Dějiny středověku v letech 540 – 549
Napsal: 4/12/2011, 19:46
Dějiny středověku v letech 540 – 549
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav
Rok 540
Římská říše
• Druhá římsko–perská válka, vpád Peršanů do Sýrie
Perský král Chosroes I. využil války v Itálii a v březnu zahájil své první tažení proti římské říši. Kolem pevnosti Kirkesion (nedaleko dnešní Busejry, Sýrie) pronikl k městu Zenobii, načež dobyl a zničil město Sura. Dvanáct tisíc zajatců předal biskupovi Sergiupole Kandidovi s tím, že do roka za ně dostane dva kentenarie zlata, tj. 65,2 kg. Ohrožená Hierapole (Menbidž, Sýrie) se vykoupila dvěma tisíci librami stříbra, Beroia (Aleppo, Sýrie) nesehnala dvojnásobek, a proto byla zničena, přičemž pouze obránci městské pevnosti mohli bezpečně odejít. Císař Justinián vyslal na pomoc ohrožené „Perle Orientu“ syrské Antiochii (Antakya, Turecko) svého synovce Germana, ale jeho pouhé tři stovky mužů nebyly schopny zabránit pádu města. Aby Peršanům městská posádka nekomplikovala rabování, ponechali dokonce jednu brána volnou a vojáky v útěku ještě povzbuzovali. Třebaže i nadále kladli odpor příslušníci cirkových démů, Peršané město obsadili a zničili, obyvatelstvo zčásti povraždili a zčásti deportovali do perské říše, kde jej usídlili nedaleko hlavního města Ktésifontu (předměstí Bagdádu, Irák) v tzv. Antiochii Perské. (Podle jiného zdroje však místní patriarcha Antiochii včas evakuoval.) Císař Justinián, jehož prestiž značně utrpěla, nyní nabídl Chosroeovi příměří, s nímž šáh souhlasil pouze pod podmínkou, že dostane padesát kentenariů zlata na ruku hned a pak pět každý rok. Za to je prý ochoten odtáhnout domů a uzavřít trvalý mír.
Zatím však pokračoval v tažení: Seleukie (přístavní město Antiochie nedaleko Samandağu, Turecko) byla plenění ušetřena a král se zde pouze vykoupal v moři. Bez boje se vzdala Apameia (jihovýchodně od Antiochie, Kalaat el Mudik, Sýrie) a odevzdala všechny své poklady, podobně jako město Chalkis (Kinnesrin, Sýrie). Pak se perské vojsko vrátilo za Eufrat a pokračovalo k Edesse (Urfa, Turecko), která však měla velmi silné opevnění. Chosroes proto nechtěl riskovat útok a spokojil se s výpalným. Karrhy (jihovýchodně od Edessy, Harran, Turecko) byly ušetřeny, a protože obléhání města Darasu (Dara, Turecko) nebylo úspěšné, získal šáh svoje poslední zlato z Konstantiny (Visansehir, Turecko).
• Druhá římsko–perská válka, vpád Peršanů do Sýrie, pád syrské Antiochie (zdroj)
(539) Místo obvyklého vádu do římské Mezopotámie si perský král Chosroes vybral za cíl svého prvního útoku Sýrii a s velkou armádou postupoval podél levého břehu Eufratu. Aniž pomyslel na útok, minul město Circesium (al-Busajra), Sýrie), jehož hradby trojúhelníkového tvaru postavené za císaře Diocletiana se ukázaly příliš pevné, a stejně přezíravě ignoroval město Zenobii, pojmenované po palmýrské královně, které zase pro něj bylo příliš bezvýznamné. Když se však přiblížil k městu Sura (vesnice Sura), jeho kůň začal řehtat a bušit kopytem o zem, z čehož jeho mágové celkem logicky usoudili, že této lokality musí být dobyto. Obléhání města však netrvalo dlouho – když již první den přišel o život římský guvernér, přišel nazítří k Chosroeovi místní biskup a se slzami v očích jej prosil, aby město ušetřil, za což kromě obvyklého výpalného sliboval i ptáky, víno a chléb. Král však byl pevně rozhodnut Suru dobýt a zničit, protože nekapitulovala okamžitě. Nedal však na sobě znát svůj hněv a tvářil se smířlivě, když přijímal dary a prohlašoval, že se o výši výkupného musí ještě poradit se svými šlechtici. Pak biskupa propustil a jako čestný doprovod mu poskytl několik svých předáků, který však dal tajné instrukce.
„Když dal instrukce biskupově doprovodu, Chosroes nařídil své armádě, aby stála v pohotovosti a co nejrychleji vyrazila k městu, až dá znamení. Když došli až k hradbám, Peršané se rozloučili s biskupem a zůstali stát na místě. Když lidé z města Sura uviděli biskupa v dobré náladě a zpozorovali, že jej doprovázejí Peršané, zanechali své podezíravosti, otevřeli doširoka bránu a přijali svého kněze potleskem a oslavným provoláváním. A když všichni vešli dovnitř, zatlačili vojáci na bránu ve snaze ji zavřít. Ale Peršané dali kámen, který si opatřili, mezi veřeje a práh. Vojáci tedy zatlačili větší silou, ale přes veškerou jejich námahu se jim nepodařilo dorazit veřej až k prahu. A pak se ji již neodvažovali otevírat znovu, protože pochopili, že jsou v moci nepřítele. Někteří však říkají, že to byl kus dřeva, co tam Peršané vsunuli. Ostatní obyvatelé města Sury pak zjistili, že byli takovým způsobem podvedeni, teprve když Chosroes přitáhl se svojí armádou a donutil je otevřít bránu. Za krátkou dobu tak bylo celé město v moci nepřítele – domy byly vyloupeny a spáleny, mnoho lidí zabito a ti, co přežili, byli vzati do otroctví. Poté perský král poslal do Konstantinopole římského vyslance Anastasia a přikázal mu, aby podal císaři zprávu, za jakých okolností jej Chosroes, syn Kavadův, propustil.“
Možná se jednalo pouze o projev chamtivosti, možná to byly modlitby či krása jedné zajaté Římanky jménem Euphemie, která způsobila, že král nabídl Candidovi, biskupovi Sergiopole (Resafa, Sýrie), aby vykoupil dvanáct tisíc zajatců za dvě stě liber zlata (tj. patnáct solidů za hlavu). Když však Candidus nebyl schopen okamžitě tak velkou částku sehnat, stačil mu pouhý písemný závazek, že zaplatí do jednoho roku. Pokud by se však opozdil, suma by se zdvojnásobila a musel by rezignovat na svoji biskupskou hodnost. Obyvatelé Sury tak byli zachráněni; mnoho z nich však ještě dlouho trpělo tím, co si v zajetí prožili.
Císař Justinián zareagoval na vpád Peršanů jmenováním dvou vrchních velitelů pro Východ: provincie za Eufratem dostal na starost Buzes a Sýrii a Malou Asii pak Belisarius. Protože však druhý z nich se ještě nevrátil z Itálie, velel prozatím ze svého hlavního stanu v Hierapoli Buzes. Do ohrožené syrské Antiochie pak poslal svého blízkého příbuzného Germana s malým oddílem čítajícím tři sta mužů. Když Germanus dorazil do „Královny Orientu“, okamžitě provedl inspekci hradeb, jejíž výsledek jej však nijak nepotěšil. Zjistil totiž, že spodní části města dobře chrání řeka Orontes omývající samé základy hradeb a že také ostatní výše položené části jsou bezpečny v důsledku své polohy na strmých skalách. Bohužel nejslabším místem celé obrané linie se ukázala městská citadela, proti níž se tyčila prakticky do úrovně jejích hradeb vysoká skála. Bylo naprosto jasné, že kdyby ji nepřítel obsadil a vedl právě z ní svůj útok, byl by v nepopiratelné výhodě. Přivolaní inženýři pak konstatovali, že s tím nemohou nic dělat, protože mají málo času na to, aby skálu snížili anebo ohradili samostatným valem. Na základě těchto informací Germanus na další obranu města rezignoval a za Chosroeem vyslal Megase, biskupa města Sergiopole, aby se jej pokusil uplatit nebo uprosit. Peršané mezitím překročili řeku Eufrat a Megas na ně narazil právě když postupovali na Hierapoli, z níž se Buzes stáhl i s většinou její posádky. Velký král jej pak informoval, že je jeho pevným úmyslem zmocnit se Sýrie a Cilicie, načež jej přinutil, aby je doprovázel k Hierapoli. Ta však byla dostatečně pevná na to, aby vydržela jeho obléhání, což si zřejmě i Chosroes uvědomil a přistoupil na dohodu – za dva tisíce liber stříbra nechá město na pokoji a za dalších tisíc liber zlata [45.000 £ v cenách z roku 1923] se vzdá svého úmyslu dobýt Antiochii. Biskup se pak rychle vrátil po via Batnae do své domovské Beroe, od níž Chosroes vymáhal dvojnásobek toho, co od Hierapole. Třebaže lidé dali vše, co měli, sehnali pouze polovinu požadované sumy. Chosroes byl však nekompromisní a město rozbořil.
Z Beroe již postoupil přímo k Antiochii a dožadoval se zlata, jehož výplatou se zavázal Megas, a říká se, že byl ochoten spokojit se i s polovinou. A antiochijští již chtěli zaplatit – ostatně jejich patriarcha i s Germanem prchli do Cilicie –, když se objevilo na šest tisíc vojáků z provincie Phoenicia Libanensis pod velením Theoctisovým a Molatzesovým, přičemž také císařův vyslanec a tajemník Julianus je vyzýval, aby neustupovali takovému vydírání. Lidé tedy dohodu s Chosroeem odmítli a jeho vyjednavače Pavla, který velmi blízko hradeb radil zaplatit, málem zabili. Rozkurážení lidé se však s tím nespokojili a zavalili perského monarchu takovým vodopádem oplzlých nadávek, že by to rozzuřilo i toho nejmírnějšího panovníka. Dobýt město se tak stalo otázkou cti.
Obležení, jenž po krachu rozhovorů následovalo, bylo velmi krátké a zdá se, že se nikdo nepokusil nějakým způsobem řešit problematickou skálu proti citadele. Antiochijští se však zpočátku bránili skvěle a měli i jeden dobrý nápad, jak zvětšit počet obránců na atakovaném úseku hradeb – mezi hradební věže napjali lana a na ně zavěsili dřevěné lávky a na ně zase umístili další muže. Během perského útoku se však ukázalo, že to zase tak dobrý nápad nebyl – lana se totiž uvolnila a obránci popadali z lávek dolů před i za hradby. Ostatní pak opustili svá místa a dali se na útěk, přičemž všeobecnou paniku, při níž mnoho žen a dětí bylo ušlapáno nebo udušeno k smrti, ještě zvyšovala mylná zpráva, že Buzes jde městu na pomoc. Jedna volná cesta k záchraně přesto ještě byla, neboť Peršané neblokovali bránu k předměstí Daphne, neboť jejich král si zřejmě přál, aby římští vojáci a důstojníci nepřekáželi a v klidu opustili město. Je také možné, že této možnosti k úniku nevyužili jenom vojáci, ale i mnoho civilistů. A tak pouze mladíci, členové místních cirkových dému, se hrdinně postavili na odpor nepříteli, proti jehož početní přesile neměli šanci…
Pád Antiochie byl provázen velkými ztrátami na lidských životech, přičemž král Chosroes jenom předstíral, že toho lituje. Říká se, že dvě dámy z předních rodin se toho dne vrhli do řeky Orontes, aby unikli zvrhlíkům z východu. Přitom po dobu třech set let žádný nepřítel do ní nevstoupil a město trpělo pouze katastrofami přírodními. Avšak ani Sasánovec Sapor, který se jí zmocnil za nešťastné vlády Valerianovy, se zde choval značně umírněně oproti svému následníku Chosroeovi, který ji poručil vyloupit, spálit a poté zbourat. Na jeho rozkaz tak zůstal ušetřen pouze místní chrám, třebaže i ten přišel o veškeré svoje bohatství ve zlatě, stříbře a uměleckých děl z mramoru.
Když destrukce Antiochie – pokud byla vůbec technicky možná – skončila, sešel se Chosroes s císařovými vyslanci Julianem a Janem, synem Rufinovým, a vyjádřil svoji ochotu uzavřít mír za pět tisíc liber zlata splatných ihned a za pět set liber vyplácených každoročně jako úhradu na obranu Kaspických vrat. A zatímco vyslanci spěchali do Konstantinopole, Peršané krvavě řádili v přístavu města Antiochie, zatímco jejich král se sám vykoupal v moři a obětoval slunci. Na zpáteční cestě navštívil předměstí Daphne, které ovšem již ušetřil, a pak Apameiu, do níž vstoupil v doprovodu dvou set vojáků, aby zde pobral k ukojení své nenasytnosti veškeré zlato a stříbro, přičemž pouze drahokamy zdobenou skříňku s kouskem Sv. Kříže ponechal na místě. Když pak město Chalkis se vykoupilo za dvě stě liber zlata, byly finanční možnosti římských provincií západně od Eufratu víceméně vyčerpány. Chosroes se tedy rozhodl přenést své aktivity do provincie Mesopotamia a vrátil se za řeku u Obbane, poblíž Barbalissu (ruiny u města Qala'at Balis). Třebaže největší městská pevnost západní Mezopotámie Edessa byla pro něho prakticky nedobytná, přesto mu vyplatila dalších dvě stě liber pod podmínkou, že nebude pustošit její okolí. Její obyvatelé také prokázali svoji mimořádnou lidskost tím, že se snažili vykoupit zajatce z Antiochie – rolníci, kteří neměli vůbec žádné peníze, dávali ovce nebo osli a dokonce prostitutky se vzdávali svých šperků. Podle Procopia však Buzes, který tam náhodou byl, celou sebranou částku zadržel a umožnil tak Peršanů odvést si všechny lidi. Na zpáteční cestě od Edessy si Chosroes nemohl nechat uniknout báječnou příležitost dobýt silnou městskou pevnost Daras vybudovanou císařem Anastasiem jako náhrada za dávnou ztracenou Nisibis.
Daras, hlavní opěrný bod Římanů ve východní Mezopotámii, se rozkládal na třech kopcích, přičemž jeden z nich nebylo možno pojmout do obvodu města, takže hradby se táhly po jeho úbočí. Na nejvyšším z pahorků pak stála citadela. Městské hradby byly zdvojené a prostor mezi nimi široký padesát stop využívali lidé k pastvě domácích zvířat. Drsné přírodní podmínky této části Mezopotámie – kruté zimy bohaté na sníh následované pak horkými léty – narušily kvalitu zdiva natolik, že císař Justinián byl nucen přikročit k celkové rekonstrukci, při níž zvýšil vnitřní hradební zeď na úctyhodnou výšku šedesáti stop a hradební věže na sto stop a zabezpečil dodávku vody tím, že odklonil řeku tekoucí kolem a přivedl ji do města pomocí kanálu vinoucího se mezi skalami. Pro zdejší posádku pak nechal postavit kasárna, čímž z civilistů sejmul těžké břímě ubytovací povinnosti.
