Válka na moři a mezinárodní právo
Napsal: 10/6/2010, 18:21
Válka na moři a mezinárodní právo
• Válečné lodě i lodě obchodní či pasažérské směly klamat a kamuflovat svou skutečnou totožnost např. plavbou pod cizí vlajkou, přebarvováním lodi během plavby a také výrobou různých atrap nástaveb či dalších komínů z lepenky, dýh a překližky. Avšak takto maskovaná válečná loď (včetně pomocných křížníků) musela před zahájením palby na nepřátelské plavidlo cizí vlajku stáhnout a vyvěsit vlastní válečnou vlajku. Zahájení palby pod cizí vlajkou bylo považováno za pirátský čin a velitel takové lodi se stával válečným zločincem.
• Během řádně vyhlášeného válečného stavu bylo možné bez varování útočit na všechny nepřátelské válečné lodě, tj. na ozbrojené lodě plující pod nepřátelskou vlajkou nebo v noci a za mlhy na všechny lodě, které nebyly řádně osvětleny (O osvětlení lodí se rovněž zmíním v dodatku na koci).. Na neozbrojené nepřátelské lodě ve a za dobré viditelnosti bylo možno bez varování útočit, pokud pluly v konvoji v doprovodu alespoň jediné, byť třeba malé válečné lodi.
• Na neozbrojené nepřátelské lodě (nákladní, cisternové, chladírenské, uhelné, pasažérské a rybářské) bylo možno zaútočit, ale s varováním! V praxi to znamenalo dát takové lodi světelný a vlajkový signál: „Neprodleně zastavte loď! (signální vlajka K) a další: „Vypněte svou radiostanici!“ Pokus o únik, neuposlechnutí rádiového ticha či případnou střelbou z nějaké dosud zamaskované zbraně se posádka takového plavidla vystavovala riziku palby a potopení. Pokud velitel takové lodi ale uposlechl pokynů, dostal zpravidla časové ultimatum ke spuštění záchranných člunů a opuštění lodi posádkou. Opuštěná loď pak mohla být buď obsazena nejnutnější posádkou z válečného plavidla nebo potopeno. To se dělo třemi způsoby. Buďto rozmístěním náloží v podpalubí zajaté lodi, torpédováním nebo lodní dělostřelbou. Pokud loď vezla vzácný kontraband, mohla být novou nalodivší se posádkou navedena do nejbližšího přístavu země, jejíž válečné námořnictvo se lodi zmocnilo.
Nepřátelští námořníci mohli být buď vyloveni a vzati do zajetí nebo pokud jejich loď zajala a potopila torpédovka či ponorka, tedy plavidlo malé na něž by se zajatci nevešli, bylo povinností vítězů ošetřiti raněné, trosečníkům předat potraviny a pitnou vodu, ukázat jim směr k nejbližší pevnině či ostrovu a buďto je ponechat tak nebo je na laně v záchranných člunech odvléci k tomuto pobřeží. Střelba po záchranných člunech i ve vodě plovoucích trosečnících byla považována za zvláště nelidský válečný zločin!
• Na ozbrojené obchodní plavidlo se pohlíželo jako na pomocný křížník a jako s takovým s ním mohlo býti jednáno.
• Palba na vzdávající se loď se staženou válečnou vlajkou a vyvěšenou vlajkou bílou – kapitulační byla rovněž závažným válečným zločinem! Pokud by však i po vyvěšení bílé vlajky bylo z takové lodi stříleno, bylo to považováno za podlý úskok a taková loď směla býti bez milosti rozstřílena. Mrví a ranění na její palubě padli na vrub veliteli lodi, který se takové podlosti dopustil nebo ji třeba jen strpěl!
• Při ignoraci a zjevnému neuposlechnutí výzvy: „Neprodleně zastavte loď!“ mohl následovat důraznější varovný pokyn ve formě tzv. vyzývací rány z děla cca 100 yardů před příď prchající lodě. Vyzývací rána byla rovněž výzvou k identifikování se.
