VIII. díl. Francie 1940. Č 88.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 88.

Severní fronta Spojenců mezi 30. květnem a 1. červnem 1940 u Dunkerque.





Dunkerque – závěrečné dějství.

Byla to Luftwaffe a její velitel Göring, kdo se měl postarat o to, aby OPERACE DYNAMO – evakuace B.E.F. a francouzských vojáků skončila katastrofou. Jiná alternativa, která pro Spojence přicházela v úvahu, měla být kapitulace celé severní fronty.
Hermann Göring totiž dal Hitlerovi slib, že Luftwaffe rozdrtí obránce Dunkerque i bez pomoci pozemní armády.
A piloti Luftwaffe se činili.
Bohužel, někteří piloti Luftwaffe se činili tak vehementně, že útočili i opakovaně na lodě, které byly zřetelně označeny červeným křížem – nemocniční lodě.
Někteří piloti ve snaze splnit slib Hitlerovi zase zkoušeli své štěstí proti snadným cílům rozloženým na plážích u Dunkerque. Měli však smůlu, byl to písek na plážích, který pohlcoval značnou část energie výbuchu pum a tak „obětí mezi spojeneckými vojáky na plážích bylo překvapivě málo“.
Bohužel – úplný masakr působily bomby Luftwaffe, které zasáhly torpédoborce, či dopravní lodě, které byly až k prasknutí nacpány vojáky. Všechny lodě, které odvážely spojenecké vojáky, měly totiž otevřené vodotěsné přepážky. Bylo to z toho důvodu, aby byla co nejvíce zvětšena kapacita lodí. Když pak na takové přetížené lodi, s otevřenými vodotěsnými přepážkami, vybuchla bomba, šla loď rychle ke dnu i se svým obsahem.
Hladina moře okolo Dunkerque tak byla velmi brzy pokryta mrtvými těly, mezi nimiž si prodírali cestu k lodím další a další vojáci.
Bylo 27. května 1940 když britský námořní důstojník, který velel pozemní části evakuace v Dunkerque zjistil, že musí zavést nějaké mimořádné opatření, které by urychlilo naloďování. Naloďování totiž uvázlo na mrtvém bodě, právě kvůli bombardování Luftwaffe a pak také kvůli nedostatku přístavních zařízení. No a začal se projevovat i nedostatek malých člunů, které převážely vojáky zpátky na transportní lodě.
Tak se zrodil experiment, že britský námořní důstojník nechal jednu z lodí přirazit k Východnímu molu.
Východní molo byla chatrná dřevěná konstrukce, široká 1,5 metru, která vybíhala přibližně 1 250 metrů (1,25 km) do moře.
Byl to vskutku skvostný nápad, neboť nakonec byl poměr evakuovaných z tohoto Východního mola 230 000 vojáků : 108 000 vojáků naloděných různě z pláží (celkově bylo naloděno 95 000 spojeneckých, převážně francouzských vojáků a 243 000 vojáků B.E.F. – přesnější číslo, které se uvádí jako konečné je -338 236 Spojeneckých vojáků).
Když byl realizován tento spásný nápad, nabrala OPERACE DYNAMO přímo zrychlené otáčky, torpédoborce Royal Navy kličkovaly mezi vraky potopených lodí k Východnímu molu, jeden po druhém. Rychle se na ně nalodili vojáci a torpédoborce plně naložené pak rychle odplouvaly – div, že se nepřevrátily.

Na plážích u Dunkerque také pokračovala improvizace.

Příchod a čekání na plážích u Dunkerque:





Další snímek z čekání na plážích u Dunkerque ( nebo také Dunkirk)



Někteří řidiči nákladních automobilů zajely se svými auty hluboko do vody, jak nejvíce to šlo. Takto z nákladních automobilů vytvořily dlouhé rampy, po kterých přecházeli do lodí vojáci přímo. Velkým problémem se ukázalo to, že lodě byly kolikrát přetížené a dosedaly na dno, takže nemohly odplout. Tady nastoupila metoda tzv. „Tři“ – malé lodě převezly vojáky k větším lodím, které je pak dopravily na lodě, které kotvily v hlubokých vodách. Byla to na první pohled zdlouhavá metoda, ale fungovala a osvědčila se.







