Ten nej.. Krak des Chevaliers
Napsal: 29/3/2012, 16:11
Ten nej.. Krak des Chevaliers
Hisn as-Saft حصن ﺖﻓﺎﺳسﺍ Hisn al-Akrád حصن الأكراد Qal'at al-Hisn قلعة الحصن Crato, Le Crat, Le Crac, Krak, Crac de´l Ospital, Krak des Chavaliers
34°45'25,6"N 36°17'40,79"O
Pokud se řekne křižácký hrad, většině lidí se vybaví právě on, ten největší, nejzachovalejší, nej. nej.. a klasický Krak je symbolem celého křižáckého období, a to jak z pohledu Západu, tak i Východu. T.E. Lawrence poznamenal, že Krak des Chevaliers možná není nejzachovalejší, ale zcela jistě nejobdivuhodnější hrad na světě. Je těžké popisovat tak rozsáhlou a komplikovanou stavbu, která byla navíc tolikrát popsána. To se prostě musí vidět!
Jméno Krak des Chevaliers, pod kterým získal celosvětovou slávu, je ale novověkým výtvorem Guilliama Reya z druhé poloviny 19. století. Původní jméno z první poloviny 11. století Hisn as-Saft tedy „Pevnost na svahu“ se neujalo a opevnění brzy přejalo pojmenování po své posádce složené z kurdských válečníků,Hisn al-Akrad „Pevnost Kurdů“. Po obsazení hradu Franky bylo přejato místní jméno a zkomoleno na Crat, Crato a následně Krak, což se v obecném povědomí stalo synonymem velké pevnosti (zajordánské Krak de Moab a Kerak). Později byl pro odlišení a kvůli novým majitelům používán Krak de´l Ospital „Hrad špitálníků“. Novověké názvy mají pro tento opravdu výjimečný hrad oba jazyky. Arabové jej nazývají Qal'at al-Hisn „Hrad pevnosti, Hradní pevnost“, G.Rey jej po znovuobjevení pro Evropu pojmenoval Krak des Chevaliers, „Hrad rytířů, Rytířský hrad“.
HISTORIE
Hrad se nachází na severovýchodním konci širokého Homského průsmyku ve výšce 650 metrů nad mořem na výběžku pohoří Nusayriyah. Umožňoval kontrolu bohatých oblastí ve vnitrozemí a zdaleka dohlížel na přístupové cesty. Homs je vzdálen 60 km východně (35 vzdušnou čarou), na západě je Safita 26 km a pobřeží 40 km. Na jihu průsmyku stál ve vzdálenosti 27 km hrad Gibelcar. Pro křižáky měl Krak i další strategický význam. Ležel na půli cesty mezi Antiochií a Bejrútem. Pro ilustraci, normální cesta do Akkonu odtud tehdy trvala osm dní.
Hrad ze severovýchodní přístupové cesty
Zakladatelem hradu byl emír z Homsu Šibl-ad-Daula Nasr ibn Mirdás v roce 1031 (objevuje se i údaj 1034 a emír z Aleppa). V roce 1099 místní posádka zaútočila na vojsko Raimonda z Toulouse, který se rozhodl pro odvetu a vydal se k hradu. Obléhání se nakonec nekonalo, protože obránci prchli před početným vojskem Provensálců. Al-Akrad byl bez boje obsazen, ale po deseti dnech jej křižáci opustili a odtáhli vstříc Jeruzalému. Podruhé se zde Raimondovo vojsko objevilo v roce 1102. Obléhání bylo přerušeno po zprávě o zavraždění emíra Džináh ad-Daula v Homsu. Raimond s vojskem okamžitě napadli zázemí nebráněného města a odvezli si bohatou kořist. Obležení Kraku následně nebylo obnoveno. Až roku 1110 sem přitáhl antiochijský Tankred a obležená posádka kapitulovala za slib volného odchodu. Od roku 1112 hrad spadal do tripolského hrabství a jeho majitelé se psali de Crato. V roce 1142 hrabě Raimond II. uzavřel s řádem johanitů dohodu, ve které jim postoupil pět hradů na východní hranici hrabství. Současně bylo dohodnuto, že pokud se Raimond nezúčastní vojenského tažení společně s řádem, nebude mít podíl na kořisti. Raimond se také zavázal, že neuzavře s nepřítelem mír bez souhlasu johanitů. Jako centrum nového nezávislého panství byl zvolen exponovaný Krak, jehož původní majitel Vilém z Kraku (Villelmus de Crato) dostal jako náhradu 600 byzantiů.
V roce 1157 hrad poškodilo zemětřesení. Roku 1163 posádka odrazila útok sultána Núr ad-Dína a v nedalekém údolí Bikáa byla jeho armáda křižáky poražena. V letech 1169/1170 oblast postihly další silné otřesy země. Na opravu hradu tehdy přispěl významnou finanční částkou český král Vladislav I. Při Saladinově tažení do severních křižáckých států rok po Hattínu v květnu 1188 došlo k dalšímu měsíc trvajícímu neúspěšnému obléhání hradu. Traduje se historka o zajetí purkrabího, který byl muslimy přinucen přesvědčovat posádku o vydání hradu. Arabsky prý volal, aby se vzdali, ale francouzsky je podporoval v obraně do posledního dechu. To je samozřejmě jen pověst, protože v Saladinově vojsku řada vysoce postavených šlechticů uměla francouzky a takováhle lest by jen tak neprošla.