• Do neutrálního přístavu směly vplouvat válečné lodě i států zapojených do války a to z obou znepřátelených stran, avšak na rozdíl od lodí obchodních, pasažérských a nemocničních), které se předem podrobily inspekci a tudíž pak mohly v azylu neutrálního přístavu i výsostných vod neutrálního státu po neomezeně dlouhou (nebo předem deklarovanou) dobu, válečným lodím příslušelo jen 24 hodin lhůty během níž mohli ošetřit nebo vylodit raněné, vylodit zajaté civilisty (námořníky i pasažéry) a také provádět nejnutnější opravy. Překročení 24 hodinové lhůty znamenalo automatickou internaci válečné lodě i její posádky až do skončení války a to na náklady státu k němuž loď i posádka náleželi.Válečné lodě si mohly v neutrálním přístavu nákupem doplnit pitnou vodu, zásoby potravin a léčiva. Uhlí či mazut, oleje a součástky jim však poskytnuty být nesměly. Nebylo ale zakázáno, když si válečná loď v neutrálním přístavu doplnila např. uhlí z vlastní uhelné lodi, která tam na ni třeba již čekala.
• V neutrálních výsostných vodách ani v neutrálním přístavu nesměla být vyvíjena žádná bojová činnost proti plavidlům znepřátelených států, protože tím by byla porušována neutralita hostitelské země. Trestem pak mohla být internace nebo vypovězení z neutrálního přístavu a zákaz vplouvání dalších plavidel provinivšího se státu do vod a přístavů oné postižené neutrální země.
• Potopení nepřátelské lodi ve vodách státu válku nevedoucího provedené bez varování bylo považováno za válečný zločin! Bylo-li provedeno s předchozím varováním dle standardních postupů, šlo o přečin proti mezinárodnímu právu a narušení suverenity státu válku nevedoucího v jehož výsostných vodách k tomu došlo. Pak už záleželo na reakci vlády onoho neutrálního státu. Mohla třeba i vstoupit do války atp.
• Kterýkoliv válku nevedoucí stát měl však nepopiratelné právo vyhlásit své přístavy i výsostné vody za zcela uzavřené pro plavidla všech válku nevedoucích států. Takové rozhodnutí však muselo být oznámeno alespoň 24 hodin předen diplomatickou cestou každému válku vedoucímu státu. Nerespektování a porušení tohoto zákazu vplouvání mohlo znamenat internaci do konce války
• Za nemocniční loď byla považována jen taková loď (vesměs šlo o přestavěnou pasažérskou loď), která musela být celá natřena na bílo, na bocích trupu měla natřeny velké červené kříže, vlajkami s těmito kříži byla opatřena i na stožárech a na její palubě se nenacházely žádné zbraně (vyjma osobních zbraní důstojníků).
• Nemocniční loď byla plovoucí nemocnicí, určenou k operování a ošetřování raněných a k léčbě nemocných. Tato loď musela být v noci řádně osvětlena a mimo raněných, nemocných, lékařského a zdravotnického personálu a mimo posádku nutnou k plavbě lodi se nesměl nacházet žádný zajatec (vyjma raněných a ošetřovaných zajatců), žádní zdraví vojáci a žádný válečný kontraband. Potopení řádně označené válečné lodi bylo považováno za ohavnost a válečný zločin!!!
