovalo základní provozní palivo pro parní válečné lodě. V době rostoucího napětí mezi Spojenými státy a Španělskem tak šlo o náklad, jenž mohl být považován za potenciálně vojensky využitelný. Saranac byla dvoupalubová briga o výtlaku přibližně 1 027 tun, postavená roku 1880 v Kennebunku ve státě Maine a vlastněná newyorským rejdařem Williamem Simpsonem Jr. Při plavbě do Iloila byla americká loď zadržena španělským dělovým člunem El Cano, který v oblasti prováděl hlídkovou činnost. Španělská jednotka patřila mezi malé koloniální dělové čluny určené pro službu v mělkých vodách Filipín. Byla vyzbrojena lehkými rychlopalnými děly a určena především k policejní a hlídkové službě, doprovodu lodí a kontrole obchodní dopravy. V době incidentu operoval El Cano v rámci místních námořních sil podřízených koloniální správě v Manile.

Španělský velitel po zastavení americké brigy rozhodl o jejím zadržení a eskortě do Iloila. Důvodem bylo podezření, že náklad uhlí může být využit nepřátelskými silami, případně že loď porušuje válečné předpisy. Zajetí proběhlo bez odporu a Saranac byla pod španělským dohledem dopravena do přístavu. Zpráva o zajetí dorazila do Spojených států prostřednictvím oficiální depeše z Manily. Americký tisk zdůrazňoval především hodnotu nákladu a otázku pojištění. Uhlí na palubě bylo pojištěno u společnosti Atlantic Mutual Insurance Company v New Yorku, avšak pojistka se nevztahovala na válečné riziko. Hodnota samotné lodě byla v rejstříku The American Shipmasters’ Record odhadována přibližně na 40 000 dolarů. Incident měl širší význam. Ukázal, že konflikt mezi Spojenými státy a Španělskem se neomezí pouze na Karibik, ale zasáhne i Tichomoří a obchodní dopravu. Zadržení Saranacu bylo zároveň vnímáno jako signál, že španělské koloniální síly se snaží zajistit zásoby uhlí a omezit možnost jejich využití protivníkem. V dobovém tisku byla událost prezentována jako první námořní úspěch španělských sil v oblasti Filipín, přestože šlo o akci bez boje. Událost předznamenala další operace v oblasti Filipín, které vyvrcholily později rozhodující bitvou v Manilském zálivu.

[jarl]

Pokud si dobře vzpomínám, byla Saranak jedinou lodí, kterou Španělé v této válce zajali.

[kacermiroslav]

Údajně bylo zadrženo více amerických plavidel a to hlavně na Filipínách krátce po vypuknutí války. Ale nepodařilo se mi k tomu nic dohledat.

[kacermiroslav]

Pokus o zablokování vjezdu do Santiago de Cuba – potopení parníku USS Merrimac
3. června 1898

vrak USS Merrimac 1898

Pomocný parník USS Merrimac byl původně civilní nákladní parník postavený roku 1894 pro obchodní dopravu. Šlo o ocelovou nákladní loď o výtlaku přibližně 3 300 GRT, délce 100,6 m, šířce 13,4 m a ponoru okolo 5,7 m. Loď byla poháněna jedním parním strojem s jedním lodním šroubem a dosahovala rychlosti přibližně 10 uzlů. Původním účelem byla přeprava uhlí a zásob mezi americkými přístavy. Po vypuknutí španělsko-americké války byla loď zakoupena americkým námořnictvem a zařazena jako uhelný transport. Právě její robustní konstrukce, relativně velký trup a nízká hodnota z ní učinily vhodného kandidáta pro obětování při pokusu o zablokování přístavu Santiago de Cuba.