Peršané nejdříve útočili na západě a docílili i jistého úspěchu, když se jim podařilo spálit bránu vnějšího opevnění a prorazit tak vnější obrannou linii. Protože však proniknout do nebezpečného prostoru mezi hradbami se neodvažovali, přesunuly své aktivity na stranu východní a snažili se na tomto jedině možném místě se do města prokopat. Římané nejdříve o ničem nevěděli, avšak když podkop již dosáhl úrovně vnějšího opevnění, objevil se hradeb jistý perský voják – alespoň tak se to vypráví – a mluvil k jejich obráncům. A zatímco Peršané si mysleli, že je tupí, ve skutečnosti podával informace o hrozícím nebezpečí. Římané pak na radu jistého schopného inženýra jménem Theodor vykopali mezi hradbami hluboký příkop a pak již čekali, až v něm Peršané uváznou. Když k této situaci opravdu došlo, vyřítili se na ně se zbraněmi v rukou, přičemž ty první zabili a ostatní zahnali do temné chodby. Rozladěn tímto neúspěchem přijal král Chosroes jeden tisíc liber stříbra a odtáhl. Císař Justinián ovšem útok na Daras považoval za porušení dohod a zastavil vyjednáváni o míru.
Když se perský panovník konečně vrátil z vítězného tažení, nechal nedaleko své metropole Ctesiphontu postavit podle vzoru Antiochie, v níž získal tak báječnou kořist, nové město a poručil zde usadit její zajaté obyvatele, kteří zde možná prožili svůj život spokojeněji, než kdyby se velkorysým Edessanům jejich bohulibý záměr zdařil. Podle perských pramenů bylo jméno tohoto nového města Rumia, tj. Řím, podle Procopia zase Chosro Antiocheia, neboli Chosroeova Antiochie. Tabarí zase uvádí, že mělo jednu pozoruhodnou výsadu – otroci, kteří do ní prchli a zdejší lidé je přijali, se nemuseli vrátit ke svým perským pánům. Procopius také zaznamenal, že císař Justinián vystavěl znovu i syrskou Antiochii. Chráněná plocha města byla zmenšena, takže se citadela včetně potenciálně nebezpečné skály již ocitla mimo hradební okruh. Ze stejného důvodu pak bylo nutné změnit tok řeky Orontes, aby znovu omývala paty hradeb. (→541)
• Núbie křesťanská!
Kolem roku 540 se Núbie rozhodla přijmout křesťanskou víru a obrátila se s žádostí o misionáře na Konstantinopol. Císař Justinián tam vyslal misionáře ortodoxní, zatímco jeho manželka císařovna Theodora monofyzitické. Theodora však neponechal nic náhodě a napsala správci provincie Thebaidy dopis, v němž mu hrozila smrtí, jestliže katolíky nezdrží. Vévoda její rozkaz splnil, takže když k núbijskému králi Silkovi Justiniánovi misionáři konečně dorazili, byli odmítnuti s tím, že se již rozhodl pro víru Theodosiovu (tj. umírněný monofyzitismus).
• Slované v akci
Roku 540 nebo „nedlouho před“ se velké bulharské vojsko přeplavilo přes řeku Dunaj, a aniž narazilo na odpor, poplenilo oblast mezi Jadranem a Konstantinopolí, zpustošilo Ilýrii a řeckou Thesálii – některým barbarům se dokonce zdařilo překonat Chersonés (Galipoli) a dostat se tak na maloasijský břeh. Útoku neodolala nejenom opevněná města, ale i pevnosti. Na zimu se útočníci stáhli zpět na své území s obrovskou kořistí a se sto dvaceti tisíci zajatci.
• Gepidové si mohou Sirmiu ponechat
Roku 539/540 potvrdil císař Justinián svým „spojencům“ Gepidům držení Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko) dobytého roku 535 – pro barbary mělo toto město význam především obchodní, neboť zde kvetl čilý obchod až s Pobaltím, jehož hlavním artiklem byl jantar a kožešiny. Protože však mělo i velký strategický význam pro spojení východní a západní části říše po souši a zároveň bylo branou k Ilýrii a Dalmácii, nehodlal se s daným stavem smířit.
Itálie
• Pád Ravenny – zdá se, že Ostrogótové jsou definitivně poraženi
Počátkem roku ovládal císařův vojevůdce Belisar již prakticky celou Itálii, ale zdolat hradby hlavního města ostrogótského státu Ravenny bylo nad jeho síly. Během obléhání probíhala čilá diplomatická aktivita: Frankové nabídli Ostrogótům spojenectví, ale ti raději začali vyjednávat s císařem. Justinián prostřednictvím poslů navrhoval jejich králi Vitigesovi, že si může ponechat polovinu královského pokladu a Itálii na sever od řeky Pádu, což s ohledem na další vývoj situace byla rozumná nabídka, neboť Gótové by pak sloužili jako nárazníkový stát, který by chránil císařská území na jihu. Belisar však mírovou dohodu odmítl podepsat, neboť pro něj nepřicházelo v úvahu nic jiného, než úplná kapitulace. V obléhané Ravenně mezitím shořely sýpky a všem bylo nyní jasné, že se město dlouho neudrží. Gótové proto nabídli Belisarovi vládu nad Itálií, s čímž souhlasil i Vitiges, a k nějaké dohodě rozhodně muselo dojít, protože v květnu se městské brány otevřely a římské oddíly vstoupily do Ravenny.
„Když jsem se tehdy díval, jak vstupuje římské vojsko do Ravenny, zdálo se mi, že tyto události vůbec nepřivodila moudrost ani jiná lidská schopnost, ale nějaké božstvo stále usměrňovalo jejich myšlení a vedlo je tam, kde by se už jejich počínání nestavěla do cesty žádná překážka. Gótové, kteří daleko převyšovali nepřátele počtem i silou, se od té doby, co byli v Ravenně, vůbec s nimi nezměřili v boji, ani jejich sebevědomí nebylo ničím ochromeno, ale dali se zajmout menším počtem mužů a vůbec necítili pohoršení nad jménem otroctví. Ale jejich ženy (slyšely totiž právě od manželů, že nepřátelé jsou urostlí a je jich mnoho) všechny plivaly do tváře mužům, když je viděly ve městě všechny dřepět; prstem ukazovaly na vítěze a posmívaly se zbabělosti poražených.“ (Prokopios z Kaisareie: Hyper ton polemon logoi)
Vitiges byl i se svými hlavními stoupenci zajat a zbytek jeho armády poslali domů. Většinu Gótů se sice podařilo rozptýlit do menších skupin, ale jejich vojenská síla zůstala prakticky nedotčena. Císařská armáda byla také početně slabá a nemohla kontrolovat oblasti hlavního gótského osídlení severně od Pádu, neboť jedinou jednotkou v této oblasti byl oddíl Herulů dislokovaný v dobytém Tarvisiu (Trevisum nedaleko Benátek) pod velením Vitaliovým. Urais v Pávii a Ildibad ve Veroně odmítli kapitulovat, ale nevedli žádné útočné operace a stále naléhali na Belisara, aby se prohlásil západořímským císařem, což pravděpodobně při jednání slíbil. Protože toto jejich úsilí bylo marné, zvolili novým ostrogótským králem Ildibada z Verony, synovce vizigótského panovníka Theudise, v jehož pomoc doufali. I Ildibad byl ochoten abdikovat a znovu žádal Belisara, aby se ujal vlády. Ten však chtěl demonstrovat svoji neochvějnou věrnost císaři Justiniánovi, a proto spolu s historikem Prokopiem, králem Vitigisem a jeho manželkou Matasunthu (Mataswinthu), zajatými gótskými předáky a Theoderichovým pokladem odplul do Konstantinopole. Císař nahlodán pomluvami mu však nepovolil triumf a poslal ho do války proti Peršanům.
• Italové pod císařovou vládou, Gótové se však ještě nevzdali
Justinián se ujal správy svých nově dobytých italských provincií – jeho úředníci dřeli z lidí daně, neoprávněně konfiskovali majetek, podvodně znehodnocovali měnu, vojsko nebyl vyplácen žold a jeho velitelé si hrabali jenom pro sebe. Situace v Itálii se již zdála jasná, a proto Frankové museli oželet svůj pravidelný tribut, jímž je vyplácely obě bojující strany.
Po odjezdu Belisara se definitivně rozplynuly naděje, že se jej podaří postavit proti císaři. Ildibad se tedy začal připravovat na novou válku. Povolal k sobě okamžitě své stoupence, přičemž přicházeli nejenom barbaři, ale i římští dezertéři nespokojení se službou v císařské armádě. Přesto zahájil svůj boj o Itálii s pouhou tisícovkou vojáků.
• Cassiodorus odchází do ústraní
Roku 538/540 se vysoký úředník na dvoře ostrogótských králů (quaestor, tj. králův kancléř) Casssiodorus Senator stáhl z veřejného života do ústraní, aby roku 555 založil na svých pozemcích v Kalábrii klášter Vivarium, který se stal jedním z nejvýznamnějších církevních center, díky nimž byla antická vzdělanost uchována středověku.
• Kolem roku 540 přišel na svět papež Řehoř I. Veliký.
Franská říše
• Frankové ovládli Raetii a Norikum
Mezi lety 540 a 545 upevnil franský král Theudebert I. svoji pozici severně od Alp, tj. v provincii Raetia secunda (provincie Augsburk), v Noriku a v Korutanech a pronikl až k hranicím Pannonie, což vyvolalo zděšení v Konstantinopoli, kde se objevila zvěst, že Theudebert chce proniknout až na římský Balkán. Aby své územní zisky zabezpečil, spojil se s Langobardy a Gepidy – princ Theudebald se oženil s Waltradou (Walderadou), dcerou langobardského krále Wachona a sestrou své nevlastní matky královny Wisigardy.
• Narození Řehoře z Toursu
Ve významné galorománské rodině z kraje Auvergne přišel na svět 30. 11. 538/539/540 Georgius Florentius, pozdější biskup a významný historik Řehoř z Toursu. Jiří pochází z rodu, ze kterého vzešlo několik biskupů, včetně sv. Řehoře z Langers, po němž měl i jméno. Od raného dětství byl vychováván pro církevní kariéru.
Hispánie
• Neúspěšná akce Vizigótů v severní Africe
Roku 540 - podle jiného zdroje však až roku 546 - napadl vizigótský král Teudis římskou Ceutu, město obsadil a vyplenil. Východní Římané však jeho vojsko překvapili, porazili a zničili (zřejmě roku 548).
Podunají
• Smrt krále Wachona, vlády se ujímá Valdar
Langobardský král Wacho zemřel. Za svého života se nezapojoval do konfliktů, které by jej mohly ohrozit. Vůči Gótům, Durynkům, Gepidům, Římanům a Frankům zachovával neutrální postoje, ale i maličkosti dokázal využít ve svůj prospěch, takže po třiceti letech své vlády předal svému synovi Valdarovi své království jako dunajskou velmoc. Regentské vlády se ujal Audoin z rodu Gausů.
Británie
• Na svět přichází mladší Columbanus
Roku 540/543 se urozeným rodičům v irském kraji Leinster narodil sv. Columbanus (Kolumbán Mladší), pozdější mnich, křesťanský misionář a teolog, zakladatel lucemburského kláštera Luxeuil a italského kláštera Bobbio, autor spisu De Paenitentia (O pokání).
Rok 541
Římská říše a Orient
• Druhá římsko–perská válka
Lazové (obyvatelé jižní části Kolchidy, tj. východního černomořského pobřeží) odpadli od císaře Justiniána a obrátili se s žádostí o pomoc na perského krále Chosroea. Ten jim vyhověl a po zimním oddechu vyslal svoji armádu na již podruhé proti římské říši. Peršané prošli Ibérií (zhruba dnešní Gruzií), pronikli do Laziky a král Gubazes se jim poddal. Potom oblehli město Petru hájenou římskou posádkou, ale při neočekávaném nočním výpadu byli zahnáni na útěk, za což nechal rozlícený šáh jejich velitele Anibeda narazit na kůl, protože „se dal přelstít od Ioanna, takového kramáře a hloupého civila“. Peršané však k Petře přitáhli znovu a Římané jim na základě dohody pevnost vydali, za což mohli i se svým majetkem pokojně odejít.
Císařův vojevůdce Belisar vytáhl na podzim z města Darasu (Dara, Turecko), překročil hranice a u perské pevnosti Nisibis (Nusaybin, Turecko) svedl boj s městskou posádkou. Dobře opevněné město se však ani nepokoušel dobývat a pokračoval k blízké hraniční pevnosti Sisauranonu (též Sisara, Sarbané nebo Sisarbanon, jeden den cesty od Nisibis), kterou vyhladověl a obsadil. Jeden římský oddíl pod vedením Arethovým překročil řeku Tigris, vydrancoval perskou provincii Asýrii a získal zde obrovskou kořist. Nepřátelský útok donutil krále Chosroea stáhnout své vojsko do Persie, zatímco jeho protivník Belisar odešel na zimu do Konstantinopole.
• Druhá římsko–perská válka
Ve 13. roce Iustinianovy vlády (roku 540) vytáhl perský král Chusrav do Sýrie, Kilikie a Osrhoeny. Když je opustil, rozhodl se císařův vojevůdce Belisar, že se souhlasem císaře sám preventivně do Persie vpadne. Proti tomuto úmyslu byl jen velitel provincie Phoenice Libani, který se obával, že pokud odsud odtáhnou vojáci, vyplení jeho provincii a Sýrii arabský náčelník v perských službách al–Mundhir (Alamundar) z kmene Lachmovců usazeného na dolním toku Eufratu kolem města Híry. Belisarios ho však podle Prokopia uklidnil tím, že je právě letní slunovrat, a to nejméně po dva měsíce Arabové přinášejí oběti svému bohu a na cizí území neútočí. Po této době že jednotky patřící pod jeho velení uvolní.
Pak se vydal dobýt města Nisibis na horním toku Tigridu, které často přecházelo z rukou jedné velmoci do druhé, a spojenecké Araby poslal poslal napřed do Mezopotámie, protože k dobývání hradeb byli prý nezpůsobilí, ale nad jiné vynikali v drancování území. Arethas (arabsky Harítha) se svými bojovníky skutečně nashromáždil velkou kořist, ale ze strachu, aby jim ji Římané nevzali, se choval tak, aby se s Belisarem nesetkal. V římském vojsku mezitím propukly nemoci a velitelé pohraničních území na východě se v srpnu již opět obávali Alamandurova plenění, což znamenalo konec této výpravy.
• Druhá římsko–perská válka, perská invaze do Colchidy a Belisariusovo tažení do Mezopotámie (zdroj)
(540) V druhém roce války mezi Římany a Peršany začala hrát důležitou roli Lazika neboli Colchida, jež dosud byla klientem Konstantinopole, přičemž tato závislost na impériu nespočíval ani tak v placení daní, jako v tom, že volbu svého nového krále ponechávali Lazové „na moudrosti císaře“. Lazští šlechtici pak měli ve zvyku vybírat si své manželky mezi římskými dámami, králové pak hledali v rodinách senátorských. Dokonce král Gubazes, který roku 539 pozval perského krále Chosroea do země, byl syn jedné takové dámy a sloužil jako silentarius v císařském paláci.
