Dějiny středověku v letech 480 – 489
Napsal: 11/11/2011, 22:54
Dějiny středověku v letech 480 – 489
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav
Rok 480
Římská říše
• Další boje na Balkáně
Císař Zenon se rozhodl situaci na Balkáně řešit vojensky a pomocí darů se mu podařilo přimět Bulhary, aby v létě překročili Dunaj a vojensky zneklidňovali thrácké Góty krále Theodericha Strabona (Šilhavého). Protože tato taktika se osvědčila, zahájily císařovy hlavní vojenské síly válečné operace i proti pannonským Gótům krále Theodericha Amala. Ten však zůstal bezpečně ukryt za hradbami epirského města Epidamnu (Drač, Albánie) a nenechal se vylákat do otevřeného pole.
• Narození budoucího krále Theodahada
Kolem roku 480 se narodil sestře krále Theodericha Amala Amalafridě syn Theodahad, budoucí vládce Itálie. Jméno jeho otce neznáme. Již od útlého věku se se svým strýcem účastnil vojenských tažení na Balkáně a pravděpodobně strávil s matkou i nějaký čas v císařském paláci v Konstantinopoli, i když jeho jméno není při této příležitosti výslovně uvedeno.
• Další Markianovo povstání
Vnuk východního císaře Markiana a syn západního císaře Anthemia Markianos zahájil minulý rok v Konstantinopoli povstání s cílem uchvátit trůn. Byl však poražen Illem a poslán do exilu v maloasijské Kappadokii. Nevzdal se a tento rok zde inicioval rolnické povstání, které však bylo potlačeno isaurským generálem Trokundem.
Itálie
• Vražda posledního legitimního západořímského císaře
Dne 9. 5. byl vládce Dalmácie Julius Nepos zavražděn na svém venkovském statku nedaleko Salonae (Solin u Splitu, Chorvatsko) svými dvořany Viatorem a Ovidiem. V pozadí vraždy zřejmě stál milánský biskup Glycerius, Nepotův předchůdce na západořímském císařském trůně. Italský král Flavius Odoaker připlul do země pod záminkou, že se vrahům pomstí, ale ve skutečnosti Dalmácii anektoval a začlenil do svých držav.
• Vražda posledního legitimního západořímského císaře (zdroj)
(477) V květnu roku 480 byl na svém venkovském sídle nedaleko Salon zavražděn poslední legitimní západořímský císař Julius Nepos. Do Dalmácie pak vstoupil vládce Itálie Odoaker a pod záminkou, že musí potrestat jeho vrahy, provincii obsadil a připojil ke svému panství. Pokud Nepos žil, nemohl císař Zenon přistoupit na jeho požadavky a pověřit jej vládou v Itálii, a proto také jeho odpověď delegaci římských senátorů z roku 477 byla tak nejednoznačná a rezervovaná. Nepotovou smrtí se však situace podstatně zjednodušila a císař začal bez problémů uznávat západní konzuly vybrané Odoakerem. Vztahy Ravenny a Konstantinopole však stále byly více než opatrné; k otevřené roztržce pak došlo až roku 486. (486)
• Vražda posledního legitimního západořímského císaře, vládce Itálie Odovacar se zmocnil Dalmácie (zdroj)
Nepotova smrt je jen krátce zaznamenána v tehdejších pramenech, které se však ale ani neshodnou na jejím datu. Auctarii Hauniensis ordo prior například zaznamenali k roku 480: „Císař Nepos vládl v Dalmácii a pokoušel se znovu uchopit žezlo vlády, když byl 22. června neočekávaně probodnut vlastními stoupenci.“ Podle Auctarii Hauniensis ordo posterior pak k téže události došlo již 25. dubna.
Fasti vindobonenses priores nám pak nabízejí již třetí datum: „V tom roce byl císař Nepos zavražděn 9. května.“ A Anonymus Valesianus jen krátce poznamenal: „A zůstal tam po dobu pěti let; pak byl zabit svými vlastními stoupenci.“ Tyto různé časové údaje snad znamenají doby, kdy zpráva o císařově smrti dorazila do různých míst; v tom případě by ovšem 25. duben byl nejbližší pravdě. Pokud můžeme těmto pramenům věřit, snažil se Julius Nepos ještě roku 480 získat znovu vládu nad Itálií. A pokud by se mu to i podařilo, nepřineslo by to jeho dalmatským příznivcům žádné výhody, a proto jej zavraždili. Římský kronikář Photius pak mluví o tom, že do spiknutí proti němu byl zapleten i jeho předchůdce na trůne Glycerius, který aktuálně zastával úřad milánského biskupa.
Vládce Itálie Odovacar pak využil Nepotovy smrti, aby se zmocnil Dalmácie. Cassiodorus v té souvislosti zaznamenal: „V té době Odovacar přemohl a zabil v Dalmácii Odiva.“ Auctarii Hauniensis ordo prior jsou pak konkrétnější: „Král Odovacar se odebral do Dalmácie. Když se mu Ovida s armádou postavil na odpor, byl Odovacarem přemožen a zabit 9. prosince. Jakmile byl Ovida poražen a zabit, rozšířil Odovacar své území bitvami a výboji široko daleko.“
Juliovi Nepotovi právoplatně patřil císařský titul, a proto jej můžeme právem považovat za „posledního západního císaře“. Ale nakonec byl všem důležitým hráčům té doyb jen na obtíž: císař Zenon se jej neodvažoval otevřeně podporovat a Odovacarovi zase bránil v ovládnutí Dalmácie. Jeho smrt, která ukončila dlouhý soupis západních římských císařů, pak prošla prakticky bez povšimnutí.
Rozklad Západořímské říše byl již v takovém stádiu, že de facto východořímský císař byl vazalem toho, který seděl v Konstantinopoli a který jej do ůřadu de facto dosazoval/potvrzoval. Nicméně proces změny posledních záapdních císařů nabral takových obrátek, že je východní panovník nestačil schvalovat a tak pro nás všeobecné znám poslední západní císař Romulus Augustulus, vlastně ani nebyl východním panovníkem v úřadu potvrzen. To by nám ale i tak nemělo bránit brát tohoho mladíčka, jako skutečně posledního panovníka západního impéria, protože důvodů k jeho potvrzení či nepotvrzení východních panovníkem mohlo být mnohem víc (politika, vojenské ambice, loutka v rukách ji¨ných atd.).
• Na svět přichází Boëthius
V Římě se narodil básník, filozof a významný státní úředník na dvoře ostrogótského krále Theodericha Velikého Anicius Manlius Severinus Boëthius.
• Narození Benedikta z Nursie
Roku 475/476/±480 přišel na svět Benedikt z Nursie, zakladatel kláštera Monte Cassino a benediktýnského řádu. Před zahájením své církevní kariéry se hodlal uplatnit ve státní správě, a proto studoval v Římě.
Hispánie
• Vizigóti již ovládli celý Pyrenejský poloostrov
Do počátku 80. let 5. století obsadil vizigótský král Eurich celý Pyrenejský poloostrov s výjimkou jeho severozápadní části, která i nadále zůstala v držení germánských Svébů. Na potlačení místní politické samosprávy a na neutěšené poměry 5. století reagovala většina domácího hispanorománského obyvatelstva ozbrojováním a sebeobranou – vznikaly místní ozbrojené síly i lupičské bandy. Tito tzv. bagaudi měli základny mají ve městech a pevnostech a operovali zvláště v Tarragoně a Aracelli.
• Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi (zdroj)
Komita Gauterich si mezi lety 479 - 481 podrobil západní část tarragonské provincie, načež postoupil po územích mezi řekami Tajem a Duerem do Lusitánie, kterou úplně anebo alespoň částečně ovládl. Předpokládá se ale, že se o tuto oblast zajímali i Svébové již velmi sžití s místním obyvatelstvem a že svými průniky po starých římských silnicích ohrožovali vizigótské zázemí.
• Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)
Noricum
• Neklidné časy v bývalém římském Noriku
Sv. Severin utekl z Pasova před germánskými Rugii. Město Vindobona (Vídeň) bylo zpustošeno Góty.
Galie
• Kolem roku 480 zemřel burgundský král Chilperich. Zemřel i presbyter a spisovatel Salvianus z Massilie (*cca 400).
Rok 481
Římská říše
• Ostrogótové obléhají Konstantinopol, smrt Theodericha Strabona
Král thráckých Gótů Theoderich Strabon (Šilhavý) došel k závěru, že se s císařem Zenonem nelze dohodnout, a proto se jej rozhodl definitivně zbavit moci a na trůn dosadit jednoho z Markianových bratrů, tj. vnuků stejnojmenného císaře. Jakmile si tento rok uvolnil ruce vázané dosud v bojích s Bulhary, zahájil válečné operace proti císařské armádě v Thrákii a jeho vojsko postoupilo až k samotné Konstantinopoli. První nápor byl veden na hlavní městské brány, avšak Illovy isaurské oddíly jej odrazily. Gótové pak zaútočili ze Sykai přes Zlatý roh a pronikli až k Hestai a Sosthenionu u Bosporu, odkud se pokoušeli probít do Býthinie a vést třetí útok ještě z maloasijské pevniny, tzn. z Chalkedonu (Kadiköy, předměstí Istanbulu, Turecko). Císařské loďstvo však bylo na místě a velmi rychle tento jejich pokus zlikvidovalo. Po ztroskotání útoku na Konstantinopol přesouval Strabon své síly do Řecka a postupoval na západ po via Egnatia. Ve Stabula Diomédis (mezi Filippoi a Maximianopolí, tj. severně od Maróneie ve východním cípu Řecka) měl však drobnou nehodu – jeho kůň se splašil, on z něho spadl a narazil se na hrot kopí. Protože silnice vedla do Epidamnu (Drač, Albánie), opevněné základny dalšího gótského vůdce Theodericha Amala, není vyloučeno, že Strabon s ním chtěl naplánovat nějakou společnou válečnou akci. Novým vládcem thráckých Gótů se stal Strabonův syn Rekitach, který zavraždil své dva strýce, jenž měli být jeho spoluvládci.
• Ostrogótové obléhají Konstantinopol, smrt Theodericha Strabona
Marcianova vzpoura, která propukla roku 479, dala Theoderichovi Strabonovi záminku k tažení na Konstantinopol s úmyslem dopomoci mu k trůnu. Třebaže do bojů na straně vzbouřenců již nestačil zasáhnout, přijal ve svém táboře dva z nich a odmítal je vydat, pokud nedostane peníze. Císař Zenon se však nenechal vydírat, zbavil jej všech hodností a prohlásil jej veřejným nepřítelem. Strabon se tedy znovu se spojil s Theoderichem Amalem, načež se s vervou pustil do devastace Thrákie. Zenon se spojil s Bulhary od dolního toku Dunaje, které však Strabon roku 481 porazil, načež vyrazil na Konstantinopol – překvapení bylo dokonalé a Gótové by mohli město snadno obsadit, kdyby Illus na poslední chvíli neobsadil městské brány palácovou gardou. Pak se Strabon pokusil proniknout do Bithýnie v Malé Asii, byl však na moři poražen a donucen odejít do Thrákie, odkud se spolu se svým synem Recitachem a třiceti tisíci přívrženci vydal do Řecka. Ale v místě zvaném Stable Diomedis jej jednoho rána kůň shodil ze sedla tak nešťastně, že se smrtelně zranil o kopí, které stálo zaraženo do země hrotem na horu nedaleko jeho stanu. Po Strabonově smrti nastoupil na jeho místo Recitach a vládl z Thrákie, přičemž „vykonal ještě více odporných činů než vykonal jeho otec.“ (482)
• Roztržka mezi císařem Zenonem a Illem
Netrvalo dlouho (479a císařovna Ariadna začala naléhat na svého manžela Zenona, aby povolal zpět císařovnu Verinu. Císař však nechtěl věc rozhodnou a prohlásil, že vše záleží na Illovi. Císařovna tedy nechala pro Illa poslat a se slzami v očích jej prosila, aby propustil její matku. A Illos se jí zeptal:
„Proč o to žádáte, když ona se postavila proti Vašemu manželovi a usilovala o povýšení jiného člověka?“
Ariadna se tedy obrátila na Zenona:
„Koho tedy chcete v paláci – mě nebo Illa?“
„Zařiďte si to, jak chcete. Já dávám přednost Vám“, zněla odpověď.
A tak Ariadna přiměla jednoho muže palácové stráže – scholariů jménem Sporacius, aby porušil svoji přísahu a pokusil se Illa zavraždit. Sporacius si na něho počkal v hipodromu a zaútočil na něj svým mečem. Úder na jeho hlavu však nevedl nepříliš obratně, neboť se mu podařilo svému protivníkovi utít pouze ucho. Svůj čin okamžitě zaplatil životem a byl na místě doslova rozsekán na kusy.
Illus nyní neuvěřil Zenonovu prohlášení, že s tím nemá nic společného, a když se mu zranění zahojilo, požádal jej o svolení, aby směl opustit Konstantinopol. Císař mu vyhověl, odvolal jej z úřadu magistra officiorum (představený císařských kanceláří) a jmenoval je vrchním velitelem na Východě (magistr militum per Orientem). Illus pak spolu s Marsem, pohanským kvestorem Pamprepiem a velkým množství svých dalších přátel a přívrženců opustil město a usídlil se v Antiochii (roku 481 nebo 482). Krátce nato za ním přicestoval patricius Leontius a požadoval vydání císařovny Veriny. Illus jej však získal na voji stranu a Leontius se již do Konstantinopole nevrátil. Roztržka mezi císařem a jeho mocným generálem tak byla již definitivní a vojenský střet obou Isaurů nevyhnutelný.
Illova strana nyní marně usilovala o získání Egypta zmítaného náboženskými spory; na druhou stranu nepřátelské akce Ostrogótů bránily císaři Zenonovi vojensky zasáhnout dříve než koncem roku 483 či počátkem roku 484.
• Henotikon (A.D. 481)
Teologické doktríny koncilu v Chalkedonu přinesly mnoho zla do východních provincií římského impéria. Věroučné spory často provázené násilnostmi rozštěpily církev, přičemž císařové velmi brzo poznali, ze bude nemožné potlačit monofyzitismus stejně rychle jako předtím ariánství. Např. egyptské Alexandrie byla tak plně oddána doktríně jedné Kristovy přirozenosti, že okamžitě po smrti císaře Marciana se nespokojenost doutnající dosud pod povrchem rozhořela jasným plamenem a propukla otevřená vzpoura. Energický monofyzita Timotheus Ailuros se postavil proti ortodoxnímu patriarchovi Proteriovi, který byl o Velikonocích roku 457 zavražděn přímo v baptisteriu a jeho mrtvola pak vláčena ulicemi. Timotheus nyní poslal císaři Leonovi list, v němž požadoval svolání nového koncilu. Císař reagoval tak, že se formálně dotázal na názor biskupa jeruzalémského, římského, antiochijského, konstantinopolského a dalších předních církevních činitelů. Když ti však Timotheovy teologické názory odmítli, poslal jej roku 460 do vyhnanství na Chersonesos (Krym). V syrské Antiochii vedl Timotheovy přívržence Petr Fullo, který jen za vlády Leonovy dvakrát usedl na tamní patriarší stolec a dvakrát jej musel opustit.
Když se ujal vlády Basiliscus, začalo se monofyzitům blýskat na lepší časy a Petr a Timotheus se opět mohli postavit do čela svých církevních obcí v Antiochii a v Alexandrii. Basiliscus vydal Encyklikon, v němž odsoudil nejenom koncil v Chalkedonu, ale i věroučný list Tomus Leonis papeže Leona Velikého. Tím si však přivodil problémy, jimiž nebyl schopen čelit – ortodoxní mniši se ozbrojili a v Konstantinopoli propukly pouliční bouře a dokonce patriarcha Acacius, který rozhodně nezastával nějaké extrémní názory, se postavil proti císařově církevní politice. Basiliscus se tedy stáhl a v Antiencyklikonu zase vše odvolal. Obnovit klid v církvi se mu však za jeho krátké vlády již nepodařilo. Tohoto úkolu se tedy ujal až císař Zenon spolu se svými poradci patriarchou Acaciem a pravou rukou Timotheovou Petrem Mongem. Nakonec bylo rozhodnuto příliš neupozorňovat na rozdílné názory monofyzitů a ortodoxních a nezmiňovat se o koncilu v Chalkedonu s tím, že závěry velkých církevních shromáždění v Nikai a Konstantinopoli, které obě strany uznávaly, budou dostatečným poutem křesťanského společenství na Východě.
