Události na konci války
Napsal: 28/4/2005, 18:26
Tento článek o obci Prlov na valašsku vyšel dnes 28.4 v regionální příloze deníku Právo
___________________________________________________________
Během několika hodin přišel o svého bratra a ztratil domov
OSVOBOZENÍ KRAJE OČIMA PAMĚTNÍKŮ
Pokaždé, když se Jaroslav Juráň účastní vzpomínkového shromáždění v obci Prlov, kde nacisté na sklonku války vypálili osm domů a zavraždili třiadvacet místních občanů, neubrání se slzám.
V sobotu 23. dubna, kdy jeho kolegové ze Svazu bojovníků za svobodu položili před prlovským památníkem věnce a zasadili symbolickou lípu svobody, uplynulo od tragické události šedesát let. V té době měl Jaroslav Juráň teprve šestnáct let. Během několika hodin přišel o svého bratra Antonína a ztratil domov, který speciální protipartyzánské komando Josef vypálilo.
Jeho matku tragédie natolik poznamenala, že o tři roky později zemřela. „Chystal jsem se ráno ve čtyři hodiny na autobus, kterým jsem jezdil do učení. Když jsem vyšel před dům, volali na mne sousedé, že se z vesnice nedostanu, protože je obklíčená,“ vzpomíná po letech Juráň. V té chvíli si ještě většina obyvatelů Prlova nepřipouštěla, že pro ně může být tento den v životě posledním.
„Věděli jsme už, že nacisté o čtyři dny dřív vypálili nedalekou osadu Ploština. Ale doufali jsme, že nás podobný osud nepotká. Mysleli jsme si, že vojáci jenom udělají osobní prohlídky a odejdou,“ popisuje Juráň. Další události však předčily i ty nejhorší obavy.
„Nejdříve shromáždili všechny muže. Museli jsme si lehnout před kulomet připravený ke střelbě. Pak každého postupně vyslýchali. Chtěli vědět, kde jsou partyzáni. Nikdo ale nic neprozradil,“ vzpomíná Juráň. Příslušníci německé jednotky, v níž pod velením Kurta Wernera Tuttera sloužili vojáci z Hlinkových gard a sudetští Němci, pokračovali ve výsleších v místním hostinci.
„Přivedli zajatého partyzána Oškeru, který pod pohrůžkou, že vyvraždí jeho rodinu, zradil. Postupně ukazoval na ty muže, o nichž věděl, že partyzánům pomáhali. Když přišel ke mně a k mému bratrovi Antonínovi, váhal. Byli jsme si hodně podobní. Nakonec ukázal na Antonína: S ním jsem nesl vysílačku, řekl Oškera,“ popisuje Juráň. Osm mužů, které Oškera označil, nacisté zaživa upálili v jednom z domů.
„Bratra Antonína jsem poznal podle přívěšku, který si zhotovil z lvíčků vypilovaných z českých haléřů,“ vzpomíná Juráň na nejhorší okamžiky svého života. Sám přežil jen se štěstím. Podařilo se mu uprchnout do lesa. „Vděčím za to počasí. Tehdy v dubnu padal mokrý sníh. Vojáci už byli za celý den promoklí a méně ostražití,“ říká Juráň.
Doma ho však čekaly pouze ohořelé zdi domu a plačící matka, která se ze ztráty syna a z prožité hrůzy už nikdy nevzpamatovala. Smrt v podobě německých uniforem přišla do Prlova deset dnů před osvobozením.
Radovan Stoklasa
____________________________________________________________
Ploština a Prlov - vypálené obce na zlínsku. Akce tenkrát byly řízeny ze zámku ve Vizovicích, kde sídlilo velitelství speciálních jednotek SS. Všeobecne se zde v kraji tvrdí že jim velel Otto Skorzeny, což však v článku není uvedeno.
Nezná někdo nějaká další fakta o slovenských komandech?
___________________________________________________________
Během několika hodin přišel o svého bratra a ztratil domov
OSVOBOZENÍ KRAJE OČIMA PAMĚTNÍKŮ
Pokaždé, když se Jaroslav Juráň účastní vzpomínkového shromáždění v obci Prlov, kde nacisté na sklonku války vypálili osm domů a zavraždili třiadvacet místních občanů, neubrání se slzám.
V sobotu 23. dubna, kdy jeho kolegové ze Svazu bojovníků za svobodu položili před prlovským památníkem věnce a zasadili symbolickou lípu svobody, uplynulo od tragické události šedesát let. V té době měl Jaroslav Juráň teprve šestnáct let. Během několika hodin přišel o svého bratra Antonína a ztratil domov, který speciální protipartyzánské komando Josef vypálilo.
Jeho matku tragédie natolik poznamenala, že o tři roky později zemřela. „Chystal jsem se ráno ve čtyři hodiny na autobus, kterým jsem jezdil do učení. Když jsem vyšel před dům, volali na mne sousedé, že se z vesnice nedostanu, protože je obklíčená,“ vzpomíná po letech Juráň. V té chvíli si ještě většina obyvatelů Prlova nepřipouštěla, že pro ně může být tento den v životě posledním.
„Věděli jsme už, že nacisté o čtyři dny dřív vypálili nedalekou osadu Ploština. Ale doufali jsme, že nás podobný osud nepotká. Mysleli jsme si, že vojáci jenom udělají osobní prohlídky a odejdou,“ popisuje Juráň. Další události však předčily i ty nejhorší obavy.
„Nejdříve shromáždili všechny muže. Museli jsme si lehnout před kulomet připravený ke střelbě. Pak každého postupně vyslýchali. Chtěli vědět, kde jsou partyzáni. Nikdo ale nic neprozradil,“ vzpomíná Juráň. Příslušníci německé jednotky, v níž pod velením Kurta Wernera Tuttera sloužili vojáci z Hlinkových gard a sudetští Němci, pokračovali ve výsleších v místním hostinci.
„Přivedli zajatého partyzána Oškeru, který pod pohrůžkou, že vyvraždí jeho rodinu, zradil. Postupně ukazoval na ty muže, o nichž věděl, že partyzánům pomáhali. Když přišel ke mně a k mému bratrovi Antonínovi, váhal. Byli jsme si hodně podobní. Nakonec ukázal na Antonína: S ním jsem nesl vysílačku, řekl Oškera,“ popisuje Juráň. Osm mužů, které Oškera označil, nacisté zaživa upálili v jednom z domů.
„Bratra Antonína jsem poznal podle přívěšku, který si zhotovil z lvíčků vypilovaných z českých haléřů,“ vzpomíná Juráň na nejhorší okamžiky svého života. Sám přežil jen se štěstím. Podařilo se mu uprchnout do lesa. „Vděčím za to počasí. Tehdy v dubnu padal mokrý sníh. Vojáci už byli za celý den promoklí a méně ostražití,“ říká Juráň.
Doma ho však čekaly pouze ohořelé zdi domu a plačící matka, která se ze ztráty syna a z prožité hrůzy už nikdy nevzpamatovala. Smrt v podobě německých uniforem přišla do Prlova deset dnů před osvobozením.
Radovan Stoklasa
____________________________________________________________
Ploština a Prlov - vypálené obce na zlínsku. Akce tenkrát byly řízeny ze zámku ve Vizovicích, kde sídlilo velitelství speciálních jednotek SS. Všeobecne se zde v kraji tvrdí že jim velel Otto Skorzeny, což však v článku není uvedeno.
Nezná někdo nějaká další fakta o slovenských komandech?