Myšlenka zablokovat vjezd do přístavu vznikla krátce po zjištění, že eskadra admirála Pascuala Cervera je uzavřena v Santiagu. Velitel amerických sil kontraadmirál William T. Sampson hledal způsob, jak zabránit španělským lodím v pokusu o průlom. Vjezd do přístavu byl velmi úzký, zakřivený a navíc krytý pobřežními bateriemi Morro, Socapa a dalšími postaveními. Proniknout na vnitřní přístav blokádním loďstvem by tak byl příliš velký hazard. Ale pokud by se podařilo potopit velkou loď přímo v kanálu, mohlo by to přístav zcela zablokovat. K provedení akce byl vybrán Merrimac, který byl naložen uhlím a kamením, aby po zaplavení rychle klesl ke dnu. Do trupu byly instalovány nálože a ventily pro rychlé zaplavení. Plán počítal s tím, že loď vpluje v noci do kanálu, bude nasměrována napříč proudem a poté odpálena a opuštěna posádkou v člunu. Velitelem dobrovolníků se stal poručík Richmond Pearson Hobson, mladý důstojník z konstrukčního oddělení námořnictva. Ten osobně požádal o možnost akci provést. Posádku tvořilo sedm dobrovolníků: Richmond P. Hobson, Daniel Montague, George F. Phillips, Francis Kelly, Joseph Clausen, John E. Murphy a Randolph Clausen. Tito muži se přihlásili s vědomím, že šance na přežití je velmi malá. Akce byla zahájena v časných ranních hodinách 3. června 1898. Merrimac se přiblížil ke vstupu do kanálu za tmy a začal vplouvat do úžiny. Španělské hlídky však loď brzy zpozorovaly a okamžitě zahájily palbu z pobřežních baterií i z lodí uvnitř přístavu. Na Merrimac dopadaly granáty z pevností Morro a Socapa, přidaly se i lodě španělské eskadry, včetně obrněného křižníku Infanta Maria Teresa. Palba byla velmi přesná a loď byla rychle těžce poškozená. Zásahy kromě jiného poškodily kormidlo a Merrimac se začal otáčet mimo plánovanou pozici. Hobson se pokusil aktivovat zaplavovací ventily a odpálit nálože, ale kvůli poškození lodi a silnému proudu se plavidlo nepotopilo v požadovaném místě. Merrimac se potopil stranou kanálu a neblokoval plně plavební dráhu. Posádka se pokusila opustit loď v malém člunu, ten však byl zničen palbou. Muži se zachránili na voru a byli zajati španělskými jednotkami.

Španělský admirál Pascual Cervera nařídil s americkými zajatci zacházet s respektem, protože ocenil jejich odvahu. Dobrovolníci byli drženi jako váleční zajatci v Santiagu a později vyměněni. Akce samotná z taktického hlediska selhala, protože vstup do přístavu zůstal průchodný, nicméně měla značný propagandistický dopad. V americkém tisku byla prezentována jako hrdinský čin a účastníci byli po válce vyznamenáni. Richmond P. Hobson obdržel Medal of Honor a později se stal veřejně známou osobností. Pokus o zablokování Santiaga pomocí Merrimacu zároveň ukázal obtížnost proveditelnosti podobných operací. Úzký kanál, silné proudy a intenzivní palba pobřežních baterií činily přesné potopení lodi prakticky nemožným. Španělská eskadra tak zůstala uvězněna v přístavu nikoli díky fyzické blokádě, ale díky trvalé přítomnosti amerických lodí před vjezdem.


Dobový tisk, USA Associated Press 1898
„Úzký kanál vedoucí do přístavu Santiago byl v časných ranních hodinách v pátek zablokován, když byl americký uhelný parník Merrimac potopen napříč vjezdem. Pokud jsou zprávy správné, je nyní pro španělské lodě nemožné opustit přístav a stejně nemožné je, aby do něj vpluly jiné lodě. Španělské obrněné křižníky Maria Teresa, Cristóbal Colón, Vizcaya a Almirante Oquendo spolu s torpédoborci Furor a Plutón jsou tímto vyřazeny z dalšího použití. Poručík Hobson zahájil svůj odvážný podnik ve tři hodiny ráno. Merrimac se nacházel západně od americké flotily a pod ochranou mraků zakrývajících měsíc se přiblížil ke břehu. Za ním následoval malý člun. Z paluby vlajkové lodi nebylo po chvíli možné loď spatřit, jakmile se dostala do stínu pobřežních kopců. Asi po půl hodině bylo náhle z pevnosti Morro vidět záblesk výstřelu a posádky amerických lodí pochopily, že Merrimac byl zpozorován. Krátce poté zahájily palbu i další španělské baterie a několik minut bylo možno sledovat nepřetržitou střelbu. Pak se ozval silný výbuch a loď zmizela v temnotě. Čluny, které čekaly na vyzvednutí posádky, se pokusily přiblížit, avšak prudká palba ze břehu jim v tom zabránila. Později se ukázalo, že Hobson a jeho muži byli zajati Španěly.“