Lazické království bylo pro císaře maximálně důležité, neboť sloužilo jako jakási závora, která bránila pronikání barbarů zpoza Kavkazu do jeho provincií. A opravdu Lazové bránili horské průsmyky, aniž po něm požadovali peníze nebo vojáky. Když se však Peršané zmocnili sousední Iberie, bylo proto zcela nezbytně nutné zabránit jim v dalšímu postupu k Černému moři. Do Laziky tedy tehdy vpochodovala římská armáda a země se dostala pod bezprostřední ochranu impéria, jehož zájmy zastupoval nepopulární velitel Petr. Petrovým nástupcem se pak stal tvrdý Jan Tzibus, jehož schopnost sehnat v této chudé zemi peníze přišla císaři velmi vhod. Na jeho radu totiž Justinián postavil jižně od města/řeky Phasis pevnost Petru (lokalizace neznámá) a vyhlásil monopol na dodávky tolik potřebného zboží. Takže již nyní nebylo možné, aby Lazové přímo kontaktovali římského obchodníka a kupovali si od něho za rozumnou cenu např. obilí nebo sůl. Jan Tzibus usazený v pevnosti Petra nyní začal fungovat jako jejich prostředník, který za minimální ceny nakupoval a za maximální prodával. Byl to totiž jediný způsob, jak na domorodce uvalit daně, z nichž pak byla financovaná římská armáda. Lazové to pak zcela oprávněně chápali jako nespravedlnost – když je Římané ve vlastním zájmu obsadili a na nic se jich neptali, pak si i svoji armádu měli platit sami.
Roku 539 tedy jejich král Gubazes poslal své vyslance k perskému králi Chosroeovi, a pozval jej do země, aby obnovil zdejší království, přičemž poukazoval na to, že když Peršané vyženou Římany, zajistí si tak přístup k moři, po němž mohou dopravit své vojáky až ke Konstantinopoli. Obsazení Laziky také ovládnou horské průsmyky a budou se moci spojit s barbarskými nepříteli Římanů zpoza Kavkazu. Chosroes tedy vyslyšel žádosti vyslanců a projevil ochotu se v Lazice angažovat, zvláště když uvážil, že po jejím ovládnutí přijde o její podporu sousední křesťanská Iberie. Aby však skryl své skutečné záměry, předstíral, že se svojí armádou potáhne právě do této země, kde je ho v nutné záležitosti potřeba.
Perská armády provázená Gubazesovými vyslanci se nyní vydala do Laziky a postupovala pomalu obtížným a neschůdným terénem. Vojáci proto museli v listnatých lesích hustě pokrývajících horská úbočí kácet obrovské stromy a pomocí nich budovat provizorní cesty, které dosud prakticky neexistovaly. Když Chosoroes pronikl do samého středu Laziky, setkal se s králem Gubazesem, aby od něho po orientálním způsobu přijal slib věrnosti. Hlavním úkolem těchto nových spojenců nyní bylo zmocnit se centra římské moci Petry a vyhnat z ní „živnostníka“, jak král posměšně nazýval Jana Tzibuse. Když však k ní dorazil perský předvoj pod velením Aniabedesovým, tak se jim pevnost zdála opuštěná – hradební brána sice zavřená, avšak nikde ani živáčka. Takže když posel krále Chosroea informoval, že cesta je volná, již brzy stála před Petrou celá perská armáda. Král pak z vrcholku blízkého kopce se zájmem sledoval, jak vojáci nasadili proti bráně beranidlo. Najednou se ale vrata rozletěla a Římané se na ně vyřítili, rychle zlikvidovali obsluhu beranidla a zabili i mnoho Peršanů, kteří se tísnili za ním, načež dříve, než někdo mohl reagovat, zase ustoupili a přibouchli za sebou vrata. Nešťastného Aniabadese – podle jiného zdroje velitele obsluhy beranidla – pak nechal Chosroes narazit na kůl, protože se nechal obelstít takovým „hokynářem“, tzn. Tzibusem.
Peršanům nyní bylo jasné, že musí přikročit k regulárnímu obléhání a že Petra ale bude tvrdým oříškem – zatímco z jedné strany byla chráněna mořem, na straně druhé se musel o strmé útesy rozbít útok jakkoliv odhodlaného či statečného nepřítele. Pouze zde však byl úzký průchod až k hradbám, po jejichž obou stranách stály dvě vysoké obranné věže, jež bohužel nebyly duté, ale do značné vyplněné kamenem, aby je nebylo možno prorazit válečnými stroji. Ale vynalézavost Orientálců přesto slavila úspěch, když ze základny jedné z nich vybrali kámen a ten pak nahradili dřevěnou výdřevou, kterou pak pak zapálili. Když dřevo shořelo, věž se s velkých rachotem zřítila a vytvořila tak vstup do pevnosti. Římané nyní na další odpor rezignovali a kapitulovali – jejich bojová morálka ostatně byla nevalná již od prvních dnů obležení, kdy náhodně vypálená střela zabila jejich velitele Jana Tzibuse. Pevnost pak mohli opustit nejenom s majetkem svým, ale i s penězi nashromážděnými svým padlým velitelem. Chosroes se však v Petře dlouho nezdržel a jakmile dostal zprávu, že Belisarius vpadl do Asýrie, rychle se vracel bránit území své říše.
Na jaře roku 541 se totiž dostavil na bojiště římský generál Belisarius i se všemi svými Góty, které které zajal v Itálii – samozřejmě s výjimkou samotného jejich krále – a převzal velení nad východními armádami. Kromě Gótů si přivezl i své generály, kteří se mu osvědčili v italské kampani, přičemž Valerianus nahradil v Arménii Martina, který byl převelen do Mezopotámie. Když římští vyzvědači zjistili, že přímé nebezpečí území říše nehrozí, protože Chosroes prý potáhne do Iberie – tak dobře se podařilo Laziku jako skutečný cíl perského útoku utajit – rozhodla se válečná rada svolaná v Darasu pro útok. Je zajímavě, že ačkoliv byl Belisarius vrchním velitelem, nikdy nepřijal žádné strategicky důležité rozhodnutí, aniž by jej konzultoval se svými důstojníky. Je možné, že neměl tolik zkušeností z válek s Peršany jako jeho podřízení a že si tedy nedůvěřoval, nebo mohli hrát určitou roli obavy, že by velitelé tak různorodých vojenských oddílů mohli těžce snášet jeho jasné a autoritativní rozkazy.
Ať skutečnost byla jakákoliv, Římané spolu se svými pomocnými oddíly Saracenů krále Harithy vyrazili do útoku a pochodovali směrem k městu Nisibis, které však bylo natolik pevné, že nemělo cenu se o něj pokoušet. Jako vhodnější kořist se jevila pevnost Sisaurana mezi Nisibis a řekou Tigrisem, jejíž posádka však první útok Římanů odrazila a způsobila jim určité ztráty. Bylo tedy nutné přikročit k jejímu obléhání. Protože ale Belisarius si uvědomoval, že Harithovi Arabové jsou k takovému účelu naprosto nevhodní, posílil je o jeden tisíc dvě stě mužů svých osobních gardistů a poslal je za řeku plenit protivníkovo území s tím, že až pevnost padne, připojí se i se zbytkem své armády k nim. Sisaurana však neměla dostatečné zásoby potravin, a proto brzo kapitulovala, a zatímco zajatí křesťané dostali svobodu, perští uctívači ohně putovali nejdříve do Konstantinopole, kde je sám císař poslal pod jejich velitelem Bleschanesem bojovat proti Gótům do Itálie. Pevnost pak byla srovnána se zemí.
Bohužel Haritha s takovým nadšením plenící zemi Peršanů se rozhodl, že si veškerou kořist ponechá pro sebe, a proto se nejdříve pod smyšlenou záminkou zbavil svých římských spojenců a pak prostě zmizel, když přestal znervóznělému Belisariusovi obávajícího se již o osud těchto vojenských sborů podávat zprávy. A zatímco Haritha skrýval svůj lup, ustoupili tito Římané, jímž veleli Traianus a Jan, zvaný Žrout, v obavách z neexistující perské armády až do Theodosiopole (Erzerum, Turecko). To však nebyl jediný problém, který musel Belisarius řešit. Jeho vojáci, zvláště pak Thrákové, totiž trpěli různými chorobami a zvláště pak hrozným vedrem, tak typickým pro tuto roční dobu a tuto část Mezopotámie. Není proto divu, že žádali, aby se mohli vrátit do klimaticky příhodnějších oblastí. Když s tím souhlasila i většina důstojníků, Belisarius se podvolil a z nepřátelského území se stáhl. Jeho četní nepřátelé však o něm začali roztrušovat, že trestuhodně promeškal obrovskou příležitost, když po pádu Sisaurany nepronikl za Tigris a ukončil tak tažení, které jej mohlo zavést až k samotným hradbám perského hlavního města Ctesiphonu (předměstí Bagdádu, Irák). On prý však obětoval zájmy impéria svým zájmům soukromým, když ustoupil prý proto, že se chtěl setkat se svojí manželkou, která právě přijela na Východ, aby ji potrestal za její nevěru. Skandál jeho manželky mohl být opravdu skutečný, těžko ovšem posoudit, nakolik ovlivnil jeho rozhodování. (→542)
• Biskupem města Edessy se stává Jakub Baradaeus
Je možné, že by se Konstantinopoli podařilo tvrdými represáliemi monofyzitickou „heretickou“ víru zcela vykořenit, kdyby nebylo jednoho horlivého „zealota“, který nejenom že udržel toto „kacířství“ při životě, ale dokonce položil základy vlastní monofyzitické církve. Tímto mužem byl Jakub Baradaeus, jehož roku 541 ustanovili monofyzitičtí biskupové žijící pod ochranou císařovny Theodory v Konstantinopoli biskupem města Edessy (Urfa, Turecko).
Obdařen mimořádně odolnou fyzickou konstitucí strávil pak zbytek svého života putováním provinciemi Orientu – Sýrií, Mezopotámií i Malou Asií – v přestrojení za žebráka. Své jméno Baradaeus pak dostal podle svého oděvu vzniklého sešitím kusů látek pocházejících z oslích sedel. A jeho převlek byl tak dokonalý a jeho „kacířští“ druzi tak věrní, že se ho císařským úřadům nikdy nepodařilo dopadnout. A tak až do své smrti roku 578 nejenom že utvrzoval lidi v jejich monofyzitické víře a podporoval jejich vzdorného ducha, ale také světil jejich biskupy a duchovní a organizoval je na způsob tajné organizace. Jeho jméno je i zvěčnělé v názvu církve, kterou založil – jakobité.
• Al–Haritha požaduje vyslání biskupů
Do Konstantinopole přijel al–Haritha, vazalský král arabského kmene Ghassánovců, velmi důležitých pro obranu jižní syrské hranice, a mimo jiné požádal císařovnu Theodoru o vyslání biskupů. Ta nezapřela svoji monofyzitickou víru, neboť jejich výběrem pověřila svého souvěrce Theodosia, bývalého alexandrijského patriarchu, kterého ukrývala v Hormisdově paláci. Theoodsios se s jejím vědomím rozhodl pro Jakuba Baradaea, metropolitu edesského, a Theodora z Bostry, kteří se samozřejmě nezdržovali ve svých městech, kde jim hrozilo okamžité zatčení, ale ukrývali se na venkově. Jan z Efesu líčí, jak Jakub přišel do Konstantinopole, kde setkal se s velkým množstvím věřících, se šejkem i s císařovnou Theodorou, která jej již viděla ve snu, jak byl vysvěcen na biskupa, načež sám začal vysvěcovat kněze, a Jan tvrdí, že jich bylo na sto tisíc. Ortodoxní císař Justinián se ho nejdříve pokoušel zatknout, ale když toto jeho úsilí bylo marné, tak to vzdal.
• Pád Jana z Cappadocie
Devět či deset let následujících po potlačení povstání „Nika“ (roku 532) bylo to nejúspěšnější období vlády císaře Justiniána, kterému se po uzavření míru s Persií podařilo ovládnout Afriku a Itálii. Konstantinopol za tu dobu povstala z popela ještě krásnější a ještě velkolepější než kdykoliv předtím a také práce na jeho velkém zákoníku byly úspěšně završeny.
Ale léta tak šťastná pro císaře nebyla vůbec šťastná pro jeho poddané, kteří museli všechny ty jeho stavební i vojenské podniky financovat svými daněmi. A na čas se jejich daňový útisk alespoň zmírnil, když tvrdý pretoriánský prefekt Východu Jan z Cappadocie byl roku 532 ze své funkce odvolán a nahrazen populárním Phocasem, který alespoň nezneužíval svůj úřad k osobnímu obohacování. Ale i Phocas byl ze svého úřadu odstraněn, protože jeho metody výběru daní nebyly dostatečně efektivní, aby uspokojily finanční potřeby císaře, který právě připravoval velké africké tažení. A tak již následující rok obdržel Jan zpět svoji prefekturu, aby mohl dalších osm či devět let vysávat východní provincie. Po potlačení povstání se totiž císař již necítil vázán sliby, které dal vzbouřencům, a kromě Jana vrátil úřad i dalšímu nepopulárnímu ministrovi. A tak kvestorem se opět stal „velký právník“ Tribonianus, tak proslulý svojí láskou k penězům.
Jan z Cappadocie se těšil díky své vynalézavé schopnosti sehnat vždy a všude peníze císařově neomezené důvěře a jedinou osobou, kterou se musel obávat, byla císařovna Theodora, jež byla rozhodnuta jej zničit. Situace byla však nejdříve patová, protože Jan nebyl schopen zbavit Theodoru vlivu na jejího manžela, a sám na druhé straně neudělal takovou chybu, aby se Theodoře podařilo otřást Justiniánovou důvěrou v něho. Ale v obavách, že by císařovna za ním mohla poslat najaté vrahy, obklopil se takovým množstvím ozbrojenců – samozřejmě kromě Rufina – jako žádný pretoriánský prefekt Orientu před ním. Protože byl také velmi pověrčivý, není divu, že uvěřil podvodníkům, kteří mu věštili, že se jednou stane císařem. Prozatím však byly jeho pracovní výsledky tak skvělé, že byl poctěn konzulátem pro rok 538.
Pokud kromě císařovny existoval někdo, koho Jan nejvíce nenáviděl, pak to byl Belisarius, vysoce populární a vážený muž, který dobyl pro impérium Afriku a Itálii a právě přivedl do Konstantinopole (540) zajatého krále Ostrogótů. Třebaže se o Belisariusovi vážně spekulovalo jako o vhodném kandidátovi na trůn, mohl se na něho císař vždy spolehnout, což však již neplatilo obráceně.
Stejně jako Justinián pocházel i Belisarius z Ilýrie, neboť se narodil ve městě Germánii poblíž hranic s Thrákií. A podobně jako on se oženil s neurozenou dívkou jménem Antonina, která stejně jako císařovna Theodora pocházela z pochybného prostředí cirků a divadel a která již před sňatkem měla nemanželské děti. Avšak na rozdíl od Theodory nebyla Antonina svému manželovi vůbec věrná a její četné avantýry vnášely do jejich manželství značně akční prvky. Vždy se jí ale podařilo situaci ustát a získat zpět manželovu přízeň. Je ovšem také pravda, že jej věrně doprovázela na všech jeho vojenských taženích a u dvora intervenovala jako císařovnina důvěrná přítelkyně pokaždé, když upadl v nemilost. Ovšem také Theodoře připadalo výhodné spojit se s touto prohnanou ženou.
A právě Theodora a Antonina začaly ruku v ruce pracovat na pádu Jana z Cappadocie, který představoval nebezpečí nejenom pro ně, ale i pro jejich manžele. Ale jediná možnost, jak se tohoto pro pokladnu impéria nepostradatelného člověka zbavit, pak bylo přinést císaři jednoznačný důkaz o jeho velezrádném jednání. A Antonina se rozhodla, že jej k tomu vyprovokuje. Svůj plán pak začala realizovat někdy v dubnu nebo květnu roku 541.