Henotikon, list zaslaný císařem egyptské církvi, byl krok tímto směrem. Zenon v něm proklel Nestoria a Eutychia a postavil se za doktríny z Nikaie a Konstantinopole, přičemž anathemizoval každého, kdo by učil podle Chalkedonu nebo „něčeho jiného“. Pokud císař chtěl tímto dokumentem získat ortodoxní, tak hrubou chybou byla negativní zmínka o Chalkedonu, neboť tou vyšlo najevo, že není jeho dogmatům příznivě nakloněn. Na rozdíl od ortodoxních však monofyzité list přijali, neboť jej mohli interpretovat v tom duchu, že jim dává volnou ruku v útocích na Chalkedon a Tomus Leonis.
Zbývá ještě poznamenat, že jak Basiliscus svým Enkyklikonem, tak Zenon svým Henotikonem uplatňoval právo císaře zasahovat do církevních záležitostí a rozhodovat o sporných teologických doktrínách, čímž vlastně suploval funkci církevního koncilu. To samozřejmě nebyl Řím ochoten připustit a papež Simplicius si s patriarchou Acaciem vyměnili podrážděné dopisy. Římská synoda nakonec Acacia a Petra Monga, jenž se mezitím stal patriarchou alexandrijským, odsoudila a exkomunikovala. Přesto však za cenu této roztržky se Západem Henotikon nakonec usmířil umírněné egyptské a syrské monofyzity s konstantinopolskou církví a do jisté míry zabezpečil církevní smír na Východě na dobu třiceti let. Tvrdé jádro monofyzitů však zůstávalo neoblomné. (viz též 482)
Severní Afrika
• Král Hunerich likviduje šlechtickou opozice; represe proti africkým katolíkům
Vandalský král Hunerich anuloval dynastické nároky svého mladšího bratra Theodoricha tím, že změnil nástupnický řád ve prospěch svého syna Hildericha a Geiserichův seniorát nahradil nástupnictvím v přímé linii. Poté co Theoderichova manželka a vandalská šlechta tuto změnu odmítla, zahájil Hunerich tvrdé represe. Bratra i s mnoha příbuznými nechal deportovat, švagrovou a synovce poručil popravit mečem, běžnými tresty pro opoziční aristokraty bylo vyhnání na poušť nebo na ostrovy, upálení aj. Nepohodlný byl zlikvidován s celou rodinou, příbuzenstvem a služebnictvem, aby nezůstal nikdo, kdo by se mohl mstít. Popravě se nevyhnul ani Heldika, správce země ke konci vlády Hunerichova otce krále Geisericha, ariánského patriarchu Jucunda veřejně upálili, zatímco jiné ariánské kněze předhodili dravé zvěři, neboť panovník byl přesvědčen, že církev mu musí bezvýhradně sloužit. Úředníka, který vyhledal azyl v ariánském kostele, se sice neodvážil zabít, ale odsoudil jej k těžké práci a pravidelnému bití. Opozici se mu tak podařilo zlikvidovat ještě v tomto nebo až v příštím roce.
Hunerich jako zuřivý arián se nyní rozhodl definitivně skoncovat i s katolickou církví a uchýlil se ke lsti. Využil žádosti císaře Zenona a dcery Valentiniana III. Placidie Mladší a naopak udělil katolickému kultu plnou svobodu. V červnu tedy mohl na dvacet šest let uprázdněný biskupský stolec v Kartágu usednout přímý a nepoddajný katolík Eugenius, otevřely se katolické kostely a povoleny byly katolické bohoslužby. Nyní však Hunerich to samé požadoval po císaři pro východní ariány, jinak prý všechny katolíky vyžene na poušť. Velmi dobře věděl, že Konstantinopol na něco takového nikdy nepřistoupí a že to dobře zdůvodní nadcházející represe.
Ačkoliv africká církev byla pod nadvládou Vandalů chudá, zahájila velkolepou charitativní činnost. Ariánský kartaginský biskup Cyrola v tom viděl nepříjemnou konkurenci a stěžoval si, že katolíci nebrání ve vstupu do svých kostelů ani mužům a ženám „v barbarském oděvu“, který ovšem nenosili jen Vandalové, ale i římští úředníci v králových službách. Pokud byl někdo přistižen, že v takovém oděvu do katolického kostela vešel, byl okamžitě potrestán skalpováním (decapillatio). Vandalům a postupně i všem královským úředníkům římskoprovincionálního původu se tak mělo bránit v možnosti praktikovat katolické náboženství.
Galie
• Smrt krále Childericha, vlády se ujímá Chlodvík
Roku 481/482 zemřel král sálských Franků Childerich I. (tj. „Silný v boji“) ve své rezidenci v Tornaku (Tournai, Francie) a byl i se svými poklady pohřben u farního kostela sv. Brictia. Na trůnu jej vystřídal jeho šestnáctiletý syn, „gangster na královském trůně“ Chlodvík I. (též Chlodwig, Hlodwig, Chlodovechus, Chlodoveus, Luduin, Lodoin i Ludoecus, jemuž bychom dnes říkali Ludvík, v překladu „Slavný v boji“). Mladý král měl velké ambice – chtěl se stát králem celé Galie a spojit své drsné válečníky s civilizovaným románským obyvatelstvem. Galorománi však byli katolíci a nikdy by nepřijali vládu nějakého ariánského krále. Chlodvík se tedy rozhodl konvertovat k jejich víře a sdělil svůj záměr čelnému představiteli galské církve remešskému arcibiskupovi Remigiovi, s nímž si dopisoval už od svých mladých let. Dostalo se mu od něho příslibu podpory.
• V letech 481 až 484 obsadili Vizigóti zbytek Provence včetně měst Arles a Marseille.
Hispánie
• Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Komita Gauterich si mezi lety 479 - 481 podrobil západní část tarragonské provincie, načež postoupil po územích mezi řekami Tajem a Duerem do Lusitánie, kterou úplně anebo alespoň částečně ovládl. Předpokládá se ale, že se o tuto oblast zajímali i Svébové již velmi sžití s místním obyvatelstvem a že svými průniky po starých římských silnicích ohrožovali vizigótské zázemí.
• Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)
Perská říše
• Velké povstání v Arménii
Roku 481 utrpěl perský král Perozes těžkou porážku od barbarských Kušánů ovládajících v té době kaspické nížiny od Asterabadu až po Derbend. Na to se okamžitě vzbouřili křesťanští Iberové (přibližně dnešní Gruzie), zabili svého zoroastrického krále Vazkena a na trůn dosadili svého souvěrce Vaktanga. Perský guvernér Arménie pak s rozkazem potlačit tuto vzpouru shromáždil všechny dosažitelné vojáky a vyrazil na sever zanechav Arménii svému osudu. A země opravdu povstala…
Vůdce arménské šlechty Vahan Mamikonean byl zpočátku opatrný, neboť pochyboval o tom, zda jeho země může vojensky uspět proti obrovskému perskému impériu, a také velmi dobře věděl, že nelze spoléhat na pomoc římského císaře. Ale nakonec jej přesvědčil entuziasmus jeho krajanů – všude kolem něho křesťané povstávali, ozbrojovali se a společně přísahali, že buďto padnou anebo si vybojují svobodu, zatímco Peršané a jejich přisluhovači prchali ze země. Hlavní město Arménie Artaxata (dnes Artašat) padlo po obležení křesťanům do rukou a po něm i celá země. Pak si vybrali muže, kteří jim měli vládnout – Sahaga z rodu Bagratidovců jako svého krále a Vahana Mamikoneana jako svého vrchního armádního velitele (sparapeta).
Zpráva o těchto událostech donutil perského guvernéra Ader–Vešnapse opustit Iberii a vrátit se do Arménie. V bitvě na řece Araxes však byla jeho nepříliš velká armáda skládající se z Atropaténů (severozápad dnešního Íránu), Médů (jižně od Kaspického moře) a Kadusiů (médský kmen jihozápadně od Kaspiku) napadena a poražena rovněž malou arménskou armádou pod velením Vahanova bratra Vasaga. Samotný perský guvernér pak padl v boji. Tím skončili bojové operace roku 481. (→482)
Rok 482
Římská říše
• Ostrogótové plení Balkán
Vůdce pannonských Gótů král Theoderich Amal využil války, kterou vedl císař Zenon I. proti thráckým Gótům krále Rekitacha, vytáhl ze své základny ve městě Epidamnu (Drač, Albánie) a vyplenil velkou část jihozápadního Balkánu.
• Ostrogótové plení Balkán
Roku 481 nechal „nevděčný“ císař Zenon zavraždit schopného velitele illyrské armády Sabiniana Magna, který dosud držel na uzdě Góty Theodericha Amala. Generálovým nástupcům Janovi Skythovi a jakémusi Moschianovi (podle jména zřejmě pocházel z pohoří na pomezí Arménie, Ibérie a Kolchidy) se již tak nedařilo – Teoderich se vymanil se z Epiru na západě Řecka a zpustošil Makedonii a Thessalii, kde se zmocnil jejího hlavního města Larissy. To donutilo císaře vyjednávat a uzavřít s nimi novou dohodu, podle níž jim předal k obývání část Moesie a Dacie ripense a Theodericha jmenovat magistrem militum. (A.D. 483. 483)
• Henotikon
Po smrti ortodoxního alexandrijského patriarchy Timothea Salophakiola v únoru tohoto roku se císař a konstantinopolský patriarcha Akakios odvrátili od striktně prochalkedonské politiky a snažili se urovnat vztahy mezi ortodoxními a monofyzity. Aby zabránili náboženským střetům, které v Egyptě již připomínaly občanskou válku, dosadili na alexandrijský biskupský stolec opět monofyzitu Petra Monga a společně vydali Henotikon, vlastně Edikton Zenonos, jenž měl být základem náboženského smíření Konstantinopole s Alexandrií. Text dokumentu zformuloval Akakios. Závěry koncilu v Nikai (325) a Konstantinopole (381) potvrzené na jednání v Efesu (431) vyhlásil jako závazné, s čímž i monofyzité bezvýhradně souhlasili. Aby si je Akakios získal, výslovně potvrdil dvanáct anathemat Kyrilla Alexandrijského proti Nestoriovi a spolu s Eutychem jej proklel. Ani slovem se však nezmínil o papežském věroučném listě Tomus Leonis a o chalkedonském koncilu. Protože se mu tak podařilo vlastní předmět sporu obejít, měl Henotikon pro tento okamžik úspěch, třebaže nemohl uspokojit nekompromisní odpůrce ortodoxie, kteří trvali na jejich vysloveném zatracení. Arcibiskup Petr Mongos Henotikon podepsal, což zase ale vyvolalo rozkol v egyptské církvi a odtržení tzv. akefalů („bezhlavých“), proti se postavil i ortodoxní antiochijský patriarcha Kalandion, který ale byl na základě své podpory uzurpátorovi Leontiovi a Illovi sesazen a vypovězen do egyptské pouště. Henotikon uznal a Kaladiona na biskupském stolci vystřídal již jednou z Antiochie vyhnaný monofyzita Petr Fullo (Valchář). Mezi největšími patriarchy východu tedy konečně zavládl mír, daní však byla roztržka s Římem, jehož papežové, stojící pod ochranou krále Odoakera a poté Theodericha, torpédovali snahu císaře Zenona a jeho nástupce Anastasia o církevní jednotu. Již Simplicius (468 – 483) odmítl uznat ve funkci Petra Monga, konflikt eskaloval za Simpliciova nástupce Felixe III. do podoby schizmatu mezi Římem a Konstantinopolí. Nakonec se snaha o usmíření ukázala marnou a ortodoxní i monofyzité setrvali v „nesmiřitelném odporu“.
• Roztržka mezi císařem Zenonem a Illem
Netrvalo dlouho (479) a císařovna Ariadna začala naléhat na svého manžela Zenona, aby povolal zpět císařovnu Verinu. Císař však nechtěl věc rozhodnou a prohlásil, že vše záleží na Illovi. Císařovna tedy nechala pro Illa poslat a se slzami v očích jej prosila, aby propustil její matku. A Illos se jí zeptal:
„Proč o to žádáte, když ona se postavila proti Vašemu manželovi a usilovala o povýšení jiného člověka?“
Ariadna se tedy obrátila na Zenona:
„Koho tedy chcete v paláci – mě nebo Illa?“
„Zařiďte si to, jak chcete. Já dávám přednost Vám“, zněla odpověď.
A tak Ariadna přiměla jednoho muže palácové stráže – scholariů jménem Sporacius, aby porušil svoji přísahu a pokusil se Illa zavraždit. Sporacius si na něho počkal v hipodromu a zaútočil na něj svým mečem. Úder na jeho hlavu však nevedl nepříliš obratně, neboť se mu podařilo svému protivníkovi utít pouze ucho. Svůj čin zaplatil životem a byl na místě okamžitě doslova rozsekán na kusy.
Illus nyní neuvěřil Zenonovu prohlášení, že s tím nemá nic společného, a když se mu zranění zahojilo, požádal jej o svolení, aby směl opustit Konstantinopol. Císař mu vyhověl, odvolal jej z úřadu magistra officiorum (představený císařských kanceláří) a jmenoval je vrchním velitelem na Východě (magistr militum per Orientem). Illus pak spolu s Marsem, pohanským kvestorem Pamprepiem a velkým množství svých dalších přátel a přívrženců opustil město a usídlil se v Antiochii (roku 481 nebo roku 482). Krátce nato sem za ním přicestoval patricius Leontius a požadoval vydání císařovny Veriny. Illus jej však získal na voji stranu a Leontius se již do Konstantinopole nevrátil. Roztržka mezi císařem a jeho mocným generálem tak byla již definitivní a vojenský střet obou Isaurů nevyhnutelný.
Illova strana nyní marně usilovala o získání Egypta, právě teď zmítaného náboženskými spory. Na druhou stranu akce nepřátelských Ostrogótů bránily císaři Zenonovi vojensky zasáhnout dříve než koncem roku 483 či počátkem roku následujícího. (483)
• Narození císaře Justiniána
Dne 5. 5. 482/11. 5. 483 se v Tauresiu narodil římský císař Justinián I.
Galie
• Smrt franského krále Childericha, vlády se ujímá Chlodvík
Roku 481/482 zemřel král sálských Franků Childerich I. (tj. „Silný v boji“) ve své rezidenci v Tornaku (Tournai, Francie) a byl i se svými poklady pohřben u farního kostela sv. Brictia. Na trůnu jej vystřídal jeho šestnáctiletý syn, „gangster na královském trůně“ Chlodvík I. (též Chlodwig, Hlodwig, Chlodovechus, Chlodoveus, Luduin, Lodoin i Ludoecus, jemuž bychom dnes říkali Ludvík, v překladu „Slavný v boji“). Mladý král měl velké ambice – chtěl se stát králem celé Galie a spojit své drsné válečníky s civilizovaným románským obyvatelstvem. Galorománi však byli katolíci a nikdy by nepřijali vládu nějakého ariánského krále. Chlodvík se tedy rozhodl konvertovat k jejich víře a sdělil svůj záměr čelnému představiteli galské církve remešskému arcibiskupovi Remigiovi, s nímž si dopisoval už od svých mladých let. Dostalo se mu od něho slibu podpory.
• Smrt Sidonia Apollinaria
Roku 482/487 zemřel v Arvernum (Clermont-Ferrand, Francie) místní biskup, politik a básník Sidonius Apollinaris. Známe od něho 24 básní a tři chvalozpěvy na císaře Avita, Maioriana a Anthemia.
• V letech 481 až 484 obsadili Vizigóti zbytek Provence včetně měst Arles a Marseille.
Norikum ripense
• Smrt sv. Severina
Dne 8. 1. zemřel ve svém klášteře ve Favianis (Mautern, Rakousko) sv. Severinus. Favianis se ještě za jeho života, údajně se souhlasem rugijského krále Felethea (Feby, Fevy), dostalo pod moc jeho bratra Ferderucha. Severinus se i na něho pokoušel působit, aby žil v míru s obyvateli města a s mnichy jeho kláštera. Ihned po jeho smrti však Ferderuch klášter důkladně vyloupil, ačkoli se v něm jistě žádné skutečné veliké poklady nenacházely. Mešní kalich byl např. jen ze stříbra. Barbaři však nepohrdli ani oděvy, které tu byly věřícími shromážděny pro chudé; nechali prý stát pouze holé stěny. Nepochybně to svědčí o tom, že chudoba v době stěhování národů nepostihovala jen provinciální obyvatelstvo bývalé římské říše, ale mnohdy i barbary, kterým chyběla dlouhodobější údobí usedlosti na jediném místě. Krátce po vyloupení Severinova kláštera byl Ferderuch zabit Feletheovým synem Frederikem (Friderikem), snad proto, že u Rugiů nebylo tehdy ještě ustálené nástupnictví po přímé linii (z otce na syna), ale následníkem se po Feletheově smrti mohl stát i jeho bratr.
