Souhra náhod a okolností
Napsal: 7/9/2009, 23:29
Souhra náhod a omylů, aneb, jak jedním výstřelem prohrát válku.
Tímto drobným příspěvkem si dovolím reagovat na článek o Lusitanii a na následnou diskuzi. Byvše již dřívějšího data narození, vždy mě fascinoval osud potopení Lusitanie. Pro nás „mladé“ je potopení Lusitanie jen jedním z nesčetných válečných příběhů, nevybočujících z jakýchkoli jiných. Ale, při podrobnějším zkoumání tohoto příběhu, zjistíme, že aktem potopení nic nekončí, ale začíná vlastně nová éra přístupu všech zainteresovaných, ústící ke vstupu USA do světového konfliktu a mající za důsledek porážku Centrálních mocností. De-fakt lze říci, že v ústí Svatojiřského průlivu, spolu s Lusitanií šlo ke dnu i Britské impérium a zpoza Atlantiku vstoupil na světovou scénu nový superhráč. Do pěti let se světové finance přesunou ze City na Wall street a z největšího světového věřitele se stane největší dlužník USA. Z nejprůmyslovější světové země, se stane pokulhávající mírně nemocné impérium, již jen zpoza prstů hledící na nástup industrializace za Atlantikem a vynakládajíce všechno úsilí na udržení svého postavení, bez rozvoje rozhodujících průmyslových oborů. Vše, co se v budoucnu odehraje, na tom již nebude mít Britské impérium rozhodující slovo, i když to občas tak bude vypadat.
Osud potopení Lusitanie, byl na jedné straně ve veřejnosti chybně chápán jako jistá forma vítězství (Německo, R-U), na druhé straně způsobil frustraci ve veřejnosti (GB) a na další straně (USA) umožnil rychlé potlačení velmi silného izolacionizmu, který byl od této chvíle zatlačován do pozadí a ve veřejném mínění, ale i ve vládních kruzích, začal převládat názor, že „té rvačky“ se také musíme zúčastnit a urvat si na kořisti co se dá. Zvláště, když se ukazovalo, že situace je patová a jsme to my (USA), kdo bude světu diktovat co a jak dál.
Rozeberme si následujícně některá fakta a uveďme na pravou míru některé omyly, které se neustále vynořují ohledně Lusitanie a souvisejících okolností. Nebudu se zabývat technickým popisem (pokud to nebude nutné), ale je fascinující, jak od A do Z, když se nakupí omyl na omyl, podcenění techniky, nerespektování skutečností a zastaralost myšlení, dojde vždy k fatální události.
A. Zrod Lusitanie
Začátkem 20 století byla většina námořní plavby v severním Atlantiku v evropských rukou. Britské, francouzské a německé společnosti si přepravu mezi kontinenty monopolizovaly a nastal konkurenční boj, který vyústil v podstatné snížení výnosnosti. Rejdařství se začala dostávat do ztráty a nebyla schopna nových investic do stavby nových lodí. Mírnou výjimkou byla německá rejdařství Hamburg-Amerika a Norddeutschr Lloyd, která byla silně finančně podporována vládou. Od r.1897 němci drželi prestižní Modrou stuhu a britští rivalové neměli finance, jak toto zvrátit. V této chvíli nastává klasická situace k převzetí iniciativy a na scénu vstupuje americký finančník J.P.Morgan. Již na jaře r.1902 Morganův koncern MGM kontroluje významné lodní společnosti na obou březích Atlantiku, mimo francouzské Compagnie Transatlantique a britského Cunardu. Na podzim téhož roku Morgan učinil Cunardu více než velkorysou nabídku na převzetí. A najednou se v britské Admiralitě probudili a zděsili. Jednou ranou je totiž Morgan připravil (nebo by připravil) o kompletní pomocné válečné loďstvo. Jejich lordstva přišla o téměř veškeré transportní lodě a pomocné křižníky. Do toho ve stejný čas dorazil do Admirality přísně tajný dokument Lorda Arnold-Fostera, který mimo jiné obsahoval pasáž: Jsem přesvědčen, že nové německé válečné loďstvo je budováno z hlediska války s námi…… Prvotřídní německé parníky jsou od počátku konstruovány jako pomocné křižníky a jejich výkonnost je na takové úrovni, že představují vážnou hrozbu britským zásobovacím trasám. Arnold-Foster toto napsal po návštěvě v Kielu a Wilhemshavenu a jeho zpráva byla přijata jako oficielní vládní doktrína. Z těchto výše uvedených důvodů Admiralita rozhodla, nebo se postarala o následující:
- Byl přijat naprosto bezprecedentní zákon, který výslovně zakazoval u nově postavených lodí spadajících pod Morganův koncern, převod z britského lodního rejstříku. Pro zajímavost, toto se vztahovalo kpř. I na Titanic a jeho sesterské lodě (Rejdařství White Star Line).
- Byla sestavena komise, která vypracovala zadání ve smyslu: požadujeme loď, která v příznivém počasí udrží trvalou rychlost 24,5 uzlu a bude ji možno opatřit velmi silnou výzbrojí. Technický výbor komise, který vycházel z propočtů, dospěl k názoru, že loď bude potřebovat výkon 68 tisíc k. Finanční výbor komise po náročných propočtech došel k závěru, že konstrukční náklady budou činit 1 250 000 liber na jednotku a roční podpora provozu bude činit 204 000 liber. Pro zajímavost, v té době nejvýkonnější německý parník (který držel Modrou stuhu) byl Kaiser Wilhelm II., se stroji o výkonu 38 tisíc k a rychlostí 23,5 uzlu. K získání jednoho uzlu navíc tudíž bylo potřeba dalších 30 tisíc k !!!
Cunard tudíž na stavbu Lusitanie a Mauretánie obdržel dotaci 2 600 000 liber na stavbu. Dále při podpisu smlouvy se Admiralita zavázala, ročně podporovat každou s lodí částkou 2,75% z investovaných prostředků. Jako bonus Cunard obdržel 75 000 liber ročně na každou loď jako podporu související s přepravou pošty. Na oplátku, se Cunard zavázal, okamžitě po výzvě Admirality, tyto lodě dát k dispozici na přestavbu na pomocné křižníky. Tato smlouva, která byla vypracována ve dvou obsáhlých svazcích do dnešního dne (r.2009) není známa a je uložena v archivu Amirality s klasifikací „TOP SECRET“. (Jak příznačné, u nás by se to již rozkecalo v bulváru, nebo by to někdo nechal otevřené ležet na poslanecké lavici, cha-cha).
B. Konstrukce
Nebudu zabíhat do konstrukčních detailů, ale konstruktér Peskett musel vycházet ne ze svých představ, ale ze zadání Admirality. A ta zněla: 24,5 uzlu, 68 tisíc k, stroje, kotle, systém mazání umístit pod čarou ponoru, stejně jako u válečných lodí. Zesílená krycí paluba (pod člunovou a promenádní) umožňující umístění dělové výzbroje. Tohle všechno mělo za následek stavbu do výšky. Proto se Lusitanii a Mauretanii přezdívalo „Chrti moří“. Ve skutečností nikdo do té doby nepostavil vyšší lodě. Výška a štíhlost, což za rozbouřeného moře způsobovalo příčnou nestabilitu, to byla daň za rychlost. Zhýčkaní cestující kteří mohli porovnávat nautické schopnosti konkurenčních lodí (zvláště Olympic a Britanic) se v rozbouřeném severním Atlantiku o těchto lodích vyjadřovali nelichotivě jako o „korkových zátkách“. Málokdo si ovšem uvědomoval, že tyto parametry (skoro jako kanoe) budou mít při potopení Lusitanie fatální následky.
