Etika v šermu z pohledu historie a současnosti
Napsal: 21/2/2009, 14:56
Etika v šermu z pohledu historie a současnosti
1/ Etika dobového rytíře a bojovníka
Typický středověký rytíř byl ve své době vzorem etického chování a tím pádem i určitým měřítkem hodnot pro své okolí. Možná i proto v pozdějším slova významu „rytířské chování“ setrvalo i v zemích, kde středověký rytířský stav nebyl tak rozšířen, nebo jej vůbec neznali (viz. nově objevované kontinenty), jako například v Rusku. Mravnost v chování lze přenést i do společenského života. Tyto základy etických principů vycházely z křesťanské morálky (jako například vést jen spravedlivý boj). Za správné a mravné bylo to, co požadoval pán, i když dnešní pojetí je zcela jiné. V této souvislosti se naskýtá otázka, do jaké míry měl poddaný poslechnout svého pána. Většinou se tak dělo na základně vlastní intuice a zkušeností (nebo prostředí a vzdělání). Pokud se však jednání poddaného odchylovalo od zaběhnutého standardu, bylo obvykle zdrojem problémů.
V době renesance se začal v boji, nebo spíše šermu, prosazovat i měšťanský stav, stejně jako ostatně pronikal i do dalších oblastí života. Velkou souvislost to mělo i s postupným přenosem šermu do civilní sféry. V jižních zemích, kde již byla renesance v plném proudu (například Itálie), se šermíři sdružovali do klubů, spolků atd. (u nás například Fedrfechtýři, neboli šermíři od píra. V Německu tak fungovalo například Bratrstvo svatého Marka). Především pak v Itálii byly rozdíly mezi šlechtou a měšťany velmi malé. Možná to mělo souvislost s tím, že mnohé měšťanské rody se díky dobré sňatkové politice vyšvihly až na nejvyšší místa (například i Mediceové, se díky svým dcerám dostali mezi korunované hlavy a ve svých synech dokonce mezi papeže).
Podobně liberálně se přistupovalo i k nemanželským potomkům. Ze společenských důvodů se na legitimitu původu již nebral takový zřetel jako dříve. Význam ale zůstával v majetkoprávních záležitostech. Tudíž nelegitimní potomci neměli podle tehdejšího práva nárok na dědický podíl. To se jim rodičové většinou snažili vynahradit alespoň získáním kvalitního vzdělání. A neodmyslitelnou součástí takového vzdělání a výchovy bylo i umění šermířství.
Šermířské poznatky byly získávány soukromou nebo polosoukromou cestou od šermířských mistrů . Ti byli z titulu svého postavení následovníky středověkých rytířů a tím i nositeli etiky. Častou jejich rolí bylo rozhodování v čestných sporech a tato jejich rozhodčí role byla všeobecně přijímaná a respektována. Sami často své žáky nabádali k uvážlivému používání svého šermířského umění a pokud možno k vyhýbání se zbytečných soubojů.
Dobový šermíř byl na rozdíl od současného člověka americko-evropské stylu života zvyklejší na smrt. Běžně jí vydával vedle sebe ať v podobě válečné nebo četných nemocí a hladomorů. Současný člověk je naopak zvyklí sledovat smrt pouze v divadelní a televizní roli, kde si je vědom pouze předstíravosti. Proto možná i současnému člověku chybí to vědomí, že smrt, ať už v jakékoliv podobě, je nevyhnutelným koncem lidské bytosti. Odtud také platí pořekadlo, jehož původ můžeme vystopovat ve Španělsku „netasíš bez příčiny, neskryješ mne beze cti“. V překladu? Do boje se pouštěj jen v nutném případě, ale pokud již k němu dojde, bojuj s plným nasazením, abys jej dovedl do vítězného konce. Protože pak může následovat smrt.
Stejně jako smrt byli lidé v dřívějších dobách více připraveni i na fyzické strádání, bolest a zranění. Z historie známe mnoho příkladů, kdy vojáci dokázali velmi vyčerpáni, hladoví a zranění pokračovat v boji (zranění ovšem v takové míře, že dnes by to vyžadovalo dlouhou lékařskou péči). Také jejich projevy citů na veřejnosti byly mnohem spontánnější než dnes a to i těch nejniternějších citů. To se změnilo až když se v evropské společnosti začaly projevovat vlivy indiánských a asijských, především pak japonských, kultur. U těchto kultur jsou takové projevy považovány za projev slabosti.
Lidé v té době byli rozděleni na mnoho více či méně uzavřených komunit. Ty sice nebyly až tak uzavřené jako indické kasty, přesto mezi nimi často docházelo ke vzájemným nepokojům. Takový příslušník komunity si musel být dobře vědom svého postavení a jestli je vůbec společensky únosné, aby na soupeře tasil zbraň.
2/ Etika historického šermíře v současnosti
Historický šerm má jednu zásadní slabinu, a to tu, že jej často provozují lidé, kteří toho nejsou hodni, kteří mu nedělají čest, kterým chybí vazby na to středověké pravidlo etikety. Dále jej poškozuje konkurenční boj, který je často veden „moderními“ tedy neslušnými způsoby, jako pomlouvání, uplácení atd. Součástí historické šermířské etiky by tak měla v dnešní době být především snaha o nabídku kvalitního programu, který bude veden naučnou formou, a který nebude kazit pověst šermířského stavu. Jisté zlepšení by se dalo očekávat zřízením nějaké „šermířské komory“, která by celou záležitost mohla koordinovat.