Ke konci svého života Severinus předpověděl, že Římané Norikum opustí. A opravdu roku 488 po porážce Rugiů odvolal Odoaker ze zpustošené země poslední zbývající vojenské posádky, dále úředníky i s jejich rodinami včetně těžce zkoušeného římského provincionálního obyvatelstva. Mniši Severinova kláštera splnili přání svého učitele a vzali sebou i jeho tělo. Usadili se v kastelu Lucullanum u Neapole, kde je jakási ctihodná žena nechala důstojně pohřbít. V Lucullanu později vznikl klášter, jehož třetí opat Eugippius († po roce 533) kolem roku 511 jeho život ve svém díle „Vita s. Severini“ popsal.
Severní Afrika
• Král Hunerich potlačil šlechtickou opozici
Tvrdými represemi proti odpůrcům svého nového nástupnického řádu se vandalskému králi Hunerichovi podařilo zlikvidovat šlechtickou opozici. Nyní přijdou na řadu afričtí katolíci.
Hispánie
• Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)
Perská říše
• Velké povstání v Arménii
Někteří Arméni se připojili k revoltě iberského (gruzínského) krále proti perské říši a přesvědčili Vahana Mamikoneana, aby je vedl. Za marzapana (guvernéra) si dosadili bagratovského knížete Sahaka II., na evangelium si odpřísáhli věrnost a posíleni hunskými žoldnéři poslanými z Iberie a možná i Římany dosáhli ve válce s Peršany „jistých vojenských úspěchů“. Ale iberský král byl poražen a zahnán na útěk, Sahak i s ostatními zabit a Vahan – podobně jako roku 451 Vardan – opuštěn arménskými knížaty.
• Velké povstání v Arménii
Roku 482 vyslal perský král Perozes dvě armády, aby obnovily suverenitu říše v oblasti Kavkazu – první pod Ader–Narsemproti Arménům a druhou pod Mihranem proti Iberům (cca dnešní Gruzie). Sparapet Vahan Mamiknean svedl s Ader–Narsem na pláni u Ardazu tvrdý boj, v němž se především vyznamenal arménský král Sahag. Iberský král Vaktang však velmi brzo poznal, že není dostatečně silný na to, aby s úspěchem čelil Mihranovi, a proto požádal Arménii o pomoc. A Arméni mu vyhověli a se všemi svými silami vyrazili do Iberie. Ale za jejich velkorysost se jim nemělo dostat odměny, neboť Vaktang je zradil a uzavřel separátní mír s Peršany. Arméni pak čelili obrovské přesile a byli úplně rozdrceni v bitvě, kde jejich král Sahag a jeden z Vahanových bratrů jménem Vasag padli. Vahan sám pak unikl v čele pouhé hrstky mužů a skryl se v horák kolem Daiku na hranicích Arménie a Iberie. Ale Mihran byl důsledný a „štval jej po horách“ a jistě by jej i do roka zlikvidoval, kdyby jej jeho vládce Perozes neodvolal, protože potřeboval pomoc v boji proti Kušánům z kaspických nížin. Mihran tedy evakuoval celou provincii, načež Vahan obnovil držení celé země. (→483)
Rok 483
Severní Afrika
• Král Hunerich zasahuje proti katolíků
Když se vandalský král Hunerich nesetkal s kladným ohlasem své mezinárodní proariánské politiky, změnil svůj postoj vůči severoafrickým katolíkům přímo drasticky. Nejprve nařídil přestup na ariánskou víru všem, kteří dosud pracovali v královských úřadech. Neuposlechnutí bylo trestáno nejenom ztrátou úřadu, ale i vyhnanstvím na Sicílii nebo Sardinii, ostrovy, které se pod vandalským panstvím nacházely od doby neúspěšné Basiliskovy výpravy. Lze–li věřit číselnému údaji Victora z Vity, bylo tohoto roku shromážděno téměř pět tisíc katolických kněží, laiků, jáhnů a biskupů ve městech Sicca Veneria (El–Kef, Tunisko) a Lares a odsud deportováno ještě do mnohem krušnějšího vyhnanství – do stepních pustin na hranicích provincie Byzaceny, ovládaných kočovnými Berbery. Jejich hromadná cesta do vyhnanství, jejímž svědectvím jsou i archeologicky objevené zbytky kapličky vyhnanců, byla spojena s velkým utrpením. K jídlu jim Vandalové např. poskytovali jen obilí, které neměli možnost nikde semlít, a po určitou dobu byli drženi ve stísněném prostoru, z něhož neměli ani možnost vzdálit se za svými potřebami. Toho, kdo nemohl chodit, přikázali prý Berberům na provaze smýkat po zemi, takže postupně umírali krutou smrtí.
Dne 17. 5. vydal Hunerich edikt, jímž přikázal všem katolickým biskupům, aby se s ariánskými kněžími dne 1. 2. následujícího roku sešli v Kartágu k teologické disputaci, při níž měli dokázat pravost své víry z Písma svatého, nebo ji proklít na základě usnesení koncilů z Ariminia (Rimini, Itálie) a isaurijské Seleukii na Kalykadnu (Silifke, Turecko) roku 359, na kterých bylo schváleno poloariánské dogma. Protože Hunerichovou snahou bylo přesvědčit, že katolíky potlačuje jako prokázané a usvědčené kacíře, nezakázal jim prozatím ještě obsazovat uprázdněné biskupské stolce, ale ve prospěch státní pokladny zabavoval majetek zemřelých biskupů a kdo chtěl nastoupit na jejich místo, musel do státní pokladny odevzdat pět set solidů, což byla částka skutečně dosti vysoká. V římské říši by za ni jeden člověk mohl žít zhruba sto let.
Victor z Vity, který je nejdůležitějším zpravodajem o osudech africké církve v době Hunerichovy vlády, popisuje královo jednání jako nesmírně zchytralé a kruté zároveň. Některé Hunerichovy akce nás dodnes udivují svou promyšleností a jiné sadismem, který je stěží možný vysvětlit jen jeho snahou o politický prospěch, ba ani pouhým náboženským fanatismem, třebaže – podobně jako jeho otec Geiserich – mluvil o afrických územích, obývaných Vandaly, jako o oblastech, které jim podstoupil Bůh. Někteří historikové se domnívají, že král musel být vlastně psychopat.
Římská říše
• Roztržka císaře Zenona s Illem, mírová smlouva s Góty
Císař Zenon zorganizoval již třetí vražedný útok na svého vlivného isaurijskéko krajana Illa. Ten však atentát s těžkým zraněním přežil, načež si vynutil jmenování vrchním velitelem na východě (magister militum per Orientem). Odešel z hlavního města a s podporou císařovny Veriny, vdovy po Leonovi I., vyvolal vzpouru. Protože Zenon nemohl válčit na dvou frontách, uzavřel mírovou dohodu s králem pannonských Gótů Theoderichem Amalem, která byla pro Góty bezprecedentně výhodná. Císař Amala jmenoval vysokým císařským velitelem (magistrem militum praesentalis) a konzulem pro následující rok a jeho lidem přidělil půdu v Poříční Dácii a Dolní Moesii, za což Theoderich souhlasil se společným tažením proti Illovi. Amal se nyní rozhodl zlikvidovat krále konkurenčních thráckých Gótů Rekitacha, k čemuž došlo na přelomu roku 483 a 484. Rekitach, syn zemřelého Theodericha Strabona, se tehdy vracel z lázní a mířil na hostinu do Bonofatianai, což asi bylo předměstí Konstantinopole. Na místo však nikdy nedorazil, protože byl zavražděn Amalovými agenty. Většina jeho lidí zlákaná velkými ročními platbami, kterými Theoderich mohl podělit své přívržence, se přidala ke svým pannonským soukmenovcům, někteří však přešli na stranu císaře. Splynutím thráckých a panonských Gótů vznikli Ostrogóti.
• Mírová smlouva s Góty
Roku 481 nechal „nevděčný“ císař Zenon zavraždit schopného velitele illyrské armády Sabiniana Magna, který dosud držel na uzdě Góty Theodericha Amala. Generálovým nástupcům Janovi Skythovi a jakémusi Moschianovi (podle jména zřejmě pocházel z pohoří na pomezí Arménie, Iberie a Kolchidy) se již tak nedařilo – Teoderich se vymanil se z Epiru na západě Řecka a zpustošil Makedonii a Thessalii, kde se zmocnil jejího hlavního města Larissy. To donutilo císaře vyjednávat a uzavřít s nimi roku 483 novou dohodu, podle níž jim předal k obývání část Moesie a Dacie ripense a Theodericha jmenovat magistrem militum. (486)
• Vojenské akce proti vzbouřenému Illovi
Illus neuvěřil Zenonovu prohlášení, že s atentátem nemá nic společného, a když se mu zranění po useknutém uchu zahojilo, požádal jej o svolení, aby směl opustit Konstantinopol. Císař mu vyhověl, odvolal jej z úřadu magistra officiorum (představený císařských kanceláří) a jmenoval je vrchním velitelem na Východě (magistr militum per Orientem). Illus pak spolu s Marsem, pohanským kvestorem Pamprepiem a velkým množství svých dalších přátel a přívrženců opustil metropoli a usídlil se v Antiochii (roku 481 nebo roku 482). Krátce nato sem za ním přicestoval patricius Leontius a požadoval vydání císařovny Veriny. Illus jej však získal na voji stranu a Leontius se již do Konstantinopole nevrátil. Roztržka mezi císařem a jeho mocným generálem tak byla již definitivní a vojenský střet obou Isaurů nevyhnutelný.
Illova strana nyní marně usilovala o získání Egypta právě zmítaného náboženskými spory. Na druhou stranu akce nepřátelských Ostrogótů bránily císaři Zenonovi vojensky zasáhnout dříve než koncem roku 483 či počátkem roku následujícího. Jakmile si mírovou smlouvou s Góty konečně uvolnil ruce, nařídil Illovi, aby propustil jeho bratra Longina, kterého tak dlouho věznil. Když to Illus odmítl, odňal mu vrchní velení na Východě (magister militum per Orientem) a nahradil Janem Skythem. V tutéž dobu pak vyhnal jeho sympatizanty z Konstantinopole a jejich zabavený majetek poručil rozdělit mezi města své rodné Isaurie. Válka, která následovala, pak trvala po celé čtyři roky.
Po celou tu dobu (482 – 484), co se Illus držel v Antiochii, se snažil získat co největší množství spojenců a být maximálně populární. Pro nadcházející střet s císařem počítal hlavně s podporou ortodoxních zastánců závěrů koncilu v Chalkedonu, které tak pobouřil Zenonův monofyziticky laděný edikt Henotikon (A.D. 481), jenž výslovně popíral dogmata přijatá církevními otci na tomto shromáždění. Vzhledem k tomu, že do jeho společnosti náležel i pohanský filozof Pamprepius, snad může usuzovat, že spoléhal i na vyznavače tradičního náboženství. Díky jeho přímluvě dostal tento muž původem z egyptského města Panopolis ještě v Konstantinopoli vysoký titul kvestora a poté jej i doprovázel do Sýrie.
Illus sám jako isaurijský barbar nemohl usilovat o císařský purpur, a proto musel korunovat loutkového vládce a vládnout jeho jménem. Jeho volba nakonec padla na Marciana, který se již jednou (roku 479) o uzurpaci neúspěšně pokusil a nyní trávil čas jako vězeň v jakési isaurijské pevnosti. Illus a Marcianus se nyní obrátili s žádostí o podporu na patricia a vládce Itálie Odoakera, napsali perskému králi Perozovi a některým satrapům římské Arménie.
Zatímco Odoaker svoji intervenci do záležitostí Východu odmítl rovnou, Peršané a Arméni se otevřené odpovědi vyhnuli a prohlásili, že zasáhnou, „až přijde čas“. Velká porážka, kterou však Peršanům uštědřil hunští Hefthalité, a smrt krále Peroza (484) však tyto potenciální spojence definitivně vyřadila ze hry.
Zeno nyní vyslal proti rebelův své isaurijské oddíly pod velením nového magistra militum per Orientem Jana Skytha. Ve stejnou dobu přehodnotil Illus své plány a vstoupil do aliance se svým dávným nepřítelem císařovnou Verinou, tj. Zenonovou tchýní, propustil ji z isaurijského vězení a dopravil do Tarsu, kde mohla odložit svůj šat mnišky a opět se odít v roucho císařovny. Pak sesadil Marciana a Verině poručil, aby římským císařem korunovala patricia Leontia. Zprávu o jeho povýšení pak poslal Verininým jménem do všech východních provincií i do Egypta. V dopise císařovna tvrdí, že impérium patří ji a že to je ona, komu byla vláda udělena, a ne Zenon, který stát ničí svojí hrabivostí. Dále prohlašuje, že se rozhodla přenést vládu na zbožného Leontia.
Zatímco Leontios odešel vládnout do Antiochie, povstání se rychle rozšířili a nabralo na síle natolik, že isaurijské oddíly vyslané k jeho potlačení přestaly situaci zvládat. Nespokojený císař tedy Jana Skytha odvolal, vrchním velením na Východě pověřil Theodericha Amala a vyslal jej do akce spolu s pomocnými oddíly Rugiů pod velením Asparova syna Ermenericha, přičemž Isaurové se zřejmě ke Gótům připojili. Na podzim roku 484 byla vybojována velká bitva, v níž Theoderich zvítězil a zahnal nepřítele na útěk. Illus, Verina a Leontios se uchýlili do pevnosti Cherris hluboko v isaurijských horách, kde však císařovna již za několik dnů zemřela. Třebaže Illova situace byla beznadějná, držel se zde ještě po čtyři roky. Když pevnost padla roku 488 zradou, byl spolu s Leontiem zajat a připraven o hlavu. (488)
• Císař přestal platit Peršanům
Roku 483 zastavil císař Zenon výplatu finančních příspěvků perské říši podle mírové smlouvy z roku 442 na udržování fortifikací v Derbentském průsmyku a průsmyku Darial na Kavkaze, které měly chránit obě velmoci před útoky nomádů ze stepí severně od kavkazského pohoří. Z perské strany totiž nebyla dodržena dohoda o vydání strategicky důležité pevnosti Nisibis (Nusaybin, Turecko), která měla být v držení perských Sasánovců po 120 let.
• Narození císaře Justiniána
Dne 5. 5. 482/11. 5. 483 se v Tauresiu narodil římský císař Justinián I.
Galie
• V letech 481 až 484 obsadili Vizigóti zbytek Provence včetně měst Arles a Marseille.
Itálie
• Římané pohřbili svého papeže
Dne 10. 3.zemřel papež Simplicius a 13. 3. nastoupil na uprázdněný biskupský stolec Felix II. (III.), Říman z rodu Aniciů. Italský král a římský patricius Odoaker vyslal do Říma svého zmocněnce prefekta praetoria Cecina Basilia, který si sezval klérus i laiky do Honoriova mauzolea vedle baziliky sv. Petra a požádal je o souhlas s dekretem, v němž zemřelý Simplicius přistoupil na to, že volba papeže bude probíhat pouze v přítomnosti králových vyslanců. Konkláve se Odoakerově vůli podrobilo.
Hispánie
• Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)
Perská říše
• Velké povstání v Arménii
Roku 483 udělali Peršané další zoufalý pokus znovu dobýt Arménii, když do akce vyslali armádu pod velením generála jménem Hazaravougd. Překvapený sparapet (vrchní velitel arménské armády) Vahan Mamikonean se stáhl do pevnosti Dvinu a čelil jeho obléhatelům. Po určité době však unikl a obnovil záškodnickou válku, v níž byl takovým mistrem. Peršané však byli pány celé země a urputně jej pronásledovali, přičemž se jim několikrát podařilo zahnat jej až do římské Arménie, kam teoreticky neměli právo vstupovat. Ale Hazaravougd přecházel i tuto hranici, třebaže si musel být velmi dobře vědom, že riskuje konflikt s Římany, a Vahana již téměř dopadl, kdyby ve vzbouřencův prospěch nezasáhl perský systém spočívající v neustálé obměně vojenských velitelů. Ode dvora totiž přišel rozkaz, aby generál předal správu Arménie jistému úředníkovi jménem Sapor a sám se vydal do sousední Iberie (dnešní Gruzie) pacifikovat tamní vzpouru, která stále přetrvávala. I zde sice měl Hazaravougd úspěch, ale než krále Vaktanga zahnal do Kolchidy (východně od Černého moře) a jeho zemi podřídil perské vládě, utrpěly zájmy impéria v Arménii vážné škody.