Přejděme ale ještě k jednomu konstrukčnímu detailu, který tyto lodě odlišoval od tehdy stavěných. Plavidlo bylo opatřeno deseti příčnými přepážkami, z nichž každá byla vystrojena vodotěsnými uzavíratelnými dveřmi rozdělenými na jedenáct vodotěsných oddílů. Tudíž běžná v té době, konstrukční praxe. Ale co bylo nové, na civilních lodích nezavedené, byla instalace podélných vodotěsných komor. Tyto obepínaly kotelny a strojovny. Protože byly příliš velké a při zaplavení by nebyla záruka plovatelnosti, byly ještě rozděleny každá na pět menších oddílů. Protože strojovna a kotelny a podélné přepážky vyplnili všechen vnitřní prostor, někam se muselo umístit 6600 t uhlí. A protože nikdo nepřišel s lepším řešením, uhlí se umístilo do podélných přepážek. Mělo se obecně za to, že to je i dodatečná ochrana proti dopadajícím granátům. No jo, ale uhlí se musí také odtud vybírat. Proto byly komory opatřeny dvířky (každá dvěma), které obsluha (topiči) v případě požadavku uzavře a zajistí. Jak naivní! Vemte doma plný uhlák, otočte jej a zkuste jeho dvířka uzavřít. Uhlí a mour se valí a valí. Je-li tam ještě zvenku díra od granátu a nedej bože od torpéda, máte to tam i s vodopádem.
Takže jsme u prvního fatálního omylu. Výška, šířka, nemožnost automatického uzavření podélných přepážek.
C. Pomocný křižník
Definitivní přestavba Lusitanie na plnohodnotný pomocný křižník proběhla v plné tajnosti dne 12. května 1913 v suchém doku v Liverpoolu. Cunardem bylo oficielně oznámeno, že loď je stažena ze služby z důvodů instalace nejnovějších turbín. Ale stalo se následující:
- po celé délce lodi bylo mezi krycí a horní palubou ve výšce 4,4 m hydraulicky snýtováno dodatečné plátování.
- Vnější část krycí paluby byla zdvojena.
- Záložní uhelný bunkr před kotelnou č.1 byl změněn na skladiště střeliva, byly instalovány police na granáty a instalovány muniční výtahy.
- Na skladiště střeliva bylo taktéž přebudováno zadní úložiště pošty.
- Na přední a zadní části paluby, bylo vyříznuto teakové obložení a byly instalovány otočné dělové základny pro 150 mm děla. Obložení bylo upraveno tak, že fungovalo jako padací dveře. Pravá a levá krycí paluba byla upravena tak, že na ni byla připravena instalace pro čtyři 150 mm děla.
Od 21. července 1913 byla Lusitania plně připravena na válku. Stačilo pouze instalovat dvanáct 150 mm děl Vickers, z nichž každé by se upevnilo k podstavě šestnácti šrouby. Práce tak na půl dne. Všiměte si datumu, 21.července 1913 !!!
Na okraj, při dělové výzbroji, mohla Lusitania vypálit těžší boční salvu než křižníky třídy Bacchante, nebo „E“ !
D. Kontraband
Je válka. Do Británie se vozí vším všechno. Potřeba a spotřeba války se začíná vymykat nejšílenějším představám armádních plánovačů. Na začátku války má Britský expediční sbor k dispozici ve skladech a v hotovosti u pluků 7 milionů dávek puškového střeliva. Na plánovanou ofenzivu ve Flandrech ale potřebuje, pouze pro tuto příležitost 14 milionů dávek !
Británie nakupuje kde se dá, zvláště ale v USA. Kanadské přístavy jsou přeplněné, železnice nestíhají. Ale je tu New York, největší a nedůležitější přístav na východním pobřeží.
Zákony USA zakazují nakládat na pasažérské lodě jakýkoliv vojenský materiál. Nehledě na to, tehdejší námořní právo to zakazuje také. Požadavek britských přepravních kapacit se stává neudržitelným, nakládat, nakládat a vozit. Lusitania nebyla výjimkou, nutno říct, že se nenašla žádná spojenecká pasažerská loď, která by odplula z přístavu v USA bez kontrabandu. To bylo umožněno jednak přivíráním očí ze strany celní správy a zájmu exportérů (nutno vzít v úvahu sympatie obyvatelstva ke spojencům), jednak z vědomého falšování lodních manifestů zúčastněných spojeneckých firem, rejdařství i celé státní správy. Na splnění formálních požadavků úřadů USA, byla vypracována celá řada „fíglů“ a propracován systém společností, obchodníků, financování, krycích firem atd.. Je nutno uvést, že to ale bylo s tichým souhlasem administrativy USA, resp. s jejich jakoby nevědomím. Prostě všichni věděli co se děje, ale každý dělal, že je vše O.K., my jsme neutrální, žádné předpisy se neporušují, nás nikdo z ničeho nemůže obvinit. Stačilo se ale podívat na Rhode Island a zeptat se, kam mizí ty vlaky dělostřelecké a pěchotní munice?
Lusitania byla pasažérskou lodí a ne nákladní, přesto došlo v roce 1914 ještě k jedné přestavbě, a to tak, že se rozšířil nákladní prostor v přídi lodi. Původně měla Lusitania jen malý oddíl na palubě F a dva oddíly pod touto palubou (lower orlop a orlop) – paluba dna lodi. Tato skladiště se nacházela pod čarou ponoru, v prostoru před kotelnou č.1 a přídí. Nicméně po přestavbě se celá příď lodi od kýlu po kotevní navijáky a dopředu od prvního komínu po příď změnila na nákladový prostor. Dobře si to zapamatujme ! Od kýlu nahoru, od přídě po první komín !
Seznam, co se naložilo na poslední plavbu Lusitanie je neuvěřitelný. Oficielní lodní manifest uvádí toto:
1. května 1915
a/ balíky různého zboží b/ balíky oděvů c/ balíky kožešin d/ 500 krabic cukroví, 125 krabic sýra e/ 26 krabic kůží, 69 krabic kůží, 6 balíků gumového odpadu, 6 balíků různého zboží f/ 118 balíků různého zboží g/ krabice pleteného zboží, krabice mosazných prutů, 288 barelů h/ balíky oděvů ……, krabice mosazných prutů, balíky různého zboží ch/ 62 barelů ústřic i/ hovězí maso j/ hovězí maso k/ 59 krabic nábojů, 18 krabic mosazných prutů, 169 balíků různého zboží l/ hovězí maso m/ hovězí maso n/ 143 barelů ústřic o/ hovězí maso p/ 4927 beden nábojů, 76 krabic mosazných prutů r/ 135 krabic cukroví, 95 balíků zboží, 600 krabic konzerv, 3013 beden sýra, 394 džberů másla, balíky železného zboží, 78 balíků zboží s/302 džberů másla, 850 beden sýra, 81 beden sádla, 1248 krabic šrapnelů t/ 248 krabic sádla, 92 balíků zboží u/ 357 beden slaniny, 1639 prutů mědi v/ 75 barelů oleje, 63 prutů mědi, 191 barelů mosazi, 206 cívek drátu, 84 krabic mosazných prutů. (písmena a-v označují nákladový prostor).
Prakticky celý tento náklad byl z hlediska námořního práva kontraband. Zvláště zlověstná byla směsice uložená na palubě dna lodi. Zahrnovala 1639 tyčí mědi, na nichž bylo uloženo 1248 krabic šrapnelů, to celé rozprostřeno na palubě dna lodi, od kotelny po příď. Tolik oficielní Cunardův manifest předaný celní správě. Ale pozor !, Přesvědčivější je dodací list od zbrojovky Bethlehen Steel Co., vydaný na základě objednávky. Specifikace: 1248 krabic 76 mm ostrých šrapnelových nábojů, 4 náboje v krabici, 250 krabic v partii, váha 51 tuny, vystaveno 28. dubna 1915, položka 15 z celkového součtu 214 položek objednávky. Dodatek k lodnímu manifestu Lusitanie ještě obsahuje 74 barely topného oleje, 3864 krabic sýra každá o váze 20 kg, 600 krabic konzerv 698 džberů másla, několik set krabic různého zboží a 329 krabic vepřového sádla. Nebudeme rozebírat, zda máslo bylo máslem a sádlo sádlem, stačí, když konstatujeme, že příjemcem byla liverpoolská poštovní schránka. Ovšem tato schránka patřila výzkumnému středisku válečného námořnictva v Shoeburyness. Na rozdíl od másla a sádla a 125 krabic sýra, jejímž příjemcem bylo Velkoobchodní Liverpoolské družstvo. Na palubě dna lodi bylo také rozmístěno 76 balíků mosazných prutů. Ty odesílala společnost Remington Arms a příjemcem byla Královská zbrojnice ve Woolwichi. Co to bylo? Dále na palubě dna lodi bylo umístěno 4927 krabic nábojů do loveckých zbraní. Každá krabice obsahovala 1000 kusů munice ráže 0.303 a čistá váha zásilky byla 173 tuny, každá nábojnice byla opatřena zápalkou s třaskavou rtutí a váha výbušnin v zásilce byla asi 14,5 tuny. Pro zajímavost, příjemcem byl p.Thomas Firth ze Sheffieldu. Dodací list obsahoval obvyklý dodatek, „Nebezpečí výbuchu při hromadné přepravě nehrozí“. Nikdo se nepozastavoval nad tím, co bude p.Thomas Firth ze Sheffieldu dělat s pěti miliónama nábojů do loveckých pušek.