Účastníci OPERACE DYNAMO vzpomínají na to, že již samotný příjezd malých člunů na pobřeží byl skoro divadelním představením, na které nikdo z evakuovaných mužů nikdy nezapomněl. Mnohé z posádek těchto malých lodí byli civilisté, kteří se se svými malými lodičkami dostali přes kanál La Manche ve vleku za většími loděmi. A tady u Dankerque se náhle jejich malé čluny staly jedinými prostředky, které byly schopné dostat na velké transportní lodě vojáky, kteří „celé hodiny stáli po pás ve vodě a čekali na evakuaci“.

Mnozí účastníci si vzpomínají na to, že přes veškerý chaos a zkázu, která tehdy u Dunkerque vládla, kdy mezi čekající vojáky padaly bomby a letadla kropila čekající muže z kulometů, zachovávali příslušníci Royal Navy obdivuhodný klid.
O této situace jeden z nich napsal, a většina účastníků se s jeho slovy ztotožnila, tuto větu, cituji:

„Konečně se našli lidé, kteří přesně věděli co dělají.“

Ale k 1. červnu 1940 dosáhly ztráty příslušníků Royal Navy takových rozměrů, že se naloďování a celá evakuace musela přesunout do nocí a provádět pod příkrovem tmy.




Všichni historici, kteří popisují OPERACI DYNAMO – evakuaci u Dunkerque - se shodují na tom, že podíl Royal Navy byl obrovský – Royal Navy evakuaci prováděla přesto, že měla zoufalý nedostatek torpédoborců (britské torpédoborce tehdy musely provádět evakuaci spojeneckých vojsk i v Norsku - viz Norsko, Dánsko 1940 Č 55 až 62 – operace „Alphabet“ a další operace, které souvisely s evakuací spojenců z Norska:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3406
). Přesto britské a francouzské torpédoborce jezdily přes strašlivé ztráty od Dunkerque do přístavů v Doveru a zpět, když při tom kapitáni riskovali své lodě, s kterými mnohdy dokonce najížděli na břeh, aby se vojáci mohli nalodit. A britská Admiralita počínání kapitánů lodí schvalovala a oproti stávajícím předpisům toto počínání uznávala.
Britské královské námořnictvo – Royal Navy – si v evakuaci OPERACE DYNAMO vydobylo téměř bezmeznou úctu a námořníci byli všemi účastníky, kteří evakuaci zažili, velice uznáváni.

Tato slova však neplatí o britském letectvu – RAF (Royal Air Force). Ještě mnoho měsíců (přestože proběhla v zápětí – Bitva o Anglii) po skončení OPERACE DYNAMO byli vojáci v modrých leteckých uniformách RAF vystaveni fyzickým útokům všech britských vojáků pozemních sil bez rozdílu zbraně. Vojáci jim nemohli zapomenout, že je u Dunkerque skoro neviděli.
Faktem také zůstalo, že prakticky dodnes se v RAF na Dunkerque nerado vzpomíná…
Nutno však tehdejší situaci brát s rezervou. Je třeba vzít v úvahu některé skutečnosti, o kterých si nyní, ale hlavně pak později řekneme.
Prakticky nepřetržité hlídky britských stíhaček nad plážemi u Dunkerque prostě nešly nejen z důvodů počtu stíhaček, které RAF mělo, ale i z důvodů doletu. Ony stejně britské stíhačky utrpěly těžké ztráty a velení RAF došlo k tomu rozhodnutí, že počet vzletů se musí snížit. To tolik žádané nepřetržité hlídkování nad plážemi by bývalo velmi rychle vyčerpalo veškeré zdroje velitelství stíhacího letectva, které mělo koncem května a začátkem června 1940.Ona totiž sériová výroba Supermarine Spitfire Mk.I ještě nebyla plně rozvinuta na maximum, které válka požadovala a Hawker Hurricane na vše nestačily.
RAF tehdy totiž došlo k tomu, že útoky britských stíhačů na ochranu naloďování v Dunkerque se musí konat v síle alespoň 3 až 4 perutí, což pro Brity tehdy znamenalo, že mezi jednotlivými misemi musely být dlouhé přestávky.
A byly to právě tyto dlouhé přestávky, které Luftwaffe využívalo a její stíhačky a bombardéry pak volně nalétávaly nad lodě a bombardovaly je, nebo kulomety ostřelovaly vojáky shromážděné na plážích.