Sapor totiž nejdříve připravoval Vahanovu vraždu ve spolupráci se dvěma jeho důstojníky, jejichž manželky měli v moci Římané, a když byl neúspěšný, vyrazil proti němu se silným oddílem vojáků. Ale hrdinný Mamikonean jej neočekávaně napadl, způsobil mu velké ztráty a nakonec jeho muže rozprášil. Když také druhou bitvu vybojovali Arméni a Peršané se stejným výsledkem, dali se demoralizovaní uctívači ohně na ústup, zatímco Vahan opět obsadil celou zemi a znovu na svoji stranu získal převážnou většinu svého národa. V takové tedy stavu byly záležitosti v Arménii, když daleko na východě vyhrocené staré nepřátelství přešlo ve válečný konflikt, jehož pro Persii negativní výsledek vedl k urovnání zdejších poměrů. (→484)
Rok 484
Severní Afrika
• Král Hunerich pronásleduje katolíky
Na příkaz vandalského krále Hunericha se dne 1. 2. sešel v Kartágu církevní koncil, na němž měli katoličtí biskupové v teologické disputaci s ariánskými kněžími dokázat pravost své víry z Písma svatého, v opačném případě měla být jejich ortodoxní víra prokleta na základě usnesení koncilů z Ariminia (Rimini, Itálie) a isaurijské Seleukie na Kalykadnu (Silifke, Turecko) z roku 359, na kterých bylo schváleno poloariánské dogma. Teologický rozhovor v Kartágu, který Hunerich nařídil, měl nepochybně již od samého začátku jiné cíle než nalezení věroučné pravdy, kterou se katolická strana snažila dokázat pomocí biskupem Eugeniem vypracovaného díla „Liber fidei catholicae“. Hunerich zakázal, aby se jednání zúčastnili biskupové ze zámoří, nepodléhající vandalskému panství, především římský biskup, třebaže domácí klerikové tvrdili, že jim samotným nepřísluší rozhodovat v otázkách víry, což mohl pouze ekumenický koncil. Podpořit katolickou věc však přesto přijeli i církevní otcové z těch území, které k říši patřila jen zčásti nebo nepřímo. V Kartágu se tak shromáždilo na 460 katolických biskupů.
Poté co ariánský patriarcha Cyril vyprovokoval prudké spory, bylo jednání přerušeno, ale všeobecná vřava a zmatek se přenesly do ulic a to byla příležitost pro Hunericha: nepokoje si vzal jako záminku k represím a na potlačení vzbouřených davů poslal vojsko. Dne 7. 2. nechal uzavřít naprosto všechny katolické kostely ve svém království, a ačkoliv podle oficiální verze měly zůstat uzavřeny tak dlouho, dokud nedojde k pokračování teologické disputace, předal jejich majetek ihned ariánům. Král nebo jeho ariánští úředníci nebo kněží v podstatě mistrně ovládali umění falešné propagandy a manipulace s veřejným míněním a pravděpodobně již od samého počátku věděli, že soupeře bude koneckonců nutno likvidovat násilím; užití tohoto násilí však mělo být v očích veřejnosti zdůvodněno tím, že katolíci nevyužili možnosti dokázat pravost své víry, protože ji ani prokázat nemohli.
Dne 24. 2. vydal král edikt, v němž katolíky označil za jediné viníky. Na území ovládaném Vandaly zakázal veškerou činnost katolické církve a všem ortodoxním se přikázal, aby do 1. 6. téhož roku přestoupili k poloariánskému vyznání. Znění příslušně královy vyhlášky najdeme v díle Victora z Vity „Historia persecutionis Africanae provinciae temporibus Geiserici et Hunerici regum Vandalorum“. Je jistě zajímavé, že zapřisáhlý nepřítel Římanů Hunerich hrozil těm, kteří neposlechnou, sankcemi z Kodexu Theodosianu, jak je proti kacířům stanovili římští císařové, všemi postupy, doporučovanými sv. Ambrožem a Augustinem. Vlastní zákoník pro vandalské království ovšem neexistoval a norem občanského práva vandalského kmene se zřejmě účinněji použít nedalo.
O politickou podporu katolických biskupů se po 24. únoru Hunerich ucházel už pouze naoko, aby tak mohl dokonat svou lest. Nabídl jim ještě naposledy možnost návratu do úřadů, konkrétně pod podmínkou, že odpřísáhnou souhlas s bezprostředním nástupnictvím jeho syna a také to, že žádný z nich nebude udržovat styky s římskou říší. Shromážděné biskupové nehlasovali jednotně, ale ať už zvolili souhlas či nesouhlas s královým přáním, skončili podobně. Ti, kteří neodpřísáhli, putovali do vyhnanství na Korsiku, kde museli kácet dřevo na stavbu vandalských lodí. Proti těm, kteří přísahali, bylo pak využito evangelijního zákazu přísahy, byli prohlášeni závislými zemědělci – kolóny a posláni obdělávat pole o blízkosti svých bývalých biskupských sídel. Vrcholná fáze pronásledování kněží i laiků začala ovšem po stanoveném datu 1. června, kdy již v zemi mělo existovat jen jedno, a to ariánské náboženství. Do jednotlivých obcí byli vysíláni ariánští biskupové, kteří se měli postarat o konverze jejich obyvatelstva. Ortodoxním byl zabavován majetek a byli tělesně trestáni, nazí biskupové byli vyháněni z měst, v kočárech museli vozit vandalskou šlechtu, holýma rukama obdělávat pole a vykonávat nejopovržlivější práce. Ve městě Tipasa, které leželo v provincii Mauretania Caesariensis, byl ustanoven biskupem bývalý sekretář ariánského patriarchy Cyroly. Větší část příslušníků zdejší křesťanské obce tehdy prý před ním uprchla do Hispánie a ti, kteří zůstali, nejenže nekonvertovali k ariánskému vyznání, ale v jednom ze soukromých domů se dokonce odvážili sloužit katolickou mši. Král, který se o tom dozvěděl, jim všem dal vytrhnout jazyky a useknout pravou ruku, načež se podle Victora z Vity, Prokopia z Kaisareie i Řehoře z Toursu stal zázrak, který spočíval v tom, že tito lidé i bez jazyka nadále mluvili. Jeden z nich – subdiákon jménem Reparatus – měl později jako svědek této události žít na dvoře císaře Zenona. Zásahu tohoto panovníka se ovšem Hunerich příliš neobával, neboť dal mučit katolíky přímo před očima jeho vyslance Urania, který sem přišel s úkolem je chránit.
Značně nesympatickou roli sehrál v době Hunerichova pronásledování mnohdy ariánský vandalský klérus, který užíval k obracení katolíků násilných křtů, křtů s roubíkem nebo i ve spánku. V jeho řadách však byli i takoví jako biskup Antonius, kteří neváhali sáhnout i k mučení zatvrzelého katolíka: kartaginskému biskupovi Eugeniovi lil do úst ocet, aby mu prý ztrpčil víru. Pět set katolických kleriků bylo potom veřejně zbičováno a spolu s Eugeniem posláno do vyhnanství v tuniském Telminu. Pocity pronásledovaných duchovních shrnuje spis, jímž se na krále Hunericha obrátil jeden z afrických biskupů, jménem Habetdeum. Ptá se ho v něm, proč že se ještě Vandalové zabývají lidmi už vyhnanými a proč s nimi denně bojují. Vzali jim majetek, kostely, vlast i domovy. Jen holá duše jim zůstala, a i tu se ještě snaží spoutat. „Jestliže se to, co vyznáváte, nazývá vírou,“ táže se potom dál, „proč vyznavače pravé víry trýzníte takovým pronásledováním? Co je vám do našeho vyhnanství, co je vám do nuzných na tomto světě, jejichž život vždy spočívá v Kristu?“
Kláštery i s jejich obyvateli hodlal Hunerich podle pramene „Umučení sedmi mnichů“ (Passio septem monachorum) prý darovat Berberům, doposud v převážné většině pohanským. Obchodovat směl na území Vandalů bohatém na obilí, olivy a víno a další pro kupce atraktivní zboží, jen ten, kdo se může prokázat potvrzením o ariánském křtu.
Podle našeho hlavního zpravodaje Victora z Vity přišlo jako znamení Božího hněvu na vandalské království sucho, které mělo za následek krutý nedostatek potravin – lidé umírali, zvířata hynula, zastavila se výroba i obchod a došlo k úplnému rozvratu hospodářského života. Hladovějící davy se vydaly na cestu a opustily dříve lidnatá sídliště, která úplně zanikla; zoufalí lidé se pokoušeli prodávat své děti do otroctví, aby se u bohatých aspoň najedly, ale pro všeobecnou nouzi nenacházeli kupce. Mezi uprchlíky se šířil mor, a proto jim byl zakázán vstup do Kartága. Morová nákaza si však našla cestu i za kartaginské hradby a dne 22. 12. jí podlehl i samotný král Hunerich, „prohnilý a naditý červy“.
Dědické nároky Hunerichova syna Hildericha byly tentokrát ještě opomenuty a k moci se dostal jeho synovec Gunthamund, syn Gentův. Nový panovník si velmi dobře uvědomoval, že nenávist početně převažujících Římanů může ohrozit moc tenké vrstvy vandalských okupantů, a proto nastolil umírněnou a tolerantní formu vlády a snažil se vyhýbat konfliktům a konfrontacím. K nutnosti hledat nové způsoby soužití s římskými poddanými v této době zřejmě výrazně přispěl i stále nebezpečnější tlak berberských kmenů z jihu. Vůči římské říši zastává Gunthamund stejně nepřátelský postoj jako jeho předchůdce – básníka Dracontia např. obžaloval z velezrady a dal s celou rodinou uvěznit jen za to, že v jedné své skladbě oslavil východního císaře, i když ten ho v básni vůbec nikde nejmenoval.
Římská říše
• Thráčtí a pannoští Gótové spojeni vládou Theodeericha Amala
Na přelomu roku 483/484 se král pannonských Gótů Theoderich Amal – možná na podnět císaře Zenona – rozhodl zlikvidovat svého konkurenta vládce thráckých Gótů Rekitacha, syna zemřelého Theodericha Strabona. Jeho lidé si na něj počkali, když se vracel z lázní a mířil na hostinu do Bonofatianai, což asi bylo předměstí Konstantinopole, a zavraždili jej. Většina jeho lidí zlákaná velkými ročními platbami, kterými Theoderich poděloval své přívržence, se přidala na Amalovu stranu, někteří však odešli přímo do služeb císaře Zenona. Splynutím thráckých a panonských Gótů vznikli Ostrogóti.
• Vojenské akce proti vzbouřenému Illovi
V syrské Antiochei (Antakya, Turecko) prohlásil vzbouřený magistr militum per Orientem Illos imperátorem patricia Leonidose. Proti uzurpátorovi vyrazila Zenonova armáda podporovaná Theoderichovými oddíly a Amalovi muži bojovali tak statečně, že Illa přinutili prchnout do horské pevnosti Papiris. Avšak „císař začal pochybovat o Theoderichově věrnosti“, proto jej ještě před koncem bojů odvolal, což ještě bezprostředně nevedlo k projevům nepřátelství. (až roku 486)
Podle jiného zdroje korunovala císařovna Verina v Tarsu císařem Leontia a Illos přešel na jeho stranu. Zenon proti nim vyslal vojsko a loďstvo pod Janem Skythem a jakýmsi dalším Janem, které oba vzbouřence ještě v létě porazilo v Kilikii a přinutilo uchýlit se do horské pevnosti Cherris (též Papyrion), kterou drželi až do roku 488.
• Vojenské akce proti vzbouřenému Illovi
Když isaurijské oddíly stále nebyly schopny potlačit Illovy vzbouřence, nespokojený císař Zenon odvolal jejich velitele magistra militum per Orientem Jana Skytha a dalším vedením války pověřil Theodericha Amala. Theoderichovi Gótové spolu s pomocnými oddíly Rugiů pod velením Asparova syna Ermenericha se pak zřejmě s Isaury spojili a na podzim roku 484 vybojovali velkou bitvu, v níž zvítězili. Illus, císařovna Verina a vzdorocísař Leontios se uchýlili do pevnosti Cherris hluboko v isaurijských horách, kde však císařovna již za několik dnů zemřela. Třebaže Illova situace byla beznadějná, držel se zde ještě po čtyři roky. Když pak pevnost padla roku 488 zradou, byl spolu s Leontiem zajat a připraven o hlavu. (488)
• Povstání židovských samaritánůNa svaté hoře židovských samaritánů Garizím (Gerizím) byl postaven křesťanský kostel Panny Marie, což vyvolalo povstání, při němž rozhořčení samaritáni ničili křesťanské kostely v palestinské Neapoli a Kaisarei a vyvraždili několik křesťanských obcí. Poté co byli silou pacifikování, jim byl za trest zakázán vstup na horu a jejich svatyně byly předány křesťanů. Některé členy sekty to však nezlomilo a „o něco později“ dokonce napadli palestinského místodržícího Prokopia.
• Obyvatelé východní Sýrie přijímají Nestoriovo učení
Křesťanští nestoriáni, roku 431 odsouzení jako heretikové, se usadili na území arabského kmene Lachmovců, sasánovských vazalů, sídlících u dolního toku řeky Eufratu. Především v jejich hlavním městě Híře vytvořili jedno z významných center své sekty a získali na svou stranu také část zdejších Arabů. Nestoriánská církev vznikla ve východní Sýrii, kde bylo Nestoriovo učení přijato na synodách z let 484 a 486. Sídlo nejvyššího představitele této církve, který měl titul katholikos, bylo v perském Ktésifontu (nyní předměstí Bagdádu, Irák).
Itálie
• Konstantinopolský patriarcha Akakios exkomunikován!
Papež Felix II. svolal na léto do Říma synodu, která sesadila a exkomunikovala konstantinopolského patriarchu Akakia, jenž spolu s císařem vydal kompromisní Hénotikon, v němž se snažil o dohodu s monofyzity. Toto tzv. akakiovské schizma mezi východní a západní církví potrvá až do konce vlády císaře Anastasia I.
Galie
• Smrt krále Euricha a nástup Alaricha
V Arelate (Arles, Francie) zemřel jeden z největších vizigótských králů Eurich. Na trůně jej vystřídal celkem bezvýrazný Alarich II. Ten po svém otci zdědil vládu nad rozsáhlým územím, které v Galii ohraničovaly řeky Loira a Rhôna, pobřeží Atlantiku a Pyreneje. Na Pyrenejském poloostrově pak držel provincii tarragonskou a ostatní oblasti dobyté Vizigóty.
• Smrt krále Euricha a nástup Alarica
V 19. roce své vlády odešel [král Eurich] ze života v Arelate, kde tehdy přebýval. Byl následován svým synem Alaricem, devátým v pořadí od slavného Alarica Velkého, který získal království Visigótů. Neboť to, co se přihodilo rodu Augustů, to se přihodilo též rodu Alaricově, že království často končí králi, kteří nesou stejné jméno jako ti na počátku. Prozatím opusťme toto téma a spojme dohromady celý příběh dějin Gótů, jak jsme slíbili.
• V letech 481 až 484 obsadili Vizigóti zbytek Provence včetně měst Arles a Marseille.
Hispánie
• Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)
Perská říše
• Hunové porážejí Peršany
Perské vojsko vyrazilo do akce proti Bílým Hunům (Efthalitům, Hefthalitům a postupovalo horami a hlubokými lesy, když padlo do obklíčení nepřátel, přičemž situace byla tak beznadějná, že králi Perozovi nezbývalo nic jiného než kapitulovat, padnout před hunským králem na kolena a zavázat se k výplatě tributu. S touto pohanou se ale nesmířil a připravoval odvetu. Avšak když vytáhl proti Bílým Hunům podruhé, bylo celé jeho vojsko lstí zničeno pomocí, přičemž on sám v boji padl. Perozovým nástupcem na trůně se stal jeho bratr Blases, který ještě dva roky platil Hunům tribut
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav
Rok 480
Římská říše
• Další boje na Balkáně
Císař Zenon se rozhodl situaci na Balkáně řešit vojensky a pomocí darů se mu podařilo přimět Bulhary, aby v létě překročili Dunaj a vojensky zneklidňovali thrácké Góty krále Theodericha Strabona (Šilhavého). Protože tato taktika se osvědčila, zahájily císařovy hlavní vojenské síly válečné operace i proti pannonským Gótům krále Theodericha Amala. Ten však zůstal bezpečně ukryt za hradbami epirského města Epidamnu (Drač, Albánie) a nenechal se vylákat do otevřeného pole.