Malá odbočka. Za kontraband se nepovažovala munice, nebo střelivo určené pro sportovní nebo lovecké zbraně, navíc, byla-li příjemcem soukromá osoba. Tak si prostě p.Thomas Firth ze Sheffieldu koupil v neutrálních USA pět milionů dávek munice r.0.303, zřejmě pro lov v severní Francii. Další odbočka. „ Nebezpečí výbuchu při hromadné přepravě nehrozí“, taky kouzelná formulace, která vznikla za Španělsko-Americké války, když výrobci munice potřebovali dopravovat střelivo k výzbrojním skladům. Americké železniční předpisy totiž neumožňovali v jedné soupravě spolu s cestujícími přepravovat střelivo a výbušniny. Tak výrobci munice sezvali odbornou komisi a předvedli teátr hodný Davida Cooperfielda. Udělali z beden loveckého střeliva (papírové brokové náboje) hranici, kterou užaslým komisařům (a také asi řádně zaplaceným) zapálili. A světe div se, ni nevybuchlo, ono to jen za vydatného syčení shořelo ! A od té doby se mohla jakákoliv munice a v jakémkoliv množství přepravovat po železnici, nebo nakládat na pasažérské lodě, ovšem s přípodomkem byla-li označena nápisem: „Nebezpečí výbuchu při hromadné přepravě nehrozí“. Proto tato munice je oficiálně uvedena v lodním manifestu Lusitanie. Lovecké střelivo, nebezpečí výbuchu při hromadné přepravě nehrozí. Jak jednoduché.
Ale dále k nákladu Lusitanie. Dalším majstrštykem bylo 323 záhadných balíků nezpracovaných kožešin, které odesílal p.Alfred Fraser. Příjemcem byl p.B.F.Babcock, anglo-americký podnikatel. Ten měl v Liverpoolu obchod s kožešinami. A teď to přijde: Firma Babcock dosud existuje, ale v r.1915 vůbec nic nedovážela a už vůbec ne od p.Frasera. Zásilka na Lusitanii měla přijít nákladní lodí z Rheaboatu v Marylandu, kde byla přeložena z Pensylvánských drah v Hopewellu. Ale co by v těchto místech dělali sklady kožešin ? Co čert nechce, měl v obou těchto místech sklady koncern Dupot de Nemours. A ctihodný p.Fraser ?, velkoobchodník s bavlnou, co se montuje do kožešin ?, amatér jeden. Ale správně, ctihodný čtenář palby se již dovtípil, 323 tunových balíků střelné bavlny. 323 tuny brizardní výbušniny vyplnili oba přední nákladové prostory paluby F a to včetně obou nakládacích šachet.
Co ještě všechno jiného bylo na Lusitanii naloženo do dnešního dne není jasné. Kromě oficiálního lodního manifestu, existuje ještě Dodatečný lodní manifest, zpracovaný po odplutí Lusitanie. Tak se to totiž praktikovalo. Když šla Lusitania ke dnu, donesl tento spis dne 11. května 1915, Lansing tajemník prezidenta Wilsona na zasedání kabinetu. Přítomen byl ministr zahraničí Bryan, ministr válečného námořnictva Daniels, ministr pošt a telegrafů Burleson a ministr války Garrison. Následně byl ještě přizván Wilsonův osobní tajemník Tumulty. Pouze tito lidé znali přesný obsah nákladu Lusitanie. Po jeho přečtení, byl manifest uložen do obálky a osobně prezidentem Wilsonem zapečetěn a vlastí rukou nadepsán: Smí otevřít pouze prezident Spojených států ! Do dnešního dne byl tento dokument prokazatelně jednou otevřen, a to Prezidentem Rooseveltem v r.1940, o čemž je zápis: Bílý dům, Washington, 26.1.1940, Memorandum pro prezidenta: Toto je od pana Duringa (pozn. Ředitel Celní správy) a jde o původní lodní manifest parníku Lusitania. Zapsal tajemník Watson. A Churchill hned nato nechal odeslat Mauretánii a Queen Mary do USA, kde zůstaly až do doby, kdy byly použity k přepravě amerických vojáků do Británie. Ona totiž v r.1940 byla navlas stejná situace jako v r.1915.
A proč se Dodatečný manifest skoro sto let po události ještě neobjevil na světle ? Tak za prvé, smí otevřít pouze Prezident Spojených států (to je co ?), za druhé, přeci se oficiálně neutrální USA nepodíleli na pašování válečného kontrabandu, to se nedělá ! a potom křičet do světa, že Němci jsou piráti střílející ze zálohy torpéda do neozbrojených pasažérských lodí, notabene přepravující také americké civilisty.
E. Kapitánporučík Walter Schwieger
Schweiger nebyl žádným vzorem cností, byl všechno možné, jen ne pirát. Nestřílel torpéda jakmile spatřil jakoukoliv nepřátelskou loď. Navíc po zkušenostech, byl velice opatrný. Pokud to šlo, dodržoval „křižníková pravidla“. Ale protivník ty pravidla nedodržoval. Když nabyl přesvědčení, že je loď neozbrojena, vždy předcházelo útoku varování. Ale při poslední plavbě když vyzval v Severním moři na hladině k zastavení nákladní loď, tak ta udělala obrat a měl co dělat aby nešel ke dnu, když se pokusila jej taranovat. Unikl, ale dokulhal se domu jen tak tak, s poškozeným periskopem a s vodou pronikající skrze pláty, kdykoliv se ponořil. Na této plavbě, se také přesvědčil, že opatrnosti není nazbyt. Když zastavil parník Candidate, tak přepadový oddíl zjistil, že na palubě se nachází dvě palebná stanoviště kulometů, obložená pytli s pískem a na zádi 76 mm dělo. Proto, když následně natrefil na sesterskou loď Centurion, udělal s ní krátký proces. Takže další omyl.
F. Torpédo
U 20 měla bronzová torpéda typu G 3 (C 06). Nevím, nikde jsem to nezjistil, jestli to byla typu C 06, nebo C 06-D. Ale z hlediska výbušné náplně byla shodná. Obsahovala 125 kg TNT a měla nárazovou pojistku. Obecně lze tato torpéda (z dnešního pohledu) považovat za šunt. Byla sice již dostatečně rychlá, držela směr i hloubku, ale jejich malá výbušná náplň je znehodnocovala. Ostatně to není jen můj názor, tento názor sdílel i Schwieger a lze konstatovat, že ve svá torpéda ani trochu nevěřil. Jak jen mohl, tak na svou kořist vysílal přepadové komando, které potápělo lodě umístěním výbušnin do podpalubí. Také oblíbenou činností Schwiegera byla střelba z palubního děla. Prostě lze konstatovat, že ze tří druhů možností jak potopit loď, byla na prvním místě výbušnina, potom palubí dělo a nakonec teprve torpédo. Schwiegerův palubí deník to jednoznačně potvrzuje. Kupříkladu dne 6. května, v půl sedmé ráno, tedy den před torpédováním Lusitanie, když narazil na parník Candidate, 3400 tunový uhelný pošťák společnosti Harrison Line. Po honičce v mlze, a po jejím rozplynutí zjistil, že se nachází necelých sto metrů od stojící Candidate. Vypálil dva varovné výstřely a parník se vzdal. Nechal posádku nastoupit do člunů, odejel šest set metrů a vypálil torpédo. Zásah byl perfektní, přímo na střed lodě a nic. Musel připlout blíž a dvanácti granáty, umístěnými na čáru ponoru jej teprve poslal ke dnu. V 11.45 narazil na sesterskou loď Candidate Centurion. Jak jsem již uvedl, po zjištění, že lodi jsou ozbrojené, Schwieger torpédoval Centurion bez varování. Opět perfektní zásah, torpédo vniklo do lodi v přední části pod můstkem. Posádka loď opustila bez ztráty na životech. Torpédo ale Centurion nepotopilo a ten se vesele pohupoval na vlnách před Svatojiřským průlivem. U 20 se teda musela ještě jednou přiblížit a z bezprostřední blízkosti vypálit další torpédo. I za této situace ale trvalo ještě hodinu dvacet, než se Centurion odporoučel ke dnu.