3/ Etika absolventa šermířské školy
Ta by se dalo shrnout do několika základních bodů:
- nezdvihneš ruku na mistra svého
- nepoškodíš dobré jméno ani hmotný zisk školy
- pokud nejsi oprávněn, nevyučuj šerm
- nehaň jméno školy na veřejnosti
1/ Etika dobového rytíře a bojovníka
Typický středověký rytíř byl ve své době vzorem etického chování a tím pádem i určitým měřítkem hodnot pro své okolí. Možná i proto v pozdějším slova významu „rytířské chování“ setrvalo i v zemích, kde středověký rytířský stav nebyl tak rozšířen, nebo jej vůbec neznali (viz. nově objevované kontinenty), jako například v Rusku. Mravnost v chování lze přenést i do společenského života. Tyto základy etických principů vycházely z křesťanské morálky (jako například vést jen spravedlivý boj). Za správné a mravné bylo to, co požadoval pán, i když dnešní pojetí je zcela jiné. V této souvislosti se naskýtá otázka, do jaké míry měl poddaný poslechnout svého pána. Většinou se tak dělo na základně vlastní intuice a zkušeností (nebo prostředí a vzdělání). Pokud se však jednání poddaného odchylovalo od zaběhnutého standardu, bylo obvykle zdrojem problémů.
V době renesance se začal v boji, nebo spíše šermu, prosazovat i měšťanský stav, stejně jako ostatně pronikal i do dalších oblastí života. Velkou souvislost to mělo i s postupným přenosem šermu do civilní sféry. V jižních zemích, kde již byla renesance v plném proudu (například Itálie), se šermíři sdružovali do klubů, spolků atd. (u nás například Fedrfechtýři, neboli šermíři od píra. V Německu tak fungovalo například Bratrstvo svatého Marka). Především pak v Itálii byly rozdíly mezi šlechtou a měšťany velmi malé. Možná to mělo souvislost s tím, že mnohé měšťanské rody se díky dobré sňatkové politice vyšvihly až na nejvyšší místa (například i Mediceové, se díky svým dcerám dostali mezi korunované hlavy a ve svých synech dokonce mezi papeže).
Podobně liberálně se přistupovalo i k nemanželským potomkům. Ze společenských důvodů se na legitimitu původu již nebral takový zřetel jako dříve. Význam ale zůstával v majetkoprávních záležitostech. Tudíž nelegitimní potomci neměli podle tehdejšího práva nárok na dědický podíl. To se jim rodičové většinou snažili vynahradit alespoň získáním kvalitního vzdělání. A neodmyslitelnou součástí takového vzdělání a výchovy bylo i umění šermířství.
Šermířské poznatky byly získávány soukromou nebo polosoukromou cestou od šermířských mistrů . Ti byli z titulu svého postavení následovníky středověkých rytířů a tím i nositeli etiky. Častou jejich rolí bylo rozhodování v čestných sporech a tato jejich rozhodčí role byla všeobecně přijímaná a respektována. Sami často své žáky nabádali k uvážlivému používání svého šermířského umění a pokud možno k vyhýbání se zbytečných soubojů.
Dobový šermíř byl na rozdíl od současného člověka americko-evropské stylu života zvyklejší na smrt. Běžně jí vydával vedle sebe ať v podobě válečné nebo četných nemocí a hladomorů. Současný člověk je naopak zvyklí sledovat smrt pouze v divadelní a televizní roli, kde si je vědom pouze předstíravosti. Proto možná i současnému člověku chybí to vědomí, že smrt, ať už v jakékoliv podobě, je nevyhnutelným koncem lidské bytosti. Odtud také platí pořekadlo, jehož původ můžeme vystopovat ve Španělsku „netasíš bez příčiny, neskryješ mne beze cti“. V překladu? Do boje se pouštěj jen v nutném případě, ale pokud již k němu dojde, bojuj s plným nasazením, abys jej dovedl do vítězného konce. Protože pak může následovat smrt.
Stejně jako smrt byli lidé v dřívějších dobách více připraveni i na fyzické strádání, bolest a zranění. Z historie známe mnoho příkladů, kdy vojáci dokázali velmi vyčerpáni, hladoví a zranění pokračovat v boji (zranění ovšem v takové míře, že dnes by to vyžadovalo dlouhou lékařskou péči). Také jejich projevy citů na veřejnosti byly mnohem spontánnější než dnes a to i těch nejniternějších citů. To se změnilo až když se v evropské společnosti začaly projevovat vlivy indiánských a asijských, především pak japonských, kultur. U těchto kultur jsou takové projevy považovány za projev slabosti.
Lidé v té době byli rozděleni na mnoho více či méně uzavřených komunit. Ty sice nebyly až tak uzavřené jako indické kasty, přesto mezi nimi často docházelo ke vzájemným nepokojům. Takový příslušník komunity si musel být dobře vědom svého postavení a jestli je vůbec společensky únosné, aby na soupeře tasil zbraň.
2/ Etika historického šermíře v současnosti
Historický šerm má jednu zásadní slabinu, a to tu, že jej často provozují lidé, kteří toho nejsou hodni, kteří mu nedělají čest, kterým chybí vazby na to středověké pravidlo etikety. Dále jej poškozuje konkurenční boj, který je často veden „moderními“ tedy neslušnými způsoby, jako pomlouvání, uplácení atd. Součástí historické šermířské etiky by tak měla v dnešní době být především snaha o nabídku kvalitního programu, který bude veden naučnou formou, a který nebude kazit pověst šermířského stavu. Jisté zlepšení by se dalo očekávat zřízením nějaké „šermířské komory“, která by celou záležitost mohla koordinovat.
3/ Etika absolventa šermířské školy
Ta by se dalo shrnout do několika základních bodů:
- nezdvihneš ruku na mistra svého
- nepoškodíš dobré jméno ani hmotný zisk školy
- pokud nejsi oprávněn, nevyučuj šerm
- nehaň jméno školy na veřejnosti