Letecký pohled na Krak a přilehlé město
V letech 1201 a 1202 hrad opět postihlo zemětřesení a bylo nutné jej opravit. První polovina 13. století znamenala dobu největšího rozmachu a bohatství zdejšího řádového panství. Krak se stal základnou posádky o síle 60 johanitských rytířů a 2 000 vojáků. Veškeré zásoby měly vystačit na pět let obléhání. Johanité odtud často podnikali útoky na sousední území. Roku 1203 bylo napadeno okolí hradu Barínu (bývalý Montferrand) a Hamá, v letech 1207 a 1208 byl vypleněn kraj kolem Homsu. Hamá i Homs byly johanity z Kraku donuceny platit roční poplatek, přičemž „opomenutí“ vládce Hamá vedla v letech 1230 a 1233 k důraznému připomenutí smluvních závazků silou zbraní. Poutníci i křižáci, kteří procházeli kolem Kraku se na své cestě na hradě často zastavovali a podporovali Johanity z Kraku štědrými donacemi. Na žold posádky Kraku v roce 1218 přispěl i uherský král Ondřej II., účastník páté křížové výpravy, který se zavázal věnovat každoročně 60 byzantiů představenému johanitů na hradě a 40 byzantiů ostatním řádovým rytířům. Před hradem vyrostlo opevněné městečko ozančované jako burgus, někdy také chápáno jako předhradí. Konec tohoto „zlatého věku“ přišel roku 1252, kdy egyptská mamlúcká armáda o deseti tisících mužích proměnila kvetoucí okolí Kraku ve vypálenou liduprázdnou pustinu. Tím samozřejmě notně utrpěla johanitská pokladna, což mělo citelný dopad na další činnost řádu. Navíc po nástupu sultána Bajbarse a sjednocení Egypta a Sýrie Homs a Hamá přestali platit tribut a johanité je k tomu již nebyli schopni donutit.
Roku 1267 sultán Bajbars poprvé zaútočil do této oblasti. Krak nedobyl, ale zmocnil se tří hradů v týlu Tripolisu a řady menších pevnůstek v průsmyku Homsu. Další tažení sem vedl roku 1270, ale po útoku francouzského krále Ludvíka IX. ustoupil do Egypta.
Řez hradem během obléhání Bajbarsovým vojskem
Definitivní úder Bajbars zasadil franské přítomnosti v průsmyku Homsu roku 1271. Nejprve získal templářskou Safitu a po zabezpečení týlu přitáhlo jeho vojsko před Krak. Křesťané z okolí se stáhli do hradu a byli umístěni ve vnějším hradě. Posádka hradu již zdaleka nedosahovala svého maxima z počátku 13. století, odhadem se jednalo o necelých 1 000 mužů. Obléhání začalo 21. února a 4. března bylo dobyto podhradí. Velký počet katapultů ostřeloval pevnost z jihu a východu. 21. března dobyli muslimové předsunuté postavení na jižní straně a mohli přisunout válečné stroje blíže hradbám. 31. března byla podkopána věž na jihozápadě a po jejím zřícení následoval velký útok, po kterém padl celý vnější okruh opevnění. Většina přeživších obránců se stáhla do jádra, ale ve vnějším okruhu bylo zajato množství vesničanů, kteří do hradu utekli před začátkem obléhání. Bajbars tyto prosté lidi ušetřil a propusil je na svobodu. Obléhání pokračovalo s menší intenzitou. Bajbars totiž zkusil ještě jeden obléhatelský manévr. Obráncům předal falešný list velmistra Huga z Revelu s povolením ke kapitulaci. Je otázka do jaké míry obránci uvěřili v pravost dokumentu nebo do jaké míry mu chtěli věřit a dopis jim posloužil jako záminka k přežití. Ať tak nebo tak, dne 8. dubna 1271 se posádka po 36 dnech obléhání vzdala za slib volného odchodu a ustoupila do Tripolisu.
Rekonstrukce hradu v druhé polovině 13. století
Vládcem Kraku byl jmenován emír Sárim ad-Dín al-Kafirí. S obnovou hradu mu pomáhali emíři ´Izz ad-Dín al Aqram a ´Izz ad-Dín Ajbek. Sultán si neodepřál to škodolibé potěšení a zaslal velmisrovi Hugovi z Revelu dopis v němž jej barvitě seznamoval s pádem pevnosti. Poškození bylo opraveno a hrad poté sloužil jako základna k útokům proti zbytkům latinského panství v Zámoří.
Hrad byl využíván až do počátku 19. století, kdy byl opuštěn vojáky, ale záhy se stal místem ubytování pro cca 500 místních obyvatel. Ti stavu hradu příliš neprospěli. Roku 1927 byl hrad prozkoumán historikem Paulem Deschampsem a architektem Francoisem Anusem. Stavba byla převzata pod francouzskou koloniální správu roku 1929 a roku 1933 byli místní vystěhováni, přičemž obdrželi jeden milion franků jako kompenzaci (částka se mi zdá neuvěřitelná a očekával bych, že onen milion byl sice opravdu ze státní kasy vyplacen, ale přes různé úředníky výrazně ztenčen). Následující dva roky zde pracovalo na 120 dělníků, kteří zabezpečovali zdivo a prováděli rekonstrukce pod dohledem Pierre Coupela. Od roku 1946 je majetkem syrského státu a od roku 2006 je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.
STAVEBNÍ VÝVOJ
Jak vypadal původní muslimský hrad, nevíme, nezachovalo se z něj vůbec nic. Stejně tak ale neznáme ani podobu prvního křižáckého opevnění, které zde postavil Tankred. Vše bylo kompletně překryto johanitskými stavbami. V letech 1142 až 1170 byl vybudován rozlehlý hrad s protáhlým zhruba lichoběžným půdorysem, který determinovaly přírodní podmínky a skalní podloží. Jižní strana byla ve středu zalomená a v jejích nárožích z hradeb vystupovaly čtverhranné věže, které ale nemohly střelbou bránit západní a východní stranu hradu. Uprostřed západní strany z hradeb vystupovala menší čtverhranná věž. Severní část tvořila zalamovaný ovál, na jehož východní straně stála kaple orientovaná východním směrem. Její závěr mírně vystupoval z linie hradeb a vršek byl využit jako hradební věž. Vstup do hradu vedl na východní straně mezi dvěma drobnými věžemi. K bráně vedl padací most přes příkop, který obíhal celý hrad. K hradbám byla zevnitř po celé jejich délce přistavěna patrová obytná křídla. Přízemí sloužilo jako stáje a skladiště. Zemětřesení v roce 1170 těžce poničilo kapli a ta byla až na část závěru a jižní zdi vybudována znovu.