Prostě německá torpéda té doby byla neúčinná a byla to skutečnost znovu a znovu ověřovaná, že totiž první německé torpédo nemůže cíl potopit. Schwieger zaznamenal, nejenom při této příležitosti, do svého deníku, že jeho torpéda jsou zcela neúčinná proti každé lodi, která má uzavřené své vodotěsné přepážky.
Další omyl. Torpédo může potopit kteroukoliv loď, když tomu ještě napomůžou jiné skutečnosti.
TTD Německých torpéd, použitých i na U 20:
U-lodě, počínaje U-3 Datum Design
1906 Datum In Service
1907 Váha
C/06: 1704 libra. (773 kg)
C/06 D: 1786 libra. (810 kg) Celková délka
222 V (5.650 m) Nálož
270 libry. (122.6 kg) TNT Rozsah / rychlost
C/06:
1,640 yardů (1500 m) / 34,5 uzlů
+3.380yd (3000 m) / 26 uzlů
C/06 D
1,640 yardů (1500 m) / 34,5 uzlů
+5.470yd (5000 m) / 27 uzlů
Motor
C/06: Brotherhood systém
C/06 D: Wet Heater
Poznámky: Submarine verze C/03. První německé torpédo, které obdrželo 4-válec místo 3-válcového motor. Veškerá torpéda z C/06 byly vybavena gyroskopem v úhlu nastavení, první + / - 45 °, později + / -90 °.
G. Posádka
Opět nebudu dlouze zabíhat do podrobností, faktem ale zůstává, že rejdařství Cunard mělo v této době značné problémy s obsazováním a naplňováním stavu posádek. Teda nejenom Cunard, ale veškeré britské obchodní loďstvo. Nejzkušenější členové a lodníci s vyšší kvalifikací totiž narukovali k válečnému loďstvu. Stav na Lusitanii byl takový, že při její poslední plavbě do New Yorku, po přistání, loď opustilo na 180 členů posádky. Většinou se jednalo o stevardy a topiče. Ona jim totiž tato plavba posloužila, jako bezplatná jízdenka za emigrací do USA, což se i hodilo, přestože vstup do armády byl dobrovolný, tak se v Británii čekala všeobecná branná povinnost.
Na svoji poslední plavbu, požadoval kapitán Turner 77 námořníků první třídy. Ovšem po vyplutí jich na Lusitanii bylo jen 41. Tím se také stalo, že vznikl poměr ani ne jednoho kvalifikovaného námořníka na jeden záchranný člun. Proto sestavování posádek pro záchranné čluny bylo velice obtížné, byli sestaveny převážně ze stevardů a topičů. K tomu nutno poznamenat, že tyto posádky měly malou, nebo vůbec žádnou zkušenost s obsluhou člunových jeřábků a s prací člunů na moři. Toto byl další fatální omyl, který se plně projevil při spouštění člunů. Lze konstatovat, že stovky lidí zemřeli nikoliv utopením, ale rozmačkáním záchrannými čluny, když nezkušené posádky odblokovali brzdící klíny při nakloněné palubě (v jisté chvíli byl sklon až 80 stupňů), plně obsazené čluny sjížděly po člunové palubě a hromadily se pod kapitánským můstkem.
Stav topičů před vyplutím z New Yorku byl tak katastrofální, že Cunard odložil plavbu parníku Queen Margaret a 30. Dubna přesunul na Lusitanii sedm pavčíků a čtyřicet šest topičů. Spolu s posádkou bylo na Lusitanii přemístěno i sedmdesát šest pasažérů a 200 tun nákladu.
H. Zásah
Nechme hovořit zápis (nebo přepis) Schweigerova palubního deníku:
7. Května 1915
13:20 Na pravoboku vpředu šmouha kouře, ve vzdálenosti 14 mil
13:40 Dotaz na svého civilního průvodce: Čtyři komíny, škunerová výstroj, více než 25000 tun, rychlost dvaadvacet uzlů. Odpověď: Buď Lusitania nebo Mauretania, v obou případech ozbrojené křižníky užívané k dopravě vojska.
14:35 Parník obrací doprava směrem na Queenstown, přibližuji se za účelem palby.
15:10 Příďový výstřel ze vzdálenosti 700 metrů, torpédo typ G , ponor nastaven na 3 metry, úhel náměru 90 stupňů, odhadovaná rychlost cíle 22 uzlů. Zasažen pravý bok těsně za můstkem.
Došlo k neobvykle silné detonaci provázené mohutným dýmovým mrakem – daleko za předním komínem – výbuch musel být provázen druhým výbuchem – kotel, uhlí nebo prach ? – palubní nástavba nad místem nárazu a můstek jsou zdemolovány.
15:18 Periskop předán palubnímu průvodci, který s hrůzou konstatuje: Bože to je Lusitania.
15:28 Lusitania zmizela ve vlnách
Omyl i z pohledu Schweigera.
Torpédo zasáhlo Lusitanii nikoliv za můstkem, ale před můstkem! Schweiger vypálil torpédo v okamžiku, když se příď lodě dostala do středu nitkového kříže periskopu. Schweigerovi bylo jasné, že jedním torpédem nemůže potopit loď této velikosti (viz jeho nedůvěra ve vlastní torpéda a účinnost torpéd) a chtěl zasáhnout kotelny nebo strojovnu lodě a tím ji co nejvíce poškodit, nebo znehybnit. Zásadní omyl byla rychlost Lusitanie. Ve chvíli výstřelu a zásahu plula Lusitanie rychlostí 20 uzlů. Ten rozdíl 2 uzlů způsobil její zkázu.
Torpédo zasáhlo Lusitanii před můstkem v místě spojení podélné přepážky s příčnou, která oddělovala záložní uhelný bunkr (předělaný na skladiště střeliva) od skladištního prostoru dna lodi. Bezprostřední zkázou bylo, že exploze pronikla do skladištního prostoru a do prvého oddílu podélné přepážky, který byl prázdný. Nepronikla ani do kotelny č.1, ani do topírny před kotly. Neexplodovaly ani kotle, ani uhelný prach. Svědectví o tom podal topič Madden, který tam v té době pracoval a námořník Davis, který tam byl v té době na obhlídce. Podle nich nastala exploze, následovaná druhou větší explozí v přední části lodi. Po asi deseti vteřinách od tohoto okamžiku se začala hrnout do kotelny voda z nakládacích uhelných otvorů v podélné přepážce (sic!, teď je ta chvíle, kdy tam měl stát konstruktér lodě a ty otvory uzavřít). Vzhledem k tomu, že byly uzavřené vodotěsné přepážky, museli oba uniknout po žebříku větracím zařízením na člunovou palubu. Voda se uhelným bunkrem na pravé straně a vnikla otevřenými poklopy bunkru též do kotelny č.2. Zachránění topiči rovněž prohlásili, že v kotelně č.2 kotle neexplodovaly. Do kotelny č.3 proniklo jen malé množství vody, protože se ihned po zásahu příď Lusitanie ponořila a záď lodi se zvedla do výše.
Torpédu se nepodařilo ani zdemolovat vnitřní přepážku kotelny č.1, ale NĚCO více vpředu roztrhlo vnější část dna přídě lodi. Mohly to být 76 mm granáty, pět milionů dávek puškové munice, či velice pochybný náklad „balíků kůží“ nebo malých dvacetikilových „krabic se sýrem“.
A to byla smrt Lusitanie.
Na závěr bych chtěl poděkovat Destroymanovi, jehož brilantní článek mě vyprovokoval k napsání této statě. Také mě vyprovokovala diskuze k tomuto článku, kde se neustále objevují otázky, proč se Lusitania potopila. Byla tam také zmíněna od Diany Prestonové. Tuto knihu jsem nečetl, ale vzhledem k tomu, že nějaké příspěvky v diskuzi se na ní odvolávají, mám za to, že tato paní, sepsala tuto knihu na základě pohledu (a ospravedlňování) z Britské strany. K detailnímu studiu doporučuji přečíst knihu Lusitania, od Colina Simpsona. Je to nejdetailnější a nejucelenější pohled na danou problematiku. V knize se lze dočíst i detaily ze zápisů vyšetřovacích komisí, ať už Britských, nebo Amerických.