Prefekt měl jediné dítě, dceru jménem Euphemie, kterou upřímně miloval, což bylo neobvyklé u muže tak „odpuzujícího charakteru“. Děvče to pak bylo velmi ctnostné, ale i mladé a nezkušené, takže není divu, že se stalo snadnou obětí prohnané Antoniny. Belisarius se toho jara vydal převzít velení na východní frontě, ale jeho manželka ještě nějaký čas zůstala v Konstantinopoli s tím, že z ním přijede později. Zatím však kultivovala svůj vztah s Euphemií, a když si byla zcela jista její přízní, začala přesvědčovat nezkušené děvče, že její muž není vůči Justiniánovi loajální. Poukazovala na to, že to byl právě Belisarius, který rozšířil hranice impéria a zajal dva krále, a stěžovala si na císaře, že mu za tyto jeho služby neprokázal dostatek vděčnosti. Na to se Euphemia, která viděla svět otcovýma očima, se zeptala:
„A proč Belisarius nevyužije své moci a své armády, aby udělal ty správné věci?“
„To by bylo zbytečné,“ odpověděla Antonina, „aby se pokoušel o převrat, když nemá podporu civilních ministrů v hlavním městě. Ale kdyby mu váš otec chtěl pomoci, tak to by bylo jiné.“
Euphemia se pro tento nápad nadchla a slíbila, že o všem otce informuje. Když se Jan dozvěděl obsah jejich rozhovoru, neodolal a rozhodl se spojenectvím s Belisariusem a Antoninou otevřít si cestu k trůnu, po němž vždy tolik toužil.
Generálova manželka právě opouštěla Konstantinopol a odjížděla na východ za svým manželem. Na noc se však ještě zastavila v Rufinově paláci na druhém břehu Bosporu východně od Chalcedonu, který patřil jejímu manželovi. A právě zde si oba domluvili tajnou schůzku, o níž se samozřejmě dozvěděla císařovna. Důležité ovšem bylo, aby jejich rozhovor vyslechli hodnověrní svědci, kteří jej poté budou věrně reprodukovat Justiniánovi. A Theodora, která komplot horlivě organizovala, si vybrala eunucha Narsa a velitele palácové stráže Marcella, muže, který stál nade všemi stranami a nikdy po dobu své dlouhé služby neztratil císařovu důvěru. (Jeden zdroj pak zřejmě mylně uvádí, že císařovna neudržela jazyk za zuby a řekla manželovi vše, co se chystá, a že Justinián Jana varoval, ať nikam nechodí.)
V každém případě jednoho dne o půlnoci se Jan opravdu dostavil k Rufinovu paláci v doprovody početných ozbrojenců a setkal se zde s Antoninou u jakési zdi, za níž se skryli Narses a Marcellus. Když se pak nechal nachytat a začal bez zábran mluvit o svých plánech, jak odstranit císaře, oba muži vyskočili a chopili se ho. Jeho lidé mu však přišli na pomoc a došlo k ozbrojené šarvátce, v níž byl Marcellus raněn. Janovi se pak podařilo utéci a uchýlit se do chrámového azylu v Chalcedonu. Historik Procopius nám nyní podsouvá myšlenku, že kdyby místo do kostela odejel do Konstantinopole, zde vyhledal císaře, o všem mu řekl a nasypal si popel na hlavu, že by mohl být omilostněn, To ovšem Jan neudělal a přenechal volné pole Theodoře, která svého manžela přesvědčila, aby jej zbavil úřadu, který tak hrozně zneužil, vykázal do Cyzicu na břehu Marmanského moře a zde nechal vysvětit diákonem. Samozřejmě jeho obrovský majetek mu zkonfiskoval, i když jako výraz své milosti mu ponechal značnou částku peněz, která mu umožnila žít v Cyzicu v poměrném luxusu.
Ale jeho klidný život neměl trvat dlouho, neboť Theodora se nehodlala smířit s jakýmkoliv trestem, pokud by to nebyla smrt. Místního biskupa Eusebia totiž jeho stádečko nenávidělo natolik, že si na něj stěžovalo přímo v Konstantinopoli a požadovalo jeho odvolání. Ale Eusebiův vliv u dvora byl tak silný, že se nemusel ničeho obávat. Situace v Cyzicu se však nakonec vyhrotila natolik, že nějací mladíci příslušníci místních cirkových démů si na něj počkali na tržišti a zavraždili ho. Ovšem protože bylo všeobecně známo, že Jan a Eusebius byli nepřátelé, nejevila se jako zcela scestná myšlenka, že bývalý prefekt měl na jeho vraždě nějaký podíl, což by při jeho minulosti bylo i celkem možné. Do města se tedy vypravila senátorská vyšetřovací komise instruovaná pravděpodobně Theodorou, že Jana musí potrestán v každém případě – ať právem, či neprávem. A opravdu třebaže proti němu nikdo nepředložil žádné důkazy, nechali ho senátoři vysvléci a zbičovat jako zločince, pak odít pouze do hrubých šatů a naložit na loď, která zamířila do Egypta. Plavba byla pro Jana mimořádně krutá, neboť nedostával žádné jídlo a pokud nechtěl cestou umřít hlady, musel žebrat v přístavech. Nakonec skočil ve vězení v egyptském městě Antinoopolisu. Ale Theodora stále nebyla spokojena a rozhodně na něj nezapomněla.
O několik let později pak uvěznila ony dva mladíky z cirkového dému Zelených, kteří tehdy zavraždili biskupa Eusebia, a sliby i hrozbami se z nich snažila dostat přiznání, že Jan se podílel na jeho vraždě. Jeden z nich to nakonec připustil, ale druhý to odmítal, třebaže jej mučili. Rozzuřená svým neúspěchem je pak císařovna nechala přivést na Constantinovo forum, kde jim usekli ruce, přičemž Justinián se tvářil, že o ničem neví. Jan pak zůstal ve vězení až do Theodořiny smrti roku 548, pak mu císař povolil návrat do Konstantinopole. Diákonem však zůstal i nadále a říká se, že stále snil svůj sen o trůnu. Je nesporné, že obyvatelé východních provincií pád Jana z Cappadocoe jenom přivítali a že stáli na straně císařovny, třebaže ta postupovala lstivě a protiprávně – Jan si přece své utrpení více než zasloužil. Také Procopius vylíčil Janův příběh otevřeně a pravdivě, což by se neodvážil, kdyby tím poškodil obraz císařovny.
• Nevěra Belisarovy manželka Antoniny
Netrvalo dlouho a císařovna Theodora měla možnost splatit své přítelkyni Antonině službu, kterou je při likvidaci Jana z Cappadocie prokázala. Belisarius totiž k sobě přijal mladíka jménem Theodosius a Antonina k němu zahořela neovladatelnou vášní, přičemž samozřejmě nezůstalo pouze u platonického vztahu. Když se podvedený Belisarius o jejich o všem dozvěděl – bylo to v době, když pobýval na Sicílii, tj. v letech 535 – 536 –, poslal své žoldnéře, aby jej zabili. Theodosius si však zachránil život a prchl do Efesu. Ale Antonině se podařilo svého manžela nejenom přesvědčit, že je úplně nevinná, ale dokonce i přimět k tomu, aby jí vydal sloužící, kteří její nevěru vyzradili. Trest pro ně pak stanovila krutý, když poručila, aby jim vyřízli jazyk, jejich těla rozsekali na malé kusy a ty pak vhodili do moře.
Třebaže od těchto událostí uplynulo již pět let, Antonina na svého milence nezapomněla, a když se její manžel odebral na perskou frontu, pozvala jej k sobě do Konstantinopole. Ale její syn Photius, který na Theodosia vždy žárlil, protože nelibě nesl, jak byl vždy preferován, řekl o všem svému nevlastnímu otci, načež si oba muži přísahali, že jej potrestají. Rozhodli se však prozatím ještě nic nepodnikat a počkat, až odjede na Východ i Antonina. Photius pak provázel Belisariuse na perském tažení, zatímco jeho manželka si po několik měsíců užívala s milencem v Konstantinopoli. A když konečně v létě roku 541 vyrazila i ona do Persie, počkal si Photius na Theodosia, jenž se vracel do Efesu, zajal ho a pod strážemi poslal do jakéhosi tajného vězení kdesi v Cilicii. Také Belisarius dal najevo hněv své manželce, ale neměl srdce ji zabít. Nyní se Photius vydal do Konstantinopole, aby se zde zmocnil Theodosiova bohatství, které získal jako podíl na kořisti z Belisariuosových válečných tažení. (Procopius říká, že si naloupil v kartaginských a ravennských palácích na deset tisíc zlatých solidů. Když ale padla Ravenna, byl Theodosius již v Efesu, což by znamenalo – pokud je ta zpráva pravdivá – že mu Belisarius a Antonina poslali podíl na italském lupu.)
Ale v tomto okamžiku zasáhla ve prospěch svých oblíbenců císařovna Theodora, která si oba manžele pozvala do Konstantinopole a zde dosáhla jejich smíření. Pak zadržela Photia a snažila se od něho vyzvědět, kde ukryl Theodosia. Když jej ale ani mučením nedokázala zlomit, začala hledat i jiné možnosti, jak se o něm něco dozvědět. A nakonec byla úspěšná a tolik potřebnou informaci opravdu získala. Theodosia pak zachránila, převezla do metropole, ukryla ve své paláci a pak předala ve vhodnou chvíli jako příjemné překvapení Antonině. Nešťastného Photia, který prokázal větší mravní sílu než samotný Belisarius, pak i nadále držela v kobkách svého paláce. Dvakrát jí ale její vězeň unikl a dvakrát se uchýlil do chrámového azylu. Vždy ale byl z kostela vyvlečen a vrácen zpět do svého vězení. Teprve po třech letech byl až při svém třetím pokusu úspěšný a podařilo se mu prchnout do Jeruzaléma, kde se stal mnichem, a tak unikl pomstě císařovny. Nakonec přežil i císaře Justiniána, přičemž jeho nástupcem byl pověřen úkolem potlačit povstání samaritánů (roku 572), což s krajní krutostí i splnil. Svého postavení a moci pak využíval k násilném vydírání peněz ze všech syrských provincií.
• Velká morová epidemie
Z Etiopie se epidemie moru dostala do Konstantinopole. Největší počet lidí zemře v příštím roce.
• Poslední konzul
Flavius Basilius mladší zastával roku 541 jako poslední v historii úřad konzula pro Východ. Pak však císař Justinián v rámci „úsporných balíčků“ konzulát zrušil, což zdůvodnil tvrzením, že si nemůže dovolit výdaje s tím spojené. Jednalo se asi o dva tisíce liber zlata určených pro chudé a na financování her v cirku, které imperátor platil z větší části.
Itálie
• Gótové boj o Itálii ještě nevzdali, král Totila obléhá Veronu
Ostrogótský král Ildibad opět pozdvihl zbraně proti císaři a zaútočil na jedinou římskou posádku na sever od řeky Pádu dislokovanou v Tarvisiu (Treviso nedaleko Benátek). V boji porazil a pobil Vitaliovy Heruly, přičemž se zachránilo pouze několik lidí.
Král Ildibad se znesvářil se svým velitelem Uraisem údajně kvůli soupeření jejich manželek v oblékání a celý konflikt vyřešil jeho vraždou. Krevní mstě Uraisových stoupenců však neunikl a byl zlikvidován svým osobním strážcem: „Počkal si na hostinu [Velas], kterou král dával pro šlechtice, aby provedl svůj úmysl. Bylo zvykem, že v době hostiny míval král kolem sebe kromě mnohých jiných také svou tělesnou stráž. Když natáhl ruku pro jídlo a seděl na podušce s ohnutou hlavou, Velas ho najednou udeřil mečem do šíje tak prudce, že král ještě držel v prstech jídlo a hlava se mu kutálela na stůl k úděsu a hrůze všech přítomných.“
Rugiové, kteří do Itálie přišli už s Theoderichem Velikým, pak provolali za krále svého předáka Eraricha, který snad měl také na vraždě podíl. Jeho hlavní snahou bylo uzavřít mír s císařem Justiniánem, a proto do Konstantinopole vyslal poselstvo s návrhem rozdělit Itálii mezi obě strany tak, jak to původně císař navrhoval Vitigesovi – jih Apeninského poloostrova by připadl říši, sever Gótům a hranicí by byla řeka Pád. Vyslanci však Justiniána tajně informovali, že Erarich je ochoten se za titul patricia a velké části peněz zříci královské koruny. Gótům se ale Ildibadova vražda příliš nelíbila a také pochybovali, že nový panovník je schopen vést válku. Podle Prokopia pomstu vykonal Ildibadův synovec Totila (na mincích je však správné Baduila), který po pěti měsících vlády Eraricha zabil a v říjnu usedl na trůn. Okamžitě začal plánovat rozsáhlé vojenské akce proti císařské armádě, a proto potřeboval získat na svoji stranu i nižší vrstvy obyvatelstva – řemeslníkům a rolníkům promíjel daně a drobným zemědělcům přiděloval půdu zkonfiskovanou statkářům. Císař Justinián nebyl vývojem v Itálii zrovna nadšen, a proto „neustále plísnil a podněcoval velitele tamějšího vojska k rozhodnému postupu“. A tak ještě v zimě roku 541/542 vyrazilo jedenáctitisícové římské vojsko proti významnému středisku gótského odporu městu Veroně a zahájilo jeho obléhání.
Franská říše
• Frankové ovládli Raetii a Norikum
Mezi lety 540 a 545 upevnil franský král Theudebert I. svoji pozici severně od Alp, tj. v provincii Raetia secunda (provincie Augsburk), v Noriku a v Korutanech a pronikl až k hranicím Pannonie, což vyvolalo zděšení v Konstantinopoli, kde se objevila zvěst, že Theudebert chce proniknout až na římský Balkán. Aby své územní zisky zabezpečil, spojil se s Langobardy a Gepidy – princ Theudebald se oženil s Waltradou (Walderadou), dcerou langobardského krále Wachona a sestrou své nevlastní matky královny Wisigardy.
• Frankové v Hispánii
Roku 541/542 pronikli franští králové Childebert I. a Chlothar I. do Hispánie, kde zpustošili bývalou římskou provincii Tarraconensis a oblehli město Zaragozu. Vizigóti jim však uštědřili drtivou porážku a zahnali na útěk. V pyrenejských průsmycích však narazili na generála Theudiscla a museli si průchod vykoupit. Vojenský debakl je odradil od dalších útoků na celých 90 let.
Hispánie
• Vizigótský král Teudis odrazil útok Franků
Větší zapojení krále Teudise do politiky na jihu Evropy podnítil roku 541 Franky k novému útoku proti vizigótskému království. Franští králové Childebert a Chlothar doprovázení třemi svými nejstaršími syny vyrazili z Dax, navarrskými průsmyky přešli Pyreneje a pak přes Pamplonu zamířili do Zaragozy, hlavního města tarragonské provincie, kterou po 49 dní obléhali. Ale když Frankové vyplenili její okolí a u místního provinčního obyvatelstva nenašli výrazné podpory, začali se opět stahovat z obav z Teudisova generála Teudisla, jenž právě obsadil pyrenejské průsmyky, a z nepřátelských akcí Basků, kteří žili v tomto pohoří. Jejich ústup si pak vyžádal mnoho životů a ztrátu značné části kořisti. Je možné, že neúspěch této franské vojenské výpravy z roku 541 způsobil i protiútok Gótů na sporné septimánské hranici, při němž znovu obsadili města Béziers a Lodève.
