Pátrač píše:
Casiisi, Cassiusi...
1)Fakta jsou fakta a ta praví, že 93% vojáků nedezertovalo za účelem účasti v legiích. Respektive nedezertovalo vůbec. Legie byly tvořeny ze čtyř zdrojů:
- občané Rakouska-uherska kteří zde před válkou pracovali anebo zde jen uvízli okamžiku zahájení nepřátelství.
- dlouhodobí usedlíci českého nebo slovenského původu v dané zemi, kteří došli k názoru že Masarykovy idee jsou dobrý nápad
2)- vojáci českého a slovenského původu, kteří poslechli působení lidí na druhé strany fronty a utekli k nepříteli jako to nejpochopitelnější řešení - ideoví zrádci
- zajatci, kteří měli dost války nebo skutečně padli do zajetí díky vojenským okolnostem a tam pod vlivem propagandy přešli k nepříteli
3)Je zbytečné ironizovat - já nevím jestli všichni Češi a Slovaci bojující vve válce byli čestní a věrní ale vím, že 93 % jich neuteklo do legií cíleně a myslím si, že jich bylo dokonce více . Až v zajetí se rozhodli. Pro mě je to důkaz, že to s naším odporem vůči monarchii nebylo takové jak se dnes tvrdí a tvrdilo už za první republiky.
4)O tom jak to bylo v některých legiích s odvody a s tím jak s našimi legionáři zacházelo třeba v Itálii by mohl ledacos napsat kolega Destroyman. Něco naznačil a bylo to velmi zajímavé. Pokud se sem podíváš, prosím dej sem něco máloa klidně i více. Až se potkáme - dáme
5)A jinak Cassiusi, i ten pěší pluk číslo 28. co měl přejít podle legionářské legendy, se kterou jsem svedl ve své práci tu urputnou bitvu jako jeden muž do zajetí nakonec ze zajetí došel domu skoro cvelý. K legiím se dalo jen velmi málo jeho příslušníků. Číslo které jsem našel tvrdí, že to bylo 78 lidí. Ale není ho jak ověřit.
6)Pro mě případ osmadvacátého pluku je poměrně kladným důkazem, že nejsme národ zrádců a lumpů. Ti vojáci to prokázali nade vší pochybnost. Měli jsme a máme v těle a duši alespoň nějaké hodnoty. Já jen doufám že nějaké zbyly.
1)Fakta jsou fakta a ty neříkají že 93% vojáků bylo čestných a věrných. Fakta říkají že zůstali vojáky R-U ať už k tomu měli jakékoli důvody a těžko mi vyvrátíš ten podle mě hlavní důvod, že to byla nejjednodušší varianta a nejméně nebezpečná, jak přežít válku a vrátit se domů.
2)A už zase ti zrádci. Zrádci R-U, což ty jako Rakušák považuješ za zradu, ale já jako Čech nikoli.
3)A já tvrdím, že od poloviny roku 1917 kdy se začala na východě a později v zimě 1918 na západě formovat ČS armáda, dosáhla počtu několika desetitisíců vojáků a pro představu amerických ČS přešlo do ČS armády jen něco málo přes 2 000 a z původních ČS občanů ve Francii jich bylo jen pár stovek. Ty desetitisíce přešli ze zajateckých táborů, ať už k tomu měli jakékoli důvody. V Rusku kupříkladu z místních ČS občanů byly v roce 1914 složeny čtyři roty a když byla družina v listopadu 1914 nasazena na rakouské frontě, čítala cca 800 vojáků. Během roku 1915 přibylo dalších 250 dobrovolníků. Teprve 13. května 1916 byla zřízena z ČS dobrovolníků brigáda. V té době jen minimum ČS zajatců mohlo složit slib "Rusku" a přejít k ČS družině. Již s pádem Carského režimu se dostalo Čechoslovákům možnosti odštěpit ČS vojáky od ruské armády a začít s výstavbou samostatné ČS jednotky. Ale teprve po bitvě u Zborova se podařilo přesvědčit Kerenského o výhodě složení národních armád v Rusku. Souhlas k vytvoření ČS armádního sboru dostal Masaryk od Brusilova sice již koncem srpna 1917, ale změna vrchního velitele pozastavila oficiální svolení. S vrchním generálem Kornilovem byl návrh definitivně schválen až 9. října 1917. Národní rada evidovala jen za měsíc květen až září 1917 21 760 dobrovolníků a dokonce roku dalších 9 780 dobrovolníků.