• Narození budoucího krále Theodahada
Kolem roku 480 se narodil sestře krále Theodericha Amala Amalafridě syn Theodahad, budoucí vládce Itálie. Jméno jeho otce neznáme. Již od útlého věku se se svým strýcem účastnil vojenských tažení na Balkáně a pravděpodobně strávil s matkou i nějaký čas v císařském paláci v Konstantinopoli, i když jeho jméno není při této příležitosti výslovně uvedeno.
• Další Markianovo povstání
Vnuk východního císaře Markiana a syn západního císaře Anthemia Markianos zahájil minulý rok v Konstantinopoli povstání s cílem uchvátit trůn. Byl však poražen Illem a poslán do exilu v maloasijské Kappadokii. Nevzdal se a tento rok zde inicioval rolnické povstání, které však bylo potlačeno isaurským generálem Trokundem.
Itálie
• Vražda posledního legitimního západořímského císaře
Dne 9. 5. byl vládce Dalmácie Julius Nepos zavražděn na svém venkovském statku nedaleko Salonae (Solin u Splitu, Chorvatsko) svými dvořany Viatorem a Ovidiem. V pozadí vraždy zřejmě stál milánský biskup Glycerius, Nepotův předchůdce na západořímském císařském trůně. Italský král Flavius Odoaker připlul do země pod záminkou, že se vrahům pomstí, ale ve skutečnosti Dalmácii anektoval a začlenil do svých držav.
• Vražda posledního legitimního západořímského císaře (zdroj)
(477) V květnu roku 480 byl na svém venkovském sídle nedaleko Salon zavražděn poslední legitimní západořímský císař Julius Nepos. Do Dalmácie pak vstoupil vládce Itálie Odoaker a pod záminkou, že musí potrestat jeho vrahy, provincii obsadil a připojil ke svému panství. Pokud Nepos žil, nemohl císař Zenon přistoupit na jeho požadavky a pověřit jej vládou v Itálii, a proto také jeho odpověď delegaci římských senátorů z roku 477 byla tak nejednoznačná a rezervovaná. Nepotovou smrtí se však situace podstatně zjednodušila a císař začal bez problémů uznávat západní konzuly vybrané Odoakerem. Vztahy Ravenny a Konstantinopole však stále byly více než opatrné; k otevřené roztržce pak došlo až roku 486. (486)
• Vražda posledního legitimního západořímského císaře, vládce Itálie Odovacar se zmocnil Dalmácie (zdroj)
Nepotova smrt je jen krátce zaznamenána v tehdejších pramenech, které se však ale ani neshodnou na jejím datu. Auctarii Hauniensis ordo prior například zaznamenali k roku 480: „Císař Nepos vládl v Dalmácii a pokoušel se znovu uchopit žezlo vlády, když byl 22. června neočekávaně probodnut vlastními stoupenci.“ Podle Auctarii Hauniensis ordo posterior pak k téže události došlo již 25. dubna.
Fasti vindobonenses priores nám pak nabízejí již třetí datum: „V tom roce byl císař Nepos zavražděn 9. května.“ A Anonymus Valesianus jen krátce poznamenal: „A zůstal tam po dobu pěti let; pak byl zabit svými vlastními stoupenci.“ Tyto různé časové údaje snad znamenají doby, kdy zpráva o císařově smrti dorazila do různých míst; v tom případě by ovšem 25. duben byl nejbližší pravdě. Pokud můžeme těmto pramenům věřit, snažil se Julius Nepos ještě roku 480 získat znovu vládu nad Itálií. A pokud by se mu to i podařilo, nepřineslo by to jeho dalmatským příznivcům žádné výhody, a proto jej zavraždili. Římský kronikář Photius pak mluví o tom, že do spiknutí proti němu byl zapleten i jeho předchůdce na trůne Glycerius, který aktuálně zastával úřad milánského biskupa.
Vládce Itálie Odovacar pak využil Nepotovy smrti, aby se zmocnil Dalmácie. Cassiodorus v té souvislosti zaznamenal: „V té době Odovacar přemohl a zabil v Dalmácii Odiva.“ Auctarii Hauniensis ordo prior jsou pak konkrétnější: „Král Odovacar se odebral do Dalmácie. Když se mu Ovida s armádou postavil na odpor, byl Odovacarem přemožen a zabit 9. prosince. Jakmile byl Ovida poražen a zabit, rozšířil Odovacar své území bitvami a výboji široko daleko.“
Juliovi Nepotovi právoplatně patřil císařský titul, a proto jej můžeme právem považovat za „posledního západního císaře“. Ale nakonec byl všem důležitým hráčům té doyb jen na obtíž: císař Zenon se jej neodvažoval otevřeně podporovat a Odovacarovi zase bránil v ovládnutí Dalmácie. Jeho smrt, která ukončila dlouhý soupis západních římských císařů, pak prošla prakticky bez povšimnutí.
Rozklad Západořímské říše byl již v takovém stádiu, že de facto východořímský císař byl vazalem toho, který seděl v Konstantinopoli a který jej do ůřadu de facto dosazoval/potvrzoval. Nicméně proces změny posledních záapdních císařů nabral takových obrátek, že je východní panovník nestačil schvalovat a tak pro nás všeobecné znám poslední západní císař Romulus Augustulus, vlastně ani nebyl východním panovníkem v úřadu potvrzen. To by nám ale i tak nemělo bránit brát tohoho mladíčka, jako skutečně posledního panovníka západního impéria, protože důvodů k jeho potvrzení či nepotvrzení východních panovníkem mohlo být mnohem víc (politika, vojenské ambice, loutka v rukách ji¨ných atd.).
• Na svět přichází Boëthius
V Římě se narodil básník, filozof a významný státní úředník na dvoře ostrogótského krále Theodericha Velikého Anicius Manlius Severinus Boëthius.
• Narození Benedikta z Nursie
Roku 475/476/±480 přišel na svět Benedikt z Nursie, zakladatel kláštera Monte Cassino a benediktýnského řádu. Před zahájením své církevní kariéry se hodlal uplatnit ve státní správě, a proto studoval v Římě.
Hispánie
• Vizigóti již ovládli celý Pyrenejský poloostrov
Do počátku 80. let 5. století obsadil vizigótský král Eurich celý Pyrenejský poloostrov s výjimkou jeho severozápadní části, která i nadále zůstala v držení germánských Svébů. Na potlačení místní politické samosprávy a na neutěšené poměry 5. století reagovala většina domácího hispanorománského obyvatelstva ozbrojováním a sebeobranou – vznikaly místní ozbrojené síly i lupičské bandy. Tito tzv. bagaudi měli základny mají ve městech a pevnostech a operovali zvláště v Tarragoně a Aracelli.
• Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi (zdroj)
Komita Gauterich si mezi lety 479 - 481 podrobil západní část tarragonské provincie, načež postoupil po územích mezi řekami Tajem a Duerem do Lusitánie, kterou úplně anebo alespoň částečně ovládl. Předpokládá se ale, že se o tuto oblast zajímali i Svébové již velmi sžití s místním obyvatelstvem a že svými průniky po starých římských silnicích ohrožovali vizigótské zázemí.
• Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)
Noricum
• Neklidné časy v bývalém římském Noriku
Sv. Severin utekl z Pasova před germánskými Rugii. Město Vindobona (Vídeň) bylo zpustošeno Góty.
Galie
• Kolem roku 480 zemřel burgundský král Chilperich. Zemřel i presbyter a spisovatel Salvianus z Massilie (*cca 400).
Rok 481
Římská říše
• Ostrogótové obléhají Konstantinopol, smrt Theodericha Strabona
Král thráckých Gótů Theoderich Strabon (Šilhavý) došel k závěru, že se s císařem Zenonem nelze dohodnout, a proto se jej rozhodl definitivně zbavit moci a na trůn dosadit jednoho z Markianových bratrů, tj. vnuků stejnojmenného císaře. Jakmile si tento rok uvolnil ruce vázané dosud v bojích s Bulhary, zahájil válečné operace proti císařské armádě v Thrákii a jeho vojsko postoupilo až k samotné Konstantinopoli. První nápor byl veden na hlavní městské brány, avšak Illovy isaurské oddíly jej odrazily. Gótové pak zaútočili ze Sykai přes Zlatý roh a pronikli až k Hestai a Sosthenionu u Bosporu, odkud se pokoušeli probít do Býthinie a vést třetí útok ještě z maloasijské pevniny, tzn. z Chalkedonu (Kadiköy, předměstí Istanbulu, Turecko). Císařské loďstvo však bylo na místě a velmi rychle tento jejich pokus zlikvidovalo. Po ztroskotání útoku na Konstantinopol přesouval Strabon své síly do Řecka a postupoval na západ po via Egnatia. Ve Stabula Diomédis (mezi Filippoi a Maximianopolí, tj. severně od Maróneie ve východním cípu Řecka) měl však drobnou nehodu – jeho kůň se splašil, on z něho spadl a narazil se na hrot kopí. Protože silnice vedla do Epidamnu (Drač, Albánie), opevněné základny dalšího gótského vůdce Theodericha Amala, není vyloučeno, že Strabon s ním chtěl naplánovat nějakou společnou válečnou akci. Novým vládcem thráckých Gótů se stal Strabonův syn Rekitach, který zavraždil své dva strýce, jenž měli být jeho spoluvládci.
• Ostrogótové obléhají Konstantinopol, smrt Theodericha Strabona
Marcianova vzpoura, která propukla roku 479, dala Theoderichovi Strabonovi záminku k tažení na Konstantinopol s úmyslem dopomoci mu k trůnu. Třebaže do bojů na straně vzbouřenců již nestačil zasáhnout, přijal ve svém táboře dva z nich a odmítal je vydat, pokud nedostane peníze. Císař Zenon se však nenechal vydírat, zbavil jej všech hodností a prohlásil jej veřejným nepřítelem. Strabon se tedy znovu se spojil s Theoderichem Amalem, načež se s vervou pustil do devastace Thrákie. Zenon se spojil s Bulhary od dolního toku Dunaje, které však Strabon roku 481 porazil, načež vyrazil na Konstantinopol – překvapení bylo dokonalé a Gótové by mohli město snadno obsadit, kdyby Illus na poslední chvíli neobsadil městské brány palácovou gardou. Pak se Strabon pokusil proniknout do Bithýnie v Malé Asii, byl však na moři poražen a donucen odejít do Thrákie, odkud se spolu se svým synem Recitachem a třiceti tisíci přívrženci vydal do Řecka. Ale v místě zvaném Stable Diomedis jej jednoho rána kůň shodil ze sedla tak nešťastně, že se smrtelně zranil o kopí, které stálo zaraženo do země hrotem na horu nedaleko jeho stanu. Po Strabonově smrti nastoupil na jeho místo Recitach a vládl z Thrákie, přičemž „vykonal ještě více odporných činů než vykonal jeho otec.“ (482)
• Roztržka mezi císařem Zenonem a Illem
Netrvalo dlouho (479a císařovna Ariadna začala naléhat na svého manžela Zenona, aby povolal zpět císařovnu Verinu. Císař však nechtěl věc rozhodnou a prohlásil, že vše záleží na Illovi. Císařovna tedy nechala pro Illa poslat a se slzami v očích jej prosila, aby propustil její matku. A Illos se jí zeptal:
„Proč o to žádáte, když ona se postavila proti Vašemu manželovi a usilovala o povýšení jiného člověka?“
Ariadna se tedy obrátila na Zenona:
„Koho tedy chcete v paláci – mě nebo Illa?“
„Zařiďte si to, jak chcete. Já dávám přednost Vám“, zněla odpověď.
A tak Ariadna přiměla jednoho muže palácové stráže – scholariů jménem Sporacius, aby porušil svoji přísahu a pokusil se Illa zavraždit. Sporacius si na něho počkal v hipodromu a zaútočil na něj svým mečem. Úder na jeho hlavu však nevedl nepříliš obratně, neboť se mu podařilo svému protivníkovi utít pouze ucho. Svůj čin okamžitě zaplatil životem a byl na místě doslova rozsekán na kusy.
Illus nyní neuvěřil Zenonovu prohlášení, že s tím nemá nic společného, a když se mu zranění zahojilo, požádal jej o svolení, aby směl opustit Konstantinopol. Císař mu vyhověl, odvolal jej z úřadu magistra officiorum (představený císařských kanceláří) a jmenoval je vrchním velitelem na Východě (magistr militum per Orientem). Illus pak spolu s Marsem, pohanským kvestorem Pamprepiem a velkým množství svých dalších přátel a přívrženců opustil město a usídlil se v Antiochii (roku 481 nebo 482). Krátce nato za ním přicestoval patricius Leontius a požadoval vydání císařovny Veriny. Illus jej však získal na voji stranu a Leontius se již do Konstantinopole nevrátil. Roztržka mezi císařem a jeho mocným generálem tak byla již definitivní a vojenský střet obou Isaurů nevyhnutelný.
Illova strana nyní marně usilovala o získání Egypta zmítaného náboženskými spory; na druhou stranu nepřátelské akce Ostrogótů bránily císaři Zenonovi vojensky zasáhnout dříve než koncem roku 483 či počátkem roku 484.
• Henotikon (A.D. 481)
Teologické doktríny koncilu v Chalkedonu přinesly mnoho zla do východních provincií římského impéria. Věroučné spory často provázené násilnostmi rozštěpily církev, přičemž císařové velmi brzo poznali, ze bude nemožné potlačit monofyzitismus stejně rychle jako předtím ariánství. Např. egyptské Alexandrie byla tak plně oddána doktríně jedné Kristovy přirozenosti, že okamžitě po smrti císaře Marciana se nespokojenost doutnající dosud pod povrchem rozhořela jasným plamenem a propukla otevřená vzpoura. Energický monofyzita Timotheus Ailuros se postavil proti ortodoxnímu patriarchovi Proteriovi, který byl o Velikonocích roku 457 zavražděn přímo v baptisteriu a jeho mrtvola pak vláčena ulicemi. Timotheus nyní poslal císaři Leonovi list, v němž požadoval svolání nového koncilu. Císař reagoval tak, že se formálně dotázal na názor biskupa jeruzalémského, římského, antiochijského, konstantinopolského a dalších předních církevních činitelů. Když ti však Timotheovy teologické názory odmítli, poslal jej roku 460 do vyhnanství na Chersonesos (Krym). V syrské Antiochii vedl Timotheovy přívržence Petr Fullo, který jen za vlády Leonovy dvakrát usedl na tamní patriarší stolec a dvakrát jej musel opustit.
Když se ujal vlády Basiliscus, začalo se monofyzitům blýskat na lepší časy a Petr a Timotheus se opět mohli postavit do čela svých církevních obcí v Antiochii a v Alexandrii. Basiliscus vydal Encyklikon, v němž odsoudil nejenom koncil v Chalkedonu, ale i věroučný list Tomus Leonis papeže Leona Velikého. Tím si však přivodil problémy, jimiž nebyl schopen čelit – ortodoxní mniši se ozbrojili a v Konstantinopoli propukly pouliční bouře a dokonce patriarcha Acacius, který rozhodně nezastával nějaké extrémní názory, se postavil proti císařově církevní politice. Basiliscus se tedy stáhl a v Antiencyklikonu zase vše odvolal. Obnovit klid v církvi se mu však za jeho krátké vlády již nepodařilo. Tohoto úkolu se tedy ujal až císař Zenon spolu se svými poradci patriarchou Acaciem a pravou rukou Timotheovou Petrem Mongem. Nakonec bylo rozhodnuto příliš neupozorňovat na rozdílné názory monofyzitů a ortodoxních a nezmiňovat se o koncilu v Chalkedonu s tím, že závěry velkých církevních shromáždění v Nikai a Konstantinopoli, které obě strany uznávaly, budou dostatečným poutem křesťanského společenství na Východě.
Henotikon, list zaslaný císařem egyptské církvi, byl krok tímto směrem. Zenon v něm proklel Nestoria a Eutychia a postavil se za doktríny z Nikaie a Konstantinopole, přičemž anathemizoval každého, kdo by učil podle Chalkedonu nebo „něčeho jiného“. Pokud císař chtěl tímto dokumentem získat ortodoxní, tak hrubou chybou byla negativní zmínka o Chalkedonu, neboť tou vyšlo najevo, že není jeho dogmatům příznivě nakloněn. Na rozdíl od ortodoxních však monofyzité list přijali, neboť jej mohli interpretovat v tom duchu, že jim dává volnou ruku v útocích na Chalkedon a Tomus Leonis.