Dobový tisk, Španělsko 1898
„V časných hodinách rána se nepřítel pokusil provést smělý manévr s cílem zablokovat vstup do přístavu Santiago. Velký parník, identifikovaný jako uhelná loď americké flotily, vplul do kanálu pod rouškou tmy. Pobřežní hlídky jej však včas zpozorovaly a okamžitě zahájily palbu z pevnosti Morro a z baterií Socapa. Nepřátelská loď pokračovala vpřed pomalou rychlostí, zřejmě s úmyslem potopit se v nejužším místě průlivu. Palba našich děl byla dobře zaměřena a několik střel zasáhlo trup. Parník ztratil řízení a začal se stáčet ke břehu. Krátce nato bylo pozorováno, že loď se potápí, avšak mimo hlavní plavební dráhu. Po potopení se objevilo několik mužů na voru. Byli vyzvednuti čluny vyslanými z našich lodí. Zajatci uvedli, že jejich úkolem bylo zablokovat vjezd do přístavu. Admirál Cervera nařídil, aby s nimi bylo zacházeno s ohledem na jejich odvahu, a důstojníci jim poskytli potřebnou pomoc. Pokus nepřítele selhal. Vjezd do přístavu zůstává volný a eskadra Jeho Veličenstva je i nadále schopna manévru v rámci zátoky. Obrana Santiaga prokázala svou účinnost a rychlou reakci.“

[kacermiroslav]

Námořní střetnutí USS Mangrove u severního pobřeží Kuby v prostoru přístavu Caibarién
14. srpna 1898

Pomocná loď USS Mangrove patřila k menším, ale užitečným jednotkám amerického námořnictva, které během španělsko-americké války operovaly v pobřežních vodách Kuby. Nešlo o klasickou válečnou loď, nýbrž o bývalé civilní plavidlo určené původně k práci v pobřežních oblastech, především k obsluze majáků a navigačních zařízení. Loď byla postavena roku 1897 pro službu v United States Lighthouse Service, tedy civilní organizaci zajišťující provoz majáků, bójí a dalších navigačních prostředků. Konstrukce tomu odpovídala: trup byl robustní, s malým ponorem vhodným pro mělké pobřežní vody a zátoky, zatímco strojní zařízení bylo navrženo spíše pro hospodárný provoz než pro vysokou rychlost. Mangrove měla výtlak přibližně 900 tun, délku kolem 52 metrů a parní stroj umožňující rychlost přibližně 10–12 uzlů. Výzbroj při civilní službě samozřejmě nenesla žádnou; po převzetí námořnictvem byla improvizovaně vyzbrojena lehkými rychlopalnými děly, obvykle ráže 6-liber a menšími kulomety. Taková výzbroj byla dostatečná pro boj s malými dělovými čluny, ozbrojenými parníky nebo pobřežními oddíly, nikoli však pro střet s regulérními válečnými loděmi.

Po vypuknutí španělsko-americké války v dubnu 1898 bylo plavidlo rychle převzato námořnictvem a zařazeno do služby jako USS Mangrove. Podobně jako řada jiných civilních plavidel byla určena k pomocným operacím: průzkumu pobřeží, spojovacím úkolům, přepravě důstojníků, vyloďovacím akcím a hlídkování v mělkých vodách, kam se větší lodě nemohly bezpečně přiblížit. Právě tyto vlastnosti z ní činily vhodný prostředek pro operace podél severního pobřeží Kuby, kde se nacházela řada menších přístavů chráněných mělčinami a úzkými vjezdy. V průběhu léta 1898 byla USS Mangrove přidělena k operacím v oblasti severní Kuby, kde americké námořnictvo provádělo blokádu menších přístavů a snažilo se narušit španělské zásobovací trasy. Tyto operace byly často vedeny malými loděmi, které mohly pronikat do zátok a lagun a podporovat místní kubánské povstalce. Mangrove zde vykonávala hlídkovou službu, prováděla průzkum pobřeží a příležitostně se zapojovala do demonstrativních ostřelování pobřežních pozic.

