PALBA.CZ

Bitva o Leningrad patřila mezi nejtěžší bitvy východního tažení. Obležení Leningradu německou armádou trvalo od září 1941 až do ledna 1944. Díky intenzivnímu odporu zejména samotných obyvatel Leningradu se německé armádě v zimních měsících 1941 nepodařilo Leningrad obsadit, proto zvolila jeho obklíčení. Město zůstalo v obklíčení téměř 900 dní - zemřelo více než jeden milion civilistů hladem, zimou i v důsledku bombardování.

Město při ústí Něvy do Finského zálivu dal postavit Peter Veliký jako symbolické ruské okno na Západ. O mnoho roků později byl Petrohrad přejmenován na Leningrad po vůdci bolševické revoluce. Adolf Hitler nařídil druhé nejdůležitější ruské město, klenotnici uměleckých skvostů, ale i sídlo zbrojního průmyslu obsadit nebo zničit. 8. záři 1941 německá armáda Leningrad obklíčila. Blokáda trvala 872 dní až do ledna 1944. Na následky hladu, chorob a vyčerpání zemřelo podle některých odhadů až 1,7 miliónu civilistů a vojáků.

V září 1941 byl Leningrad obklíčený ze všech stran, s výjimkou Ladožského jezera, nad kterým však hlídkovaly německé stíhačky. Leningrad měl v tom čase 3,2 miliónů obyvatel. Nejkrušnější byla první zima. Potravinové zásoby se prudce zmenšovaly. Město navíc postihly kruté mrazy – teplota klesla až na mínus 40 stupňů Celsia. Příděl jediné pravidelně rozdělované potraviny chleba činil 125 gramů denně. V tuto zimu zemřelo údajně nejvíce lidí. Mráz však měl jednu světlou stránku – zamrzlo Ladožské jezero a vznikla tak „Cesta svobody“. Desítkám tisíc lidí se podařilo z města utéct. Z vnitrozemí dorazila na nákladných autech alespoň nejnutnější pomoc městu.

Nezlomnost Leningradu se stala předmětem legend. Město se snažilo žít podle možností „normálně“. Poklady Petrodvorce, bývalého carského paláce byly ukryty ve sklepích Ermitáže a Isakovského chrámu. Některé podniky fungovaly dál, studenti chodili do škol a skládali zkoušky. Leningradský filharmonický orchester uvedl premiéru 7. leningradské symfonie D. Šostakoviče.

Existuje však i temná stránka života ve městě. Pamětníci vzpomínají, že lidé padali přímo na ulici jako mouchy hladem a zimou, plačící děti u mrtvé matky ležící na chodníku atd. Občas byly nalézány části těl s odřezanými částmi stehen, rukou svědčící o kanibalismu z hladu.

Podle usnesení vojenské rady severního frontu z roku 1941 bylo nařízeno nejdříve evakuovat průmyslové zařízení, surovinové zdroje a obilí a až potom obyvatele. Ale jen dělníky, inženýry a úředníky průmyslových podniků, dále mládež způsobilou vojenské služby a straníky. Tedy ne nejdříve ženy, děti a staré lidi. Rozhodoval čistý pragmatismus momentální důležitosti osob pro válečné úsilí.

Otázka do debaty, proč se nepodařilo Němcům obklíčit město ze všech stran, tedy i ze strany Ladožského jezera? Byla obrana Sovětů opravdu tak heroická? Byl zde bažinatý terén?


Leningrad. blokada 1941.

Němci asi původně nepočítali s tím, že to bude trvat tak dlouho (natož že se to nepovede), ani nepočítali se zamrznutím jezera takovým způsobem, že umožní dopravu. Někde jsem snad četl, že byly přes led položeny i koleje? A později už nebylo dostatek sil a prioritu měly jiné části fronty. Bažiny tam byly, to také mohlo mít vliv. Mimochodem, byly zde poprvé nasazeny (dost nedomyšleně) tanky Tiger a problém byl zvláště s terénem.