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav
Rok 540
Římská říše
• Druhá římsko–perská válka, vpád Peršanů do Sýrie
Perský král Chosroes I. využil války v Itálii a v březnu zahájil své první tažení proti římské říši. Kolem pevnosti Kirkesion (nedaleko dnešní Busejry, Sýrie) pronikl k městu Zenobii, načež dobyl a zničil město Sura. Dvanáct tisíc zajatců předal biskupovi Sergiupole Kandidovi s tím, že do roka za ně dostane dva kentenarie zlata, tj. 65,2 kg. Ohrožená Hierapole (Menbidž, Sýrie) se vykoupila dvěma tisíci librami stříbra, Beroia (Aleppo, Sýrie) nesehnala dvojnásobek, a proto byla zničena, přičemž pouze obránci městské pevnosti mohli bezpečně odejít. Císař Justinián vyslal na pomoc ohrožené „Perle Orientu“ syrské Antiochii (Antakya, Turecko) svého synovce Germana, ale jeho pouhé tři stovky mužů nebyly schopny zabránit pádu města. Aby Peršanům městská posádka nekomplikovala rabování, ponechali dokonce jednu brána volnou a vojáky v útěku ještě povzbuzovali. Třebaže i nadále kladli odpor příslušníci cirkových démů, Peršané město obsadili a zničili, obyvatelstvo zčásti povraždili a zčásti deportovali do perské říše, kde jej usídlili nedaleko hlavního města Ktésifontu (předměstí Bagdádu, Irák) v tzv. Antiochii Perské. (Podle jiného zdroje však místní patriarcha Antiochii včas evakuoval.) Císař Justinián, jehož prestiž značně utrpěla, nyní nabídl Chosroeovi příměří, s nímž šáh souhlasil pouze pod podmínkou, že dostane padesát kentenariů zlata na ruku hned a pak pět každý rok. Za to je prý ochoten odtáhnout domů a uzavřít trvalý mír.
Zatím však pokračoval v tažení: Seleukie (přístavní město Antiochie nedaleko Samandağu, Turecko) byla plenění ušetřena a král se zde pouze vykoupal v moři. Bez boje se vzdala Apameia (jihovýchodně od Antiochie, Kalaat el Mudik, Sýrie) a odevzdala všechny své poklady, podobně jako město Chalkis (Kinnesrin, Sýrie). Pak se perské vojsko vrátilo za Eufrat a pokračovalo k Edesse (Urfa, Turecko), která však měla velmi silné opevnění. Chosroes proto nechtěl riskovat útok a spokojil se s výpalným. Karrhy (jihovýchodně od Edessy, Harran, Turecko) byly ušetřeny, a protože obléhání města Darasu (Dara, Turecko) nebylo úspěšné, získal šáh svoje poslední zlato z Konstantiny (Visansehir, Turecko).
• Druhá římsko–perská válka, vpád Peršanů do Sýrie, pád syrské Antiochie (zdroj)
(539) Místo obvyklého vádu do římské Mezopotámie si perský král Chosroes vybral za cíl svého prvního útoku Sýrii a s velkou armádou postupoval podél levého břehu Eufratu. Aniž pomyslel na útok, minul město Circesium (al-Busajra), Sýrie), jehož hradby trojúhelníkového tvaru postavené za císaře Diocletiana se ukázaly příliš pevné, a stejně přezíravě ignoroval město Zenobii, pojmenované po palmýrské královně, které zase pro něj bylo příliš bezvýznamné. Když se však přiblížil k městu Sura (vesnice Sura), jeho kůň začal řehtat a bušit kopytem o zem, z čehož jeho mágové celkem logicky usoudili, že této lokality musí být dobyto. Obléhání města však netrvalo dlouho – když již první den přišel o život římský guvernér, přišel nazítří k Chosroeovi místní biskup a se slzami v očích jej prosil, aby město ušetřil, za což kromě obvyklého výpalného sliboval i ptáky, víno a chléb. Král však byl pevně rozhodnut Suru dobýt a zničit, protože nekapitulovala okamžitě. Nedal však na sobě znát svůj hněv a tvářil se smířlivě, když přijímal dary a prohlašoval, že se o výši výkupného musí ještě poradit se svými šlechtici. Pak biskupa propustil a jako čestný doprovod mu poskytl několik svých předáků, který však dal tajné instrukce.
„Když dal instrukce biskupově doprovodu, Chosroes nařídil své armádě, aby stála v pohotovosti a co nejrychleji vyrazila k městu, až dá znamení. Když došli až k hradbám, Peršané se rozloučili s biskupem a zůstali stát na místě. Když lidé z města Sura uviděli biskupa v dobré náladě a zpozorovali, že jej doprovázejí Peršané, zanechali své podezíravosti, otevřeli doširoka bránu a přijali svého kněze potleskem a oslavným provoláváním. A když všichni vešli dovnitř, zatlačili vojáci na bránu ve snaze ji zavřít. Ale Peršané dali kámen, který si opatřili, mezi veřeje a práh. Vojáci tedy zatlačili větší silou, ale přes veškerou jejich námahu se jim nepodařilo dorazit veřej až k prahu. A pak se ji již neodvažovali otevírat znovu, protože pochopili, že jsou v moci nepřítele. Někteří však říkají, že to byl kus dřeva, co tam Peršané vsunuli. Ostatní obyvatelé města Sury pak zjistili, že byli takovým způsobem podvedeni, teprve když Chosroes přitáhl se svojí armádou a donutil je otevřít bránu. Za krátkou dobu tak bylo celé město v moci nepřítele – domy byly vyloupeny a spáleny, mnoho lidí zabito a ti, co přežili, byli vzati do otroctví. Poté perský král poslal do Konstantinopole římského vyslance Anastasia a přikázal mu, aby podal císaři zprávu, za jakých okolností jej Chosroes, syn Kavadův, propustil.“
Možná se jednalo pouze o projev chamtivosti, možná to byly modlitby či krása jedné zajaté Římanky jménem Euphemie, která způsobila, že král nabídl Candidovi, biskupovi Sergiopole (Resafa, Sýrie), aby vykoupil dvanáct tisíc zajatců za dvě stě liber zlata (tj. patnáct solidů za hlavu). Když však Candidus nebyl schopen okamžitě tak velkou částku sehnat, stačil mu pouhý písemný závazek, že zaplatí do jednoho roku. Pokud by se však opozdil, suma by se zdvojnásobila a musel by rezignovat na svoji biskupskou hodnost. Obyvatelé Sury tak byli zachráněni; mnoho z nich však ještě dlouho trpělo tím, co si v zajetí prožili.
Císař Justinián zareagoval na vpád Peršanů jmenováním dvou vrchních velitelů pro Východ: provincie za Eufratem dostal na starost Buzes a Sýrii a Malou Asii pak Belisarius. Protože však druhý z nich se ještě nevrátil z Itálie, velel prozatím ze svého hlavního stanu v Hierapoli Buzes. Do ohrožené syrské Antiochie pak poslal svého blízkého příbuzného Germana s malým oddílem čítajícím tři sta mužů. Když Germanus dorazil do „Královny Orientu“, okamžitě provedl inspekci hradeb, jejíž výsledek jej však nijak nepotěšil. Zjistil totiž, že spodní části města dobře chrání řeka Orontes omývající samé základy hradeb a že také ostatní výše položené části jsou bezpečny v důsledku své polohy na strmých skalách. Bohužel nejslabším místem celé obrané linie se ukázala městská citadela, proti níž se tyčila prakticky do úrovně jejích hradeb vysoká skála. Bylo naprosto jasné, že kdyby ji nepřítel obsadil a vedl právě z ní svůj útok, byl by v nepopiratelné výhodě. Přivolaní inženýři pak konstatovali, že s tím nemohou nic dělat, protože mají málo času na to, aby skálu snížili anebo ohradili samostatným valem. Na základě těchto informací Germanus na další obranu města rezignoval a za Chosroeem vyslal Megase, biskupa města Sergiopole, aby se jej pokusil uplatit nebo uprosit. Peršané mezitím překročili řeku Eufrat a Megas na ně narazil právě když postupovali na Hierapoli, z níž se Buzes stáhl i s většinou její posádky. Velký král jej pak informoval, že je jeho pevným úmyslem zmocnit se Sýrie a Cilicie, načež jej přinutil, aby je doprovázel k Hierapoli. Ta však byla dostatečně pevná na to, aby vydržela jeho obléhání, což si zřejmě i Chosroes uvědomil a přistoupil na dohodu – za dva tisíce liber stříbra nechá město na pokoji a za dalších tisíc liber zlata [45.000 £ v cenách z roku 1923] se vzdá svého úmyslu dobýt Antiochii. Biskup se pak rychle vrátil po via Batnae do své domovské Beroe, od níž Chosroes vymáhal dvojnásobek toho, co od Hierapole. Třebaže lidé dali vše, co měli, sehnali pouze polovinu požadované sumy. Chosroes byl však nekompromisní a město rozbořil.
Z Beroe již postoupil přímo k Antiochii a dožadoval se zlata, jehož výplatou se zavázal Megas, a říká se, že byl ochoten spokojit se i s polovinou. A antiochijští již chtěli zaplatit – ostatně jejich patriarcha i s Germanem prchli do Cilicie –, když se objevilo na šest tisíc vojáků z provincie Phoenicia Libanensis pod velením Theoctisovým a Molatzesovým, přičemž také císařův vyslanec a tajemník Julianus je vyzýval, aby neustupovali takovému vydírání. Lidé tedy dohodu s Chosroeem odmítli a jeho vyjednavače Pavla, který velmi blízko hradeb radil zaplatit, málem zabili. Rozkurážení lidé se však s tím nespokojili a zavalili perského monarchu takovým vodopádem oplzlých nadávek, že by to rozzuřilo i toho nejmírnějšího panovníka. Dobýt město se tak stalo otázkou cti.
Obležení, jenž po krachu rozhovorů následovalo, bylo velmi krátké a zdá se, že se nikdo nepokusil nějakým způsobem řešit problematickou skálu proti citadele. Antiochijští se však zpočátku bránili skvěle a měli i jeden dobrý nápad, jak zvětšit počet obránců na atakovaném úseku hradeb – mezi hradební věže napjali lana a na ně zavěsili dřevěné lávky a na ně zase umístili další muže. Během perského útoku se však ukázalo, že to zase tak dobrý nápad nebyl – lana se totiž uvolnila a obránci popadali z lávek dolů před i za hradby. Ostatní pak opustili svá místa a dali se na útěk, přičemž všeobecnou paniku, při níž mnoho žen a dětí bylo ušlapáno nebo udušeno k smrti, ještě zvyšovala mylná zpráva, že Buzes jde městu na pomoc. Jedna volná cesta k záchraně přesto ještě byla, neboť Peršané neblokovali bránu k předměstí Daphne, neboť jejich král si zřejmě přál, aby římští vojáci a důstojníci nepřekáželi a v klidu opustili město. Je také možné, že této možnosti k úniku nevyužili jenom vojáci, ale i mnoho civilistů. A tak pouze mladíci, členové místních cirkových dému, se hrdinně postavili na odpor nepříteli, proti jehož početní přesile neměli šanci…
Pád Antiochie byl provázen velkými ztrátami na lidských životech, přičemž král Chosroes jenom předstíral, že toho lituje. Říká se, že dvě dámy z předních rodin se toho dne vrhli do řeky Orontes, aby unikli zvrhlíkům z východu. Přitom po dobu třech set let žádný nepřítel do ní nevstoupil a město trpělo pouze katastrofami přírodními. Avšak ani Sasánovec Sapor, který se jí zmocnil za nešťastné vlády Valerianovy, se zde choval značně umírněně oproti svému následníku Chosroeovi, který ji poručil vyloupit, spálit a poté zbourat. Na jeho rozkaz tak zůstal ušetřen pouze místní chrám, třebaže i ten přišel o veškeré svoje bohatství ve zlatě, stříbře a uměleckých děl z mramoru.
Když destrukce Antiochie – pokud byla vůbec technicky možná – skončila, sešel se Chosroes s císařovými vyslanci Julianem a Janem, synem Rufinovým, a vyjádřil svoji ochotu uzavřít mír za pět tisíc liber zlata splatných ihned a za pět set liber vyplácených každoročně jako úhradu na obranu Kaspických vrat. A zatímco vyslanci spěchali do Konstantinopole, Peršané krvavě řádili v přístavu města Antiochie, zatímco jejich král se sám vykoupal v moři a obětoval slunci. Na zpáteční cestě navštívil předměstí Daphne, které ovšem již ušetřil, a pak Apameiu, do níž vstoupil v doprovodu dvou set vojáků, aby zde pobral k ukojení své nenasytnosti veškeré zlato a stříbro, přičemž pouze drahokamy zdobenou skříňku s kouskem Sv. Kříže ponechal na místě. Když pak město Chalkis se vykoupilo za dvě stě liber zlata, byly finanční možnosti římských provincií západně od Eufratu víceméně vyčerpány. Chosroes se tedy rozhodl přenést své aktivity do provincie Mesopotamia a vrátil se za řeku u Obbane, poblíž Barbalissu (ruiny u města Qala'at Balis). Třebaže největší městská pevnost západní Mezopotámie Edessa byla pro něho prakticky nedobytná, přesto mu vyplatila dalších dvě stě liber pod podmínkou, že nebude pustošit její okolí. Její obyvatelé také prokázali svoji mimořádnou lidskost tím, že se snažili vykoupit zajatce z Antiochie – rolníci, kteří neměli vůbec žádné peníze, dávali ovce nebo osli a dokonce prostitutky se vzdávali svých šperků. Podle Procopia však Buzes, který tam náhodou byl, celou sebranou částku zadržel a umožnil tak Peršanů odvést si všechny lidi. Na zpáteční cestě od Edessy si Chosroes nemohl nechat uniknout báječnou příležitost dobýt silnou městskou pevnost Daras vybudovanou císařem Anastasiem jako náhrada za dávnou ztracenou Nisibis.
Daras, hlavní opěrný bod Římanů ve východní Mezopotámii, se rozkládal na třech kopcích, přičemž jeden z nich nebylo možno pojmout do obvodu města, takže hradby se táhly po jeho úbočí. Na nejvyšším z pahorků pak stála citadela. Městské hradby byly zdvojené a prostor mezi nimi široký padesát stop využívali lidé k pastvě domácích zvířat. Drsné přírodní podmínky této části Mezopotámie – kruté zimy bohaté na sníh následované pak horkými léty – narušily kvalitu zdiva natolik, že císař Justinián byl nucen přikročit k celkové rekonstrukci, při níž zvýšil vnitřní hradební zeď na úctyhodnou výšku šedesáti stop a hradební věže na sto stop a zabezpečil dodávku vody tím, že odklonil řeku tekoucí kolem a přivedl ji do města pomocí kanálu vinoucího se mezi skalami. Pro zdejší posádku pak nechal postavit kasárna, čímž z civilistů sejmul těžké břímě ubytovací povinnosti.