Britské Hawker Hurricane Mk.I
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=391
a Supermarine Spitfire Mk.I
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2773
měly tehdy malý dolet a po překonání La Manche jim k setrvání nad bojištěm zbývalo pouhých několik minut, potom se musely otočit a upalovat zpět na domovské letiště přes kanál.
V posledních čtyřech dnech OPERACE DYNAMO (31. května, 1., 2. - do 3. června 1940) již RAF nedělala víc jak 4 hlídkové lety za den. Je proto jasné, že vojáci, kteří byli evakuováni, svá letadla nad plážemi neviděli a tak se cítili RAF poškozeni.
Takovou trochu kaňkou nad počínáním RAF jsou přemrštěné počty sestřelených letadel, které tehdy nárokovalo britské ministerstvo letectví. Britské ministerstvo letectví tvrdilo, že během OPERACE DYNAMO stíhači RAF sestřelili 390 německých letadel. Skutečností, kterou se později podařilo prokázat bylo, že německé ztráty na všech frontách ( od Norska po Francii včetně) v období OPERACE DYNAMO (od 27. května 1940 do 3. června 1940) byly ve skutečnosti 156 letadel.
Tato kaňka na pověsti RAF určitě nepřidala.
Co však bylo nejdůležitější je to, že evakuovaní vojáci britská letadla nad pláží moc neviděli. Co naopak viděli byla naprostá letecká nadvláda Luftwaffe.

My však dnes již s odstupem času víme, že od července do září a pak pokračování v říjnu
a listopadu 1940 – Bitva o Anglii – si RAF nejen svou pověst vylepšila, ale RAF se později stala legendou.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 89.

Závěrečné drama u Dunkerque sebou nese jednu velkou černou kaňku na konci celé OPERACE DYNAMO.
Britové evakuovali všechny vojáky, kteří k Dunkerque dorazili. Evakuovali B.E.F., evakuovali Francouze a vůbec všechny, kteří se jako vojáci dostavili.
Když byla neděle 2. června 1940 v noci, přesněji 23 hodin 30 minut, hlásil velitel Royal Navy svým nadřízeným signál „B.E.F. evakuován“, ale všechny lodě dál pokračovaly v evakuaci - v kyvadlovém provozu. Řekněme si, že celé evakuace se samozřejmě také účastnilo francouzské válečné i obchodní loďstvo a i jejich ztráty byly veliké. Navíc ještě francouzská pozemní armáda měla bojový úkol – zadržovat Němce na frontě jako zadní voj během posledních hodin evakuace.
Poslední britští vojáci se stáhli z Francouzi hájeného úseku a podle francouzských odhadů tak zbývalo v pondělí 3. června 1940 evakuovat z fronty zadní voj – francouzských 30 000 vojáků.
Vypadalo to jako snadný úkol, vždyť v neděli v noci, tedy z 2. na 3. června 1940, se lodě vracely do Anglie takřka poloprázdné – zbývalo v nich místo pro 10 000 mužů.
Admirál Bertram Ramsay



byl spokojen a připravoval všechno k poslední riskantní evakuační operaci – vyzvednutí francouzského zadního voje, pro které na lodích vyhradil dostatek místa – tedy místo pro 30 000 mužů.
Vyčerpané frontové pěchotě – onomu zadnímu bojovému voji – se velice dobře podařilo odpoutat se od Němců na frontě a potichu zamířily k břehu, kde na ně čekaly lodě.
A v tom to přišlo.
Náhle jako z čistého nebe se na plážích a na Východním molu objevila obrovská armáda francouzských vojáků.
Kdo to byl?
Byli to francouzští vojáci, kteří se skrývali před bojem ve sklepech a rozvalinách Dunkerque – bylo jich celkem 40 000 – a francouzské armádní velení, ale ani francouzská policie o nich vůbec nevěděli.
Takže tito „ vojáci“ náhle vyšli ze svých úkrytů ven.
A tak v noci z 3. na 4. června 1940 bylo evakuováno celkem 26 175 vojáků.
Bohužel!
Jen velmi malá skupina z nich byli vojáci, kteří patřili k onomu zadnímu bojovému voji.
O této podivné evakuaci v konci celé OPERACE DYNAMO pak francouzský historik Jacques Mordal napsal, že šlo o nejžalostnější epizodu celé dunkerqueské evakuace.

Při OPERACI DYNAMO bylo evakuováno celkem 338 000 vojáků (toto číslo bylo nejvíce podobné u všech historických pramenů) z čehož B. E. F. činil 243 000 vojáků a ostatních, převážně francouzských vojáků, bylo 95 000.

