Mapa severního Norska, když na severu je Tromsö a jižněji Narvik.
Spojenečtí vojáci, ani velitelé, nemohli řádně vychutnat vítězné obsazení Narviku. Z Evropy chodily samé špatné zprávy. Ve Francii ustupující britské a francouzské jednotky prožívaly od 27. května 1940 peklo Dunkerque . No a z vyššího velení, ze štábu z Harstadu, začalo prosakovat, že to, co bylo tak pracně a s různými odklady dobyto, má být nyní nejen opuštěno, ale opuštěno má být celé Norsko.
Tajemství a kouřová clona vyklizení se už nemohla udržet, neboť lodě nakládaly děla a výzbroj, a i když bylo řečeno, že cílem je Tromsö, většina už věděla, že to tak asi nebude.
Britská Admiralita prováděla předběžné kroky k vyklizení Narviku. Těmi předběžnými kroky, jak již víme bylo to, že velké množství transportních a dopravních lodí, které po 1. červnu 1940 vyplouvaly z Anglie jednotlivě, nebo v malých skupinách, v Narviku nakládalo a odváželo vojenský materiál do Velké Británie.
Velká Británie a domovské přístavy zmiňované v textu – Rosyth a především Scapa Flow.
Většina těchto zásobovacích lodí mířila nejprve do Harstadu, ale několik jich již rovnou připlouvalo k nalodění do Tromsö. Když byly všechny tyto lodě v Tromsö dne 7. června 1940 naloženy, odpluly s eskortou trawlerů do Velké Británie.
Ten samý den se na moře vydal i konvoj zásobovacích a transportních lodí z Harstadu.
Konvoj z Harstadu se skládal z osmi obchodních lodí, k němu byla přidána eskorta deseti trawlerů a doplnit je měla protiletadlová šalupa a torpédoborec, až se tyto bojové lodě uvolní od úkolu převážet vojáky a poskytovat protiletadlovou obranu kotvištím. Tento konvoj z Harstadu se nazýval – „Pomalý konvoj“.
My již z předchozích popisů víme, že trawlery byly účinné jen proti ponorkám, ale byly zcela nedostatečné jako obrana proti leteckým útokům a nebo vůbec pro střetnutí s nepřátelskými hladinovými silami.
Bohužel, vzhledem k situaci v Evropě – nejen kvůli operaci „Dynamo“ (Dunkerque), ale stále probíhající evakuaci z Francie do Velké Británie, musela britská Admiralita riziko přijmout.
Pro všechny zúčastněné na vyklízení Narviku a Norska z toho plynulo nebezpečí. Lord z Corku a Orrery o nebezpečí věděl a již předtím žádal britskou Admiralitu o 15 torpédoborců jako doprovod.
Bohužel, z důvodu Francie je nedostal. Měl 3 torpédoborce, které byly přiděleny jako ochrana letadlové lodi „Ark Royal“, 2 torpédoborce pro letadlovou loď „Glorious“
a 6 torpédoborců, které sloužily k evakuaci z přístavišť na nákladní lodě a pro ochranu kotvišť.
Tak odplulo 15 transportních lodí na jedno ze dvou určených shromaždišť (z Tromsö a Narviku), která byla asi 180 mil od pobřeží. Byly tak vytvořeny 2 skupiny.
Na shromaždištích se s nimi setkal kontraadmirál Vivian na své vlajkové lodi lehkém křižníku „Coventry“ a předal jim instrukce.
Ta První skupina, která se skládala z velkých pasažérských lodí „Monarch of Bermuda“, „Batory“, „Sobieski“, „Franconia“, „Lancastria“ a „Georgic“ odplula nejdříve.
Předtím tyto lodě zakotvily v různých zátokách a menších fjordech před Andfjordem a torpédoborce k nim přivážely vojáky, kteří na ně přestoupili z “bafáků“, které je tam vozily. Nalodění trvalo několik nocí, které stejně nocemi nebyly, ale letadla Luftwaffe se zde objevovala jen zřídka ( jak uvidíme dál průzkumná letadla Luftwaffe tam byla). Oni zde totiž hlídkovaly stíhačky RAF (Royal Air Force) z Bardufossu – Hurricane a také Skuy z letadlové lodě „Ark Royal“ a také z letadlové lodě „Glorious“, když obě připluly do oblasti 2. června 1940. Na letadlové lodi „Glorious“ byl snížen počet letadel, aby mohly být odvezeny zbylé Gloster Gladiator Mk. I, II z 263. perutě.
Jak historici říkají, bylo s podivem, že německá branná moc vůbec netušila, že evakuace Narviku a Norska probíhá. Luftwaffe tyto lodě neotravovala a tak „První skupině“ trvalo naloďování do 6. června 1940, 3 noci, v nichž se nalodilo 15 000 vojáků. Dne 7. června 1940 ráno pak opustily shromaždiště v doprovodu dílenské lodě „Vindicitive“, kdy nabraly kurz domů – do Velké Británie.