Peršané nejdříve útočili na západě a docílili i jistého úspěchu, když se jim podařilo spálit bránu vnějšího opevnění a prorazit tak vnější obrannou linii. Protože však proniknout do nebezpečného prostoru mezi hradbami se neodvažovali, přesunuly své aktivity na stranu východní a snažili se na tomto jedině možném místě se do města prokopat. Římané nejdříve o ničem nevěděli, avšak když podkop již dosáhl úrovně vnějšího opevnění, objevil se hradeb jistý perský voják – alespoň tak se to vypráví – a mluvil k jejich obráncům. A zatímco Peršané si mysleli, že je tupí, ve skutečnosti podával informace o hrozícím nebezpečí. Římané pak na radu jistého schopného inženýra jménem Theodor vykopali mezi hradbami hluboký příkop a pak již čekali, až v něm Peršané uváznou. Když k této situaci opravdu došlo, vyřítili se na ně se zbraněmi v rukou, přičemž ty první zabili a ostatní zahnali do temné chodby. Rozladěn tímto neúspěchem přijal král Chosroes jeden tisíc liber stříbra a odtáhl. Císař Justinián ovšem útok na Daras považoval za porušení dohod a zastavil vyjednáváni o míru.
Když se perský panovník konečně vrátil z vítězného tažení, nechal nedaleko své metropole Ctesiphontu postavit podle vzoru Antiochie, v níž získal tak báječnou kořist, nové město a poručil zde usadit její zajaté obyvatele, kteří zde možná prožili svůj život spokojeněji, než kdyby se velkorysým Edessanům jejich bohulibý záměr zdařil. Podle perských pramenů bylo jméno tohoto nového města Rumia, tj. Řím, podle Procopia zase Chosro Antiocheia, neboli Chosroeova Antiochie. Tabarí zase uvádí, že mělo jednu pozoruhodnou výsadu – otroci, kteří do ní prchli a zdejší lidé je přijali, se nemuseli vrátit ke svým perským pánům. Procopius také zaznamenal, že císař Justinián vystavěl znovu i syrskou Antiochii. Chráněná plocha města byla zmenšena, takže se citadela včetně potenciálně nebezpečné skály již ocitla mimo hradební okruh. Ze stejného důvodu pak bylo nutné změnit tok řeky Orontes, aby znovu omývala paty hradeb. (→541)
• Núbie křesťanská!
Kolem roku 540 se Núbie rozhodla přijmout křesťanskou víru a obrátila se s žádostí o misionáře na Konstantinopol. Císař Justinián tam vyslal misionáře ortodoxní, zatímco jeho manželka císařovna Theodora monofyzitické. Theodora však neponechal nic náhodě a napsala správci provincie Thebaidy dopis, v němž mu hrozila smrtí, jestliže katolíky nezdrží. Vévoda její rozkaz splnil, takže když k núbijskému králi Silkovi Justiniánovi misionáři konečně dorazili, byli odmítnuti s tím, že se již rozhodl pro víru Theodosiovu (tj. umírněný monofyzitismus).
• Slované v akci
Roku 540 nebo „nedlouho před“ se velké bulharské vojsko přeplavilo přes řeku Dunaj, a aniž narazilo na odpor, poplenilo oblast mezi Jadranem a Konstantinopolí, zpustošilo Ilýrii a řeckou Thesálii – některým barbarům se dokonce zdařilo překonat Chersonés (Galipoli) a dostat se tak na maloasijský břeh. Útoku neodolala nejenom opevněná města, ale i pevnosti. Na zimu se útočníci stáhli zpět na své území s obrovskou kořistí a se sto dvaceti tisíci zajatci.
• Gepidové si mohou Sirmiu ponechat
Roku 539/540 potvrdil císař Justinián svým „spojencům“ Gepidům držení Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko) dobytého roku 535 – pro barbary mělo toto město význam především obchodní, neboť zde kvetl čilý obchod až s Pobaltím, jehož hlavním artiklem byl jantar a kožešiny. Protože však mělo i velký strategický význam pro spojení východní a západní části říše po souši a zároveň bylo branou k Ilýrii a Dalmácii, nehodlal se s daným stavem smířit.
Itálie
• Pád Ravenny – zdá se, že Ostrogótové jsou definitivně poraženi
Počátkem roku ovládal císařův vojevůdce Belisar již prakticky celou Itálii, ale zdolat hradby hlavního města ostrogótského státu Ravenny bylo nad jeho síly. Během obléhání probíhala čilá diplomatická aktivita: Frankové nabídli Ostrogótům spojenectví, ale ti raději začali vyjednávat s císařem. Justinián prostřednictvím poslů navrhoval jejich králi Vitigesovi, že si může ponechat polovinu královského pokladu a Itálii na sever od řeky Pádu, což s ohledem na další vývoj situace byla rozumná nabídka, neboť Gótové by pak sloužili jako nárazníkový stát, který by chránil císařská území na jihu. Belisar však mírovou dohodu odmítl podepsat, neboť pro něj nepřicházelo v úvahu nic jiného, než úplná kapitulace. V obléhané Ravenně mezitím shořely sýpky a všem bylo nyní jasné, že se město dlouho neudrží. Gótové proto nabídli Belisarovi vládu nad Itálií, s čímž souhlasil i Vitiges, a k nějaké dohodě rozhodně muselo dojít, protože v květnu se městské brány otevřely a římské oddíly vstoupily do Ravenny.
„Když jsem se tehdy díval, jak vstupuje římské vojsko do Ravenny, zdálo se mi, že tyto události vůbec nepřivodila moudrost ani jiná lidská schopnost, ale nějaké božstvo stále usměrňovalo jejich myšlení a vedlo je tam, kde by se už jejich počínání nestavěla do cesty žádná překážka. Gótové, kteří daleko převyšovali nepřátele počtem i silou, se od té doby, co byli v Ravenně, vůbec s nimi nezměřili v boji, ani jejich sebevědomí nebylo ničím ochromeno, ale dali se zajmout menším počtem mužů a vůbec necítili pohoršení nad jménem otroctví. Ale jejich ženy (slyšely totiž právě od manželů, že nepřátelé jsou urostlí a je jich mnoho) všechny plivaly do tváře mužům, když je viděly ve městě všechny dřepět; prstem ukazovaly na vítěze a posmívaly se zbabělosti poražených.“ (Prokopios z Kaisareie: Hyper ton polemon logoi)
Vitiges byl i se svými hlavními stoupenci zajat a zbytek jeho armády poslali domů. Většinu Gótů se sice podařilo rozptýlit do menších skupin, ale jejich vojenská síla zůstala prakticky nedotčena. Císařská armáda byla také početně slabá a nemohla kontrolovat oblasti hlavního gótského osídlení severně od Pádu, neboť jedinou jednotkou v této oblasti byl oddíl Herulů dislokovaný v dobytém Tarvisiu (Trevisum nedaleko Benátek) pod velením Vitaliovým. Urais v Pávii a Ildibad ve Veroně odmítli kapitulovat, ale nevedli žádné útočné operace a stále naléhali na Belisara, aby se prohlásil západořímským císařem, což pravděpodobně při jednání slíbil. Protože toto jejich úsilí bylo marné, zvolili novým ostrogótským králem Ildibada z Verony, synovce vizigótského panovníka Theudise, v jehož pomoc doufali. I Ildibad byl ochoten abdikovat a znovu žádal Belisara, aby se ujal vlády. Ten však chtěl demonstrovat svoji neochvějnou věrnost císaři Justiniánovi, a proto spolu s historikem Prokopiem, králem Vitigisem a jeho manželkou Matasunthu (Mataswinthu), zajatými gótskými předáky a Theoderichovým pokladem odplul do Konstantinopole. Císař nahlodán pomluvami mu však nepovolil triumf a poslal ho do války proti Peršanům.
• Italové pod císařovou vládou, Gótové se však ještě nevzdali
Justinián se ujal správy svých nově dobytých italských provincií – jeho úředníci dřeli z lidí daně, neoprávněně konfiskovali majetek, podvodně znehodnocovali měnu, vojsko nebyl vyplácen žold a jeho velitelé si hrabali jenom pro sebe. Situace v Itálii se již zdála jasná, a proto Frankové museli oželet svůj pravidelný tribut, jímž je vyplácely obě bojující strany.
Po odjezdu Belisara se definitivně rozplynuly naděje, že se jej podaří postavit proti císaři. Ildibad se tedy začal připravovat na novou válku. Povolal k sobě okamžitě své stoupence, přičemž přicházeli nejenom barbaři, ale i římští dezertéři nespokojení se službou v císařské armádě. Přesto zahájil svůj boj o Itálii s pouhou tisícovkou vojáků.
• Cassiodorus odchází do ústraní
Roku 538/540 se vysoký úředník na dvoře ostrogótských králů (quaestor, tj. králův kancléř) Casssiodorus Senator stáhl z veřejného života do ústraní, aby roku 555 založil na svých pozemcích v Kalábrii klášter Vivarium, který se stal jedním z nejvýznamnějších církevních center, díky nimž byla antická vzdělanost uchována středověku.
• Kolem roku 540 přišel na svět papež Řehoř I. Veliký.
Franská říše
• Frankové ovládli Raetii a Norikum
Mezi lety 540 a 545 upevnil franský král Theudebert I. svoji pozici severně od Alp, tj. v provincii Raetia secunda (provincie Augsburk), v Noriku a v Korutanech a pronikl až k hranicím Pannonie, což vyvolalo zděšení v Konstantinopoli, kde se objevila zvěst, že Theudebert chce proniknout až na římský Balkán. Aby své územní zisky zabezpečil, spojil se s Langobardy a Gepidy – princ Theudebald se oženil s Waltradou (Walderadou), dcerou langobardského krále Wachona a sestrou své nevlastní matky královny Wisigardy.
• Narození Řehoře z Toursu
Ve významné galorománské rodině z kraje Auvergne přišel na svět 30. 11. 538/539/540 Georgius Florentius, pozdější biskup a významný historik Řehoř z Toursu. Jiří pochází z rodu, ze kterého vzešlo několik biskupů, včetně sv. Řehoře z Langers, po němž měl i jméno. Od raného dětství byl vychováván pro církevní kariéru.
Hispánie
• Neúspěšná akce Vizigótů v severní Africe
Roku 540 - podle jiného zdroje však až roku 546 - napadl vizigótský král Teudis římskou Ceutu, město obsadil a vyplenil. Východní Římané však jeho vojsko překvapili, porazili a zničili (zřejmě roku 548).
Podunají
• Smrt krále Wachona, vlády se ujímá Valdar
Langobardský král Wacho zemřel. Za svého života se nezapojoval do konfliktů, které by jej mohly ohrozit. Vůči Gótům, Durynkům, Gepidům, Římanům a Frankům zachovával neutrální postoje, ale i maličkosti dokázal využít ve svůj prospěch, takže po třiceti letech své vlády předal svému synovi Valdarovi své království jako dunajskou velmoc. Regentské vlády se ujal Audoin z rodu Gausů.
Británie
• Na svět přichází mladší Columbanus
Roku 540/543 se urozeným rodičům v irském kraji Leinster narodil sv. Columbanus (Kolumbán Mladší), pozdější mnich, křesťanský misionář a teolog, zakladatel lucemburského kláštera Luxeuil a italského kláštera Bobbio, autor spisu De Paenitentia (O pokání).
Rok 541
Římská říše a Orient
• Druhá římsko–perská válka
Lazové (obyvatelé jižní části Kolchidy, tj. východního černomořského pobřeží) odpadli od císaře Justiniána a obrátili se s žádostí o pomoc na perského krále Chosroea. Ten jim vyhověl a po zimním oddechu vyslal svoji armádu na již podruhé proti římské říši. Peršané prošli Ibérií (zhruba dnešní Gruzií), pronikli do Laziky a král Gubazes se jim poddal. Potom oblehli město Petru hájenou římskou posádkou, ale při neočekávaném nočním výpadu byli zahnáni na útěk, za což nechal rozlícený šáh jejich velitele Anibeda narazit na kůl, protože „se dal přelstít od Ioanna, takového kramáře a hloupého civila“. Peršané však k Petře přitáhli znovu a Římané jim na základě dohody pevnost vydali, za což mohli i se svým majetkem pokojně odejít.
Císařův vojevůdce Belisar vytáhl na podzim z města Darasu (Dara, Turecko), překročil hranice a u perské pevnosti Nisibis (Nusaybin, Turecko) svedl boj s městskou posádkou. Dobře opevněné město se však ani nepokoušel dobývat a pokračoval k blízké hraniční pevnosti Sisauranonu (též Sisara, Sarbané nebo Sisarbanon, jeden den cesty od Nisibis), kterou vyhladověl a obsadil. Jeden římský oddíl pod vedením Arethovým překročil řeku Tigris, vydrancoval perskou provincii Asýrii a získal zde obrovskou kořist. Nepřátelský útok donutil krále Chosroea stáhnout své vojsko do Persie, zatímco jeho protivník Belisar odešel na zimu do Konstantinopole.
• Druhá římsko–perská válka
Ve 13. roce Iustinianovy vlády (roku 540) vytáhl perský král Chusrav do Sýrie, Kilikie a Osrhoeny. Když je opustil, rozhodl se císařův vojevůdce Belisar, že se souhlasem císaře sám preventivně do Persie vpadne. Proti tomuto úmyslu byl jen velitel provincie Phoenice Libani, který se obával, že pokud odsud odtáhnou vojáci, vyplení jeho provincii a Sýrii arabský náčelník v perských službách al–Mundhir (Alamundar) z kmene Lachmovců usazeného na dolním toku Eufratu kolem města Híry. Belisarios ho však podle Prokopia uklidnil tím, že je právě letní slunovrat, a to nejméně po dva měsíce Arabové přinášejí oběti svému bohu a na cizí území neútočí. Po této době že jednotky patřící pod jeho velení uvolní.
Pak se vydal dobýt města Nisibis na horním toku Tigridu, které často přecházelo z rukou jedné velmoci do druhé, a spojenecké Araby poslal poslal napřed do Mezopotámie, protože k dobývání hradeb byli prý nezpůsobilí, ale nad jiné vynikali v drancování území. Arethas (arabsky Harítha) se svými bojovníky skutečně nashromáždil velkou kořist, ale ze strachu, aby jim ji Římané nevzali, se choval tak, aby se s Belisarem nesetkal. V římském vojsku mezitím propukly nemoci a velitelé pohraničních území na východě se v srpnu již opět obávali Alamandurova plenění, což znamenalo konec této výpravy.
• Druhá římsko–perská válka, perská invaze do Colchidy a Belisariusovo tažení do Mezopotámie (zdroj)
(540) V druhém roce války mezi Římany a Peršany začala hrát důležitou roli Lazika neboli Colchida, jež dosud byla klientem Konstantinopole, přičemž tato závislost na impériu nespočíval ani tak v placení daní, jako v tom, že volbu svého nového krále ponechávali Lazové „na moudrosti císaře“. Lazští šlechtici pak měli ve zvyku vybírat si své manželky mezi římskými dámami, králové pak hledali v rodinách senátorských. Dokonce král Gubazes, který roku 539 pozval perského krále Chosroea do země, byl syn jedné takové dámy a sloužil jako silentarius v císařském paláci.