V polovině srpna 1898, v době kdy již byla podepsána dohoda o příměří, ale zprávy o něm se do všech oblastí ještě nedostaly, operovala USS Mangrove u severního pobřeží provincie Las Villas. Jedním z cílů této činnosti byl přístav Caibarién, menší, ale regionálně významný přístav využívaný pro pobřežní dopravu a zásobování španělských posádek. Právě zde došlo 14. srpna 1898 k incidentu, při němž se Mangrove přiblížila k pobřeží a narazila na nepřátelský odpor.


Průběh střetnutí
Dne 14. srpna 1898 v ranních hodinách se USS Mangrove přiblížila k přístavu Caibarién na severním pobřeží Kuby. Přibližně v 10.55, když se loď nacházela asi 2,5 námořní míle východně od přístavu, byl severně od vstupu do přístavu zpozorován velký španělský dělový člun zakotvený blízko pobřeží. Posádka Mangrove jej identifikovala pravděpodobně jako dělový člun Hernán Cortés. Americká loď nemohla současně použít obě svá 6liberní děla, a proto zahájila palbu levobočním 6liberním kanónem. Palba byla vedena pomalu s cílem určit vzdálenost. Španělský dělový člun okamžitě odpověděl plnou levoboční salvou. Po přibližně pěti minutách Mangrove přešla na pravoboční 6liberní dělo a pokračovala v pomalé střelbě. V této počáteční fázi střetu dopadaly střely obou stran jako krátké. Kolem 11.10 se však Mangrove dostala na účinný dostřel a po následujících přibližně 25 minut plula severním a západním směrem, přičemž udržovala souvislou palbu levobočním 6liberním dělem. Ve 11.12 se do střetu zapojil další, menší španělský dělový člun, zakotvený u městských mol v Caibariénu. Tento člun zahájil palbu na Mangrove, ale americká loď byla mimo jeho dostřel. Mangrove na něj vystřelila jediný náboj, který byl krátký, a poté znovu soustředila palbu na větší španělský dělový člun. V 11.25 Mangrove obrátila kurs, plula jihovýchodním směrem a zahájila nepřetržitou palbu pravobočním 6liberním dělem, kterou udržovala až do 11.45. Ve 11.27 byl proti většímu španělskému dělovému člunu použit i 1liberní kanón, avšak jeho jediný výstřel byl krátký a během dalšího průběhu střetu již nebyl použit.

Velký španělský dělový člun odpovídal souvislou palbou ze svých děl ráže 120 mm. Jeho střelba dosahovala k americké lodi a některé střely dokonce přelétávaly přes Mangrove. Velitel americké lodi proto v 11.45 rozhodl přerušit palbu a zvětšit vzdálenost s cílem vylákat španělský dělový člun dále od pobřeží a pokusit se o boj za vyrovnanějších podmínek. Jakmile se Mangrove začala vzdalovat, velký španělský dělový člun palbu zastavil. Menší španělská jednotka však pokračovala v neúčinné střelbě až přibližně do 12.30. V časných odpoledních hodinách se k Mangrove přiblížil menší španělský člun s parlamentní vlajkou. Jeho posádka oznámila Američanům, že dorazila zpráva o ukončení nepřátelství mezi Spojenými státy a Španělskem dne 13. srpna. USS Mangrove tak svedla boj, který je považován za poslední námořní střet španělsko-americké války, přestože k němu došlo již den po oficiálním ukončení bojů. Během akce vystřelila Mangrove celkem 103 granátů ze svých 6liberních děl a jeden granát z 1liberního kanónu. Mangrove během střetu neobdržela žádný zásah. Odpoledne téhož dne však při odpoutání od Caibariénu najela na mělčinu. Posádce se podařilo loď brzy vlastními silami vyprostit a Mangrove následně odplula do Key Westu. Dne 18. srpna 1898 byla loď vrácena zpět Lighthouse Board.

[jarl]

Údajně bylo zadrženo více amerických plavidel a to hlavně na Filipínách krátce po vypuknutí války. Ale nepodařilo se mi k tomu nic dohledat.

Já mám v paměti zafixováno, že Španělé zadrželi jenom jednu loď naloženou uhlím a to by odpovídalo Saranaku.