Hitler chtěl Tigery odzkoušet přímo v terénu a v bojové akci, neříkal snad přímo v bažinách, ale pokud zde probíhaly právě bojové akce byly Tigery nasazeny zde.
Jinak se zamrznutím Ladožského jezera to asi fakt nedomysleli

Každopádně Leningrad byl už v podstatě zralý na kapitulaci, jenže Hitler odvolal budoucí 6.tankovo armádu (nevým tehdy jaká to byla skupina), aby se připojila k útoku na Moskvu-čímž to těžce propás.

Pánové někde je chyba - Leningrad nebyl oblíčen ze všech stran - dokonce do něj vedla po celou dobu obležení železnice a to nejen po Ladožském jezeře

Ne úplně celou dobu. Právě v zimě 1941/1942 ji Němci měli obsazenou. Ale jarní protiofenzíva RA ji vyrvala zpět a od té doby byla jakž takž v sovětských rukou. I když jet po ní bylo o život.

psal jsem, že nejtěžší byla první zima, ale to není tak podstatné jako, že Němci byli opravdu nadostřel městu (viz mapa) už moc nescházelo, buď stačilo, aby zatlačili Finové na severu či dostali německé posily nebo Němci od jihu či nejlépe kombinace obou a je konec.

Pokud se nepletu, tak Finsko oficiálně bojovalo jen o svá území a na území SSSR se jim nechtělo. A co se posil týče, nebylo již posléze kde brát, rozhodně ne tolik, aby to stačilo.

jasan Finy se nepovedlo překecat

Finové bojovali za sebe, spojenectví s Německem bylo spíše volbou menšího zla. Byla to jedna z mála zemí WW II, která bojovala skutečně oprávněně. Na území SSSR bojovali myslím jen dobrovolníci.

U Finů=snad všichni, kdo mohli. Zimní válku jim jen tak odpustit nechtěly. Já se taky divím, proč třeba nikdy nezaútočily na Murmansk. Kdyby ten získaly...

Protože důvodem války bylo získat zpět svá území, nic víc. Možná to byla chyba z vojenského pohledu, ale z politického nikoli. Kolik států v Evropě může o období WW II říct: nebyly jsme agresory?

Stejně to Finům nepomohlo. Poválce o ta území znovu přišly. Možná těmi agresory být měly.

Tak to by si těžko pomohli, spíš naopak. Sotva by větší příspěvek Finska změnil výsledek války. Takto z toho vyšli vcelku dobře a se ctí. Představ si, že by je SSSR obsadil...vznik Finské socialistické (nebo lidové) republiky a stejný marast, jako jinde.

A co myslíš, že chtěly??? Jenže Finsko se zachovalo jako Rakousko. Vyhlásilo těžkou neutralitu a přijalo Marshallův plán.

Každopádně ten příspěvek mohl být a dle mě docela podstatný.
a)obsazení Murmansku, čímž by sověti právě v kritcké zimě 1941/1942 přišly o tehdy životně důležité dodávky ze západu (Archangelsk v zimě nepremává)
b) Vysoká možnost dobytí Leningradu. Tím by se následně uvolnily německé armády na severu a také by mohlo být navázáno přímé železniční spojení s Finskem.

Finové pustili Němce v roce 1941 do Laponska a tím riskovali válku s Ruskem. Tímto doufali ve znovuzískání ztracených území, hlavně však z toho důvodu, že to byl jediný způsob, jak zajistit na dohlednou dobu svoji bezpečnost před SSSR, který se hrubě vměšoval do vnitřní i zahraniční politiky Finska, porušoval mírové podmínky domluvené po Zimní válce a vznášel stále nové a nové požadavky vůči Finsku. Ovšem akce Německa v Laponsku a v Severním Finsku skončily debaklem.