• Námořní blokáda musela být veřejně oficiálně vyhlášena k určitému datu a hodině, alespoň však 48 hodin před jejím započetím, aby lodě válku nevedoucích států měly možnost včas opustit přístavy ohrožené blokádou.. Bylo rovněž povinností státu, který se chystal blokádu uskutečnit, aby o chytané blokádě včas diplomatickou cestou informoval vyslanectví států válku nevedoucích z oblasti, tj. států, které měly pobřeží ve stejném moři a dále těch států, které udržovaly s blokovanou zemí čilé obchodní paroplavební kontakty a osobní linky. Informovány musely být rovněž světové mocnosti (za ty se považovaly Francie, Velká Británie, Německo, Rakousko-Uhersko, Rusko, USA, Japonsko, Itálie). Blokáda znamenala např. zaminování plavebních drah, střežení nepřátelských přístavů hladinovými plavidly a ponorkami a také letecké hlídkování. Každé plavidlo, ať už nepřátelské či neutrální se vystavovalo útoku a potopení, pokud by se vyskytovalo v zakázané zóně, popř. zabavení nákladu, jednalo-li by se o válečný kontraband.
Co se považovalo za válečný kontraband?
Zbraně, munice, výbušniny, chemikálie k výrobě výbušnin, uhlí, ropa, ropné výrobky, kovové ingoty, kovové rudy, kovaný a válcovaný materiál, automobily, koně, živý dobytek, zmražené maso, obilí, obráběcí stroje a řada dalších výrobků a surovin, které by mohly podpořit válečné úsilí nepřátelského státu.
Pokud padl námořník do nepřátelského zajetí:
Požíval stejná práva a byl zavázán stejnými povinnostmi jako voják pozemního vojska.
Svým věznitelům byl oprávněn sdělit pouze své jméno, příjmení, šlechtický titul s predikátem, hodnost, své osobní číslo (kvůli mezinárodnímu Červenému kříži), oznámit námořnictvo k němuž příslušel, jméno lodi na níž sloužil naposledy (pokud byla potopena nebo zajata).
To, zda prozradil i svou národnost, náboženské vyznání, bydliště, rodinný stav, datum svého narození, počet dětí atp., to již záleželo čistě na něm. Nic dalšího ale už sdělovat nepříteli nesměl, protože by to zavánělo vyzrazením vojenského tajemství.
A k onomu zmíněnému osvětlení lodí:
Každé plavidlo, bez ohledu na jeho druh, typ i národnost muselo mít od soumraku do rozednění a rovněž v mlze či za hodně snížené viditelnosti výstražné poziční osvětlení. Větší lodi s parním nebo motorovým pohonem měly osvětlení elektrické, zatímco plachetnice používaly lampy petrolejové. Oč šlo? Šlo o povinnost plynoucí z praxe zavedené mezinárodními úmluvami o námořní a říční plavbě. V době válečné jevila se každá neosvětlená loď jako podezřelá a tudíž nepřátelská, vystavujíc se tak útoku. V době mírové se zase neosvětlená loď jevila jako podezřelá z vezení pašovaného zboží. Dle mezinárodních norem musela být každá loď řádně osvětlena hlavně kvůli odvrácení kolize s jinou lodí.
Jak takové výstražné poziční osvětlení vypadalo?
Na přídi a na zádi a rovněž na stožárech musela být světla bílá.
Na levé straně světlo červené a na pravé straně světlo zelené.
Podle těchto světel bylo možno také určit, zda pozorovaná loď pluje vlevo nebo vpravo, dalo se určit, kde má příď a kde záď a zda se od pozorovatele vzdaluje či zda se k němu přibližuje.
Existovaly také mezinárodní zvukové signály lodní sirénou (Tzv. Kurssignale)
1 krátký tón = uhýbám na pravobok
2 krátké tóny = uhýbám na levobok
3 krátké tóny = mé stroje jdou plnou parou vzad
5 krátkých tónů = Varování! Uhněte mi!
Zvukové signály v husté mlze, hustém dešti či vánici: (Nebelsignale)
Dávaly se lodními sirénami, bylo-li nebezpečí nečekané kolize s jinou lodí, která nebyla vidět.