Lord z Corku nejprve nechtěl tuto „První skupinu“ odeslat dřív, než by dokončila naloďování „Druhá skupina“, aby bylo možno poslat 4 torpédoborce k posílení málo ozbrojené dílenské lodi „Vindicitive“.
Ovšem Admiralita poslala výzvu k co nejrychlejšímu návratu transportních lodí, aby tyto lodě byly k dispozici pro další námořní operace, pokud by to bylo ještě třeba.
A tak ta „První skupina“, ale i ta „Druhá skupina“, která měla odplout za 2 dny (9. května 1940) byly bohatý a bezbranný cíl, jak pro nepřátelskou eskadru, tak pro případné letecké útoky.
Lord z Corku o bezbrannosti Skupin věděl a obrátil se na vrchního velitele Home Fleet admirála Forbese o pomoc. Zaslal depeši, kde po nějakých osloveních píše … že by, cituji:
„velice ocenil, kdyby konvoji mohla být poskytnuta nějaká ochrana. Nyní kdy 6 velkých pasažérských lodí pluje téměř bez ochrany žádám, aby byl vyslán krycí svaz a připojil se ke konvoji, kde to budete pokládat za vhodné. Všechny torpédoborce v oblasti jsou potřebné pro rychlé nalodění posledních částí.“
Na admirála Forbese přecházela odpovědnost za lodě, jakmile jakýkoliv konvoj opustil norské pobřeží. Velitel Home Fleet oprávněnost žádosti lorda z Corku uznal a jako ochranu určil bitevní lodě „Renown“ a „Repulse“ s příslušnou ochranou 4 torpédoborce a ještě další flotilu, flotilu jako blízký doprovod konvoje, což bylo 5 torpédoborců.
Němci v té době měli již některé své v dubnu poškozené lodě opraveny a vyslali bitevní loď „Gneisenau“
a „Scharnhorst“
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1864
a těžký křižník „Admiral Hipper“
a 4 torpédoborce, aby zaútočily na Harstad. – operace „Juno“
Německá operace Juno původně směřovala proti Harstadu a následně Narviku.
(protože Němci nevěděli, že probíhá evakuace Norska).
Obě nepřátelské strany plánovaly námořní tahy, které je mohly ve stejnou chvíli a ve stejnou dobu přivést k námořní bitvě.
Brzy ráno 4. června 1940 totiž vyplul z německého přístavu Kiel velitel německého loďstva admirál Wilhelm Marschall ( zde z archivu Bundeswehru)
s výše popsaným svazem, když ze 4. na 5. června 1940 obeplul Skagen a zamířil do Severního moře. K večeru 5. června 1940 nezpozorován leteckým průzkumem prováděným RAF, mířil jeho svaz rychle k severu.
Že nedošlo k námořní bitvě, tak tomu zabránily některé okolnosti, které si popíšeme.
Totiž na britské straně dostal admirál Forbes dne 5. června 1940 hlášení o dvou neidentifikovaných válečných lodích, které zahlédla britská past na ponorky „Prunella“ na obzoru asi 200 mil severovýchodně od Faerských ostrovů. Tyto lodě prý mířily k průlivu mezi Islandem a Faerskými ostrovy. Pro britskou Home Fleet to znamenal stejné obavy - z možného průlomu Kriegsmarine do Atlantiku – úplně stejné obavy, jako měli Britové 8. dubna 1940, kdy tak nešťastně reagovali na vylodění Němců v Norsku.
Původ tohoto falešného hlášení nebyl ani v odborné veřejnosti námořnictva, ani v laické veřejnosti nikdy objasněn.
A opět velitel Home Fleet poslal silný svaz, který se skládal z bitevních lodí „Renown“ a „Repulse“, z těžkého křižníku „Sussex“, lehkého křižníku „Newcastle“ a 5 torpédoborců na honičku za přízrakem.
Tímto rozkazem byly rozptýlené transportní a dopravní lodě evakuační „narvické expedice“ vydány napospas nebezpečí, že budou napadeny.
Tah admirála Forbese byl špatný tah a mohl vést k hrozné katastrofě. My víme, že část té katastrofy se pak stane.
Admirál Forbes tím špatným tahem může poslat ke krytí velké části oceánu, přes kterou se vrací „narvická expedice“, vedle své vlajkové lodi bitevní lodi „Rodney“, ještě bitevní loď „Valiant“, což byly jediné velké bitevní jednotky, které měl v tu dobu k dispozici ve Scapa Flow. Bylo to v době, kdy se celá Velká Británie obávala německé invaze. Tato obava z invaze vyžadovala mít rezervu bitevních lodí pro případ nasazení na jihu.