Půdorys hradu ve 12. století
Rozměrná kaple o stranách 21,5 x 8,5 metru měla valenou klenbou o třech polích a jednoduchou apsidu, což bylo poněkud zastaralé řešení sakrálního objektu v porovnání se současnými stavbami ve Francii. Obdobnou stavbu postavil řád kolem roku 1186 na Margatu. Ke kapli byly později přistavěny do prostoru nádvoří dvě lichoběžné přízemní lodě, či vedlejší kaple. Hlavní vstup byl ze západu, menší vchod byl i na severní straně z přízemí sousedící budovy. Při výzkumech v letech 1935, 1955 a 1978 byly objeveny na vnitřních i vnějších stěnách kaple původní fresky, překryté bílou omítkou. Fresky byly datovány do let 1170-1202, ale díky fragmentárnímu zachování se nedá určit jak vypadaly. Snad jako jediný lze identifikovat motiv Uvedení Páně do chrámu na vnější západní straně kaple.
Kaple s minbarem
V osmdesátých letech 12. století byla na severozápadě vně hradeb postavena čtverhranná věž s krytou výpadní brankou v boční zdi. V patře věž obsahovala tři klenuté oblouky sloužící jako podsebití, které nevystupovalo ze zdiva. Stěna věže pod podsebitím byla u paty zešikmena, aby umožnila pokrýt mrtvý prostor. Celkově hrad odpovídal trendu druhé poloviny 12. století, kdy u velkých hradů mizí čtverhranné donjony a nahrazují je obytná křídla s vystupujícími věžemi, podobně jako je tomu na hradě Vadum Jacob postaveném, dobytém a zbořeném roku 1179.
Pohled na hlavní nádvoří
Hrad byl poškozen v letech 1201 a 1202 zemětřesením a v průběhu první poloviny 13. století byl výrazně přestavěn a rozšířen. Jižní nejohroženější část hradu byla nejdůkladněji opevněna. Původní nárožní věže byly strženy nebo zcela pohlceny novými stavbami. Zatímco původní věže měly čtvercový půdorys a nevystupovaly výrazně ze zdí, ve 13. století byly na hradě stavěny polookrouhlé věže. To byla novinka, která se sem dostala patrně z Francie na konci 12. století s třetí křížovou výpravou.
Střelecká galerie
Na jihozápadě byla postavena okrouhlá věž s malou pozorovací vížkou. V této věži byly souromé komnaty představeného řádu. Prostor, kde bylo zalomení hradby obsadila mohutná protáhlá polookrouhlá věž, nejvyšší budova hradu. Obdobná stavba stála v jihovýchodním nároží. Obě tyto věže směřovaly svým oválným čelem zhruba na jih. Tato strana byla až do 2/3 výšky kryta obestavěným suťovým náspem (tal, glacis). Před prostřední věží byl na koruně náspu ochoz. Uvnitř náspu byla vytvořena střelecká galerie. Prostřední věž a okrouhlá věž byly spojeny obytným křídelm až do úrovně výšky okrouhlé věže. Celek tvořil mohutný blok s až osm metrů silnými zdmi, který chránil nádvoří hradu před ostřelováním z jihu. Tato část neobsahovala žádné podsebití, protože útočníci se díky talu a cisterně nemohli dostat do mrtvého prostoru u paty hradby. Právě zde byli ubytováni johanitští rytíři. Před náspem byla otevřená cisterna, která kromě primární funkce zásobování vodou mohla sloužit i jako vodní příkop proti snahám o podkopání.
Půdorys hradu
Východní strana zůstala bez větších změn, proměnila se ale západní část jádra. Čtverhranná věž na severozápadě byla zvýšená o jedno patro. Mezi ní a novou okrouhlou věží na jihu vznikla nová hradba, předstupující před původní zdivo o cca tři metry. Původní čtverhranná západní věž zcela zmizela ve hmotě nové hradby, ale dostala nové vystupující polookrouhlé čelo. Také tato věž byla zvýšena o patro, stejně jako část palácového křídla vedoucí k jižní okrouhlé věži. Celá západní strana byla opatřena vysokým talem proti podkopání, který byl více šikmý než násep na jihu. Další velké změny se dočkalo nádvoří. Původně poměrně rozlehlý prostor byl nyní prakticky zcela zastavěn. Zhruba jižní polovinu nádvoří zaujaly rozměrné klenuté prostory sloužící jako skladiště a stáje až pro tisíc koní.
Jižní strana jádra
Stáje
Pod tímto prostorem se nalézalo několik krytých cisteren o rozměrech plaveckého bazénu (jenom 25x15). Severní budovy u kaple byly přestavěny a boční vstup byl přenesen do jižní stěny. Na západě byla postavena kapitulní síň řádu, která se do volného kousku nádvoří obracela nádhernou galerií s křížovou žebrovou klenbou nesenou subtilními pilíři. Tato stavba vznikl kolem roku 1230 a je zřejmě nejkrásnější ukázkou gotiky v Zámoří. Na konci galerie je vytesán nápis: Sit tibi copia, sit sapiencia, formaque Detur; inquinat omnia sola suberbia, si comiteur (Měj bohatství, měj moudrost, měj krásu, ale pýcha zničí vše co máš).
Kapitulní síň
Ambit
Vytesané verše
Hrad byl nyní ze 2/3 zastavěn, na jihu a východě byl opatřen talem proti ostřelování, podkopání a současně tvořil i obranu proti zemětřesením. Původní hrad obklopil nový okruh opevnění. Nejlépe za zachovalo na západě a severu, kde nebylo poškozeno intenzivní obléhací činností. Na západě, kde byl hrad nejlépe chráněn strmým svahem, vzniklo opevnění s čtyřmi polookrouhlými věžemi. Na severu sála další polookrouhlá věž zvaná Mlýnská, dle větrného mlýnu, který zde byl umístěn. Další dvě severní a severovýchodní veže byly patrně čtverhranné. Východní strana byla poškozena při dobývání a nemůžeme stoprocentně rekonstruovat její původní podobu. Vstup byl ve čtverhranné masivní věži jen velmi málo vystupující z linie hradeb. Žádná původní johanitská stavba, která by umožňovala aktivní krytí brány se nedochovala. Je to s podivem i vzhledem k velmi kvalitnímu opevnění západní strany, která prakticky nemohla být ohrožená a absenci aktivní obrany na východě, kde se navíc nacházela brána, která by měla být nejlépe střežena. Také jižní strana byla velmi poškozena během obléhání. Patrně zde stály tři polookrouhlé věže shodné se stavbami na západě. Méně kvalitně provedené východní opevnění je obecně datováno k polovině 13. století a podle historiků ukazuje na pokles moci řádu.