Lazické království bylo pro císaře maximálně důležité, neboť sloužilo jako jakási závora, která bránila pronikání barbarů zpoza Kavkazu do jeho provincií. A opravdu Lazové bránili horské průsmyky, aniž po něm požadovali peníze nebo vojáky. Když se však Peršané zmocnili sousední Iberie, bylo proto zcela nezbytně nutné zabránit jim v dalšímu postupu k Černému moři. Do Laziky tedy tehdy vpochodovala římská armáda a země se dostala pod bezprostřední ochranu impéria, jehož zájmy zastupoval nepopulární velitel Petr. Petrovým nástupcem se pak stal tvrdý Jan Tzibus, jehož schopnost sehnat v této chudé zemi peníze přišla císaři velmi vhod. Na jeho radu totiž Justinián postavil jižně od města/řeky Phasis pevnost Petru (lokalizace neznámá) a vyhlásil monopol na dodávky tolik potřebného zboží. Takže již nyní nebylo možné, aby Lazové přímo kontaktovali římského obchodníka a kupovali si od něho za rozumnou cenu např. obilí nebo sůl. Jan Tzibus usazený v pevnosti Petra nyní začal fungovat jako jejich prostředník, který za minimální ceny nakupoval a za maximální prodával. Byl to totiž jediný způsob, jak na domorodce uvalit daně, z nichž pak byla financovaná římská armáda. Lazové to pak zcela oprávněně chápali jako nespravedlnost – když je Římané ve vlastním zájmu obsadili a na nic se jich neptali, pak si i svoji armádu měli platit sami.
Roku 539 tedy jejich král Gubazes poslal své vyslance k perskému králi Chosroeovi, a pozval jej do země, aby obnovil zdejší království, přičemž poukazoval na to, že když Peršané vyženou Římany, zajistí si tak přístup k moři, po němž mohou dopravit své vojáky až ke Konstantinopoli. Obsazení Laziky také ovládnou horské průsmyky a budou se moci spojit s barbarskými nepříteli Římanů zpoza Kavkazu. Chosroes tedy vyslyšel žádosti vyslanců a projevil ochotu se v Lazice angažovat, zvláště když uvážil, že po jejím ovládnutí přijde o její podporu sousední křesťanská Iberie. Aby však skryl své skutečné záměry, předstíral, že se svojí armádou potáhne právě do této země, kde je ho v nutné záležitosti potřeba.
Perská armády provázená Gubazesovými vyslanci se nyní vydala do Laziky a postupovala pomalu obtížným a neschůdným terénem. Vojáci proto museli v listnatých lesích hustě pokrývajících horská úbočí kácet obrovské stromy a pomocí nich budovat provizorní cesty, které dosud prakticky neexistovaly. Když Chosoroes pronikl do samého středu Laziky, setkal se s králem Gubazesem, aby od něho po orientálním způsobu přijal slib věrnosti. Hlavním úkolem těchto nových spojenců nyní bylo zmocnit se centra římské moci Petry a vyhnat z ní „živnostníka“, jak král posměšně nazýval Jana Tzibuse. Když však k ní dorazil perský předvoj pod velením Aniabedesovým, tak se jim pevnost zdála opuštěná – hradební brána sice zavřená, avšak nikde ani živáčka. Takže když posel krále Chosroea informoval, že cesta je volná, již brzy stála před Petrou celá perská armáda. Král pak z vrcholku blízkého kopce se zájmem sledoval, jak vojáci nasadili proti bráně beranidlo. Najednou se ale vrata rozletěla a Římané se na ně vyřítili, rychle zlikvidovali obsluhu beranidla a zabili i mnoho Peršanů, kteří se tísnili za ním, načež dříve, než někdo mohl reagovat, zase ustoupili a přibouchli za sebou vrata. Nešťastného Aniabadese – podle jiného zdroje velitele obsluhy beranidla – pak nechal Chosroes narazit na kůl, protože se nechal obelstít takovým „hokynářem“, tzn. Tzibusem.
Peršanům nyní bylo jasné, že musí přikročit k regulárnímu obléhání a že Petra ale bude tvrdým oříškem – zatímco z jedné strany byla chráněna mořem, na straně druhé se musel o strmé útesy rozbít útok jakkoliv odhodlaného či statečného nepřítele. Pouze zde však byl úzký průchod až k hradbám, po jejichž obou stranách stály dvě vysoké obranné věže, jež bohužel nebyly duté, ale do značné vyplněné kamenem, aby je nebylo možno prorazit válečnými stroji. Ale vynalézavost Orientálců přesto slavila úspěch, když ze základny jedné z nich vybrali kámen a ten pak nahradili dřevěnou výdřevou, kterou pak pak zapálili. Když dřevo shořelo, věž se s velkých rachotem zřítila a vytvořila tak vstup do pevnosti. Římané nyní na další odpor rezignovali a kapitulovali – jejich bojová morálka ostatně byla nevalná již od prvních dnů obležení, kdy náhodně vypálená střela zabila jejich velitele Jana Tzibuse. Pevnost pak mohli opustit nejenom s majetkem svým, ale i s penězi nashromážděnými svým padlým velitelem. Chosroes se však v Petře dlouho nezdržel a jakmile dostal zprávu, že Belisarius vpadl do Asýrie, rychle se vracel bránit území své říše.
Na jaře roku 541 se totiž dostavil na bojiště římský generál Belisarius i se všemi svými Góty, které které zajal v Itálii – samozřejmě s výjimkou samotného jejich krále – a převzal velení nad východními armádami. Kromě Gótů si přivezl i své generály, kteří se mu osvědčili v italské kampani, přičemž Valerianus nahradil v Arménii Martina, který byl převelen do Mezopotámie. Když římští vyzvědači zjistili, že přímé nebezpečí území říše nehrozí, protože Chosroes prý potáhne do Iberie – tak dobře se podařilo Laziku jako skutečný cíl perského útoku utajit – rozhodla se válečná rada svolaná v Darasu pro útok. Je zajímavě, že ačkoliv byl Belisarius vrchním velitelem, nikdy nepřijal žádné strategicky důležité rozhodnutí, aniž by jej konzultoval se svými důstojníky. Je možné, že neměl tolik zkušeností z válek s Peršany jako jeho podřízení a že si tedy nedůvěřoval, nebo mohli hrát určitou roli obavy, že by velitelé tak různorodých vojenských oddílů mohli těžce snášet jeho jasné a autoritativní rozkazy.
Ať skutečnost byla jakákoliv, Římané spolu se svými pomocnými oddíly Saracenů krále Harithy vyrazili do útoku a pochodovali směrem k městu Nisibis, které však bylo natolik pevné, že nemělo cenu se o něj pokoušet. Jako vhodnější kořist se jevila pevnost Sisaurana mezi Nisibis a řekou Tigrisem, jejíž posádka však první útok Římanů odrazila a způsobila jim určité ztráty. Bylo tedy nutné přikročit k jejímu obléhání. Protože ale Belisarius si uvědomoval, že Harithovi Arabové jsou k takovému účelu naprosto nevhodní, posílil je o jeden tisíc dvě stě mužů svých osobních gardistů a poslal je za řeku plenit protivníkovo území s tím, že až pevnost padne, připojí se i se zbytkem své armády k nim. Sisaurana však neměla dostatečné zásoby potravin, a proto brzo kapitulovala, a zatímco zajatí křesťané dostali svobodu, perští uctívači ohně putovali nejdříve do Konstantinopole, kde je sám císař poslal pod jejich velitelem Bleschanesem bojovat proti Gótům do Itálie. Pevnost pak byla srovnána se zemí.
Bohužel Haritha s takovým nadšením plenící zemi Peršanů se rozhodl, že si veškerou kořist ponechá pro sebe, a proto se nejdříve pod smyšlenou záminkou zbavil svých římských spojenců a pak prostě zmizel, když přestal znervóznělému Belisariusovi obávajícího se již o osud těchto vojenských sborů podávat zprávy. A zatímco Haritha skrýval svůj lup, ustoupili tito Římané, jímž veleli Traianus a Jan, zvaný Žrout, v obavách z neexistující perské armády až do Theodosiopole (Erzerum, Turecko). To však nebyl jediný problém, který musel Belisarius řešit. Jeho vojáci, zvláště pak Thrákové, totiž trpěli různými chorobami a zvláště pak hrozným vedrem, tak typickým pro tuto roční dobu a tuto část Mezopotámie. Není proto divu, že žádali, aby se mohli vrátit do klimaticky příhodnějších oblastí. Když s tím souhlasila i většina důstojníků, Belisarius se podvolil a z nepřátelského území se stáhl. Jeho četní nepřátelé však o něm začali roztrušovat, že trestuhodně promeškal obrovskou příležitost, když po pádu Sisaurany nepronikl za Tigris a ukončil tak tažení, které jej mohlo zavést až k samotným hradbám perského hlavního města Ctesiphonu (předměstí Bagdádu, Irák). On prý však obětoval zájmy impéria svým zájmům soukromým, když ustoupil prý proto, že se chtěl setkat se svojí manželkou, která právě přijela na Východ, aby ji potrestal za její nevěru. Skandál jeho manželky mohl být opravdu skutečný, těžko ovšem posoudit, nakolik ovlivnil jeho rozhodování. (→542)
• Biskupem města Edessy se stává Jakub Baradaeus
Je možné, že by se Konstantinopoli podařilo tvrdými represáliemi monofyzitickou „heretickou“ víru zcela vykořenit, kdyby nebylo jednoho horlivého „zealota“, který nejenom že udržel toto „kacířství“ při životě, ale dokonce položil základy vlastní monofyzitické církve. Tímto mužem byl Jakub Baradaeus, jehož roku 541 ustanovili monofyzitičtí biskupové žijící pod ochranou císařovny Theodory v Konstantinopoli biskupem města Edessy (Urfa, Turecko).
Obdařen mimořádně odolnou fyzickou konstitucí strávil pak zbytek svého života putováním provinciemi Orientu – Sýrií, Mezopotámií i Malou Asií – v přestrojení za žebráka. Své jméno Baradaeus pak dostal podle svého oděvu vzniklého sešitím kusů látek pocházejících z oslích sedel. A jeho převlek byl tak dokonalý a jeho „kacířští“ druzi tak věrní, že se ho císařským úřadům nikdy nepodařilo dopadnout. A tak až do své smrti roku 578 nejenom že utvrzoval lidi v jejich monofyzitické víře a podporoval jejich vzdorného ducha, ale také světil jejich biskupy a duchovní a organizoval je na způsob tajné organizace. Jeho jméno je i zvěčnělé v názvu církve, kterou založil – jakobité.
• Al–Haritha požaduje vyslání biskupů
Do Konstantinopole přijel al–Haritha, vazalský král arabského kmene Ghassánovců, velmi důležitých pro obranu jižní syrské hranice, a mimo jiné požádal císařovnu Theodoru o vyslání biskupů. Ta nezapřela svoji monofyzitickou víru, neboť jejich výběrem pověřila svého souvěrce Theodosia, bývalého alexandrijského patriarchu, kterého ukrývala v Hormisdově paláci. Theoodsios se s jejím vědomím rozhodl pro Jakuba Baradaea, metropolitu edesského, a Theodora z Bostry, kteří se samozřejmě nezdržovali ve svých městech, kde jim hrozilo okamžité zatčení, ale ukrývali se na venkově. Jan z Efesu líčí, jak Jakub přišel do Konstantinopole, kde setkal se s velkým množstvím věřících, se šejkem i s císařovnou Theodorou, která jej již viděla ve snu, jak byl vysvěcen na biskupa, načež sám začal vysvěcovat kněze, a Jan tvrdí, že jich bylo na sto tisíc. Ortodoxní císař Justinián se ho nejdříve pokoušel zatknout, ale když toto jeho úsilí bylo marné, tak to vzdal.
• Pád Jana z Cappadocie
Devět či deset let následujících po potlačení povstání „Nika“ (roku 532) bylo to nejúspěšnější období vlády císaře Justiniána, kterému se po uzavření míru s Persií podařilo ovládnout Afriku a Itálii. Konstantinopol za tu dobu povstala z popela ještě krásnější a ještě velkolepější než kdykoliv předtím a také práce na jeho velkém zákoníku byly úspěšně završeny.
Ale léta tak šťastná pro císaře nebyla vůbec šťastná pro jeho poddané, kteří museli všechny ty jeho stavební i vojenské podniky financovat svými daněmi. A na čas se jejich daňový útisk alespoň zmírnil, když tvrdý pretoriánský prefekt Východu Jan z Cappadocie byl roku 532 ze své funkce odvolán a nahrazen populárním Phocasem, který alespoň nezneužíval svůj úřad k osobnímu obohacování. Ale i Phocas byl ze svého úřadu odstraněn, protože jeho metody výběru daní nebyly dostatečně efektivní, aby uspokojily finanční potřeby císaře, který právě připravoval velké africké tažení. A tak již následující rok obdržel Jan zpět svoji prefekturu, aby mohl dalších osm či devět let vysávat východní provincie. Po potlačení povstání se totiž císař již necítil vázán sliby, které dal vzbouřencům, a kromě Jana vrátil úřad i dalšímu nepopulárnímu ministrovi. A tak kvestorem se opět stal „velký právník“ Tribonianus, tak proslulý svojí láskou k penězům.
Jan z Cappadocie se těšil díky své vynalézavé schopnosti sehnat vždy a všude peníze císařově neomezené důvěře a jedinou osobou, kterou se musel obávat, byla císařovna Theodora, jež byla rozhodnuta jej zničit. Situace byla však nejdříve patová, protože Jan nebyl schopen zbavit Theodoru vlivu na jejího manžela, a sám na druhé straně neudělal takovou chybu, aby se Theodoře podařilo otřást Justiniánovou důvěrou v něho. Ale v obavách, že by císařovna za ním mohla poslat najaté vrahy, obklopil se takovým množstvím ozbrojenců – samozřejmě kromě Rufina – jako žádný pretoriánský prefekt Orientu před ním. Protože byl také velmi pověrčivý, není divu, že uvěřil podvodníkům, kteří mu věštili, že se jednou stane císařem. Prozatím však byly jeho pracovní výsledky tak skvělé, že byl poctěn konzulátem pro rok 538.
Pokud kromě císařovny existoval někdo, koho Jan nejvíce nenáviděl, pak to byl Belisarius, vysoce populární a vážený muž, který dobyl pro impérium Afriku a Itálii a právě přivedl do Konstantinopole (540) zajatého krále Ostrogótů. Třebaže se o Belisariusovi vážně spekulovalo jako o vhodném kandidátovi na trůn, mohl se na něho císař vždy spolehnout, což však již neplatilo obráceně.
Stejně jako Justinián pocházel i Belisarius z Ilýrie, neboť se narodil ve městě Germánii poblíž hranic s Thrákií. A podobně jako on se oženil s neurozenou dívkou jménem Antonina, která stejně jako císařovna Theodora pocházela z pochybného prostředí cirků a divadel a která již před sňatkem měla nemanželské děti. Avšak na rozdíl od Theodory nebyla Antonina svému manželovi vůbec věrná a její četné avantýry vnášely do jejich manželství značně akční prvky. Vždy se jí ale podařilo situaci ustát a získat zpět manželovu přízeň. Je ovšem také pravda, že jej věrně doprovázela na všech jeho vojenských taženích a u dvora intervenovala jako císařovnina důvěrná přítelkyně pokaždé, když upadl v nemilost. Ovšem také Theodoře připadalo výhodné spojit se s touto prohnanou ženou.
A právě Theodora a Antonina začaly ruku v ruce pracovat na pádu Jana z Cappadocie, který představoval nebezpečí nejenom pro ně, ale i pro jejich manžele. Ale jediná možnost, jak se tohoto pro pokladnu impéria nepostradatelného člověka zbavit, pak bylo přinést císaři jednoznačný důkaz o jeho velezrádném jednání. A Antonina se rozhodla, že jej k tomu vyprovokuje. Svůj plán pak začala realizovat někdy v dubnu nebo květnu roku 541.