1 dlouhý tón = vydávají jej plující lodě
2 dlouhé tóny = vydávají jej lodě se zastavenými stroji
1 dlouhý a 1 krátký tón = Vydávají jej tendry s vlečnou lodí nebo loď neschopná manévrování
• Válečné lodě i lodě obchodní či pasažérské směly klamat a kamuflovat svou skutečnou totožnost např. plavbou pod cizí vlajkou, přebarvováním lodi během plavby a také výrobou různých atrap nástaveb či dalších komínů z lepenky, dýh a překližky. Avšak takto maskovaná válečná loď (včetně pomocných křížníků) musela před zahájením palby na nepřátelské plavidlo cizí vlajku stáhnout a vyvěsit vlastní válečnou vlajku. Zahájení palby pod cizí vlajkou bylo považováno za pirátský čin a velitel takové lodi se stával válečným zločincem.
• Během řádně vyhlášeného válečného stavu bylo možné bez varování útočit na všechny nepřátelské válečné lodě, tj. na ozbrojené lodě plující pod nepřátelskou vlajkou nebo v noci a za mlhy na všechny lodě, které nebyly řádně osvětleny (O osvětlení lodí se rovněž zmíním v dodatku na koci).. Na neozbrojené nepřátelské lodě ve a za dobré viditelnosti bylo možno bez varování útočit, pokud pluly v konvoji v doprovodu alespoň jediné, byť třeba malé válečné lodi.
• Na neozbrojené nepřátelské lodě (nákladní, cisternové, chladírenské, uhelné, pasažérské a rybářské) bylo možno zaútočit, ale s varováním! V praxi to znamenalo dát takové lodi světelný a vlajkový signál: „Neprodleně zastavte loď! (signální vlajka K) a další: „Vypněte svou radiostanici!“ Pokus o únik, neuposlechnutí rádiového ticha či případnou střelbou z nějaké dosud zamaskované zbraně se posádka takového plavidla vystavovala riziku palby a potopení. Pokud velitel takové lodi ale uposlechl pokynů, dostal zpravidla časové ultimatum ke spuštění záchranných člunů a opuštění lodi posádkou. Opuštěná loď pak mohla být buď obsazena nejnutnější posádkou z válečného plavidla nebo potopeno. To se dělo třemi způsoby. Buďto rozmístěním náloží v podpalubí zajaté lodi, torpédováním nebo lodní dělostřelbou. Pokud loď vezla vzácný kontraband, mohla být novou nalodivší se posádkou navedena do nejbližšího přístavu země, jejíž válečné námořnictvo se lodi zmocnilo.
Nepřátelští námořníci mohli být buď vyloveni a vzati do zajetí nebo pokud jejich loď zajala a potopila torpédovka či ponorka, tedy plavidlo malé na něž by se zajatci nevešli, bylo povinností vítězů ošetřiti raněné, trosečníkům předat potraviny a pitnou vodu, ukázat jim směr k nejbližší pevnině či ostrovu a buďto je ponechat tak nebo je na laně v záchranných člunech odvléci k tomuto pobřeží. Střelba po záchranných člunech i ve vodě plovoucích trosečnících byla považována za zvláště nelidský válečný zločin!
• Na ozbrojené obchodní plavidlo se pohlíželo jako na pomocný křížník a jako s takovým s ním mohlo býti jednáno.
• Palba na vzdávající se loď se staženou válečnou vlajkou a vyvěšenou vlajkou bílou – kapitulační byla rovněž závažným válečným zločinem! Pokud by však i po vyvěšení bílé vlajky bylo z takové lodi stříleno, bylo to považováno za podlý úskok a taková loď směla býti bez milosti rozstřílena. Mrví a ranění na její palubě padli na vrub veliteli lodi, který se takové podlosti dopustil nebo ji třeba jen strpěl!
• Při ignoraci a zjevnému neuposlechnutí výzvy: „Neprodleně zastavte loď!“ mohl následovat důraznější varovný pokyn ve formě tzv. vyzývací rány z děla cca 100 yardů před příď prchající lodě. Vyzývací rána byla rovněž výzvou k identifikování se.