Děkuji za pozornost, SIOLA
Tímto drobným příspěvkem si dovolím reagovat na článek o Lusitanii a na následnou diskuzi. Byvše již dřívějšího data narození, vždy mě fascinoval osud potopení Lusitanie. Pro nás „mladé“ je potopení Lusitanie jen jedním z nesčetných válečných příběhů, nevybočujících z jakýchkoli jiných. Ale, při podrobnějším zkoumání tohoto příběhu, zjistíme, že aktem potopení nic nekončí, ale začíná vlastně nová éra přístupu všech zainteresovaných, ústící ke vstupu USA do světového konfliktu a mající za důsledek porážku Centrálních mocností. De-fakt lze říci, že v ústí Svatojiřského průlivu, spolu s Lusitanií šlo ke dnu i Britské impérium a zpoza Atlantiku vstoupil na světovou scénu nový superhráč. Do pěti let se světové finance přesunou ze City na Wall street a z největšího světového věřitele se stane největší dlužník USA. Z nejprůmyslovější světové země, se stane pokulhávající mírně nemocné impérium, již jen zpoza prstů hledící na nástup industrializace za Atlantikem a vynakládajíce všechno úsilí na udržení svého postavení, bez rozvoje rozhodujících průmyslových oborů. Vše, co se v budoucnu odehraje, na tom již nebude mít Britské impérium rozhodující slovo, i když to občas tak bude vypadat.
Osud potopení Lusitanie, byl na jedné straně ve veřejnosti chybně chápán jako jistá forma vítězství (Německo, R-U), na druhé straně způsobil frustraci ve veřejnosti (GB) a na další straně (USA) umožnil rychlé potlačení velmi silného izolacionizmu, který byl od této chvíle zatlačován do pozadí a ve veřejném mínění, ale i ve vládních kruzích, začal převládat názor, že „té rvačky“ se také musíme zúčastnit a urvat si na kořisti co se dá. Zvláště, když se ukazovalo, že situace je patová a jsme to my (USA), kdo bude světu diktovat co a jak dál.
Rozeberme si následujícně některá fakta a uveďme na pravou míru některé omyly, které se neustále vynořují ohledně Lusitanie a souvisejících okolností. Nebudu se zabývat technickým popisem (pokud to nebude nutné), ale je fascinující, jak od A do Z, když se nakupí omyl na omyl, podcenění techniky, nerespektování skutečností a zastaralost myšlení, dojde vždy k fatální události.
A. Zrod Lusitanie
Začátkem 20 století byla většina námořní plavby v severním Atlantiku v evropských rukou. Britské, francouzské a německé společnosti si přepravu mezi kontinenty monopolizovaly a nastal konkurenční boj, který vyústil v podstatné snížení výnosnosti. Rejdařství se začala dostávat do ztráty a nebyla schopna nových investic do stavby nových lodí. Mírnou výjimkou byla německá rejdařství Hamburg-Amerika a Norddeutschr Lloyd, která byla silně finančně podporována vládou. Od r.1897 němci drželi prestižní Modrou stuhu a britští rivalové neměli finance, jak toto zvrátit. V této chvíli nastává klasická situace k převzetí iniciativy a na scénu vstupuje americký finančník J.P.Morgan. Již na jaře r.1902 Morganův koncern MGM kontroluje významné lodní společnosti na obou březích Atlantiku, mimo francouzské Compagnie Transatlantique a britského Cunardu. Na podzim téhož roku Morgan učinil Cunardu více než velkorysou nabídku na převzetí. A najednou se v britské Admiralitě probudili a zděsili. Jednou ranou je totiž Morgan připravil (nebo by připravil) o kompletní pomocné válečné loďstvo. Jejich lordstva přišla o téměř veškeré transportní lodě a pomocné křižníky. Do toho ve stejný čas dorazil do Admirality přísně tajný dokument Lorda Arnold-Fostera, který mimo jiné obsahoval pasáž: Jsem přesvědčen, že nové německé válečné loďstvo je budováno z hlediska války s námi…… Prvotřídní německé parníky jsou od počátku konstruovány jako pomocné křižníky a jejich výkonnost je na takové úrovni, že představují vážnou hrozbu britským zásobovacím trasám. Arnold-Foster toto napsal po návštěvě v Kielu a Wilhemshavenu a jeho zpráva byla přijata jako oficielní vládní doktrína. Z těchto výše uvedených důvodů Admiralita rozhodla, nebo se postarala o následující:
- Byl přijat naprosto bezprecedentní zákon, který výslovně zakazoval u nově postavených lodí spadajících pod Morganův koncern, převod z britského lodního rejstříku. Pro zajímavost, toto se vztahovalo kpř. I na Titanic a jeho sesterské lodě (Rejdařství White Star Line).
- Byla sestavena komise, která vypracovala zadání ve smyslu: požadujeme loď, která v příznivém počasí udrží trvalou rychlost 24,5 uzlu a bude ji možno opatřit velmi silnou výzbrojí. Technický výbor komise, který vycházel z propočtů, dospěl k názoru, že loď bude potřebovat výkon 68 tisíc k. Finanční výbor komise po náročných propočtech došel k závěru, že konstrukční náklady budou činit 1 250 000 liber na jednotku a roční podpora provozu bude činit 204 000 liber. Pro zajímavost, v té době nejvýkonnější německý parník (který držel Modrou stuhu) byl Kaiser Wilhelm II., se stroji o výkonu 38 tisíc k a rychlostí 23,5 uzlu. K získání jednoho uzlu navíc tudíž bylo potřeba dalších 30 tisíc k !!!
Cunard tudíž na stavbu Lusitanie a Mauretánie obdržel dotaci 2 600 000 liber na stavbu. Dále při podpisu smlouvy se Admiralita zavázala, ročně podporovat každou s lodí částkou 2,75% z investovaných prostředků. Jako bonus Cunard obdržel 75 000 liber ročně na každou loď jako podporu související s přepravou pošty. Na oplátku, se Cunard zavázal, okamžitě po výzvě Admirality, tyto lodě dát k dispozici na přestavbu na pomocné křižníky. Tato smlouva, která byla vypracována ve dvou obsáhlých svazcích do dnešního dne (r.2009) není známa a je uložena v archivu Amirality s klasifikací „TOP SECRET“. (Jak příznačné, u nás by se to již rozkecalo v bulváru, nebo by to někdo nechal otevřené ležet na poslanecké lavici, cha-cha).
B. Konstrukce
Nebudu zabíhat do konstrukčních detailů, ale konstruktér Peskett musel vycházet ne ze svých představ, ale ze zadání Admirality. A ta zněla: 24,5 uzlu, 68 tisíc k, stroje, kotle, systém mazání umístit pod čarou ponoru, stejně jako u válečných lodí. Zesílená krycí paluba (pod člunovou a promenádní) umožňující umístění dělové výzbroje. Tohle všechno mělo za následek stavbu do výšky. Proto se Lusitanii a Mauretanii přezdívalo „Chrti moří“. Ve skutečností nikdo do té doby nepostavil vyšší lodě. Výška a štíhlost, což za rozbouřeného moře způsobovalo příčnou nestabilitu, to byla daň za rychlost. Zhýčkaní cestující kteří mohli porovnávat nautické schopnosti konkurenčních lodí (zvláště Olympic a Britanic) se v rozbouřeném severním Atlantiku o těchto lodích vyjadřovali nelichotivě jako o „korkových zátkách“. Málokdo si ovšem uvědomoval, že tyto parametry (skoro jako kanoe) budou mít při potopení Lusitanie fatální následky.
Přejděme ale ještě k jednomu konstrukčnímu detailu, který tyto lodě odlišoval od tehdy stavěných. Plavidlo bylo opatřeno deseti příčnými přepážkami, z nichž každá byla vystrojena vodotěsnými uzavíratelnými dveřmi rozdělenými na jedenáct vodotěsných oddílů. Tudíž běžná v té době, konstrukční praxe. Ale co bylo nové, na civilních lodích nezavedené, byla instalace podélných vodotěsných komor. Tyto obepínaly kotelny a strojovny. Protože byly příliš velké a při zaplavení by nebyla záruka plovatelnosti, byly ještě rozděleny každá na pět menších oddílů. Protože strojovna a kotelny a podélné přepážky vyplnili všechen vnitřní prostor, někam se muselo umístit 6600 t uhlí. A protože nikdo nepřišel s lepším řešením, uhlí se umístilo do podélných přepážek. Mělo se obecně za to, že to je i dodatečná ochrana proti dopadajícím granátům. No jo, ale uhlí se musí také odtud vybírat. Proto byly komory opatřeny dvířky (každá dvěma), které obsluha (topiči) v případě požadavku uzavře a zajistí. Jak naivní! Vemte doma plný uhlák, otočte jej a zkuste jeho dvířka uzavřít. Uhlí a mour se valí a valí. Je-li tam ještě zvenku díra od granátu a nedej bože od torpéda, máte to tam i s vodopádem.