Nejlepším řešením bylo, aby se bitevní loď „Valiant“ připojila k „První skupině“, což stalo se v 1 hodinu ráno dne 8. června 1940, kdy bitevní loď začala svaz doprovázet do bezpečí za Faerskými ostrovy, aby se pak vrátila dne 10. června 1940 pro „Druhou skupinu“. Všechno to znamenalo, že „První skupina“ zůstala celých prvních 24 hodin plavby, během níž jí její kurs zavedl necelých 100 mil od eskadry německého admirála Marschalla. A tak ta „První skupina“ byla v tu dobu - 24 hodin bez jakékoliv ochrany!
Operace „Juno“, na kterou se německý Marschallův svaz vydal, nepředpokládala po cestě za svým cílem žádné námořní střetnutí ( důvodem bylo po průzkumu vše utajit do poslední chvíle). Nejen německý námořní štáb (Kriegsmarine), ale ani skupina Západ, pod jejímž vedením admirál Marschall operoval, neměly vůbec žádné tušení, že probíhá evakuace severního Norska.
Přestože víme o vynikajících schopnostech odposlechové služby Němců, uměly rozluštit mnohé britské námořní depeše, věděli Němci jen něco. Německá odposlechová služba se přece jenom dozvěděla o shromaždišti konvojů lorda z Corku a přes letecký průzkum hlásila ráno dne 7. června 1940 jen něco o britské „První skupině“. Německý štáb, stejně jako admirál Marschall, si tyto informace dávali do souvislosti s posilováním jednotek Spojenců u Narviku.
Když přihlížíme k těmto informacím, které německé štáby měly, musíme ocenit, že Němci operaci „Juno“ – útok na spojenecké lodě u Harstadu – zvolili správně, odvážně a v pravý čas.
A tak se v noci z 6. na 7. června 1940 přiblížila německá eskadra severozápadně na zeměpisnou šířku Harstadu, tady se setkala s tankerem „Dithmarschen“, z něhož těžký křižník „Admiral Hipper“ a 4 torpédoborce doplnily palivo.
Německá eskadra byla připravena pro plánovaný útok na Harstad a admirál Marschall informoval podřízené důstojníky na svých lodích, že plánovaný útok bude proveden v noci 9. června 1940. Od jeho úmyslu ho neodradilo ani to, že časně ráno 7. června 1940 přišlo hlášení průzkumného letadla o britské „První skupině“, které říkalo, že se skládá ze 4 velkých a 3 eskortních lodí, které jsou asi 150 mil jihovýchodně od německého svazu a plují kurzem k jihu. To nebyl cíl pro německého admirála, neboť si myslel, že to jsou prázdné lodě, které se vracejí domů. Útokem na ně by prozradil jen svou přítomnost.
Admirál Marschall se ještě celý den 7. června 1940 stále zlobil kvůli nedostatečnému počtu hlášení leteckého průzkumu z oblasti Harstadu. Svědčil o tom jeho deník, kde podrážděn píše mimo jiné, cituji:
„Letecký průzkum severní oblasti není, stejně jako dříve, k dispozici.“
K Luftwaffe to však spravedlivé nebylo, neboť kolem poledne průzkumná letadla zpozorovala a také hlásila, že jedno německé letadlo ve vjezdu do Andfjordu spatřilo část britské „Druhé skupiny“, která když skončila naloďování, mířila v doprovodu lehkého křižníku „Coventry“ a 2 torpédoborců na oceánské shromaždiště. Další hlášení německých letadel udávalo pozice letadlových lodí „Ark Royal“ a „Glorious“, které manévrovaly před startem svých letadel o 45 mil severněji (mezi Tromsö a Harstadem).
Bohužel tato hlášení se dostala k německému admirálu Marschallovi až ve 20 hodin večer dne 7. června 1940, kdy svolal poradu svých velitelů na vlajkové lodi - bitevní loď „Gneisenau“.
Na rozdíl od svých nadřízených, generáladmirála Saalvächtera ze skupiny Západ, či samotného Velkoadmirála Raedera, velitele Kriegsmarine – měl admirál Marschall ihned na této poradě podezření, že všechna hlášení, která došla, mohou naznačoval britskou evakuaci Norska, a že bohužel ty předtím opovrhované cíle, ony domnělé prázdné lodě, byly nakonec velice cenným cílem. Podle doložených německých oficiálních hlášení, proto velkoadmirál Marschall zamířil na jih, aby je pronásledoval. Jenomže značně podcenil rychlost této „První skupiny“, která byla složena z rychlých osobních lodí, které se již ocitly daleko mimo jeho dosah.
Neštěstí se pro admirála Marschalla přesto proměnilo ve štěstí a jeho odklon k jihu mu přinesl neobyčejnou odměnu.