Jihozápadní strana
Východní strana
Děvět metrů vysoké hradby vnějšího hradu byly zakončeny cimbuřím. Střílny ve věžích a hradbách byly umístěny tak, aby se minimalizovalo množství mrtvého prostoru. K jeho lepšímu pokrytí přispívalo i krabicové podsebití, v pravidelných intervalech vysupující z hradeb a přístupné z ochozu. Svými nevelkými rozměry nutilo obránce uvnitř k velmi skrčené poloze. Prakticky totožné podsebití najdeme na současně budované citadele v Aleppu, nicméně na žádném jiné křižácké stavbě se nenachází. Inspirace tedy patrně přišla z muslimské opevňovací architektury. Ochoz obíhal bez přerušení kolem celého vnějšího okruhu a umožňoval plynulý přesun obránců. Tomuto systému se říká průběžný ochoz -chemin de ronde.
Pohled mezi hradební okruhy
V novém ohrazení vznikl i nový vstup. V přízemí zmiňované branské věže se cest lomila a vedla dlouhou rampou ukrytou v mase východní hradby vzhůru jižním směrem. Pro překonání výškového rozdílu zde byly vybudovány jezdecké schody. Cestu osvětlovaly otvory ve stropě, které mohly sloužit i k obraně proti útočníkům, pokud by pronikli bránou. Koridor byl dlouhý 137 metrů a na jihovýchodě končil v přízemí pětiboké věže navazující na jádro hradu. Zde se cesta dělila, rovně bylo přístupné nádvoří mezi vnějším a vnitřním okruhem, ale další přístup do jádra se stočil o 180° na sever a vyústil před původním vstupem do horního hradu. Jednalo se o jeden z nejkomplikovanějších zalomených vstupů, fortifikačního prvku byzantských pevností.
Na jihu nalezneme ještě další příslušenství hradu. Před hradbou byl hluboký příkop, před nímž bylo trojúhelné předsunuté opevnění, které mělo obléhatelům znemožnit využití nejvýhodnější pozice pro ostřelování hradu. Toto opevnění bylo tvořeno jen lehčím ohrazením, maximálně kamennou hradbou. Z jihu vedl do hradu také dlouhý akvadukt, který přiváděl čerstvou vodu.
Jižní strana
Po dobytí hradu Bajbarsem následovala oprava poškozených částí na jižní a východní straně. Silně byla přestavěna jižní vnější hradba. Místo jihozápadní polookrouhlé věže, která se zřítila po podkopání, zde mamlúci vybudovali větší okrouhlou věž. Přestavby se dočkala i polookrouhlá věž na jihovýchodě. Ochoz hradby byl patrně zničen, protože kompletní jižní hradba byla zakončena novým cimbuřím, vysazeným po celé délce na krakorcích, které plnili i funkci podsebití. Na severu dostaly dvě čtverhranné věže zaoblená čela. Další jasnou změnou byla přeměněna kaple na mešitu jako symbol vítězství muslimů nad křesťany. Kaple, ale neobdržela kompletní 3 „M“ (minbar, mihrab a minaret), minaret zde nebyl postaven, nicméně byly zde vybudovány dva mihraby (výklenky směřující k Mecce) a minbar („kazatelna“, vyvýšené místo, odkud vedl svá kázání duchovní). Další přestavbu provedl roku 1285 sultán Qalawun, který nechal jižní stranu zesílit vysokou čtverhrannou věží vloženou doprostřed hradby. Současně vznikla provozní stavba na vnitřní straně vnějšího hradebního okruhu a byla přestavěna hradba a budovy v jihovýchodním rohu. Další obdélná věž byla postavena na východě v blízkosti brány. Před vstupem do jádra byla postavena další čtverhranná věž, navazující na hmotu branské věže.
Rekonstrukce G.Reye (jako křižácké jsou zde prezentovány i mamlúcké stavby)
Osobně mi opevnění hradu přijde velmi nevyvážené, zejména do očí bijící nevyrovnanost západní neohrožené a precizně opevněné strany, severu se čtverhrannými věžemi a východu bez aktivní obrany. V jádře jsou velmi nesouměrně postaveny polookrouhlé věže svírající z hlediska obrany nepochopitelný úhel. Západní a severní strana vnějšího okruhu je opravdu jednou z nejlepších ukázek západní fortifikační architektury v Zámoří (vyjma komplikovaného krabicového podesbití). Na severu jsou zřejmě čtverhranné věže z ranných fází stavby ve 13. století. A východ je jedna velká hádanka. Ta nejohroženější strana se vstupem je nejméně chráněná bez prvků aktivní obrany. Na otázku proč tomu tak bylo existují zřejmě dvě možné odpovědi.Buď se jJedná se o rannou fázi stavby 13. století, která měla být později přestavěna podle vzoru na západě. Nebo je to naopak poslední dostavovaná část, kdy již johanitské možnosti neumožnili vybudovat kvalitní opevnění. Celková situace mi přijde horší než na Marquabu.
POUŽITÁ LITERATURA
Gabrieli, F. (ed.): Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha 2010.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lawrence, T. E.: Crusader Castles. London 1992.
Nicolle, D.: Křižácké hrady ve Svaté zemi 1097-1192. Praha 2007.
Nicolle, D.: Křižácké hrady ve Svaté zemi 1092-1302. Praha 2009.
Runciman, Steve: A history of the crusaders I-III. Cambridge 1950-1954.