Takže jsme u prvního fatálního omylu. Výška, šířka, nemožnost automatického uzavření podélných přepážek.
C. Pomocný křižník
Definitivní přestavba Lusitanie na plnohodnotný pomocný křižník proběhla v plné tajnosti dne 12. května 1913 v suchém doku v Liverpoolu. Cunardem bylo oficielně oznámeno, že loď je stažena ze služby z důvodů instalace nejnovějších turbín. Ale stalo se následující:
- po celé délce lodi bylo mezi krycí a horní palubou ve výšce 4,4 m hydraulicky snýtováno dodatečné plátování.
- Vnější část krycí paluby byla zdvojena.
- Záložní uhelný bunkr před kotelnou č.1 byl změněn na skladiště střeliva, byly instalovány police na granáty a instalovány muniční výtahy.
- Na skladiště střeliva bylo taktéž přebudováno zadní úložiště pošty.
- Na přední a zadní části paluby, bylo vyříznuto teakové obložení a byly instalovány otočné dělové základny pro 150 mm děla. Obložení bylo upraveno tak, že fungovalo jako padací dveře. Pravá a levá krycí paluba byla upravena tak, že na ni byla připravena instalace pro čtyři 150 mm děla.
Od 21. července 1913 byla Lusitania plně připravena na válku. Stačilo pouze instalovat dvanáct 150 mm děl Vickers, z nichž každé by se upevnilo k podstavě šestnácti šrouby. Práce tak na půl dne. Všiměte si datumu, 21.července 1913 !!!
Na okraj, při dělové výzbroji, mohla Lusitania vypálit těžší boční salvu než křižníky třídy Bacchante, nebo „E“ !
D. Kontraband
Je válka. Do Británie se vozí vším všechno. Potřeba a spotřeba války se začíná vymykat nejšílenějším představám armádních plánovačů. Na začátku války má Britský expediční sbor k dispozici ve skladech a v hotovosti u pluků 7 milionů dávek puškového střeliva. Na plánovanou ofenzivu ve Flandrech ale potřebuje, pouze pro tuto příležitost 14 milionů dávek !
Británie nakupuje kde se dá, zvláště ale v USA. Kanadské přístavy jsou přeplněné, železnice nestíhají. Ale je tu New York, největší a nedůležitější přístav na východním pobřeží.
Zákony USA zakazují nakládat na pasažérské lodě jakýkoliv vojenský materiál. Nehledě na to, tehdejší námořní právo to zakazuje také. Požadavek britských přepravních kapacit se stává neudržitelným, nakládat, nakládat a vozit. Lusitania nebyla výjimkou, nutno říct, že se nenašla žádná spojenecká pasažerská loď, která by odplula z přístavu v USA bez kontrabandu. To bylo umožněno jednak přivíráním očí ze strany celní správy a zájmu exportérů (nutno vzít v úvahu sympatie obyvatelstva ke spojencům), jednak z vědomého falšování lodních manifestů zúčastněných spojeneckých firem, rejdařství i celé státní správy. Na splnění formálních požadavků úřadů USA, byla vypracována celá řada „fíglů“ a propracován systém společností, obchodníků, financování, krycích firem atd.. Je nutno uvést, že to ale bylo s tichým souhlasem administrativy USA, resp. s jejich jakoby nevědomím. Prostě všichni věděli co se děje, ale každý dělal, že je vše O.K., my jsme neutrální, žádné předpisy se neporušují, nás nikdo z ničeho nemůže obvinit. Stačilo se ale podívat na Rhode Island a zeptat se, kam mizí ty vlaky dělostřelecké a pěchotní munice?
Lusitania byla pasažérskou lodí a ne nákladní, přesto došlo v roce 1914 ještě k jedné přestavbě, a to tak, že se rozšířil nákladní prostor v přídi lodi. Původně měla Lusitania jen malý oddíl na palubě F a dva oddíly pod touto palubou (lower orlop a orlop) – paluba dna lodi. Tato skladiště se nacházela pod čarou ponoru, v prostoru před kotelnou č.1 a přídí. Nicméně po přestavbě se celá příď lodi od kýlu po kotevní navijáky a dopředu od prvního komínu po příď změnila na nákladový prostor. Dobře si to zapamatujme ! Od kýlu nahoru, od přídě po první komín !
Seznam, co se naložilo na poslední plavbu Lusitanie je neuvěřitelný. Oficielní lodní manifest uvádí toto:
1. května 1915
a/ balíky různého zboží b/ balíky oděvů c/ balíky kožešin d/ 500 krabic cukroví, 125 krabic sýra e/ 26 krabic kůží, 69 krabic kůží, 6 balíků gumového odpadu, 6 balíků různého zboží f/ 118 balíků různého zboží g/ krabice pleteného zboží, krabice mosazných prutů, 288 barelů h/ balíky oděvů ……, krabice mosazných prutů, balíky různého zboží ch/ 62 barelů ústřic i/ hovězí maso j/ hovězí maso k/ 59 krabic nábojů, 18 krabic mosazných prutů, 169 balíků různého zboží l/ hovězí maso m/ hovězí maso n/ 143 barelů ústřic o/ hovězí maso p/ 4927 beden nábojů, 76 krabic mosazných prutů r/ 135 krabic cukroví, 95 balíků zboží, 600 krabic konzerv, 3013 beden sýra, 394 džberů másla, balíky železného zboží, 78 balíků zboží s/302 džberů másla, 850 beden sýra, 81 beden sádla, 1248 krabic šrapnelů t/ 248 krabic sádla, 92 balíků zboží u/ 357 beden slaniny, 1639 prutů mědi v/ 75 barelů oleje, 63 prutů mědi, 191 barelů mosazi, 206 cívek drátu, 84 krabic mosazných prutů. (písmena a-v označují nákladový prostor).
Prakticky celý tento náklad byl z hlediska námořního práva kontraband. Zvláště zlověstná byla směsice uložená na palubě dna lodi. Zahrnovala 1639 tyčí mědi, na nichž bylo uloženo 1248 krabic šrapnelů, to celé rozprostřeno na palubě dna lodi, od kotelny po příď. Tolik oficielní Cunardův manifest předaný celní správě. Ale pozor !, Přesvědčivější je dodací list od zbrojovky Bethlehen Steel Co., vydaný na základě objednávky. Specifikace: 1248 krabic 76 mm ostrých šrapnelových nábojů, 4 náboje v krabici, 250 krabic v partii, váha 51 tuny, vystaveno 28. dubna 1915, položka 15 z celkového součtu 214 položek objednávky. Dodatek k lodnímu manifestu Lusitanie ještě obsahuje 74 barely topného oleje, 3864 krabic sýra každá o váze 20 kg, 600 krabic konzerv 698 džberů másla, několik set krabic různého zboží a 329 krabic vepřového sádla. Nebudeme rozebírat, zda máslo bylo máslem a sádlo sádlem, stačí, když konstatujeme, že příjemcem byla liverpoolská poštovní schránka. Ovšem tato schránka patřila výzkumnému středisku válečného námořnictva v Shoeburyness. Na rozdíl od másla a sádla a 125 krabic sýra, jejímž příjemcem bylo Velkoobchodní Liverpoolské družstvo. Na palubě dna lodi bylo také rozmístěno 76 balíků mosazných prutů. Ty odesílala společnost Remington Arms a příjemcem byla Královská zbrojnice ve Woolwichi. Co to bylo? Dále na palubě dna lodi bylo umístěno 4927 krabic nábojů do loveckých zbraní. Každá krabice obsahovala 1000 kusů munice ráže 0.303 a čistá váha zásilky byla 173 tuny, každá nábojnice byla opatřena zápalkou s třaskavou rtutí a váha výbušnin v zásilce byla asi 14,5 tuny. Pro zajímavost, příjemcem byl p.Thomas Firth ze Sheffieldu. Dodací list obsahoval obvyklý dodatek, „Nebezpečí výbuchu při hromadné přepravě nehrozí“. Nikdo se nepozastavoval nad tím, co bude p.Thomas Firth ze Sheffieldu dělat s pěti miliónama nábojů do loveckých pušek.