Zbývá ještě poznamenat, že jak Basiliscus svým Enkyklikonem, tak Zenon svým Henotikonem uplatňoval právo císaře zasahovat do církevních záležitostí a rozhodovat o sporných teologických doktrínách, čímž vlastně suploval funkci církevního koncilu. To samozřejmě nebyl Řím ochoten připustit a papež Simplicius si s patriarchou Acaciem vyměnili podrážděné dopisy. Římská synoda nakonec Acacia a Petra Monga, jenž se mezitím stal patriarchou alexandrijským, odsoudila a exkomunikovala. Přesto však za cenu této roztržky se Západem Henotikon nakonec usmířil umírněné egyptské a syrské monofyzity s konstantinopolskou církví a do jisté míry zabezpečil církevní smír na Východě na dobu třiceti let. Tvrdé jádro monofyzitů však zůstávalo neoblomné. (viz též 482)
Severní Afrika
• Král Hunerich likviduje šlechtickou opozice; represe proti africkým katolíkům
Vandalský král Hunerich anuloval dynastické nároky svého mladšího bratra Theodoricha tím, že změnil nástupnický řád ve prospěch svého syna Hildericha a Geiserichův seniorát nahradil nástupnictvím v přímé linii. Poté co Theoderichova manželka a vandalská šlechta tuto změnu odmítla, zahájil Hunerich tvrdé represe. Bratra i s mnoha příbuznými nechal deportovat, švagrovou a synovce poručil popravit mečem, běžnými tresty pro opoziční aristokraty bylo vyhnání na poušť nebo na ostrovy, upálení aj. Nepohodlný byl zlikvidován s celou rodinou, příbuzenstvem a služebnictvem, aby nezůstal nikdo, kdo by se mohl mstít. Popravě se nevyhnul ani Heldika, správce země ke konci vlády Hunerichova otce krále Geisericha, ariánského patriarchu Jucunda veřejně upálili, zatímco jiné ariánské kněze předhodili dravé zvěři, neboť panovník byl přesvědčen, že církev mu musí bezvýhradně sloužit. Úředníka, který vyhledal azyl v ariánském kostele, se sice neodvážil zabít, ale odsoudil jej k těžké práci a pravidelnému bití. Opozici se mu tak podařilo zlikvidovat ještě v tomto nebo až v příštím roce.
Hunerich jako zuřivý arián se nyní rozhodl definitivně skoncovat i s katolickou církví a uchýlil se ke lsti. Využil žádosti císaře Zenona a dcery Valentiniana III. Placidie Mladší a naopak udělil katolickému kultu plnou svobodu. V červnu tedy mohl na dvacet šest let uprázdněný biskupský stolec v Kartágu usednout přímý a nepoddajný katolík Eugenius, otevřely se katolické kostely a povoleny byly katolické bohoslužby. Nyní však Hunerich to samé požadoval po císaři pro východní ariány, jinak prý všechny katolíky vyžene na poušť. Velmi dobře věděl, že Konstantinopol na něco takového nikdy nepřistoupí a že to dobře zdůvodní nadcházející represe.
Ačkoliv africká církev byla pod nadvládou Vandalů chudá, zahájila velkolepou charitativní činnost. Ariánský kartaginský biskup Cyrola v tom viděl nepříjemnou konkurenci a stěžoval si, že katolíci nebrání ve vstupu do svých kostelů ani mužům a ženám „v barbarském oděvu“, který ovšem nenosili jen Vandalové, ale i římští úředníci v králových službách. Pokud byl někdo přistižen, že v takovém oděvu do katolického kostela vešel, byl okamžitě potrestán skalpováním (decapillatio). Vandalům a postupně i všem královským úředníkům římskoprovincionálního původu se tak mělo bránit v možnosti praktikovat katolické náboženství.
Galie
• Smrt krále Childericha, vlády se ujímá Chlodvík
Roku 481/482 zemřel král sálských Franků Childerich I. (tj. „Silný v boji“) ve své rezidenci v Tornaku (Tournai, Francie) a byl i se svými poklady pohřben u farního kostela sv. Brictia. Na trůnu jej vystřídal jeho šestnáctiletý syn, „gangster na královském trůně“ Chlodvík I. (též Chlodwig, Hlodwig, Chlodovechus, Chlodoveus, Luduin, Lodoin i Ludoecus, jemuž bychom dnes říkali Ludvík, v překladu „Slavný v boji“). Mladý král měl velké ambice – chtěl se stát králem celé Galie a spojit své drsné válečníky s civilizovaným románským obyvatelstvem. Galorománi však byli katolíci a nikdy by nepřijali vládu nějakého ariánského krále. Chlodvík se tedy rozhodl konvertovat k jejich víře a sdělil svůj záměr čelnému představiteli galské církve remešskému arcibiskupovi Remigiovi, s nímž si dopisoval už od svých mladých let. Dostalo se mu od něho příslibu podpory.
• V letech 481 až 484 obsadili Vizigóti zbytek Provence včetně měst Arles a Marseille.
Hispánie
• Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Komita Gauterich si mezi lety 479 - 481 podrobil západní část tarragonské provincie, načež postoupil po územích mezi řekami Tajem a Duerem do Lusitánie, kterou úplně anebo alespoň částečně ovládl. Předpokládá se ale, že se o tuto oblast zajímali i Svébové již velmi sžití s místním obyvatelstvem a že svými průniky po starých římských silnicích ohrožovali vizigótské zázemí.
• Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)
Perská říše
• Velké povstání v Arménii
Roku 481 utrpěl perský král Perozes těžkou porážku od barbarských Kušánů ovládajících v té době kaspické nížiny od Asterabadu až po Derbend. Na to se okamžitě vzbouřili křesťanští Iberové (přibližně dnešní Gruzie), zabili svého zoroastrického krále Vazkena a na trůn dosadili svého souvěrce Vaktanga. Perský guvernér Arménie pak s rozkazem potlačit tuto vzpouru shromáždil všechny dosažitelné vojáky a vyrazil na sever zanechav Arménii svému osudu. A země opravdu povstala…
Vůdce arménské šlechty Vahan Mamikonean byl zpočátku opatrný, neboť pochyboval o tom, zda jeho země může vojensky uspět proti obrovskému perskému impériu, a také velmi dobře věděl, že nelze spoléhat na pomoc římského císaře. Ale nakonec jej přesvědčil entuziasmus jeho krajanů – všude kolem něho křesťané povstávali, ozbrojovali se a společně přísahali, že buďto padnou anebo si vybojují svobodu, zatímco Peršané a jejich přisluhovači prchali ze země. Hlavní město Arménie Artaxata (dnes Artašat) padlo po obležení křesťanům do rukou a po něm i celá země. Pak si vybrali muže, kteří jim měli vládnout – Sahaga z rodu Bagratidovců jako svého krále a Vahana Mamikoneana jako svého vrchního armádního velitele (sparapeta).
Zpráva o těchto událostech donutil perského guvernéra Ader–Vešnapse opustit Iberii a vrátit se do Arménie. V bitvě na řece Araxes však byla jeho nepříliš velká armáda skládající se z Atropaténů (severozápad dnešního Íránu), Médů (jižně od Kaspického moře) a Kadusiů (médský kmen jihozápadně od Kaspiku) napadena a poražena rovněž malou arménskou armádou pod velením Vahanova bratra Vasaga. Samotný perský guvernér pak padl v boji. Tím skončili bojové operace roku 481. (→482)
Rok 482
Římská říše
• Ostrogótové plení Balkán
Vůdce pannonských Gótů král Theoderich Amal využil války, kterou vedl císař Zenon I. proti thráckým Gótům krále Rekitacha, vytáhl ze své základny ve městě Epidamnu (Drač, Albánie) a vyplenil velkou část jihozápadního Balkánu.
• Ostrogótové plení Balkán
Roku 481 nechal „nevděčný“ císař Zenon zavraždit schopného velitele illyrské armády Sabiniana Magna, který dosud držel na uzdě Góty Theodericha Amala. Generálovým nástupcům Janovi Skythovi a jakémusi Moschianovi (podle jména zřejmě pocházel z pohoří na pomezí Arménie, Ibérie a Kolchidy) se již tak nedařilo – Teoderich se vymanil se z Epiru na západě Řecka a zpustošil Makedonii a Thessalii, kde se zmocnil jejího hlavního města Larissy. To donutilo císaře vyjednávat a uzavřít s nimi novou dohodu, podle níž jim předal k obývání část Moesie a Dacie ripense a Theodericha jmenovat magistrem militum. (A.D. 483. 483)
• Henotikon
Po smrti ortodoxního alexandrijského patriarchy Timothea Salophakiola v únoru tohoto roku se císař a konstantinopolský patriarcha Akakios odvrátili od striktně prochalkedonské politiky a snažili se urovnat vztahy mezi ortodoxními a monofyzity. Aby zabránili náboženským střetům, které v Egyptě již připomínaly občanskou válku, dosadili na alexandrijský biskupský stolec opět monofyzitu Petra Monga a společně vydali Henotikon, vlastně Edikton Zenonos, jenž měl být základem náboženského smíření Konstantinopole s Alexandrií. Text dokumentu zformuloval Akakios. Závěry koncilu v Nikai (325) a Konstantinopole (381) potvrzené na jednání v Efesu (431) vyhlásil jako závazné, s čímž i monofyzité bezvýhradně souhlasili. Aby si je Akakios získal, výslovně potvrdil dvanáct anathemat Kyrilla Alexandrijského proti Nestoriovi a spolu s Eutychem jej proklel. Ani slovem se však nezmínil o papežském věroučném listě Tomus Leonis a o chalkedonském koncilu. Protože se mu tak podařilo vlastní předmět sporu obejít, měl Henotikon pro tento okamžik úspěch, třebaže nemohl uspokojit nekompromisní odpůrce ortodoxie, kteří trvali na jejich vysloveném zatracení. Arcibiskup Petr Mongos Henotikon podepsal, což zase ale vyvolalo rozkol v egyptské církvi a odtržení tzv. akefalů („bezhlavých“), proti se postavil i ortodoxní antiochijský patriarcha Kalandion, který ale byl na základě své podpory uzurpátorovi Leontiovi a Illovi sesazen a vypovězen do egyptské pouště. Henotikon uznal a Kaladiona na biskupském stolci vystřídal již jednou z Antiochie vyhnaný monofyzita Petr Fullo (Valchář). Mezi největšími patriarchy východu tedy konečně zavládl mír, daní však byla roztržka s Římem, jehož papežové, stojící pod ochranou krále Odoakera a poté Theodericha, torpédovali snahu císaře Zenona a jeho nástupce Anastasia o církevní jednotu. Již Simplicius (468 – 483) odmítl uznat ve funkci Petra Monga, konflikt eskaloval za Simpliciova nástupce Felixe III. do podoby schizmatu mezi Římem a Konstantinopolí. Nakonec se snaha o usmíření ukázala marnou a ortodoxní i monofyzité setrvali v „nesmiřitelném odporu“.
• Roztržka mezi císařem Zenonem a Illem
Netrvalo dlouho (479) a císařovna Ariadna začala naléhat na svého manžela Zenona, aby povolal zpět císařovnu Verinu. Císař však nechtěl věc rozhodnou a prohlásil, že vše záleží na Illovi. Císařovna tedy nechala pro Illa poslat a se slzami v očích jej prosila, aby propustil její matku. A Illos se jí zeptal:
„Proč o to žádáte, když ona se postavila proti Vašemu manželovi a usilovala o povýšení jiného člověka?“
Ariadna se tedy obrátila na Zenona:
„Koho tedy chcete v paláci – mě nebo Illa?“
„Zařiďte si to, jak chcete. Já dávám přednost Vám“, zněla odpověď.
A tak Ariadna přiměla jednoho muže palácové stráže – scholariů jménem Sporacius, aby porušil svoji přísahu a pokusil se Illa zavraždit. Sporacius si na něho počkal v hipodromu a zaútočil na něj svým mečem. Úder na jeho hlavu však nevedl nepříliš obratně, neboť se mu podařilo svému protivníkovi utít pouze ucho. Svůj čin zaplatil životem a byl na místě okamžitě doslova rozsekán na kusy.
Illus nyní neuvěřil Zenonovu prohlášení, že s tím nemá nic společného, a když se mu zranění zahojilo, požádal jej o svolení, aby směl opustit Konstantinopol. Císař mu vyhověl, odvolal jej z úřadu magistra officiorum (představený císařských kanceláří) a jmenoval je vrchním velitelem na Východě (magistr militum per Orientem). Illus pak spolu s Marsem, pohanským kvestorem Pamprepiem a velkým množství svých dalších přátel a přívrženců opustil město a usídlil se v Antiochii (roku 481 nebo roku 482). Krátce nato sem za ním přicestoval patricius Leontius a požadoval vydání císařovny Veriny. Illus jej však získal na voji stranu a Leontius se již do Konstantinopole nevrátil. Roztržka mezi císařem a jeho mocným generálem tak byla již definitivní a vojenský střet obou Isaurů nevyhnutelný.
Illova strana nyní marně usilovala o získání Egypta, právě teď zmítaného náboženskými spory. Na druhou stranu akce nepřátelských Ostrogótů bránily císaři Zenonovi vojensky zasáhnout dříve než koncem roku 483 či počátkem roku následujícího. (483)
• Narození císaře Justiniána
Dne 5. 5. 482/11. 5. 483 se v Tauresiu narodil římský císař Justinián I.
Galie
• Smrt franského krále Childericha, vlády se ujímá Chlodvík
Roku 481/482 zemřel král sálských Franků Childerich I. (tj. „Silný v boji“) ve své rezidenci v Tornaku (Tournai, Francie) a byl i se svými poklady pohřben u farního kostela sv. Brictia. Na trůnu jej vystřídal jeho šestnáctiletý syn, „gangster na královském trůně“ Chlodvík I. (též Chlodwig, Hlodwig, Chlodovechus, Chlodoveus, Luduin, Lodoin i Ludoecus, jemuž bychom dnes říkali Ludvík, v překladu „Slavný v boji“). Mladý král měl velké ambice – chtěl se stát králem celé Galie a spojit své drsné válečníky s civilizovaným románským obyvatelstvem. Galorománi však byli katolíci a nikdy by nepřijali vládu nějakého ariánského krále. Chlodvík se tedy rozhodl konvertovat k jejich víře a sdělil svůj záměr čelnému představiteli galské církve remešskému arcibiskupovi Remigiovi, s nímž si dopisoval už od svých mladých let. Dostalo se mu od něho slibu podpory.
• Smrt Sidonia Apollinaria
Roku 482/487 zemřel v Arvernum (Clermont-Ferrand, Francie) místní biskup, politik a básník Sidonius Apollinaris. Známe od něho 24 básní a tři chvalozpěvy na císaře Avita, Maioriana a Anthemia.
• V letech 481 až 484 obsadili Vizigóti zbytek Provence včetně měst Arles a Marseille.
Norikum ripense
• Smrt sv. Severina
Dne 8. 1. zemřel ve svém klášteře ve Favianis (Mautern, Rakousko) sv. Severinus. Favianis se ještě za jeho života, údajně se souhlasem rugijského krále Felethea (Feby, Fevy), dostalo pod moc jeho bratra Ferderucha. Severinus se i na něho pokoušel působit, aby žil v míru s obyvateli města a s mnichy jeho kláštera. Ihned po jeho smrti však Ferderuch klášter důkladně vyloupil, ačkoli se v něm jistě žádné skutečné veliké poklady nenacházely. Mešní kalich byl např. jen ze stříbra. Barbaři však nepohrdli ani oděvy, které tu byly věřícími shromážděny pro chudé; nechali prý stát pouze holé stěny. Nepochybně to svědčí o tom, že chudoba v době stěhování národů nepostihovala jen provinciální obyvatelstvo bývalé římské říše, ale mnohdy i barbary, kterým chyběla dlouhodobější údobí usedlosti na jediném místě. Krátce po vyloupení Severinova kláštera byl Ferderuch zabit Feletheovým synem Frederikem (Friderikem), snad proto, že u Rugiů nebylo tehdy ještě ustálené nástupnictví po přímé linii (z otce na syna), ale následníkem se po Feletheově smrti mohl stát i jeho bratr.