Prefekt měl jediné dítě, dceru jménem Euphemie, kterou upřímně miloval, což bylo neobvyklé u muže tak „odpuzujícího charakteru“. Děvče to pak bylo velmi ctnostné, ale i mladé a nezkušené, takže není divu, že se stalo snadnou obětí prohnané Antoniny. Belisarius se toho jara vydal převzít velení na východní frontě, ale jeho manželka ještě nějaký čas zůstala v Konstantinopoli s tím, že z ním přijede později. Zatím však kultivovala svůj vztah s Euphemií, a když si byla zcela jista její přízní, začala přesvědčovat nezkušené děvče, že její muž není vůči Justiniánovi loajální. Poukazovala na to, že to byl právě Belisarius, který rozšířil hranice impéria a zajal dva krále, a stěžovala si na císaře, že mu za tyto jeho služby neprokázal dostatek vděčnosti. Na to se Euphemia, která viděla svět otcovýma očima, se zeptala:
„A proč Belisarius nevyužije své moci a své armády, aby udělal ty správné věci?“
„To by bylo zbytečné,“ odpověděla Antonina, „aby se pokoušel o převrat, když nemá podporu civilních ministrů v hlavním městě. Ale kdyby mu váš otec chtěl pomoci, tak to by bylo jiné.“
Euphemia se pro tento nápad nadchla a slíbila, že o všem otce informuje. Když se Jan dozvěděl obsah jejich rozhovoru, neodolal a rozhodl se spojenectvím s Belisariusem a Antoninou otevřít si cestu k trůnu, po němž vždy tolik toužil.
Generálova manželka právě opouštěla Konstantinopol a odjížděla na východ za svým manželem. Na noc se však ještě zastavila v Rufinově paláci na druhém břehu Bosporu východně od Chalcedonu, který patřil jejímu manželovi. A právě zde si oba domluvili tajnou schůzku, o níž se samozřejmě dozvěděla císařovna. Důležité ovšem bylo, aby jejich rozhovor vyslechli hodnověrní svědci, kteří jej poté budou věrně reprodukovat Justiniánovi. A Theodora, která komplot horlivě organizovala, si vybrala eunucha Narsa a velitele palácové stráže Marcella, muže, který stál nade všemi stranami a nikdy po dobu své dlouhé služby neztratil císařovu důvěru. (Jeden zdroj pak zřejmě mylně uvádí, že císařovna neudržela jazyk za zuby a řekla manželovi vše, co se chystá, a že Justinián Jana varoval, ať nikam nechodí.)
V každém případě jednoho dne o půlnoci se Jan opravdu dostavil k Rufinovu paláci v doprovody početných ozbrojenců a setkal se zde s Antoninou u jakési zdi, za níž se skryli Narses a Marcellus. Když se pak nechal nachytat a začal bez zábran mluvit o svých plánech, jak odstranit císaře, oba muži vyskočili a chopili se ho. Jeho lidé mu však přišli na pomoc a došlo k ozbrojené šarvátce, v níž byl Marcellus raněn. Janovi se pak podařilo utéci a uchýlit se do chrámového azylu v Chalcedonu. Historik Procopius nám nyní podsouvá myšlenku, že kdyby místo do kostela odejel do Konstantinopole, zde vyhledal císaře, o všem mu řekl a nasypal si popel na hlavu, že by mohl být omilostněn, To ovšem Jan neudělal a přenechal volné pole Theodoře, která svého manžela přesvědčila, aby jej zbavil úřadu, který tak hrozně zneužil, vykázal do Cyzicu na břehu Marmanského moře a zde nechal vysvětit diákonem. Samozřejmě jeho obrovský majetek mu zkonfiskoval, i když jako výraz své milosti mu ponechal značnou částku peněz, která mu umožnila žít v Cyzicu v poměrném luxusu.
Ale jeho klidný život neměl trvat dlouho, neboť Theodora se nehodlala smířit s jakýmkoliv trestem, pokud by to nebyla smrt. Místního biskupa Eusebia totiž jeho stádečko nenávidělo natolik, že si na něj stěžovalo přímo v Konstantinopoli a požadovalo jeho odvolání. Ale Eusebiův vliv u dvora byl tak silný, že se nemusel ničeho obávat. Situace v Cyzicu se však nakonec vyhrotila natolik, že nějací mladíci příslušníci místních cirkových démů si na něj počkali na tržišti a zavraždili ho. Ovšem protože bylo všeobecně známo, že Jan a Eusebius byli nepřátelé, nejevila se jako zcela scestná myšlenka, že bývalý prefekt měl na jeho vraždě nějaký podíl, což by při jeho minulosti bylo i celkem možné. Do města se tedy vypravila senátorská vyšetřovací komise instruovaná pravděpodobně Theodorou, že Jana musí potrestán v každém případě – ať právem, či neprávem. A opravdu třebaže proti němu nikdo nepředložil žádné důkazy, nechali ho senátoři vysvléci a zbičovat jako zločince, pak odít pouze do hrubých šatů a naložit na loď, která zamířila do Egypta. Plavba byla pro Jana mimořádně krutá, neboť nedostával žádné jídlo a pokud nechtěl cestou umřít hlady, musel žebrat v přístavech. Nakonec skočil ve vězení v egyptském městě Antinoopolisu. Ale Theodora stále nebyla spokojena a rozhodně na něj nezapomněla.
O několik let později pak uvěznila ony dva mladíky z cirkového dému Zelených, kteří tehdy zavraždili biskupa Eusebia, a sliby i hrozbami se z nich snažila dostat přiznání, že Jan se podílel na jeho vraždě. Jeden z nich to nakonec připustil, ale druhý to odmítal, třebaže jej mučili. Rozzuřená svým neúspěchem je pak císařovna nechala přivést na Constantinovo forum, kde jim usekli ruce, přičemž Justinián se tvářil, že o ničem neví. Jan pak zůstal ve vězení až do Theodořiny smrti roku 548, pak mu císař povolil návrat do Konstantinopole. Diákonem však zůstal i nadále a říká se, že stále snil svůj sen o trůnu. Je nesporné, že obyvatelé východních provincií pád Jana z Cappadocoe jenom přivítali a že stáli na straně císařovny, třebaže ta postupovala lstivě a protiprávně – Jan si přece své utrpení více než zasloužil. Také Procopius vylíčil Janův příběh otevřeně a pravdivě, což by se neodvážil, kdyby tím poškodil obraz císařovny.
• Nevěra Belisarovy manželka Antoniny
Netrvalo dlouho a císařovna Theodora měla možnost splatit své přítelkyni Antonině službu, kterou je při likvidaci Jana z Cappadocie prokázala. Belisarius totiž k sobě přijal mladíka jménem Theodosius a Antonina k němu zahořela neovladatelnou vášní, přičemž samozřejmě nezůstalo pouze u platonického vztahu. Když se podvedený Belisarius o jejich o všem dozvěděl – bylo to v době, když pobýval na Sicílii, tj. v letech 535 – 536 –, poslal své žoldnéře, aby jej zabili. Theodosius si však zachránil život a prchl do Efesu. Ale Antonině se podařilo svého manžela nejenom přesvědčit, že je úplně nevinná, ale dokonce i přimět k tomu, aby jí vydal sloužící, kteří její nevěru vyzradili. Trest pro ně pak stanovila krutý, když poručila, aby jim vyřízli jazyk, jejich těla rozsekali na malé kusy a ty pak vhodili do moře.
Třebaže od těchto událostí uplynulo již pět let, Antonina na svého milence nezapomněla, a když se její manžel odebral na perskou frontu, pozvala jej k sobě do Konstantinopole. Ale její syn Photius, který na Theodosia vždy žárlil, protože nelibě nesl, jak byl vždy preferován, řekl o všem svému nevlastnímu otci, načež si oba muži přísahali, že jej potrestají. Rozhodli se však prozatím ještě nic nepodnikat a počkat, až odjede na Východ i Antonina. Photius pak provázel Belisariuse na perském tažení, zatímco jeho manželka si po několik měsíců užívala s milencem v Konstantinopoli. A když konečně v létě roku 541 vyrazila i ona do Persie, počkal si Photius na Theodosia, jenž se vracel do Efesu, zajal ho a pod strážemi poslal do jakéhosi tajného vězení kdesi v Cilicii. Také Belisarius dal najevo hněv své manželce, ale neměl srdce ji zabít. Nyní se Photius vydal do Konstantinopole, aby se zde zmocnil Theodosiova bohatství, které získal jako podíl na kořisti z Belisariuosových válečných tažení. (Procopius říká, že si naloupil v kartaginských a ravennských palácích na deset tisíc zlatých solidů. Když ale padla Ravenna, byl Theodosius již v Efesu, což by znamenalo – pokud je ta zpráva pravdivá – že mu Belisarius a Antonina poslali podíl na italském lupu.)
Ale v tomto okamžiku zasáhla ve prospěch svých oblíbenců císařovna Theodora, která si oba manžele pozvala do Konstantinopole a zde dosáhla jejich smíření. Pak zadržela Photia a snažila se od něho vyzvědět, kde ukryl Theodosia. Když jej ale ani mučením nedokázala zlomit, začala hledat i jiné možnosti, jak se o něm něco dozvědět. A nakonec byla úspěšná a tolik potřebnou informaci opravdu získala. Theodosia pak zachránila, převezla do metropole, ukryla ve své paláci a pak předala ve vhodnou chvíli jako příjemné překvapení Antonině. Nešťastného Photia, který prokázal větší mravní sílu než samotný Belisarius, pak i nadále držela v kobkách svého paláce. Dvakrát jí ale její vězeň unikl a dvakrát se uchýlil do chrámového azylu. Vždy ale byl z kostela vyvlečen a vrácen zpět do svého vězení. Teprve po třech letech byl až při svém třetím pokusu úspěšný a podařilo se mu prchnout do Jeruzaléma, kde se stal mnichem, a tak unikl pomstě císařovny. Nakonec přežil i císaře Justiniána, přičemž jeho nástupcem byl pověřen úkolem potlačit povstání samaritánů (roku 572), což s krajní krutostí i splnil. Svého postavení a moci pak využíval k násilném vydírání peněz ze všech syrských provincií.
• Velká morová epidemie
Z Etiopie se epidemie moru dostala do Konstantinopole. Největší počet lidí zemře v příštím roce.
• Poslední konzul
Flavius Basilius mladší zastával roku 541 jako poslední v historii úřad konzula pro Východ. Pak však císař Justinián v rámci „úsporných balíčků“ konzulát zrušil, což zdůvodnil tvrzením, že si nemůže dovolit výdaje s tím spojené. Jednalo se asi o dva tisíce liber zlata určených pro chudé a na financování her v cirku, které imperátor platil z větší části.
Itálie
• Gótové boj o Itálii ještě nevzdali, král Totila obléhá Veronu
Ostrogótský král Ildibad opět pozdvihl zbraně proti císaři a zaútočil na jedinou římskou posádku na sever od řeky Pádu dislokovanou v Tarvisiu (Treviso nedaleko Benátek). V boji porazil a pobil Vitaliovy Heruly, přičemž se zachránilo pouze několik lidí.
Král Ildibad se znesvářil se svým velitelem Uraisem údajně kvůli soupeření jejich manželek v oblékání a celý konflikt vyřešil jeho vraždou. Krevní mstě Uraisových stoupenců však neunikl a byl zlikvidován svým osobním strážcem: „Počkal si na hostinu [Velas], kterou král dával pro šlechtice, aby provedl svůj úmysl. Bylo zvykem, že v době hostiny míval král kolem sebe kromě mnohých jiných také svou tělesnou stráž. Když natáhl ruku pro jídlo a seděl na podušce s ohnutou hlavou, Velas ho najednou udeřil mečem do šíje tak prudce, že král ještě držel v prstech jídlo a hlava se mu kutálela na stůl k úděsu a hrůze všech přítomných.“
Rugiové, kteří do Itálie přišli už s Theoderichem Velikým, pak provolali za krále svého předáka Eraricha, který snad měl také na vraždě podíl. Jeho hlavní snahou bylo uzavřít mír s císařem Justiniánem, a proto do Konstantinopole vyslal poselstvo s návrhem rozdělit Itálii mezi obě strany tak, jak to původně císař navrhoval Vitigesovi – jih Apeninského poloostrova by připadl říši, sever Gótům a hranicí by byla řeka Pád. Vyslanci však Justiniána tajně informovali, že Erarich je ochoten se za titul patricia a velké části peněz zříci královské koruny. Gótům se ale Ildibadova vražda příliš nelíbila a také pochybovali, že nový panovník je schopen vést válku. Podle Prokopia pomstu vykonal Ildibadův synovec Totila (na mincích je však správné Baduila), který po pěti měsících vlády Eraricha zabil a v říjnu usedl na trůn. Okamžitě začal plánovat rozsáhlé vojenské akce proti císařské armádě, a proto potřeboval získat na svoji stranu i nižší vrstvy obyvatelstva – řemeslníkům a rolníkům promíjel daně a drobným zemědělcům přiděloval půdu zkonfiskovanou statkářům. Císař Justinián nebyl vývojem v Itálii zrovna nadšen, a proto „neustále plísnil a podněcoval velitele tamějšího vojska k rozhodnému postupu“. A tak ještě v zimě roku 541/542 vyrazilo jedenáctitisícové římské vojsko proti významnému středisku gótského odporu městu Veroně a zahájilo jeho obléhání.
Franská říše
• Frankové ovládli Raetii a Norikum
Mezi lety 540 a 545 upevnil franský král Theudebert I. svoji pozici severně od Alp, tj. v provincii Raetia secunda (provincie Augsburk), v Noriku a v Korutanech a pronikl až k hranicím Pannonie, což vyvolalo zděšení v Konstantinopoli, kde se objevila zvěst, že Theudebert chce proniknout až na římský Balkán. Aby své územní zisky zabezpečil, spojil se s Langobardy a Gepidy – princ Theudebald se oženil s Waltradou (Walderadou), dcerou langobardského krále Wachona a sestrou své nevlastní matky královny Wisigardy.
• Frankové v Hispánii
Roku 541/542 pronikli franští králové Childebert I. a Chlothar I. do Hispánie, kde zpustošili bývalou římskou provincii Tarraconensis a oblehli město Zaragozu. Vizigóti jim však uštědřili drtivou porážku a zahnali na útěk. V pyrenejských průsmycích však narazili na generála Theudiscla a museli si průchod vykoupit. Vojenský debakl je odradil od dalších útoků na celých 90 let.
Hispánie
• Vizigótský král Teudis odrazil útok Franků
Větší zapojení krále Teudise do politiky na jihu Evropy podnítil roku 541 Franky k novému útoku proti vizigótskému království. Franští králové Childebert a Chlothar doprovázení třemi svými nejstaršími syny vyrazili z Dax, navarrskými průsmyky přešli Pyreneje a pak přes Pamplonu zamířili do Zaragozy, hlavního města tarragonské provincie, kterou po 49 dní obléhali. Ale když Frankové vyplenili její okolí a u místního provinčního obyvatelstva nenašli výrazné podpory, začali se opět stahovat z obav z Teudisova generála Teudisla, jenž právě obsadil pyrenejské průsmyky, a z nepřátelských akcí Basků, kteří žili v tomto pohoří. Jejich ústup si pak vyžádal mnoho životů a ztrátu značné části kořisti. Je možné, že neúspěch této franské vojenské výpravy z roku 541 způsobil i protiútok Gótů na sporné septimánské hranici, při němž znovu obsadili města Béziers a Lodève.