Malá odbočka. Za kontraband se nepovažovala munice, nebo střelivo určené pro sportovní nebo lovecké zbraně, navíc, byla-li příjemcem soukromá osoba. Tak si prostě p.Thomas Firth ze Sheffieldu koupil v neutrálních USA pět milionů dávek munice r.0.303, zřejmě pro lov v severní Francii. Další odbočka. „ Nebezpečí výbuchu při hromadné přepravě nehrozí“, taky kouzelná formulace, která vznikla za Španělsko-Americké války, když výrobci munice potřebovali dopravovat střelivo k výzbrojním skladům. Americké železniční předpisy totiž neumožňovali v jedné soupravě spolu s cestujícími přepravovat střelivo a výbušniny. Tak výrobci munice sezvali odbornou komisi a předvedli teátr hodný Davida Cooperfielda. Udělali z beden loveckého střeliva (papírové brokové náboje) hranici, kterou užaslým komisařům (a také asi řádně zaplaceným) zapálili. A světe div se, ni nevybuchlo, ono to jen za vydatného syčení shořelo ! A od té doby se mohla jakákoliv munice a v jakémkoliv množství přepravovat po železnici, nebo nakládat na pasažérské lodě, ovšem s přípodomkem byla-li označena nápisem: „Nebezpečí výbuchu při hromadné přepravě nehrozí“. Proto tato munice je oficiálně uvedena v lodním manifestu Lusitanie. Lovecké střelivo, nebezpečí výbuchu při hromadné přepravě nehrozí. Jak jednoduché.
Ale dále k nákladu Lusitanie. Dalším majstrštykem bylo 323 záhadných balíků nezpracovaných kožešin, které odesílal p.Alfred Fraser. Příjemcem byl p.B.F.Babcock, anglo-americký podnikatel. Ten měl v Liverpoolu obchod s kožešinami. A teď to přijde: Firma Babcock dosud existuje, ale v r.1915 vůbec nic nedovážela a už vůbec ne od p.Frasera. Zásilka na Lusitanii měla přijít nákladní lodí z Rheaboatu v Marylandu, kde byla přeložena z Pensylvánských drah v Hopewellu. Ale co by v těchto místech dělali sklady kožešin ? Co čert nechce, měl v obou těchto místech sklady koncern Dupot de Nemours. A ctihodný p.Fraser ?, velkoobchodník s bavlnou, co se montuje do kožešin ?, amatér jeden. Ale správně, ctihodný čtenář palby se již dovtípil, 323 tunových balíků střelné bavlny. 323 tuny brizardní výbušniny vyplnili oba přední nákladové prostory paluby F a to včetně obou nakládacích šachet.
Co ještě všechno jiného bylo na Lusitanii naloženo do dnešního dne není jasné. Kromě oficiálního lodního manifestu, existuje ještě Dodatečný lodní manifest, zpracovaný po odplutí Lusitanie. Tak se to totiž praktikovalo. Když šla Lusitania ke dnu, donesl tento spis dne 11. května 1915, Lansing tajemník prezidenta Wilsona na zasedání kabinetu. Přítomen byl ministr zahraničí Bryan, ministr válečného námořnictva Daniels, ministr pošt a telegrafů Burleson a ministr války Garrison. Následně byl ještě přizván Wilsonův osobní tajemník Tumulty. Pouze tito lidé znali přesný obsah nákladu Lusitanie. Po jeho přečtení, byl manifest uložen do obálky a osobně prezidentem Wilsonem zapečetěn a vlastí rukou nadepsán: Smí otevřít pouze prezident Spojených států ! Do dnešního dne byl tento dokument prokazatelně jednou otevřen, a to Prezidentem Rooseveltem v r.1940, o čemž je zápis: Bílý dům, Washington, 26.1.1940, Memorandum pro prezidenta: Toto je od pana Duringa (pozn. Ředitel Celní správy) a jde o původní lodní manifest parníku Lusitania. Zapsal tajemník Watson. A Churchill hned nato nechal odeslat Mauretánii a Queen Mary do USA, kde zůstaly až do doby, kdy byly použity k přepravě amerických vojáků do Británie. Ona totiž v r.1940 byla navlas stejná situace jako v r.1915.
A proč se Dodatečný manifest skoro sto let po události ještě neobjevil na světle ? Tak za prvé, smí otevřít pouze Prezident Spojených států (to je co ?), za druhé, přeci se oficiálně neutrální USA nepodíleli na pašování válečného kontrabandu, to se nedělá ! a potom křičet do světa, že Němci jsou piráti střílející ze zálohy torpéda do neozbrojených pasažérských lodí, notabene přepravující také americké civilisty.
E. Kapitánporučík Walter Schwieger
Schweiger nebyl žádným vzorem cností, byl všechno možné, jen ne pirát. Nestřílel torpéda jakmile spatřil jakoukoliv nepřátelskou loď. Navíc po zkušenostech, byl velice opatrný. Pokud to šlo, dodržoval „křižníková pravidla“. Ale protivník ty pravidla nedodržoval. Když nabyl přesvědčení, že je loď neozbrojena, vždy předcházelo útoku varování. Ale při poslední plavbě když vyzval v Severním moři na hladině k zastavení nákladní loď, tak ta udělala obrat a měl co dělat aby nešel ke dnu, když se pokusila jej taranovat. Unikl, ale dokulhal se domu jen tak tak, s poškozeným periskopem a s vodou pronikající skrze pláty, kdykoliv se ponořil. Na této plavbě, se také přesvědčil, že opatrnosti není nazbyt. Když zastavil parník Candidate, tak přepadový oddíl zjistil, že na palubě se nachází dvě palebná stanoviště kulometů, obložená pytli s pískem a na zádi 76 mm dělo. Proto, když následně natrefil na sesterskou loď Centurion, udělal s ní krátký proces. Takže další omyl.
F. Torpédo
U 20 měla bronzová torpéda typu G 3 (C 06). Nevím, nikde jsem to nezjistil, jestli to byla typu C 06, nebo C 06-D. Ale z hlediska výbušné náplně byla shodná. Obsahovala 125 kg TNT a měla nárazovou pojistku. Obecně lze tato torpéda (z dnešního pohledu) považovat za šunt. Byla sice již dostatečně rychlá, držela směr i hloubku, ale jejich malá výbušná náplň je znehodnocovala. Ostatně to není jen můj názor, tento názor sdílel i Schwieger a lze konstatovat, že ve svá torpéda ani trochu nevěřil. Jak jen mohl, tak na svou kořist vysílal přepadové komando, které potápělo lodě umístěním výbušnin do podpalubí. Také oblíbenou činností Schwiegera byla střelba z palubního děla. Prostě lze konstatovat, že ze tří druhů možností jak potopit loď, byla na prvním místě výbušnina, potom palubí dělo a nakonec teprve torpédo. Schwiegerův palubí deník to jednoznačně potvrzuje. Kupříkladu dne 6. května, v půl sedmé ráno, tedy den před torpédováním Lusitanie, když narazil na parník Candidate, 3400 tunový uhelný pošťák společnosti Harrison Line. Po honičce v mlze, a po jejím rozplynutí zjistil, že se nachází necelých sto metrů od stojící Candidate. Vypálil dva varovné výstřely a parník se vzdal. Nechal posádku nastoupit do člunů, odejel šest set metrů a vypálil torpédo. Zásah byl perfektní, přímo na střed lodě a nic. Musel připlout blíž a dvanácti granáty, umístěnými na čáru ponoru jej teprve poslal ke dnu. V 11.45 narazil na sesterskou loď Candidate Centurion. Jak jsem již uvedl, po zjištění, že lodi jsou ozbrojené, Schwieger torpédoval Centurion bez varování. Opět perfektní zásah, torpédo vniklo do lodi v přední části pod můstkem. Posádka loď opustila bez ztráty na životech. Torpédo ale Centurion nepotopilo a ten se vesele pohupoval na vlnách před Svatojiřským průlivem. U 20 se teda musela ještě jednou přiblížit a z bezprostřední blízkosti vypálit další torpédo. I za této situace ale trvalo ještě hodinu dvacet, než se Centurion odporoučel ke dnu.