Setton, K.M. (ed.): A history of crusades I-VI. University of Pennsylvania press 1955-1962.
www.burgenwelt.de
www.orient-latin.com
http://wikipedia.org
http://www.castles.nl/
www.castlesandmanorhouses.com
http://crossandcrescentthecrusades.devhub.com
www.trekearth.com
Hisn as-Saft حصن ﺖﻓﺎﺳسﺍ Hisn al-Akrád حصن الأكراد Qal'at al-Hisn قلعة الحصن Crato, Le Crat, Le Crac, Krak, Crac de´l Ospital, Krak des Chavaliers
34°45'25,6"N 36°17'40,79"O
Pokud se řekne křižácký hrad, většině lidí se vybaví právě on, ten největší, nejzachovalejší, nej. nej.. a klasický Krak je symbolem celého křižáckého období, a to jak z pohledu Západu, tak i Východu. T.E. Lawrence poznamenal, že Krak des Chevaliers možná není nejzachovalejší, ale zcela jistě nejobdivuhodnější hrad na světě. Je těžké popisovat tak rozsáhlou a komplikovanou stavbu, která byla navíc tolikrát popsána. To se prostě musí vidět!
Jméno Krak des Chevaliers, pod kterým získal celosvětovou slávu, je ale novověkým výtvorem Guilliama Reya z druhé poloviny 19. století. Původní jméno z první poloviny 11. století Hisn as-Saft tedy „Pevnost na svahu“ se neujalo a opevnění brzy přejalo pojmenování po své posádce složené z kurdských válečníků,Hisn al-Akrad „Pevnost Kurdů“. Po obsazení hradu Franky bylo přejato místní jméno a zkomoleno na Crat, Crato a následně Krak, což se v obecném povědomí stalo synonymem velké pevnosti (zajordánské Krak de Moab a Kerak). Později byl pro odlišení a kvůli novým majitelům používán Krak de´l Ospital „Hrad špitálníků“. Novověké názvy mají pro tento opravdu výjimečný hrad oba jazyky. Arabové jej nazývají Qal'at al-Hisn „Hrad pevnosti, Hradní pevnost“, G.Rey jej po znovuobjevení pro Evropu pojmenoval Krak des Chevaliers, „Hrad rytířů, Rytířský hrad“.
HISTORIE
Hrad se nachází na severovýchodním konci širokého Homského průsmyku ve výšce 650 metrů nad mořem na výběžku pohoří Nusayriyah. Umožňoval kontrolu bohatých oblastí ve vnitrozemí a zdaleka dohlížel na přístupové cesty. Homs je vzdálen 60 km východně (35 vzdušnou čarou), na západě je Safita 26 km a pobřeží 40 km. Na jihu průsmyku stál ve vzdálenosti 27 km hrad Gibelcar. Pro křižáky měl Krak i další strategický význam. Ležel na půli cesty mezi Antiochií a Bejrútem. Pro ilustraci, normální cesta do Akkonu odtud tehdy trvala osm dní.
Hrad ze severovýchodní přístupové cesty
Zakladatelem hradu byl emír z Homsu Šibl-ad-Daula Nasr ibn Mirdás v roce 1031 (objevuje se i údaj 1034 a emír z Aleppa). V roce 1099 místní posádka zaútočila na vojsko Raimonda z Toulouse, který se rozhodl pro odvetu a vydal se k hradu. Obléhání se nakonec nekonalo, protože obránci prchli před početným vojskem Provensálců. Al-Akrad byl bez boje obsazen, ale po deseti dnech jej křižáci opustili a odtáhli vstříc Jeruzalému. Podruhé se zde Raimondovo vojsko objevilo v roce 1102. Obléhání bylo přerušeno po zprávě o zavraždění emíra Džináh ad-Daula v Homsu. Raimond s vojskem okamžitě napadli zázemí nebráněného města a odvezli si bohatou kořist. Obležení Kraku následně nebylo obnoveno. Až roku 1110 sem přitáhl antiochijský Tankred a obležená posádka kapitulovala za slib volného odchodu. Od roku 1112 hrad spadal do tripolského hrabství a jeho majitelé se psali de Crato. V roce 1142 hrabě Raimond II. uzavřel s řádem johanitů dohodu, ve které jim postoupil pět hradů na východní hranici hrabství. Současně bylo dohodnuto, že pokud se Raimond nezúčastní vojenského tažení společně s řádem, nebude mít podíl na kořisti. Raimond se také zavázal, že neuzavře s nepřítelem mír bez souhlasu johanitů. Jako centrum nového nezávislého panství byl zvolen exponovaný Krak, jehož původní majitel Vilém z Kraku (Villelmus de Crato) dostal jako náhradu 600 byzantiů.
V roce 1157 hrad poškodilo zemětřesení. Roku 1163 posádka odrazila útok sultána Núr ad-Dína a v nedalekém údolí Bikáa byla jeho armáda křižáky poražena. V letech 1169/1170 oblast postihly další silné otřesy země. Na opravu hradu tehdy přispěl významnou finanční částkou český král Vladislav I. Při Saladinově tažení do severních křižáckých států rok po Hattínu v květnu 1188 došlo k dalšímu měsíc trvajícímu neúspěšnému obléhání hradu. Traduje se historka o zajetí purkrabího, který byl muslimy přinucen přesvědčovat posádku o vydání hradu. Arabsky prý volal, aby se vzdali, ale francouzsky je podporoval v obraně do posledního dechu. To je samozřejmě jen pověst, protože v Saladinově vojsku řada vysoce postavených šlechticů uměla francouzky a takováhle lest by jen tak neprošla.