Až v roce 1944 se situace na frontě změnila. 9. června 1944 zahájila Rudá armáda zdrcující ofenzívu na Karelské šíji s cílem dobýt a obsadit Finsko. Plán vycházel ze Stalinovy nové doktríny, že je třeba útočit na spojence Německa, kteří jsou slabší a zhroutí se dříve. Útok Finy zaskočil. Pro Finy se ukázal kritický nedostatek moderních pěchotních protitankových zbraní. Zoufalá finská vláda se obrátila na Německo s prosbou o urychlenou dodávku obrněné techniky a moderních protipěchotních zbraní a o leteckou podporu. Finové pak s pomocí německého letectva, moderních protitankových zbraní a malých německých obrněných jednotek Rusy zastavili.

25. června 1944 vypukla bitva v oblasti Tali-Ihantala, největší a nejkrvavější bitva v historii severských zemí. Padesátitisícová finská armáda v ní zastavila početně třikrát silnějšího a mnohem lépe vyzbrojeného nepřítele a způsobila mu těžké ztráty. Obranná linie nebyla prolomena. Ztráta 22 000 mužů a asi 500 tanků představujících vrchol soudobé obrněné techniky ukázala, že se slabostí Finska to nebude tak žhavé. Navíc zkrachovaly i souběžné akce v Ladožské Karelii (Východní Karelii Finové vyklidili) a proti jižnímu pobřeží Finska (ukázalo se, že Rudá armáda není se stávajícími silami schopna provést efektivní vylodění ve finském týlu). Finská fronta tak byla jediným úsekem Východní fronty, na němž Rudá armáda v roce 1944 nedokázala splnit zadané cíle navzdory nejvyšší snaze a četným posilám. Všude jinde uspěla.

Stalin, překvapen rychlým postupem Západních spojenců Evropou, navrhl Finsku přijatelné podmínky příměří, aby mohl své síly poslat do střední Evropy, kde právě zkolabovaly německé skupiny armád Střed a Jih, což znamenalo, že v dohledu byla snadněji dostupná a mnohem bohatší kořist, než jaká se dala sehnat ve Finsku. Finsko podmínky přijalo.

Takže já bych tu situaci s Finskem viděl trochu jinak. Finsko se zachránilo samo a díky pomoci Německa včetně toho, že Stalin se zaměřil na „osvobození“ Střední Evropy. Spíše tyto faktory vedly k tomu, že zůstalo Finsko nezávislé. Tedy nemělo na to vliv to zda bojovali jen o svá území.


Sturmgeschütz III ve finských službách


Sturmgeschutz-III Finsko

Možná tam byl i ten vliv, že Stalin nebyl tak "naštvaný". Ale těžko soudit, ovšem z pohledu poválečného si mohli Finové gratulovat, nebyli agresory.

za to byli spojenci říše ... ovšem k dobru jim třeba přičíst, že odmítli deportaci židů ze svého území. Lze říci, že Finové mezi dvěma mlýnskými kameny v rámci možnosti mysleli hlavně přirozeně na své zájmy a přitom si zachovávali svoji hrdost.

co říkáte na to, že Finové používali k označení své vojenské techniky také svastiku? Stíhače tanků a německá technika se jim v jejich podmínkách osvědčili, dodnes myslím používají nějaký moderní stíhač tanků.
Svastiku používala i Litva a Švédsko.

Ináč ešte k tomu Leningradu, zase sa diskusia dostala dosť ďaleko (od obliehania Leningradu až ku používaniu svastík ), takže sa vraciam zase k pôvodnej diskusii.

Vo štvrtok večer chodí na STV 2 dokumentárny film Ruská vojna. Minulotýždňová časť bola venovaná práve spomínanej blokáde Leningradu a boli tam hrozné zábery a výpovede ľudí, ktorý prežili. Túto časť by som fakt odporúčal povinne pozrieť všetkým neonacistom a podobným extrémnym primitívom.

Spomínalo sa tam, že počas obliehania v Leningrade zomrelo približne 2 milióny ľudí, pričom presné číslo vôbec nie je možné zistiť, lebo pred obliehaním utieklo množstvo obyvateľov z predmestí a okolitých miest a dedín do blízkosti Leningradu a počas obkľúčenia všetci zomreli od hladu. Masové hroby sú rozosiate po celom meste a veľké množstvo mŕtvych museli spaľovať.