Prostě německá torpéda té doby byla neúčinná a byla to skutečnost znovu a znovu ověřovaná, že totiž první německé torpédo nemůže cíl potopit. Schwieger zaznamenal, nejenom při této příležitosti, do svého deníku, že jeho torpéda jsou zcela neúčinná proti každé lodi, která má uzavřené své vodotěsné přepážky.
Další omyl. Torpédo může potopit kteroukoliv loď, když tomu ještě napomůžou jiné skutečnosti.
TTD Německých torpéd, použitých i na U 20:
U-lodě, počínaje U-3 Datum Design
1906 Datum In Service
1907 Váha
C/06: 1704 libra. (773 kg)
C/06 D: 1786 libra. (810 kg) Celková délka
222 V (5.650 m) Nálož
270 libry. (122.6 kg) TNT Rozsah / rychlost
C/06:
1,640 yardů (1500 m) / 34,5 uzlů
+3.380yd (3000 m) / 26 uzlů
C/06 D
1,640 yardů (1500 m) / 34,5 uzlů
+5.470yd (5000 m) / 27 uzlů
Motor
C/06: Brotherhood systém
C/06 D: Wet Heater
Poznámky: Submarine verze C/03. První německé torpédo, které obdrželo 4-válec místo 3-válcového motor. Veškerá torpéda z C/06 byly vybavena gyroskopem v úhlu nastavení, první + / - 45 °, později + / -90 °.
G. Posádka
Opět nebudu dlouze zabíhat do podrobností, faktem ale zůstává, že rejdařství Cunard mělo v této době značné problémy s obsazováním a naplňováním stavu posádek. Teda nejenom Cunard, ale veškeré britské obchodní loďstvo. Nejzkušenější členové a lodníci s vyšší kvalifikací totiž narukovali k válečnému loďstvu. Stav na Lusitanii byl takový, že při její poslední plavbě do New Yorku, po přistání, loď opustilo na 180 členů posádky. Většinou se jednalo o stevardy a topiče. Ona jim totiž tato plavba posloužila, jako bezplatná jízdenka za emigrací do USA, což se i hodilo, přestože vstup do armády byl dobrovolný, tak se v Británii čekala všeobecná branná povinnost.
Na svoji poslední plavbu, požadoval kapitán Turner 77 námořníků první třídy. Ovšem po vyplutí jich na Lusitanii bylo jen 41. Tím se také stalo, že vznikl poměr ani ne jednoho kvalifikovaného námořníka na jeden záchranný člun. Proto sestavování posádek pro záchranné čluny bylo velice obtížné, byli sestaveny převážně ze stevardů a topičů. K tomu nutno poznamenat, že tyto posádky měly malou, nebo vůbec žádnou zkušenost s obsluhou člunových jeřábků a s prací člunů na moři. Toto byl další fatální omyl, který se plně projevil při spouštění člunů. Lze konstatovat, že stovky lidí zemřeli nikoliv utopením, ale rozmačkáním záchrannými čluny, když nezkušené posádky odblokovali brzdící klíny při nakloněné palubě (v jisté chvíli byl sklon až 80 stupňů), plně obsazené čluny sjížděly po člunové palubě a hromadily se pod kapitánským můstkem.
Stav topičů před vyplutím z New Yorku byl tak katastrofální, že Cunard odložil plavbu parníku Queen Margaret a 30. Dubna přesunul na Lusitanii sedm pavčíků a čtyřicet šest topičů. Spolu s posádkou bylo na Lusitanii přemístěno i sedmdesát šest pasažérů a 200 tun nákladu.
H. Zásah
Nechme hovořit zápis (nebo přepis) Schweigerova palubního deníku:
7. Května 1915
13:20 Na pravoboku vpředu šmouha kouře, ve vzdálenosti 14 mil
13:40 Dotaz na svého civilního průvodce: Čtyři komíny, škunerová výstroj, více než 25000 tun, rychlost dvaadvacet uzlů. Odpověď: Buď Lusitania nebo Mauretania, v obou případech ozbrojené křižníky užívané k dopravě vojska.
14:35 Parník obrací doprava směrem na Queenstown, přibližuji se za účelem palby.
15:10 Příďový výstřel ze vzdálenosti 700 metrů, torpédo typ G , ponor nastaven na 3 metry, úhel náměru 90 stupňů, odhadovaná rychlost cíle 22 uzlů. Zasažen pravý bok těsně za můstkem.
Došlo k neobvykle silné detonaci provázené mohutným dýmovým mrakem – daleko za předním komínem – výbuch musel být provázen druhým výbuchem – kotel, uhlí nebo prach ? – palubní nástavba nad místem nárazu a můstek jsou zdemolovány.
15:18 Periskop předán palubnímu průvodci, který s hrůzou konstatuje: Bože to je Lusitania.
15:28 Lusitania zmizela ve vlnách
Omyl i z pohledu Schweigera.
Torpédo zasáhlo Lusitanii nikoliv za můstkem, ale před můstkem! Schweiger vypálil torpédo v okamžiku, když se příď lodě dostala do středu nitkového kříže periskopu. Schweigerovi bylo jasné, že jedním torpédem nemůže potopit loď této velikosti (viz jeho nedůvěra ve vlastní torpéda a účinnost torpéd) a chtěl zasáhnout kotelny nebo strojovnu lodě a tím ji co nejvíce poškodit, nebo znehybnit. Zásadní omyl byla rychlost Lusitanie. Ve chvíli výstřelu a zásahu plula Lusitanie rychlostí 20 uzlů. Ten rozdíl 2 uzlů způsobil její zkázu.
Torpédo zasáhlo Lusitanii před můstkem v místě spojení podélné přepážky s příčnou, která oddělovala záložní uhelný bunkr (předělaný na skladiště střeliva) od skladištního prostoru dna lodi. Bezprostřední zkázou bylo, že exploze pronikla do skladištního prostoru a do prvého oddílu podélné přepážky, který byl prázdný. Nepronikla ani do kotelny č.1, ani do topírny před kotly. Neexplodovaly ani kotle, ani uhelný prach. Svědectví o tom podal topič Madden, který tam v té době pracoval a námořník Davis, který tam byl v té době na obhlídce. Podle nich nastala exploze, následovaná druhou větší explozí v přední části lodi. Po asi deseti vteřinách od tohoto okamžiku se začala hrnout do kotelny voda z nakládacích uhelných otvorů v podélné přepážce (sic!, teď je ta chvíle, kdy tam měl stát konstruktér lodě a ty otvory uzavřít). Vzhledem k tomu, že byly uzavřené vodotěsné přepážky, museli oba uniknout po žebříku větracím zařízením na člunovou palubu. Voda se uhelným bunkrem na pravé straně a vnikla otevřenými poklopy bunkru též do kotelny č.2. Zachránění topiči rovněž prohlásili, že v kotelně č.2 kotle neexplodovaly. Do kotelny č.3 proniklo jen malé množství vody, protože se ihned po zásahu příď Lusitanie ponořila a záď lodi se zvedla do výše.
Torpédu se nepodařilo ani zdemolovat vnitřní přepážku kotelny č.1, ale NĚCO více vpředu roztrhlo vnější část dna přídě lodi. Mohly to být 76 mm granáty, pět milionů dávek puškové munice, či velice pochybný náklad „balíků kůží“ nebo malých dvacetikilových „krabic se sýrem“.
A to byla smrt Lusitanie.
Na závěr bych chtěl poděkovat Destroymanovi, jehož brilantní článek mě vyprovokoval k napsání této statě. Také mě vyprovokovala diskuze k tomuto článku, kde se neustále objevují otázky, proč se Lusitania potopila. Byla tam také zmíněna od Diany Prestonové. Tuto knihu jsem nečetl, ale vzhledem k tomu, že nějaké příspěvky v diskuzi se na ní odvolávají, mám za to, že tato paní, sepsala tuto knihu na základě pohledu (a ospravedlňování) z Britské strany. K detailnímu studiu doporučuji přečíst knihu Lusitania, od Colina Simpsona. Je to nejdetailnější a nejucelenější pohled na danou problematiku. V knize se lze dočíst i detaily ze zápisů vyšetřovacích komisí, ať už Britských, nebo Amerických.
Děkuji za pozornost, SIOLA