Letecký pohled na Krak a přilehlé město
V letech 1201 a 1202 hrad opět postihlo zemětřesení a bylo nutné jej opravit. První polovina 13. století znamenala dobu největšího rozmachu a bohatství zdejšího řádového panství. Krak se stal základnou posádky o síle 60 johanitských rytířů a 2 000 vojáků. Veškeré zásoby měly vystačit na pět let obléhání. Johanité odtud často podnikali útoky na sousední území. Roku 1203 bylo napadeno okolí hradu Barínu (bývalý Montferrand) a Hamá, v letech 1207 a 1208 byl vypleněn kraj kolem Homsu. Hamá i Homs byly johanity z Kraku donuceny platit roční poplatek, přičemž „opomenutí“ vládce Hamá vedla v letech 1230 a 1233 k důraznému připomenutí smluvních závazků silou zbraní. Poutníci i křižáci, kteří procházeli kolem Kraku se na své cestě na hradě často zastavovali a podporovali Johanity z Kraku štědrými donacemi. Na žold posádky Kraku v roce 1218 přispěl i uherský král Ondřej II., účastník páté křížové výpravy, který se zavázal věnovat každoročně 60 byzantiů představenému johanitů na hradě a 40 byzantiů ostatním řádovým rytířům. Před hradem vyrostlo opevněné městečko ozančované jako burgus, někdy také chápáno jako předhradí. Konec tohoto „zlatého věku“ přišel roku 1252, kdy egyptská mamlúcká armáda o deseti tisících mužích proměnila kvetoucí okolí Kraku ve vypálenou liduprázdnou pustinu. Tím samozřejmě notně utrpěla johanitská pokladna, což mělo citelný dopad na další činnost řádu. Navíc po nástupu sultána Bajbarse a sjednocení Egypta a Sýrie Homs a Hamá přestali platit tribut a johanité je k tomu již nebyli schopni donutit.
Roku 1267 sultán Bajbars poprvé zaútočil do této oblasti. Krak nedobyl, ale zmocnil se tří hradů v týlu Tripolisu a řady menších pevnůstek v průsmyku Homsu. Další tažení sem vedl roku 1270, ale po útoku francouzského krále Ludvíka IX. ustoupil do Egypta.
Řez hradem během obléhání Bajbarsovým vojskem
Definitivní úder Bajbars zasadil franské přítomnosti v průsmyku Homsu roku 1271. Nejprve získal templářskou Safitu a po zabezpečení týlu přitáhlo jeho vojsko před Krak. Křesťané z okolí se stáhli do hradu a byli umístěni ve vnějším hradě. Posádka hradu již zdaleka nedosahovala svého maxima z počátku 13. století, odhadem se jednalo o necelých 1 000 mužů. Obléhání začalo 21. února a 4. března bylo dobyto podhradí. Velký počet katapultů ostřeloval pevnost z jihu a východu. 21. března dobyli muslimové předsunuté postavení na jižní straně a mohli přisunout válečné stroje blíže hradbám. 31. března byla podkopána věž na jihozápadě a po jejím zřícení následoval velký útok, po kterém padl celý vnější okruh opevnění. Většina přeživších obránců se stáhla do jádra, ale ve vnějším okruhu bylo zajato množství vesničanů, kteří do hradu utekli před začátkem obléhání. Bajbars tyto prosté lidi ušetřil a propusil je na svobodu. Obléhání pokračovalo s menší intenzitou. Bajbars totiž zkusil ještě jeden obléhatelský manévr. Obráncům předal falešný list velmistra Huga z Revelu s povolením ke kapitulaci. Je otázka do jaké míry obránci uvěřili v pravost dokumentu nebo do jaké míry mu chtěli věřit a dopis jim posloužil jako záminka k přežití. Ať tak nebo tak, dne 8. dubna 1271 se posádka po 36 dnech obléhání vzdala za slib volného odchodu a ustoupila do Tripolisu.
Rekonstrukce hradu v druhé polovině 13. století
Vládcem Kraku byl jmenován emír Sárim ad-Dín al-Kafirí. S obnovou hradu mu pomáhali emíři ´Izz ad-Dín al Aqram a ´Izz ad-Dín Ajbek. Sultán si neodepřál to škodolibé potěšení a zaslal velmisrovi Hugovi z Revelu dopis v němž jej barvitě seznamoval s pádem pevnosti. Poškození bylo opraveno a hrad poté sloužil jako základna k útokům proti zbytkům latinského panství v Zámoří.
Hrad byl využíván až do počátku 19. století, kdy byl opuštěn vojáky, ale záhy se stal místem ubytování pro cca 500 místních obyvatel. Ti stavu hradu příliš neprospěli. Roku 1927 byl hrad prozkoumán historikem Paulem Deschampsem a architektem Francoisem Anusem. Stavba byla převzata pod francouzskou koloniální správu roku 1929 a roku 1933 byli místní vystěhováni, přičemž obdrželi jeden milion franků jako kompenzaci (částka se mi zdá neuvěřitelná a očekával bych, že onen milion byl sice opravdu ze státní kasy vyplacen, ale přes různé úředníky výrazně ztenčen). Následující dva roky zde pracovalo na 120 dělníků, kteří zabezpečovali zdivo a prováděli rekonstrukce pod dohledem Pierre Coupela. Od roku 1946 je majetkem syrského státu a od roku 2006 je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.
STAVEBNÍ VÝVOJ
Jak vypadal původní muslimský hrad, nevíme, nezachovalo se z něj vůbec nic. Stejně tak ale neznáme ani podobu prvního křižáckého opevnění, které zde postavil Tankred. Vše bylo kompletně překryto johanitskými stavbami. V letech 1142 až 1170 byl vybudován rozlehlý hrad s protáhlým zhruba lichoběžným půdorysem, který determinovaly přírodní podmínky a skalní podloží. Jižní strana byla ve středu zalomená a v jejích nárožích z hradeb vystupovaly čtverhranné věže, které ale nemohly střelbou bránit západní a východní stranu hradu. Uprostřed západní strany z hradeb vystupovala menší čtverhranná věž. Severní část tvořila zalamovaný ovál, na jehož východní straně stála kaple orientovaná východním směrem. Její závěr mírně vystupoval z linie hradeb a vršek byl využit jako hradební věž. Vstup do hradu vedl na východní straně mezi dvěma drobnými věžemi. K bráně vedl padací most přes příkop, který obíhal celý hrad. K hradbám byla zevnitř po celé jejich délce přistavěna patrová obytná křídla. Přízemí sloužilo jako stáje a skladiště. Zemětřesení v roce 1170 těžce poničilo kapli a ta byla až na část závěru a jižní zdi vybudována znovu.
