Radiotelegrafie v K.u.k. Kriegsmarine
Napsal: 8/6/2010, 19:56
Radiová telegrafie u K.u.k. Kriegsmarine
Rakousko-uherské válečné námořnictvo nechtělo zůstat pozadu a zaspat dobu, proto již v roce 1902 začalo s experimenty s radiotelegrafními aparáty, dokonce o něco málo dříve než pozemní vojsko. Až do té doby byly Hafenadmiralat v Pole a Seebezirkskommanda odkázány jen na klasické drátové telegrafní spojení popř. spojení telefonní. To fungovalo na pobřeží, ale spojení s plavidly to neumožňovalo. Období let 1902-1909 bylo obdobím u K.u.k. Kriegsmarine vskutku pionýrským, co se radiotelegrafie týká. Experimentovalo se radiotelegrafními přístroji vyráběnými domácími firmami jako byly Kapsch, Wien, Telegraphenfirma Leopolder & Sohn, či v roce 1907 založené a u pozemního vojska prosazované vídeňské filiálky známé německé elektrofirmy Siemens-Halske. Nakonec se ale Marine Technische Komitee v Pole dala cestou osvědčených radiotelegrafních aparátů od anglické firmy Marconi Wireless-Telegraph and Signal Company, která za tím účelem v roce 1909 založila ve Vídni svou filiálku. Ta pak vybavovala radiostanicemi hlavně obchodní lodě. Válečné námořnictvo se v letech 1910-1911 přece jenom od Marconiho odklonilo a orientovalo se na svého německého spojence, konkrétně na firmu Gesellschaft zur neuen Drahtlose Telegraphie založenou v Berlíně a nám známou spíše jako Telefunken. Tato firma byla společným podnikem německých společností Siemens-Halske a A.E.G.
Radiový provoz u K.u.k. Kriegsmarine i na lodích civilních paroplavebních společností byl odlišný. Zatímco u válečného námořnictva radiokorespondence probíhala i v mírové době ve formě zašifrovaných depeší a zpráv, přičemž volací znaky přidělované jednotlivým lodím se v pravidelných intervalech obměňovaly kvůli radioodposlechu a utajení, obchodní lodě měly volací znaky stále stejné a jejich korespondence probíhala „en clair“ tedy v otevřené řeči.
K vysílání i příjmu se po celém světě používala Morseova abeceda a Q-kódy.
Anténní systémy na lodích byly tvořeny zpravidla několikanásobnými dipoly. Přístroje byly pochopitelně lampové a modulace vysílání neznala žádnou fónii, žádnou nosnou vlnu, ale A1 s atmosferickým šumem a praskáním. Vysílalo se buď simplexně, tedy oba účastníci byli naladěni na jedné frekvenci nebo duplexně, kdy jeden vysílal na jedné frekvenci a druhý mu odpovídal na frekvenci jiné.
Mimo lodí byly pochopitelně opatřeny stabilními radiostanicemi s vysokými anténními stožáry Hafenadmiralat v Pole, Seebezirkskommanda v Triestu, Sebenicu a Castelnuovo v Bocche di Cattaro.Např. radiotelegrafní stanice Zentralen Radiotelegraphienstation – Laaerberg na jižním okraji Vídně v r. 1914 měla výkon 20 kW a sloužila pro potřeby G-Stabu a Oberkommanda.
Radiostanice s anténami na střeše Reichskriegsministeria ve Vídni, Stuberingu měla výkon
4 kW. V obou případech šlo o výrobky firmy Siemens-Halske, Wien.
O to, že se radiotelegrafní stanice daly využívat i k rušení jiného radiotelegrafního provozu, k odposlechu nebo k zaměřování zdroje vysílání snad asi nemusím ani psát.
Rakousko-uherské válečné námořnictvo nechtělo zůstat pozadu a zaspat dobu, proto již v roce 1902 začalo s experimenty s radiotelegrafními aparáty, dokonce o něco málo dříve než pozemní vojsko. Až do té doby byly Hafenadmiralat v Pole a Seebezirkskommanda odkázány jen na klasické drátové telegrafní spojení popř. spojení telefonní. To fungovalo na pobřeží, ale spojení s plavidly to neumožňovalo. Období let 1902-1909 bylo obdobím u K.u.k. Kriegsmarine vskutku pionýrským, co se radiotelegrafie týká. Experimentovalo se radiotelegrafními přístroji vyráběnými domácími firmami jako byly Kapsch, Wien, Telegraphenfirma Leopolder & Sohn, či v roce 1907 založené a u pozemního vojska prosazované vídeňské filiálky známé německé elektrofirmy Siemens-Halske. Nakonec se ale Marine Technische Komitee v Pole dala cestou osvědčených radiotelegrafních aparátů od anglické firmy Marconi Wireless-Telegraph and Signal Company, která za tím účelem v roce 1909 založila ve Vídni svou filiálku. Ta pak vybavovala radiostanicemi hlavně obchodní lodě. Válečné námořnictvo se v letech 1910-1911 přece jenom od Marconiho odklonilo a orientovalo se na svého německého spojence, konkrétně na firmu Gesellschaft zur neuen Drahtlose Telegraphie založenou v Berlíně a nám známou spíše jako Telefunken. Tato firma byla společným podnikem německých společností Siemens-Halske a A.E.G.
Radiový provoz u K.u.k. Kriegsmarine i na lodích civilních paroplavebních společností byl odlišný. Zatímco u válečného námořnictva radiokorespondence probíhala i v mírové době ve formě zašifrovaných depeší a zpráv, přičemž volací znaky přidělované jednotlivým lodím se v pravidelných intervalech obměňovaly kvůli radioodposlechu a utajení, obchodní lodě měly volací znaky stále stejné a jejich korespondence probíhala „en clair“ tedy v otevřené řeči.
K vysílání i příjmu se po celém světě používala Morseova abeceda a Q-kódy.
Anténní systémy na lodích byly tvořeny zpravidla několikanásobnými dipoly. Přístroje byly pochopitelně lampové a modulace vysílání neznala žádnou fónii, žádnou nosnou vlnu, ale A1 s atmosferickým šumem a praskáním. Vysílalo se buď simplexně, tedy oba účastníci byli naladěni na jedné frekvenci nebo duplexně, kdy jeden vysílal na jedné frekvenci a druhý mu odpovídal na frekvenci jiné.
Mimo lodí byly pochopitelně opatřeny stabilními radiostanicemi s vysokými anténními stožáry Hafenadmiralat v Pole, Seebezirkskommanda v Triestu, Sebenicu a Castelnuovo v Bocche di Cattaro.Např. radiotelegrafní stanice Zentralen Radiotelegraphienstation – Laaerberg na jižním okraji Vídně v r. 1914 měla výkon 20 kW a sloužila pro potřeby G-Stabu a Oberkommanda.
Radiostanice s anténami na střeše Reichskriegsministeria ve Vídni, Stuberingu měla výkon
4 kW. V obou případech šlo o výrobky firmy Siemens-Halske, Wien.
O to, že se radiotelegrafní stanice daly využívat i k rušení jiného radiotelegrafního provozu, k odposlechu nebo k zaměřování zdroje vysílání snad asi nemusím ani psát.