Ke konci svého života Severinus předpověděl, že Římané Norikum opustí. A opravdu roku 488 po porážce Rugiů odvolal Odoaker ze zpustošené země poslední zbývající vojenské posádky, dále úředníky i s jejich rodinami včetně těžce zkoušeného římského provincionálního obyvatelstva. Mniši Severinova kláštera splnili přání svého učitele a vzali sebou i jeho tělo. Usadili se v kastelu Lucullanum u Neapole, kde je jakási ctihodná žena nechala důstojně pohřbít. V Lucullanu později vznikl klášter, jehož třetí opat Eugippius († po roce 533) kolem roku 511 jeho život ve svém díle „Vita s. Severini“ popsal.
Severní Afrika
• Král Hunerich potlačil šlechtickou opozici
Tvrdými represemi proti odpůrcům svého nového nástupnického řádu se vandalskému králi Hunerichovi podařilo zlikvidovat šlechtickou opozici. Nyní přijdou na řadu afričtí katolíci.
Hispánie
• Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)
Perská říše
• Velké povstání v Arménii
Někteří Arméni se připojili k revoltě iberského (gruzínského) krále proti perské říši a přesvědčili Vahana Mamikoneana, aby je vedl. Za marzapana (guvernéra) si dosadili bagratovského knížete Sahaka II., na evangelium si odpřísáhli věrnost a posíleni hunskými žoldnéři poslanými z Iberie a možná i Římany dosáhli ve válce s Peršany „jistých vojenských úspěchů“. Ale iberský král byl poražen a zahnán na útěk, Sahak i s ostatními zabit a Vahan – podobně jako roku 451 Vardan – opuštěn arménskými knížaty.
• Velké povstání v Arménii
Roku 482 vyslal perský král Perozes dvě armády, aby obnovily suverenitu říše v oblasti Kavkazu – první pod Ader–Narsemproti Arménům a druhou pod Mihranem proti Iberům (cca dnešní Gruzie). Sparapet Vahan Mamiknean svedl s Ader–Narsem na pláni u Ardazu tvrdý boj, v němž se především vyznamenal arménský král Sahag. Iberský král Vaktang však velmi brzo poznal, že není dostatečně silný na to, aby s úspěchem čelil Mihranovi, a proto požádal Arménii o pomoc. A Arméni mu vyhověli a se všemi svými silami vyrazili do Iberie. Ale za jejich velkorysost se jim nemělo dostat odměny, neboť Vaktang je zradil a uzavřel separátní mír s Peršany. Arméni pak čelili obrovské přesile a byli úplně rozdrceni v bitvě, kde jejich král Sahag a jeden z Vahanových bratrů jménem Vasag padli. Vahan sám pak unikl v čele pouhé hrstky mužů a skryl se v horák kolem Daiku na hranicích Arménie a Iberie. Ale Mihran byl důsledný a „štval jej po horách“ a jistě by jej i do roka zlikvidoval, kdyby jej jeho vládce Perozes neodvolal, protože potřeboval pomoc v boji proti Kušánům z kaspických nížin. Mihran tedy evakuoval celou provincii, načež Vahan obnovil držení celé země. (→483)
Rok 483
Severní Afrika
• Král Hunerich zasahuje proti katolíků
Když se vandalský král Hunerich nesetkal s kladným ohlasem své mezinárodní proariánské politiky, změnil svůj postoj vůči severoafrickým katolíkům přímo drasticky. Nejprve nařídil přestup na ariánskou víru všem, kteří dosud pracovali v královských úřadech. Neuposlechnutí bylo trestáno nejenom ztrátou úřadu, ale i vyhnanstvím na Sicílii nebo Sardinii, ostrovy, které se pod vandalským panstvím nacházely od doby neúspěšné Basiliskovy výpravy. Lze–li věřit číselnému údaji Victora z Vity, bylo tohoto roku shromážděno téměř pět tisíc katolických kněží, laiků, jáhnů a biskupů ve městech Sicca Veneria (El–Kef, Tunisko) a Lares a odsud deportováno ještě do mnohem krušnějšího vyhnanství – do stepních pustin na hranicích provincie Byzaceny, ovládaných kočovnými Berbery. Jejich hromadná cesta do vyhnanství, jejímž svědectvím jsou i archeologicky objevené zbytky kapličky vyhnanců, byla spojena s velkým utrpením. K jídlu jim Vandalové např. poskytovali jen obilí, které neměli možnost nikde semlít, a po určitou dobu byli drženi ve stísněném prostoru, z něhož neměli ani možnost vzdálit se za svými potřebami. Toho, kdo nemohl chodit, přikázali prý Berberům na provaze smýkat po zemi, takže postupně umírali krutou smrtí.
Dne 17. 5. vydal Hunerich edikt, jímž přikázal všem katolickým biskupům, aby se s ariánskými kněžími dne 1. 2. následujícího roku sešli v Kartágu k teologické disputaci, při níž měli dokázat pravost své víry z Písma svatého, nebo ji proklít na základě usnesení koncilů z Ariminia (Rimini, Itálie) a isaurijské Seleukii na Kalykadnu (Silifke, Turecko) roku 359, na kterých bylo schváleno poloariánské dogma. Protože Hunerichovou snahou bylo přesvědčit, že katolíky potlačuje jako prokázané a usvědčené kacíře, nezakázal jim prozatím ještě obsazovat uprázdněné biskupské stolce, ale ve prospěch státní pokladny zabavoval majetek zemřelých biskupů a kdo chtěl nastoupit na jejich místo, musel do státní pokladny odevzdat pět set solidů, což byla částka skutečně dosti vysoká. V římské říši by za ni jeden člověk mohl žít zhruba sto let.
Victor z Vity, který je nejdůležitějším zpravodajem o osudech africké církve v době Hunerichovy vlády, popisuje královo jednání jako nesmírně zchytralé a kruté zároveň. Některé Hunerichovy akce nás dodnes udivují svou promyšleností a jiné sadismem, který je stěží možný vysvětlit jen jeho snahou o politický prospěch, ba ani pouhým náboženským fanatismem, třebaže – podobně jako jeho otec Geiserich – mluvil o afrických územích, obývaných Vandaly, jako o oblastech, které jim podstoupil Bůh. Někteří historikové se domnívají, že král musel být vlastně psychopat.
Římská říše
• Roztržka císaře Zenona s Illem, mírová smlouva s Góty
Císař Zenon zorganizoval již třetí vražedný útok na svého vlivného isaurijskéko krajana Illa. Ten však atentát s těžkým zraněním přežil, načež si vynutil jmenování vrchním velitelem na východě (magister militum per Orientem). Odešel z hlavního města a s podporou císařovny Veriny, vdovy po Leonovi I., vyvolal vzpouru. Protože Zenon nemohl válčit na dvou frontách, uzavřel mírovou dohodu s králem pannonských Gótů Theoderichem Amalem, která byla pro Góty bezprecedentně výhodná. Císař Amala jmenoval vysokým císařským velitelem (magistrem militum praesentalis) a konzulem pro následující rok a jeho lidem přidělil půdu v Poříční Dácii a Dolní Moesii, za což Theoderich souhlasil se společným tažením proti Illovi. Amal se nyní rozhodl zlikvidovat krále konkurenčních thráckých Gótů Rekitacha, k čemuž došlo na přelomu roku 483 a 484. Rekitach, syn zemřelého Theodericha Strabona, se tehdy vracel z lázní a mířil na hostinu do Bonofatianai, což asi bylo předměstí Konstantinopole. Na místo však nikdy nedorazil, protože byl zavražděn Amalovými agenty. Většina jeho lidí zlákaná velkými ročními platbami, kterými Theoderich mohl podělit své přívržence, se přidala ke svým pannonským soukmenovcům, někteří však přešli na stranu císaře. Splynutím thráckých a panonských Gótů vznikli Ostrogóti.
• Mírová smlouva s Góty
Roku 481 nechal „nevděčný“ císař Zenon zavraždit schopného velitele illyrské armády Sabiniana Magna, který dosud držel na uzdě Góty Theodericha Amala. Generálovým nástupcům Janovi Skythovi a jakémusi Moschianovi (podle jména zřejmě pocházel z pohoří na pomezí Arménie, Iberie a Kolchidy) se již tak nedařilo – Teoderich se vymanil se z Epiru na západě Řecka a zpustošil Makedonii a Thessalii, kde se zmocnil jejího hlavního města Larissy. To donutilo císaře vyjednávat a uzavřít s nimi roku 483 novou dohodu, podle níž jim předal k obývání část Moesie a Dacie ripense a Theodericha jmenovat magistrem militum. (486)
• Vojenské akce proti vzbouřenému Illovi
Illus neuvěřil Zenonovu prohlášení, že s atentátem nemá nic společného, a když se mu zranění po useknutém uchu zahojilo, požádal jej o svolení, aby směl opustit Konstantinopol. Císař mu vyhověl, odvolal jej z úřadu magistra officiorum (představený císařských kanceláří) a jmenoval je vrchním velitelem na Východě (magistr militum per Orientem). Illus pak spolu s Marsem, pohanským kvestorem Pamprepiem a velkým množství svých dalších přátel a přívrženců opustil metropoli a usídlil se v Antiochii (roku 481 nebo roku 482). Krátce nato sem za ním přicestoval patricius Leontius a požadoval vydání císařovny Veriny. Illus jej však získal na voji stranu a Leontius se již do Konstantinopole nevrátil. Roztržka mezi císařem a jeho mocným generálem tak byla již definitivní a vojenský střet obou Isaurů nevyhnutelný.
Illova strana nyní marně usilovala o získání Egypta právě zmítaného náboženskými spory. Na druhou stranu akce nepřátelských Ostrogótů bránily císaři Zenonovi vojensky zasáhnout dříve než koncem roku 483 či počátkem roku následujícího. Jakmile si mírovou smlouvou s Góty konečně uvolnil ruce, nařídil Illovi, aby propustil jeho bratra Longina, kterého tak dlouho věznil. Když to Illus odmítl, odňal mu vrchní velení na Východě (magister militum per Orientem) a nahradil Janem Skythem. V tutéž dobu pak vyhnal jeho sympatizanty z Konstantinopole a jejich zabavený majetek poručil rozdělit mezi města své rodné Isaurie. Válka, která následovala, pak trvala po celé čtyři roky.
Po celou tu dobu (482 – 484), co se Illus držel v Antiochii, se snažil získat co největší množství spojenců a být maximálně populární. Pro nadcházející střet s císařem počítal hlavně s podporou ortodoxních zastánců závěrů koncilu v Chalkedonu, které tak pobouřil Zenonův monofyziticky laděný edikt Henotikon (A.D. 481), jenž výslovně popíral dogmata přijatá církevními otci na tomto shromáždění. Vzhledem k tomu, že do jeho společnosti náležel i pohanský filozof Pamprepius, snad může usuzovat, že spoléhal i na vyznavače tradičního náboženství. Díky jeho přímluvě dostal tento muž původem z egyptského města Panopolis ještě v Konstantinopoli vysoký titul kvestora a poté jej i doprovázel do Sýrie.
Illus sám jako isaurijský barbar nemohl usilovat o císařský purpur, a proto musel korunovat loutkového vládce a vládnout jeho jménem. Jeho volba nakonec padla na Marciana, který se již jednou (roku 479) o uzurpaci neúspěšně pokusil a nyní trávil čas jako vězeň v jakési isaurijské pevnosti. Illus a Marcianus se nyní obrátili s žádostí o podporu na patricia a vládce Itálie Odoakera, napsali perskému králi Perozovi a některým satrapům římské Arménie.
Zatímco Odoaker svoji intervenci do záležitostí Východu odmítl rovnou, Peršané a Arméni se otevřené odpovědi vyhnuli a prohlásili, že zasáhnou, „až přijde čas“. Velká porážka, kterou však Peršanům uštědřil hunští Hefthalité, a smrt krále Peroza (484) však tyto potenciální spojence definitivně vyřadila ze hry.
Zeno nyní vyslal proti rebelův své isaurijské oddíly pod velením nového magistra militum per Orientem Jana Skytha. Ve stejnou dobu přehodnotil Illus své plány a vstoupil do aliance se svým dávným nepřítelem císařovnou Verinou, tj. Zenonovou tchýní, propustil ji z isaurijského vězení a dopravil do Tarsu, kde mohla odložit svůj šat mnišky a opět se odít v roucho císařovny. Pak sesadil Marciana a Verině poručil, aby římským císařem korunovala patricia Leontia. Zprávu o jeho povýšení pak poslal Verininým jménem do všech východních provincií i do Egypta. V dopise císařovna tvrdí, že impérium patří ji a že to je ona, komu byla vláda udělena, a ne Zenon, který stát ničí svojí hrabivostí. Dále prohlašuje, že se rozhodla přenést vládu na zbožného Leontia.
Zatímco Leontios odešel vládnout do Antiochie, povstání se rychle rozšířili a nabralo na síle natolik, že isaurijské oddíly vyslané k jeho potlačení přestaly situaci zvládat. Nespokojený císař tedy Jana Skytha odvolal, vrchním velením na Východě pověřil Theodericha Amala a vyslal jej do akce spolu s pomocnými oddíly Rugiů pod velením Asparova syna Ermenericha, přičemž Isaurové se zřejmě ke Gótům připojili. Na podzim roku 484 byla vybojována velká bitva, v níž Theoderich zvítězil a zahnal nepřítele na útěk. Illus, Verina a Leontios se uchýlili do pevnosti Cherris hluboko v isaurijských horách, kde však císařovna již za několik dnů zemřela. Třebaže Illova situace byla beznadějná, držel se zde ještě po čtyři roky. Když pevnost padla roku 488 zradou, byl spolu s Leontiem zajat a připraven o hlavu. (488)
• Císař přestal platit Peršanům
Roku 483 zastavil císař Zenon výplatu finančních příspěvků perské říši podle mírové smlouvy z roku 442 na udržování fortifikací v Derbentském průsmyku a průsmyku Darial na Kavkaze, které měly chránit obě velmoci před útoky nomádů ze stepí severně od kavkazského pohoří. Z perské strany totiž nebyla dodržena dohoda o vydání strategicky důležité pevnosti Nisibis (Nusaybin, Turecko), která měla být v držení perských Sasánovců po 120 let.
• Narození císaře Justiniána
Dne 5. 5. 482/11. 5. 483 se v Tauresiu narodil římský císař Justinián I.
Galie
• V letech 481 až 484 obsadili Vizigóti zbytek Provence včetně měst Arles a Marseille.
Itálie
• Římané pohřbili svého papeže
Dne 10. 3.zemřel papež Simplicius a 13. 3. nastoupil na uprázdněný biskupský stolec Felix II. (III.), Říman z rodu Aniciů. Italský král a římský patricius Odoaker vyslal do Říma svého zmocněnce prefekta praetoria Cecina Basilia, který si sezval klérus i laiky do Honoriova mauzolea vedle baziliky sv. Petra a požádal je o souhlas s dekretem, v němž zemřelý Simplicius přistoupil na to, že volba papeže bude probíhat pouze v přítomnosti králových vyslanců. Konkláve se Odoakerově vůli podrobilo.
Hispánie
• Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)
Perská říše
• Velké povstání v Arménii
Roku 483 udělali Peršané další zoufalý pokus znovu dobýt Arménii, když do akce vyslali armádu pod velením generála jménem Hazaravougd. Překvapený sparapet (vrchní velitel arménské armády) Vahan Mamikonean se stáhl do pevnosti Dvinu a čelil jeho obléhatelům. Po určité době však unikl a obnovil záškodnickou válku, v níž byl takovým mistrem. Peršané však byli pány celé země a urputně jej pronásledovali, přičemž se jim několikrát podařilo zahnat jej až do římské Arménie, kam teoreticky neměli právo vstupovat. Ale Hazaravougd přecházel i tuto hranici, třebaže si musel být velmi dobře vědom, že riskuje konflikt s Římany, a Vahana již téměř dopadl, kdyby ve vzbouřencův prospěch nezasáhl perský systém spočívající v neustálé obměně vojenských velitelů. Ode dvora totiž přišel rozkaz, aby generál předal správu Arménie jistému úředníkovi jménem Sapor a sám se vydal do sousední Iberie (dnešní Gruzie) pacifikovat tamní vzpouru, která stále přetrvávala. I zde sice měl Hazaravougd úspěch, ale než krále Vaktanga zahnal do Kolchidy (východně od Černého moře) a jeho zemi podřídil perské vládě, utrpěly zájmy impéria v Arménii vážné škody.