• Do neutrálního přístavu směly vplouvat válečné lodě i států zapojených do války a to z obou znepřátelených stran, avšak na rozdíl od lodí obchodních, pasažérských a nemocničních), které se předem podrobily inspekci a tudíž pak mohly v azylu neutrálního přístavu i výsostných vod neutrálního státu po neomezeně dlouhou (nebo předem deklarovanou) dobu, válečným lodím příslušelo jen 24 hodin lhůty během níž mohli ošetřit nebo vylodit raněné, vylodit zajaté civilisty (námořníky i pasažéry) a také provádět nejnutnější opravy. Překročení 24 hodinové lhůty znamenalo automatickou internaci válečné lodě i její posádky až do skončení války a to na náklady státu k němuž loď i posádka náleželi.Válečné lodě si mohly v neutrálním přístavu nákupem doplnit pitnou vodu, zásoby potravin a léčiva. Uhlí či mazut, oleje a součástky jim však poskytnuty být nesměly. Nebylo ale zakázáno, když si válečná loď v neutrálním přístavu doplnila např. uhlí z vlastní uhelné lodi, která tam na ni třeba již čekala.
• V neutrálních výsostných vodách ani v neutrálním přístavu nesměla být vyvíjena žádná bojová činnost proti plavidlům znepřátelených států, protože tím by byla porušována neutralita hostitelské země. Trestem pak mohla být internace nebo vypovězení z neutrálního přístavu a zákaz vplouvání dalších plavidel provinivšího se státu do vod a přístavů oné postižené neutrální země.
• Potopení nepřátelské lodi ve vodách státu válku nevedoucího provedené bez varování bylo považováno za válečný zločin! Bylo-li provedeno s předchozím varováním dle standardních postupů, šlo o přečin proti mezinárodnímu právu a narušení suverenity státu válku nevedoucího v jehož výsostných vodách k tomu došlo. Pak už záleželo na reakci vlády onoho neutrálního státu. Mohla třeba i vstoupit do války atp.
• Kterýkoliv válku nevedoucí stát měl však nepopiratelné právo vyhlásit své přístavy i výsostné vody za zcela uzavřené pro plavidla všech válku nevedoucích států. Takové rozhodnutí však muselo být oznámeno alespoň 24 hodin předen diplomatickou cestou každému válku vedoucímu státu. Nerespektování a porušení tohoto zákazu vplouvání mohlo znamenat internaci do konce války
• Za nemocniční loď byla považována jen taková loď (vesměs šlo o přestavěnou pasažérskou loď), která musela být celá natřena na bílo, na bocích trupu měla natřeny velké červené kříže, vlajkami s těmito kříži byla opatřena i na stožárech a na její palubě se nenacházely žádné zbraně (vyjma osobních zbraní důstojníků).
• Nemocniční loď byla plovoucí nemocnicí, určenou k operování a ošetřování raněných a k léčbě nemocných. Tato loď musela být v noci řádně osvětlena a mimo raněných, nemocných, lékařského a zdravotnického personálu a mimo posádku nutnou k plavbě lodi se nesměl nacházet žádný zajatec (vyjma raněných a ošetřovaných zajatců), žádní zdraví vojáci a žádný válečný kontraband. Potopení řádně označené válečné lodi bylo považováno za ohavnost a válečný zločin!!!