Půdorys hradu ve 12. století
Rozměrná kaple o stranách 21,5 x 8,5 metru měla valenou klenbou o třech polích a jednoduchou apsidu, což bylo poněkud zastaralé řešení sakrálního objektu v porovnání se současnými stavbami ve Francii. Obdobnou stavbu postavil řád kolem roku 1186 na Margatu. Ke kapli byly později přistavěny do prostoru nádvoří dvě lichoběžné přízemní lodě, či vedlejší kaple. Hlavní vstup byl ze západu, menší vchod byl i na severní straně z přízemí sousedící budovy. Při výzkumech v letech 1935, 1955 a 1978 byly objeveny na vnitřních i vnějších stěnách kaple původní fresky, překryté bílou omítkou. Fresky byly datovány do let 1170-1202, ale díky fragmentárnímu zachování se nedá určit jak vypadaly. Snad jako jediný lze identifikovat motiv Uvedení Páně do chrámu na vnější západní straně kaple.
Kaple s minbarem
V osmdesátých letech 12. století byla na severozápadě vně hradeb postavena čtverhranná věž s krytou výpadní brankou v boční zdi. V patře věž obsahovala tři klenuté oblouky sloužící jako podsebití, které nevystupovalo ze zdiva. Stěna věže pod podsebitím byla u paty zešikmena, aby umožnila pokrýt mrtvý prostor. Celkově hrad odpovídal trendu druhé poloviny 12. století, kdy u velkých hradů mizí čtverhranné donjony a nahrazují je obytná křídla s vystupujícími věžemi, podobně jako je tomu na hradě Vadum Jacob postaveném, dobytém a zbořeném roku 1179.
Pohled na hlavní nádvoří
Hrad byl poškozen v letech 1201 a 1202 zemětřesením a v průběhu první poloviny 13. století byl výrazně přestavěn a rozšířen. Jižní nejohroženější část hradu byla nejdůkladněji opevněna. Původní nárožní věže byly strženy nebo zcela pohlceny novými stavbami. Zatímco původní věže měly čtvercový půdorys a nevystupovaly výrazně ze zdí, ve 13. století byly na hradě stavěny polookrouhlé věže. To byla novinka, která se sem dostala patrně z Francie na konci 12. století s třetí křížovou výpravou.
Střelecká galerie
Na jihozápadě byla postavena okrouhlá věž s malou pozorovací vížkou. V této věži byly souromé komnaty představeného řádu. Prostor, kde bylo zalomení hradby obsadila mohutná protáhlá polookrouhlá věž, nejvyšší budova hradu. Obdobná stavba stála v jihovýchodním nároží. Obě tyto věže směřovaly svým oválným čelem zhruba na jih. Tato strana byla až do 2/3 výšky kryta obestavěným suťovým náspem (tal, glacis). Před prostřední věží byl na koruně náspu ochoz. Uvnitř náspu byla vytvořena střelecká galerie. Prostřední věž a okrouhlá věž byly spojeny obytným křídelm až do úrovně výšky okrouhlé věže. Celek tvořil mohutný blok s až osm metrů silnými zdmi, který chránil nádvoří hradu před ostřelováním z jihu. Tato část neobsahovala žádné podsebití, protože útočníci se díky talu a cisterně nemohli dostat do mrtvého prostoru u paty hradby. Právě zde byli ubytováni johanitští rytíři. Před náspem byla otevřená cisterna, která kromě primární funkce zásobování vodou mohla sloužit i jako vodní příkop proti snahám o podkopání.
Půdorys hradu
Východní strana zůstala bez větších změn, proměnila se ale západní část jádra. Čtverhranná věž na severozápadě byla zvýšená o jedno patro. Mezi ní a novou okrouhlou věží na jihu vznikla nová hradba, předstupující před původní zdivo o cca tři metry. Původní čtverhranná západní věž zcela zmizela ve hmotě nové hradby, ale dostala nové vystupující polookrouhlé čelo. Také tato věž byla zvýšena o patro, stejně jako část palácového křídla vedoucí k jižní okrouhlé věži. Celá západní strana byla opatřena vysokým talem proti podkopání, který byl více šikmý než násep na jihu. Další velké změny se dočkalo nádvoří. Původně poměrně rozlehlý prostor byl nyní prakticky zcela zastavěn. Zhruba jižní polovinu nádvoří zaujaly rozměrné klenuté prostory sloužící jako skladiště a stáje až pro tisíc koní.
Jižní strana jádra
Stáje
Pod tímto prostorem se nalézalo několik krytých cisteren o rozměrech plaveckého bazénu (jenom 25x15). Severní budovy u kaple byly přestavěny a boční vstup byl přenesen do jižní stěny. Na západě byla postavena kapitulní síň řádu, která se do volného kousku nádvoří obracela nádhernou galerií s křížovou žebrovou klenbou nesenou subtilními pilíři. Tato stavba vznikl kolem roku 1230 a je zřejmě nejkrásnější ukázkou gotiky v Zámoří. Na konci galerie je vytesán nápis: Sit tibi copia, sit sapiencia, formaque Detur; inquinat omnia sola suberbia, si comiteur (Měj bohatství, měj moudrost, měj krásu, ale pýcha zničí vše co máš).
Kapitulní síň
Ambit
Vytesané verše
Hrad byl nyní ze 2/3 zastavěn, na jihu a východě byl opatřen talem proti ostřelování, podkopání a současně tvořil i obranu proti zemětřesením. Původní hrad obklopil nový okruh opevnění. Nejlépe za zachovalo na západě a severu, kde nebylo poškozeno intenzivní obléhací činností. Na západě, kde byl hrad nejlépe chráněn strmým svahem, vzniklo opevnění s čtyřmi polookrouhlými věžemi. Na severu sála další polookrouhlá věž zvaná Mlýnská, dle větrného mlýnu, který zde byl umístěn. Další dvě severní a severovýchodní veže byly patrně čtverhranné. Východní strana byla poškozena při dobývání a nemůžeme stoprocentně rekonstruovat její původní podobu. Vstup byl ve čtverhranné masivní věži jen velmi málo vystupující z linie hradeb. Žádná původní johanitská stavba, která by umožňovala aktivní krytí brány se nedochovala. Je to s podivem i vzhledem k velmi kvalitnímu opevnění západní strany, která prakticky nemohla být ohrožená a absenci aktivní obrany na východě, kde se navíc nacházela brána, která by měla být nejlépe střežena. Také jižní strana byla velmi poškozena během obléhání. Patrně zde stály tři polookrouhlé věže shodné se stavbami na západě. Méně kvalitně provedené východní opevnění je obecně datováno k polovině 13. století a podle historiků ukazuje na pokles moci řádu.