Zde na Palbě OPERACI DYNAMO velmi dobře, již dříve, ve svém příspěvku popsal Sa 58 (Sapík) viz zde ze 4/6/2005 ve 22 hodin 38 minut:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=59

Ještě bychom si něco měli říci o Hitlerově rozkazu pro německé td u Dunkerque – Zastavit!
Všechny historické prameny hovoří nechápavě o tom, proč se německé tanky před Dunkerque zastavily, místo aby spojenecké jednotky na plážích prostě převálcovaly silou.
Generál Rundstedt právě tento okamžik v tažení na Západ označil, jako bod obratu v celé 2. světové válce.

Představou všech německých štábů (myšleno OKH i OKW) v operaci „Fall Gelb“ bylo, že německé td , které v té době přicházely k Dunkerque ze Západu, budou takovým kladivem, které rozdrtí armádu Spojenců severozápadní fronty o kovadlinu. Tou kovadlinou měla být Bockova stojící Skupina armád B. Rundstedt při přípravě rozkázal, aby se v operaci „Kladivo na kovadlinu“ počkalo, dokud se k pancéřovým jednotkám nepřipojí motorizovaná pěchota a dokud nebude všechno řádně připraveno k útoku. Jenomže Adolf Hitler tuto Rundstedtovu krátkou přestávku hodně protáhl. Během přestávky se plány změnily a tím kladivem se nyní měla stát pomalá, většinou pěší, Skupina armád B generála Bocka, zatímco kovadlinou měly být stojící divize Skupiny armád A generála Rundstedta.
Svou logiku to mělo, neboť by se tankové jednotky uchovaly v neporušeném stavu pro nadcházející boj směrem na jih do střední Francie.
Celý německý úder v květnu 1940 byl tak prudký, že vojska Spojenců vlastně rozdrtil. Spojenecká vojska ze severu pak vlastně musela ustoupit k moři. Mělo to však ten efekt, že rychlost německého útoku se stále víc zpomalovala, což se projevilo i na tom, že nejpomalejší německé jednotky, kterými byly jednotky Bockovy Skupiny armád B začaly mít problémy s nálety spojeneckých letadel. Také toto bombardování vlastně přispělo k tomu, že se mohla uskutečnit poměrně hladce OPERACE DYNAMO.
Nálety spojeneckého letectva na Skupinu armád B prováděly francouzské střední bombardéry. Francouzi žádali RAF o „co nejsilnější leteckou podporu v nadcházející bitvě“, ale britské ministerstvo letectví na to nedbalo a svými těžkými bombardéry provádělo bombardování německých rafinérií a leteckých továren. A to prosím v době, kdy B. E. F. bojoval u Dunkerque o holý život.
To jen tak na okraj ( více později - o ušetření stíhaček RAF pro obranu - pro „Bitvu o Británii“).

Nyní zpět k tomu, proč dal Adolf Hitler rozkaz: Zastavit! .
Pozdější maršál a nám známý stratég Manstein uvádí 3 možné příčiny proč Hitler zavelel – Zastavit:

1) Chtěl ušetřit tanková vojska pro blížící se boje ve střední Francii.
2) Göring a jeho letci, a celá Luftwaffe, měli dostat příležitost u Dunkerque vyhrát. Tato druhá varianta v sobě má velice silný politický náboj, neboť všeobecně byla Luftwaffe považována za prodlouženou ruku NSDAP, a to jednak kvůli Göringovu politickému postavení – 3. muž Říše – do roku 1941, byl po Hitlerovi 2. mužem Říše Rudolf Hess – než „frnknul vyjednat příměří do Velké Británie“, a jednak také kvůli tomu, že právě tuto zbraň – letectvo – Luftwaffe – vytvořila až III. Říše. Jakmile dostal Göring zelenou od Hitlera – zničit nepřítele na plážích u Dunkerque leteckým bombardováním – velitelé Wehrmachtu okamžitě stáhli své frontové jednotky dostatečně daleko od pláží, aby se nestaly obětí vlastních bombardérů Luftwaffe.
3) Adolf Hitler se domníval, že kdyby zničil jednotky Velké Británie u Dunkerque, hůře by se mu uzavíralo s Brity příměří.
Většina historiků se domnívá, že ad/ 3 je varianta, která je ze všech tří variant nejméně pravděpodobná.