• Námořní blokáda musela být veřejně oficiálně vyhlášena k určitému datu a hodině, alespoň však 48 hodin před jejím započetím, aby lodě válku nevedoucích států měly možnost včas opustit přístavy ohrožené blokádou.. Bylo rovněž povinností státu, který se chystal blokádu uskutečnit, aby o chytané blokádě včas diplomatickou cestou informoval vyslanectví států válku nevedoucích z oblasti, tj. států, které měly pobřeží ve stejném moři a dále těch států, které udržovaly s blokovanou zemí čilé obchodní paroplavební kontakty a osobní linky. Informovány musely být rovněž světové mocnosti (za ty se považovaly Francie, Velká Británie, Německo, Rakousko-Uhersko, Rusko, USA, Japonsko, Itálie). Blokáda znamenala např. zaminování plavebních drah, střežení nepřátelských přístavů hladinovými plavidly a ponorkami a také letecké hlídkování. Každé plavidlo, ať už nepřátelské či neutrální se vystavovalo útoku a potopení, pokud by se vyskytovalo v zakázané zóně, popř. zabavení nákladu, jednalo-li by se o válečný kontraband.
Co se považovalo za válečný kontraband?
Zbraně, munice, výbušniny, chemikálie k výrobě výbušnin, uhlí, ropa, ropné výrobky, kovové ingoty, kovové rudy, kovaný a válcovaný materiál, automobily, koně, živý dobytek, zmražené maso, obilí, obráběcí stroje a řada dalších výrobků a surovin, které by mohly podpořit válečné úsilí nepřátelského státu.
Pokud padl námořník do nepřátelského zajetí:
Požíval stejná práva a byl zavázán stejnými povinnostmi jako voják pozemního vojska.
Svým věznitelům byl oprávněn sdělit pouze své jméno, příjmení, šlechtický titul s predikátem, hodnost, své osobní číslo (kvůli mezinárodnímu Červenému kříži), oznámit námořnictvo k němuž příslušel, jméno lodi na níž sloužil naposledy (pokud byla potopena nebo zajata).
To, zda prozradil i svou národnost, náboženské vyznání, bydliště, rodinný stav, datum svého narození, počet dětí atp., to již záleželo čistě na něm. Nic dalšího ale už sdělovat nepříteli nesměl, protože by to zavánělo vyzrazením vojenského tajemství.
A k onomu zmíněnému osvětlení lodí:
Každé plavidlo, bez ohledu na jeho druh, typ i národnost muselo mít od soumraku do rozednění a rovněž v mlze či za hodně snížené viditelnosti výstražné poziční osvětlení. Větší lodi s parním nebo motorovým pohonem měly osvětlení elektrické, zatímco plachetnice používaly lampy petrolejové. Oč šlo? Šlo o povinnost plynoucí z praxe zavedené mezinárodními úmluvami o námořní a říční plavbě. V době válečné jevila se každá neosvětlená loď jako podezřelá a tudíž nepřátelská, vystavujíc se tak útoku. V době mírové se zase neosvětlená loď jevila jako podezřelá z vezení pašovaného zboží. Dle mezinárodních norem musela být každá loď řádně osvětlena hlavně kvůli odvrácení kolize s jinou lodí.
Jak takové výstražné poziční osvětlení vypadalo?
Na přídi a na zádi a rovněž na stožárech musela být světla bílá.
Na levé straně světlo červené a na pravé straně světlo zelené.
Podle těchto světel bylo možno také určit, zda pozorovaná loď pluje vlevo nebo vpravo, dalo se určit, kde má příď a kde záď a zda se od pozorovatele vzdaluje či zda se k němu přibližuje.
Existovaly také mezinárodní zvukové signály lodní sirénou (Tzv. Kurssignale)
1 krátký tón = uhýbám na pravobok
2 krátké tóny = uhýbám na levobok
3 krátké tóny = mé stroje jdou plnou parou vzad
5 krátkých tónů = Varování! Uhněte mi!
Zvukové signály v husté mlze, hustém dešti či vánici: (Nebelsignale)
Dávaly se lodními sirénami, bylo-li nebezpečí nečekané kolize s jinou lodí, která nebyla vidět.
1 dlouhý tón = vydávají jej plující lodě
2 dlouhé tóny = vydávají jej lodě se zastavenými stroji
1 dlouhý a 1 krátký tón = Vydávají jej tendry s vlečnou lodí nebo loď neschopná manévrování