Jihozápadní strana
Východní strana
Děvět metrů vysoké hradby vnějšího hradu byly zakončeny cimbuřím. Střílny ve věžích a hradbách byly umístěny tak, aby se minimalizovalo množství mrtvého prostoru. K jeho lepšímu pokrytí přispívalo i krabicové podsebití, v pravidelných intervalech vysupující z hradeb a přístupné z ochozu. Svými nevelkými rozměry nutilo obránce uvnitř k velmi skrčené poloze. Prakticky totožné podsebití najdeme na současně budované citadele v Aleppu, nicméně na žádném jiné křižácké stavbě se nenachází. Inspirace tedy patrně přišla z muslimské opevňovací architektury. Ochoz obíhal bez přerušení kolem celého vnějšího okruhu a umožňoval plynulý přesun obránců. Tomuto systému se říká průběžný ochoz -chemin de ronde.
Pohled mezi hradební okruhy
V novém ohrazení vznikl i nový vstup. V přízemí zmiňované branské věže se cest lomila a vedla dlouhou rampou ukrytou v mase východní hradby vzhůru jižním směrem. Pro překonání výškového rozdílu zde byly vybudovány jezdecké schody. Cestu osvětlovaly otvory ve stropě, které mohly sloužit i k obraně proti útočníkům, pokud by pronikli bránou. Koridor byl dlouhý 137 metrů a na jihovýchodě končil v přízemí pětiboké věže navazující na jádro hradu. Zde se cesta dělila, rovně bylo přístupné nádvoří mezi vnějším a vnitřním okruhem, ale další přístup do jádra se stočil o 180° na sever a vyústil před původním vstupem do horního hradu. Jednalo se o jeden z nejkomplikovanějších zalomených vstupů, fortifikačního prvku byzantských pevností.
Na jihu nalezneme ještě další příslušenství hradu. Před hradbou byl hluboký příkop, před nímž bylo trojúhelné předsunuté opevnění, které mělo obléhatelům znemožnit využití nejvýhodnější pozice pro ostřelování hradu. Toto opevnění bylo tvořeno jen lehčím ohrazením, maximálně kamennou hradbou. Z jihu vedl do hradu také dlouhý akvadukt, který přiváděl čerstvou vodu.
Jižní strana
Po dobytí hradu Bajbarsem následovala oprava poškozených částí na jižní a východní straně. Silně byla přestavěna jižní vnější hradba. Místo jihozápadní polookrouhlé věže, která se zřítila po podkopání, zde mamlúci vybudovali větší okrouhlou věž. Přestavby se dočkala i polookrouhlá věž na jihovýchodě. Ochoz hradby byl patrně zničen, protože kompletní jižní hradba byla zakončena novým cimbuřím, vysazeným po celé délce na krakorcích, které plnili i funkci podsebití. Na severu dostaly dvě čtverhranné věže zaoblená čela. Další jasnou změnou byla přeměněna kaple na mešitu jako symbol vítězství muslimů nad křesťany. Kaple, ale neobdržela kompletní 3 „M“ (minbar, mihrab a minaret), minaret zde nebyl postaven, nicméně byly zde vybudovány dva mihraby (výklenky směřující k Mecce) a minbar („kazatelna“, vyvýšené místo, odkud vedl svá kázání duchovní). Další přestavbu provedl roku 1285 sultán Qalawun, který nechal jižní stranu zesílit vysokou čtverhrannou věží vloženou doprostřed hradby. Současně vznikla provozní stavba na vnitřní straně vnějšího hradebního okruhu a byla přestavěna hradba a budovy v jihovýchodním rohu. Další obdélná věž byla postavena na východě v blízkosti brány. Před vstupem do jádra byla postavena další čtverhranná věž, navazující na hmotu branské věže.
Rekonstrukce G.Reye (jako křižácké jsou zde prezentovány i mamlúcké stavby)
Osobně mi opevnění hradu přijde velmi nevyvážené, zejména do očí bijící nevyrovnanost západní neohrožené a precizně opevněné strany, severu se čtverhrannými věžemi a východu bez aktivní obrany. V jádře jsou velmi nesouměrně postaveny polookrouhlé věže svírající z hlediska obrany nepochopitelný úhel. Západní a severní strana vnějšího okruhu je opravdu jednou z nejlepších ukázek západní fortifikační architektury v Zámoří (vyjma komplikovaného krabicového podesbití). Na severu jsou zřejmě čtverhranné věže z ranných fází stavby ve 13. století. A východ je jedna velká hádanka. Ta nejohroženější strana se vstupem je nejméně chráněná bez prvků aktivní obrany. Na otázku proč tomu tak bylo existují zřejmě dvě možné odpovědi.Buď se jJedná se o rannou fázi stavby 13. století, která měla být později přestavěna podle vzoru na západě. Nebo je to naopak poslední dostavovaná část, kdy již johanitské možnosti neumožnili vybudovat kvalitní opevnění. Celková situace mi přijde horší než na Marquabu.
POUŽITÁ LITERATURA
Gabrieli, F. (ed.): Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha 2010.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lawrence, T. E.: Crusader Castles. London 1992.
Nicolle, D.: Křižácké hrady ve Svaté zemi 1097-1192. Praha 2007.
Nicolle, D.: Křižácké hrady ve Svaté zemi 1092-1302. Praha 2009.
Runciman, Steve: A history of the crusaders I-III. Cambridge 1950-1954.
Setton, K.M. (ed.): A history of crusades I-VI. University of Pennsylvania press 1955-1962.
www.burgenwelt.de
www.orient-latin.com
http://wikipedia.org
http://www.castles.nl/
www.castlesandmanorhouses.com
http://crossandcrescentthecrusades.devhub.com
www.trekearth.com
).