Tato masovost z roku 1917 je dána v základě dvěma věcma.
1. Vstřícnost Ruských úřadů, tedy spíše došlo k přesvědčení odpovědných osob, že ČS armáda je pro Rusko výhodou.
2. Propagace ČS věci v zajateckých táborech, zvláště s příjezdem Štefánika a později Masaryka, kterým se podařilo vojáky přesvědčit, že ČS národní rada má skutečně významnou pozici a nejedná se jen o iluzi několika málo jednotlivců, pro kterou se nevyplatí riskovat s životem ve fázi, kdy spojenecká vojska byla drcena ústředníma mocnostma a zcela reálně hrozilo že ČS vojáci s porážkou spojenců budou buď vydaný do R-U jako (tvoji) zrádci, nebo budou muset zůstat navždy v cizině.
4)Tak Itálie případ sama pro sebe. Ale jak se zacházelo se zajatci svědčí už třeba jen Srbsko, kde padlo do zajetí údajně cca 25 000 vojáku R-U československého původu. Když bylo v roce 1915 jak jinak, než za pomoci Německa Srbsko poraženo, byly zajatci po dlouhé a úmorné ústupové trase převezeni Italy na ostrov Asinar (v té době jich bylo ve zbědovaném stavu již jen 11 000) a později na intervenci Srbské a naši Národní rady byly převezeni do Francie, to jich bylo už jen cca 4 000. Zatímco ve Francii se začalo s plány na ČS armádu již koncem roku 1917 v Itálii se skutečný pokrok v této věci podařil až v roce 1918. Návrh na převezení R-U zajatců československého původu z Itálie do Francie, který v polovině roku 1917 projednával v Římě Beneš s ministrem zahraničních věcí Sonninem a později s dalšími ministerstvy, skončil nezdarem, který s nelibostí k Italům nesli Francouzi, kteří již počítali s několika desetitisíci zajatci. Obdobný neúspěch zastihl i Štefánika několik měsíců předtím. Místo toho Beneš s Italy uzavřel jen takovou polovičatou smlouvu o ČS armádě, oproti smlouvě z konce roku 1917 s Francií, která již byla v té době připravená a ústně Francií schválená.
Ministr války Giardino dopisem informoval ČS národní radu (konkrétně Beneše) o následujícím:
"1. Uznává k našemu přání politicky Národní radu za nejvyššího representanta našeho hnutí a vstupuje s ní do oficielního styku.
2. Osvobodí naše zajatce a dá je pod jistou spolukontrolu Národní radě.
3. Zřídí polovojenské oddíly, které sice nebudou bojovat přímo na frontě, ale budou konat vojenské práce v druhé linii.
4. Budou mít zvláštní odznaky na uniformách jako čeští vojáci.
5. Budou skládati přísahu československému národu do rukou Národní rady.
6. Právně však zůstávají podřízeni disciplíně zajatecké, nikoli vojenské.
7. Vláda splní naše přání, pokud jde o internované československé příslušníky."
K tomu rozmrzelý Beneš dodává: "Dvě podstatné věci nás naprosto neuspokojily - jednak že se chtějí tvořit sbory jen polovojenské, pracovní, jednak že naši vojáci jsou sice v podstatě osvobozeni, ale právně zůstává jim charakter zajatců. Nebylo možno přijmouti ani jedno ani druhé."
Přesto se již nic podstatného z Italů v roce 1917 nevytlouklo. A to co bylo slíbeno, se jen velmi pomalu uskutečňovalo a tak, když Beneš s naději na alespoň částečnou změnu navštívil zajatecké tábory na jihu Itálie, záhy po několika týdnech byla naděje československých zajatců opět na bodu mrazu a rozčarování.
Itálie, ikdyž po Rusku měla nejvíce Čechoslováků, přesto v jejich věci neudělala až do roku 1918 v podstatě žádného pokroku.
5)No to je škoda a přitom by to bylo velmi záhodno to vyhodnotit kolik a v jakých letech či měsících přešli k legionářům.
6)Každej má nějaké hodnoty, ale ne každej je měl k R-U.
Až se my dva s Cassiusem dostaneme do této fáze tak nás admini budou muset zabanovat. To bude mazec jaký Palba nezažila a ani nezažije protože nás nakonec vyloučí oba. Ale to se nestane my se známe i osobně a nějak se domluvíme.