Sapor totiž nejdříve připravoval Vahanovu vraždu ve spolupráci se dvěma jeho důstojníky, jejichž manželky měli v moci Římané, a když byl neúspěšný, vyrazil proti němu se silným oddílem vojáků. Ale hrdinný Mamikonean jej neočekávaně napadl, způsobil mu velké ztráty a nakonec jeho muže rozprášil. Když také druhou bitvu vybojovali Arméni a Peršané se stejným výsledkem, dali se demoralizovaní uctívači ohně na ústup, zatímco Vahan opět obsadil celou zemi a znovu na svoji stranu získal převážnou většinu svého národa. V takové tedy stavu byly záležitosti v Arménii, když daleko na východě vyhrocené staré nepřátelství přešlo ve válečný konflikt, jehož pro Persii negativní výsledek vedl k urovnání zdejších poměrů. (→484)
Rok 484
Severní Afrika
• Král Hunerich pronásleduje katolíky
Na příkaz vandalského krále Hunericha se dne 1. 2. sešel v Kartágu církevní koncil, na němž měli katoličtí biskupové v teologické disputaci s ariánskými kněžími dokázat pravost své víry z Písma svatého, v opačném případě měla být jejich ortodoxní víra prokleta na základě usnesení koncilů z Ariminia (Rimini, Itálie) a isaurijské Seleukie na Kalykadnu (Silifke, Turecko) z roku 359, na kterých bylo schváleno poloariánské dogma. Teologický rozhovor v Kartágu, který Hunerich nařídil, měl nepochybně již od samého začátku jiné cíle než nalezení věroučné pravdy, kterou se katolická strana snažila dokázat pomocí biskupem Eugeniem vypracovaného díla „Liber fidei catholicae“. Hunerich zakázal, aby se jednání zúčastnili biskupové ze zámoří, nepodléhající vandalskému panství, především římský biskup, třebaže domácí klerikové tvrdili, že jim samotným nepřísluší rozhodovat v otázkách víry, což mohl pouze ekumenický koncil. Podpořit katolickou věc však přesto přijeli i církevní otcové z těch území, které k říši patřila jen zčásti nebo nepřímo. V Kartágu se tak shromáždilo na 460 katolických biskupů.
Poté co ariánský patriarcha Cyril vyprovokoval prudké spory, bylo jednání přerušeno, ale všeobecná vřava a zmatek se přenesly do ulic a to byla příležitost pro Hunericha: nepokoje si vzal jako záminku k represím a na potlačení vzbouřených davů poslal vojsko. Dne 7. 2. nechal uzavřít naprosto všechny katolické kostely ve svém království, a ačkoliv podle oficiální verze měly zůstat uzavřeny tak dlouho, dokud nedojde k pokračování teologické disputace, předal jejich majetek ihned ariánům. Král nebo jeho ariánští úředníci nebo kněží v podstatě mistrně ovládali umění falešné propagandy a manipulace s veřejným míněním a pravděpodobně již od samého počátku věděli, že soupeře bude koneckonců nutno likvidovat násilím; užití tohoto násilí však mělo být v očích veřejnosti zdůvodněno tím, že katolíci nevyužili možnosti dokázat pravost své víry, protože ji ani prokázat nemohli.
Dne 24. 2. vydal král edikt, v němž katolíky označil za jediné viníky. Na území ovládaném Vandaly zakázal veškerou činnost katolické církve a všem ortodoxním se přikázal, aby do 1. 6. téhož roku přestoupili k poloariánskému vyznání. Znění příslušně královy vyhlášky najdeme v díle Victora z Vity „Historia persecutionis Africanae provinciae temporibus Geiserici et Hunerici regum Vandalorum“. Je jistě zajímavé, že zapřisáhlý nepřítel Římanů Hunerich hrozil těm, kteří neposlechnou, sankcemi z Kodexu Theodosianu, jak je proti kacířům stanovili římští císařové, všemi postupy, doporučovanými sv. Ambrožem a Augustinem. Vlastní zákoník pro vandalské království ovšem neexistoval a norem občanského práva vandalského kmene se zřejmě účinněji použít nedalo.
O politickou podporu katolických biskupů se po 24. únoru Hunerich ucházel už pouze naoko, aby tak mohl dokonat svou lest. Nabídl jim ještě naposledy možnost návratu do úřadů, konkrétně pod podmínkou, že odpřísáhnou souhlas s bezprostředním nástupnictvím jeho syna a také to, že žádný z nich nebude udržovat styky s římskou říší. Shromážděné biskupové nehlasovali jednotně, ale ať už zvolili souhlas či nesouhlas s královým přáním, skončili podobně. Ti, kteří neodpřísáhli, putovali do vyhnanství na Korsiku, kde museli kácet dřevo na stavbu vandalských lodí. Proti těm, kteří přísahali, bylo pak využito evangelijního zákazu přísahy, byli prohlášeni závislými zemědělci – kolóny a posláni obdělávat pole o blízkosti svých bývalých biskupských sídel. Vrcholná fáze pronásledování kněží i laiků začala ovšem po stanoveném datu 1. června, kdy již v zemi mělo existovat jen jedno, a to ariánské náboženství. Do jednotlivých obcí byli vysíláni ariánští biskupové, kteří se měli postarat o konverze jejich obyvatelstva. Ortodoxním byl zabavován majetek a byli tělesně trestáni, nazí biskupové byli vyháněni z měst, v kočárech museli vozit vandalskou šlechtu, holýma rukama obdělávat pole a vykonávat nejopovržlivější práce. Ve městě Tipasa, které leželo v provincii Mauretania Caesariensis, byl ustanoven biskupem bývalý sekretář ariánského patriarchy Cyroly. Větší část příslušníků zdejší křesťanské obce tehdy prý před ním uprchla do Hispánie a ti, kteří zůstali, nejenže nekonvertovali k ariánskému vyznání, ale v jednom ze soukromých domů se dokonce odvážili sloužit katolickou mši. Král, který se o tom dozvěděl, jim všem dal vytrhnout jazyky a useknout pravou ruku, načež se podle Victora z Vity, Prokopia z Kaisareie i Řehoře z Toursu stal zázrak, který spočíval v tom, že tito lidé i bez jazyka nadále mluvili. Jeden z nich – subdiákon jménem Reparatus – měl později jako svědek této události žít na dvoře císaře Zenona. Zásahu tohoto panovníka se ovšem Hunerich příliš neobával, neboť dal mučit katolíky přímo před očima jeho vyslance Urania, který sem přišel s úkolem je chránit.
Značně nesympatickou roli sehrál v době Hunerichova pronásledování mnohdy ariánský vandalský klérus, který užíval k obracení katolíků násilných křtů, křtů s roubíkem nebo i ve spánku. V jeho řadách však byli i takoví jako biskup Antonius, kteří neváhali sáhnout i k mučení zatvrzelého katolíka: kartaginskému biskupovi Eugeniovi lil do úst ocet, aby mu prý ztrpčil víru. Pět set katolických kleriků bylo potom veřejně zbičováno a spolu s Eugeniem posláno do vyhnanství v tuniském Telminu. Pocity pronásledovaných duchovních shrnuje spis, jímž se na krále Hunericha obrátil jeden z afrických biskupů, jménem Habetdeum. Ptá se ho v něm, proč že se ještě Vandalové zabývají lidmi už vyhnanými a proč s nimi denně bojují. Vzali jim majetek, kostely, vlast i domovy. Jen holá duše jim zůstala, a i tu se ještě snaží spoutat. „Jestliže se to, co vyznáváte, nazývá vírou,“ táže se potom dál, „proč vyznavače pravé víry trýzníte takovým pronásledováním? Co je vám do našeho vyhnanství, co je vám do nuzných na tomto světě, jejichž život vždy spočívá v Kristu?“
Kláštery i s jejich obyvateli hodlal Hunerich podle pramene „Umučení sedmi mnichů“ (Passio septem monachorum) prý darovat Berberům, doposud v převážné většině pohanským. Obchodovat směl na území Vandalů bohatém na obilí, olivy a víno a další pro kupce atraktivní zboží, jen ten, kdo se může prokázat potvrzením o ariánském křtu.
Podle našeho hlavního zpravodaje Victora z Vity přišlo jako znamení Božího hněvu na vandalské království sucho, které mělo za následek krutý nedostatek potravin – lidé umírali, zvířata hynula, zastavila se výroba i obchod a došlo k úplnému rozvratu hospodářského života. Hladovějící davy se vydaly na cestu a opustily dříve lidnatá sídliště, která úplně zanikla; zoufalí lidé se pokoušeli prodávat své děti do otroctví, aby se u bohatých aspoň najedly, ale pro všeobecnou nouzi nenacházeli kupce. Mezi uprchlíky se šířil mor, a proto jim byl zakázán vstup do Kartága. Morová nákaza si však našla cestu i za kartaginské hradby a dne 22. 12. jí podlehl i samotný král Hunerich, „prohnilý a naditý červy“.
Dědické nároky Hunerichova syna Hildericha byly tentokrát ještě opomenuty a k moci se dostal jeho synovec Gunthamund, syn Gentův. Nový panovník si velmi dobře uvědomoval, že nenávist početně převažujících Římanů může ohrozit moc tenké vrstvy vandalských okupantů, a proto nastolil umírněnou a tolerantní formu vlády a snažil se vyhýbat konfliktům a konfrontacím. K nutnosti hledat nové způsoby soužití s římskými poddanými v této době zřejmě výrazně přispěl i stále nebezpečnější tlak berberských kmenů z jihu. Vůči římské říši zastává Gunthamund stejně nepřátelský postoj jako jeho předchůdce – básníka Dracontia např. obžaloval z velezrady a dal s celou rodinou uvěznit jen za to, že v jedné své skladbě oslavil východního císaře, i když ten ho v básni vůbec nikde nejmenoval.
Římská říše
• Thráčtí a pannoští Gótové spojeni vládou Theodeericha Amala
Na přelomu roku 483/484 se král pannonských Gótů Theoderich Amal – možná na podnět císaře Zenona – rozhodl zlikvidovat svého konkurenta vládce thráckých Gótů Rekitacha, syna zemřelého Theodericha Strabona. Jeho lidé si na něj počkali, když se vracel z lázní a mířil na hostinu do Bonofatianai, což asi bylo předměstí Konstantinopole, a zavraždili jej. Většina jeho lidí zlákaná velkými ročními platbami, kterými Theoderich poděloval své přívržence, se přidala na Amalovu stranu, někteří však odešli přímo do služeb císaře Zenona. Splynutím thráckých a panonských Gótů vznikli Ostrogóti.
• Vojenské akce proti vzbouřenému Illovi
V syrské Antiochei (Antakya, Turecko) prohlásil vzbouřený magistr militum per Orientem Illos imperátorem patricia Leonidose. Proti uzurpátorovi vyrazila Zenonova armáda podporovaná Theoderichovými oddíly a Amalovi muži bojovali tak statečně, že Illa přinutili prchnout do horské pevnosti Papiris. Avšak „císař začal pochybovat o Theoderichově věrnosti“, proto jej ještě před koncem bojů odvolal, což ještě bezprostředně nevedlo k projevům nepřátelství. (až roku 486)
Podle jiného zdroje korunovala císařovna Verina v Tarsu císařem Leontia a Illos přešel na jeho stranu. Zenon proti nim vyslal vojsko a loďstvo pod Janem Skythem a jakýmsi dalším Janem, které oba vzbouřence ještě v létě porazilo v Kilikii a přinutilo uchýlit se do horské pevnosti Cherris (též Papyrion), kterou drželi až do roku 488.
• Vojenské akce proti vzbouřenému Illovi
Když isaurijské oddíly stále nebyly schopny potlačit Illovy vzbouřence, nespokojený císař Zenon odvolal jejich velitele magistra militum per Orientem Jana Skytha a dalším vedením války pověřil Theodericha Amala. Theoderichovi Gótové spolu s pomocnými oddíly Rugiů pod velením Asparova syna Ermenericha se pak zřejmě s Isaury spojili a na podzim roku 484 vybojovali velkou bitvu, v níž zvítězili. Illus, císařovna Verina a vzdorocísař Leontios se uchýlili do pevnosti Cherris hluboko v isaurijských horách, kde však císařovna již za několik dnů zemřela. Třebaže Illova situace byla beznadějná, držel se zde ještě po čtyři roky. Když pak pevnost padla roku 488 zradou, byl spolu s Leontiem zajat a připraven o hlavu. (488)
• Povstání židovských samaritánůNa svaté hoře židovských samaritánů Garizím (Gerizím) byl postaven křesťanský kostel Panny Marie, což vyvolalo povstání, při němž rozhořčení samaritáni ničili křesťanské kostely v palestinské Neapoli a Kaisarei a vyvraždili několik křesťanských obcí. Poté co byli silou pacifikování, jim byl za trest zakázán vstup na horu a jejich svatyně byly předány křesťanů. Některé členy sekty to však nezlomilo a „o něco později“ dokonce napadli palestinského místodržícího Prokopia.
• Obyvatelé východní Sýrie přijímají Nestoriovo učení
Křesťanští nestoriáni, roku 431 odsouzení jako heretikové, se usadili na území arabského kmene Lachmovců, sasánovských vazalů, sídlících u dolního toku řeky Eufratu. Především v jejich hlavním městě Híře vytvořili jedno z významných center své sekty a získali na svou stranu také část zdejších Arabů. Nestoriánská církev vznikla ve východní Sýrii, kde bylo Nestoriovo učení přijato na synodách z let 484 a 486. Sídlo nejvyššího představitele této církve, který měl titul katholikos, bylo v perském Ktésifontu (nyní předměstí Bagdádu, Irák).
Itálie
• Konstantinopolský patriarcha Akakios exkomunikován!
Papež Felix II. svolal na léto do Říma synodu, která sesadila a exkomunikovala konstantinopolského patriarchu Akakia, jenž spolu s císařem vydal kompromisní Hénotikon, v němž se snažil o dohodu s monofyzity. Toto tzv. akakiovské schizma mezi východní a západní církví potrvá až do konce vlády císaře Anastasia I.
Galie
• Smrt krále Euricha a nástup Alaricha
V Arelate (Arles, Francie) zemřel jeden z největších vizigótských králů Eurich. Na trůně jej vystřídal celkem bezvýrazný Alarich II. Ten po svém otci zdědil vládu nad rozsáhlým územím, které v Galii ohraničovaly řeky Loira a Rhôna, pobřeží Atlantiku a Pyreneje. Na Pyrenejském poloostrově pak držel provincii tarragonskou a ostatní oblasti dobyté Vizigóty.
• Smrt krále Euricha a nástup Alarica
V 19. roce své vlády odešel [král Eurich] ze života v Arelate, kde tehdy přebýval. Byl následován svým synem Alaricem, devátým v pořadí od slavného Alarica Velkého, který získal království Visigótů. Neboť to, co se přihodilo rodu Augustů, to se přihodilo též rodu Alaricově, že království často končí králi, kteří nesou stejné jméno jako ti na počátku. Prozatím opusťme toto téma a spojme dohromady celý příběh dějin Gótů, jak jsme slíbili.
• V letech 481 až 484 obsadili Vizigóti zbytek Provence včetně měst Arles a Marseille.
Hispánie
• Vizigóti obsazují území za Pyrenejemi
Pravděpodobně mezi lety 480/481 - 490 urputně bojovali o střední Hispánii Vizigóti a Svébové, přičemž první z nich získali nevýraznou a nestálou převahu. Zdá se, že před rokem 483 Vizigóti bez větších problémů ovládli celou kartaginskou provincii a rovněž část Lusitánie a ukončili tak vládu místních statkářů typickou banditismem. Roku 483 totiž Vizigót Salla a méridský biskup Zenon zrekonstruovali římský most přes řeku Guadianu v Méridě (Emerita Augusta), hlavním městě Lusitánie, která byla ze krále Rechiara hlavním městem svébského království, což jistě svědčí o již zkonsolidované vizigótské moci. Pád Bætiky je v tomto období možný, ale ne rozhodně jistý. (Někteří historikové předpokládají, že Vizigóti ovládli Bætiku ještě před smrtí krále Euricha roku 484.)
Perská říše
• Hunové porážejí Peršany
Perské vojsko vyrazilo do akce proti Bílým Hunům (Efthalitům, Hefthalitům a postupovalo horami a hlubokými lesy, když padlo do obklíčení nepřátel, přičemž situace byla tak beznadějná, že králi Perozovi nezbývalo nic jiného než kapitulovat, padnout před hunským králem na kolena a zavázat se k výplatě tributu. S touto pohanou se ale nesmířil a připravoval odvetu. Avšak když vytáhl proti Bílým Hunům podruhé, bylo celé jeho vojsko lstí zničeno pomocí, přičemž on sám v boji padl. Perozovým nástupcem na trůně se stal jeho bratr Blases, který ještě dva roky platil Hunům tribut