Adolf Hitler pak sám rozkaz – Zastavit! – vysvětloval mnoha způsoby, kde tím nejvíce pravděpodobným je vysvětlení, že nečekané prudké deště ve dnech 26. a 27. května 1940 proměnily „Flanderské bažiny“ v terén, který nebyl vhodný pro operace tanků.

Mnozí historici se tomuto vysvětlení vysmívají, ale jeden z nepřednějších britských odborníků na použití tanků J. F. C. Fuller s Hitlerovým vyjádřením souhlasí a dodává, že síť odvodňovacích kanálů na jih od Dunkerque byla v té době pro tanky neprůjezdná.

Generál Guderian s rozkazem – Zastavit! – souhlasil dne 28. května 1940. Generál Guderian, který, jak víme, byl nejvášnivějším kritikem zdržování tanků v útoku totiž zjistil, že po dvou dnech silných dešťů je skutečně terén pro všechny jeho tankové divize (1. td, 2.td a 10. td – 19. ts) příliš obtížný - až nepoužitelný.
A že je to pravda, o tom svědčí zápis v deníku 19. ts, kde sděluje náčelníkovi Kleistova štábu (Panzergrupe Kleist), že provádět tankový útok v takovém rozbahněném terénu nemá smysl. Dále v zápise říká, že pěchota je pro podobný terén mnohem lépe vybavena, a že by jeho tanky utrpěly zbytečné ztráty.
Výsledkem toho bylo, že byly nakonec všechny německé tankové jednotky z bojů u Dunkerque staženy úplně, a jako důvod se uvádělo, že se budou připravovat k nastávajícím bojům na jihu – směrem do střední Francie.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 90.

Adolf Hitler se tehdy, koncem května a začátkem června 1940, velice zajímal o údaje, které říkaly, jaké jsou ztráty „v jeho“ tankových jednotkách.
Tak se také dozvěděl, že v konci května byla vyřazena z boje takřka polovina tanků z Panzergruppe Kleist (19. ts - 1., 2., 10. td, dále 41. ts - 8., 6. td) a celá jedna třetina tanků Hothova 15. ts - 5., 7. td.
Tehdy Adolf Hitler nedovedl pochopit, a to přes vysvětlování všech tankových odborníků (včetně náčelníka štábu generála Nehringa z 19. ts), že některé opravy tanků vyžadují, při kvalitách německých tankových mechaniků – opravu jen několik málo hodin. Myslel si ještě v té době, že jsou tanky, které jsou dány na opravu, na dlouhou dobu nepoužitelné.
Všechno to totiž souviselo také s tím, že Hitler a někteří z nejvyšších velitelů jeho štábu, nemohli uvěřit, že právě porazili svou masivní ofenzívou – tu nejlepší armádu Evropy – a každým okamžikem očekávali nějaký ohromný francouzský protiútok z jihu.
V úvahách historiků se pak hovoří o tom, že je velmi těžké uvěřit, že by Hitler měl jakýkoliv strategický důvod ušetřit B. E. F..
Vždyť se od 24. května 1940 plnila Hitlerova direktiva číslo 13, která říkala, že – „příštím cílem operace („Fall Gelb“) je rozdrtit shromaždiště francouzských, britských a belgických sil… Úkolem Luftwaffe pak v této operaci je – rozdrtit veškerý odpor nepřítele v obklíčených oblastech a zabránit stažení britských sil přes lamanšský průliv.“

Chápat příkaz – Zastavit! Tak to můžeme jedině tehdy, jestliže pochopíme, že jinak se na Atlantik dívali Angličané a Francouzi a jinak se na Atlantik díval Hitler a jeho štáby.
Státy, jako Anglie a Francie, měly mnohem blíž k mořím a oceánům a za staletí a zvláště pak za první polovinu 20. století si tyto státy mnohem více „tykaly“ s mořem a oceány.
V oblasti kombinovaných pozemních a námořních operací byla Velká Británie a Francie dál, než Německo, kterému chyběly organizační zkušenosti v této oblasti, historické tradice, ale i patřičné vybavení, které III. Říše do této doby vlastně neřešila.
Pobřeží u kanálu La Manche, stejně jako pobřeží Atlantiku, bylo pro Němce vlastně koncem masivu evropské pevniny. A dá se dokonce říci, že Atlantik byl pro většinu Němců hranicí jejich světa.
Většina historiků se shoduje na tom, že Němci v květnu a červnu 1940 vůbec nevzali možnost evakuace Spojenců po moři v úvahu. Prostě evakuaci po moři takřka vůbec nerozuměli!
Zároveň je však třeba říci, že ani sám lord Gort (velitel B. E. F. ) a dokonce ani Winston Churchill, možnost evakuace nepředvídali.
Všichni muži, všichni námořní důstojníci Royal Navy, kteří uváděli OPERACI DYNAMO do života, zprvu vůbec nevěřili, že se evakuace podaří.
Jeden z předních a mnou oblíbených historiků, Len Deighton ve své knize – Blitzkrieg – Od Hitlerova nástupu po pád Dunkerque – přímo o tomto momentu říká, cituji:

„Evakuace z Dunkerque byla svým způsobem ze zoufalství zrozeným zázrakem improvizace. Můžeme-li věřit záznamům, nikoho ani nenapadlo uvažovat o tom, co se u Dunkerque stane, dokud k tomu nedošlo.“

Tehdy totiž příkaz – Zastavit! – měl být přípravou buď k útoku směrem na sever, nebo i přípravou na útok směrem na jih.
Jak na sever, tak na jih, byla města a tím městská zástavba, která vyžaduje jiný druh boje, než je vlastně boj v otevřeném terénu. Boj ve městě, jak víme, je smrtelně nebezpečný pro tanky.
To znamená, že Němci skutečně zastavit museli, aby se na takový boj připravili. Zároveň je jasné, že se prodloužily zásobovací trasy a tak Němci museli skutečně zastavit také proto, aby tyto prodloužené zásobovací trasy plně bojově zabezpečily – ochránily je proti případným protiútokům.

O tom, co znamenal pro válku, pro 2. světovou válku – Rozkaz Zastavit! – tak vážení o tom se začalo diskutovat až mnohem později.
To tak později, že to bylo až v době, kdy byl vlastně B. E. F. a skoro 100 000 spojeneckých vojáků zachráněn (řekli jsme si, že to bylo asi celkem 338 000 vojáků).
Do té doby se tím vůbec nikdo nezabýval.
Německé vrchní velení nemělo například o OPERACI DYNAMO, o jejím výsledku, vůbec žádné ponětí. Němci vůbec nevěděli, že vyvázlo 338 000 vojáků.
Tehdejší velitel 2. letecké armády, generál Luftwaffe Albert Kesselring, o tom řekl, o něco později že, cituji:

„I číslo 100 000 by nám připadalo jako velmi přehnané.“

A my si dnes můžeme klidně říci, že oněch zachráněných 243 000 britských vojáků B. E. F. byla prakticky celá pravidelná armáda Velké Británie v mírových dobách.

Dovede si někdo vůbec představit, co by to bylo, kdyby byli ztraceni (zabiti, zraněni, nebo zajati) tito prakticky profesionální vojáci, protřelí bojem? Vojáci, kteří okamžitě mohli začít s výcvikem úplně nové armády Velké Británie.

Ale mělo to další aspekt, v rovině morální. Velké Británii se podařilo na začátku 2. světové války zachránit 243 000 mladých statečných mužů. Mužů, kteří byli sice prudkým útokem Wehrmachtu pokořeni, kteří se museli dívat na zdatnost německého vojáka v boji. Muži, kteří se museli dívat na kvalitní německou organizaci armády, na moderní vojenskou techniku – to vše na ně určitě udělalo dojem.
Ale!

Brit je Brit!

Nálada britského vojáka se velice rychle změnila v dychtivou touhu - „Bošům to musíme vrátit“.
„Tommy se naštval!“

Tehdy si Britové začali připomínat jednu svou starou poučku, která říká, že dosud v každé válce svých dějin ztratila Británie všechny bitvy - kromě té poslední.

Tady se nám právě ukáže ta holá skutečnost, že kdyby B. E. F. padl do německého zajetí, kdyby při tom padla do zajetí i značná část francouzské armády, měl by Hitler s těmito zajatci velmi dobrou pozici při vyjednávání o konci války v Evropě.

To se „ Zaplať Pán Bůh“ nestalo!

Britská vláda tak mohla v mnohem lepší pozici pokračovat ve válce s Hitlerovým Německem. Britské vládě se jen muselo podařit sjednotit národ, což se jí po zdárném ukončení OPERACE DYNAMO podařilo mnohem snáz.


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Případné doplnění a debatu směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3504&start=40